Issuu

ÚVOD

Česká metropole má dnes přes sto tisíc adres, ale já vás vtéto své jedenácté pragensii pozvu pouze na jejich malou část, pro niž jsem zvolila místa související sméně známými fakty azajímavostmi. Dozvíte se například, že Matějská pouť se konala mimo jiné vulici Na Poříčí čp. 1068/23 vobchodním domě Bílá labuť, voboře Hvězda nebo kupodivu na modřanském stadionu vKomořanské ulici, že Ferdinand Brokoff zanechal vPraze autoportrét na Karlově mostě ana Maltézském náměstí, či že od roku 1919 někteří mimopražští vysokoškoláci bydleli vklášteře na Loretánském náměstí čp. 99/6 ave věznici vLoretánské ulici čp. 180/6. Dočtete se také otom, že renomovaný sběratel císař Rudolf II. bydlel nikoli na Pražském hradě, nýbrž na zanedbaném anevonném předhradí, že slavný Langweilův model Prahy musel pobývat na několika provizorních adresách, než našel domov vMuzeu hl.m. Prahy vulici Na Poříčí 1554/52, aže budova dnešní ČVUT na Karlově náměstí čp. 293/13 se stala desátým místem, kde se začaly konat přednášky pro budoucí techniky. Zjistíte ito, že pražský rozhlas měl na Vinohradech během devíti let čtyři adresy ana té poslední, kterou má dodnes, vysílali rozhlasáci izpodzemní hlasatelny. Vtéto čtvrti si rovněž připomeneme, čím podle pamětníků lákaly Pražany krásné Wimmerovy sady, do nichž chodívali vletech 1801 až 1822. Dnes znich prý zbylo několik stromů zelenajících se vsadech Svatopluka Čecha, kde nám lavičky nabízejí posezení nad bývalou tržnicí na Vinohradské čp.1200/50. Ještě dodám, že každá kapitola má v úvodu velkou, tzv. bodovou mapu, vyznačující všechna místa, která vní navštívíme, a text doprovázejí také kresby a dílčí mapy. Příloha obsahuje 22 fotografií.

Pohodové procházky Prahou vám přeje Stanislava Jarolímková

2 4 3 7 8

MATĚJSKÁ POUŤ VÍTALA JARO JINDE AJINAK

1 –U Matěje – kostelík sv. Matěje

2 –Proboštská

3 –K Brusce a U Písecké brány čp. 208/5

4 –Šárecká 15/29 – usedlost Hanspaulka

5 –Vítězné náměstí

6 –Dejvická

7 –Na Poříčí čp. 1068/23 – OD Bílá labuť

8 –Rytířská čp. 406/10 – Staroměstská tržnice

9 –Libocká – obora Hvězda

10 –Komořanská

11 –Výstaviště, Holešovice – u Stromovky

JINDE AJINAK

PÁR SLOV NA ÚVOD

Výraz poutě, odvozený od slovesa „putovati“, znala středověká Evropa od 12. a13. století, kdy nadšenci mířili do Svaté země (míněn tím dnešní Izrael, do nějž údajně Židé před naším letopočtem vstoupili po čtyřicetiletém putování (viz moje kniha Jak to bylo se zázraky). Druhým obdobným cílem se stal Řím se sídlem papeže či shroby mnoha světců, apoutníky začala také lákat „zázračná“ místa, znichž nejznámějším bylo Santiago de Compostela, kde se prý nacházel hrob jednoho zapoštolů – svatého Jakuba Staršího. Atoto světové putování se přeneslo do Českého království vpodobě lokálních poutí, mezi nimiž dominovala ta, jíž je věnována tato kapitola.

KOSTELÍK NA KOPCI

Tento svatostánek stál astojí v ulici U Matějě nad krásným, asi 12km dlouhým Šáreckým údolím, jímž protéká stejnojmenný, tedy Šárecký potok. Údolí se rozdělilo na čtyři Šárky: Dolní, Horní, Divokou aTichou. Podle katolické církve se na zdejším kopci vztyčil první, tehdy ještě dřevěný kostelík již vroce 971, ale historici oněm nenalezli vpramenech jedinou zmínku. Historici naopak konstatují, že první prokázaný svatomatějský kostel– kamenná rotunda – byl postaven před rokem 1403 či 1404. Svátek onoho apoštola byl prý roku 1582 stanoven na 24. února apouť se konala první neděli po jeho svátku – ikdyž lety docházelo kposunům termínu. 1

„Náš"svatý byl zobrazován jako dobrodinec svousem (a jeho atributem byla dřevorubecká sekera) alidé se na jeho počest vydávali jednou ročně na nábožnou pouť, při níž ho prosili odéšť, odobrou úrodu iochranu pro sebe, své rodiny ihospodářských zvířat před nemocemi; někteří se tímto způsobem káli ze skutečných či údajných hříchů. Později se tyto poutě stávaly oblíbené iproto, že bývaly po dlouhé zimě prvním „vejšlapem“ za městské hradby do přírody. Říkalo se, že koncem února „svatý Matěj led láme“ a„zima sílu ztrácí“, rolníci ještě nemuseli zahajovat práce na polích ati, kteří bydleli vkamenných částech města, rádi po zimě vyrazili za městské hradby do přírody. Svatomatějský kostelík nejprve vyčníval nad okolní husté lesy, ale po roce 1562 bylo podle

Kostelík sv. Matěje vdobě, kdy ho obklopovala pouze příroda. Dnešní podobu kostela si můžete prohlédnout na fotografii č. 1 vpříloze.

DŘEVĚNÝ KOSTELÍK

„potvrzovala“ pouze nespolehlivá Česká kronika Václava Hájka zLibočan (*konec 15.století až †1553), která měla jedinou přednost: byla čtivě napsaná. Ikdyž na její smyšlenky anepřesnosti poukázal kněz, historik aprvní český dějezpytec Gelasius Dobner (*1719–†1790), naši předkové Hájka čítali ajeho kronice věřili ještě v18. století.

HOSPODÁŘI MÍVALI

VE ZVYKU na sv. Matěje třást ovocnými stromy, aby hojně rodily, aproto pronášeli veršované prosbičky typu: „Stromečku vstávej, ovoce dávej, umyj se, česej se, přišel Matěj dnes!“ nebo „A ty svatý Matěji, máme ktobě naději, abys nám dal úrodu na tu naši zahradu!“ Mnohdy jim pomáhaly iděti, které vden Matějova svátku pobíhaly bosé po zahradě sověnčenou vařečkou vrukách, rovněž třásly ovocnými stromy aopakovaly svoji říkanku: „Dnes je svatého Matěje, kudy se hlas můj rozleje, ať všude ovoce hojně je! Pán Bůh rač nám dáti, abychom měli co trhati: jablka, hrušky, kadlátka [švestky; pozn. aut.], ať je toho plná zahrádka.“

RUTHOVA TROJDÍLNÁ

KRONIKA zlet 1903 až 1904 (pro niž autor sbíral podklady asi 10let) zálibu Pražanů vprocházkách potvrdila slovy: „Ovšem dříve bývaly vycházky Pražanů za bránu častější aživější; nevadily jim zaprášené silnice ani vzdálenost, jen když se dostali změsta sevřeného hradbami.

Nyní hubujeme na nedělní nával při jízdě po elektrické nebo železné dráze nebo po parníku anáramně divíme se tomu, kdo pěšky vykoná cestu“ke svatomatějskému kostelíku.

S NÁVRŠÍM,

NA NĚMŽ

STOJÍ KOSTELÍK, se pojí řada legend, vnichž figuroval kníže BoleslavII. zvaný Pobožný (*920–†999) aobrovský medvěd. Podle jedné znich se huňáč proměnil ve svatého Matěje, jenž knížeti vysvětlil, že chlupatý čtvernožec byl ve skutečnosti vyslancem pekla, azde se objevuje kvůli bezvěrcům –členům Ctiradovy družiny, kteří byli otráveni kouzelným nápojem mytické Šárky ajsou tu pohřbeni. Matěj prý také přidal radu, podle níž pokud zde kníže Boleslav II. postaví katolický kostel, bude mít peklo utrum.

Zdeňka Wirtha „okolí Prahy již zcela odlesněné“, ato zejména proto, aby případní ozbrojenci byli vidět již zdálky.

POD KOPCEM ČEKAL NEJEN (NE)KULAŤÁK

První věrohodná, historiky prokázaná náboženská pouť ke kostelíku se konala 19. února 1595. Tehdy kněmu přišli za zpěvu náboženských písní obyvatelé vísky zvané Degnice, později Dehnice (obyvatelé vní pálili dehet) anakonec Dejvice, která se rozkládala vokolí dnešní dejvické Proboštské ulice ; prv ní zmínka otéto dnešní části Prahy se dochovala zroku 1088. Cesta poutníků vedla mezi vinicemi vysazovanými na základě privilegia Karla IV. avrotundě se konala zpívaná mše. Roku 1598 vzdoropapež Klement VIII. (*1536–†1605) propůjčil šáreckému kostelu privilegium prodávat desetlet plnohodnotné odpustky, jimiž ti, kteří si je kupovali, napomáhali „k hmotnému zajištění kostela vŠárce“.

Od konce 16. století se konala pravidelně –svýjimkou krátkého období po bitvě na Bílé hoře – křížová cesta ke kostelu, která začínala nedaleko dnešní stanice metra „A“ Hradčanská poblíž Písecké brány. Cesta byla lemována dvanácti kapličkami, jejichž přesné rozmístění prý historici neznají. Vojtěch Pokorný napsal, že „jejich zkáza začala během válečných konfliktů v18. století apokračovala při rozšiřování zástavby Dejvic v19. a20. století“. Zachovala se pouze mírně pozměněná kaple sv. Jana Nepomuckého. 3

PROTI ODPUSTKŮM, jak známo, vystoupil roku 1412 Jan Hus aargumentoval tím, že „sodpuštěním hříchů nelze obchodovat, protože odpustit může pouze Bůh“. Navíc tehdy Evropa zažívala nejdelší trojpapežství neboli rozkol (latinsky schizma) trvající od roku 1378 do roku 1417 avýtěžek zodpustků sloužil nikoli jako podpora pro chudé ahladové, ale kzorganizování křižáckého tažení. Bohužel lidé dlouho věřili církevním hodnostářům aodpustky vítali, neboť jim umožňovaly bez obav krást, či dokonce zabíjet. Za tato provinění nemusel majitel odpustku pykat vočistci.

VLETECH 1770–1772

unás panoval kvůli neúrodě velký hladomor, při němž zemřelo minimálně 250 000 lidí. Trvalo asi patnáct let, než počet obyvatel dosáhl stavu před vypuknutím hladomoru.

ROKU 1840 přišel kostel sv. Matěje po zásahu bleskem ozvony, které se roztavily. Dostal nové, ale ty byly zabaveny za první světové války, zatímco zvony zavěšené roku 1927 skončily vrukou německých okupantů.

Stánky s pouťovým zbožím se pomalu, ale jistě stěhovaly z kopce.

Dejvickému kostelu se nadále vedlo dobře, protože podle Zádušní knihy zroku 1770 se vjeho sakristii nacházelo mnoho skvostných předmětů – počínaje pozlaceným stříbrným kalichem plus nádhernými ornáty akonče svícny či krucifixy. Církev navzdory historikům dokázala vroce 1771 prosadit oslavy 800. výročí založení (neexistujícího) dřevěného kostelíka, čímž hodlala naznačit, že již tak dlouho vládne unás údajně jediná pravá, tedy katolická církev. Její představitelé si nelámali hlavu tím, že dřevěný kostelík by se bez pravidelné péče brzy proměnil vhromadu ztrouchnivělého dřeva aže by se oněm dozajista zmínila některá kronika. Ajelikož rotunda tehdy prý už „nemohla pojmout ani čtvrtinu lidu, jenž kněmu přináležel“, nahradil ji nový kostel. Vysvěcen byl 4. července 1771, nadále měl zajištěný přísun peněz adostal nové vybavení. Na náboženské poutě kněmu chodívali lidé ze širokého okolí, takže procesí včele sdu-

chovními šlo po cestách až několik hodin. Zámožnější věřící na tom byli lépe, neboť si mohli dovolit cestu ke sv. Matěji vkočáře skoňským spřežením. To projelo zmíněnou Píseckou bránu, zamířilo na adresu Šárecká čp. 15/29, kde stála usedlostHanspaulka; název vznikl zkomolením jména jednoho zmajitelů – Hanse Paula Hippmanna), aza chvíli byli ucíle.

Samozřejmě nelze určit datum, kdy se po mši účastníci poutí začali věnovat isvětské zábavě. Možná prvním takovým avízem byla šířící se pověra, podle níž ten, kdo zprůvodu jako první vezme za kliku dveří svatomatějského kostela, bude mít štěstí vlásce. Historička Kateřina Bečková je toho názoru, že zábavná fáze Matějských poutí začala nesměle počátkem 19. století, sčímž souhlasí rovněždalší odborníci.

Spisovatel, knihkupec, překladatel anakladatel Leoš Karel Žižka (*1866–†1969) nám zanechal ve svých Staropražských vzpomínkách módní okénko zMatějské pouti, která se konala vroce 1884. Přístup na pouť popsal takto: „Šlapeme hezky nahoru zMalé Strany podle Chotkových sadů kPísecké bráně. Jiná cesta bastiony Mariánských hradeb nejde, ledaže jste přišli dlouhou polní cestou od Letné.“ Apřidal „módní okénko“, které začal popisem strážníka stojícího vbráně: „...dlouhá šavle, na řemenu na břiše vmosazném oválu viditelné číslo, zblůzy vykukuje tlustý zápisník, na hlavě těžký černý plstěný klobouk se širokým okrajem, schocholem kohoutího peří.“ (...) Paní idívky dlouhých sukní, zpravidla šněrovacích botek, zřídkakdy střevíčků, blůzky na

PÍSECKÁ BRÁNA (viz fotografie č. 2 vpříloze) zroku 1721, dílo Kryštofa Dientzenhofera, byla obložena opracovanými kameny, vjejím středu vznikl půlkruhový průjezd pro vozy apo stranách se nacházely užší průchody pro pěší. Koňská železnice odtud jezdila od roku 1828 do Lán ao20 let později od ní supěla parní železnice do Olomouce iDrážďan. Po roce 1874 se začaly zdejší Mariánské hradby bourat (dnes se tak nazývá pouze ulice mezi Chotkovou aulicí UPrašného mostu), ale Píseckou bránu zachránilo to, že nepřekážela dopravnímu ani stavebnímu ruchu.

POUŤ SI ZAHRÁLA TAKÉVE FILMU.

První zroku 1928 se nedochoval, najdeme oněm však zmínku vreklamě otištěné v Národních listech: „Byli jste uMatěje na pouti? Chcete se vidět ve filmu Usvatého Matěje?“ Zaznívala vněm písnička Karla Hašlera Usvatého Matěje zroku 1915, která prý byla jakousi hymnou Matějské pouti. Druhý, stejnojmenný film vznikl 1939 avúvodu sice nabízí záběry ze skutečné Matějské pouti, ovšem děj se jí už netýká.

ZA PRAŽSKÉ ADRESY

naši předkové vděčili císařovně Marii Terezii (*1717–†1780), která oprvním číslování domů rozhodla patentem platným od 1.října 1770, aby usnadnila vojenské odvody avýběr daní. Zavedla tehdy pouze čísla popisná (možno psát čp. ič.p.) psaná na objekty křídou, ačíslování prováděla vojenská komise až do listopadu 1771. Čísla byla chaotická, neboť komise je udělovala podle toho, jak domy procházela, nikoli podle ulic. (Tehdy totiž ještě Prahu tvořila čtyři samostatná pražská města – Staré Město, Malá Strana, Hradčany aNové Město; do jednoho města se spojila roku 1784 za vlády Josefa II.(*1741–†1790).

Kpřečíslování došlo vletech 1805–1810, kdy se čp. přidělovala podle vzniku stavby abyla vyznačena na červených tabulkách. Kolem roku 1884 přibyla ičísla orientační na tabulkách modrých; ta byla přidělována podle místa vulici; obvyklé bývalo, že na jedné straně ulic byla sudá ana druhé lichá. Od roku 1922 vznikla tzv. Velká Praha (připojením okolních vesnic přibyly další čtvrti), která se dále rozšířila vletech 1968 a1974.

ušněrovaném těle, kabátek podelší, velké dlouhé rukávy, starší dámy někdy ipláštěnku“ [pelerínu, což byl volný splývající plášť bez rukávů; pozn. aut.]. Malé kloboučky měly nasazené na vršku účesu, protože tehdy ještě nebylo ve zvyku nosit krátké vlasy. „Pražanka si potrpěla na barvy: nebyly to černé róby, ale často pestré, zejména blůzky. Rukavice se na výlety nenosily. Deštníky sdlouhou tenkou holí, barevné. Muži (...) kalhoty dole široké, často výstředně kostkované, vesty barevné, šosaté kabáty, límce našívané na košili adlouhé vlající kravaty.“L. K.Žižka přidal izmínku opočasí, podle níž „bývalo pražské předjaří tuze rozmanité anezřídka utápěla se Matějská pouť ve sněhu, dešti ablátě, ale to pražské vytrvalce neodradilo“. Téhož názoru bývali idalší pamětníci.

Vroce 1888 – jak napsal Vojtěch Pokorný – se „objevuje zřejmě první reklama na Matějskou pouť“, kterou otiskl deník Národní politika pod titulkem Vzhůru do Šárek. Církev tím však byla rozhořčena.

Nejprve prý ukostela hrávalo kposlechu atanci někdy střídavě až deset kapel, čepovalo se pivo aprodávaly se různé pamlsky – ikdyž ti spořivější si nosívali zdomova jídlo ssebou, aby jim zbyly peníze na koupi nabízeného zboží. Zdejší hostinští, vědomi si toho, že kupujících je dostatek, zásadně odmítali prodávat na dluh, což hlásala cedule stěmito slovy: „Vlétě chladí, vzimě hřeje, na sekáč se nenaleje ani na Matěje.“ Mnozí poutníci se těšívali hlavně na perník, který míval různé podoby – včetně husarů sedících na perníkových

koních. Na přelomu 19. a20. století se bohoslužby usv. Matěje konaly dopoledne, azábavná část poutí vyplnila celé odpoledne až do večera.

Vroce 1909 mohli Pražané používat elektrickou tramvaj, která je dovezla do ulice KBrusce (poblíž stanice metra Hradčanská). Když vroce 1917 kvůli počasí tramvaje nevyjely, Právo lidu 27. února sdělovalo, že kvůli tomu „nevypravil se nikdo ku sv. Matěji abylo po slávě“. Jenže tramvaj samozřejmě brzy začala znovu jezdit asláva Matějské pouti kvetla dále. Tehdejší tisk si pochopitelně všímal itoho, jak jízda na Matějskou pouť probíhala. A.Hantáková píše například to, že čtrnáctideník Rozkvět sděloval: „Takový výlet pro tvora sportu milovného, jakým je pan Pražák, znamená mnoho, neboť jeti ksv. Matěji elektrikou –předpokládá znalost různých druhů sportu, jako je běh (za elektrikou), zápas (do elektriky), rovněž tak skok, box aházená (v elektrice)“ azmínil se iorozzlobeném tlouštíkovi, který visel „jako opička uvlečného vozu“. Ještě přidám pár informací týkajících se prodejcůnabízejících při Matějských poutích různé pochutiny. Podle výše zmíněné autorky jimi byli zpočátku lidé zokolí kostelíka, kteří prodávali například jablka zbylá ve sklepích zloňské sklizně, ajiné prameny připomínají doma pečené perníčky. Dlouhá léta nikdo nemusel platit pronájem pozemku, na němž si postavili svůj „prodejní“ stůl, až teprve vroce 1916 vstoupilo vplatnost nařízení, podle nějž si zájemce oprodejní stánek musel jeho pronájem předem zaplatit. Aod roku 1924 získali

KATOLICKÉ LISTY

si roku 1901 postěžovaly na pokles zbožnosti návštěvníků. Podle onoho listu „pouť usv.Matěje vŠárce přilákala jako obyčejně nesčetné zástupy poutníků, kteréž ani neschůdné cesty od návštěvy neodvrátily“, anevadilo jim, že je čeká „pěkný zimní výlet“ zasněženou krajinou sezávějemi. Všude převládal čilý ruch, vpravdě jako opouti, takže prodavači perníku aj. měli poměrně slušný odbyt. „Ve starobylém kostelíčku usv. Matěje vystřídalo se za celé odpoledne na sta věřících“, ale autor těchto řádků shořkostí dodal, že „ne všechny vábila pobožnost, očemž svědčil ryčný život vhostincích, kde bohužel se musilo itancovati, ato celou noc. Tak se nyní konají pouti. Divíme se, že to mohou úřady vnynější posvátné době povoliti atrpěti (...) To nejsou potom pobožnosti, nýbrž bezbožnosti“.

právo prodávat při pouti pouze trhovci „zVelké Prahy (...), kteří měli na svoji činnost živnost“.

Až dosud jsme se pohybovali na svahu kopce, jemuž kraloval kostelík sv. Matěje, ale nyní se přiblížíme krůzně hrbolaté rovině v oblasti budoucího náměstí. Některé atrakce zřejmě lákaly návštěvníky již vdobě, kdy tu ještě – jak upozorňoval tehdejší tisk – převládalo bláto (hovoří se oroku 1922), ale oficiálně se tu Matějská pouť usadila teprve roku 1926 – ovšem nikoli pouze na dnešním Vítězném náměstí. Pro pouť ji vyčlenilo město listinou súředním razítkem apozemekpopsal – jak uvedl pepíkov.cz – pamětník Miloš Tobolka takto: „od železničních závor stanice Dejvice po obou stranách Dejvické ulicebouda za boudou spouťovým zbožím, přes náměstí (budoucí Vítězné náměstí) dál“, až na místa, kde dnes stojí ČVUT“[dejvický kampus; pozn. aut. ].

„Prostranství (...) jen hučelo pouťovou muzikou, jednou od kolotoče, potom od tobogánu, autodromu selektrickými autíčky, ruského kola, amerických houpaček akolotočů. Aještě tam hlučely strašidelné zámky, arény zápasníků, kouzlo harémů, atrakce smořskou ženou, vrhačem apolykačem nožů akouzelníky ajinými mágy, bylo tam spousta krámků scukrovím ajinou touto dobrotou astřelnicí, kde za pouhou 1 korunu jste mohli vystřílet srdce nebo růži dámě, která vás provázela (…) Širokou cestou mezi stánky se valily desetitisíce

VROCE 1921 zdůraznilo Rudé právo, že Matějská pouť „dávno, již velmi dávno není církevní slavnost. Snad jí ani nikdy nebyla. Je prvním skutečným jarním dnem Pražanů, na nějž těší se staří mladí. Ati mladí nejvíce! Je první jaksi oficiální vycházkou za bránu, výletem ze čtyřměsíčního vězení špinavých ulic. Je prvním oddechem pracujících ‚v přírodě‘“.

VÍTĚZNÉ

NÁMĚSTÍ

„tají“ několik zajímavostí. Zaprvé projekt na ně vznikl roku 1920, ale tehdy měla naše republika poválečné problémy, kvůli nimž bylo zbudováno podle jednoduššího projektu, anavíc teprve vroce 1926. Zadruhé se náměstí nachází na západním okraji Bubenče, jemuž patří tři osminy plochy; přesto se náměstí označuje jako „dejvické“. Zatřetí se pouť musela odtud stěhovat proto, že se na jedné části pozemku zabíraného poutí začal budovat dejvický kampus pro vysokoškolské studenty (viz kapitola 5.).

MEZI LÁKADLAPOUTĚ

patřily nafukovací balonky či třeba „slavíci“ neboli plechové kotoučky hvízdající při troše cviku tak, že nebyly kpřeslechnutí. Ty tahal ze staré papírové krabice papoušek, zatímco jeho chovatel sliboval, že co je na oněch kouscích papíru napsáno, dozajista se vyplní– stačí zaplatit pěťák. Jestliže papoušek občas odmítal „pracovat“, páníček ho buď častoval výchovnými štulci, nebo mu sliboval všelijaké lahůdky. Kromě hudby aprodejních stánků byly na Matějské pouti kvidění zvěřince, panoptika (kuriózní předměty včetně siamských dvojčat ap.), cirkusy, bramborová divadélka či produkce kouzelníků.

CO SE NA POUTI VYVOLÁVALO, si zapsal roku 1934

Julius Fučík. Jednou vyvolávač oznamoval: „Táto žéna béz kostí přivedla vúdiv slávne lékaře aprofesory zLondýna aRijo de Žanejro!“ Podruhé vyvolávání lákalo přítomné slovy: „Vstupné pouze jedna koruna, jedna pouhá koruna, za pouhou jednu korunu uvidíte unás nejstrašnějšího ze všech hadů, zvaného brejlovec indický!“ (Ve skutečnosti šlo o kobru.)

lidí zcelé Prahy, velcí imalí, všichni toužící po atrakci asenzaci za 1–2 koruny.“

Otom, jak oblíbená byla Matějská pouť, svědčí akce vinárníka Brabce, oněmž psal Večerní list ve svém expresním vydání z23. 2. 1929. Zmiňuje se otom A.Hantáková vsouvislosti stím, že vletech 1929 a1930 převládalo vdobě konání Matějské pouti nepříznivé počasí, azmíněný vinárník „se proto rozhodl uspořádat Matějskou pouť se vším všudy ve svém Zlatém sklípku vcentru města – ve Vodičkově ulici, ikdyž se pouť vDejvicích konala. „Uspořádal ve svém sklípku zábavu skutečně velkolepou, probíhala celý týden anechyběla na ní představení všeho druhu, flašinet ani perníková srdce.“

Matějská pouť se vtéto lokalitě odehrávala ivprvních letech II. světové války aTomáš Pasák, autor knihy Emil Hácha, připomněl, že tajemník tohoto obětavého státního prezidenta (povoláním právníka) „vylákal apomohl mu

Pohled na část Matějské pouti, jejímž domovem se stalo budoucí Vítězné náměstí ajeho okolí.

utéct zdozoru ochranky“, aby mohl slavnou pouť krátce po svém jmenování do funkce navštívit. Lidé totiž protektorátní hlavu Čech aMoravy tehdy ještě většinou neznali, protože Emil Hácha „se od roku 1925 pohyboval pouze vsoudnictví“ (stal se prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu vPraze). Díky tomu se mohl na pouti pohybovat, aniž by budil pozornost. „Za chvíli jsme již byli mezi boudami“, vzpomínal tajemník, takže nenastalo „žádné vyklízení rozlehlé poutní plochy ani nic podobného. Dr.Hácha si vybral veliké srdce se zrcátkem pro dceru, přičemž jsem ho musel několika korunami založit, neboť jako jiné hlavy státu neměl vůbec peněz.“ Oba se procházeli bez problémů mezi stánky, ale když si tajemník všiml, že několik starších mužů se zřejmě dohaduje, zda po jeho boku je či není Emil Hácha, rychle odešli.

Na toto počáteční období protektorátu vzpomínal také Václav Kočka (který za socialismu na Matějskou pouť přivedl ze zahraničí –hlavně zItálie – provozovatele unás dosud nevídaných atrakcí). Zmínil se mj. otom, že ikdyž „se na ulicích střílelo, atrakce byly vprovozu“.

NA DEJVICKOU POUŤ vzpomínal spisovatel

Po válce se opět mohla Matějská pouť konat, samozřejmě již výhradně jako neškodná (ve smyslu nikoli církevní) lidová zábava, aproto byla kvůli ní posilována tramvajová doprava. Po roce 1948 byla oficiálně přejmenovaná na „Národní pouť pracujících“ (což se pochopi-

Radko Pytlík takto: Zdejší pouť „nebyla sice tak malebná jako nahoře ukostelíka sv. Matěje svyhlídkou na krásné Šárecké údolí; rušil zde hluk tramvají atroubení automobilů. Ale zato tu byl větší prostor aúměrně tomu se rozmnožil ipočet stánků aatrakcí. Amy jsme se těšili na pouť, stejně jako generace před námi, ajako se dnes těší děti na pouť na Výstavišti. Svého času jsme sem my, školáci zHolešovic aBubenče, čundrovali téměř denně. Jakmile jsme na okraji vymezeného prostoru, hned za kolejemi, uviděli první krámky, cirkusové stany akolotoče, zmocnila se nás zvláštní horečka. Bloudili jsme mezi krámky scukrovou vatou apraženými mandlemi, postávali upána ve fezu sekajícího zhroudy tureckého medu, okukovali výrobce oblíbeného ‚cucu na špejli‘, obdivovali nafukování gumových balonků – to vše po jedné koruně! Museli jsme rozmýšlet, zda svěřený peníz věnovat na strašidelný zámek, na jízdu elektrickými autíčky, zda se svézt ‚lochneskou‘, anebo lítat na řetízkovém kolotoči nad hlavami čumilů anad trolejemi projíždějících tramvají.“

DNE 6. BŘEZNA 1956 si Lidová demokracie pochvalovala, že na letošní Matějské pouti konečně už „chybí všelijací šarlatáni, podfukáři, šejdíři aprodavači zázračných vodiček proti čemukoli apro cokoli, chybí také řezničtí tovaryši, kteří by odhodlaně nastoupili proti svalnatému muži smaskou, ataké podivný tvor – půl člověka apůl ženy – zde nevystupuje. To vše již patří do panoptika, letošní Matějská pouť je úhledná, jakoby zdětské stavebnice“.

telně neujalo), avstupní brána do pouťového prostoru nesla módní hesla „V míru je radost“ či „Radostně pracovat, radostně žít“. Zájemci onávštěvu pouti byli ujišťováni, že zde dnes už nenaleznou „byť jen slaboučký duchovní náznak“.

Dne 16. února roku 1950 přineslo Rudé právo článek opřípravách tohoroční první jarní slavnosti konající se od 25. února do 3. března, vněmž se čtenáři dočetli následující informace: „Letošní Matějská pouť je připravována tak, že se jí dostává rázu velké národní pouti. (...) Bude rozdělena na 2 části: na první – ve zmíněné Dejvické – budou prodávat zboží jen obchodní podniky znárodněné adružstevní. Druhá část bude na dnešním Vítězném náměstí, kde bude lákat Pražany ve všední dny od 16 do 22 h avneděli od 10 do 22 hodin.“

ČTYŘI MÁLOKDY UVÁDĚNÉ

NEDEJVICKÉ LOKALITY

Většina pramenů věnujících se historii Matějské pouti konstatuje, že zDejvic ihned zamířila na Výstaviště uStromovky, což není pravda. První nedejvická Matějská pouť se konala zřejmě roku 1956 vobchodním domě Bílá labuť Na Poříčí čp. 1068/23; důvod se mi nepodařilo zjistit. Reklamní pozvánka zněla: „Kolotoče, houpačky, maňáskové divadélko, veselá střelnice, pouťové stánky sperníkem, tureckým medem amnožstvím milých dárků potěší malé ivelké. Denně 9–18.30, vsobotu 9–12.“ Lidé se však prý veselili ivDejvicích. Deník Práce 10. února 1959 oznámil zprávu, která Pražany zaskočila: konstatovala totiž, 7

7 –Na Poříčí čp. 1068/23 –OD Bílá labuť; 8 –Rytířská čp. 406/10 –Staroměstská tržnice; 11 –Výstaviště, Holešovice –u Stromovky

DNE 27. ÚNORA 1960 si Rudé právo libovalo, že „Matějská pouť je ukazatelem stoupající životní úrovně. Vždyť víte, že byste dnes už nepřitáhli děcko na pouť jen slibem cukrového špalku, barevné tyčinky, mejdlíčka či sáčku cukrátek. (...) Marně byste tu hledali také tehdejší atrakce, kde se vystavovala na odiv zpitvořená tvář bídy azrůdnosti, různé žabí muže, mořské panny či ženy zMarsu, které pak zcela pozemsky obcházely obecenstvo stalířem vruce“. Změnili se ilidé připravující atrakce. „Ivtěch maringotkách jsou řádní zaměstnanci Lunaparků, kteří mají svůj stálý plat, řádnou pracovní dobu, jsou odborově organizováni, mají své byty aposílají děti řádně do školy.“

OŠKOLNÍ DOCHÁZCE

dětí, které žily vmaringotkách, otiskla Tamara Dobrovolná pro Květy z21. března 2000 rozhovor sdívkou Lucií. Ta prohlásila, že do školy chodívala jako ostatní děti (tedy pět dní vtýdnu) jen vzimě, ale když se vyjelo „na štace, navštěvovala jsem školy po celé republice. Přesouvali jsme se vždycky vpondělí, takže jsem měla kratší školní týdny – pokaždé jen od úterý do pátku“.

že: „Slavná Matějská pouť letos naposledy rozbíjí své stany istánky vDejvicích.“ Ne, že by tím její stará tradice měla zaniknout, ale bude se muset přestěhovat někam jinam, neboť vroce 1960 se na náměstí budou „tyčit jeřáby, které pomohou budovat další budovy dejvického kampusu pro studenty vysokých škol technického zaměření“. Ovšem vonom roce byla vprovozu „od soboty 21. února 1959“.

Vroce 1960 Pražané předpokládali, že za Dejvice „zaskočí“ Strahov, ale ten se do pouťové historie nezapojil, takže se vonom roce Matějská pouť konala na Starém Městě pražském, vtamní Staroměstské tržnicivybudované mezi rovnoběžnými ulicemi 28. října aRytířská čp. 406/10. Deník Práce ze 17. března tehdy informoval čtenáře otom, že „Matějská pouť ve Staroměstské tržnici končí tento týden. Zítra vdevět hodin tam bude estráda na oslavu Josefů apři ní závěrečné slosování pokladních bloků, které se vtržnici vydávaly při nákupu drůbeže.“ Cenami byly vykrmené maďarské husy akachny, „jimiž jsou zásobovány hlavně stánky na Matějské pouti“.

Ktomu se zpětně vyjádřily Lidové noviny ze 3.3. 1998, podle nichž se po odchodu Matěje 8

Omístech, kde se pouť konala vletech 1961 a1962, jsem se vřadě textů dočítala, že Pražany lákala na Letnou, do Modřan ado Břevnova či do Strašnic – ovšem bez uvedení konkrétního místa.

zDejvic roku 1959„pouť zmenšila jen na drobné atrakce akonala se na menších výše uvedených prostranstvích“. Situaci prý zachraňovaly „zájezdy lunaparků zjiných měst, které rozbily svůj stan vmnohem menším rozsahu vrůzných pražských čtvrtích“.

Vroce 1961 se podle deníku Práce z26. ledna matějská veselice má konat na pláni vedle obory Hvězda, vmístech, kde se odehrála 8. 11. 1620 bitva na Bílé hoře, anávštěvníci na ni budou moci přicházet od 25. února do 26. dubna.

HISTORIE PRAŽSKÉHO

VÝSTAVIŠTĚ

začala díky slavné Zemské jubilejní výstavě, pro kterou byl vlétě roku 1891 oficiálně vyňat potřebný pozemek ze Stromovky.

Na něm byl kvůli oné výstavě postaven během pouhých deseti měsíců

Vroce 1962 Matějská pouť zvala – podle Lidové demokracie z28. února – na stadion Spartaku Modřany, dříve Modřanský fotbal, vdnešní Komořanské ulici; toho roku byla „v provozu denně do 18. března“. Od jednoho laskavého pamětníka vím, že tam již bylo ruské kolo, velbloud, střelnice či zvonková neboli housenková dráha.

Otom, kde se tato pouť odehrávala vroce 1963, se mi nepodařilo získat věrohodné informace; teprve od následujícího roku 1964 nabízela Matějská pouť zábavu na Výstavišti uStromovky.

Na závěr již zbývá jen dodat léta, kdy se Matějská pouť nekonala: šlo ovýše zmíněné krátké období po bitvě na Bílé hoře, vletech 1944 a1945, vroce 1968 akvůli covidu roku 2021. 9 10 11

Průmyslový palác socelovou konstrukcí, pro nějž připravil podklady Mikoláš Aleš. Kopuli paláce zdobila až do vyhlášení Československé republiky, tedy do 13.listopadu 1918, velká replika svatováclavské královské koruny skřížem. Dnešní Výstaviště se od 21. 9. 1953 do roku 1990 nazývalo Park kultury aoddechu Julia Fučíka (PKOJF), což si Pražané zkrátili na Fuldu. Onen plný název se roku 1954 objevil na ocelové věži Sjezdového paláce spolu srudou hvězdou.

EB1093780

PRAŽSKÉ ADRESY

PO STOPÁCH HISTORICKÝCH OSOBNOSTÍ, INSTITUCÍ A UDÁLOSTÍ