Depolitizace a soumrak liberální demokracie MICHAEL HAUSER
Na začátku devadesátých let, v euforických dobách po pádu „komunismu“, napsal Jacques Derrida v knize Marxova strašidla, ve své velké polemice s Fukuyamou, že po triumfu liberálního kapitalismu je zapotřebí více než kdy jindy pěstovat „ducha marxistické kritiky“, který opěvovatelům triumfu připomene, že vítězství liberálního kapitalismu a jeho spojenectví s liberální demokracií je křehké, kritické, ohrožené (Derrida 1994: 68). Triumf liberální demokracie se tehdy jevil jako Fukuyamův konec Dějin, jako „radostná zpráva“ o nejsvobodnějším, nejracionálnějším a nejpřirozenějším uspořádání lidských věcí, jakého lze dosáhnout, jako ukončení evoluce ideologií a vyřešení hlavních problémů lidstva. Dnes se stalo intelektuální módou se od tohoto evangelia distancovat, ale není to nakonec tak, že s Fukuyamou souhlasíme všichni, i když si to nechceme přiznat? Kdo si dnes dokáže představit něco jiného než liberálně demokratický kapitalismus? Nestal se pro nás liberálně demokratický kapitalismus tak samozřejmý a přirozený, že ani jeho největší kritici neberou hledání alternativ příliš doslova? Je to, jako by Marxova strašidla a duchové, které se Derrida pokusil přivolat jako podmínku otevřeného horizontu, zůstala daleko od nás na jiné planetě. Po dvaceti letech od onoho triumfu se stalo zřejmým, že mezera mezi ideálem liberální demokracie, „vlády principů suverenity lidu a zákona“, který podle Fukuyamy nelze zdokonalit, a socio-politickou realitou nemizí, a v některých ohledech se zvětšuje. Fukuyama si tuto mezeru uvědoKRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU
97
muje už v úvodu ke Konci dějin, kde píše, že „současné demokracie čelí velkému množství závažných problémů, od drog, bezdomovectví a zločinu po poškozování životního prostředí a lehkovážný konzumerismus. Tyto problémy však očividně nejsou neřešitelné na bázi liberálních principů ani natolik vážné, aby nutně vedly ke zhroucení společnosti jako celku.“ (Fukuyama 2002: 19) Téma depolitizace lze z tohoto hlediska chápat jako problém mezery mezi ideálem liberální demokracie a jevy, které naznačují pohyb opačným směrem: k omezení suverenity lidu a vlády zákona, počínaje mnohokrát popsanou symbiózou reprezentační vlády a ekonomických zájmových skupin (např. Broder 2000), přes nedemokratičnost institucí jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, až po americký „Patriot Act“, omezující jménem války s terorismem právo občanů na soukromí. Obecně se dá říci, že se uvnitř liberální demokracie zmenšuje prostor, který je politický, prostor politického zápasu, v němž se rozhoduje o věcech, které se týkají společnosti jako celku. Pokud jako Chantal Mouffová rozlišíme liberální a agonální demokracii, pak nastává mizení agonálního prvku liberální demokracie (Hauser 2007: 105). Jacques Rancière by řekl, že v liberální demokracii zmizela místa „politiky“, v nichž se objevuje „nezapočítaná“ část společnosti bez místa ve společnosti („část bez účasti“, part without part), která vystupuje jako nositelka univerzality, jako ztělesnění celku společnosti na způsob starořeckého dému. Současná depolitizace pak znamená proměnu politiky v postpolitiku, jejímž úkolem je poddajné přizpůsobování poměrů požadavkům světového trhu a náležitá distribuce zisků a nákladů s tímto přizpůsobováním spojených (Rancière 1999: viii). Postpolitika je spojena s postdemokracií, se stavem, kdy se idea lidu stává mýtem a společnost je pouze „smlouvou svobodných individuí“ zajištěnou liberálně demokratickými institucemi. Paradox, na který Rancière upozorňuje, tkví v tom, že po triumfu liberální demokracie a zmizení zápasu o tyto instituce, vedeného z pozice lidu, nastalo oslabení liberálně demokratických institucí, oslabení „formální demokracie“ (Rancière 1999: 97). V postkomunistických zemích je perspektiva odlišná. Pojem lidu vyvolává podezření, neboť je svázán s minulým režimem, v němž legitimizoval apolitický „řád policie“, nezpochybnitelnou a „přirozenou“ moc Strany jako představitelky lidu. Protože historická paměť a struktura politického vnímání je určena zkušeností s „lidovou demokracií“, liberálně demokra98
Depolitizace a soumrak � l iberální demokracie
tické instituce se jeví jako nezpochybnitelná hráz proti svévoli „lidu“, který může ohrozit práva a svobody individua. V postkomunistickém prostoru je proto prvním úkolem radikálně demokratické kritiky i politiky provést „odpárání“ pojmu lid od ideologie minulého režimu a vrátit mu jeho emancipační náboj. Jedním z rysů postkomunismu je, že zmizení „lidu“ v širokých vrstvách vyvolává pocit úlevy a osvobození. Liberální demokracie se začíná depolitizovat v okamžiku, kdy se rozmlžuje a rozplývá démos, který narušoval apolitické spravování daného řádu a zápasil o svá práva. Z liberální demokracie se tak vytrácí prostor politického boje, v němž se vedl spor o celkovou tvář společnosti a její směr, ne pouze o položky v rozpočtu. Je stále jasnější, že jeho vymazání bylo způsobeno souhrou tří činitelů: jednak zhroucením tradičních sociálních hnutí (radikálních odborů, hnutí dělnických rad apod.) v souvislosti s debaklem „reálného socialismu“, jednak doktrínou neoliberalismu, která je dle Sorose nástupcem totalitární vědy („trh“ představuje nezpochybnitelnou poslední pravdu politiky), a jednak novou formou kapitalismu, v němž se rozpouštějí tradiční kolektivní identity (nejen lid, ale také národ nebo i společnost) a místo nich se objevují „flexibilní“ individua (srov. Hauser 2007: 108). Pro udržení liberální demokracie je přísně vzato nezbytné, aby v ní byl prostor politického sváru, protože bez tohoto ventilu může v krizových momentech, v době sociálního napětí, masové nespokojenosti a krajně pravicového populismu ztratit svou legitimitu. Kdo si přeje zachování liberální demokracie, měl by bojovat za udržení prostoru politického boje a bránit jej před silami, které ho vymazávají. Depolitizace se týká toho, co se tradičně označuje jako empirický obsah demokracie, který se odlišuje od formy demokracie jako rámce, v němž se tento obsah pohybuje. Otázka je, zda liberální forma je od tohoto empirického obsahu oddělená a na něm nezávislá, anebo se forma přizpůsobuje obsahu, a může nastat de-forma(ce), tedy rozpad a zmizení formy. FENOMÉN NEBO SYMPTOM?
Z pozice liberální politické teorie to vypadá tak, že tu jsou normativní ideály, zformulované Rawlsem nebo Habermasem, a soubor „normálních“ společenských jevů – ekonomických, sociálních, politických – které běží v kolejích vymezených normativitou. Vedle toho se pak objevuje něco KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU
Ukázka elektronické knihy
99