okletá vteřina Pr
a v kapse měl formulář s červeným pruhem, který ho oficiálně uznával za zdravého. *** „Máte se zastavit u šéfa,“ oznámila Romanovi sekretářka Vávrová, když jí předával ukončenou neschopenku. „Jak věděl, že přijdu?“ podivil se. „Nevěděl. Říkal, že až se uráčíte přijít do práce, máte ho navštívit.“ „Je na mě naštvanej?“ Vávrová pokrčila rameny. „Že by vám chtěl dát nějakou mimořádnou odměnu, se nezmiňoval.“ Mimořádnou odměnu si může zastrčit kamkoliv, pomyslel si Roman. Peníze nepotřebuju... Jak to, že ta Vávrová ještě není v penzi? Šéfovská sekretářka by přece měla vypadat úplně jinak. Vzpomněl si na Evu a pousmál se. Vždyť vy mi tu všichni můžete... „Tak já tam jdu hned.“ „Můžete, nikoho tam nemá.“ Roman přistoupil ke dveřím potaženým hnědou koženkou. Vždycky ho dopalovalo, že na tyhle polstrované dveře se vůbec nedá zabouchat. Zaťukal na rám a otevřel. Vedoucí stavebního úřadu inženýr Ulrich byl malý podsaditý pětatřicátník s pleší a postupně přibývajícím břichem. Seděl za velkým psacím stolem pokrytým papíry mezi kterými kouřila káva. Zdvihl oči, pozdravil Romana kývnutím hlavy a ukázal na jednu ze židlí před stolem. Roman se posadil. Byl klidný. S Ulrichem se znali už léta, tohoto rozhovoru se tedy rozhodně neobával.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165648