Chození s koníčkem na Netolicku
(97)
Druhé číslo měli židé. Podle rozkazu, aby hudba zahrála pro machoule, začali tři židé skákat proti sobě. Pak si vzali šimla, jeden z nich si na něj sedl. Sotva však, že tam vylezl, šiml padl, a pán šel a zdánlivě žida probodl. Žid zůstal ležet a druzí dva židé přinesli nosítka, naložili ho a chtěli ho odnést. Při zdvíhání nosítek stáli však zády proti sobě, a proto táhl jeden sem a druhý v opačnou stranu. Jak se tak tahali, žid na nosítkách vyskočil a utekl. Další číslo měl Tyrol s medvědem, kterému podle pánova rozkazu hrála hudba. Tyrol vzal medvěda (pajácu) a tancoval s ním; pak ho nutil slovy: „Pajáco, stúpaj,“ a šlehal ho bičem, aby se stavěl k holi na zadní nohy. Medvěd při tom silně bručel a sápal se po Tyrolovi, začež byl bit. Potom tancovala při hudbě tancmajstrová (bába) opět za povelu pánova a po jejím výkonu pán komendíroval: „Tak, páni muzikanti, zahrajte pěknej, veselej marš pro mne a celou obec,“ při čemž se pochodovalo do některého stavení. Potom se herci svlékli a chodili ve svých šatech po vesnici vybírat. Vzali vše, co kdo dal, jako obilí, mouku, maso a chléb. Druhé, trochu změněné představení bylo večer v hospodě. To začínalo povelem pánovým: „Tak, páni muzikanti, zahrajte mi pěknej, veselej kousek pro mého šimla.“ Ten přišel a trochu zatancoval. Mezitím přišli tři židé a ptali se pána, je-li ten šiml na prodej. Pán odpověděl, že ano a že stojí 300, což se jim zdálo mnoho. Smlouvali tedy chvíli, když však pán ničeho neslevil, tak si plácli a ptali se zase, co že ten kůň žere. Když se dověděli, že oves a seno, tak přinesli opálku ovsa a dávali mu žrát, drželi však opálku u ohonu; na upozornění pánovo, kde že je huba, přidržovali mu opálku k hubě. Šiml však jim opálku vyrazil, židy porazil a utekl dveřmi ven. Po malé přestávce řekl pán: „Tak, páni muzikanti, zahrajte mi pěknej, veselej kousek pro moje machoury (židy).“ Židé začali proti sobě komicky skákat, ale vtom přišel čtvrtý s rancem na zádech. Tito hned ho uvítali a ptali se ho, kde žil, načež on, že není ani švec ani krejčí, že nikde nešil; dále se ho ptali, kde chodil, načež on, že žádného nevodil. Pak se tázali, kde vandroval, a tu on, že byl v Leipciku, Majlandu a jinde – a co prý odtud přinesl nového, na to on, že pěkné zboží, jehličky, špendlíčky a jiné zboží. Chtěli, aby jim ukázal, a když on nechtěl, chytili ho, porazili a prohlédli mu ranec; po prohlédnutí všeho svázali to zase do rance a dali mu jej opět na záda. Potom začali všichni čtyři tancovat, načež pán šel a vyhnal je s vytaženou šavlí, při čemž se žid s rancem opozdil a pánovi ranec hodil na záda. Pak přišel Tyrol s pajácem (medvědem). Pajác tancoval a vytrhl se vždy a vskočil mezi ženské, při čemž bylo ovšem mnoho hluku. Pak tančila tancmajstrová (bába) a po jejím výkonu přišel sedlák. Přitom bylo ticho, jen vždy některý muzikant zapískl; sedlák se díval, až přišel ke stolu, tu je teprve uhlídal a s nimi se vítal. Poté se jich ptal, co to mají za muziku, k čemuž oni, že nemají posvícení a že jsou zde již tři dni. Tu si dal sedlák zahrát: „Až se bude u Nymburka suchá lípa zelenaR, atd.; ale vtom přišla jeho žena a tahala ho domů, že děti pláčou a že nemají chleba. On jí odvětil, aby šla domů a dala jim tedy koláče, při čemž ona se dala do pláče. On jí připíjel, ona mu plácla do džbánku. Pak se jí ptal, jestli by tancovala, a ona, že ano, pakli něco umí; i objali se a tančili spolu. Když obtančili jednou kolem, selka mu utekla a on šel před muziky a dal si hrát. Vtom přistoupil k němu pán, šRouchl ho a ptal se, má-li nějaký ausweisung? Sedlák se ohlédl a povídá: „Ausweisung? – Tady je. To jsou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167712
(98)
II. Masopust
dveře.“ Tu pán poté: „Když nerozumíš, tedy vandrpuch.“ I vyndal sedlák nějaký starý kalendář, hodil jej pánovi na hlavu a utekl. Pán pak řekl: „Tak vám, lidičky, děkujeme, co jsme chybili, to nám odpusRte, a vy, páni muzikanti, hrajte pro celou společnost.“ Tím byl program vyčerpán, a chasa dala se do tance. Hra tato se provozovala na Netolicku v obcích: Elhenice, Babice, Chvalovice, ChrášRany, Němčice, Rabín, Petrův Dvůr atd. Účastníci té výpravy vyšli v pondělí a vraceli se v sobotu domů, aby se o týdenní výdělek rozdělili a sobě přes neděli odpočinuli. Veškeré výlohy uhrazovaly se z čistého výtěžku, tak hlavně opatření a udržování krojů, oprava hudebních nástrojů a podobně.
ŠIMLA, LUCKA, KOBYLA ázvy klibna, brůna bývají nahrazovány v některých krajinách vlivem místních tradic jmény: šimla, lucka a nejčastěji kobyla. Strojení se řešetem, s koňskou hlavou bývá stejné i doba táž, to je od Mikuláše do Popelce. „Šimlu“ pořádají na Budějovicku, např. v Roušíně u Kremže o masopustě chasníci některé vesnice obcházejí s ní po sousedních vesnicích s hudebníky. Do krajního stavení ve vsi přinesou vše potřebné a přistrojí šimlu. Šimlu představují dva silnější chasníci, jsouce pokryti plachtou. Přední drží vzhůru napodobenou koňskou hlavu. Husar sedne na šimlu a vyjíždí na náves za zvuků hudby. Na volném prostranství sleze husar s koně a volá: „Páni muzikanti, zahrajte šimle k tanci.“ Muzikanti hrají a šimla tančí. Zatím vybíhají ze stavení, kde se strojili, židé, baba s nůší a medvěd. Baba s nůší je přestrojený muž, jenž stojí v nůši bez dna; zpředu pak přidělána je ženská loutka, jež zdánlivě nese člověka v nůši. – Po šimlově tanci hrají babě s nůší, jež má sólo. Potom přijde řada na židy, jež mezitím pobíhali mezi děvčaty a ženskými. Poněvadž židé nebývají včas na místě, bývají od husara biti. Po židovském sólu hraje se sólo medvědu, jenž je zatím třebas někde na střeše a na zavolání náhle spadne, což ovšem způsobí všeobecný smích. Při medvědově tanci dělají židé stranou různé šprýmovné kousky, ale náhle spatřivše medvěda počnou na něho z holí střílet, až ho zastřelí. Potom ho měří, cení, ale nakonec, nemohouce se dohodnout, zakopávají ho, při čemž medvěd vyskočí a zažene je do hospody. Večer obcházejí statky a berou podle možnosti. Konečně se oznámí licitace na šimlu, kterou židé s velikou zábavou kupují. Lucka, kobyla z Radovesic, chodila ten večer před sv. Mikulášem a před Třemi králi. Mikuláš odešel a Lucka přišla do světnice vedena na oprati. Otočila se několikráte a pak odešla; chodila se pouze ukazovat, nerozdávala ničeho. Lucka byla celá bílá; úbor její se skládal z koňské hlavy, k níž bylo přišito prostěradlo. Z krku vyčnívaly dvě hole, které si dal pohůnek podpaždí, a nasadil si koňskou hlavu na sebe. Na ohlávce byl zavěšen zvoneček. Každý rok v době od Vánoc do Velikonoc přišli do vsi nějací přespolní (nikoliv domácí) lidé, z nichž jeden vedl „kobylu“ a druhý nosil pytel, do něhož schovával obilí, které dostával darem chodě s kobylou od stavení ke stavení. „Chodí tu s kobylou“ říkalo se u nás, a patřilo chození toto k ročním obyčejům jako chození s Dorotou,
N
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167712
Šimla, lucka, kobyla
(99)
s Řehořem, Mikulášem a s Lucií. Zvyk vymizel v naší krajině již docela. Píše V. Schwarz ze Strakonicka. V poslední den ostatkový, ba mnohdy i ještě na Škaredou středu obcházeli po vesnici chasníci, z nichž někteří byli přistrojeni za maškary. Jeden obyčejně si pořídil z trdlice (nástroj na přelamování konopných nebo lněných stébel) koně, jemuž na hlavu dal uzdu a boky přikryl plachtami, aby nebylo vidět, že běží po vlastních nohou. Druhý vzal kolovrat s přeslicí, na níž bylo kus koudele, a třetí měl motovidlo. Tito dva byli oblečeni v kožichy převrácené naruby. Kde bylo nejvíce sněhu nebo bláta, tam zasedl na zem ten s kolovratem a dělal, jako by soukal, třetí současně zasedl na Klibna a koza. zem k nožce kolovratu a horlivě kolečkem točil, po chvíli vzal motovidlo a napodobil navinování příze, motovidlem přitom úmyslně vždy o sníh neb bláto zavadil a toto po okolostojících nebo po jezdci, jenž mezitím na svém „koni“ kol předoucích objížděl, házel. Ostatní chasa sbírala po domech, kde co dostala: slaninu, vejce, uzené maso atd., načež se častovali. Fr. Heidenreich (Vecov, Růžov na Moravě). V sušickém okresu málokde se zachoval tento obyčej. Ale tam, kde se udržuje, koná se o masopustě s nemalou bujností a veselostí. Jmenovitě na Židlovicku bývá obchůzka s „kobylou“, jak se u nás říká, v pondělí masopustní dopoledne, jakož vůbec v týž čas všecky ostatní maškary obcházejí vesnici od čísla k číslu. Dlužno rozeznávat dva způsoby chození s kobylou. Jeden je složitý a obvyklý je v Dobříně, obci mezi Sušicí a Židlovicemi, přifařené do Sušice. Kobyla se tu vystrojuje: Vezmou se tři obruče, které se navzájem spojí krátkými „latěmi“. Přes obruče přehodí se bílá plátěná pokrývka s otvorem pro vojáka. Pokrývka splývá až k zemi. Na místě, kde laRky jsou spojeny s první obručí, je připevněna dřevěná hlava na dvou kolících, kolem nichž se může volně pohybovat. Oči, nozdry a uši jsou vyřezány. Na šíji je přilepena hříva. Celá hlava je potažena tenkou hnědou kůžičkou. Zespod třetí obruče vychází otvorem pokrývky ohon. Je to hrst upevněných žíní. Na pokrývce bývá malá načervenalá houně. Na ní sedí chasník, ustrojený za dragouna. Na obličeji má larvu (škrabošku). Neschází mu ani „opravducká“ helma, ani šavle po boku. Nohy nejsou vidět. Jsou provlečeny otvorem povlaku, kterým jsou zakryty. Jezdec má v rukou uzdu koně a „rajtuje“. Kráčí tu „sedlák“, majetník kobyly. Je oblečen v dlouhý, staromódni kabát, jenž mu splývá až pod kotníky. Dragoun vyjede na kobyle z hospody, odkud vycházejí všechny maškary najednou. Chodí všechny najednou po statcích. Když vstoupí do „sednice“ (též do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167712