Zámek plný knih
Copyright © Loewe Verlag GmbH, Bindlach Text: Barbara Rose Illustrations: Annabelle von Sperber Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D-69469 Weinheim Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Translation © Hana Švolbová, 2026 Cover & Illustratiosn © Annabelle von Sperber, 2026 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2026 ISBN 978-80-277-7410-4 (pdf)
Barbara Rose ilustrovala Annabelle von Sperber
DÍL PRVNÍ
přeložila Hana Švolbová
Obsah
Ve skrytu…
5
1.
Veverka čipmank a magie
12
2.
Kouzelné schody a hladová bříška
21
3.
Oblaka prachu a duté hlavy
32
4.
Strašidelné úšklebky a kočičí naříkání
41
5.
Ospalci a detektivové
50
Ve skrytu…
64
6.
Levitující schody a šumění moře
73
7.
Tajemství a strašidla
81
8.
Vůně knih a útržky papíru
89
9.
Šimrání v břiše a vzpomínky
99
10.
Rajčatová polévka a hudba
111
Ve skrytu…
124
11.
Pohádky a cáry mlhy
126
12.
Láska a křišťálová koule
138
Ve skrytu…
H
ep-čík, hep-čík!“ Jenovéfin záchvat kýchání se jako vichřice prohnal spoře osvětlenou
knihovnou. Vznešená dáma zavrtěla hlavou, vytáhla ze šatů krajkový kapesníček a otřela si jemný nosík. „Zpropadené chomáčky. Pánové, je nejvyšší čas, aby naše knihy zase vzalo do rukou nějaké dítě. Jinak se rozpadnou na prach. A my rovnou s nimi.“ „Co to povédáš, drahoušku? To je strašlevá představa,“ zaburácel Ferdinand kovovým
hlasem. „Tak daleko to samozřejmě nesmé zajét. V žádném přépadě!“ Mocně dupal plechovou botou do podlahy. Vzápětí se v policích zvířily další šedivé chomáčky prachu. Ve světle těch několika slunečních paprsků, které pronikaly léty nemytými okny, tančily ve vzduchu. Potom sklouzly z poliček knihovny na podlahu, kde se spojily do jemného šedivého koberce. „Jestli se tu zvíří ještě víc prachu, neuvidím už vůbec nic,“ stěžoval si Uhlík. Kocour už několik hodin trpělivě posedával u okna, z nějž byl výhled na vstup do zámku. „Přece dobře víte, že je ohlášená na dnešek. Já se tak mňauc těším. Knížky na ni čekají už hrozně dlouho a my také!“
Touto výjimečnou částí velké zámecké knihovny se táhlo hotové bludiště regálů. Až do stropu tu stály tlusté a tenké, malé i velké, v kůži balené i lepenkovými deskami opatřené dětské knihy. Vysoké žebříky na kolečkách dosahovaly až úplně nahoru. Nejcennějším dílům byly vyhrazeny vitríny. V nich obrázkové knížky spočívaly na sametových polštářcích jako princezna na matracích, mezi nimiž se ukrýval hrášek.
Vedle některých knih se nacházely hračky ze dřeva, kovu, plastu nebo látky. Šlo o figurky patřící k příběhům: o drobné vlky se zuby ostrými jako břitva, o hezkou sovici sněžní, o děvčátko s legračními punčochami a zrzavými copy a o chlapce, který v rukou držel husu. „Heeeepčík,“ kýchla opět Jenovéfa. „Řekla bych, že trpím příšernou alergií na prach.“ „Alergií na prach?“ Uhlíkovi se pobaveně zachvěly vousky. „Odkdy mohou být kouzelné bytosti nemocné?“ „Proč by ne? Určitě se o tom něco píše v některé z těch tlustých lékařských knih v nudné
části knihovny dole ve druhém patře.“ Jenovéfa si přitiskla ruce na spánky. „Každopádně mě z toho podupávání začíná bolet hlava, Ferdinande. Tyhle plechové boty nejen víří prach, ale také dělají pekelný rámus. To je prostě neslýchané. Knihovna je místem klidu, ty hrubiáne.“ Uhlík se mrzutě díval z jednoho na druhého. „Vy dva, přestaňte se hádat. Vážně jsou důležitější věci.“ Pekelně ostrými drápky vzrušeně škrábal do okenní tabulky. Hlavou černou jako uhel pohupoval sem a tam. „Je tu! Pro samé remcání bychom ji málem propásli. U tlusté myši! Podívejte – právě vystoupila. Teď stojí vedle ošuntělého auta a pozorně si prohlíží náš zámek. Určitě to musí být ona. Musí!“ „Jak vypadá?“ zeptala se Jenovéfa. Oběma rukama si nadzvedla nařasené šaty a vznešeně povyskakovala, aby mohla oknem vykouknout ven. „Je jí podobná? Je taky tak hezká? Ani se nemůžu dočkat, až bude konečně u nás.“
„Kde je, Uhlíku?“ zeptal se Ferdinand. „Já pořádně neveďém, mám velkou… jejda… pardon, právě me spadla.“ V zaprášeném sále se rozlehl rámus, něco se s řinčením kutálelo po podlaze. „Už zase ta plechová hlava! To už není možné. Ten randál se nedá vydržet, Ferdinande,“ stěžovala si Jenovéfa vysokým, poněkud pištivým hlasem. „Co když nás uslyší venku! Přece víš, že nás nesmí v žádném případě odhalit. Aspoň prozatím ne. Nejprve se musíme ujistit, že je to ta pravá.“ „Promeňte,“ zahuhlal Ferdinand. „Trapné, velece trapné. Zase jsem ztratěl hlavu. Ale…“ mocně si přimáčkl přilbu k brnění, „teď jsem se je nasaděl a už je můžu pozorovat e já. Je na čase, abe přešla. Naše zachránkeně, naše hrděnka!“ „Kdepak? Jakpak? Tak už mě taky pusťte k oknu, pánové,“ pištěla Jenovéfa. Ferdinand ji vůbec neposlouchal. „Poďévejte! No páne, ale… je tak malá a hubená a… ještě ďétě.“
„Samozřejmě je to dítě, ty trumbero. Právě tak je to psáno.“ Uhlík rozrušeně tlapkal tmavými packami na okno, jako by chtěl dívence dole zamávat. „Jen doufám, že nás nenechá na holičkách. Musí nám pomoct. Jinak jsme všichni ztracení.“
1. kapitola
Veverka čipmank a magie
B
eka stála na nezpevněné příjezdové cestě vedle omšelého auta svého otce a žasla.
V posledních dnech často dumala nad tím, jak asi bude vypadat její nový domov. Jestli není prastarý a ošklivý. Jestli na něj celý svět nezapomněl a není úplně zchátralý. Ověšený cedulemi se zákazy a naprosto nevhodný pro děti. Nebo
zda ho nedávno opravili a je tak luxusní, že se tam nebude smět ničeho dotknout. A přemítala, jestli se v něm bude cítit dobře. V novém domově, v zámku Růžetín. „Kde se zase schováváš?“ Beka sáhla do velké klokanky své mikiny. Tam si Lotka zalézala nejraději, když spolu cestovaly. Beka ochranitelsky vytáhla svou ochočenou veverku čipmanka z kapsy ven a zvedla ji. „Vidíš to, co já, Lotko?“ Veverka si ospale promnula očka, vyšplhala Bece na rameno a zvědavě si prohlížela okolí. Zdálo se, že chce okamžitě vyrazit a všechno prozkoumat. Avšak Beka byla předvídavá a zabalila několik lískových oříšků. Takže Lotka při krmení poslušně poseděla a Beka pohledem mířila do všech směrů. Zámek Růžetín měl tři patra a podkroví, nesčetně arkýřů a věžiček. Zvenčí byl všude porostlý psím vínem. Teď, koncem léta, listy zářily sytou oranžovou a temně červenou. A právě