tma. Ale taky: War is over, if you want it… War is over, now… Ale oči mi těkaly do stran, po svetrech a bundách, hledal jsem, kde se schovávají mikrofonky, ve kterých kapsách a rukávech se schovávají bonzácké zápisníky. Cítil jsem teplo zepředu, od svíček pod Lennonovými brýlemi, ale do zad mě pálily i ref lektory a tiché, nenávistné mrčení policejních kamer. Za rohem, na Maltézském náměstí i v Hroznové ulici, se šikují kordony a z Vltavy čouhá šmírácký periskop atomové ponorky… Jestlipak taky u vás, Johne? Co třeba to stéblo mezi lekníny, na hladině jezírka naproti muzeu uprostřed Central parku? Představ si rybku v akváriu. Nebo křečka v drátěné kleci. Však víš, taky jsi byl sledovanej. Ne, Johne. Žádná ponorka není mírová, žádná raketa ani štěnice. Ani radar. 98
Přiběhli rychle. Jménem zákona… Toto shromáždění je nepovolené, zahuhlal kdosi do tlampače. Vyzývám vás… Rozejděte se… Začali jsme pískat. Jaryn a po něm pár dalších křikli: „Neblbněte, co nám můžou?“ a znovu spustil. Opřel se do strun trsátkem a já si všiml, jak mu zpod odřených a omlácených
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165821
prstů stříká krev. Znovu Let it be… Sedněte, všichni dolů, pobízeli jsme se a Jaryn už nezpíval, ale křičel, a kdo neutekl, seděl na zemi. Tiskli jsme se k sobě a drželi se co nejpevněji za ruce a ramena a křičeli, protože na nás a mezi nás skočili a bylo jich najednou tolik – esenbáci v zelených uniformách, milicionáři v dlouhých šedých kabátech i civilové v bundičkách. Několikeré ruce stáhly kytary, těžké boty zadupaly svíčky do dlažby, kdosi mě zezadu zvedl a postrčil dál, zády a ramenem mi projela ostrá bolest a holky vřeštěly: Nechte ho, co vám udělal? Tlačili jsme se a hledali cestu ven, ale všude byli vzteklí psi a uniformy, ostrá světla a kamery a jediný ústup vedl do křivolakých uliček, psi nám šli po nohách a policajti nás tonfami píchali do žeber a hnali před sebou jako dobytek. Najednou se prostor otevřel. Stáli jsme na Maltézském náměstí a další kordon nám přehradil cestu jako trychtýř s úzkým hrdlem. Už nás nebili, jen občas někdo, když se ozval a zavtipkoval, slízl ránu. A pak nás brali jednoho po druhém, ramenatí hromotluci v uniformách i střízlíci, tajní: „Občanský průkaz… Jak to, že máte na fotografii krátké vlasy?“ „No, já nechtěl…, ale na fotku musely být.“ „Ale teď nemáte… Nevidím razítko. Nepracujete?“ „Já chodím do školy.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165821
100
„Studujete? Kde? Nó, to budou mít radost.“ Já už ji mám teď, stiskl jsem zuby: „Dyť sem nic neudělal.“ „O tom rozhodujeme my… Ještě si vás předvoláme… Další,“ pustil mě dál. Jaryn neměl občanku, protože byl na opušťáku. Když vytáhl vojenskou knížku, špatně skrývali radost z úlovku: „Tááák, na dovolence… A jak to, že chodíte v civilu?“ „Nó…,“ protáhl Jaryn a chtěl něco říct, ale než si to stačil srovnat v hlavě, chytili ho z obou stran, zkroutili mu ruku a nasadili nelsona a nacpali ho do autobusu. „Se s nim mazat nebudem…, mu to spočítají jinde… Další! Občanský průkaz!“ houkli do davu. Za chvíli se autobus rozjel. Za pletivem v okně jsem viděl svetry, bundy a vlasy zadržených, ještě jsem mezi zarostlými tvářemi zahlédl vystříhaného Jaryna. Odjeli i hasiči s vodními děly a pletivem před kapotou i další autobus plný policajtů. Maltézským náměstím projela skříňová policejní Avie se psy. Ve druhém autobusu seděly za zadýchanými okny vyrovnané řady placatých zelených čepic s červeným pruhem a zelené uniformy s červenými výložkami. Potili se za sklem, zpocení a rozpaření, a my si chodili venku… Bylo to k smíchu a já
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165821