Martina Drijverová
nezbedníci
Albatros
© Martina Drijverová, 2015
Illustrations © Markéta Vydrová, 2015
IsbN 978-80-00-04146-9
Chlapeček a pokličky
byl jeden chlapeček a ten rád někam nakukoval. Koukal do dutin stromů, koukal do ptačích hnízd, koukal i do myších děr. Na tom vlastně není špatného. Jenže ten chlapeček nahlížel do knížek, které lidé četli v autobusu, do otevřených
tašek, do oken cizích bytů. A to není slušné.
„Nekoukej, kam nemáš!“ nabádala ho maminka.
Ale to právě chlapečka bavilo, koukat tam, kam nemá. tak se díval do popelnic, připravených k vysypání, do kontej-
nerů s plasty a do nákupních vozíků ostatních lidí. Nakukoval dokonce i do kabinek v obchodech s oděvy, kde se lidé převlékali při zkoušení nových šatů. A vůbec mu nevadilo, že občas někoho hrozně vylekal.
Chlapeček byl prostě zvědavý a okukování ho bavilo. Co se mu zamlouvalo nejvíc, bylo při vaření nahlížení do trouby sporáku a pod pokličky hrnců. Měl to samozřejmě zakázané. Ne proto, že by mu maminka nepřála, ale proto, že se o něj bála. Kolik dětí už se popálilo nebo opařilo!
„ta polévka je horká!“ varovala chlapce maminka. „Nech
tu pokličku na pokoji, spálíš se!“
„Mám přece chňapku!“ odmlouval chlapeček.
tak hloupý, aby zvedal poklici z hrnce holou rukou, přece jen nebyl.
„I horká pára ti může ublížit!“ varovala maminka. Ale chlapeček toho nedbal. Jak jen mohl, přitočil se ke sporáku a kuk, kuk, hned věděl, co bude dobrého k obědu nebo k večeři. Často takhle mamince zkazil překvapení, když chystala něco zvláštního.
Chudák maminka! stále synka napomínala a hlídala, ale nebylo to nic platné. Jak se jen pootočila, kluk se vrhl k hrncům a pekáčům. A nedělal to jen doma! Nahlížel do hrnců i u tety nebo u babičky. babička mu ukázala vyšívaný obrázek, na kterém bylo napsáno: Mužíčku, máš-li mě rád, nech pokličku na hrníčku stát! Chlapeček však poukázal na to, že on není žádný mužíček, je už docela velký. A zvedal dál pokličky i u babičky. skoro to vypadalo, že ho nakukování nikdy nepřejde. Ale stalo se něco nečekaného.
Jednou v létě se rodiče s chlapečkem vypravili na výlet do přírody. K řece! Měl to být hezký den. Maminka se chtěla
opalovat, tatínek doufal, že chytí nějakou rybu. A chlapeček
jásal, že si pěkně zaplave.
Plavat a potápět se uměl moc hezky. Zatímco tatínek chystal návnadu a maminka se mazala opalovacím olejem, skočil chlapeček do vody. Ponořil hlavu pod hladinu… a uviděl něco podivuhodného!
V písku na dně řeky stála řada pěkně malovaných hrníčků.
Každý byl jiný, na některých byly růžičky, na jiných zlaté
proužky nebo obrázky ovoce a zeleniny. Ale všechny bez výjimky byly zakryté pokličkou.
Chlapec hned uhodl, o co jde. tyhle hrnky tu skladuje vodník. V každém z nich je zavřená dušička. A nikdo nesmí pokličky z hrnků zvedat, protože pak by duše osvobodil a vodník by se hněval.
tak se chlapeček vynořil z vody a vylezl na břeh. Že si na
chvíli sedne a ohřeje se na sluníčku. sedí a nesedí, pořád se vrtí. Zvědavost mu nedá – jak asi vypadá taková dušička?
Kdyby jen maličko nahlédl do hrníčku… Vodník není nikde v dohledu, nemusí se to dovědět!
Ano, ano. Chlapeček znova skočil do řeky. Připlaval k nejbližšímu hrnku a… bylo to rychlé. stačilo se pokličky pouze
dotknout. Cinklo to. A šup – dušička byla venku. byla malá, taková bledá. Vypadala trochu jako ptáček, protože měla křidýlka. těmi zamávala a vyletěla z vody.
Chlapec chtěl přesto pokličku zvednout a položit zpět na prázdný hrnek. Ale jak natáhl ruku, zarazil se. to nebyla jeho ruka! byla zelená a na konci prstů měla místo nehtů bambulky. taky chlapečkovy nohy se změnily! byly zelené a mezi prsty narostly plovací blány. Hoch už tušil, co se stalo. Proměnil se! Je z něj vodník! Hrozné, pomyslel si.