Dům Hospodinův a dům Davidův Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–13.16 Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel, tu řekl král proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“ Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“ Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? (…) Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi. I svému lidu, Izraeli, jsem připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat bídáci jako dřív, ode dne, kdy jsem správou svého izraelského lidu pověřil soudce. Tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. (…) Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.“
V ekumenickém překladu bible se dnešní perikopa jmenuje Dům Hospodinův a dům Davidův. A protože bude řeč o chrámu, povězme si nejprve, čím byl chrám pro starověkého člověka. Chrám je předpolí nebes. Představme si armádu, která má překročit řeku. Musí se jí podařit obsadit alespoň malé území na druhém břehu a zřídit tam předmostí, ze kterého se potom pokouší o další průlom. Obecně staroorientální představa je, že v chrámu se nebe jakoby prolamuje na zem; když to řeknu trochu komerčně, nebe má své filiálky v chrámech. A protože nebe je nahoře, musí se do mnoha chrámů stoupat po schodech. Jednoduchým příkladem je Jákobův žebřík v Bét-elu (v překladu znamená tento název Dům Boží). Také do jeruzalémského chrámu se šlo po stupních, ovšem nejzřetelnějším příkladem je Babylónská věž, u níž byla svatyně umístěna až na samém vrcholku sedmiposchoďové stavby.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167706
100
R A N N Í S L O VA
Sedm dní vystupovala kněžka do tohoto chrámového pokoje vyloženého modrými kachli, kterému se říkalo nebe, aby se zde spojila s božstvem. Obecně tedy lze shrnout, že chrám jako předpolí nebe byl místem, na kterém se člověk setkává s bohem. V Izraeli to bylo podobné. Už z označení stanu setkávání je zřejmé, že se zde Bůh během určitých svátků ve speciálním ritu setkává s člověkem zastupovaným veleknězem. Ve své podstatě je tedy chrám nástrojem komunikace. Podle biblického podání se ale stánek úmluvy (jako jakási kočovná podoba chrámu) objevuje až na poušti po vyvedení z Egypta a po přijetí Zákona na Sínaji. V Hospodina ovšem lidé věřili i předtím. To se obešli bez chrámu? Jistě, obešli. Tato neexistence chrámu byla totiž vědomou polemikou s kulty okolních národů, jejichž pohanské svatyně byly všude kolem praotců. Když Jákob přišel do Bét-elu, už tam stál nějaký kámen, který Kenaanci považovali za posvátný, a proto u nich mělo toto místo právo azylu. Z toho důvodu zde Jákob také nocoval, neboť doufal, že ho tam na posvátném místě jeho nepřátelé nezabijí. Pohanského božstva se samozřejmě nebál, poněvadž v ně nevěřil. Nečekaně se mu tam však zjevil samotný Hospodin. A to je další důvod, proč nebylo zapotřebí chrámu: praotcové necítili nutnost jeho prostřednictvím svůj vztah s Hospodinem nějak umísťovat a tím institucionalizovat, protože jejich kontakt s Bohem byl přímý. Abrahama navštívili tři hosté a on sám každou chvilku stojí před Hospodinem a rozmlouvá s ním. Na poušti to už ale bylo jiné, protože Izraelců bylo mnoho. Zpočátku byl sice garantem autentického Božího slova Mojžíš, skrze kterého Hospodin mluvil. Když si však za jeho nepřítomnosti Izraelci vyrobili zlaté tele, bylo zřejmé, že bez viditelné svatyně to dál nepůjde. Na konci knihy Exodus se tedy vypráví o zřízení stanu setkávání. To byl skutečný stan, který s sebou při svém putování Izraelci nosili. Je to opět nesmírně výmluvné: Hospodin putoval s nimi. On není jako řada místních bůžků fixovaný na nějaký konkrétní posvátný prostor, odkud se nemůže hnout, nýbrž je Bohem putujícím se svým lidem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167706
D Ů M H O S P O D I N Ů V A D Ů M D AV I D Ů V
101
A nebylo zřízení stánku a posléze chrámu ošidné? Vždyť bylo zřejmé, že jej Izraelci velmi brzy začnou chápat jako místo, kde Bůh je, zatímco jinde není. Když se s Hospodinem chci setkat, zajdu si pěkně do Jeruzaléma; jakmile ale z chrámu odejdu, mám od něj (řečeno trochu neomaleně) pokoj. A právě proto si dodnes (stejně jako tehdy) musí věřící člověk hlídat, aby pro něj chrám byl a zůstal pouhým nástrojem komunikace. V chrámě se člověk může (chráněn od vnějšího ruchu) dobře soustředit na Boží slovo, modlitbu či zpěv; to je úplně v pořádku. Ovšem nikdy nesmíme zapomenout, že chrám není cílem, nýbrž pouhým průchodem, jakousi „předsíní“: naslouchání liturgickým modlitbám (byť sebelepším), naslouchání Písmu a jeho výkladu (i s upřímnou snahou mu porozumět), společný zpěv – to vše jsou jen první kroky k dospělému zápasu víry nad Písmem a k osobnímu vztahu s Bohem. Všechny formy chrámových bohoslužeb mají sloužit jako pedagogická pomůcka k přímému rozhovoru s Bohem. V takovém osobním rozhovoru pak potřeba chrámu jakoby ustupuje do pozadí. Proto jsem řekl, že chrám je předpolím nebe – je zde proto, abychom se naučili s Bohem setkávat přímo a osobně. Tohle ale asi David uměl, a přesto měl velmi upřímnou touhu Pánu Bohu postavit dům. Těžce nesl, že sám bydlí v krásném stavení, zatímco Hospodin má jenom ty houně. Napadá mě ale, zda se v tomto Davidově uvažování neskrývá osten, protože pak je už jen krůček k myšlení podle zásady: „Já tobě, ty mně!“ To říkáte naprosto přesně. Zajímavá je zde role proroka Nátana, který ví, že s Davidem jako požehnaným králem je Hospodin, takže mu na nápad postavit chrám klidně řekne: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“ Ani Nátanovi, přestože je prorok, nedojde to, co vidí Hospodin: totiž že s chrámem skončí putování truhly smlouvy a že Hospodin pak bude tak trochu jakoby připoután v Jeruzalémě jako Bůh Izraele a Bůh Davidův. Každý slušný národ ve starověku měl svého boha. Použití slova „národ“ v této době je velmi nepřesné, protože základem sdružení lidí do jedné „národní“ entity nebyla ani společná řeč, ani jednotná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167706