Issuu

Zdeněk Zouhar & Vít Zouhar

Dear friend: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi Bohuslav Martinů’s letters to Zdeněk Zouhar

Dear friend:

Vít Zouhar & Gabriela Coufalová Zdeněk Zouhar &&VítVítZouhar Zdeněk Zouhar Zouhar

Milý Miloši: Dear friend: Dear friend: Dopisy Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi ’s’s ’Letters Bohuslav Zdeněk Zouhar Bohuslav Martinů sLetters LetterstototoZdeněk ZdeněkZouhar Zouhar BohuslavMartinů Martinů

Univerzita Palackého vv Olomouci Univerzita Palackého Olomouci Univerzita Palackého v Olomouci ,, Olomouc Univerzita Palackého v, Olomouc Olomouci Palacký University Palacký University Olomouc Palacký University Olomouc 2SS8 Olomouc 2SS8 Olomouc 2S19 Olomouc 2SS8

K vydání doporučili: Reviewed and recommended by: prof. PhDr. Karel Steinmetz, CSc. doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.

Vydáno s laskavou podporou Nadace Bohuslava Martinů v Praze a Grantové agentury České republiky (č. 408/05/2083). Published with the kind support of the Bohuslav Martinů Foundation in Prague and the Czech Science Foundation (no. 408/05/2083).

1. elektronické vydání First digital edition 1. tištěné vydání v roce 2008 First printed edition in 2008 ISBN 978-80-244-1951-0 (print) ISBN 978-80-244-5852-6 (online: iPDF)

PŘEDMLUVA FOREWORD

Značná část rozsáhlé korespondence skladatele Bohuslava Martinů (1890–1959) s přáteli, inter prety a institucemi doposud nebyla zveřejněna. Je uložena v archivech Památníku Bohuslava Mar tinů v Poličce, Nadace Bohuslava Martinů v Praze, Českého muzea hudby v Praze, Moravského zem ského muzea v Brně a dalš ích institucí a pou hý zlomek se nachází v soukromých sbírkách. Z tohoto objemu více jak dvou tisíc dopisů byly dodnes vydané jen čtyři soubory: koresponden ce s dirigentem Václavem Talichem (Kuna 1970, K una 1995), výběr dopisů do Poličky (P opelka 1996), vzájemná korespondence s Českou akade mií věd a umění (Maýrová 2000) a se spisovate lem Nikosem Kazantzakisem (Březina-Dostálová 2003). Zatímco uvedené edice čerpají převážně z veřejn ých archivních fondů, dopisy Zdeňku Zouharovi jsou uloženy v soukromé sbírce adre sáta. Tato komentovaná edice poprvé přináší v úpl ném znění a bez korekcí všech dvacet šest dopisů a tři pohlednice tak, jak je Bohuslav Martinů zaslal Zdeňku Zouharovi v letech 1949–1959. Čtenářům nabízí kromě obsáhlých komentářů také faksimi le celého souboru korespondence. Výňatky z prv ních dopisů Zouhar poprvé citoval v roce 1957 ve sborníku Bohuslav Martinů. Sborník vzpomí

A significant proportion of the extensive correspond ence of the composer Bohuslav Martinů (1890–1959) with friends, musicians and institutions has yet to be published. It is located at the archives of the Bohuslav Mart inů Memorial in Polička, the Bohuslav Martinů Foundation, Prague, the Czech Museum of Music in Prague, the Moravian Museum in Brno and other insti tut ions. Only a mere fragment is to be found in pri vate collections. Out of a total comprising more than two thousand letters, to date only four collections have been published: correspondence with the conductor Vác lav Talich (Kuna 1970, Kuna 1995), selected letters to Polička (Popelka 1996), Martinů’s correspondence with the Czech Academy of Sciences and Arts (Maýrová 2000), and the composer’s correspondence with the writer Nikos Kazantzakis (Březina-Dostálová 2003). Whilst these edi tions principally draw upon public archive materials, the letters to Zdeněk Zouhar are maintained in the address ee’s private collection. Published for the first time in the full wording with out corrections, this annotated edition brings together all twenty-six letters and three postcards in the form Bo huslav Martinů sent them to Zdeněk Zouhar between 1949 and 1959. In addition to annotations, the edition also provides a facsimile of the entire set. Zouhar first quoted extracts from the letters in 1957, in the memorial compilation Bohuslav Martinů. Volume of Reminiscences

nek a studii. Listy z pozdějších let sice částečně zmiňoval ve svých dalších publikacích, avšak pře vážná většina zůstala veřejnosti až dodnes nezná má. Tak jako v některých jiných případech (Karel Šebánek, Marie Pražanová ad.), také tentokrát se korespondence doc hovala pouze jednosměr ně, až na jedinou výjimku, zdravici k šedesátým čtvrtým narozeninám Bohuslava Martinů. Dnes již není pravděpodobné, že by Zouharovy dopisy byly po více jak padesáti letech nalezeny, neboť Martinů se v posledních letech svého života často stěhoval a své písemnosti značně redukoval. Na víc jeho vztah k uchovávání korespondence byl poněkud neformální, jak také dokládá jeho dopis do Poličky: „[…] jsou tam též dopisy od Bruno Waltera, od Lindberga at.d. Ale moc se s tím ne trapte posílám jen aby to bylo jednou pohromadě, mně to zde dělá jenom krám.“1 Dopisy Zdeňku Zouharovi tvoří pouhý zlomek korespondence, kterou Martinů vedl v padesátých letech v češtině. Poznámkový aparát naznačuje souvislosti s jeho listy sourozencům Marii a Fran tiškovi Martinů do Poličky, přátelům Miloslavu Burešovi, Janu Kuncovi, Karlu Novákovi, Miloši Šafránkovi, Karlu Šebánkovi, Franku Rybkovi a Nikosi Kazantzakisovi, interpretům a zájemcům o jeho tvorbu Františku Smetanovi, Miroslavu Venh odovi, Jaroslavu Procházkovi a Vladimíru Telcovi. Důležitými referenčními body jsou také vzpomínky jeho ženy Charlotte Martinů (Můj ži vot s Bohuslavem Martinů) a dopisy, které skla datel přijal. Komentáře také přibližují osobnosti 1

Martinů má na mysli dirigenta a skladatele Bruno Waltera (1876–1962) a letce C harlese A ugusta L indbergha (1902–1974). V pilotově příjmení opomenul poslední pís meno „h“. (Dopis rodině do Poličky ze 4. března 1956, archiv PBM.)

and Studies. He mentioned the correspondence from the years after in his later publications, however, most of it has yet to be seen by the public. As in some other cases (Karel Šebánek, Marie Pražanová, etc.), the corre spondence has been preserved only unilaterally. The one exception is the greeting on Bohuslav Martinů’s sixtyfourth birthday. Today, after more than half a century, it is highly unlikely that Zouhar’s letters will be discovered since in the final years of his life Martinů moved fre quently, taking fewer and fewer of his papers with him each time. In addition, his approach to storage of cor respondence was rather slapdash, as evidenced by his letter to Polička: “(…) there are also letters there from Bruno Walter, from Lindberg, etc. But don’t worry about it too much, I am only sending it so that it can be to gether, for once for me it only makes clutter.”1 The letters to Zdeněk Zouhar form but a fragment of the correspondence the composer exchanged in Czech in the 1950s. The annotations indicate connections with his letters to his siblings Marie and František Martinů in Polička, friends Miloslav Bureš, Jan Kunc, Karel Novák, Miloš Šafránek, Karel Šebánek, Frank Rybka and Nikos Kazantzakis, performers and those interested in his work František Smetana, Miroslav Venhoda, Jaroslav Procházka and Vladimír Telec. Other important refe rence points are the reminiscences of his wife Charlotte Martinů (My Life with Bohuslav Martinů) and the letters the composer received. The annotations also introduce the personalities linked with Bohuslav Martinů, correct some inaccuracies and elucidate insinuations typical of the atmosphere of the 1950s. 1

Martinů means the conductor and composer B runo W alter (1876–1962) and the aviator C harles A ugustus L indbergh (1902–1974). He omits the final “h” in the pilot’s surname. (Letter to his family in Polička dated 4 March 1956, Bohuslav Martinů Memorial archives.)

spjaté s Bohuslavem Martinů, korigují některé ne přesnosti a objasňují jinotaje typické pro atmosfé ru 50. let. Listy Zdeňku Zouharovi byly odeslány mezi 11. říjnem 1949 a 21. únorem 1959. Zde jsou do plněny zprávou Charlotte Martinů o skladatelově úmrtí (parte z 1. září 1959) a její děkovnou odpově dí na kondolenci z 10. září 1959. Korespondence ozřejmuje genezi, interpretaci, provozování a re cepci řady skladeb Bohuslava Martinů. Doku mentuje vznik cyklu Petrklíč, H. 348, a komorní kantáty Otvírání studánek, H. 345, podává infor mace o práci na kantátě Hora tří světel, H. 349, oratoriu Epos o Gilgamešovi, H. 351, na sboro vém cyklu Zbojn ické písně I, II, H. 361, a na opeř e Řecké paš ije, H. 372. Bohuslav Martinů v dopisech objasňuje své interpretační představy druhého cyklu Zbojnické písně II, H. 361, a ope ry Čím lidé žijí, H. 336 i komentuje provozování a recepci skladeb Tři písně posvátné (Tři legen dy), H. 339, Tři zpěvy, H. 338, a Pět českých ma drigalů, H. 321, 3. sonáta pro violoncello a klavír, H. 340, Fantasie a toccata, H. 281, kantát Polní mše, H. 279, a Legenda z dýmu bramborové nati, H. 360, orchestrálního díla Symfonické fantazie (Symfonie č. 6), H. 343, a opery Ženitba, H. 341. Současně tato korespondence doplňuje mo zaiku skladatelových úvah o návratu z exilu do vlasti a je dokladem jejich neuskutečnitelnosti. Listy potvrzují velkou informovanost Bohuslava Martinů o situaci v Československu i skladatelovy obavy před důsledky přílišné propagace jeho oso by v době, kdy, jak sám uvádí, byl „zakázán“. To dokládají zřetelné stopy autocenzury, když situaci „doma“ komentuje pouze v náznacích a jinotajích 10

The letters to Zdeněk Zouhar were sent between 11 October 1949 and 21 February 1959. Here, they are complemented by Charlotte Martinů’s announcement of the composer’s death (dated 1 September 1959) and her reply in thanks for the condolences received, written on 10 September 1959. The correspondence sheds light on the genesis, interpretation, performing and reception of a number of Bohuslav Martinů’s compositions. It docu ments the origins of the cycle Primrose, H. 348, and the cantata The Opening of the Springs, H. 345, provides in formation about the work on the cantata Mount of Three Lights, H. 349, on the oratorio The Epic of Gilgamesh, H. 351, on the chorus cycle Brigand Songs I, II, H. 361, and the opera The Greek Passion, H. 372. In his letters, Bohuslav Martinů explains his interpretational concepts of the chorus cycle Brigand Songs II, H. 361, and the opera What Men Live By, H. 336, and comments on the performing and reception of the compositions Three Sacred Songs, H. 339, Three Part-Songs, H. 338, and Five Czech Madrigals, H. 321, Sonata No. 3 for violon cello and piano, H. 340, Fantasy and toccata, H. 281, the cantatas Field Mass, H. 279, and Legend from the Smoke of Potato Fires, H. 360, Fantaisies Symphoniques (Symphony No. 6), H. 343, and the opera The Marriage, H. 341. At the same time, this correspondence supplements the mosaic of the composer’s deliberations about returning from exile to his homeland, and documents its unfeasi bility. The letters confirm Bohuslav Martinů’s extensive knowledge of the situation in Czechoslovakia, as well as his apprehensions regarding the consequences of exces sive promotion of his person at a time when, as he himself states, he was “banned”. This is documented by distinct traces of self-censorship when he only comments on the situation “at home” in insinuations and allegories, and calls Czechoslovakia the Polička “spa” or “flower”. 11

a Československo nazývá poličskými „lázněmi“ nebo „květinou“. Marně bychom však zde hledali zmínky o exis tenčních komplikacích nebo o intimních vztazích skladatele, jak o nich psal svým důvěrným přá telům Franku Rybkovi nebo Miloši Šafránkovi. Zouhar byl interpret, propagátor a editor, který o tom všem nepotřeboval být informován. Přestože první dopis adresovaný Zdeňku Zouha rovi píše Martinů v roce 1949, jejich vzájemná ko respondence se zintenzivnila v roce 1954. Tehdy se Zouhar stal dirigentem brněnského pěveckého sboru OPUS a skladatele požádal o nové sklad by pro svůj sbor. Tato prosba přišla uprostřed léta 1954, kdy Martinů dokončil operu Mirandolina, H. 346, a kdy na cestách sbíral energii pro nové skladby. Žád ost ho oslovila a takřka obratem Zouharovu přání vyhověl. To je patrné z dopi sů z 29. července a 3. srpna 1954. Martinů na psal a vzápětí do Brna odeslal cyklus Petrklíč, H. 348. Další Zouharovy žádosti o nové sklad by (7. a 27. října 1954 „Vánoční mše“, 30. ledna 1955 „balada“) však Martinů již nemohl akcep tovat, neboť práce na oratoriu Epos o Gilgame šovi, H. 351, a na orchestrálních Freskách Piera della Francesca, H. 352, ho zcela zaměstnávala. Takřka po roce se však k Zouharově prosbě nepří mo vrátil, když počátkem července 1955 pročítal básnickou sbírku Píseň o Studánce Rubínce po ličského rodáka Miloslava Bureše. Rozhodl se po užít ženský sbor a pro poličskou premiéru využít Zouharův brněnský sbor OPUS. Aniž by čekal na Burešovu reakci, Zouhara informoval o kantátě Otvírání studánek v dopisech ze 6. a 16. července 1955 a sdělil mu své plány. 12

However, the letters fail to shed light on Martinů’s per sonal struggles or intimate relationships, which are de scribed in those he wrote to his confidants Frank Rybka and Miloš Šafránek. Zouhar was a musician, promoter and editor who did not need to be informed of all this. Although Martinů wrote the first letter addressed to Zdeněk Zouhar in 1949, their correspondence only real ly gained momentum in 1954. At that time Zouhar had become the conductor of the Brno-based OPUS chorus and asked Martinů for new compositions for his ensem ble. He made this request in midsummer 1954, when Martinů had completed the opera Mirandolina, H. 346, and had gathered energy for composing new pieces on his journeys. The request inspired him and he grant ed Zouhar’s wish right away. This is evident from the letters dated 29 July and 3 August 1954. Martinů wrote and immediately sent the cycle Primrose, H. 348, to Brno. However, Martinů did not accept Zouhar’s other requests for new compositions (on 7 and 27 October 1954 a “Christmas Mass”, on 30 January 1955 a “ballad”) since he was totally absorbed in working on the orato rio The Epic of Gilgamesh, H. 351, and the orchestral work The Frescoes of Piero della Francesco, H. 352. Nevertheless, after almost a year, he indirectly returned to Zouhar’s request. At the beginning of July 1955 he read the collection of poems Píseň o studánce rubínce [The Song of the Ruby Spring] by the Polička native Milo slav Bureš. He decided to employ a female choir and use the Brno-based OPUS chorus for the Polička premiere of his new piece. Without waiting for Bureš’s response, Martinů informed Zouhar of the cantata The Opening of the Springs in the letters dated 6 and 16 July 1955 and revealed his plans to him. Yet even earlier, the preparation of the cantata Mount of Three Lights, H. 349, for the Dutch male-voice choir 13

Ještě dříve však Bohuslava Martinů přivedla pří prava kantáty Hora tří světel, H. 349, pro holand ský sbor Die Haghe Sanghers k hledání nových „národních textů“. Zouhara proto v září 1954 po žádal, aby mu obstaral „II. svazek Janáčkových Moravských písní“. Ten mu jej obratem poslal a přidal k němu kompletní vydání Bartošovy a Ja náčkovy sbírky Nár odní písně moravské v nově nasbírané z roku 1901. Martinů sice ze sbírky na konec použil pro připravovanou kantátu pouze dva texty, avšak sbírka a také Janáčkova úvodní stať ho natolik zaujala, že ho podnítila k úvahám a re šerším o harmonizaci moravských lidových písní. Ty se objevují také v dalších dopisech Bohuslava Martinů do Československa. V Zouharovi Martinů rozpoznal nejen interpre ta, ale také propagátora, který měl stále „spoustu plánů“ (27. července 1956 do Poličky), a to ve městě, k němuž ho vázala řada přátelství a kon taktů z doby meziválečné (Vítězslava Kaprálová, Jan Kunc, Rudolf Firkušný ad.) a poválečné (Jan Novák, Břetislav Bakala ad.). Jeho prostřednic tvím se proto informoval o situaci brněnských sbor ů a sděloval Sdružení moravských učitelů své představy o provádění Zbojnických písní II, H. 361. Tento soubor dopisů pomyslně graduje poznám kami Bohuslava Martinů k jeho vlastním skladbám z mlád í. Při korekturách seznamu skladeb pro připravovaný sborník Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií (Brno, 1957) zdůrazňoval, aby se na ty „malé věci“ neplýtvalo místem, a jindy znovu připomenul: „Dost mi vadí ta stránka těch malých a bezvýznamných skladeb, z nichž už možná z mnohých existuje jenom titul, tak to vám vzalo hodně místa.“ Tato skepse vůči juveniliím se 14

Die Haghe Sanghers led Bohuslav Martinů to seek out new “national texts”. In September 1954 he therefore asked Zouhar to procure for him the “second volume of Janáček’s Moravian Songs”. Zouhar sent it to Martinů by return and added to it the complete edition of Bartoš and Janáček’s 1901 collection Národní písně moravské v nově nasbírané [Moravian Folksongs Newly Collected]. Even though Martinů ultimately only used two texts for his cantata under preparation, the collection and Ja náček’s introductory essay intrigued him so much that they prompted deliberations and literature retrievals concerning harmonisation of Moravian folksongs. These also appeared in other letters Bohuslav Martinů sent to Czechoslovakia. In Zouhar he recognised not only an interpreter, but also another promoter of his works who always had “plen ty of plans” (the letter dated 27 July 1956, to Polička) in a city to which he was bound by a number of friendships and contacts from the interwar (Vítězslava Kaprálová, Jan Kunc, Rudolf Firkušný) and post-war (Jan Novák, Břetislav Bakala, etc.) years. Therefore, he let Zouhar inform him of the situation of Brno-based choruses and communicated through him his conceptions about per forming Brigand Songs II, H. 361, to the Association of Moravian Teachers. This group of letters also contains Bohuslav Martinů’s remarks regarding the compositions of his youth. When correcting the list of compositions for a volume under preparation, Bohuslav Martinů. Volume of Reminiscences and Studies (Brno, 1957), he emphasised that space should not be wasted on “small things” and at another juncture again pointed out: “I don’t really like the page of small and insignificant compositions, in the case of many of them maybe just a title exists now, so takes up too much of your space.” This disparaging of his juve nalia was later significantly extended in the letter dated 15

pak výjimečně rozšířila v dopise z 26. června 1957. Skladatel v něm reaguje na razantní nástup Nové hudby a konstatuje: „[…] můžete čekati produkci jež není tak zábavná […]“ a jakoby rezignovaně dodal: „Tak já se do toho všeho nehodím.“ Tento soubor korespondence však končí ironic kým a svěžím návratem. Náhoda tomu chtěla, aby poslední dopis Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi byl jakýmsi rencontre s dopisem prv ním. Podobně jako v říjnu 1949 také v únoru 1959 Martinů reaguje na Zouharovu novou skladbu. Tentokrát na dechový kvintet 151. Martinů sám své hodnocení komentuje: „Tak jsem vám to zkri tizoval pořádně, tak se na mne nezlobte.“ Skladba se pak stala jednou ze Zouharových nejhranějších. Dopisy uzavírají dvě sdělení skladatelovy manžel ky Charlotte z října roku 1959: parte oznamující smrt skladatele a odpověď na kondolenci. Editoři děkují Věře Zouharové za pomoc při přepisu korespondence Bohuslava Martinů a za podněty k rukopisu, Christopheru Hogwoodovi, Jarmile Gabrielové (Univerzita Karlova v Praze), Rosemary Beecher Bryant, Paulu Christiansenovi (Univ ersity of South ern Maine), Evě Kotíkové a Karle Zouharové za komentáře k edici. Dále děkují Lucii Berné (Inst. BM), Lucii Jirg lové (PBM), Zoje Seyčkové (Inst. BM), Evě Veli cké (Inst. BM) a Jiřímu Zahrádkovi (Moravské zemské muzeum) za upřesňující informace, Aleně Přibáňové (AVČR), Michalu Přibáňovi (AVČR) za podněty k transkripci. Poděkování rovněž náleží Ivanu Štrausovi, prezidentu Nadace Bohuslava Martinů, Aleši Březi novi, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, Davidu 16

26 June 1957. In this letter Martinů responded to the fierce advent of New Music, stating: “[…] you can ex pect a production that is not so entertaining […]”, and, as if resigned, adding: “So I do not fit in there”. However, this set of correspondence ends with an iro nic and fresh return. As fate would have it, Bohuslav Martinů’s last letter to Zdeněk Zouhar was a kind of rencontre with the first letter. Just like in October 1949, in February 1959 Martinů responds to Zouhar’s new composition. This time to the wind quintet 151. Martinů himself comments in his evaluation: “I have criticised it pretty thoroughly, so do not be angry with me.” The composition subsequently went on to become one of Zouhar’s most frequently performed works. The letters conclude in two notes from Martinů’s wife Charlotte from October 1959: the death notice informing the addressee of the composer’s death and her thanks for condolences received. The editors would like to thank: Věra Zouharová for her assistance in transcribing Bohuslav Martinů’s letters and her manuscript suggestions; Christopher Hogwood, Jarmila Gabrielová (Charles University in Prague), Rose mary Beecher Bryant, Paul Christiansen (University of Southern Maine), Eva Kotíková and Karla Zouharová for manuscript comments and suggestions. Furthermore, the editors extend their thanks to Lucie Berná (Bohuslav Martinů Institute), Lucie Jirglová (Bohu slav Martinů Memorial), Zoja Seyčková (Bohuslav Mar tinů Institute), Eva Velická (Bohuslav Martinů Institute) and Jiří Zahrádka (Moravian Museum) for specifying information; to Alena Přibáňová (Academy of Sciences of the Czech Republic) and Michal Přibáň (Academy of Sciences of the Czech Republic) for transcription sug gestions. 17

Junkovi, řediteli Městského muzea v Poličce, Ště pánce Studeníkové, vedoucí hudebního odděle ní Moravské zemské knihovny v Brně, Jamesu Rybkovi, Borisu I. Rybkovi, Jiřině Telcové a nakla datelství Bossey and Hawkes za přístup k prame nům a poskytnutí souhlasu s jejich publikováním. Zdeněk Zouhar a Vít Zouhar Brno – Olomouc, říjen 2006

Thanks are also due to Ivan Štraus, president of the Bohuslav Martinů Foundation, Prague; Aleš Březina, Director of the Bohuslav Martinů Institute, Prague; Da vid Junek, Director of the Municipal Museum in Polička; Štěpánka Studeníková, head of the Music Department of the Moravian Library in Brno; James Rybka, Boris I. Rybka, Jiřina Telcová and Bossey and Hawkes publis hing house for access to sources and kind permission to their publication. Zdeněk Zouhar and Vít Zouhar Brno – Olomouc, October 2006

Věnováno Věře, Karle a Charlotte

To Věra, Karla and Charlotte

O DŮLEŽITOSTI DOPISŮ THE RELEVANCE OF THE LETTERS

Korespondence Bohuslava Martinů je svým roz sahem ohromná. V důsledku celoživotního pohybu pisatele po světě, nezbytného styku s množstvím za interesovaných lidí – interpretů, přátel a institucí je rozptýlena po rodné zemi, v dalekém zahraničí i za mořem. Velkou část tohoto důležitého pramenného materiálu, celky i torza, se už podařilo shromáždit a zabezpečit v dokumentačních institucích, přede vším v Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, Institutu Bohuslava Martinů při Nadaci Bohuslava Martinů v Praze, v centrálních zařízeních – v Čes kém muzeu hudby v Praze, Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, Literárním archivu Památníku národního písemnictví, Archivu Národního muzea v Praze a jinde. Především první dvě specializované organizace usilují nalézt a získat do svých sbírek další zjištěné relikvie. Ty, jež mo mentálně nejsou majetkově dosažitelné, vedou v evi denci a podle možností z nich k badatelským účelům opatřují alespoň kopie. Jakkoliv už od let sklada telova života byly tezaurovány bezmála dva tisíce dopisů a kopií, jejich nashromážděný fundus dosud zdaleka není úplný a neexistuje zatím dostatečně celistvý přehled o početnosti a lokaci všech dalších souborů a jednotlivin. Alespoň výběrově nahlédněme, co za bohatství se už podařilo shromáždit v půltuctu dokumentačních zař ízení, co vesměs čeká na odborné zpracování a tiskové zpřístupnění. Většinou v originále, urči 24

The sheer extent of Bohuslav Martinů’s correspond ence is enormous. As a result of the composer’s life long globetrotting and his contact with a wide range of people – interpreters, friends and institutions – it is dispersed throughout his native country, other parts of Europe and overseas. By now, the bulk of this signifi cant source material, entireties and fragments, has been successfully collected and secured in documentation in stitutions, primarily at the Bohuslav Martinů Memorial in Polička, the Bohuslav Martinů Institute within the Bohuslav Martinů Foundation in Prague, in central fa cilities – the Czech Museum of Music in Prague, the Department of Music History of the Moravian Museum in Brno, the Literary Archives in the Museum of Czech Literature, the Archives of the National Museum in Prague and elsewhere. The first two specialised organi sations in particular strive to find and acquire for their collections other relics. They make records of currently unavailable documents, and do their utmost to procure copies for research purposes. Although some two thou sand letters and copies have been included in collec tions, the accumulated material is still far from being complete, and there is no sufficient integrated summary of the number and location of other sets and individual items. Let us briefly consider the wealth of material that is presently collected in half a dozen documentary facilities, most of it awaiting specialist processing and publication. Mostly in the original, partially also in supplementary 25

tým dílem však také v náhradně získaných kopiích, nacházejí se tam listy například těmto důležitým adresátům: Karel Ančerl, Ernest Ansermet, Břetislav Bakala, Antonín Balatka, František Bartoš, nakla datelství Bärenreiter, nakladatelství Boosey and Hawkes, Pavel Bořkovec, Nadia Boulanger, Miloslav Bureš, Elisabeth Sprague Coolidge, Alfred Cortot, Gracian Černušák, Česká akademie věd, České no neto, Samuel Dushkin, Jindřich Honzl, Hans Eris mann, nakladatelství Max Eschig, Pierre-Octave Ferroud, John Simon Guggenheim Memorial Foun dation, Bedřich Janáček, Jaroslav Ježek, Frances Ježková, J. Jindra, Karel Boleslav Jirák, Vítězslava Kaprálová, Nikos Kazantzakis, Karel Kovařovic, Rafael Kubelík, Jan Kunc, Ludvík Kundera, Rudolf Kundera, Sergej Kusevickij, nakladatelství Leduc, Emil Leichner st., Jan Löwenbach (UmB), Charlotte Mart inů, Karolina Martinů, Marie Martinů, Jan Masaryk, nakladatelství Melantrich, Národní di vadlo v Praze, Vítězslav Nezval, Georges Neveux, František Popelka, Marie Pražanová, Albert Roussel, Frank Rybka, Paul Sacher, Alfred Schlee, naklada telství Schott, František Smetana, Miloš Šafránek, Karel Šebánek, Karel Šolc, Ela Švabinská, Václav Talich, Jiří Tanc ib udek, nakladatelství Universal Edition, nakladatelství Mojmír Urbánek, Ivan Več tomov, Miroslav Venhoda, Jaroslav Vogel, Jan Zrzavý a mnoho dalších. Kateřina Maýrová provedla roz sáhlé rešerše korespondence Martinů s centrálními orgány (Česká akademie věd a umění, Kancelář presidenta republiky) a dalšími institucemi a u sou kromých držitelů. Výsledkem tohoto bádání byla pu blikace Korespondence Bohuslava Martinů s Českou akademií věd a umění (2000). Korespondenční písemnosti, nahrazující z nezby tí osobní ústní komunikaci, představující nenahra 26

copies, they contain letters addressed for example to: Karel Ančerl, Ernest Ansermet, Břetislav Bakala, Antonín Balatka, František Bartoš, the Bärenreiter publishing house, the Boosey and Hawkes publishing house, Pavel Bořkovec, Nadia Boulanger, Miloslav Bureš, Elisabeth Sprague Coolidge, Alfred Cortot, Gracian Černušák, the Czech Academy of Sciences, Czech Nonet, Samuel Dushkin, Jindřich Honzl, Hans Erismann, the Max Eschig publishing house, Pierre-Octave Ferroud, the John Simon Guggenheim Memorial Foundation, Bedřich Janáček, Jaroslav Ježek, Frances Ježková, J. Jindra, Karel Boleslav Jirák, Vítězslava Kaprálová, Nikos Kazantzakis, Serge Koussevitzky, Karel Kovařovic, Rafael Kubelík, Jan Kunc, Ludvík Kundera, Rudolf Kundera, the Leduc publishing house, Emil Leichner Sr., Jan Löwenbach (UmB), Charlotte Martinů, Karolina Martinů, Marie Martinů, Jan Masaryk, the Melantrich publishing house, the National Theatre in Prague, Vítězslav Nezval, Georges Neveux, František Popelka, Marie Pražanová, Albert Roussel, Frank Rybka, Paul Sacher, Alfred Schlee, the Schott publishing house, František Smetana, Miloš Šafránek, Karel Šebánek, Karel Šolc, Ela Švabinská, Václav Talich, Jiří Tancibudek, the Universal Edition publishing house, the Mojmír Urbánek publishing house, Ivan Večtomov, Miroslav Venhoda, Jaroslav Vogel, Jan Zrzavý and many others. Kateřina Maýrová car ried out extensive research into Martinů’s correspond ence with central bodies (Czech Academy of Sciences and Arts, Office of the President of the Republic) and other institutions, as well as private holders. The re sult of this research was the edition Bohuslav Martinů’s Correspondence with the Czech Academy of Sciences and Arts (2000). Correspondence papers, as a necessary substitute for personal verbal communication, are a unique source allowing one to come to know the composer’s life and 27

ditelný pramen pro poznání skladatelova života a uměleckého díla. Ostatně už dřív vydatně poslou žily při studiu a sepisování základních monografií (Šafránek 1961, Halbreich 1968, Halbreich 2007, Mihule 1974, Mihule 2002, Zouhar 1957, Zouhar 2001) a velkého množství dílčích prací řady autorů. Podstatná část nashromážděného materiálu je způ sobilá odkrýt životní a tvůrčí episody, jimž dosud nebyla věnována dostačující nebo žádná pozornost. Agenda Martinů se ženami je zároveň vzrušujícím zrcadlem mužské bytosti Martinů, zpravidla suges tivním zrovna tak, jako jeho tajuplná fantazijní hud ba. Tato vlastnost postačuje, aby dopisy byly čteny a vnímány i bez odborného zřetele jako nejvnitřnější projev mimořádně obrazotvorné osobnosti, jež si ji mi – stejně jako autor za svého života sám sebou – dokáže čtenáře dokonale podmanit. Se stabilizací uměleckého díla doma i na světových pódiích začal už vznikat trh s rukopisnou pozůsta lostí nejen kompozic, ale i korespondence, který pro kompetentní domácí dokumentační instituce vytváří při získávání manuskriptů nové, náročnější podmín ky. Státní organizace neoplývají kdykoliv použitelný mi financemi na nákup sbírek, zejména valutovými. Minuly časy, kdy muzea běžně získávala rukopisy darem. Existence Nadace Bohuslava Martinů s je jími disponibilními prostředky nepochybně v tomto směru představuje mocnou oporu. Nadace ved le rukopisů skladeb a jediných materiálů zakupu je korespondenci z domácích i zahraničních zdrojů a významným způsobem tak rozmnožuje pramenný archivní fundus. Po řadu let se přirozeně stává zřejmou potřeba, aby korespondenční odkaz byl přiměřeným způsobem publikován a dán tak k dispozici především odborné veřejnosti. Tím by se pochopitelně rozšířilo pole pro 28

work. Moreover, they have substantially served as the basis of study for and composition of basic monographs (Š afránek 1961, H albreich 1968, H albreich 2007, Mihule 2002, Zouhar 1957, Zouhar 2001) and a host of partial works by a number of authors. An essential part of the collected material makes it possible to reveal life and creative episodes that to date have not been paid sufficient or any attention. At the same time, Martinů’s interaction with women provides an interesting reflec tion of the man himself, as suggestive as his esoteric fantasy music. Such personal subject matter allow s the letters to be read and analysed without technical specialism. They serve as the innermost manifesta tion of an extraordinarily imaginative personality, and can overpower readers, just as his works overpowered audiences during his lifetime. The increasing prominence of the artist’s work at home and worldwide has been followed by the origination of a market in manuscripts, not only compositions but also correspondence, which creates new, more demanding conditions for the respective documentation institutions in the Czech Republic when acquiring manuscripts. State organisations are never abounding with finance, especially foreign currency, for purchase of collections. Gone are the days when museums regularly received manuscripts as gifts. In this respect, a powerful means of support is undoubtedly represented by the existence of the Bohuslav Martinů Foundation and the funds at its disposal. In addition to manuscripts of compositions and singular materials, the foundation has purchased correspondence from both domestic and foreign sour ces, thereby significantly extending the source archive materials. Over the years, the need to publish the correspond ence in an appropriate manner, thus making it acces sible to the professional public, has become increasingly 29

podrobnější a hlubší bádání. Jak naznačuje už dílčí výpis jmen ze sbírkových inventářů, nebylo by řeše ní edičního záměru snadné. I za dnešní situace, kdy je v dokumentačních institucích schraňováno hodně přes sto kolekcí dopisů nejrůznějším adresátům, ne lze zatím pomýšlet na přípravu souborné edice typu oné dvořákovské. Zdaleka se neví o všech příjemcích a držitelích, zejména v zahraničí, a jak se ukazuje, leckdy jsou položky jednotlivých kolekcí rozptýleny mezi více majitelů. Vzhledem k výpovědní hodnotě a zajímavosti ko respondence Bohuslava Martinů a zpravidla v dů sledku určité aktuálnosti látek došlo během desetiletí po skladatelově smrti k publikaci jistého počtu listů. Stalo se tak vesměs bez dalších, úhrnnějších edič ních zřetelů či přímo záměrů, které by braly v potaz vydavatelskou problémovost celku korespondence s cíli vědeckými. Texty dopisů nebo jejich úryvků ponejvíce posloužily jako ilustrační citace v knižních monografiích a sborníkových studiích, v časopisec kých článcích, menší počet souborů byl publikován v komentovaných edicích v odborném tisku (Kuna 1970, Kuna 1995, Maýrová 2000). Význačné jednot liviny byly zveřejněny například v Poličce bibliofil skou péčí jako pamětní tisky (František Popelka). Obsáhlý výběr (121 kusů) z mohutného celoživotní ho souboru (633 dopisy) dopisů rodině a přátelům v Poličce vydal Iša Popelka v roce 1996 (Popelka 1996). Dosavadní ediční iniciativy, jakkoli záslužné, jsou rozptýleny a leckdy obtížně dostupné. Rovněž vybízejí k úvahám, jak přikročit k soustředěnému, systematickému a organizovanému postupu. Za situace, kdy základní historický a estetický ná rys života a díla Martinů byl již podán, upomína jí zejména některé z dopisů, jak potřebné by bylo 30

evident. This naturally results in extension of the scope for more detailed and thorough research. As already in dicated by the partial listing of names from collection inventories, this presents considerable challenges. Even in today’s situation, when documentation institutions house more than one hundred collections of letters to various addressees, for the present it is not possible to conceive the preparation of a Dvořák-type summary edition. The recipients and holders of many letters re main unknown, and, furthermore, it has been shown in many a case that items of individual collections are dispersed among several owners. With regards to the communicative and interest value of Martinů’s correspondence, and generally as a result of the topicality of the subject matter, a certain number of letters have been published in the decades since the composer’s death. It has occurred generally without further, more complete editing aspects and/or intentions that take into consideration the nature of the corres pondence as a whole in publication terms alongside sci entific objectives. Texts of letters or their extracts mostly serve as illustrative quotations in bookish monographs and textbook studies, or in magazine articles, while a smaller number of collections were published in an notated editions in the specialist press (Kuna 1970, Kuna 1995, Maýrová 2000). Significant individual items were published, for example, in Polička, as memorial editions (František Popelka). An extensive selection (121 pieces) from the immense lifelong set (633 in total) of letters to family and friends in Polička was published by Iša Popelka in 1996 (Popelka 1996). Publishing initiati ves to date, however praiseworthy, are scattered and in many cases difficult to access. They also challenge considerations of how to proceed in a concentrated, sys tematic and organised procedure. 31

obrátit výzkumnou pozornost k enklávám života, událostem a osobnostem, jež měly v bytí skladatele větší než dosud zaznamenané místo a jež svou pů sobností nebo účinkem vykonaly vliv na tvorbu a její uplatnění. Právě třeba stykům s osobnostmi domova nebylo věnováno příliš místa, ačkoliv mnohdy pod nětností a v domestikaci tvorby klíčového skladatele 20. století hrály významnou roli. Značná část dopisů domácím adresátům odkrývá, jak vznikaly a rozši řovaly se cesty, praménky styků s domovem, jak se z jednotlivců v Čechách formovaly kohorty bojov níků za osobnost a návrat obojího. V tomto ohledu nejde ovšem toliko o doplněk životopisu, dotýkáme se pohnuté kapitoly dějin české hudební kultury. I po únoru 1948, kdy byl Martinů některými od mítán, či přímo vyvrhován z řad českých skladate lů, měl doma ještě řadu přátel, kteří pomáhali jeho hudbě. Byl tu dlouholetý věrný kamarád a pod porovatel nakladatelský pracovník Karel Šebánek, upravovatel klavírních výtahů pianista Karel Šolc, řada interpretů čtyřicátníků, padesátníků (dirigenti Karel Ančerl, Jan Kühn, Josef Veselka, houslisté Emil Leichner st., Alexander Plocek, Ivan Večtomov ad.), přibývalo výkonných hudebníků mladšího pokolení (klavíristé Oldřich F. Korte, Josef Páleníček, violon cellista František Smetana, dirigent Václav Nosek, sbormistr Zdeněk Zouhar), kteří obdivovali a s lás kou v rozporu s oficiálními tendencemi prosazovali mistrovo dílo. S odborným a uměleckým pocho pením pracovali také někteří muzikologové (Miloš Šafránek, Jaroslav Mihule, Rudolf Pečman, Zdeněk Zouhar aj.). Z generace mladých umělců, narozených ves měs ve 20. letech, byl brněnský skladatel, pedagog a sbormistr Zdeněk Zouhar (nar. 1927) jistě jedním z prvních, kdo se přes nepřízeň doby začal zajímat 32

Given that the basic historical and aesthetic outline of Martinů’s life and work has already been provided, some of the letters remind us of how necessary it would be to turn research attention to areas of life, events and personalities that had greater import in the composer’s existence than has been recorded to date; and which affected his creation and its application. Contacts with personalities at home, in particular, have not been suf ficiently considered, even though, owing to their stimu lative nature, many of them played a significant role of this key 20th century composer. A substantial part of the letters sent to domestic addressees shows how the routes, threads of contacts with home originated and extended, how individuals in Czechoslovakia formed co horts of fighters for a prominent person and his retum. Of course, in this respect, it is not so much a question of supplementing biographies: we only touch upon an agitated chapter of Czech music history. Even following February 1948, when Martinů was rejected by some, or directly banished from the ranks of Czech composers, he still had a number of friends at home who helped his music. Among them were Karel Šebánek, a publisher, long-time friend and supporter; Karel Šolc, a pianist who arranged vocal scores; a number of interpreters in their forties and fifties (including the conductors Karel Ančerl, Jan Kühn and Josef Veselka, the violinists Emil Leichner Sr., Alexander Plocek, Ivan Večtomov, etc.). There was also a growing number of performing musi cians of the younger generation (the pianists Oldřich F. Korte and Josef Páleníček; the violoncellist František Smetana; the conductor Václav Nosek; the chorus-mas ter Zdeněk Zouhar) who admired and, contrary to of ficial tendencies, promoted the master’s work. Several musicologists (Miloš Šafránek, Jaroslav Mihule, Rudolf Pečman, Zdeněk Zouhar, etc) worked with specialist and artistic understanding. 33

o hudbu a osobnost problematického krajana, pro žívajícího tehdy vrcholná léta svého života. Zouhara a další budoucí zastupitele české hudební kultury ukázky jeho hudby, které se po letech válečné izo lace dostaly z Ameriky do Prahy či do Brna, natolik fascinovaly, že se pídili ještě po jiných dílech, aby jich mohli využít ve své umělecké činnosti. Záhy na autora hledali přímé spojení a začali na něj v zájmu své působnosti vykonávat nátlak, aby pro ně kom ponoval. Mělo to své příznivé důsledky tvůrčí a také sociálně-hudební. Zouharův případ se v tomto podi vuhodném procesu jeví jako čítankový, exemplární. V roce 1949 se dvaadvacetiletý student pedagogic ké fakulty, začínající skladatel a už tehdy obdivovatel hudby Martinů obrátil na Martinů do Spojených států dopisem. Se žádostí o posouzení mu poslal své Písničky o lásce pro zpěv a klavír a vyznal se, že kompoziční řešení mu naznačily jeho Písničky na jednu a Písničky na dvě stránky. V roce 1954, když jako bývalý žák Viléma Steinmana z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity začal řídit ženský a smíšený sbor OPUS, obrátil se na Martinů znovu a požádal ho o nějaké vokální skladby, dvojzpěvy či snad sbory. Martinů vyhověl a zkomponoval pro Zouhara Petrklíč, cyklus pěti dvojzpěvů na lidové texty s klavírem a houslemi. Z domova ve věci vo kální tvorby tlačili na krajana další žadatelé. Pro rod ný chrám v Poličce Martinů zkomponoval kantátu Hymnus k svatému Jakubu, pro pražské a morav ské učitele dvě řady Zbojnických písní a z tvůrčího podnětu krajana – básníka Miloslava Bureše čtyři známé kantáty Zpěvů Vysočiny. Jako první zrodi lo se dojímavé Otvírání studánek (1955), patrně nejp opulárnější skladb a 20. století v českých ze mích, která svými intonacemi, objevným postojem k jedné elementární a stále zpochybňované hodno 34

From the generation of young artists born mainly in the 1920s, the Brno composer, pedagogue and chorusmaster Zdeněk Zouhar (born 1927) was certainly one of the first, despite the malice of the times, to become inte rested in the music and personality of his problematic compatriot, who was then at the height of his powers. Zouhar and other future representatives of Czech mu sic culture were so fascinated by extracts of Martinů’s music that after the years of wartime isolation had got to Prague or Brno from America that they foraged for other works they could make use of in their artistic acti vity. They did not hesitate to seek direct connection to Martinů and began (in the interest of their operation) exerting pressure, asking him to compose for them. This had favourable impacts – creative, social and musical. In this impressive process, Zouhar appears as a text book, exemplary case. In 1949, Zouhar, a twenty-two-year-old student at the Pedagogical Faculty of Masaryk University, a neo phyte composer and already an admirer of Martinů’s music, wrote a letter to Martinů in the United States. With a request for assessment, he sent to him his Songs about Love for voice and piano and confessed that the composition has been inspired by Martinů’s Songs on One Page and Songs on Two Pages. In 1954, when (as a former pupil of Vilém Steinman from the Pedagogical Faculty of Masaryk University in Brno) Zouhar be gan conducting the OPUS female and mixed chorus, he turned to Martinů again and asked him for some vocal compositions, duets, and perhaps even choruses. Martinů met his request and composed for Zouhar Prim rose, five duets based on folk poetry for piano and vio lin. At the same time, other requesters put pressure on their compatriot, asking for vocal works. For his native church in Polička, Martinů composed the cantata Hymn to Saint James, for Prague and Moravian teachers 35

tě života, a humanismu vůbec, odkrývala publiku cestu k obecnému pochopení a přijetí ostatní tvorby Martinů a v obecnosti k ujasnění skutečných, přiro zených hodnot světa. K prvnímu provedení ji autor vlídně určil příteli Zouharovi do Poličky. V žárlivé soutěži hudebníků o interpretační pri mát se jí chopil k prestižní „předpremiéře“ pražský Kühnův sbor se sólisty. Prostřednictvím dvou scén kantáty a pak dalších a dalších vzrušivě se rozevřel prostor poezii a hudbě, která nehlásala nenávist jako okolní deformovaný svět. Látky a jejích přitaž livých idejí se bouřlivě chopilo veškeré umění (film, fotografie, malířství, sochařství, grafika, literatura, tanec). Kultura a společensky důsažná inspirace spontánně stvořily duchovní proud, který bez de klarací rozplétával komunistický režim. Zouhar skladby Martinů se svým sborem ovšem provozoval. Jeho zájmy však šly ještě dál, také do oblasti vědy. Jako vedoucí hudebního oddělení Uni versitní knihovny v Brně (1953–1961) pečoval o zpracování a publikaci martinůovské bibliografie, napsal desítky článků. Roku 1957 připravil a redigo val sborník statí a vzpomínek na Bohuslava Martinů s vlastním příspěvkem Tři rukopisné skladby Bohu slava Martinů a začal pracovat na knize o jeho sborovém díle (vyšla v roce 2001). Na pracovišti or ganizoval koncerty komorní hudby a průkopnicky do nich zařazoval soudobá díla, samozřejmě včetně Martinů. Jako redaktor umělecké hudby Čs. rozhlasu v Brně (od roku 1961) vykonal možné pro šíření jeho tvorby na rozhlasových vlnách. Valnou část života působil pedagogicky, nakonec na Janáčkově akade mii múzických umění v Brně jako docent a posléze profesor skladby. Z vlastní tvorby patří orchestrální Variace na téma Bohuslava Martinů k nejčastěji pro vozovaným Zouharovým skladbám. Propagátorova 36

two series of Brigand Songs and, upon the creative instigation of poet Miloslav Bureš, from the same re gion as Martinů, he wrote four famous cantatas of Vysočina Songs. The first to emerge was the moving The Opening of the Springs (1955), perhaps the most popular 20th century composition in the Czech lands, whose elementary intonations yet question the values of life and humanism. These values are gradually revealed to the audience through the general comprehension of Martinů’s works, and can lead to the clarification of the real, natural values of the world. The composer kindly assigned Zouhar to be the first to perform the cantata in Polička. Amid jealous competition of musicians for interpre tational primacy, Prague’s Kühn’s Chorus and soloists boldly decided to perform the work at a prestigious “preview”. Two cantata scenes, followed by sever al others, emotionally opened up a space for poetry and music, which – unlike the deformed outside world – did not proclaim hate. The theme and its attractive ideas were boisterously seized upon by all the arts (film, photography, painting, sculpture, graphics, literature, and dance). Culture and socially attainable inspiration spontaneously created a spiritual trend that – without declarations – unravelled the communist regime. It goes without saying that Zouhar and his chorus per formed Martinů’s compositions. However, his interests went further, extending into the field of science. As the head of the Music Department of the University Library in Brno (1953–1961) he attended to the drawing up and publication of a Martinů bibliography and wrote dozens of articles. In 1957 he prepared and edited a volume of reminiscences and studies, including his own contribution Three Bohuslav Martinů Manuscript Compositions, and began working on a book about Mar tinů’s choral works (published in 2001). At his work 37

organizační péče o odkaz Martinů vyvrcholila volbou profesora Zdeňka Zouhara za předsedu Společnosti Bohuslava Martinů (1991–2000), na jejímž založe ní se v roce 1977 podílel. Styk, který před více než půlstoletím navázal, se na obou stranách zhodnotil a přinesl mnohostranný prospěch. Bezmála padesát let poté, co se rozhodnutím přírody uzavřela dlouholetá výměna dopisů mezi dvěma muži, světovým mistrem a moravským skla datelským tovaryšem, dává druhý z nich, dnes už renomovaný hudební skladatel, muzikolog a peda gog prof. Zdeněk Zouhar veřejnosti k dispozici svou vzácnou sbírku listů od svého velkého vzoru. Jde o početnou kolekci tří desítek zásilek z let 1949–59, kompletní co do počtu zásilek i ucelenou obsahem. Škoda, že není doplněna nedochovanými adresáto vými dopisy. Zouharův soubor umožňuje názorně sledovat, jak v tomto jednom případě vznikly a do šířky se plodně rozvinuly nové vztahy Martinů s odcizeným domo vem. Zouhar byl svou činností nepochybně velkým propagátorem Martinů a inspirátorem jeho tvorby. Obětavě mu sháněl a půjčoval sbírky moravských a jiných lidových písní, jež Martinů mimořádně zajímaly a z nichž si vybíral k tvorbě; posílal mu z moravských folklorních zdrojů třeba i vyžádané po znatky k instrumentaci o technických a zvukových vlastnostech cimbálu. Přes něj do Československa putovaly četné nové partitury Martinů pro vlastní použití i pro jiné hudebníky, provázeny nejednou interpretačními pokyny. Zouhar radostně referoval o příznivých reakcích publika na premiéry i reprízy, mistr potěšeně odpovídal, ale prozíravě připojoval své výzvy k propagační opatrnosti. Na množství konkrétních příkladů rozevírá se jedinečný obraz, jak byl velký skladatel prostřednictvím této spojni 38

place Zouhar organised chamber music concerts and included in them contemporary works (Martinů pieces among them, naturally). As a classical music editor at Czechoslovak Radio in Brno (from 1961), he did his utmost to broadcast Martinů’s music. For a significant proportion of his life Zouhar worked as a pedagogue, ultimately as senior lecturer and composition profes sor at the Janáček Academy of Music and Performing Arts. As regards Zouhar’s own work, the orchestral Variations on a Theme of Bohuslav Martinů is one of his most frequently performed compositions. The pro moter’s custodianship of the Martinů legacy culminated in Zdeněk Zouhar’s appointment as Chairman of the Bohuslav Martinů Society (1991–2000), which he had co-founded in 1977. The relationship with Martinů he had established more than half a century before bore fruit on both sides and brought multilateral benefits. Some fifty years after the decade-long exchange of letters between the two men – a world master and a neophyte Moravian composer – ended, the latter (to day the renowned composer, musicologist and peda gogue Professor Zdeněk Zouhar) offers to the public his precious collection of letters from his great idol. It is a collection numbering 30 letters and postcards from 1949–1959, complete as regards the number of con signments and comprehensive when it comes to con tent. It is a pity that it has not been complemented by the letters Zouhar wrote but which were not preserved by their recipient. Zouhar’s collection illustrates how Martinu’s relation ship with his dispossessed homeland originated and prolifically developed. Zouhar was undoubtedly a great promoter of Martinů and inspirer of his works. He de votedly sought out and lent to Martinů collections of Moravian and other folksongs in which the composer showed an extraordinary interest, a selection of which 39

ce Brnem umělecky restituován a jak sám živě ob novoval svůj poškozený vztah k rodné zemi. Je tu zachyceno i něco z počátků slavné historie Otvírání studánek, oblíbené kantáty, jež svými neslýchanými důsledky v příštích letech originálně rozvinula po pularitu a tradice Českomoravské vysočiny, založené už na přelomu 19. a 20. století spisovatelkou Terézou Novákovou a malířem Antonínem Slavíčkem. Styky Bohuslava Martinů se Zdeňkem Zouharem náležejí jako silná kapitola do historie návratu pout níka domů. Dějepisec hudby v nich nachází v těž kém 20. století látku z nejkrásnějších, především pro její klad a lidskou vznešenost. Korespondence Martinů–Zouhar tak slouží k pochopení zvláštního procesu jako jedinečný žádoucí příspěvek. Jan Kapusta

served for his creation. For example, Martinů even re quested from Zouhar information on instrumentation, such as the technical and acoustic properties of the dul cimer, as outlined in Moravian folk sources. Channelled through him into Czechoslovakia were numerous new Martinů scores to be used by Zouhar himself and other musicians, often accompanied by the composer’s per forming instructions. Zouhar gladly informed Marti nů of audiences’ positive responses to premieres and rep rises; the master replied with delight, but at the same time asked Zouhar to be more circumspect when promoting his work. A host of specific examples offers a unique picture of how the great composer was artis tically restored in Brno by means of this devotee and how he himself vigorously rebuilt his damaged relation ship to his native country. Also recorded in the letters is something from the beginnings of the famous history of The Opening of the Springs, a popular cantata which in the years that followed resulted in an original develop ment of the popularity and traditions of the BohemianMoravian Highlands established back in the late 19th and early 20th centuries by the writer Teréza Nováková and the painter Antonín Slavíček. The relationship between Bohuslav Martinů and Zden ěk Zouhar is a significant chapter in the histor y of a wand erer’s homecoming. In the strife-ridden 20th century, a music historian finds in it a theme of the utmost beauty, primarily in its positivity and hu man grandeur. The Martinů–Zouhar correspondence thus serves for comprehending the special process and is a unique and welcome contribution. Jan Kapusta

DOPISY LETTERS