Issuu

��

doc. PhDr. Alena Plháková, CSc. DÌJINY PSYCHOLOGIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 2665. publikaci Odpovìdná redaktorka PhDr. Viola Lyèková Sazba a zlom Milan Vokál Poèet stran 328 Vydání 1., 2006 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod © Grada Publishing, a.s., 2006 Cover Photo © MUDr. Pavel áèek, Ph.D. ISBN 80-247-0871-X

OBSAH

O AUTORCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 PØEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

DÍL A VÝVOJ PSYCHOLOGIE V RÁMCI NOVODOBÉ EVROPSKÉ FILOZOFIE 1. RACIONALISMUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.1 René Descartes (1596 1650) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.2 Baruch (Benedikt) Spinoza (1632 1677) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.3 Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 1716) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 1.4 Christian Wolff (1679 1754) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2. EMPIRISMUS A ASOCIANISMUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2.1 Empirismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2.1.1 Francis Bacon (1561 1626) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2.1.2 Thomas Hobbes (1588 1679) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 2.1.3 John Locke (1632 1704) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 2.1.4 George Berkeley (1685 1753) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 2.2 Asocianismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 2.2.1 David Hume (1711 1776) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 2.2.2 David Hartley (1705 1757) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 2.2.3 John Stuart Mill (1806 1873) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 3. OSVÍCENSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3.1 Voltaire (1694 1778) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 3.2 Julien Offray de La Mettrie (1709 1751) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 3.3 Etienne Bonnot de Condillac (1715 1780) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 3.4 Jean-Jacques Rousseau (1712 1778) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 4. NÌMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.1 Immanuel Kant (1724 1804) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.1.1 Kantova teorie poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 4.1.2 Kantova etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 4.2 Johann Friedrich Herbart (1776 1841) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 4.2.1 Nìkteré ohlasy Herbartova uèení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 4.3 Arthur Schopenhauer (1788 1860) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 4.4 Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844 1900) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 4.4.1 Nìkteré ohlasy Nietzscheho uèení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

DÍL B VZNIK A VNITØNÍ DIFERENCIACE OBORU PSYCHOLOGIE 5. PØEDPOKLADY VZNIKU PSYCHOLOGIE JAKO SAMOSTATNÉ VÌDY . 69 5.1 Filozofické pøedpoklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 5.1.1 Auguste Comte (1798 1857) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 5.1.2 Herbert Spencer (1820 1903) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 5.2 Vývojové teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 5.2.1 Charles Darwin (1809 1882) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 5.3 Rozvoj fyziologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 5.3.1 Johannes Müller (1801 1858) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 5.3.2 Hermann von Helmholtz (1821 1894) . . . . . . . . . . . . . . . . 79 5.3.3 Jan Evangelista Purkynì (1787 1869) . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5.3.4 Ewald Hering (1834 1918) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.4 Rozvoj neurologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.4.1 Frenologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 5.4.2 Lokalizace øeèových center . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 5.5 Psychofyzika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 5.5.1 Ernst Heinrich Weber (1795 1878) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 5.5.2 Gustav Theodor Fechner (1801 1887) . . . . . . . . . . . . . . . . 85 5.5.3 Stanley Smith Stevens (1906 1973) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 6. ZAKLADATELÉ SAMOSTATNÉ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . 89 6.1 Wilhelm Maximilian Wundt (1832 1920) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 6.2 Francis Galton (1822 1911) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 6.3 Hermann Ebbinghaus (1850 1909) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 6.4 William James (1842 1910) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 7. HISTORICKÉ PSYCHOLOGICKÉ KOLY . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 7.1 Empirické a experimentální psychologické koly . . . . . . . . . . . . . . 101 7.1.1 Strukturalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 7.1.2 Funkcionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 7.1.2.1 Vznik aplikované psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . 105 7.1.3 Francouzská psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 7.1.4 Würzburská kola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 7.2 Psychologické koly ovlivnìné filozofií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 7.2.1 Duchovìdná psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 7.2.2 Psychologie aktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 7.2.3 Vznik fenomenologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 7.2.3.1 Carl Stumpf (1848 1936) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 7.2.3.2 Edmund Husserl (1859 1938) . . . . . . . . . . . . . . . . 121 7.2.4 Filozofie ivota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 7.2.5 William McDougall (1871 1938) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Díl C HLAVNÍ SMÌRY PSYCHOLOGIE 20. STOLETÍ ÚVOD K DÍLU C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 8. GESTALTISMUS TVAROVÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . 131 8.1 Vznik gestaltismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 8.2 Lipská celostní kola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 8.3 Berlínská kola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 8.3.1 Max Wertheimer (1880 1943) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 8.3.2 Wolfgang Köhler (1887 1967) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 8.3.3 Kurt Koffka (1886 1941) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 8.3.4 Karl Duncker (1903 1940) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 8.3.5 Kurt Lewin (1890 1947) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 8.4 Neogestaltismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 8.4.1 Kurt Goldstein (1878 1965) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 8.4.2 Leon Festinger (1919 1989) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 8.5 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 9. BEHAVIORISMUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 9.1 Pøedchùdci behaviorismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 9.1.1 Ruská reflexní kola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 9.1.2 Edward Lee Thorndike (1874 1949) . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 9.2 Raný behaviorismus J. B. Watsona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 9.3 Neobehaviorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 9.3.1 Edward Chace Tolman (1886 1959) . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 9.3.2 Clark Leonard Hull (1884 1952) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 9.3.3 Burrhus Frederic Skinner (1904 1990) . . . . . . . . . . . . . . . 165 9.4 Hodnocení behaviorismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 10. PSYCHODYNAMICKÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 10.1 Psychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 10.1.1 Sigmund Freud (1856 1939) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 10.1.2 Ego-psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 10.1.3 Britská kola objektních vztahù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 10.1.4 Americká kola objektních vztahù . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 10.1.5 Psychologie self Heinze Kohuta (1913 1981) . . . . . . . . . . . . 186 10.2 Slavní odpadlíci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 10.2.1 Alfred Adler ( 1870 1937) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 10.2.2 Carl Gustav Jung (1875 1961) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 10.2.3 Otto Rank (1884 1939) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 10.2.4 Wilhelm Reich (1897 1957) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 10.3 Kulturní psychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 10.3.1 Karen Horneyová (1885 1952) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 10.3.2 Erich Pinchas Fromm (1900 1980) . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 10.3.3 Harry Stack Sullivan (1892 1949) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

11. EXISTENCIÁLNÍ A HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . 207 11.1 Evropská existenciální psychologie a její filozofická východiska . . . . . . 208 11.1.1 Søren Aabye Kierkegaard (1813 1855) . . . . . . . . . . . . . . . 208 11.1.2 Martin Heidegger (1889 1976) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 11.1.3 Daseinsanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 11.1.4 Logoterapie Viktora E. Frankla (1905 1997) . . . . . . . . . . . . 214 11.1.5 Ronald David Laing (1927 1989) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 11.2 Humanistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 11.2.1 Abraham Harold Maslow (1908 1970) . . . . . . . . . . . . . . . 219 11.2.2 Rollo R. May (1909 1994) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 11.2.3 Carl Ransom Rogers (1902 1987) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 12. KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 12.1 Kuhnovo pojetí vìdeckých revolucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 12.2 Zakladatelé kognitivní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 12.2.1 George Armitage Miller (1920) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 12.2.2 Jerome Seymour Bruner (1915) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 12.2.3 Ulric Neisser (1928) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 12.3 Umìlá inteligence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 12.3.1 Alan Mathison Turing (1912 1954) . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 12.3.2 Herbert A. Simon a Allen Newell . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 12.4 Výzkum imaginace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 12.5 Teorie modulù Jerryho A. Fodora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 12.6 Konekcionismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 12.7 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 13. TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 13.1 Vznik transpersonální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 13.2 Pøedchùdci transpersonální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244 13.3 Psychedelické hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 13.3.1 Druhy psychedelické zku enosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 13.4 Pøedmìt studia transpersonální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 13.5 Nìkteré pøírodovìdné teorie roz íøeného vìdomí . . . . . . . . . . . . . . 250 13.6 Významní transpersonální psychologové . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 13.7 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255

DÍL D ÚVOD DO POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE 14. POÈÁTKY POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 14.1 Pøedchùdci postmoderní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 14.2 Nìkteøí tvùrci postmoderního stanoviska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 14.2.1 Gregory Bateson (1904 1980) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 14.2.2 Humberto Maturana a Francisco Varela . . . . . . . . . . . . . . . 266 14.2.3 Michel Foucault (1926 1984) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 14.2.4 Jacques Derrida (1930 2004) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 14.2.5 Kenneth J. Gergen (1934) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275

15. NÌKTERÉ SMÌRY POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . 279 15.1 Sociální konstrukcionismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 15.1.1 Psychoterapie jako sociální konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . 281 15.1.2 Hodnocení psychologického sociálního konstrukcionismu . . . . . 283 15.2 Diskurzivní analýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 15.2.1 Foucaultovská diskurzivní analýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 15.2.2 Diskurzivní psychologie Pottera a Edwardse . . . . . . . . . . . . 286 15.3 Kritika hlavního proudu psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 15.3.1 Kritika klinické psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 15.3.2 Kritika vývojové psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 15.3.3 Feministická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 15.4 Narativní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 15.4.1 Vznik narativní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 15.4.2 Soudobá narativní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298 LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 REJSTØÍK JMENNÝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319 REJSTØÍK VÌCNÝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

Motto ílený tanec en a osudù a my lenek a vá ní. A z tìch si nové kouzlo dobudu a prud í rytmy básní. Karel Toman

Pøedmluva

/ 11

PØEDMLUVA

Obor psychologie lze pova ovat za výsledek odvá né lidské snahy o pøevedení subjektivní a promìnlivé psychické zku enosti do podoby objektivních a stálých vìdeckých teorií. Je mo né, e se jedná o pokus stejnì beznadìjný a marný, jakým je v oblasti techniky úsilí o sestrojení perpetuum mobile. Lze konstatovat, e ádnou z vlivných psychologických teorií nelze pova ovat za koneèné, úplné a pravdivé vysvìtlení lidského chování a pro ívání. Psychologové získávají své poznatky v prudce se mìnícím a vyvíjejícím se svìtì. Údaje, které nashromá dili pøed ètyøiceti èi padesáti lety o lidské sexualitì, motivaci nebo o rozdílech mezi mu i a enami, dnes u prostì neplatí. Zveøejnìním svých teorií také mohou zpùsobit, e dojde ke zmìnì lidského chování a pro ívání. Pøedmìt vìdeckého zkoumání, kterým je v psychologii pøedev ím lidská mysl, na nové poznatky citlivì reaguje. Ani psychologové samozøejmì nejsou ádní dokonale objektivní a neutrální pozorovatelé. V soudobé psychologii je na nì kladen nároèný (nejspí nesplnitelný) po adavek, aby pøi výzkumech, vytváøení teorií i pøi psychoterapii brali v úvahu svou vlastní mentální odezvu. Zhruba od 70. let minulého století probíhá v západním svìtì kritická reflexe oboru psychologie, která upozornila nejen na promìnlivost psychologického vìdìní, ale také na jeho závislost na dobovém kulturním kontextu. Zaèalo být zøejmé, e je velmi obtí né, ne-li nemo né, odhalit univerzální principy lidského chování a pro ívání. Ve skuteènosti je psychologie do znaèné míry západní vìda, které reflektuje hodnoty severoamerické a evropské kultury, a to pøedev ím z mu ského pohledu. Psychologii tak lze podobnì jako literaturu nebo film pova ovat za novodobou mytologii, která se støízlivým, ménì obrazným jazykem ne umìní pokou í zachytit zku enost èlovìka v kontextu jeho doby a dát jí obecnìj í význam. Studenti se mì nìkdy ptají, jaký má smysl studovat dìjiny psychologie. Tato otázka je zcela na místì. V dy pøírodovìdci nebo programátoøi by studium zastaralých teorií nebo programovacích jazykù oprávnìnì pova ovali za ztrátu èasu. Domnívám se, e v oblasti vìd o èlovìku je situace odli ná. Chtìjí-li si psychologové uvìdomit dobovou a kulturní podmínìnost svého vìdìní, skýtá jim k tomu historie psychologie jedineènou pøíle itost. A nejen to. Mnohé vlivné psychologické teorie zøetelnì souvisejí s ivotními osudy, problémy a potí emi svých tvùrcù, tak e umo òují studovat vzájemné vztahy mezi osobností a jejím dílem. Ve 20. století se ve filozofii a lingvistice objevila my lenka smrti autora , kterou nadhodil Martin Heidegger, a dále rozvíjeli pøedev ím francouz tí myslitelé Roland Barthès, Michel Foucault a jiní. Podle jejich mínìní by mìl autor ustoupit do pozadí, mìlo by se na nìj zapomenout. Dùle itý je pouze dobovì podmínìný text, který jakoby náhodou vyslovil èi napsal nìjaký èlovìk. Já si v ak nepøeji, aby autoøi umírali ,

Dìjiny psychologie

nechci, aby se na nì zapomínalo. Naopak, pøipadne mi nadmíru zajímavé sledovat, jak zástup rozervancù stojících u zrodu novodobé filozofie a psychologie pøetvoøil svou du evní trýzeò ve vlivné teorie o podstatì lidského bytí. I mezi tvùrci novodobých vìd o èlovìku se ov em najdou lidé pomìrnì klidní a vyrovnaní, kteøí v ak z nejasných dùvodù vìt inou vytváøejí pomìrnì nudné kognitivní teorie. Dále mì zaujalo, e se v historii psychologie (respektive filozofie) pomìrnì èasto objevuje postava duchovního otce a jeho syna, který je skoro stejnì dobrý, nìkdy i lep í ne jeho mistr. Pøíkladem jsou dvojice Sokrates a Platon, Platon a Aristoteles, Descartes a Spinoza, Freud a Jung, Husserl a Heidegger, Miller a Neisser, Maturana a Varela a øada dal ích. Pøi psaní této knihy jsem si pøedev ím kladla za cíl co nejvíce vyu ívat primární prameny a sna it se co nejpøesnìji zaznamenat, co ten který autor skuteènì øekl. Domnívám se, e obsah øady uèebnic dìjin psychologie je výraznì poznamenán sekundárními, terciálními i vy ími interpretacemi. Také snaha zmínit se o co nejvìt ím poètu psychologù vede nìkdy k tak struèné prezentaci jejich my lenek, e se jejich pùvodní význam úplnì vytrácí. Dùsledná práce s primárními prameny tudí není tak skromný cíl, jak by se na první pohled zdálo. Pøi jeho realizaci mi velice pomohl internet, kde lze vyhledat øadu døíve nedostupných textù. Vzhledem k èetnosti a pestrosti psychologických teorií lze zachytit urèitou vývojovou kontinuitu jedinì za cenu, e z nich vybereme jen to nejpodstatnìj í. Pøitom se stì í lze vyhnout dosavadnímu tøídìní psychologického vìdìní do urèitých smìrù a kol. Pøi výbìru poznatkù hrají významnou roli také osobní preference autora a jeho dosavadní vzdìlání v mém pøípadì zejména v oblasti psychoanalýzy a jiných psychodynamických kol. Kniha se skládá ze ètyø èástí. První z nich je zamìøena na vývoj psychologických idejí v rámci novodobé evropské filozofie. Ve druhé èásti se zabývám podmínkami vzniku psychologie v oblasti pøírodních i spoleèenských vìd, jejími nejvýznamnìj ími zakladateli a èetnými, pøedev ím evropskými historickými psychologickými kolami z pøelomu 19. a 20. století. Ve tøetí kapitole jsem se pokusila prezentovat hlavní smìry psychologie 20. století, které odli nì definují pøedmìt studia psychologie, zamìøují se na rozdílná témata a pou ívají svébytné výzkumné metody. V jejich vývoji sehrála významnou roli 1. svìtová válka i nástup nìmeckého nacismu v roce 1933, který evropskou psychologickou elitu buï zdecimoval, nebo pøimìl k emigraci do USA. Evropská psychologie tím ztratila své dosavadní vlivné postavení a centrem vývoje západní psychologie se na dlouho dobu staly Spojené státy americké. K napsání poslední èásti, v ní se struènì zabývám postmoderní psychologií, mì podnítila profesorka Viera Baèová svým skriptem Súèasné smery v psychologii z roku 2000, v nìm v na em kulturním okruhu jako první zmapovala oblast, v ní pro vìt inu èeských psychologù stále je tì platí hic sunt leones. Inspirativní byla zejména její úvodní poznámka, e uèebnice o smìrech psychologického my lení nejèastìji konèí kapitolou o humanistické, pøípadnì kognitivní psychologii. Pøi své snaze zorientovat se v postmoderní psychologii jsem zjistila, e se jedná o ohromný a velice vlivný proud psychologického my lení, který se v západním svìtì prudce vyvíjí u od 60. 70. let minulého století. Je vlastnì záhadou, proè èe tí psy-

Pøedmluva

chologové tak dokonale zaspali a obvyklé dvacetileté zpo dìní za vývojem svìtové psychologie tentokrát zvý ili na ètyøicet let. Èe tí filozofové, lingvisté, antropologové i sociologové pøitom mají postmodernu pøehlednì a úhlednì zaèlenìnou do základních oborových uèebnic. Pevnì doufám, e si tato kniha najde své ètenáøe, a to nejen mezi studenty psychologie, ale také mezi zájemci o tento obor z øad ir í veøejnosti. Její psaní mì na dva roky úplnì pohltilo, fascinovalo, nìkdy i stravovalo. Snad se alespoò èást tohoto zaujetí pøenese na lidi, kteøí poprvé otevøou její stránky. Olomouc, èerven 2006

Alena Plháková

DÍL A VÝVOJ PSYCHOLOGIE V RÁMCI NOVODOBÉ EVROPSKÉ FILOZOFIE

Racionalismus

1. RACIONALISMUS

V 17. a 18. století bylo filozofické my lení stále výraznìji ovlivòováno prudce se rozvíjejícími pøírodními vìdami. Prototypem velkého pøírodovìdce této epochy byl italský astronom, fyzik a matematik Galileo Galilei (1564 1642), který ve svém Prubíøi v roce 1623 napsal, e filozofie je psána jazykem matematiky a její litery jsou trojúhelníky, kruhy a dal í geometrické obrazce (in Hall, 1997, s. 223). Mnozí významní filozofové byli matematiky a sna ili se pøivést filozofické, respektive psychologické my lení na úroveò velkých pøírodních vìd. Tito filozofové, k nim patøil pøedev ím Descartes, Spinoza a Leibniz, pokládali za hlavní lidskou poznávací schopnost rozum (lat. ratio), který je do znaèné míry nezávislý na smyslové zku enosti a dovede vyvozovat nové ideje. Tito myslitelé zalo ili filozofickou tradici racionalismu, co byl vedle empirismu druhý významný gnozeologický1 smìr této epochy.

1.1 RENÉ DESCARTES (1596 1650) Nejvýznamnìj ím pøedstavitelem racionalismu byl francouzský filozof a matematik René Descartes, jeho my lenkový vliv, zejména dualismus du e a tìla, sahá a do souèasnosti. Descartes, který pocházel ze zámo né lechtické rodiny (jeho otec byl úspì ný advokát), vedl osamìlý ivot uèence a dobrodruha. V letech 1604 1612 nav tìvoval jezuitskou kolu La Flèche a s výjimkou matematiky byl prùbìhem výuky, ve které se tradovaly zastaralé poznatky, spí e zklamán. Snad proto se jeho prvotní zájmy obrátily k matematice (Clarke, 1997, s. 240). V Descartovì ivotì se støídají období, kdy il v naprostém ústraní a soustøedìní, s obdobími ivota velmi nestálého. V roce 1617 vstoupil dobrovolnì do armády a slou il v holandském, bavorském a uherském vojsku, co je u tak pøemý livého èlovìka ponìkud pøekvapivý poèin. Historici psychologie vìt inou soudí, e chtìl cestovat a dùkladnì poznat tehdej í svìt. Na podzim roku 1619 se mu zdálo (po veèerním osamìlém pøemý lení o matematických a vìdeckých idejích) nìkolik snù, které ho podnítily k tomu, aby zasvìtil ivot filozofii a hledání pravdy. V roce 1621 Descartes, který se pravdìpodobnì zúèastnil také bitvy na Bílé Hoøe, z armády ode el. Je známo, e filozof miloval tanec a byl vá nivý hráè, a to vzhledem ke svému matematickému nadání pomìrnì úspì ný. Rád také ermoval a nevyhýbal se milostným dobrodru stvím. Vcelku se v ak jeví jako èlovìk uzavøené povahy, který skrýval pøed 1

Gnozeologie je filozofická nauka o pùvodu a hranicích poznání té epistemologie, noetika (Petráèková, Kraus a kol., 2001, s. 268).

Dìjiny psychologie

svìtem své soukromí i nejodvá nìj í my lenky a dùvìøoval pøedev ím svému vlastnímu úsudku. Nejplodnìj ím údobím Descartova ivota byl dvacetiletý pobyt v Holandsku (od roku 1629), kde pobýval radìji ne v rodné Francii, a to pravdìpodobnì kvùli vnìj í i vnitøní nezávislosti. V roce 1649 odjel Descartes na pozvání královny Kristiny do védska, kde v ak brzy podlehl vlivùm nezvyklého klimatu. Královna Descarta nutila, aby ji vyuèoval od pìti hodin ráno ve patnì vytopené knihovnì. Po ètyøech mìsících se francouzský uèenec nachladil a zemøel na zápal plic (Schultz, Schultz, 1992, s. 31 32; Störig, 1995, s. 228).

Obr. 1 René Descartes Descartes vy el z kritiky dosavadního vìdìní a zpùsobu my lení. Tyto kritické názory uvádí pøedev ím v díle Rozprava o metodì (poprvé vy lo v roce 1637). Descartes si zde klade za cíl vytvoøit filozofii, která by byla zalo ena na nesporných rozumových axiomech. Smyslové poznání pova uje za nepøesné a teoreticky pøipou tí, e èlovìka mù e klamat i jeho rozum. Nelze tedy plnì vìøit ani zdánlivì zcela spolehlivým matematickým pouèkám. Descartes doporuèuje systematicky pochybovat o v ech dosavadních mínìních (metodická skepse) s cílem najít nìjakou neotøesitelnou jistotu. Odtud zbývá jen krok k jeho proslavené vìtì Myslím, tedy jsem (lat. Cogito, ergo sum). Descartovo cogito znamená nejen my lení, ale také tvrzení, popírání, chtìní, odmítání, cítìní a pøedstavování (Descartes, 1992).

Racionalismus

Descartes pokládá za plnohodnotné pouze poznání, které mù e myslící rozva ování vyjádøit ve zcela prùzraèných, rozumových, pøedev ím matematických pojmech. V díle Pravidla pro vedení rozumu (napsáno pravdìpodobnì kolem roku 1630) èteme: k poznání vìcí dospíváme dvojí cestou: pomocí zku enosti a dedukce. K tomu je tì musíme vzít v úvahu, e poznání vìcí ze zku enosti bývá èasto klamné, av ak dedukci, neboli èisté vyvozování jedné vìci z druhé, mù eme sice pominout, pokud se nám nezdá, ale nikdy nemù e být vedena nesprávnì intelektem aspoò trochu rozumným. Ve kerý omyl toti , který se mù e lidem pøihodit (øíkám lidem, nikoli zvíøatùm), nepochází z chybného vyvozování, nýbr pouze z toho, e za pøedpoklad pøijímají nìkteré nedostateènì pochopené zku enosti, nebo e vyslovují soudy chvatnì a bez podkladu. Z toho jasnì vyplývá, proè aritmetika a geometrie vyniká nad ostatní nauky jako mnohem jistìj í: je tomu tak proto, e jedinì tyto nauky se zabývají pøedmìtem natolik èistým a jednoduchým, e nepøedpokládají absolutnì nic, co by zku enost ukázala jako nejisté, nýbr cele spoèívají na rozumovì vyvoditelných konsekvencích (Descartes, 2000, s. 17).

Dùle itou souèástí Descartovy gnozeologie je rozli ování mezi vrozenými a odvozenými idejemi. Odvozené ideje vznikají v du i na základì pøímého pùsobení vnìj ích podnìtù, jakými jsou zvuk zvonu nebo pohled na strom; jsou tedy produktem na ich smyslových zku eností. Vrozené ideje naproti tomu existují v du i èi vìdomí nezávisle na pùsobení vnìj ích podnìtù, i kdy se nìkteré z nich mohou o ivit za pøíhodných vnìj ích okolností. Descartes k nim øadí pøedev ím ideu já, Boha, geometrické axiomy, ideje dokonalosti a nekoneèna (Schultz, Schulz, 1992, s. 36). Jako filozof byl Descartes striktním dualistou. Rozli il dvì rozdílné substance, a to ducha (lat. res cogitans), jeho základní vlastností je my lení, a hmotu (lat. res extensa), jejím atributem je rozprostranìnost (rozlehlost). Lidskou du i pova uje Descartes za nehmotnou a nesmrtelnou substanci, která se projevuje pøedev ím ve vìdomí subjektu jako myslící substance . Tìlo je naproti tomu souèástí hmotné substance; vyznaèuje se tudí rozprostranìností a funguje na základì mechanických principù. S Descartovými názory na èinnost lidského tìla, které byly pochopitelnì ovlivnìny dobovými poznatky, se lze seznámit v díle Vá nì du e (1659/2002). Descartes dobøe znal dílo anglického lékaøe Williama Harveye, který v roce 1628 popsal krevní obìh vèetnì funkcí srdce, èasto pøirovnávaných k pumpì èi zdymadlu. Descartes pøedpokládal, e nositelem ivotní energie neboli hybných duchù je proèi tìná krev, která putuje do mozku, odkud proudí do celého tìla dutými nervy. Svaly se tudí dávají do pohybu na základì impulzù, které do nich pøicházejí z mozku eferentními nervy. Descartes popsal bezdìènou pohybovou tìlesnou reakci na urèitý podnìt, tak e je pokládán za pøedchùdce teorie reflexù. V knize Vá nì du e uvádí tento pøíklad: Jestli e nám nìkdo prudce pøistrèí ruku pøed oèi, jako by nás chtìl uhodit, aèkoli víme, e je na ím pøítelem, e si jen tak hraje a e si dá dobrý pozor, aby nám neublí il, pøesto se jen stì í ubráníme tomu, abychom je nezavøeli; co dokazuje, e se nezavírají prostøednictvím na í du e, nebo to je proti na í vùli, která je její jedinou èi pøinejmen ím hlavní èinností; ale e je to jen dùsledkem sestavení na eho tìla, e takovýto pohyb smìrem k oèím vyvolává následný pohyb v na em mozku, jen vede hybné duchy do svalù, které sklápìjí víèka (Descartes, 2002, s. 41).

Pohyby zvíøat mají podle Descarta v dy charakter takovýchto bezdìèných reakcí na vnìj í èi vnitøní podnìty. Zvíøata jsou pouhé stroje, tak e patøí stejnì jako lidské tìlo ke hmotné substanci.

Dìjiny psychologie

Descartova dualistická teorie pøinesla krajnì obtí ný problém vzájemného vztahu du e a tìla, respektive mysli a tìla (mind-body problem), který je i v soudobé psychologii a filozofii nesmírnì aktuální. Jak mù e nehmotná du e, která nemá ádný objem a nezabírá ádný prostor, pùsobit na hmotné tìlo? Descartes nakonec dospìl k závìru, e se du e a tìlo vzájemnì ovlivòují. My lení a vùle øídí proud ivotní energie, která vyvolává hnutí ovládaná vùlí. Tìlesné zá itky zase plodí v du i vá nì afekty (Hunt, 2000, s. 72). Za orgán, který zprostøedkovává vzájemné kontakty du e a tìla, pova oval Descartes epifýzu ( i inku), a to proto, e je to nepárový orgán nacházející se hluboko v mozku: Ona malá i inka, která je hlavním sídlem du e, je tak zavì ena mezi dutinami, je obsahují duchy, e jimi na jedné stranì mù e být pohnuta tolika rùznými zpùsoby, kolik je smyslových rozdílností v pøedmìtech, e v ak mù e být na druhé stranì rozliènì pohnuta také du í (Descartes, 2002, s. 54 55).

V knize Vá nì du e se Descartes pokusil popsat lidské afekty (vá nì) i mo nosti jejich ovládání. Podle jeho názoru vzbuzují vìt inu afektù podnìty pøicházející z tìla, ale nìkteré z nich mohou být evokovány také du evními hnutími. Napøíklad kromì pøevá nì tìlesného smutku, který vyvolává urèité zlo èi nedostatek, existuje také smutek duchovní, zpùsobený úvahami o zlu (s. 93). Descartes pøedpokládá, e existuje est prvotních afektù, kterými jsou údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek; v echny ostatní vznikají jejich kombinacemi. Podívejme se, jak definuje lásku a nenávist: Láska je takové du evní hnutí, vyvolané pohybem duchù, které podnìcují du i k tomu, aby se ze své vùle spojila s pøedmìty, je se jí zdají pøíhodné. A nenávist je takové du evní hnutí, zpùsobené hybnými duchy, které podnìcují du i k tomu, aby se chtìla oddìlit od vìcí, které se jí jeví jako kodlivé (Descartes, 2002, s. 83).

V díle Vá nì du e Descartes uvádí øadu pozoruhodných názorù na vznik smí ených afektù. Napøíklad nadìje, co je smí ení hnutí radosti a touhy, spoèívá v tom, e je du e náchylná snadno uvìøit, e skuteènì nastane to, po èem tou í (s. 147). Závist je druh smutku smí eného s nenávistí, který vzniká tím, e si v imneme, jak se nìco dobrého pøihodilo tìm, kteøí si to podle na eho mínìní nezasluhují (s. 157). Stud je druhem smutku, který se rovnì zakládá na sebelásce, ale který vzniká z mínìní èi obavy, e nás ostatní budou kárat (s. 171). Na konci knihy Descartes doporuèuje, abychom se kodlivé silné afekty pokusili ovládat pomocí dùvtipu a vùle, tedy du evními prostøedky. Pova uje za dobré odlo it rozhodnutí, k nim nás podnìcují afekty, a s pomocí vùle se zamìøovat k uvá ení a následování dùvodù, je jsou v protikladu k tìm, které pøedstavuje afekt (Descartes, 2002, s. 174 176). Antonio Damasio (2000) ve své populární knize Descartesùv omyl polemizuje s vý e uvedeným názorem Reného Descarta (a mnoha dal ích filozofù), e silné city jsou kodlivé a e by mìly být v dy podøízeny nadvládì rozumu. Damasio na øadì klinických pøípadù dokazuje, e emoèní impulzy jsou ve skuteènosti nezbytným pøedpokladem racionálního rozhodování i jednání.

Mnoho Descartových následovníkù, kterým se obvykle øíká karteziáni (latinský pøepis jména Descartes je Cartesius), se pokou elo vysvìtlit, jak mù e du e coby nehmotná substance pùsobit na tìlo. Francouzský uèenec Arnold Geulincx (1624 1669)

Racionalismus

vyslovil domìnku, e tìlo a mysl jsou jako dva hodinové stroje, které Bùh natáhne a seøídí, aby fungovaly v naprostém souladu jednoho s druhým (Hunt, 2000, s. 74). Geulincx bývá spolu s Nicolasem Malebranchem (1638 1715) øazen mezi tzv. okazionalisty, kteøí øe í vzájemný vztah mysli a tìla pøedpokladem, e k jejich vzájemnému pùsobení dochází jen pøíle itostnì (okazionálnì) zásluhou bo ího zásahu (Homola, 1990, s. 36). Karteziáni v ak zdaleka nedosahovali velikosti svého mistra. Descartova filozofie se zásadnì li í od ranìj ích dualistických filozofických i nábo enských systémù tím, e duchovní substanci odvozuje od myslícího a pochybujícího vìdomí. Du e èi duch pøestávají být námìtem abstraktních metafyzických spekulací a stávají se pøedmìtem soustøedìné introspekce, tedy v podstatì psychologického zkoumání.

1.2 BARUCH (BENEDIKT) SPINOZA (1632 1677) Spinoza se narodil v Amsterdamu v idovské rodinì, která pøi la do Holandska z Portugalska. Jeho jméno Baruch se podle tehdej ího zvyku latinizovalo na Benedictus. Obojí znamená toté : Po ehnaný. V atmosféøe pomìrné nábo enské sná enlivosti, která v té dobì v Holandsku vládla, byl Spinoza vzdìláván v nábo enských a filozofických tradicích judaismu. Ji v útlém dìtství byl veden ke znalosti hebrej tiny a Starého zákona, talmudu a kabaly. Plynnì hovoøil portugalsky, panìlsky a hebrejsky, pozdìji také latinsky, co mu umo nilo prostudovat støedovìkou scholastiku a díla soudobých filozofù, pøedev ím Bruna a Descarta. Díky svému vynikajícímu nadání byl Spinoza u v dìtství urèen pro dráhu rabína. Na prahu dospìlosti se v ak dostal do ostrého sporu s idovskou obcí svého domovského mìsta. Pøíèinou byly jeho kritické poznámky ke Starému zákonu, který se mu zdál být plný protikladù a nesrovnalostí, tak e nemohl uznat, e je ve v ech svých èástech úplnì pravdivý. Kdy selhaly pokusy idovské komunity pøesvìdèit mladého filozofa o jeho omylech, byl Spinoza ve vìku 24 let (27. èervence 1656) slavnostnì proklet a vyobcován ze synagogy (Weischedel, 1999, s. 111 112; Muller, 1997a, s. 265 266). Ve velkém Spinozovì prokletí se mimo jiné praví: Nech jest proklet ve dne a proklet v noci; nech jest proklet an uléhá a proklet an vstává; proklet an vychází a proklet an se vrací. Nech mu Hospodin nikdy u neodpustí a nikdy ho u nevezme na milost; nech hnìv a nemilost Hospodinova stíhá nadále tohoto mu e, obtí í jej v emi kletbami sepsanými v knize Zákonù a vyma e jméno jeho z tohoto svìta; a tímto se v ichni napomínají, aby s ním nikdo nehovoøil slovem ani neobcoval písmem, aby mu nikdo neprokázal slu by, nikdo nepøebýval s ním pod jednou støechou, nikdo se k nìmu nepøiblí il na délku ètyø loktù a aby nikdo neèetl nic, co by jeho ústa diktovala nebo jeho ruka psala (in Vondráèek a Holub, 1968, s. 283).

Spinoza pak pro il osamìlý ivot na rùzných místech Holandska, naposledy v Haagu. ivil se brou ením optických skel, v echny volné chvíle vìnoval psaní filozofických spisù. Aèkoliv byl za svého ivota (a je tì nejménì sto let pro své smrti) vystaven nenávisti idovské obce i mnoha svých køes anských odpùrcù, zdá se, e byl vnitønì velmi vyrovnaný a klidný. Spinoza zemøel na tuberkulózu ve 44 letech. Jeho filozofie byla (zøejmì z ideologických dùvodù) dlouho prohla ována za bezcennou. Te-

Dìjiny psychologie

prve koncem 18. století zaèalo pøehodnocování Spinozova díla vyvolané zájmem nìmeckých spisovatelù Goetha, Novalise a dal ích (podrobnìji viz Hemelík, 1996). Za Spinozova ivota vy la pouze tøi jeho díla, pøièem nejvìt í zájem a souèasnì odpor vzbudilo tøetí z nich, kterým byl Teologicko-politický traktát vydaný v roce 1670. Spinoza zde upozoròuje na to, e víra v Boha mù e být zneu ita k úniku z tí ivého osudu nebo k mocenským úèelùm. Starozákonní texty jsou podle jeho názoru pøizpùsobeny lidovému rozumu a mnohdy podnìcují spí e k poslu nosti ne k pravdivému poznání. Dokonce i zdánlivì rozumová tvrzení o Bo ích vlastnostech, která Písmo obsahuje, jsou poskytována nikoli v zájmu rozumového poznání bo ské bytosti, nýbr s tím cílem, aby lidé v eho druhu byli pøivedeni k uznání nadøazenosti Boha, který je zde pøedstavován jako jediný, v udypøítomný, v emohoucí, spravedlivý a milosrdný. Pøijetí tìchto atributù vede k oddanosti (Muller, 1997a, s. 267). Sotva Teologicko-politický traktát vy el, byl okam itì zakázán, a to univerzitami, církevními i státními úøady. Holandský místodr ící pøísnì zakázal tisk i roz iøování této knihy. Pøípadnému nakladateli hrozila pokuta 3000 guldenù a 8 let vìzení (Weischedel, 1977, s. 114 115). Spinozovo hlavní dílo Etika bylo vydáno v roce l677, krátce po filozofovì smrti. Pøi èetbì této knihy je zøejmé, e Spinoza byl pomìrnì výraznì ovlivnìn my lenkami Reného Descarta, jeho dualismus se pokusil pøekonat svým filozofickým monismem. Podle Spinozy jsou duch a hmota dvì stránky té e podstaty (substance), která se nìkdy jeví jako duchovní, jindy jako hmotná. Spinozovou hlavní filozofickou tezí je Bùh èili pøíroda (lat. Deus sive natura). Bùh, respektive pøíroda, je toto ný s nekoneènou, v eobsahující substancí, která má dvì vlastnosti nebo aspoò tyto dvì její vlastnosti si uvìdomujeme my lení a rozlehlost. Podle Spinozy lze také ka dou lidskou bytost pozorovat z tìchto dvou hledisek. Mezi myslí a tìlem neprobíhá ádná interakce, jsou to pouze dva rùzné projevy té e podstaty. Zvlá patrné je to u afektù, tedy u psychických zá itkù provázených výraznými fyziologickými zmìnami. Ve III. èásti Etiky , tvrzení 2, Spinoza pí e: Tìlo nemù e determinovat mysl k pøemý lení, ani mysl nemù e determinovat tìlo k pohybu, ani ke klidu, ani k èemukoliv jinému (s. 102). A dále pokraèuje: Mysl a tìlo jsou jedna a tá vìc, kterou chápeme jednou ve smyslu atributu my lení a podruhé ve smyslu atributu rozlehlosti. Tím je zaruèeno, e uspoøádání, tj. souvislost vìcí, je stále stejná, a chápeme pøirozenost ve smyslu jednoho nebo druhého atributu (Spinoza, 2001, s. 103).

Z tohoto pojetí vzájemného vztahu tìla a mysli vcelku logicky vyplývá psychofyzický paralelismus, respektive jeho zvlá tní varianta, tzv. monistický paralelismus (Hunt, 2000, s. 76). Z psychologického hlediska je zøejmì nejzajímavìj í III. èást Etiky , která má název O pùvodu a pøirozenosti afektù . Spinoza zde rozli il tøi základní afekty, a to radost, smutek a touhu. Tyto afekty vyplývají ze ádosti, co je Spinozùv termín k oznaèení rùzných lidských motivù: Názvem ádost rozumím libovolné lidské snahy, úsilí, pudy a chtìní, které bývají podle rùzného uzpùsobení tého èlovìka rùzné (s. 149). Lidská mysl si pøitom tyto pohnutky nemusí uvìdomovat. Souèástí ádosti je vedle snahy o sebezachování také touha po zdokonalení sebe sama. Napø. radost je pøechod èlovìka od men í dokonalosti k vìt í. Smutek je pøechod èlovìka od vìt í dokonalosti k men í (Spinoza, 2001, s. 149).

Racionalismus

Spinoza dále dokazuje, e v echny lidské afekty lze vylo it ze tøí citù základních; rùzné afekty se li í pøedev ím idejemi èi pøedmìtem, s nimi se pojí. Napø. nìjakou vìc budeme milovat nebo nenávidìt jen proto, e si pøedstavujeme, e je podobná pøedmìtu, který obyèejnì vyvolává v na í mysli radost nebo smutek (s. 113). Spinoza se také pokusil objasnit pøíèinu citové ambivalence: Jestli e si pøedstavujeme, e vìc, která nás obvykle podnìcuje k afektu smutku, obsahuje v sobì nìco, co je podobné jiné vìci, která nás obvykle podnìcuje k stejnì velkému afektu radosti, budeme tuto vìc souèasnì nenávidìt i milovat (Spinoza, 2001, s. 114). Podle Spinozy existuje tolik druhù radosti, smutku, lásky èi nenávisti, kolik je druhù pøedmìtù, které v nás tyto afekty vyvolávají. Silné afekty (vá nì), jsou kodlivé. Spinoza k nim øadí po ivaènost, opilství, smyslnost, lakotu a cti ádost. Podle jeho mínìní nejsou nièím jiným ne nezøízenou ádostí po hostinách, pití, sexuálním styku, bohatství a slávì. Èlovìk je v ak schopen tyto vá nì mírnit, co potvrzuje existence støídmosti, støízlivosti a zdr enlivosti (Spinoza, 2001, s. 144 145). Spinoza se v Etice potýká s problémem lidské svobodné volby. Na jedné stranì pova uje èlovìka za souèást Boha èili pøírody, která v sobì nese pevný øád. Souèasnì ov em pøipou tí, e èlovìk je schopen své vá nì ovládat a ít pod vedením rozumu. Takový èlovìk je vnitønì svobodný. Na zaèátku IV. èásti Etiky Spinoza napsal: Nesvobodou nazývám lidskou bezmocnost v mírnìní a omezování afektù. Èlovìk vydaný napospas afektùm není toti svým pánem, ale vládne mu náhoda, jí podléhá natolik, e je èasto nucen následovat to, co je pro nìho hor í, tøeba e vidí to, co je pro nìho lep í (Spinoza, 2001, s. 163).

1.3 GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ (1646 1716) Leibnizùv otec byl profesorem filozofie mravnosti na univerzitì v Lipsku a zaníceným luteránem. Leibniz projevoval u v dìtství mimoøádné nadání; napøíklad kdy ho nikdo nechtìl uèit latinu, nauèil se ji sám. U v 15 letech zaèal v Lipsku studovat práva, v 17 letech byl bakaláøem a ve 20 doktorem. Doktorát získal na univerzitì v Altdorfu, proto e v Lipsku nebyl vzhledem ke svému mládí k promoci pøipu tìn. Vysoko kolskou dráhu, která mu byla ihned nabídnuta, odmítl a ani pozdìji na ádné z nìmeckých univerzit nevyuèoval. Za pobytu v Altdorfu vzbudily Leibnizovy schopnosti pozornost arcibiskupského kurfiøta v Mohuèi, který mladého vzdìlance pøijal do svých slu eb jako knihovníka a politického poradce. Kurfiøt pùsobil v mezinárodní politice a Leibniz byl vysílán na mise do hlavních evropských mìst. V letech 1671 1676 pùsobil jako diplomat v Paøí i, co mu umo nilo seznámit se s díly velkých filozofù a pøírodovìdcù své doby, pøedev ím Descarta, Newtona a Spinozy, jeho Etiku pøeèetl v rukopise. Bìhem pobytu v Paøí i objevil Leibniz pøibli nì ve stejnou dobu jako Newton diferenciální poèet. Oba uèenci pak spolu vedli velký spor o prvenství. Leibniz po celý ivot udr oval rozsáhlou korespondenci s významnými filozofy, literáty i vìdci, a také s luteránskými, katolickými a kalvinistickými teology, pøièem usiloval o sjednocení køes anských vyznání. Tyto snahy odpovídají Leibnizovì celkové tendenci k pochopení Boha a svìta jako harmonického celku (Störig, 1995, s. 241 243; Muller, 1997b, s. 288 299).

Dìjiny psychologie

O Leibnizovì osobním ivotì lze øíci jen málo. Byl starý mládenec odkázaný na hospodskou stravu. Aèkoliv rád rozprávìl a korespondoval s vysoce postavenými dámami, v dy se pøísnì dr el filozofických èi nábo enských témat. Napø. Leibnizùv nejznámìj í spis Teodicea vznikl na základì rozhovorù s pruskou královnou Sofií Charlottou. V posledních letech svého ivota byl Leibniz nemocen, trpìl dnou a na noze se mu zøejmì z ustavièného sezení nad knihami udìlala otevøená rána. Aby zabránil bolestem a znecitlivìl nervy, dal si vyrobit svìráky, které si na roubovával v ude tam, kde cítil bolest. Zøejmì si tím tak po kodil nervy, e chodil pouze s velkými potí emi. Zemøel v naprosté osamìlosti a byl pochován témìø bez pov imnutí (Weischedel, 1995, s. 122). Aèkoliv mù eme Leibnize smìle oznaèil za mu e ducha, jeho v estranné zájmy (matematika, filozofie, historie, právo, politické a ekumenické aktivity) mu èasto bránily v tom, aby dokonèil zapoèaté práce. Svùj filozofický systém nikdy nevylo il v úplné a ucelené podobì. K jeho nejvýznamnìj ím dílùm patøí Teodicea (vydáno v roce 1710), Principy pøírody a milosti (1714/1982) a Monadologie (1714/1982). Leibniz byl velkým odpùrcem empirismu anglického filozofa Johna Locka. V díle Nové úvahy o lidské soudnosti (vy lo teprve v roce 1756) komentuje Lockùv slavný výrok nic není v rozumu, co nebylo døíve ve smyslech výsti ným a na intelekt sám (lat. nisi intellectus ipse). Leibniz se tedy vrací k uèení o vrozených idejích; jeho koncepce bývá oznaèována jako imanentismus (Nakoneèný, 1995, s. 55 56). Také Leibniz usiloval o pøekonání Descartova dualismu, i kdy k tomuto problému pøistoupil jinak ne Spinoza. Leibnizova filozofie je pozoruhodným pokusem o racionální zdùvodnìní harmonického sepìtí mezi Bohem a lidskou du í, respektive mezi Bohem a univerzem. Základním pojmem Leibnizovy filozofie je monáda, co je jednoduchá substance, která se vyznaèuje urèitými imanentními du evními schopnostmi. Monády nemají ádná okna, jimi by do nich mohlo nìco vstupovat nebo vystupovat , ale pøesto podléhají zmìnám, které se v ak dìjí z vnitøního principu (Leibniz, 1982, s. 157). Leibniz pokládá v echny monády za odu evnìlé, tøeba e v rùzném stupni. Nejni í monády mají jen temné, nevìdomé pøedstavy. Vy í monády, k nim patøí du e ivoèichù, mají percepce, pamì a ádostivost. Lidská du e, co je pomìrnì dokonalá monáda, má vìdomí sebe sama èili apercepci. Podle Leibnize je tøeba rozli ovat mezi percepcí neboli vnitøním stavem monády, pøedstavujícím okolní vìci, a apercepcí, která je sebevìdomím neboli reflexivním poznáním tohoto vnitøního stavu (s. 147). I lidská du e se v ak nìkdy nachází ve stavu, který odpovídá ni í monádì: Sami v sobì zakou íme toti stavy, v nich si na nic nevzpomínáme, a v nich nemáme zøetelnì rozli enou percepci, napøíklad v pøípadì mdloby nebo hlubokého bezesného spánku. V tomto stavu se du e nijak znatelnì neodli uje od jednoduché monády. Proto e v ak tento stav netrvá a du e se z nìho vytrhuje, je pøece nìèím více (Leibniz, 1982, s. 159).

Leibniz tedy odmítá ostrý pøedìl mezi lidmi a zvíøaty, který ve svém díle nastolil Descartes, co zdùvodòuje mimo jiné tìmito slovy: Lidé jednají jako ivoèichové, pokud se zøetìzení jejich percepcí dìje pouze prostøednictvím principu pamìti, podobnì jako empiriètí lékaøi, kteøí se øídí výhradnì praxí, ani mají teorii. Pøi tøech ètvrtinách svých èinù jsme èistými empiriky. Oèekáváme-li napøíklad, e zítra bude den, jed-

Racionalismus

náme pøi tomto pøedpokladu jako empirikové, nebo se opíráme o to, e tomu tak dosud v dy bylo. Jedinì astronom tak usuzuje z rozumových dùvodù. Poznání nutných a vìèných pravd nás v ak odli uje od pouhých ivoèichù a umo òuje nám, e máme rozum a vìdy, povzná í nás k poznání nás samých a Boha. To je pak to, co se v nás nazývá rozumnou du í èi duchem (Leibniz, 1982, s. 161).

Nejvy í monáda Bùh si v e dokonale uvìdomuje, je v evìdoucí: Jediný Bùh má zøetelné poznání v eho, proto e je v eho zdrojem (Leibniz, l982, s. 152). Leibnizovy úvahy o rùzných stupních zøetelnosti du evních stavù, respektive rùzných stupních jasnosti vìdomí, mìly dalekosáhlý vliv na dal í vývoj psychologie. Øada nìmeckých filozofù zaèala v návaznosti na jeho dílo uva ovat o existenci nevìdomí. Leibniz se také pokusil vyøe it problém vzájemného vztahu mysli a tìla. Hledal odpovìï na otázku, jak to pøijde, e èinnost a trpnost jednoho je doprovázena èinností nebo trpností èi odpovídajícími fenomény druhého? (s. 90). Podle Leibnize se du e øídí svými vlastními zákony a tìlo rovnì svými, setkávají se v ak spolu díky pøedzjednané harmonii mezi v emi substancemi, proto e v echny jsou reprezentacemi jednoho a tého vesmíru (Leibniz, 1982, s. 170). Leibniz tedy dále rozvíjí koncepci psychofyzického paralelismu (soubì nost psychických a tìlesných procesù), z ní vycházel v druhé polovinì 19. století je tì zakladatel psychologie Wilhelm Wundt. Skuteènost, e du e rùzných lidí mají podobné pøedstavy, vysvìtluje Leibniz jejich sepìtím s Bohem: Podle toho je jedinì Bùh sám pùvodní jednotkou neboli jednoduchou, prapùvodní substancí. V echny stvoøené neboli odvozené monády jsou jeho výtvory a vznikají nepøetr itým vyzaøováním bo ství od okam iku do okam iku, pøièem jsou ohranièeny pouze receptibilitou tvora, pro nìho je podstatné, e je omezen. V Bohu je moc, která je pùvodem v eho, dále pak poznání, je obsahuje zvlá tní charakter idejí, a posléze vùle, je tvoøí zmìny a výtvory podle principu nejlep ího. To pak odpovídá tomu, co ve stvoøených monádách tvoøí subjekt neboli základ, percipující a ádostivou schopnost. V Bohu jsou v ak tyto atributy pøítomny v absolutní neomezenosti a dokonalosti, zatímco v monádách jsou jen napodobeniny podle míry jejich dokonalosti (Leibniz, 1982, s. 164).

Leibniz zde navazuje na starou ideu, e lidská du e je mikrokosmos, ve kterém se s vìt í èi men í dokonalostí zrcadlí celý makrokosmos. Tato my lenka se ostatnì objevuje i v soudobé filozofii a psychologii, napø. v holografickém pojetí vzájemného vztahu lidského mozku a svìta (viz Pribram, 1999). Leibnize asi nejvíce proslavil spis Teodicea , co je termín, kterým rozumìl obhajobu Boha tváøí v tváø existenci zla ve svìtì. Ústøedním tématem Teodiceje je známé Leibnizovo tvrzení, e toto je nejlep í z mo ných svìtù: Z nejvy í dokonalosti bo í plyne, e pøi vytvoøení vesmíru zvolil ten nejlep í mo ný plán, podle nìho je nejvìt í rozmanitost spojena s nejvìt ím øádem Proto e v bo ím rozumu v echny mo nosti usilují podle míry svých dokonalostí o svou existenci, musí být skuteèný svìt jako výsledek v ech tìchto nárokù tím nejlep ím svìtem, jaký je jen mo ný (Leibniz, 1982, s. 150 151).

Leibnizova argumentace v Teodiceji je pomìrnì slo itá. Podle jeho názoru existují tøi druhy zla, metafyzické, fyzické a mravní. Metafyzické zlo spoèívá v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení, mravní zlo v høíchu. Bùh jako první pùsobící pøíèina v eho zlo nechce, nýbr pouze pøipou tí. Zdrojem zla je samotná povaha koneèných vìcí. Podle Leibnize je stvoøené bytostnì omezeno právì svou koneèností, z èeho plyne, e nebude vìdìt v e, e se mù e mýlit a dìlat chyby. Jinak øeèeno, Leibniz uznává

Dìjiny psychologie

a konstatuje omezení Boha pøi stvoøení svìta. Z toho plyne otázka, zda je Bùh pøíèinou zla tím prostým faktem, e je stvoøitelem. Podle Leibnize nikoliv, proto e být je lep í ne nebýt (Muller, l997b, s. 292 293). Pøesto e je Leibnizova filozofie pomìrnì obtí ná a snad i podivná, pøece urèitì stojí za víc, ne za pohrdavé hodnocení autora Dìjin psychologie Mortona Hunta, který Leibnizovu monadologii pova uje za dùkaz toho, kam a mù e vynikající intelekt zbloudit, kdy se øídí patným kompasem (Hunt, 2000, s. 94).

1.4 CHRISTIAN WOLFF (1679 1754) Leibnizovy my lenky by pravdìpodobnì nemìly tak dalekosáhlý vliv na dal í vývoj filozofie, pokud by je jeho ák a následovník Christian Wolff neuspoøádal v propracovaný systém, který oslovil irokou veøejnost. Wolff vyuèoval nejprve v Halle, a kdy byl odtud pøièinìním církevních kruhù vypuzen, pøedná el s velkým úspìchem v Marburgu. Za jeho ivota ovládal leibnizovsko-wolffovský systém nìmecké univerzity a do doby, kdy vy la hlavní díla Kantova. Wolff údajnì pedanticky uèil své ètenáøe a posluchaèe, aby peèlivì promý leli své pøedpoklady a postupovali logicky a metodicky. Kant ho proto nazval pùvodcem nìmecké dùkladnosti . Sám Kant se opíral o Wolffovy klasifikace pøi výkladu psychických jevù, u Herbarta se zase setkáváme s Wolffovými výklady o jasnosti pøedstav a pozornosti (Störig, 1995, s. 247, 274; Tardy, 1966, s. 65). Wolff ve svých spisech filozoficky zpracoval v echny hlavní obory vìdìní, tedy i psychologii, kterou pova oval za souèást propedeutiky (pøípravy) ke studiu filozofie. Termín psychologie se od té doby stal v Nìmecku bì ným. Wolff rozdìlil psychologii na dva obory, a to na psychologii empirickou a racionální. V díle Psychologia empirica (vy lo v roce 1732) se zabýval zkoumáním du evního ivota metodou introspekce; zavedl zde také pojem psychometrie. Ve spise Psychologia rationalis vydaném v roce 1734 uvádí pøedev ím metafyzické spekulace o podstatì lidské du e (Homola, 1990, s. 43 44). Podle Wolffa je základní du evní silou síla pøedstavivosti (lat. vis repraesentativa), která je zároveò stálou snahou po èinnosti, po zmìnì pøedstav. Lze tudí rozli ovat du evní mohutnost poznávací a snahovou, tøetí je mohutnost citová. Wolff uvádí, e ivá pøedstava pohybu vede k jeho uskuteènìní, co pova uje za dùkaz, e i sna ení je projevem základní síly pøedstavovací. Wolff pøevzal od Leibnize pøedpoklad existence rùzných stupòù jasnosti du evních stavù. Napø. nejménì jasné jsou poèitky, nejzøetelnìj í jsou vjemy, které doká eme slovnì pojmenovat. Apercepci Wolff pova uje (podobnì jako Leibniz) za schopnost uvìdomovat si své pøedstavy. Pro vybavování pøedstav vyslovil tento zákon: minulý obsah se vybavuje celý, kdy pøítomný obsahuje jeho èást. Wolff patøí k zakladatelùm nauky o pozornosti, kterou chápe jako schopnost du e dát jedné èásti slo eného vjemu vìt í jasnost ne ostatním. Èím je pozornost vìt í, tím men í je její rozsah. Wolff dále rozdìlil poznávací procesy na vy í a ni í. Vy í v dy vy adují u ívání slov èi jiných znakù (Tardy, 1966, s. 64 65).

Empirismus a asocianismus

2. EMPIRISMUS A ASOCIANISMUS

Støízliví angliètí myslitelé odmítali Descartovo a Leibnizovo uèení o vrozených idejích, respektive o vrozeném lidském intelektu (imanentismus, nativismus) a v oblasti lidského poznání pøipisovali rozhodující význam zku enosti empirii. Dal ím významným tématem tohoto smìru bylo hledání asociaèních principù, které umo òují organizaci a utøídìní vnitøní psychické zku enosti, co vyústilo ve vznik pøevá nì psychologické odno e empirismu asocianismu. V obou tìchto smìrech byla základní metodou získávání nových poznatkù introspekce.

2.1 EMPIRISMUS Bezprostøedním pøedchùdcem empirismu byl anglický uèenec Francis Bacon. Jako zakladatel tohoto smìru bývá zpravidla uvádìn Thomas Hobbes, který je dùstojným pokraèovatelem Bacona i Descarta. 2.1.1 FRANCIS BACON (1561 1626) Francis Bacon, nejvýznamnìj í pøedstavitel anglické renesance, patøí mezi myslitele, kteøí stojí na prahu moderní doby. Tento cti ádostivý mu se proslavil pøedev ím svou snahou postavit vìdu na solidní empirické základy. Bacon byl velkým odpùrcem spekulativních metafyzických systémù, pøedev ím antických. Scholastické systémy poznatkù tradované v tehdej ím kolství pova oval za tak nesmyslné, e po adoval, aby se vìdecké poznání zaèalo budovat úplnì znovu, na základì zku enosti a vìdeckých metod. Bacon se narodil jako nejmlad í ze esti sourozencù v rodinì ni ího lechtice. Vyrùstal v pomìrném blahobytu, a proto e byl ji v dìtství pova ován za velmi nadaného, poèítalo se s tím, e jednou nastoupí na nìjaké významné místo ve státních slu bách. Studoval na univerzitì v Cambridgi práva a politické vìdy a pravdìpodobnì u zde zaujal kritický postoj ke scholastickému zpùsobu výuky, která se zamìøovala na opakování pouèek vyètených z Aristotela. Bacon ukonèil univerzitu v Cambridgi s výborným prospìchem a ve Francii zaèal získávat první diplomatické zku enosti. Po otcovì smrti v roce 1579 se v ak dostal do finanèních potí í, tak e byl nucen zaèít trpìlivì budovat svou právnickou a politickou kariéru (Halada, 1996, s. 79 80). U v roce 1582 vstoupil Bacon do Dolní snìmovny Anglického parlamentu, kde bìhem svého ivota zastupoval nìkolik odli ných ústavních zaøízení. Velice usiloval o pøízeò královny Al bìty I., tak e se sblí il s jejím favoritem hrabìtem z Essexu. Roku 1600 vedl Essex neúspì nou vojenskou výpravu do Irska, byl souzen pro poru ení

Dìjiny psychologie

subordinace a poté se pokusil o otevøenou vzpouru proti královnì. Aèkoliv Al bìta I. hrabìte z Essexu pravdìpodobnì milovala, rozhodla se s ním skoncovat. Role alobce v procesu proti svému bývalému pøíteli a ochránci se ujal právì Bacon. Essex byl usvìdèen ze zrady a roku 1601 popraven. Historikové vesmìs hodnotí Baconovu roli v tomto procesu jako nedùstojnou, trapnou a podlou (Scott-Kakures, 1997, s. 212 213). Po smrti královny Al bìty I. v roce 1603 nastoupil na anglický trùn Jakub I., za jeho vlády Bacon získal titul rytíøe, stal se státním návládním, generálním prokurátorem a nakonec lordem kancléøem. Jako kancléø se o enil s mladou dívkou a vedl rozmaøilý ivot (Halada, 1996, s. 81 82). V roce 1621 Baconùv politický ivot náhle skonèil poté, co byl obvinìn a usvìdèen z braní úplatkù. Po krátkém uvìznìní v londýnském Toweru se uchýlil na venkov, kde se zabýval psaním filozofických spisù. Konec Baconova ivota souvisí s jeho zvídavostí. V zimì roku 1626 si vyjel s Thomasem Hobbesem (svým pøítelem a bývalým tajemníkem) na projí ïku. Bacona napadlo, e by sníh mohl konzervovat maso. Nechali si podøíznout kuøe a plnili je ledem. Bacon se pøitom nachladil a za nìkolik dní zemøel (Scott-Kakures, 1997, s. 213). Bacon napsal asi tøicet filozofických spisù, z nich vìt inu nedokonèil. Jedno z mála dokonèených dìl Nové organon (1620/1990) v ak staèilo k tomu, aby ho natrvalo proslavilo. U jeho název naznaèuje, e Bacon chtìl vytvoøit novou vìdeckou metodu odli nou od Organon 2 Aristotelova. Bacon byl orientován na pøírodní vìdy, zdùrazòoval radost z pozorování a poznávání vìcí. Uva oval také o praktickém úèelu poznání, kterým je podle nìj pokrok, ovládnutí pøírody èlovìkem; vìda by mìla vytváøet velkolepá díla ke zlep ení lidského ivota. Vìdìní tedy pro Bacona pøedstavuje urèitou konkrétní praktickou moc. Zdrojem poznání by mìla být pøedev ím smyslová zku enost (empirie), její výsledky lze støízlivì zobecòovat na úroveò axiomù, tedy induktivní metoda. K ovìøení teorií nestaèí pouze dùkazy, které danou teorii potvrzují, nýbr je tøeba hledat data, je ji vyvracejí, tzv. protipøíklady (Scott-Kakures, 1997). V díle Nové organon Bacon kritizoval nevhodnì pou ívanou dedukci, co je zpùsob objevování nových poznatkù, pøi nìm se nejprve stanoví nejobecnìj í principy, o které se opírají tvrzení støední obecnosti a dokazují se podle nich. Tento zpùsob dokazování je podle Bacona otcem omylù a pohromou pro v echny vìdy (s. 107). Dále zde popsal nìkteré typické klamné úsudky, omyly a pøedsudky lidského rozumu, tzv. idoly, které je tøeba odstranit, proto e se objevují opìt pøi obnovì vìd a ztì ují tu práci (Bacon, 1990, s. 86). n

2 3

Idoly rodu mají svùj základ v lidské pøirozenosti. Podle Bacona je lidský rozum jako nerovné zrcadlo, které mù e vnímané jevy zkreslovat. Mezi idoly rodu patøí sklon dávat pøednost údajùm, které jsou nápadné nebo snadno zapamatovatelné, dále tendence ulpívat na poznatcích, které jsme ji jednou uznali za pravdivé, a koneènì sklon vìnovat velkou pozornost dokladùm, které potvrzují ná názor3 , ale pøehlí et to, co s na imi domnìnkami nesouhlasí. Organon øecky nástroj je název jednoho z Aristotelových spisù. Soudobá psychologie oznaèuje tendenci lpìt na døíve utvoøených názorech jako konfirmaèní zkreslení .

Empirismus a asocianismus

Idoly jeskynì mají svùj pùvod v individuálním zalo ení, výchovì, èetbì, úctì k autoritám a v konkrétní situaci jednotlivého èlovìka. Lidský duch (tak jak je uspoøádán v jednotlivých lidech) je velmi promìnlivý a náhodný (Bacon, 1990, s. 87). n Idoly tr i tì jsou pøedsudky pocházející ze spoleèenských kontaktù. Zvlá tní roli zde hraje øeè. Nesprávné u ívání slov znaènì pøeká í rozumu a my lení. Právì idoly tr i tì pova uje Bacon za nej kodlivìj í: n

Tyto idoly se vloudily do rozumu ze spojení slov a jmen s vìcmi. Lidé toti vìøí, e jejich rozum ovládá slova, ale stává se také to, e slova obrátí svou sílu proti nìmu. Právì to uèinilo z filozofie a vìdy disciplíny sofistické a neúèinné Tím se stává, e veliké a proslulé disputace uèencù konèí èasto ve sporech o pouhá slova a jména. Bylo by v ak rozumnìj í (a v tom jsou bystøej í matematici) zaèít od nich a uvést do nich poøádek pomocí definic. Ani definice ale nemohou toto zlo odstranit u vìcí pøírodních a hmotných, proto e samy definice se skládají ze slov a slova plodí slova. A tak je nutné vracet se k jednotlivým pøípadùm v jejich sledu a uspoøádání (Bacon, 1990, s. 95 96). n

Idoly divadla pocházejí z tradovaných a zakoøenìných tezí starých filozofù. Lidé se domnívají, e tyto nauky postihují skuteènost. Ve skuteènosti se v ak spí e podobají starým divadelním hrám. Idoly divadla nejsou vrozené, ale byly vneseny do rozumu z rùzných teorií a chybných pravidel dokazování (Bacon, 1990, s. 88).

Bacon polo il základy moderní vìdecké metodiky. Tento ambiciózní, veskrze moderní mu pøispìl ke vzniku západní technické civilizace se v emi jejími pøednostmi i nedostatky. 2.1.2 THOMAS HOBBES (1588 1679) Thomas Hobbes se narodil v rodinì vikáøe v dobì, kdy se Anglie nacházela ve znaèném politickém zmatku. Jeho matka ho porodila pøedèasnì, nebo byla zdì ena zprávami o postupu panìlského vojska. Hobbes sám tuto skuteènost pova oval za pøíèinu své bázlivosti. Jeho otec vikáø byl opilec a mìl dosti útoènou povahu. Poté, co se pøed svým kostelem dostal do pranice s jiným duchovním, utekl do Londýna a zmizel, zanechav rodinu jejímu osudu. Pozdìji si v ak Hobbes urostlý, statný, temperamentní mu pøátelské povahy na nepøízeò osudu nemohl stì ovat. Na jeho vzdìlání dohlí el bohatý strýc, který ho ve 14 letech poslal na Oxfordskou univerzitu. Pozdìji Hobbes slou il øadu let jako uèitel nìkolika synù ze lechtické rodiny Cavendishù, kde mìl k dispozici skvìlou knihovnu. Hobbes byl ji jako student zklamán aristotelismem, ale plného pøesvìdèení o omylech Aristotelovy filozofie nabyl a pøi svých náv tìvách kontinentu. V té e dobì se seznámil s pøevratnými objevy velkých vìdeckých a filozofických duchù své epochy Galilea, Bacona, Descarta a Harveye. Za Cromwellovy vlády il Hobbes mezi royalistickými emigranty v Paøí i a uèil budoucího krále Karla II. Tyto kontakty mu pozdìji velice pomohly. V pokroèilej ím vìku Hobbese skupina biskupù obvinila z ateismu, rouhání a znesvìcování a domáhala se, aby byl dùstojný bìlovlasý uèenec upálen. Snìmovna lordù v ak alobu, která odsuzovala Hobbesovo dílo Leviathan pro jeho materialismus, zamítla. Hobbes se pak v plném zdraví do il 92 let; oznaèení hobbista v ak dlouho bylo mezi vìøícími a duchovenstvem nadávkou (Leister, 1997, s. 230 231; Hunt, 2000, s. 77 78).

Dìjiny psychologie

Hobbes ve svých spisech vyjádøil velmi pesimistické, mizantropické názory na lidskou povahu. Podle jeho mínìní jsou v ichni lidé svou povahou nepøáteli svých bli ních a mohou spoleènì ít v míru pouze tehdy, kdy se podøídí autokratické vládì, která mezilidským konfliktùm zabrání. V díle O èlovìku (1658/1988) Hobbes napsal, e èlovìk se li í od zvíøat jednak vìt í dravostí, jednak schopností u ívat øeè: Èlovìk natolik svými meèi a kopími pøedèí zbranì zvíøat rohy, zuby, ostny, natolik dravostí a zuøivostí pøevy uje vlky, medvìdy, hady (dravé jen za hladu a zuøivé jen pøi podrá dìní), a to hnán hladem jen pøedvídaným (Hobbes, 1988, s. 97).

Hobbes zdùrazòuje, e øeè èlovìku poskytuje èetné výhody i nevýhody. K výhodám patøí to, e se lidé mohou vzájemnì uèit a pøedávat si své vìdìní, mohou uzavírat spoleèenské dohody, které jsou zárukou klidného sou ití, pìstovat vìdu a umìní. Øeè jim v ak také umo òuje klamat sebe i druhé: Lidé nìkdy øíkají, co si nemyslí, a vìøí, e to, co øíkají, je pravdivé. Mohou tak klamat i sebe, zatímco zvíøe samo sebe klamat nemù e. Èlovìk se tedy øeèí nestává lep ím, ale mocnìj ím (Hobbes, 1988, s. 97 98). Nejvýznamnìj ím Hobbesovým spisem je Leviathan (vy lo v roce 1651), jeho první èást obsahuje øadu pozoruhodných filozofických i psychologických úvah. Jako filozof byl Hobbes dùsledný materialista. Pøedpokládal, e existuje pouze hmota a e není ádná èistì duchovní bytost, tedy ani Bùh. Poèátky pohanských nábo enství vidí v tom, e lidé nedovedli rozli it sny a jiné silné pøeludy od vjemù (Hobbes, 1941, s. 66). Hobbes se v Leviathanovi zabýval také teorií poznání. V echny psychické jevy pokládal za výsledek pohybù hmoty, které pøi drá dìní lidských smyslù vyvolávají jemné pohyby nervù, je pro íváme jako zdání nìèeho vnìj ího. Ke zdánlivým (sekundárním) vlastnostem pøedmìtù, které existují pouze díky pohybùm v na ich smyslech, patøí barvy, zvuky a vùnì. Ve druhé kapitole Leviathana (O pøedstavivosti) Hobbes pøedlo il ucelenou teorii imaginace. Pøedstavu zde definuje jako ochabující vjem: I kdy se pøedmìt odklidí nebo se zavøou oèi, zachováváme si dále obraz vidìné vìci, tøeba ov em kalnìj í, ne kdy jsme ji vidìli pøímo (s. 62). Èím del í doba uplyne od vidìní nebo vùbec od vnímání, tím slab í je také pøedstava, co je zpùsobeno tím, e se star í podrá dìní smyslù pøekrývá novìj ím. Hobbes dále definuje pojmy pøedstava, vzpomínka a zku enost: Chceme-li si vybavit obraz døíve vidìného pøedmìtu, pak hovoøíme o pøedstavách. Chceme-li v ak vyjádøit, e vjem je starý a minulý, øíkáme mu vzpomínka. Pøedstava je tedy toté co vzpomínka, jen e má dvì rùzná jména podle rùzného hlediska. Velký poèet vzpomínek nebo vzpomínky na mnoho vìcí nazýváme zku enost (Hobbes, l941, s. 63). Hobbes rozli il pøedstavy prosté (pamìtní) a slo ené (fantazijní). Prosté pøedstavy jsou vzpomínkou na vìci, které jsme pøedtím vnímali, jakými jsou èlovìk nebo kùò. Slo ená pøedstava vzniká, kdy z pohledu na mu e a konì sestavíme ve své mysli pøedstavu kentaura. Hobbes popsal také tzv. paobrazy (sám tento pojem nepou ívá). Napøíklad: Pøi ostrém pohledu do slunce zùstavuje podrá dìní pøed na ima oèima obraz slunce je tì dlouho potom (s. 64). Sny jsou podle Hobbese pøedstavy spících, které byly (stejnì jako v echny ostatní pøedstavy) døíve buï zcela, nebo zèásti ve smyslech. Ve spánku jsou pøíèinou jejich vzniku pohyby vnitøností (Hobbes, 1941, s. 64 65).

Empirismus a asocianismus

My lení Hobbes pova uje za sousednost pøedstav, která má svùj pùvod v døívìj í zku enosti. Napøíklad kdy nìkdo pøedvídá, co se asi stane s nìkterým zloèincem, vzpomíná vlastnì na to, co vidìl jindy následovat po podobném zloèinu. Pøitom se mu my lenky øadí takto: zloèin, strá ník, vazba, soudce, ibenice (s. 71). Øazení my lenek (pøedstav) není tedy náhodné. Proto e v ak pøi vnímání té e vìci nìkdy následovalo to, a jindy ono, nemáme jistotu, která pøedstava bude následovat po první . Øazení my lenek mù e být buï neúmyslné a nestálé, jak je tomu pøi bezstarostném spoleèenském rozhovoru, nebo ustálené. Hobbes tedy rozli uje volné a øízené asociace. Ustálené øazení pøedstav vzniká tehdy, je-li my lení øízeno nìjakým pøáním nebo úmyslem: z touhy vznikají my lenky na prostøedky, které podle døívìj ích zku eností vedou k vytou eným výsledkùm. Ale i v neúmyslném øazení my lenek se dá nìkdy vystopovat cesta a závislost jedné my lenky na druhé. Hobbes uvádí tento pøíklad: V dy co by se ve (spoleèenském) hovoru o na í nynìj í obèanské válce mohlo zdáti nevèasnìj í ne taková náhodná otázka, jakou cenu má øímský peníz? A pøece byla aspoò mnì souvislost dosti jasná, nebo my lenka na válku uvedla my lenku na vydání krále jeho nepøátelùm, tato my lenka pøipomnìla my lenku na vydání Krista a tato zase my lenku na tøicet støíbrných, odmìnu za známou zradu. A z toho se snadno vynoøila v zápìtí ta zlomyslná otázka, a to v e v malé chvilce, nebo my lenky letí rychle (Hobbes, 1941, s. 69).

Hobbesovo dílo znamenalo poèátek britské empirické filozofie i asocianismu. Jeho spisy obsahují (by v zárodeèné podobì) øadu originálních my lenek, které rozvinuli dal í významní brit tí myslitelé, pøedev ím John Locke. 2.1.3 JOHN LOCKE (1632 1704) Locke pro il svùj ivot v bouølivé epo e anglické revoluce. Narodil se v pøísnì puritánské mì anské rodinì, která byla opoziènì naladìna vùèi králi. Pozdìj í výstøelky vítìzných puritánù ho v ak zklamaly, tak e se stal výmluvným zastáncem mocenské rovnováhy mezi králem a parlamentem. Locke studoval v Oxfordu filozofii, obdivoval Descartovy spisy, ale pøitahovaly ho empirické vìdy. Na univerzitì zaèal spolupracovat s význaèným fyzikem a chemikem Robertem Boylem (1627 1691) a proslulým lékaøem Thomasem Sydenhamem (1624 1689), který byl nazýván anglickým Hippokratem . To Locka pøivedlo ke studiu medicíny, po jejím ukonèení se v roce 1667 stal osobním lékaøem, tajemníkem a vychovatelem syna lorda Ashleye, pozdìj ího hrabìte ze Shaftesbury. Lockùv ivot byl výraznì ovlivnìn promìnlivým politickým postavením jeho lechtického pøítele. V letech 1672 a 1679 Locke zastával dùle ité funkce ve státní správì, nebo tehdy se Shaftesbury protivník re imu restaurace stal lordem kancléøem. A právì tak byl Locke dvakrát, v souvislosti s pádem Shaftesburyho, vystaven pronásledování. V letech 1683 1689 se spoleènì s ním uchýlil do emigrace v Amsterdamu. V roce 1689 se Locke vrátil do Anglie, kde mu Vilém Oran ský po svém nástupu na trùn nabídl úøad komisaøe pro obchod a kolonie. V té dobì také zahájil nejplodnìj í údobí svého filozofického bádání. Locke byl stejnì jako vìt ina význaèných filozofù 17. století svobodný. V mládí mìl sice jakési milostné pletky, které ho v ak údajnì témìø pøipravily o rozum, tak e se pozdìji vìnoval výhradnì politice,

Dìjiny psychologie

vìdì a pedagogice. Byl to velmi spoleèenský, spoøádaný a ukáznìný èlovìk, který mìl mnoho dobrých pøátel (Hunt, 2000, s. 80 81; Krejèí, 1992, s. 7 8). Z psychologického hlediska je nejvýznamnìj ím dílem Johna Locka Esej o lidském rozumu (1690/1984a), která i souèasného ètenáøe zaujme ivým a ètivým jazykem. V první èásti tohoto díla Locke polemizuje s Descartovou pøedstavou o existenci vrozených idejí. Podle Locka nelze existenci vrozených idejí nijak dolo it, co je zjevné nejen v oblasti morálky, která je výsledkem výchovy, ale také v oblasti matematických idejí, které tolik obdivoval Descartes. Locke upozornil na to, e chápání matematických pravd je výsledkem slo itého, mnohdy namáhavého cvièení: Dítì neví, e tøi a ètyøi se rovná sedmi, dokud neumí poèítat do sedmi a nepøisvojí si jméno a ideu rovnosti; ale pak, na základì vysvìtlení tìchto výrazù, ihned souhlasí s oním výrokem nebo spí e vnímá jeho pravdivost (Locke, 1984a, s. 46).

Oproti Descartovu pøedpokladu o existenci vrozené ideje Boha staví Locke tvrzení, e ani idea Boha není vrozená (s. 61), co zdùvodòuje mimo jiné tím, e díky moøeplavbì byly objeveny celé národy, u nich nebylo ani potuchy po Bohu nebo po nábo enství. Pak následuje úvaha, za kterou by se nemusel stydìt ádný soudobý pøedstavitel sociálního konstrukcionismu: Ale i kdyby mìlo ve keré lidstvo naprosto v ude nìjaké ponìtí o Bohu (zatím to ov em historie vyvrací), nevyplývalo by z toho, e je idea Boha vrozená Lidé toti tím, e jsou díky obecnému jazyku svých rodných zemí vybaveni slovy, stì í se mohou vyhnout tomu, aby si neosvojili nìjaký druh idejí onìch vìcí, s jejich jmény mají èasto pøíle itost je uvádìt do kontaktu ti, s nimi bývají ve styku (Locke, 1984a, s. 62).

V dal ích èástech Eseje o lidském rozumu Locke ov em existenci Boha zdùvodòuje tím, e Bùh lidskou mysl vybavil vlastnostmi, jakými jsou smysly, vnímavost a inteligence, èím èlovìku podal jasný dùkaz o svém bytí (Locke, 1984a, s. 337). Locke pova uje za bránu du evního ivota smyslové vnímání. Termíny èití a vnímání zcela pøesnì nerozli uje a èasto zamìòuje. Lidská mysl je podle nìj po narození bílým papírem, bez jakýchkoliv tiskových typù, bez v ech idejí (Locke, 1984a, s. 74). Èasto se øíká, e Locke hovoøí o mysli novorozence jako o nepopsané desce (lat. tabula rasa). Tento termín ve skuteènosti vùbec nepou ívá. Hunt (2000, s. 82) uvádí, e se jedná o Akvinského pøeklad jednoho obratu v Aristotelovi. Locke pøedpokládá, e lidé získávají ohromnou zásobu idejí (psychických obsahù, významù) na základì dvou druhù zku enosti (empirie) smyslového vnímání a reflexe. n

Smyslové vnímání (sensation) vede ke vzniku vjemù: Lidské smysly tím, jak se zabývají jednotlivými objekty, dodávají do mysli jejich zøetelné vjemy (s. 75). Locke v návaznosti na Galilea, Hobbese, Descarta a dal í myslitele rozli uje mezi primárními a sekundárními kvalitami vnímaných pøedmìtù. Primární vlastnosti jsou od nich neoddìlitelné a vnímáme je v podstatì takové, jaké jsou ve vnìj ím svìtì. K prvotním kvalitám objektù, které v lidské mysli evokují odpovídající ideje, patøí tuhost, rozlehlost, tvar, pohyb, klid a poèet. Sekundární vlastnosti

Empirismus a asocianismus

vznikají teprve v na í mysli na základì pùsobení prvotních kvalit vnìj ích objektù. Patøí k nim barvy, chuti, vùnì, teplo, chlad a bolest (Locke, 1984a, s. 95 97). n Reflexe (reflection). Druhým pramenem idejí je podle Locka reflexe neboli vnímání èinnosti na í vlastní mysli. K du evním aktivitám, které vybavují rozum dal ím souborem idejí, k nim by nemohl dospìt na základì vnìj ích vìcí , patøí vnímání, my lení, pochybování, zdùvodòování, poznávání, chtìní a dal í mentální dìje, které si uvìdomujeme a sami v sobì pozorujeme4 (Locke, 1984a, s. 75). Locke dále rozli il jednoduché a slo ené ideje. Zdrojem jednoduchých idejí, které mysl pøijímá pøevá nì pasivnì, je smyslové vnímání i reflexe. Slo ené ideje pak vytváøí psychika z jednoduchých idejí, a to tøemi hlavními zpùsoby: pospojováním nìkolika jednoduchých idejí v jednu slo enou, nacházením vztahù mezi idejemi a koneènì abstrakcí, která vede ke vzniku obecných idejí, jakými jsou krása èi vdìènost. Locke upozoròuje na to, e èlovìk není schopen du evní obsahy tvoøit nebo nièit. Lidská mysl v ak mù e mentální materiál rùznými zpùsoby zpracovávat (Locke, 1984a, s. 115 116). Je zøejmé, e se Lockùv empirismus týká pøedev ím zdrojù psychických obsahù. Ani zde v ak není zcela dùsledný, vezmeme-li v úvahu pojem reflexe nebo schopnost lidské mysli vytváøet slo ené ideje. Locke je èasto pova ován za zakladatele britského asocianismu. Ve skuteènosti pou ívá termín asociace idejí pouze ve 33. kapitole Druhé knihy Eseje o lidském rozumu , kterou do ní navíc zaøadil teprve pøi jejím ètvrtém vydání. Asociace mezi idejemi zde pova uje za výsledek mentálních návykù, které vedou k tomu, e urèité psychické obsahy vstupují do vìdomí v dy v doprovodu asociovaných idejí (Locke, 1984a, 236). Locke vìnuje velkou pozornost jménùm , kterými oznaèujeme ideje, je jsou nositeli jejich významu. Zdùrazòuje, e nauka o poznání se musí zabývat pùsobností slov a tím, jak nabývají význam, co se týká zejména obecných idejí. Slova a jejich nejisté nebo mylnì pojaté významy mají velký podíl na klamných závìrech i na nepochopení, které provází lidské spory (s. 286 287). V závìru Eseje Locke rozdìlil vìdy na tyto tøi druhy: Pøírodní filozofie, která zkoumá vìci takové, jaké jsou ve svém vlastním smyslu . (Tato oblast poznání odpovídá pøedmìtu studia soudobých pøírodních vìd.) n Praktické vìdy, k nim patøí pøedev ím etika, která je vyhledáváním pravidel lidských èinù, je vedou k bla enosti, ke správnému a pøimìøenému chování. n Nauka o znacích neboli sémeiótiké 5, co je uva ování o povaze znakù, které mysl uplatòuje, aby chápala vìci nebo aby pøedávala své poznání druhým (Locke, 1984a, s. 388). n

Ke gnozeologickému odkazu Johna Locka se hlásí soudobá kognitivní psychologie. Psychické obsahy, které vznikají na základì podnìtù z vnìj ího svìta, jsou oznaèovány jako mentální reprezentace prvního øádu, zatímco obsahy, které jsou výsledkem reflexe (introspekce) psychických operací, se obvykle nazývají mentální reprezentace druhého øádu (Sedláková, 2002, s. 221). 5 Doubravová (2002, s. 44) uvádí, e termín sémeiótiké Locke pøevzal z teoretického spisu o hudbì z roku 1671.