Issuu

O pevném stisku koaly

Michaela Váňová

O pevném stisku koaly Ja k (a proč) s i h r át s n e m o c ný m i dět m i

Ilustroval

Michael Vácha

Všem dětem, které mi dovolují vstoupit do svého světa a společně si hrát i v těch nejtěžších chvílích. Mnohé z myšlenek a nápadů zachycených na následujících stránkách jsou otiskem jejich fantazie, odvahy a chuti objevovat.

Kniha vychází za podpory Nadace rodiny Vlčkových

Text © Michaela Váňová, 2026 Illustrations © Michael Vácha, 2026 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2026 ISBN 978-80-247-9543-0 (pdf) ISBN 978-80-271-5789-1 (print)

Obsah O pevném stisku koaly 13 Na začátek 15

Proč si má nemocné dítě hrát

KAPITOLA 1:

Když dítě onemocní… 23 Jak nemocné dítě vypadá 25 Jak nemoc ovlivňuje život dítěte

Jak nemoc ovlivňuje rodiče 38 KAPITOLA 2:

Když si nemocné dítě hraje 47 Proč si děti hrají a co je to vlastně hra 48 Jak hra pomáhá dětem při uzdravování a zvládání nemoci 53 Jak hra pomáhá rodičům 58 Základní principy při hře s nemocnými dětmi

KAPITOLA 3:

Jak hrou podpořit nemocné děti 65 Když onemocní miminko (od narození do 1 roku) 69 Když onemocní batole (od 1 roku do 3 let)

Když onemocní předškolák (od 3 do 6 let)

Když onemocní školák (od 6 do 12 let)

Když onemocní teenager (od 12 do 18 let)

KAPITOLA 4:

Kde si můžeme hrát 99 Hra s nemocnými dětmi doma 99 Hra s nemocnými dětmi v nemocnici 104 Hra s nemocnými dětmi v hospici

110

KAPITOLA 5:

Jak s dětmi mluvit o nemoci 117 Proč je důležité s dětmi mluvit

117

Jak s dětmi mluvit o nemoci 118 Jak s dětmi mluvit o zákrocích

120

Důležité principy komunikace s nemocným dítětem 124

Nápady na hry a aktivity s nemocnými dětmi 133 Jak vybrat tu správnou hru 135 Jak se ve hrách orientovat 137 KOMUNIKACE A SPOLUPRÁCE 141

Vařila myšička kašičku 144 Schovávačka věcí 146 Dopis psaný na tělo 148 Vyprávění podle obrázků 150

Kouzelná krabice 152 Autobus na safari 154 Kreslím, co vidíš 156 Pohlednice pro sourozence 158 Kdysi dávno 160 Rodinný playlist 162 Světelná morseovka 164 Nápovědy 166 Podcast party 168 ZDRAVÝ VÝVOJ A TVOŘIVOST 171

Pád věže: bác! 174 Světluška na těle 176 Tiskání a razítkování 178 Stavění a stavebnice 180 Smyslové hraní: rýžoviště, čočkoviště, cizrnoviště 182 Vodní hraní 184 Noční detektiv 186 Zvukové pexeso 188 Vlastní omalovánky 190 Lovec mraků 192 Stínové divadlo 194 PODPORA VYJÁDŘENÍ EMOCÍ, ZKLIDNĚNÍ A POSÍLENÍ POCITU BEZPEČÍ 197

Sestřelovačka 200 Mocenské hry: kresli! 202

Zlatá rybka 204 Čmáranice 206 Mapa mého těla 208 Sklenice pocitů 210 Den v komiksu 212 Na den někým jiným 214 Deník 216 Playlist pocitů 218 ZVLÁDÁNÍ LÉČBY A HOSPITALIZACE

221

Bublinky 224 Eskymácké zachumlání 226 Hledačky 228 Foukací závod 230 Lékařská hra 232 Samolepkový deník 234 Kouzelný pohár 236 Okno pro radost 238 Nekonečné dýchání 240 Architekt 242 Vzácný talisman 244 Průzkumná fotovýprava 246 Malý plán návratu: Pětka 248 Neviditelné úspěchy 250 POHYBOVÉ HRY A ČAS VENKU 253

Paci, paci, pacičky 256 Polštářová cesta 258

Barevná procházka 260 Tančím jako… 262 Venkovní bingo 264 Drápky 266 Mapa objevitelů 268 TVORBA VZPOMÍNEK 271

Obrázky z otisků prstů 274 Memory box: krabička vzpomínek

276

Dopisy 278 Společně vymýšlené příběhy 280 Nahrané vzkazy, rozhovory a zpěv

282

Fotokoláž nebo slideshow 284 Zcela výjimečný den: rodinné focení 286 Rodinný filmový maraton: videoreportáž

288

Na konec 291 Odborná literatura k jednotlivým kapitolám

293

O Vlaštovce 300 Tipy na další aktivity a hry 303

O PEVNÉM STISKU KOALY

Navštívila jsem pětiletou Emu, kterou před propuštěním z nemocnice čekalo poslední vyšetření – změření tlaku. Tedy nic, čeho je potřeba se bát. Jenomže pro dítě, které je už několik dní v kuse vyšetřováno mnoha různými lékaři, pokaždé s nejistotou, jestli to nebude bolet, je rozcitlivělé, unavené, stýská se mu po vlastním pokojíčku, pejskovi, oblíbeném jídle – pro takové dítě je i obyčejné měření tlaku prostě moc. Mnohem víc než si možná dovedeme představit. A tak kdykoliv do pokoje přišla sestřička, aby jí tlak změřila, Emička utekla na druhou stranu, zalezla pod postel, začala plakat a nenechala na sebe sáhnout. Maminka ji zoufale prosila, ať to vydrží, protože už chce domů, sestřička vysvětlovala, že to nebude bolet, a přesto Emička pokaždé skončila s pláčem pod postelí. Aniž bych znala celý kontext, přišla jsem za Emou ve své profesi herní specialistky. Věděla jsem jen, že půjde domů, a tak jsem měla v plánu s ní mluvit o tom, jaké to pro ni v nemocnici bylo, co všechno tady zvládla a na co se doma nejvíc těší. Když jsem vešla do pokoje, Ema si mě nejdřív dlouze prohlížela. Představila jsem se, položila jsem na zem barevnou deku, na ni postavila velkou mísu s vodou a vhodila do ní pár

O PEVNÉM STISKU KOALY

barevných kostiček. Emička se dívala střídavě na mě a na maminku a čekala, co se bude dít. „Nechtěla by sis něco postavit?“ zeptala jsem se. Ema ještě chvilku přemýšlela a pak se vrhla na kostičky. Stavěla věž, pak hrad, a během chvilky vytvořila z kostek celé království. Během hry jsem měla možnost si s ní o návratu z nemocnice domů povídat. Po pár minutách našeho společného hraní vešla do pokoje (to odpoledne již po čtvrté) sestřička a mávala na maminku manžetou a tlakoměrem na znamení, že je to zase tady. Emička se na ni ani nepodívala a dál se věnovala stavění vodního domečku. Sestřička šla pomalu k nám, dokud k ní Ema nezvedla oči. Pak se zastavila a já jí rychle nabídla svoji paži. Emička nás sledovala. Sestřička mi navlékla manžetu a začala měřit. Jak se manžeta nafukovala, začala jsem popisovat: „Hm, tak tohle je zajímavé. To je úplně, jako kdyby mě objímal medvídek koala. Opravdu! Teď úplně cítím, jak pevně mě tiskne. To mě má asi hodně rád.“ Sestřička se zeptala Emy: „Chtěla bys to taky zkusit?“ Emička se usmála, odhodila kostky a natáhla k ní paži. Pozorně sledovala, jak se manžeta nafukuje, a pak zavolala: „Mě má rád ještě mnohem víc!“ A bylo to: hra, porozumění potřebám dítěte a citlivost k jeho prožívání situace. Přitom šlo jen o měření tlaku. Co teprve hra dokáže v opravdu náročných chvílích?

O PEVNÉM STISKU KOALY

NA ZAČÁTEK

Začala jsem úryvkem ze svého deníku, který si vedu jako herní specialistka při práci s nemocnými dětmi. Docházím za nimi do nemocnice nebo přímo domů a společně si hrajeme. Nezasvěcení pozorovatelé (nejčastěji rodiče, ale i sestřičky nebo lékaři) by mohli říct, že dětem hra pomáhá ukrátit dlouhý čas, odreagovat se anebo je rozveselit a zabavit. A měli by i pravdu. Ale ve skutečnosti jde ještě o mnohem víc. Ema nepotřebovala zabavit. Jen trochu změnit úhel pohledu a z nepříjemné povinnosti udělat dobrodružství, vzbudit zvědavost. Potřebovala hru. Hru, která je bezpečná, radostná a pro dítě snadno srozumitelná. Díky hře Ema sama nastavila paži a zvědavě pozorovala, co se bude dít. Nikdo ji nemusel přemlouvat, nikdo ji nemusel silou držet. Napsala jsem tuto knihu na základě zkušeností, kdy jako herní specialistka pomáhám dětem projít hospitalizací s co nejmenším stresem. Pomáhám předcházet a eliminovat trauma z nepříjemných procedur. Vysvětluji jim, co se během nich bude dít, učím je odvádět pozornost od bolesti, vytvářím prostor pro vznik vzpomínek a pro radostnou a svobodnou hru i v době těžké léčby. Zažila jsem stovky situací, kdy hra nemocným dětem (a jejich rodinám) přinesla úlevu, radost a naději, že i s nemocí (a i s velmi vážným onemocněním) mohou být pořád dětmi.

NA ZAČÁTEK

Mnohokrát se na stránkách této knihy objeví, že nemoc nezasahuje jen toho, kdo onemocní, ale vstoupí do života i celému jeho okolí. Pod tíhou strachu, bezmoci, nejistoty a třeba i nezkušenosti se může snadno stát, že hra začne ze života každého pomalu mizet, až se vše smrskne jen na boj s nemocí. Ale hra je právě to, co bychom si měli udržet, abychom dokázali nacházet radost a úlevu i v situacích, kde převládá strach, bolest a omezení. Píšu v množném čísle, protože se to týká nás všech, nejen dětí. Píšu především pro vás, rodiče nemocných dětí, ale věřím, že kniha bude inspirací i pro profesionály, kteří pečují o nemocné děti v nemocnicích, hospicích nebo u rodin doma. Píšu také pro zdravé sourozence. Vy všichni si zasloužíte pozornost, když se ve vaší blízkosti objeví nemoc. V této knize myslím na děti, které doma musí překonat pár dní s angínou, na děti po úrazech v nemocnici, děti s chronickým onemocněním, ale i na děti vážně nemocné a děti v závěru života. Není to kniha plná nezpochybnitelných pravd a zaručených postupů. Myslím, že nic takového ani při práci s dětmi neexistuje. Ale může pro vás být inspirací, přinést nové podněty, neobvyklé úhly pohledu. Podělím se s vámi o konkrétní příběhy, které jsem jako herní specialistka zažila, ale nabídnu vám i celkový vhled do potřeb nemocných dětí. Budu vycházet z vlastních zkušeností i z výzkumů a pozorování dalších odborníků z oblasti herní práce, psychologie a herní terapie. Nemám ale v plánu zahlcovat vás teoriemi – vybrala

O PEVNÉM STISKU KOALY

jsem to, co považuji za důležité a co hned budete moci využít v praxi. Nebojte se v knize přeskakovat. Čtěte to, co je pro vás v danou chvíli užitečné. Možná se rovnou vrhnete na druhou část knihy s tipy a nápady na konkrétní hry. Vždycky se v průběhu četby můžete do první půlky knihy vrátit. V první části najdete kapitoly, které popisují, proč je hra pro nemocné děti, jejich rodiče a sourozence důležitá, jak pro ně může být přínosná, na co bychom si měli dát pozor a jak hru naplno využít doma, v nemocnici nebo hospici. Pokud se budete chtít dozvědět víc, na konci knihy je seznam knih, článků a studií, o které jsem se opírala a které témata detailně vysvětlují. Druhá část je naopak plná her a tipů na konkrétní aktivity, které se s nemocnými dětmi dají dělat. Každé dítě je jiné, tím víc, když jde o dítě nemocné (u kterého zničehonic nemusí platit nic z toho, co platilo vždy). I každý vztah dítěte s rodičem a pečujícím je jiný. A každé prostředí i nemoc vyžadují něco docela jiného. Proto berte prosím druhou část knihy jako zdroj nápadů a inspirace, jak hra může vašemu dítěti pomoci, ale upravujte je podle vlastních přání a zkušeností, aby vám a vašemu dítěti nejlépe vyhovovala. Od mnoha lékařů slýchám: „Nikdo nezná své dítě tak dobře jako jeho rodiče.“ Mají pravdu! Je to rodič, kdo dokáže mnohdy poznat i sebemenší detail – změnu stavu svého dítěte, lepší i horší den, i ty nejdrobnější proměny ve výrazu tváře nebo v chování. V tom mu musíme naslouchat a učit se od něj.

NA ZAČÁTEK

Citlivé sestry, lékaři a lékařky, psycholožky a psychologové, herní specialisté a speciální pedagožky a řada dalších pečujících zas skvěle rozumí tomu, co je pro nemocné dítě vhodné a možné. Když spojíme síly, můžeme dětem pomoci projít těžkým obdobím s větším klidem a důvěrou. Jste to tedy vy, rodiče, prarodiče a profesionální pečující, kdo nejlépe vycítí, co z nabízených her můžete v dané situaci dobře využít. Hra nikdy nebude tak dobře fungovat, když jí vy sami nebudete fandit a věřit. Najděte pro vaše dítě to, co bude bavit i vás. To, čemu rozumíte, co vám dává smysl. Čtěte kapitoly, které vás zajímají, hledejte inspiraci, vysvětlení a argumenty, přemýšlejte o tom, co je pro vaše dítě přínosné, a nebojte se hrát si s vlastními nápady a upravovat nabízené aktivity podle konkrétní situace, vašich možností a priorit. Čtěte, představujte si a hledejte, jak sami můžete nejlépe pomoci. Tato kniha není jen o hrách a hraní s dětmi. Je také o komunikaci, respektu, naslouchání a empatii v situacích, kdy to naše děti nejvíc potřebují.

O PEVNÉM STISKU KOALY

Proč si má nemocné dítě hrát

POROZUMĚNÍ POTŘEBÁM NEMOCNÝCH DĚTÍ

KAPITOLA 1

Když dítě onemocní…

Když dítě onemocní, zasáhne to celý jeho svět. Nejde jen o to, že ho bolí bříško nebo má horečku, a tak musí ležet, aby se dalo zase brzy do pořádku. Když dítě onemocní, mění se vše kolem něj. Nemoc určuje, co bude dítě jíst, co smí a nesmí dělat. Nemoc ovlivňuje náladu dítěte, jeho chování a vstupuje i do vztahů s druhými, zejména sourozenci a rodiči. Všichni se musí s novou situací rychle vypořádat a najít způsob, jak ji zvládnout co nejlépe. Dlouhé stonání doma, pobyt v nemocnici, cizí prostředí a opakované zákroky můžou rychle narušit pocit bezpečí dítěte i jeho přirozený vývoj. V této kapitole se podíváme na to, co všechno nemoc ovlivňuje, a hlavně, co můžete pro své dítě udělat, aby i v těžkém období zažívalo pocit jistoty a radosti.

Když jsem šla poprvé za devítiletou Klárkou, ležela na posteli, byla bledá, tichá, vyčerpaná. Vstoupila jsem do jejího pokoje a ona nehybně ležela, ani si mě nevšimla.

PROČ SI MÁ NEMOCNÉ DÍTĚ HRÁT

Začaly jsme si povídat. Popisovala, že ji bolí celé tělo, špatně se jí dýchá, svaly ji neposlouchají. Koukala do stropu, trochu plakala a sem tam se převalila z boku na bok. Po chvíli povídání se posadila a podívala se mi letmo i do očí. Nabídla jsem jí, že si během povídání může prohlédnout moji mísu se šiškami, kamínky, kaštany, klacíky, kousky kůry a figurkami zvířat. Klárka se v ní nejdřív jen tak přehrabovala, ale pak si začala figurky skládat vedle sebe. Vyskládala je podle velikosti na peřinu a v míse pro ně začala stavět z ostatních přírodnin domečky. Mezitím jsme si povídaly. Ze sedu na posteli se postupně přesunula na zem – potřebovala kolem sebe na hraní víc místa. Přesedávala ze strany na stranu a z různých úhlů upravovala pořád větší a větší domeček pro zvířata. Pak položila jelena na pečlivě vybudovanou terasu a celý domek se zřítil. „To jsem nedomyslela,“ vypadlo z ní a zasmála se. Když ani na třetí pokus nedokázala najít způsob, jak terasu postavit, aby vydržela, vzala to jako hru. Naschvál stavěla křehké domky, dovnitř vhazovala zvířata. Hra se zrychlovala, Klárka se víc a víc smála, poposedávala, nakonec doběhla k umyvadlu a v dlani nesla vodu do „jezírka“, aby tím dokončila své lesní dílo. Cestou se ale zastavila a trochu vody cákla na mě. Sledovala, jak budu reagovat. Přijala jsem výzvu a komentovala jsem, jak jsem příjemně osvěžená. Ještě několikrát Klárka doběhla pro vodu, kterou nalila

O PEVNÉM STISKU KOALY

do mísy. Na závěr svůj výtvor s chutí vyfotila a s velkým entuziasmem a jelenem v ruce všechno ve vteřině zbořila. Z nehybné bolavé pacientky byla živelná slečna, která se chce bavit a kterou těší tvořit a smát se. Nikdo by v tu chvíli nepoznal, že má nevyléčitelnou nemoc. A obě tyto podoby – nemocná bolavá i radostná plná života (a dokonce i všechny další mezi nimi), jsou pravdivé.

Jak nemocné dítě vypadá Nemoc není stav, je to proces Když slyšíme slovo „nemoc“, často si představíme něco statického – pevně daného. Jako by nemoc měla jasnou podobu, která trvá od začátku do konce. Ale tak to nefunguje. Nemoc je proměnlivý proces. Dítě může být ráno apatické a odpoledne živé. Je to jako počasí – střídá se bolest, únava, úleva, radost, frustrace i naděje.

PROČ SI MÁ NEMOCNÉ DÍTĚ HRÁT

Může být celé dopoledne schoulené a mlčet, odpoledne si hrát a smát se, jako by se nic nedělo, a večer přijde únava, záchvat smutku, nebo třeba radostná vzpomínka. Takové vlny se mohou měnit i několikrát denně. A je to přirozené. Jeden den dítě baví stavění z kostek a druhý den to odmítne s tím, že ho to nikdy nebavilo. Včera se smálo, dneska se zlobí. Včera chtělo plyšáka, dneska ho odhodí. To nemusí znamenat, že je dítě rozmazlené, nevychované, ani že nás zkouší nebo zlobí. Může to být docela přirozená proměna prožívání a reakce na nemoc. Protože nemoc naše tělo i mysl mate. Způsobuje v nás rozpory – chceme něco jiného, než dokážeme. Chceme si hrát a běhat v parku, ale tělo se ne a ne zvednout z postele. Chceme se dívat na film, ale motá se nám hlava a nedokážeme se soustředit. To všechno je přirozená součást prožívání nemoci. Je to v pořádku. Přestože to může být dost otravné, a s tím, jak se nemoc prodlužuje, i nesmírně frustrující. Pro dítě, jeho sourozence i pro rodiče.

Dítě není jen svou diagnózou Když dítě onemocní, všechno ostatní ustupuje do pozadí. Najednou slyšíme jen o výsledcích testů, o tom, co se smí a nesmí, co je potřeba dodržovat, co je nebezpečné. V ordinacích, u lůžek i doma se začíná všechno točit kolem diagnózy – pojmenování toho, co se děje v těle dítěte.

O PEVNÉM STISKU KOALY

Ale diagnóza neříká nic o tom, co dítě miluje, čeho se bojí, na co se těší. Neví nic o tom, že se rádo mazlí s plyšákem, že se pokaždé rozesměje u oblíbené pohádky, že nesnáší krupicovou kaši, že miluje spolužáka Toníka ze školky nebo že ho vždycky rozesmutní, když nemůže být s kamarády. Ať už má dítě rýmu, nebo čelí závažné diagnóze – pořád je to lidská bytost se všemi svými emocemi, zálibami, náladami a vztahy. A potřebuje, abychom to viděli a nezapomněli na to. Neměli bychom dítě nutit, aby najednou opustilo všechny své zájmy a „soustředilo se jen na léčbu“. To není přirozené – a už vůbec to není zdravé. Dítě si potřebuje udržet co nejvíc ze svého běžného života a my mu v tom musíme pomoci. Musíme najít způsob, jak může i v nemoci dál být dítětem. Hrát si, tvořit, smát se, mít prostor i na vzdor a smutek. Jak mu pomoci žít – nejen přežívat léčbu. Nemoc není to jediné, co dítě v danou chvíli prožívá. Vedle bolesti může cítit radost, vedle únavy vztek nebo zklamání. Může být rozmrzelé, protože nedostalo čaj do oblíbeného hrnečku. Může se zasmát, když uděláme legrační grimasu. Může mít chuť si hrát, ačkoliv mu není dobře. Protože co zbyde, když nemoc dítěti vezme hru, pohyb, kamarády a radost z oblíbené aktivity? Pak zůstane jen nemoc, jídlo, spánek, léčba. A to je zoufale málo.

PROČ SI MÁ NEMOCNÉ DÍTĚ HRÁT

Nemoc není totéž co slabost Když o někom slyšíte, že je nemocný, jaký obrázek vidíte před očima? Ve společnosti často platí zažitá představa: když je někdo nemocný, tiše leží a odpočívá. Ale děti takové nejsou. Ani my dospělí takoví vždycky nejsme! A je to v pořádku. Protože nemoc není to jediné, co tělo a mysl dokáže prožívat a vnímat. Nemocné dítě: HH

může chtít běhat, i když ho bolí nohy;

může být hlučné, i když je připojené ke kapačce;

může se smát, i když se zítra vrací na operační sál;

může si hrát, i když mu bylo právě řečeno, že má závažnou nemoc.

To není popření reality. Je to mnohdy ten nejlepší způsob, jak situaci zvládnout. Jak si v ní uchovat kousek sebe. Důležité není to, jak nemocné dítě vypadá – ale jak nemoc prožívá. Proto nám nebude stačit soudit podle toho, co vidíme nebo očekáváme. Bude potřeba jít víc do hloubky. Snažit se být k dítěti vnímaví a otevření. Někdy nám naše vlastní zkušenost z dětství brání vidět to, co prožívá dítě před námi, a porozumět tomu. Proto se musíme pokoušet dát sebe stranou a snažit se oddělit, co patří mně a co dítěti. A jak to poznáme? Někdy se budeme muset doptávat, jindy jen naslouchat. Co mi svými projevy říká? Jak se asi cítí pod tím, co vidím? A co mu teď můžu nabídnout, co opravdu potřebuje? To jsou otázky pro nás dospělé. Někdy nám dítě

O PEVNÉM STISKU KOALY

dokáže to podstatné říct samo, jindy ale mluví jen skrze pohled, mimiku, tělo. A velmi často toho nejvíc poví prostřednictvím hry. Ať už jsme rodiče, sourozenci, kamarádi, pečující, nebo herní specialisté, musíme se naučit číst mezi řádky a najít nástroje, jak dítěti lépe porozumět. Protože jedině tak mu můžeme nabídnout to nejlepší – aby mohlo i v nemoci být pořád dítětem.

Jak nemoc ovlivňuje život dítěte To, jak dítě nemoc prožívá, závisí na mnoha faktorech – na věku, předchozích zkušenostech, temperamentu, intelektu, závažnosti nemoci. Některé děti se vlivem nemoci vývojově vrátí o několik měsíců nazpět, jiné se stáhnou do sebe, nebo naopak začnou vzdorovat, veselé dítě rázem zesmutní, sebevědomé dítě se nám rozsype před očima. Všechny tyto reakce jsou normální a přirozené, přestože pro nás není lehké je vidět. Každé dítě reaguje jinak.

PROČ SI MÁ NEMOCNÉ DÍTĚ HRÁT

Tělo: únava, bolest, omezení Nemoc a léčba ovlivňují nejviditelněji tělo dítěte. Únava, slabost, bolest nebo nutnost ležet nejsou „jen“ vedlejší efekty, ale skutečné překážky v tom, co děti běžně dělají: hrát si, běhat, objevovat, být s ostatními. Dítě, které dřív lezlo po stromech, teď nemůže vstát z postele. Dítě, které milovalo sport, se zadýchá po pár krocích cestou na záchod. Některé děti mají zavedené hadičky, kapačky nebo jsou připojené k ventilátoru, což jim brání ve volném pohybu. Jiné se necítí dobře, protože jejich tělo se změnilo: kvůli léčbě mohou přijít o vlasy, být bledé, mít jizvy nebo přibrat. Někdy je bolí celé tělo. A jindy chybí „jen“ chuť, energie, síla. To může ovlivňovat také vztah dítěte k vlastnímu tělu. Některé děti se dokonce svého těla začnou bát. Mají pocit, že jim ubližuje, že jim dělá naschvály nebo že už to „prostě není jejich tělo“. Některé ho vnímají jako cizí, jiné se za něj stydí. A to je těžké, když právě během nemoci tělo nejvíc potřebuje naši péči.

O PEVNÉM STISKU KOALY