Kdežto Umajjovci v zásadě pokračovali v uskutečňování představy Umarovy o nadvládě Arabů – muslimů nad Nearaby – jinověrci, vladařská moc a spolu i náboženské poslání nastoupivší dynastie nabyly zcela jiného rázu, než jaký měly za jejich předchůdců. Abbásovci přestali být „arabskými knížaty“ a stali se nejvyššími reprezentanty nadnárodní náboženské ideje. Úsilím nástupců Mu‘ávijových bylo na jedné straně pokračovat v bojovné expanzi islámu navenek, na druhé straně i při dosti rušném vývoji vnitřním zachovat celistvost říše proti rozkladným tendencím a pevně držet na uzdě všechny odstředivé a podvratné prvky. Abbásovci se však nedovedli, vyjma několik málo prvních, kteří vládli v počátečním století jejich éry, udržet pevně v sedle a sledovat tytéž cíle, nýbrž se stávali počínaje druhým stoletím svého panování postupně stále bezvýznamnějšími figurami a podrželi si nadále jen aureolu hlavy ortodoxního islámu, jakýchsi islámských papežů. Za této od základu změněné situace nemohlo si jejich panství uchovat soudržnost někdejší „arabské říše“ umajjovské, nýbrž mělo v sobě po stránce politické od samého začátku zárodky rozkladu. Ten a později i naprostý rozpad se postupně šířil z pomezních končin a nezastavil se nakonec ani před hradbami na samém začátku půltisíciletého údobí založené honosné panovnické rezidence, potom už jen jakéhosi islámského Říma. Přitom však tento politický rozklad nebyl nikterak na závadu příznivému rozvoji kulturnímu, odehrávajícímu se, odmyslíme-li si podřadné nuance, na v podstatě jednotné bázi náboženské ideje, přičemž nevadily některé sektářské divergence, a rovněž tak nepřekážel úspěchům na poli hospodářském v celém tom rozsáhlém území rozpětí islámu přese všechny odchylky geomorfologické, klimatické a etnické. Do samotných základů této evoluce vryly se ovšem ve východní polovině islámského teritoria dvě cézury, dvě zhoubné invaze ze Střední Asie, v XI. století turecká a ve XIII. mongolská, které získavše islámu další jinonárodní vyznavače porušily na tomto území nejen dosavadní stav národnostní a spolu i hospodářský, nýbrž způsobily v islámské kultuře pronikavé změny v oborech písemnictví a vědy po stránce jazykové a formální a zároveň přinesly nové prvky a manýry do umění výtvarného a do uměleckého řemesla, davše nadto vznik zcela novým státním útvarům. Větších otřesů a zvratů nemůže však být přirozeně ušetřeno žádné pět století trvající období. A tak jen svatozář chalífy jako hlavy k islámské : 97 :
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167710
ortodoxii se hlásící většiny věřících rozdílných národů zářila po celé toto dlouhé období, ba ještě v dalších stoletích, ovšem tehdy ne už v Bagdádu, nýbrž v jiných dvou islámských metropolích a nakonec i nad hlavami jiné nearabské dynastie, podrževši však svůj náboženský jas až do let nedávných.
POLITICKÝ VÝVOJ ISLÁMSKÉ ŘÍŠE V P RV N Í C H D V O U S T O L E T Í C H A B B Á S O V S K É H O C H A L Í F ÁT U
Abbásovci převzali říši v rozsahu, který jí daly obě dvě velké vlny arabské expanze za patriarchálního chalífátu a za Umajjovců a tato teritoriální báze rozpětí islámu zůstala po celou dobu bagdádského abbásovského chalífátu, a_ už za skutečné vlády dynastie, anebo záhy jen pomyslné, v těchto hranicích zhruba zachována; změny, rozšíření nebo zmenšení, k nimž tu a tam došlo, byly vzhledem k celku jen nepatrné. Není tím ovšem řečeno, že by se nebylo na pomezí říše vůbec válčilo, ale tyto boje byly více výsledkem tradice a snahy plnit náboženskou povinnost vedení svaté války proti nevěřícím než snad vynuceny nutností obrany hranic anebo dokonce vedeny plánem nějakých dalších větších výbojů. V tomto duchu byly od doby třetího chalífy al-Mahdího (775 až 785) zase podnikány letní nájezdy (sajf íja) do byzantského území v Malé Asii a v Arménii i kořistné útoky na pobřeží křes_anských států u Středozemního moře (cursus, od toho cursarius, korsár). Čas od času se muslimskému vojsku podařilo vniknout i dost hluboko do nepřátelského území, jako se to stalo roku 782 pod velením prince Hárúna, pozdějšího chalífy, kdy se Arabové objevili zas jednou až u hradeb cařihradských. Štěstí válečné bylo ovšem střídavé a jejich protivníkům se naopak leckdy podařilo vpadnout hlouběji do území islámského. Oproti této jednotvárnosti vnějších vztahů stával se v islámském teritoriu stále rušnějším vnitřní politický vývoj. Z celé dlouhé řady abbásovských chalífů bylo jen několik málo prvních dobrými vladaři, jestliže se pak vyskytla mezi dalšími neschopnými ojediněle osobnost energičtější, mohla se dopracovat jen úspěchů skrovných a dočasných. Z neschopnosti většiny z nich vznikaly těžkosti, které zavinily nejprve pozvolný, později až překotně rychlý úpadek jejich vladařské autority, rozvrat správní organizace a rozklad kdysi jednotného islámského im: 98 :
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167710
péria. Celkem klidný vnitřní vývoj ohrožovaly nejvíce časté vzpoury v různých končinách říše, jež vznikaly z lokálních vření rázu náboženského, národnostního nebo sociálního. Tyto nepokoje byly vyvolávány jednak zklamanými Alíovci, kteří byli Abbásovci připraveni o ovoce dlouholetého a houževnatého podvratného boje proti umajjovským uzurpátorům, jednak různými výstředními reformátory, kteří pod rouškou oprav v islámu sledovali postranní osobní politické cíle, a konečně cháridžou, která sice již pozbyla výbojnosti, jakou projevovala v době umajjovské, zato však se věnovala tím více teoretickému pěstění své nauky. V tom vynikla zvláště jedna její odnož, která měla střediska jednak v Umánu, jednak v severní Africe. Její příslušníci dostali podle Abdulláha b. Ibád název ibádíja. A k těmto proti dynastii namířeným akcím se připojila ještě počínajíc vládou druhého Abbásovce Abú Dža‘fara al-Mansúra (754 – 775) i řada zápasů o moc v samotné dynastii, z nichž zvláště konflikt mezi syny Hárúna ar-Rašída (786 – 809) al-Amínem (809 – 813) a al-Ma’múnem (813 – 833) rozvířil celou východní polovinu říše, a brzy nato vypuknuvší rodové rozmíšky za sámarských chalífů al-Mutavakkila (846 – 861) a jeho nástupců, dokud se princ al-Muvaffak neujal regentství, daly příležitost gardovým komandantům k svévolným zásahům do jejich vladařských prerogativ. Ve vnitřní politice bylo snahou prvních Abbásovců udržovat harmonii a rovnováhu mezi živlem arabským a íránským, jehož význam a sebevědomí revoltami proti Umajjovcům neobyčejně vzrostly, takže se stal v době abbásovské důležitým politickým faktorem. Toto úsilí se jim však jakžtakž dařilo pouze v prvních padesáti letech jejich panování. Od IX. století se však nemohli již spoléhat na žádný z obou národů a byli nuceni vytvořit si k podepření autority silné gardové sbory, složené z žoldnéřů, otroků cizího původu. K udržení kázně a poslušnosti v takovémto cizorodém vojenském tělese, jež si bylo dobře vědomo svého významu a bylo nenáviděno jak arabským, tak i perským živlem, by bývalo bylo zapotřebí energických vladařských individualit, a takovými pozdější Abbásovci nebyli. Jediný princ al-Muvaffak, který byl v letech 871– 891 ustanoven svým neschopným bratrem chalífou al-Mu‘tamidem (870 – 892) za plnomocného vladaře, dovedl gardu držet na uzdě a započatý již nástup rozkladu na krátkou dobu přibrzdit. Úpadek autority i faktické moci chalífů dával snadnou příležitost různým ctižádostivcům, aby urvali pro sebe kus říše a založili si samostatné panství. Byly to vedle různých dobrodruhů osobnosti, jež : 99 :
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167710