Literatura v kostce pro s Š
také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Další e-knihy v edici
Český jazyk v kostce pro sŠ – e -kniha
Čítanka i. k Literatuře v kostce pro sŠ – e -kniha Čítanka ii. k Literatuře v kostce pro sŠ – e -kniha Čítanka iii. k Literatuře v kostce pro sŠ – e -kniha Čítanka iv. k Literatuře v kostce pro sŠ – e -kniha
Marie sochrová
Literatura v kostce pro sŠ – e -kniha
Copyright © Fragment, 2010
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
hlavní kapitola
Přehledné gracké zpracování pomáhá ke snadné orientaci a zapamatování učiva. podkapitola
vybraná díla
poznámka, vysvětlivka, zajímavost atd.
charakteristika doby
stručný rozbor vybraného díla přínos nebo význam osobnosti portrét osobnosti
zajímavost poznámka odkaz zapamatuj si vysvětlivka přečti si pikantnost tahák
o bsah
Úvod
Zák L ady teorie L iteratury
v Ý vo J L iteratury
Počátky slovesného umění. Ústní lidová slovesnost.
s tarověká L iteratura
Orientální literatury
s tředověk á L iteratura
Orientální literatury
Literatura předkolumbovské ameriky – indiánská
Evropské literatury středověku
Počátky písemnictví v českých zemích.
kL asicis M
ro Mantis M us v světové L iteratuře
České národní obro Z ení a L iteratura
r ea L is M us a natur a L is M us
19. a 20.
Světová literatura 1. pol. 20. stol. – poezie
Světová literatura 1. pol. 20. stol. – próza a drama
Česká literatura 1. pol. 20. stol. – próza
České drama 1. pol. 20. stol.
Česká literární věda a kritika přelomu století a 1.
Literatur a 2. po L. 20. sto L etí
Světová literatura 2. pol. 20. století
Česká literatura 2. pol. 20. stol.
Česká poezie 2. pol. 20. stol.
Česká próza 2. pol. 20. stol.
České drama 2. pol. 20. stol.
Literární věda a kritika 2. pol. 20. stol.
r e J střík JM en autorů a ná Z vů anonyM
r e J střík Z ák L adních L iterárních po
Učebnice Literatura v kostce podává kompletní přehled středoškolského učiva české literatury v souvislosti s vývojovými tendencemi světové literatury od počátku po současnost, zachycuje vývoj literárních směrů a skupin, uvádí hodnocení významných děl a autorů i stručně vývoj literární kritiky a literární vědy. V úvodu kapitol je vždy charakteristika společensko-historických událostí pro pochopení podmínek a širších souvislostí, v nichž se literatura vyvíjela.
Náročnost a rozsah textu odpovídá katalogu cílových požadavků k společné části maturitní zkoušky i požadavkům pro přijímací zkoušky na vysoké školy.
Cílem je utřídění, přehlednost, systemizace poznatků a snadná orientace v literatuře. Získávání vědomostí je usnadněno i díky novému grafickému řešení publikace, přehlednému a barevně členěnému textu. Vzhledem k značnému množství hodnotných literárních děl budou některé údaje nad rámec učebních požadavků sloužit třeba jen k zák ladní orientaci studentů, aby informace byly ucelené. Není tedy třeba, aby studenti nebo čtenáři zvládli vše, co učebnice poskytuje, ale vybrali si podle vlastního uvážení a potřeby.
Výhodou publikace je forma konspektu či sešitového záznamu, který nahrazuje úmorné a časově náročné, podrobné školní zápisy studentů. Tím šetří čas pro konkrétní tvůrčí práci s literárním textem ve vyučovací hodině, pro četbu a poznávání i interpretaci literárních děl nebo ukázek v Čítankách i., ii., iii. a iv. k Literatuře v kostce.
Doplňkem příručky jsou pojmy teorie literatury, přehled literárních druhů a žánrů, výklad o struktuře literárního díla. Obrazový materiál, poznámkový aparát, odkazy a rejstříky (jmenný a věcný) orientaci v textu urychlí a usnadní.
Publikace je tedy užitečnou pomůckou
pro běžnou školní výuku literatury jako zdroj vědomostí a zajímavostí a jako východisko k literárním interpretacím
pro souhrnné opakování probrané látky
pro přípravu k společné i školní části maturity
pro přípravu k přijímací zkoušce na vysoké školy humanitního zaměření.
Mohou ji však využít i všichni čtenáři a zájemci o svět literatury.
Rozsáhlejší vědomosti lze získat v publik aci téže autorky koMpLetní přehLed české a světové Literatury.
Hodně úspěchů při studiu přeje autorka a redakce
Základy teorie literatury
Zák L ady t eorie Literatury
p odstata L iteratury J ako sou Č ásti u M ění
umělecké dílo = forma mezilidské komunikace (vztah mezi umělcem a vnímatelem) a součást kultury estetické ztvárnění skutečnosti (nejen kopie), ozvláštnění uměleckými prostředky
vyjádření vztahu člověka ke skutečnosti + vliv na jeho smysly, rozum, city, podnět pro fantazii a rozumovou úvahu
vysvětlivka
estetika (z řec. aisthétika = smyslově vnímané) –filozofická disciplína o krásnu jako základu umění
důraz na originalitu cíl – kultivace osobnosti prostřednictvím prožitků emocionálních, smyslových a racionálních Literatura, písemnictví (z lat. littera = písmeno, litterae = písemné záznamy) = veškeré písemné záznamy, zvláště společensky významné
• umělecká (krásná, beletrie), zaměřená na estetický zážitek, např. román, povídka, báseň, divadelní hra ð k pobavení, rozptýlení, úvahám o životě; skutečnost zachycena komplexně pomocí jazykových znaků a uměleckých obrazů
• odborná (vědecká – nauková a populárněnaučná), zaměřená na poznání, poučení, např. publikace technické, přírodovědné, učebnice, encyklopedie; obsahuje ověřitelné poznatky ð věcnost a fakta
• administrativní (jednací), zaměřená na styk mezi institucemi a veřejností, např. vyhlášky, žádosti, zprávy, dotazníky, předpisy, nebo právní dokumenty, např. zákony, usnesení, ústava apod.
• publicistická (zvl. v novinách a časopisech), zaměřená nejen na informace, ale i subjektivní hodnocení ð vede k zamyšlení, tříbení názorů, např. reportáž, zpravodajství
• náboženská (liturgická) obsahuje těžko ověřitelné poznatky ð víra v existenci bytosti ovlivňující jednání a život, např. modlitební texty
Výrazový prostředek literárního díla = jazyk, jeho neomezené možnosti zvukové, grafické, lexikální, gramatické, kompoziční; má nejen funkci komunikativní a sdělenou (informace), ale i funkci z vláštní, estetickou (poutavé, neotřelé jazykové prostředky, působící nově)
vÝZ na M, funkce u M ě L ecké L iter atury
estetická funkce = základní funkce krásné literatury; tlumočí určité pojetí krásy, vzbuzuje pocit krásy
citový vliv = smyslové obohacení
informativní funkce = vzdělávací, poznávací, rozvoj schopnosti myšlení a vyjadřování (dominantní je v odborné literatuře)
formativní funkce = výchovná, pomáhá vytvářet morální a estetické hodnoty = zpětné působení literatury na život (dominantní je v publicistice)
společenská funkce = upozorňuje na závažné společenské problémy, zachycuje mezilidské vztahy, varuje před nebezpečím apod.
zábavná funkce, oddychová – poskytuje pobavení, uvolnění, zklidnění
v nitřní ČL enění u M ě L ecké L iteratury
• ústní lidová slovesnost – vznikla dříve než psaná literatura, např. písně, pohádky, pověsti, přísloví, hádanky
• umělá literatura – písemné texty konkrétních autorů (próza, poezie, dramata)
Základy teorie literatury
podle vztahu k určitému společenství
• světová literatura – umělecky nejhodnotnější díla národních literatur
• národní literatura – díla jednoho národního společenství; kritériem není jazyk, kterým jsou psána, ale příslušnost autora k určitému národu
• regionální literatura – díla autorů pocházejících z určité oblasti, regionu, nebo tam působících
Literatura jako zábavná četba
• humoristická – v popředí komické situace, např. Zdeněk Jirotka, Saturnin
• dobrodružná – s dramatickým dějem, napětím, např. Alexandre Dumas st., Tři mušketýři, Daniel Defoe, Robinson Crusoe
• detektivní – základní motiv zločinu, vraždy s řešením záhady, např. A. C. Doyle, Ed McBain aj.
• horor – hrůzostrašné příběhy, vyvolávající strach; tajemné prostředí, magické chvíle, např. R. L. Stevenson, Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, Stephen King aj.
• fantasy literatura – druh fantastické literatury; nadpřirozené jevy, pomyslné světy, bájná a pohádková atmosféra, např. John Ronald Reuel Tolkien
• utopie – druh fantastické literatury, obraz ideální spravedlivé společnosti, např. Thomaso Campanella, Sluneční stát
• science-fiction (sci-fi, vědeckofantastická literatura) – příběhy zobrazují dosud nepoznanou realitu, fiktivní budoucnost ð stinné stránky technického pokroku a varování, např. Ray Bradbury, Arthur C. Clarke
v ěda o L iter atuře
literární teorie – o podstatě literatury, o obecných zákonitostech vzniku literárního díla, o jeho struktuře, literárních druzích, žánrech, útvarech, o uměleckých prostředcích
literární historie – o vývoji a proměnách literatury, o významu děl, o tvorbě jednotlivých autorů
literární kritika = analýza + hodnocení a informace, výklady a rozbory děl
p ró Z a a poe Z ie
próza (z lat. prōsa ōrātiō = řeč „stále postupující“, tj. nedělená do veršů, řeč nevázaná)
v popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická pravidla; připomíná přirozenou formu běžné řeči
základní stavební jednotka = věta zapisovaná do řádek; typické pro vyprávění nebo v dramatu, pro vypravěče a postavy; text členěn do odstavců, kapitol
prózu nelze ztotožňovat s epikou (epik a může být prozaická i veršovaná)
poezie (z řec. poiésis = tvorba, básnictví tzv. řeč „vázaná)
v popředí je rytmickomelodické členění promluvy a z vláštní grafické uspořádání textu
psána ve verších, které se sdružují do slok (strof)
f or M á L ní v Ýstavba ver Š e
verš
• základní stavební jednotka (zvuková, rytmická, významová i syntaktická), jeden řádek básně
• obvykle shodný s větou (syntaktickou jednotkou)
• přesah, enjambement [ánžámbmán] – věta přesahuje do následujícího verše, např. Někde v noci mezi topoly / zvoní zvonky, křupe koní klus. (Hora)
• verš pravidelný (tradiční, vázaný) – výraznost textu způsobena rytmem, příp. rýmem ð pravidelnost, opakování důrazů (přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a k rátkých slabik)
• verš volný – má minimum prvků metrického impulsu, odlišuje se graficky – rozdílná délka veršů, rýmy bývají nepravidelné, někdy verš nerýmovaný i bez interpunkce
• verš bezrozměrný (asylabický) – o nestejném počtu slabik (asymetričnost), blíží se próze; např. v Dalimilově kronice
sloka (strofa) = skupina veršů, celek spjatý rytmicky, rýmově, zpravidla i obsahově; ze strof vzniká báseň × báseň stichická – verše bez strofického členění, tj. v nepřetržitém sledu refrén = opakování verše (veršů) na konci sloky
Některé ustálené strofické útvary:
• sonet (znělka) – 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3); 1. kvartet je teze, myšlenka, 2. kvartet antiteze nebo variace, rozvíjení myšlenky, dvě terceta = syntéza, pointa; častý rýmový vzorec abba, abba, cac, ede nebo variace u tercet
• balada francouzská (villonská) – lyrická skladba s třemi strofami (7 – 12 veršů), závěrečným posláním (4 – 6 veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrén); autoři:
F. Villon, J. Vrchlický, V. Nezval aj. Z dalších západoevropských forem: balata, tercína, rondó, madrigal, rondel, rispet, ritornel, sestina aj.
ryt M us
vysvětlivka
z franc. refrain = opakování z it sonetto = jemný zvuk, malá skladba
odkaz
Viz např. L. Pavera, F. Všetička, Lexikon literárních pojmů, Olomouc 2002
metrum = zcela pravidelný, ideální rytmus, zobecněné schéma, rytmický vzorec rytmus = konkrétní, reálné naplnění metra; vzniká pravidelným opakováním týchž či podobných zvukových prvků v rámci verše (veršů) stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých (teze), v češtině slabik přízvučných, a lehkých (arze), v češtině slabik nepřízvučných druhy stop sestupné: trochej (dvojslabičná), 1 doba těžká, 1 doba lehká — ∪ Velké, širé, rodné lány (Sládek)
| — ∪ | — ∪ | — ∪ | — ∪ | daktyl (trojslabičná), 1 doba těžká, 2 doby lehké — ∪ ∪ Stříhali dohola malého chlapečka (Kainar)
∪ ∪ |
|
∪ | daktylostrochejský verš (střídání daktylské a trochejské stopy) Letní t y noci zářivá (Neruda) | — ∪ ∪ |
|
∪ ∪ | vzestupná: jamb (dvojslabičná), 1 doba lehká, 1 doba těžká ∪ Byl pozdní večer, první máj (Mácha) | ∪ — | ∪ — | ∪ — | ∪ — |
zapamatuj si
Značky: slabika dlouhá (u časomír y), slabika přízvučná ∪ slabika krátká (u časomír y), slabika nepřízvučná
Základy teorie literatury
p ro Zodické (versifik aČ ní) systé M y
prozódie = součást versologie, zkoumá zvukové vlastnosti verše, zvl. rytmus
vysvětlivka
Z řec. prosódia = nauka o rytmu; syllabé = slabika; tónos = přízvuk, protažení
1) sylabický systém (slabičný) – rytmus založen na shodném počtu slabik ve verši, např. v staročeské lyrice, české lidové písni apod., např. Slyšte, staří, i vy, děti, / co já vám chci pověděti.
Legenda o sv. Prokopu
2) tónický systém (přízvučný) – rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu těžkých dob (příz vučných slabik) ve verši (bez ohledu na počet nepřízvučných slabik), např. v poezii starogermánské, v ruské hrdinské epice, v Čelakovského Ohlasu písní ruských
3) sylabotónický systém (slabičně-přízvučný) – rytmus založen na pravidelném počtu slabik a na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik; převažuje v české poezii
4) Časoměrný systém – rytmus založen na pravidelném střídání dlouhých a krátkých slabik, např. v antické literatuře (homérský epos), v Předzpěvu Kollárovy Slávy dcery mora (lat. doba) = základní doba, délka krátké slabiky; dlouhá slabika je vyslovována na dvě tyto doby Nejznámější typy časoměrného verše: hexametr – 6stopý verš z daktylů a spondejů pentametr – 5stopý verš vznikl zkrácením hexametru; 2 daktyly a třetí neúplná stopa; uprostřed verše – rozluka (diereze); spojením hexametru s pentametrem vzniká elegické distichon (dvojverší), např. Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, |—
někdy kolébka, nyní národu mého rakev… |
| (Kollár)
vysvětlivka
Krátká slabika = slabika s krátkou samohláskou
Dlouhá slabika: přirozeně – s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou polohou – po samohlásce následují dvě souhlásky
Jiné typy ustálených veršů: alexandrin = 12 – 13slabičný jambický verš se závaznou rozlukou po šesté slabice; v r ytířském eposu Alexandreis, ve fr. chanson de geste, ve fr. klasicistní poezii blankvers = 5stopý jambický verš bez rýmů a strof, např. v dramatech Shakespearových rÝM
= zvuková shoda na konci veršů (kromě shodných samohlásek aspoň jedna souhláska – lány – strany) na rozdíl od asonance = souznění – zvuková shoda jen koncové samohlásky – parohy – do vody rýmová schémata:
1) rým sdružený – rýmují se sousedící verše a a b b c c… Naše životy jsou truchlivé jak pláč / jednou k večeru šel z herny mladý hráč / venku sněžilo nad monstrancemi barů / vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru (Nezval)
2) rým obkročný – rýmuje se první verš se čtvrtým a druhý se třetím a b b a Co z nás Slávů bude o sto roků? / Cože bude z celé Evropy? / Slávský život na vzor potopy / rozšíří svých všudy meze kroků. (Kollár)
3) rým střídavý – rýmují se dva liché a dva sudé verše a b a b Dvacet lůžek stojí v síni, / na nich dvacet nemocných, / na tvářích horečné jíní / a na rukou padlý sníh. ( Wolker)
4) rým přerývaný – rýmují se jen některé verše a b c b
Konečně vyběhla z brány / ta dívka medodechá, / já vidím, jak letí jí šatičky, / jak do mého objetí spěchá. (Neruda)
5) rým postupný – rýmují se vzdálenější verše a b c a b c
Lunou omítla jsi nahé zdi, / vesnice spí, jenom ticho vane / a korunou lip na náš práh / teskně zašuměla souhvězdí / jak rubáše navždy odkládané / mrtvými, kteří dnes vejdou v prach. (Hrubín)
6) rým tirádový – rýmuje se několik následujících veršů jedním rýmem nebo verše celé básně a a a a Slípka opustí můj hřád / Koně začnou v stáji ržát / Kamna hřát / Stuhy vlát (Nez val)
Literární druhy a ž ánry
epika – o skutečnosti vypravuje ð dějovost, příběh rozvíjen vypravěčem a postavami Lyrika – zachycuje skutečnost v jedinečném okamžiku + stav nitra mluvčího (dojmy, city, nálady autora = lyrický subjekt) ð nedějovost; převaha verše (výjimečně lyrická próza); jazyk ozvláštněn obrazovými prostředky (figury, tropy), význam rytmu, rýmu, intonace; lyrika duchovní, milostná, intimní, přírodní, sociální, politická, reflexivní (úvahová) aj. drama – skutečnost, příběh se předvádí na jevišti – převaha přímých promluv postav (dialog, monolog) + scénické a režijní poznámky; výstavba děje: v antice závazná jednota místa, času a děje (Aristotelés, později klasicisté), v novější době pětistupňové schéma: expozice (úvod, výchozí situace), kolize (zápletka, konflikt postav), krize (vyvrcholení, růst napětí), peripetie (obrat v ději), katastrofa (rozuzlení, vyřešení konfliktu – původně jen tragické, v antice zásah boha –deus ex machina, pak i šťastné – happy end)
části hry: dějství (jednání, akty – začínají a končí pohybem opony) – často 3, 5 nebo jednoaktovky, dále výstupy (změna počtu postav na scéně), obrazy (změna místa děje, scény)
e pické žánrové for M y
1) Malá epika, např.
anekdota – humorný minipříběh s nečekanou pointou; šíří se ústně ð zesměšnění nějakého jevu, osoby
vysvětlivka
Z řec. epikós = dějový, výpravný, lyrikós = lyrový, lyrika melé = lyrou doprovázené verše, dráma = čin, jednání, skutek
bajka – krátký alegorický příběh (veršem i prózou); zvířata nebo zosobněné věci jednají jako lidé; cíl didaktický (mravní ponaučení), např. Ezop, La Fontaine, Krylov
hádanka – zašifrovaná sdělení; určena k zábavě, k rozluštění
2) střední epika, např.
mýtus, báje – pokus o výklad řádu světa, o historii bohů, o vzniku člověka, o přírodních jevech; mytologie – soubor mýtů určitého společenství, národa
legenda (z lat. „co má být čteno“) – o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců (veršem i prózou), např. Legenda o sv. Prokopu; tzv. život – autentické vyprávění o životě světce, např. staroslověnský Život Konstantinův
evangelium – životopisný žánr, o Ježíšově životě, působení, umučení a zmr tvýchvstání; evangelisté Marek, Matouš, Lukáš, Jan
apokryf – původně biblické texty církví neuznané za pravé a nezařazené do bible; dnes literární text zpracovávající známý motiv, ale nově, často i parodicky, např. Karel Čapek, Kniha apokryfů
pověst – vyprávění lidového původu, má konkrétní, pravdivé historické jádro (událost se váže k určité osobě, místu, stavbě) + fantazie; např. místní, historická, heraldická aj.
pohádka – žánr lidové slovesnosti, děj nepravděpodobný, nereálný; hrdina překonává překážky; zásahy nadpřirozených bytostí, dobro vítězí nad zlem
Základy teorie literatury
bohatýrský zpěv (bylina) – událost, čin ruského bohatýra (napravuje křivdy, např. bohatýr Muromec) a hrdinský junácký zpěv, zvl. jihoslovanský (např. o kralevici Markovi)
povídka – kratší příběh s poutavou zápletkou, jednoduchý děj (umění zkratky, charakteristiky a popisu, paradoxu)
novela – příběh soustředěný na jednu událost, epizodu, bez vedlejších dějových linií; neměnné charaktery postav; sevřený děj, překvapivý závěr
romaneto – žánrová varianta novely, novela s tajemstvím, zdánlivě nadpřirozené jevy logicky vysvětleny (Jakub Arbes) 3) velká epika, např.
epos – rozsáhlé chronologické vypravování (obvykle veršem), obšírné popisy, jedna nebo několik ústředních postav, např. epos hrdinský (homérský), rytířský (dvorský), historický, duchovní, zvířecí aj.
román – rozsáhlý příběh psaný prózou, hlavní a vedlejší dějové linie, epizody, mnoho postav (vyvíjejí se); do děje vstupuje vypravěč
kronika – chronologický záznam historických událostí (veršem i prózou), většinou bez hodnocení a souvislostí; letopisy (anály) zaznamenávají události podle letopočtu
Lyrické žánrové for M y
píseň (popěvek) – prostá, zpěvná báseň (lidová nebo umělá), spojená s hudbou, např. píseň milostná, dětská (ukolébavka), vojenská, pracovní, pijácká, v pololidové tvorbě píseň kramářská (jarmareční)
óda – oslavná báseň zaměřená na obecná témata (láska, vlast, příroda aj.), patos
elegie (žalozpěv) – vyjadřuje smutek
epitaf – nápis na hrob; krátce o životě zesnulého, vzkaz živým
satira – báseň s k ritickým postojem ke skutečnosti; výsměch, ironie
epigram – krátká, satiricky útočná báseň s ostrou pointou; o negativních společenských jevech; původně nápis na hrobě, pomníku nebo dárku ð oslavný verš
pásmo (zone) – polytematická báseň, volné přiřazování (asociace) představ a obrazů, sled pocitů, dojmů; mnohovýznamovost, mnohopohledovost; zdánlivě narušena logická stavba básně ð dynamický obraz společnosti
Lyrickoepické žánrové for M y
na pomezí lyriky a epiky (děj + lyrické prvky)
balada – vážná veršovaná skladba, pochmurný děj, tragický závěr; marný zápas člověka s přírodními nebo společenskými silami; rychlý dramatický spád, sevřenost, úsečnost výpovědi, dialogy
zapamatuj si
Vznik pásma spojen s tvorbou Guillauma Apollinaira
zapamatuj si
Původně žánr lidové slovesnosti (Osiřelo dítě) i psané literatury (K. J. Erben)
Balada klasická fantastická (člověk × nadpřirozená bytost) × etická (s mravním zákonem) × sociální (nositel tragičnosti = společenská situace, nespravedlnost, křivda)
romance – skladba optimistického rázu, často s milostnou tematikou a radostnou atmosférou, opak balady –smírné pojetí konfliktu; původně španělská píseň, opěvující hrdinské ctnosti bojovníků s Maury
Balada lidová (anonymní autor) × umělá (jméno autora známe)
poema (básnická povídka) – rozsáhlá báseň s dějem jen naznačeným, v popředí city, dojmy, nálady a úvahy autora, události ze života jednotlivce
d ra M atické žánrové for M y
tragédie – hra s vážným dějem, nerovný zápas hlavního hrdiny ð neúspěch, smrt (podléhá přesile nepřítele), ale morální vítězství
komedie (veselohra) – komický obraz zápasu s nedostatky (pojetí satirické nebo humoristické)
činohra (drama v užším slova smyslu) – novodobý útvar s pr vky komedie i tragédie, v popředí charakter hrdinů; tematická pestrost, vážné spory mezi postavami, společenské problémy + autorovo pojetí, psychologická kresba postav
ž ánrové for M y L iter atury faktu a pub L icistiky
umělecká reportáž – původně informace + hodnocení s působivými jazykovými prostředky; očité svědectví autora, subjektivita, autentičnost, pravdivost
fejeton – kratší publicisticko-umělecký úvahový útvar (smíšený styl), časově zajímavý námět, poutavost a vtipnost zpracování; tištěn na dolní části novinové stránky – pod čarou (např. J. Neruda, K. Čapek aj.)
esej – pojednává originálním způsobem o zajímavých otázkách literárních, kulturních, filozofických, společenských; subjektivnost autora (osobní pojetí), otevřenost, poznávací účel + bohatství jazyka; zakladatel eseje Michel de Montaigne, z českých esejistů F. X. Šalda, K. Čapek aj.
s truktura L iterárního dí L a
má 3 složky: jazykovou, tematickou a kompoziční vrstva jazykově stylistická
sdělná a estetická funkce jazyka, individuální styl autora
1) Útvary jazyka: základní zdroj pro beletrii = spisovný jazyk, vedle toho i nespisovné jazykové prostředky: obecná čeština, nářečí (dialekt), slang, argot, zvl. v přímé řeči postav
Viz Český jazyk v kostce, kapitoly
Útvary národního jazyka, Stylové rozvrstvení jazykových a syntaktických prostředků, Slohové postupy a útvary odkaz
2) stylové rozvrstvení slovní zásoby: vedle slov stylově neutrálních mají estetickou funkci i slova stylově zabarvená (příznaková), např. neologismy, archaismy, historismy, poetismy aj.
3) textové slohové postupy: vyprávěcí, popisný, charakterizační, výkladový, úvahový
4) syntaktické prostředky: různé druhy vět, vyjadřování slovesné, jmenné, neobvyklý slovosled (inverze), souřadnost a podřadnost
5) Zvukové prostředky:
rytmus, rým, asonance, viz str. 7, 8
eufonie (libozvuk) – příjemné uspořádání zvuků v projevu, estetická působivost × záměrná kakofonie (nelibozvučnost)
zvukosled (onomatopoie) = napodobení zvuku slovy, např. řinčí řetězů hřmot (Mácha), zvoní, zvoní zrady zvon (Halas); zvukomalebná citoslovce: na chalupu: klop, klop, klop! (Erben)
paronomázie = nahromadění slov odvozených od téhož kmene, např. rejděte rejdivý rej (V+W); Slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár)
6) Grafické prostředky:
estetické působení jazyka v psané podobě: verš, strofa, typy písma, interpunkce
básně – obrazy (kaligramy) – Apollinaire
akrostich = báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena (slabiky) dávají (svisle) slovo (větu), nejčastěji jméno člověka, jemuž je báseň věnována
7) pojmenování obrazná – tropy
epiteton (básnický přívlastek) – blíže určuje, popisuje, přibližuje zobrazovanou skutečnost vyjádřenou podstatným jménem; epiteton constans (stálé) – označuje vlastnost očekávanou, opakovanou u téhož jména: hloupý Honza, širé pole, rychlonohý Achilleus (Homér); epiteton ornans (zdobné) – vyjadřuje citové, subjektivní hodnocení: růžový večer (Mácha), stříbrný vítr (Šrámek), něžná záře (Neumann)
Základy
teorie literatury
přirovnání (příměr) = pojmenování upozorňující na vzájemnou podobu věcí, jevů; přirovnávají se vlastnosti (bílý jako sníh)
spojovací výrazy: jak, jako, jakoby, než (rychlejší než já), ani (nemá soli, ani co by se za nehet vešlo), co (slzy co perly); přirovnání 2. pádem (rychlejší tebe), 7. pádem (myšlenka se pírkem chvěla – Neruda)
metafora = zkoncentrované přirovnání, přenesení významu ze slova výchozího na cílové na základě podobnosti – klasická metafora – vodotrysk noci (Nezval), v mrazivé chýši tam ptáčata zbyla = děti (Bezruč), úl hvězd (Hrubín) – personifikace (zosobnění) – lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty: stromy šeptaly, Vánoce klepou na dveře – synestézie (smíšení počitků) – přenesení významu na základě záměny smyslových vjemů: sladká slova, cítit hudbu, namalovat verš
metonymie = přenesení významu na základě věcné souvislosti, např. vypít sklenici vody, poslouchat
Beethovena, Hrad reagoval okamžitě = prezident
přečti si
A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek (Rimbaud, báseň Samohlásky)
synekdocha = druh metonymie, přenesení významu na základě záměny části a celku (souvislost kvantitativní), např. co se ty ruce napracovaly, nepřekročí práh domu
oxymóron = spojení dvou významově rozporných tvrzení (výrazy se jakoby logicky vylučují, odporují si), např. v tomto světle se zatmívám (Bridel), zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk (Mácha) nebo v titulech děl: Molièrův Zdravý nemocný, Baudelairovy Květy zla aj.
alegorie (jinotaj) = obrazné vyjádření dějů, pojmů, založené na utajené paralelnosti (skrytý smysl ð něco nemůže nebo nesmí být vyjádřeno přímo), např. svět jako středověké město v Komenského Labyrintu
symbol = znak, který zastupuje obecný pojem; mnohoznačnost, např. kříž – symbol křesťanství, kominík – symbol štěstí
kontrast (protiklad) = záměrné spojení protikladných slov a myšlenek; vyhrocený paralelismus, např. Na tváři lehký smích, / hluboký v srdci žal (Mácha)
hyperbola (nadsázka) = zveličení jevu, situace ð růst expresivity textu: Stokrát jsem tě prosila, na kolena klesla (Erben)
litotes = opak hyperboly, zjemnění výrazu, vyjádření kladu dvěma zápory, popření opačného významu: …mne ona nemá nerada (Villon)
eufemismus = užití mírnějšího slova k označení nepříjemné představy, např. i opisem: Až bude růst nade mnou tráva (Bezruč)
dysfemismus = vyjádření směřující k zápornému hodnocení: den vraždí noc a noc zas vraždí den (Shakespeare)
perifráze = rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků vzpomínal … na dvoumetrový svatební koláč, / z něhož by už brzy rád ochutnal (Holan)
ironie = záměrné užití slova v opačném smyslu, jeden z pr vků komična: oslí uši právě dobře ke koruně sluší (K. Havlíček Borovský); zesílená ironie = sarkasmus (kombinace humoru a kritiky): …a tak dostal Halfar místo (= hrob sebevraha) (Bezruč)
8) figury – opakování nebo přesuny výrazových prostředků ð zdůraznění
a) zvukové (opakování slov, slabik, hlásek)
aliterace (náslovný rým) = opakování stejné hlásky na začátku sousedních slov (vět): Plyne peníz po penízku (středověká žákovská poezie)
anafora = opakování slova (slov) na začátku veršů (vět), slok ð pro důraz, východisko pro gradaci: Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil / na břehu řeky Svratky roste nízká tráva (Nezval)
epifora = opakování téhož slova (slov) na konci veršů (vět) ð zdůraznění, rytmizace: Co to máš na té tkaničce, / na krku na té tkaničce? (Erben)
epanastrofa (palilogie) = opakování téhož slova (slov) na konci předešlého verše (věty) a na začátku následujícího verše (věty) ð zpomalování děje, zesílení detailu: Střela ta se zaryla v bílá ňadra, / v bílá ňadra prvního Tatařína (Čelakovský)
epizeuxis – opakování téhož slova (slov) v jednom verši (větě) ð zvýšení zvukové působivosti, akcentace významu slova, např. Utichly továrny, utichly ulice (Wolker); Tam žádný – žádný – žádný cíl (Mácha)
b) syntaktické (týkající se spojovacích výrazů)
asyndeton = vynechání spojovacích výrazů ð zhuštěné sdělení: Dělník je smrtelný, práce je živá (Wolker) – chybí ale
polysyndeton – užití více spojovacích výrazů: Je tráva vysoká a laskavá a vlahá (Neumann)
c) slovosledné a syntaktickovýznamové (odchylky od pravidelného slovosledu a opakování slovosledných nebo syntaktických schémat)
inverze = změna pořádku slov ð zdůraznění příznakového místa (zvl. v próze), funkce rytmická nebo rýmová (v poezii): Čas nový nové chce mít činy (Neruda)
anastrofa = druh inverze, obrácení slovosledu dvouslovného spojení: Noc šeredná se po předměstí sráží (Zahradníček)
paralelismus – bohatě rozvinutý příměr; přirovnávané jevy položeny volně vedle sebe, např. Eržika ptáček, Eržika rybka… (Olbracht)
antiteze = rozvedené přirovnání protikladem výchozí motiv: Vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, jeho popření: on nevyjíždí přirovnání, nový obraz: on větrem letí (Čelakovský) – tj. jako vítr
gradace (stupňování) = uspořádání slov podle jejich významu a účinku směrem vzestupným = klimax …kde je voda modravá a nebe modravé a hor y modravější (Nezval) směrem sestupným = antiklimax Rozmarný zlatník listy vytepal / ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi (Toman) d) eliptické (vypouštění slov, částí vět z textu)
elipsa (výpustka) – vynechání části textu, kterou lze domyslet z kontextu Malá, hnědá, tváře divé / pod plachetkou osoba; / o berličce, hnáty křivé, / hlas – vichřice podoba (Erben)
apoziopeze – nedokončená výpověď, ukončena pomlčkou nebo trojtečkou Vysoký křik, / unášený steskem, bolestí, výčitkou: / „Co já jsem všechno… a proč?“ (Mikulášek) e) myšlenkové, řečnické a hodnotící (vyjadřují citové zaujetí mluvčího, oživují text)
apostrofa = básnické oslovení neživého objektu Čechy krásné, Čechy mé, / obraze rámu prastarého (Hrubín)
řečnická otázka – nevyžaduje odpověď smí si vzít sirotek do klínu drva, / co pravíš, Maryčko Magdónova? (Bezruč)
pleonasmus – nadbytečné hromadění slov souznačných ð k zpomalení výpovědi nebo k z výraznění skutečnosti Po modrém blankytu bělavé páry hynou (Mácha)
tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy Nevesely, truchlivy / jsou ty kraje vodní, / v poloutmě a polousvětle / mine tu den po dni (Erben)
vrstva tematická a myšlenková
1) téma = osobitě, zajímavě zpracovaný námět, souhrn jednotlivých motivů
2) Motiv – nejmenší tematický prvek
3) děj = vše, co se odehrává v díle (typický pro epiku a drama); děj hlavní a vedlejší (odbočky)
4) Čas: chronologický – autor dodržuje časovou posloupnost retrospektivní – návraty zpět, do minulosti reálný čas lze zkracovat (zrychlené tempo) nebo zpomalovat (retardovat) pomocí detailů, odboček, úvah
5) postava – aktér; postava hlavní a vedlejší, kladná a záporná uvedena popisem a charakteristikou (přímo, nepřímo, srovnáním)
titulní postava – často uvedena v titulu (Vančura, Pekař Jan Marhoul)
Vedle lidí mohou v díle jednat zvířata (Ferda mravenec), věci (cínový vojáček), abstraktní jevy a pojmy (dobro, zlo, pýcha), nadpřirozené bytosti (drak, víla) zajímavost
Základy teorie literatury
literární typ – postava shrnující vlastnosti určité skupiny lidí týchž zkušeností, společenského postavení, charakteru (typ žárlivce – Othello, lakomce – Harpagon)
6) vypravěč = mluvčí epického (někdy i dramatického) díla; obvykle se ztotožňuje s autorem, někdy s některou z postav lyrický subjekt = mluvčí básnického díla
7) stylistické vypravěčské postupy
a) řečové pásmo vypravěče = promluvy vypravěče (většinou řeč autora) ð užití minulého času; řečové pásmo postavy (postav) = vlastní promluvy postavy ð užití přímé řeči
b) vyprávěcí způsoby: er-forma – objektivní vypravěč (vypráví se v 3. osobě), ich-forma – subjektivní vypravěč (vypráví se v 1. osobě), osobní ladění
c) druhy řeči – vycházejí z počtu rozmlouvajících osob: monolog (hovor jedné osoby), dialog (hovor dvou i více osob)
d) formy řeči
přímá řeč – autorem doslovně citovaná řeč postav; uvozena uvozovací větou, označena uvozovkami; hovorová řeč, obecná čeština i nářečí
„Nastane doba plesů, pánové, noste fraky.“ (Hrabal)
nepřímá řeč – reprodukce něčí výpovědi; promluva vypravěče uvedena hlavní větou, postavy promlouvají větou vedlejší (předmětnou)
Myslel, že se už nedočká.
nevlastní přímá řeč – projev postavy vnímán skrze autora; shodná gramatická struktura s přímou řečí, ale graficky neoznačenou (bez uvozovek) ð k vyjádření vnitřního monologu
Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. (K. Čapek)
polopřímá řeč – postava promlouvá nepřímo, jakoby z odstupu, promluva není doslovný citát, projev uveden vypravěčem ð gramaticky v 3. osobě, bez uvozovek
Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika… nějaké kožešiny (Olbracht)
smíšená řeč – kombinace různých forem řeči
8) prostředí = vnější svět, v kterém se rozvíjí děj a který obklopuje postavy
9) titul = nadpis díla, pr vní informace; má funkci uměleckou, estetickou, pojmenovávací
10) autor = tvůrce
– anonym (dílo neznámého autora)
– pseudonym – krycí jméno autora, pod nímž zveřejňuje své dílo z různých důvodů, např. Egon Bondy = Zbyněk Fišer, Karolína Světlá = Johanka Rottová – autorské šifry – např. Nerudovy fejetony v novinách označovány ∆
zapamatuj si
incipit – vstupní věta textu, první informace, titul totožný se začátkem díla (z lat. – začíná se) dedikace – v čele knihy, věnování motto – před začátkem vlastního textu díla; citát nebo výrok –určuje charakter následujícího textu, např. Volím slovo prosté, / chci tu báji vypravovat / z úst jak lidu roste (Neruda, k Baladám a romancím)
vrstva kompoziční = způsob řazení a spojení témat, uspořádání obsahových a jaz ykových složek ve vyšší celek prostředky kompoziční výstavby
• v próze: vnitřní členění – věta, odstavec, kapitola
– cyklus – soubor samostatných děl, vyšší celek s týmž záměrem autora, např. Páralova černá a bílá pentalogie – montáž – celek vzniká sestavováním částí jiných celků; technika střihu, často kombinace literárních žánrů (Čapek, Válka s Mloky)
• v poezii: – báseň – nejmenší textový celek poezie; členění do strof
– básnická skladba – rozsáhlejší báseň s pevným lyrickoepickým základem (Hrubín, Romance pro křídlovku)
– básnická sbírka – soubor básní jednoho autora (Neruda, Balady a romance) • v dramatu:
výstup, dějství – viz str. 9 kompoziční schémata – založena na dějovém napětí a časových vazbách kompozice
chronologická – kopíruje časovou posloupnost děje (jak se ve skutečnosti odehrál), např. pohádka, pověst, deník kronikářská – dodržen časový sled událostí, ale bez příčinného sepětí, např. A. a V. Mrštíkové, Rok na vsi deník – osobní záznamy pozorovaných a prožívaných událostí pořizované v k rátkých intervalech, např. Jan Zábrana, Celý život
retrospektivní (zpětná) – postup prostřednictvím vzpomínky nazpět, od konce, od důsledku k příčinám, např. v detektivce
rámcová (prstencová) – dílo má více ucelených příběhů vložených do příběhu hlavního, který je jakoby rámuje, např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio, Dekameron
paralelní (prolínavá) – souběžně několik dějových linií, které se propojují, např. v historických románech
řetězová – sled samostatných příhod spjatých jednou postavou, např. Jirásek, F. L. Věk
„in medias res“ (k jádru věci) – autor při vyprávění vtáhne čtenáře přímo doprostřed děje (bez úvodu); porušení logického časového sledu událostí (začátek se čtenář obvykle dozví až retrospektivně)
vývoj literatury
v Ý vo J L iter atury
po Č átky s Lovesného
u M ění
n e J star Š í s Lovesné pro J e vy (od pravěku) – před vynalezením písma
Závislost pravěkého člověka na přírodě, bezmocnost, strach z nevysvětlitelných jevů, tajemna a smr ti ð snaha naklonit si démony a nadpřirozené síly, prosba o ochranu, o úspěšný lov a úrodu, o uzdravení z nemoci
Magické (kouzelné) obřady
– podnět: poznání síly, moci a krásy slova (obraznost, fantazie, opakování slov, veršované pokřiky), pravidelný rytmus, zpěvavý způsob projevu; obřady často spojeny s výtvarnou činností (scény z lovu, kresby zvěře se zásahy šípů, pak drobné sošky zvěře z k amene, kostí, dřeva) a jednotvárným pohybem (tanec)
– formy: magické průpovědi (pro úspěšný lov, bohatou úrodu, šťastnou lásku ap.), zaklínadla, zaříkadla (proti nemoci, nebezpečí, nepříteli), pranostiky (zkušenosti o počasí ð zemědělské práce), přísloví (obecné mravní zásady, návod k jednání), pořekadla (poznatky o životě, o člověku), lyrické písně (ukolébavky, svatební písně ap.), obřadní cykly – výroční (rovnodennost, slunovrat), rodinné (narození, smrt)
mýty (báje): příběhy z dávné, nedoložené minulosti, odrážejí představy lidí o světě (fantastický výklad jevů), příběhy o bozích, např. mýty starověké, předkolumbovských národů Ameriky, náboženské aj.)
Ústní L idová s Lovesnost – jedna z nejdůležitějších
součástí lidové kultury (folkloru)
tvorba lidu – vyjadřuje lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku
znaky:
Čítanka I. k Literatuře v kostce, oddíly Nejstarší slovesné projevy a Ústní lidová slovesnost; Kompletní přehled české a světové literatury přečti si
ústní tradice (z generace na generaci) anonymita autora (neznáme jeho jméno) kolektivnost (majetek celého národa, lidstva) variabilita (neustálený text, postupné změny od vypravěče k vypravěči), dána časově (přes generace), místně (odlišnost v regionech, různých zemích) slovesné útvary: pohádky, pověsti, písně, přísloví, pořekadla, báchorky, anekdoty, jihoslovanské hrdinské zpěvy, ruské byliny, dětská slovesnost – říkadla, rozpočítadla; zvyková obřadní slavnost (při pálení čarodějnic, vynášení Morany, o Vánocích), rodinné obřady (svatba, křtiny, pohřeb ð svatební písně, ukolébavky, pohřební pláče – plankty), lidové hry, loutkové hry, kramářské (jarmareční) písně (= městský folklor)
• zájem o lidovou slovesnost a sběratelství: v období preromantismu, romantismu, u nás v obrození (zdroj a pramen, inspirace pro obrozenecké spisovatele)
• sběratelé a zapisovatelé výtvorů naší lidové slovesnosti: F. L. Čelakovský (slovanské písně, přísloví), K. J. Erben (slovanské pohádky, české národní písně a říkadla), B. Němcová (české a slovenské pohádky), J. Š. Baar (chodské písně a pohádky), J. J. Langer (české obyčeje, písně, svatební písně), J. V. Kamarýt (české duchovní písně), B. M. Kulda (moravské pohádky, pověsti, obyčeje), F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček (moravské písně), J. Kollár a P J. Šafařík (slovenské písně), J. Š. Kubín (podkrkonošské a k ladské pohádky), K. Plicka (české a slovenské písně, říkadla), J. Horák (české pohádky), A. Sedláček (pověsti), V. Cibula (pražské pověsti), M. Bureš (písně z Vysočiny) aj.
• adaptace lidových pohádek (převyprávění) – např.
Václav Říha, Josef Štefan Kubín, Vojtěch Martínek, František Hrubín (Špalíček pohádek, Pohádky z tisíce a jedné noci)
světoznámí pohádkáři:
Německo – bratři Jacob a Wilhelm Grimmové
Dánsko – Hans Christian Andersen
Francie – Charles Perrault zapamatuj si
Moderní autorské (nefolklorní) pohádky: Karel Čapek (Devatero pohádek), Vladislav Vančura (Kubula a Kuba Kubikula), František Hrubín (Kuřátko a obilí), Jiří Wolker (O kominíkovi), Jan Werich (Fimfárum) aj. • vliv folkloru na tvorbu autorskou (zdroj, pramen), F. L. Čelakovský (Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých), K. J. Erben (Kytice z pověstí národních)
p ís M o
slouží k záznamu lidských myšlenek obrázkové písmo piktografické – znázorňuje sdělení obrazově (zjednodušené realistické obrázky lidí, zvířat, předmětů) znakové – kresby zjednodušeny do schematických a symbolických tvarů, např. klínové písmo (kolem r. 2700 př. n. l. v Mezopotámii); znaky ryté trojhranným rákosovým rydlem do hliněných destiček (Sumerové, Akkadové, Peršané, Chetité)
hieroglyfy (kon. 4. tis. př. n. l. v starověkém Egyptě) – zjednodušené písmo: hieratické, posvátné, kněžské (z kon. 3. tis. př. n. l.) a démotické, lidové (ze 7. st. př. n. l.); nápisy tesány do kamene nebo psány na papyrusové svitky třtinovým perem a inkoustem z dozrávajících ořechů
fonetické písmo
Jednotlivé znaky znamenaly konkrétní zvuky (ne symboly) ð lze vyjádřit i abstraktní pojmy; možnost využití hláskové abecedy
slabičné – jednotlivé znaky představovaly slabiky (Chetité, Peršané aj.)
hláskové (zpočátku souhláskové) – féničané kol. r. 1300 př. n. l. (22 písmen abecedy) ð větev aramejská: převzato Araby ð písmo arabské převzato Židy (úprava v čtvercové písmo) ð písmo hebrejské ð větev řecká:
Řekové doplnili znaky pro samohlásky ð první úplné hláskové písmo na světě; obrátili směr psaní na levopravý (9. st. př. n. l.) z řeckého písma vyšly 2 hlavní vývojové větve písma: východní (slovanská) – hlaholice, cyrilice, azbuka západní – latinka (6. st. př. n. l. – vývoj prostřednictvím Etrusků v starověkém Římě); převzata evropskými národy, přizpůsobena zavedením diakritických znamének (čárka, háček, kroužek aj.)