HRDINOVÉ LEDOVÉHO MOŘE
pali jsme, odkud se bere, nebe bylo čisťoučké, jediný mráček neplul na obloze, slunce pálilo horkými, zlatými paprsky – a sníh se žene na všechny strany. Přišel od západu a za nějakých pět minut jsme byli všichni zasypáni až nad hlavu. Ale sníh nebyl hustý, lehoučký jako peří, pominul za chviličku, a tu jsme se vrhli k veslům u koburuků a probojovávali jsme se sněhem k saním a psům, aby se neudusili. A jak jsme tu byli zahrabáni v tom hebkém sněhu, nebylo slyšet nic než veselé řvaní a smích. Všichni jsme stáli v kupě vedle sebe, navzájem jsme se neviděli, jenom jsme do sebe vráželi. Ale vichřice se hned utišila a slunko počalo najednou tak pražit, že za tu chvilku, než jsme se prohrabali k psům, mohli jsme dobře vidět, jak sníh kvapem taje. Roztával tak honem, že kolem páté hodiny jsme stáli skoro po kolena ve vodě. Naštěstí jsme měli živobytí dobře zabalené v plachtách, takže se voda k němu nedostala. Nohy jsme měli ovšem mokré všichni, maklaky napité jako houby. Honem jsme vytáhli saně se psy na ledové pahrbky.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165652