Issuu

Staň se detektivem – Záhada plíživé ruky Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cooboo.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

stan se detektivem

Maureen Jo hnso n & Jay Coop e r P ře l ožila Zu za n a B i č í ková

NEW SCOTLAND YARD SW1, LONDÝN

Telefon: Whitehall 1212 6. ledna 1934 Vážený detektive, jsem si jist, že Vám neunikly informace o Záhadě plíživé ruky, vraždě, o níž toho noviny v posledních týdnech napsaly mnoho. Musím se Vám důvěrně přiznat, že jsme v koncích. Případem se zabývali naši nejlepší lidé. (Dokonce i Spilsbury projevil zájem!) Nezjistili jsme nic a tlak ze všech stran narůstá. Doufal jsem, že bych Vás mohl přesvědčit, abyste si případ nastudoval a zkusil této záhadě přijít na kloub. K dopisu přikládám stručný popis případu, obsah našich spisů a další související materiály. Najdete zde také mé osobní poznámky a postřehy spolu s obrazovým materiálem. Netrpělivě očekávám Vaše myšlenky. Dost možná jste jediný člověk, který tuto vraždu dokáže vyřešit. Asi nemusím dodávat, že se jedná o důvěrnou záležitost, proto prosím dbejte zvýšené opatrnosti. S uctivým pozdravem

Harold Jensen vrchní inspektor Metropolitní policie

Fotografie domu č. 19 v Tootley Row, pořízená 27. listopadu ve 23:52 K vraždě došlo v obývacím pokoji (místnost se zataženými závěsy).

KOPIE New Scotland Yard 29. 11. 33 Adresát: vrchní inspektor Jensen, Zvláštní oddělení

Vážený pane, na základě Vaší žádosti Vám předkládám zprávu o událostech, k nimž došlo v pondělí 27. listopadu večer. Ve 22:40 jsem byl vyslán do prostor Finsdaleova krejčovství v domě č. 8 v Higgins Court, kde mě přivítal pan Edward Finsdale, majitel a provozovatel obchodu. Vysvětlil mi, že se každý den po večeři vrací do krejčovství, kde bez vyrušování pracuje od osmi do půl jedenácté. Když se ten večer chystal jít domů, zjistil, že mu vhozem na dopisy ve dveřích kdosi prostrčil obálku. Je si jistý, že když do obchodu ve 20:00 přišel, ještě tam nebyla. Vzkaz mi předal. Stálo v něm: Okamžitě pošlete policii do domu č. 19 v Tootley Row. Došlo k vraždě. Přirozeně byl skeptický a měl za to, že jde o nějaký žert. Policii nicméně zavolal. I já jsem ten vzkaz považoval za nejapný vtip, ale samozřejmě jsem se musel ujistit. Dopis jsem si převzal a vydal jsem se do domu č. 19 v Tootley Row, abych zjistil, zdali je něco v nepořádku.

Tootley Row je od krejčovství kousek, u domu jsem byl za minutu nebo dvě. Když jsem dorazil ke dveřím, podíval jsem se na čas. Bylo 22:55. Zaklepal jsem a po dlouhé chvíli mě přivítal muž s poněkud dlouhými vlasy, oděný do červeného županu. Zeptal jsem se ho na jméno a zda je majitelem domu. Přisvědčil, a že prý se jmenuje Ambrose Belvoir. Omluvil jsem se, že ho ruším, ale on řekl: „Vůbec ne, drahoušku! Ty musíš být ten poslední z duchů. Jen pojď dál. Máme tu vskutku zábavný večer.“ Vkročil jsem do vstupní haly a vysvětlil, že policie obdržela informaci, že někdo na této adrese je v tísni. „No,“ pronesl, „došel nám led. Kvůli tomu se posílá policie?“ Odvětil jsem, že dovážení ledu k našim povinnostem nepatří. „Škoda,“ řekl. „To by byl svět, kdyby policie rozdávala led. Úžasné. Ale pojďte, pojďte. Zahřejte se. Připojte se k nám.“ Podivný muž, pokud to tak mohu říct, pane. Byl jsem uveden do velkého, potemnělého obývacího pokoje – závěsy zatažené, na opačné straně v krbu plápolal oheň. Místnost byla vyzdobena něčím, čemu se v jistých kruzích říká umění, pane, ale já tomu vůbec nerozuměl. Vše připomínalo kresby mé dcerky Millie, když onemocněla příušnicemi a zchvátila ji horečka. Mám rád hezké umění, pane, jako třeba pěknou mořskou krajinku nebo ten Whistlerův portrét jeho matky, nikoli však tento druh nevkusu.

V místnosti bylo šest lidí a na rozdíl od pana Belvoira se nezdálo, že by někomu z nich přišla přítomnost policisty humorná. Popíšu, jak jsem je spatřil poprvé, a budu místností postupovat ve směru hodinových ručiček. V křesle po mé levici seděla velmi hezká dáma s blond vlasy, oděná do černých šatů a klobouku. Vypadala, že by strachy nejraději zalezla do čalounění na křesle. Na pohovce vedle ní seděla statná žena poctivého vzezření – hádám, že jakási služebná. Vedle ní, v křesle u krbu, seděl muž v tvídovém obleku a tvrdě spal. Naproti němu, po druhé straně krbu, si nervózně mnula ruce žena, jejíž tvář mi byla matně povědomá. Na pohovce vedle ní seděl elegantní gentleman. A pak, v křesle napravo od místa, kde jsem stál, seděl lotr od pohledu. Fešák, ale ten typ, na kterého si dáváte pozor, když jsou poblíž dámy. Napadlo mě, že je na té skupině cosi podivného. Někteří z dotyčných vypadali, že patří k oné pochybné mladé smetánce – jako pan Belvoir, ta blondýnka i pohledný chlapík. Ale byla tam i žena, o níž jsem se dozvěděl, že je kuchařka, a onen starší muž, jak jsem později zjistil, je lord, navíc ta ustaraná žena u krbu nepůsobila tak uhlazeně jako někteří ostatní. A pak tam byl ten spící muž, který vypadal jako odrbaný profesor. Kuriózní shromáždění, pane. Nejprve jsem si myslel, že by se tam mohla odehrávat duchařská seance. Moje žena Imogen byla na třech takových a prý se tam scházejí nejrůznější lidé a sedí se tiše v potemnělých místnostech

a rozmlouvá se s duchy, ostatně pan Belvoir se zmínil o duších a strašení. Musím přiznat, že mě to potěšilo, pane, protože bych něco takového docela rád viděl, ale samozřejmě jsem byl ve službě a nepřišel jsem se dívat na lidi, jak mluví s duchy, a tak jsem se držel toho, co bylo třeba. Vysvětlil jsem, proč jsem přišel, a zmínil vzkaz o vraždě, což na všechny zapůsobilo jako studená sprcha, až na pana Belvoira, který radostně zatleskal. Zeptal jsem se, zda je někdo v místnosti pisatelem onoho vzkazu. Všichni odpověděli záporně. „Musel to být někdo v dobrém rozmaru,“ řekl pan Belvoir. „Možná si nějaký můj přítel myslel, že je to povedený žert.“ Řekl jsem, že na plýtvání časem policie není nic zábavného. Zeptal jsem se, jestli je v domě ještě někdo. Pan Ambrose odvětil, že ne, jeho sluha měl ten večer volno. Zeptal jsem se, zda se mohu porozhlédnout, a pan Belvoir vypadal, že mi rád vyhoví. Začal jsem v hale před obývacím pokojem, která byla v hrozném stavu – po celé místnosti ležely poházené zvláštní předměty. Otevřel jsem dveře do jídelny, kde se nacházely ještě více šokující exempláře tohoto nevkusného umění. (Omlouvám se, pane, ale byly to příšery požírající lidi a podobné věci, a o těchto lidech jsem se domníval, že mluví s duchy – nebojím se duchů, pane, ale myslím, že je třeba k nim chovat úctu, a přiznávám, že mě začalo znepokojovat, že jsem se octl na takovém místě.) Prohlédl jsem si také toaletu.

Všechny tyto místnosti byly liduprázdné. Podíval jsem se do patra, kde jsem našel prázdné ložnice a šatnu. Nikdo se nahoře neskrýval. Pan Belvoir mě vzal dolů do suterénu do kuchyně a místností pro služebnictvo, které byly rovněž liduprázdné. Alespoň zde to vypadalo rozumně. Jedna tabule kuchyňského okna – ta u kličky – však byla rozbitá a v dřezu pod ní ležely střepy. Zeptal jsem se pana Belvoira, jestli si je vědom toho, že má rozbité okno. „Sem dolů já nechodím,“ řekl. „Tohle je Georgeův rajón. Vlastně jsem ani úplně nevěděl, jestli nějakou kuchyň vůbec mám.“ Vrátil jsem se nahoru a už jsem byl na odchodu, ale ještě jednou jsem nakoukl do obývacího pokoje. Skupina si tiše povídala, a jakmile jsem vešel do dveří, všichni až na jednoho zmlkli. Muž u krbu nebyl vzhůru ani nemluvil. Bylo na něm cosi neobvyklého, konkrétně to, že za celou dobu ani v nejmenším nezměnil polohu, což upoutalo mou pozornost. Zeptal jsem se, kdo to je. „To je Peterson,“ řekl pan Belvoir. „Je to slavný americký romanopisec. Obávám se, že si dal příliš mnoho skleniček, aby se zahřál. Prospal už polovinu večera.“ Pan Belvoir muže oslovil jménem, pak k němu přistoupil a zatřásl mu ramenem. Muž v křesle se sesul, ale jinak nehnul ani brvou. Přistoupil jsem k panu Petersonovi a sám jsem se ho pokusil probudit, ale když jsem se k němu přiblížil, okamžitě jsem poznal, že něco není v pořádku.

Vůbec se nehýbal. Položil jsem mu ruku na hruď, abych se ujistil, že dýchá. Nedýchal. Pan Peterson byl mrtvý. Zavadil jsem o cosi mokrého na jeho levé straně, a když jsem ruku stáhl, spatřil jsem na svých prstech krev. Někteří ze zde přítomných přišli zjistit, co se děje. Řekl jsem, že pan Peterson zesnul a že se musejí vrátit na svá místa. Nato propukli v křik a zděšení a v místnosti se rozpoutala vřava. Důrazněji jsem všem nařídil, aby se vrátili na svá místa a nepřibližovali se k tělu. Panu Belvoirovi jsem nakázal, aby zavolal na policejní stanici. Opustil místnost, vydal se k telefonu v hale. Ustoupil jsem, abych s tělem nehýbal. V tu chvíli jsem si všiml něčeho pod židlí. Byl to sekáček na led, celý od krve. Když jsem pohlédl směrem ke krbu, všiml jsem si částečně spálených pozůstatků dopisu. Zjevně ho kdosi teprve před chvílí hodil do plamenů, takže jsem ho stihl vytáhnout pohrabáčem. Viděl jsem, že jde o anonymní výhrůžný dopis sestavený z výstřižků písmen. Když se pan Belvoir vrátil, požadoval jsem vysvětlení o povaze tohoto shromáždění, a chtěl jsem zjistit, co to bylo za seanci, která skončila smrtí člověka. Zpočátku skupina ztichla a vyměnila si nervózní pohledy, až žena, později identifikovaná jako Vita Simpsonová, vykřikla: „Musíme mu to říct!“ Starší muž, identifikovaný jako lord Chomley, ji okřikl: „Ticho, sakra!“ „Toto je velice zdařilý žert, ale vymkl se z rukou,“ prohlásil muž identifikovaný jako Felix Darlington.