a třísek a rozdělala oheň. Rychle se rozhořel. Přiložila jedno březové polínko, které bude hořet trochu déle než borové dřevo, a dvířka zavřela. Měla bych na babičku vzpomínat častěji, řekla si. Kdo vůbec rozhodl o tom, že je lepší soustředit se na přítomnost? Babička v mé paměti obývá spoustu pokojů. Ale nikdy tam s ní netrávím čas. Co mi může nabídnout přítomnost? Ťapka zakňučela a vytočila u dveří piruetu. Rebecka si na sebe natáhla šaty. Byly studené jako led, takže v nich dělala prudké a rychlé pohyby. Nohy vrazila do humpoláckých šněrovacích bot, které stály v předsíni. „Musíš si pospíšit,“ řekla Ťapce. Cestou ven rozsvítila před domem a chlévem. Trochu se oteplilo. Teploměr ukazoval minus patnáct a obloha se tlačila k zemi a nepropouštěla světlo z nebeských hvězd. Ťapka si sedla na bobek kousek od Rebecky a rozhlížela se kolem. Na dvorku byl sníh pečlivě odklizený až ke štítové zdi chléva. Sníh byl nahrnutý ke zdem domu kolem dokola jako izolace proti chladu. Kdopak sníh odhrabal? říkala si Rebecka. Že by Staving Fjällborg? Že by u babičky na dvorku pořád odklízel sníh, i když už je babička po smrti? Už mu bude asi tak sedmdesát. Pokoušela se tmou dohlédnout ke Stavingovu domu přes silnici. Až se trochu rozední, podívá se, zda na schránce pořád stojí Fjällborg. Vydala se podél zdi chléva. Světlo z lampy venku se třpytilo na růžích z jinovatky na špaletových oknech. Na druhé straně stál babiččin skleník. Několik rozbitých skleněných tabulek na Rebecku doširoka vyčítavě hledělo. Měla jsi tu být, říkaly. Měla ses postarat o dům a o zahradu. Vidíš, jak se kyt vydrolil. Jen si představ, jak asi vypadají tašky na střeše pod sněhem. Popraskaly a uvolnily se. Babička bývala tak pečlivá. Pracovitá. Jako by jí dokázala číst chmurné myšlenky, přihnala se za Rebeckou ze tmy přes dvůr Ťapka a vesele zaštěkala. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165873
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.