Disney Usínací sbírka pohádek
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.egmont.cz
www.albatrosmedia.cz
Kolektiv
Disney – Usínací sbírka pohádek – e‑kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2022
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Medvídek Pú
Kdojedobrýkamarád?.........................5
Disney Bunnies
Dupíkovonočnídobrodružství.....................23
Šípková Růženka
Kouzelnýjednorožec..........................41
Popelka Půlnočníprocházka...........................59
Coco PepitaaDantevakci..........................77
Peter Pan Wendinodobrodružství.........................95
Malá mořská víla Arielatajemnásveˇtla..........................111
Rebelka Cennépřátelství.............................129
Kráska a zvíře
Příbeˇhnadobrounoc..........................145
Příběh hraček
Strašidelnýpříbeˇhhraček........................161
Lví král Kdojezodpoveˇdný?...........................177
Vzhůru do oblak
Nočnízáře.................................193
Ledové království
PřespáníuElsy..............................209
Bambi Padajícíhveˇzdy..............................225
Mickey a přátelé Tábornickývýlet.............................241 Lady a Tramp Spolehliváchůva.............................257
Kdojedobrý kamarád?
VeStokorcovémlesebylaveˇtrnánoc a Prasátko nemohlo spát.
„Je… je… jejda,“ pofňukávalo a vyděšeně vykukovalo zpod peřiny. „Raději tu zůstanu schované až do rána. Tady si na mě sloniska ani meluzíny netroufnou!“
Druhý den ráno přišel k Prasátku na návštěvu Pú. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotvíral. Pú vzal zvědavě za kliku, a protože bylo otevřeno, vešel dovnitř. Prasátko bylo zachumlané v peřinách a třáslo se strachy.
„A jéje, copak se ti stalo?“ vylekal se Pú.
„Slyšíš to, Pú?“ zeptalo se Prasátko.
„Jistě,“ přitakal Pú, „a je to moc příjemná hudba.“ Pú totiž zvenku slyšel veselé ptačí trylkování.
„To nemyslím,“ zavrtělo hlavou vyděšené Prasátko. „Mám na mysli sloniska a meluzíny, kteří na mě číhají a nastražili mi v domečku všelijaké pasti.“
„Kromě nás dvou tu ale nikoho jiného nevidím, Prasátko,“ odpověděl
rozvážně Pú.
„Ale já kvůli nim nemohlo celou noc spát,“ zafňukalo Prasátko. Pú
pečlivě prohlédl celý domeček, ale nic podivného neobjevil.
„Asi se ti to jenom zdálo,“ uklidňoval vystrašeného kamaráda.
„A co všechno to kvílení a rachtání?“ nedalo se odbýt Prasátko.
„To byl jen vítr. Profukoval okenicemi a pohrával si se závěsy,“ odpověděl Pú.
„Určitě?“ ujišťovalo se Prasátko. „Znělo mi to spíš jako zlá meluzína.“
„Kdyby tu nějaká meluzína byla, určitě bychom ji teď objevili,“ řekl Pú.
Chvíli po Púovi se u Prasátka objevil také Králíček s košíkem čerstvých
jablek. Sotva se posadil, rozlehly se domečkem příšerné rány. Prasátko na nic nečekalo, rychle vyskočilo a ukrylo se pod židlí.
„Vypadá to, že zlobí odpadní trubky. Neboj, Prasátko, hned to opravím, jen si doběhnu pro nářadí,“ řekl Králíček a utíkal zpátky k noře.
Zatímco Pú s Prasátkem napjatě čekali, až se Králíček vrátí, zaslechli
z kuchyně pravidelné kap, kap, kap. Pú vstal z křesla, došel ke dřezu
a dotáhl oba vodovodní kohoutky.
„Teď už to bude dobré,“ řekl.
„Doufám, že si Králíček pospíší,“ fňukalo Prasátko. „Jsem ze všech
těch podivných zvuků nervózní.“
Pú se zamyšleně otočil ke
svému kamarádovi: „Myslím, že vím, jak ti pomoct, Prasátko.
Co kdybys předstíralo, že jsi statečné?“
Prasátko se nad jeho návrhem zamyslelo. „Hm, ale k čemu by takové předstírání bylo, když všude okolo řádí sloniska a meluzíny?“
„Možná tě to zaměstná natolik, že zapomeneš, že vlastně jen
předstíráš. A pak budeš statečné doopravdy,“ vysvětloval Pú. Přesto
se ale rozhodl, že u kamaráda raději zůstane a dá na něj pozor.
„Je… je… jejda, Pú, myslím, že mi to předstírání statečnosti moc nejde,“
omlouvalo se Prasátko.
„To nic,“ uklidňoval kamaráda Pú. „Zůstanu tu dneska v noci s tebou,“
ujistil Prasátko a potom ho přikryl
až po uši peřinou.
„Zkusíme to zase ráno.“
Jenže Prasátko
stejně nemohlo usnout. Slyšelo
nejrůznější prapodivné zvuky a nejhorší z nich bylo hlasité chrápání.
Tichoučce vyklouzlo z postýlky a zamířilo k houpacímu křeslu, ve kterém
odpočíval Pú. Bylo si téměř jisté, že ty divné zvuky přicházejí odtud.
„To je zvláštní,“ pomyslelo si Prasátko. „Púovo chrápání zní úplně
stejně jako noční meluzína. Hm, raději ho ale nebudu budit. Sednu si tady a budu hlídat domeček.“
Když se druhý den ráno Pú probudil, bylo už Prasátko venku a divoce
mávalo koštětem.
„Podívej se, Pú!“ křičelo. „Snažím se odehnat tyhle velké černé ptáky!
Od rána tu příšerně krákají.“
Pú pozval Prasátko na procházku do lesa. „Když
uvidíš, že venku vlastně nic strašidelného není, určitě se přestaneš bát,“ vysvětloval.
Prasátko mělo radost a rozeběhlo se za prvním motýlkem, kterého zahlédlo. Jenže po chvíli zjistilo, že se ztratilo a je v lese úplně samo.
„Pú...? Pú, jsi tady?“ volalo. Jenže Pú ho neslyšel.
Prasátko se strachy roztřáslo a schovalo se za tlustý kmen starého
dubu. „Buď statečné, buď statečné, buď statečné!“ opakovalo si šeptem stále dokola.
Nakonec se Prasátko zhluboka nadechlo a vykročilo zpátky na pěšinu.
„Buď statečné,“ nepřestávalo si šeptat.
Kráčelo po cestičce
arozhlíželo se po Púovi, když vtom zaslechlo podivné chřestění a skřípání.
„Nebojím se!“ prohlásilo tenkým hláskem. „Jsou to jen ptáčci nebo veverky nebo myšky nebo… Pú? Jsi to ty?“
„Neboj, Prasátko, to jsem já!“ ozval se Púův hlas zpoza křoví. „Listí
dneska pořádně šustí a větve o sebe strašidelně klepou, že? Ale mám radost, že jsi tak statečné a neschovalo ses! Ani jsi neplakalo a nefňukalo.
Jak jsi to dokázalo?“
„Nevím,“ připustilo Prasátko. „Nesnažilo jsem se nic předstírat. Prostě
jsem si pořád opakovalo, abych bylo statečné.“
Pú svého kamaráda pevně objal.
„Bez tebe bych to nedokázalo, Pú. Věřil jsi mi ato mi dodalo odvahy apomohlo uvěřit vsamo sebe,“ řeklo Prasátko.
„Víš, Prasátko,“ zamyslel se na chviličku Pú, „tak to dobří kamarádi zkrátka dělají!“
Dupíkovo nočnídobrodružství
Bylokrásnéodpoledne a Dupík si hrál venku. Teplé
sluneční paprsky ho brzy zahnaly do stínu lesa, kde narazil na kamarádku vačici.
„Ahoj,“ pozdravil ji Dupík. „Chceš si se mnou hrát?“
Vačice ospale zazívala. „To bych ráda,“ odpověděla, „ale musím si teď trochu zdřímnout. Necháme to na jindy, ano?“
„Dobře,“ souhlasil Dupík a odhopkal, aby kamarádku nerušil.
Přátelili se spolu už pěkně dlouho, takže zajíček dobře věděl, že vačice
během dne hodně odpočívá. Měl ji moc rád, ale nemohl pochopit, že někdo
chce místo hraní raději spát.
Po chvíli potkal Dupík tatínka.
„Proč jsou vačice pořád tak ospalé?“ zeptal se ho.
„Ale tak to vůbec není. Vačice jsou noční zvířata. To znamená, že přes
den spí, večer se budí a teprve v noci ožívají. Jenže to zase spí zajíčci,“ vysvětlil mu tatínek.
Potom zavedl Dupíka do nedaleké jeskyně, kde ze stropu visely stovky spících netopýrů. „Vidíš, tihle netopýři jsou také noční živočichové,“ vysvětloval. „Teď odpočívají, protože celou noc létali, aby si opatřili potravu.“
Téda, pomyslel si Dupík. Byli vzhůru celou noc? Není divu, že je vačice tak unavená!
Dupíka by moc zajímalo, jestli existují ještě jiná noční zvířata.
Tatínek ho ale chytil za pacičku a společně se vrátili domů k mamince a sestřičkám. Před večeří si Dupík ještě stihl se sestřičkami zahrát na schovávanou. Byla s nimi taková legrace! Doufal, že i vačice si bude v noci hrát se sourozenci, až bude celá jeho rodina spokojeně odpočívat v noře.
Večer zajíčci proháněli po louce světlušky a Dupík přemýšlel o všem, co mu tatínek vyprávěl.