DIVoKÝ zAJíček
ilustrovala Dawn Cooperová
Holly Webbová
Zachráncům divokých zvířat
HW
Organizaci PETA, která miluje zvířata
DC
Ellie se otočila, aby Ruby zamávala. „Uvidíme se zítra!“ zavolala. Kamarádka jí zamávala nazpět, než zmizela s maminkou za rohem.
Ellie si povytáhla batoh a pokračovala po hlavní silnici. Přesně věděla, kam jde – šla tudy snad tisíckrát –, ale když teď kráčela sama, cítila se jinak.
Jelikož už bylo Ellie deset, usoudili s tátou, že už je dost stará na to, aby cestu ze školy domů zvládala sama. Narozeniny oslavila před týdnem, teď byla půlka března a dny se prodlužovaly.
Ellie se snažila rozpomenout na všechno, co jí ráno u snídaně táta řekl.
Nezastavuj se a nemluv s lidmi. (Takže měla být nezdvořilá, kdyby se jí někdo zeptal, jak se má? Jejich vesnice přece byla plná lidí, kteří ji znali.)
Nepřecházej silnici, aniž by ses rozhlédla. (Musela přejít jen jednu jedinou silnici a provoz na ní byl minimální. To opravdu nebude problém.)
Nezapomeň, že jdeš domů sama, nečekej na mě hodiny před školou, až tě vyzvednu. (Skutečně si myslel, že by se to mohlo stát?)
Domů k Ruby nechoď bez dovolení. (To se nemůže stát. Rubyina mamka si svou dceru stále vyzvedávala, přestože Elliina kamarádka byla o měsíc starší než ona. Ruby bydlela kousek za vesnicí a její mamce se nelíbila
představa, že by chodila domů sama, přestože ji o to Ruby už několikrát prosila.)
Tátova doporučení pokračovala a Ellie nakonec pouze přikyvovala a ve správnou chvíli odpovídala ano, nebo ne. Táta se tvářil docela nejistě a Ellie už si v jednu chvíli
myslela, že celý ten nápad vzdal. Pomohlo
jí, že její sestra Sofie protentokrát odložila
svůj telefon a připomněla mu, že ona chodila
ze školy domů sama už v páté třídě, přičemž tehdy jí deset ještě nebylo. Teď dokonce každé
ráno dojížděla autobusem, jelikož nejbližší škola s druhým stupněm byla docela daleko.
„Ellie si musí zvyknout na nezávislost,“ poznamenala Sofie. „Ještě jeden rok a bude jezdit autobusem taky. Pamatuješ, kolikrát jsem v sedmičce nestihla autobus a tys mě musel odvézt?“
Ellie věnovala své starší sestře vděčný pohled. Byla si téměř jistá tím, že se do diskuse
chystá vložit i Leila, její macecha, a že hodlá navrhnout, jestli by s tím Ellie neměla přece jen ještě chvíli počkat nebo něco podobného.
Měla totiž v očích takový ten ustaraný výraz.
Ellie ovšem rozhodně nechtěla, aby do toho
Leila zasahovala. Už půl roku sice byli Leila a táta manželé, navíc spolu předtím nějakou
dobu chodili, ale Ellie stejně pořád měla zvláštní pocit, když byla Leila poblíž.
Než Ellie přešla silnici, zastavila se a pečlivě se rozhlédla (jen pro případ, že by ji táta sledoval). Jakmile bezpečně přešla, mohla pokračovat cestičkou přes palouk, kde se aut rozhodně obávat nemusela.
Palouk byl otevřený kus travnaté plochy na okraji vesnice. Byl obrovský, s mnoha
pěšinami, které se protínaly všude možně, a trsy hustého ostružiní. Středem se vinula
úzká cesta vedoucí ke kriketovému klubu a podél ní stálo několik dřevěných laviček, ale většina palouku byl jen trávník. V létě byl nádherný – měnil se v rozsáhlou divokou louku pokrytou barevnými květinami.
Divokolouka, tak jí Ellie říkala, když byla malá. Bylo to slovo, které znaly jen Ellie a její maminka.
Jedna z laviček nesla mámino jméno. Stála
na nejvyšším místě palouku, odkud byl výhled na kilometry daleko, dokonce až na sousední vesnici a na řeku. Bylo to maminčino oblíbené místo na procházku, a když zemřela, táta s babičkou a dědečkem zařídili, aby tam lavičku umístili. Na jejím opěradle bylo napsáno
Vzpomínáme na Molly.
Ellie do této části palouku už tak často nechodila. Sofie si tam občas zašla sednout, ale Ellie z toho místa bylo úzko a smutno.
Bylo jí teprve sedm, když maminka umřela, a už teď si některé věci vybavovala jen stěží. Co když zapomene úplně?
Na starých videích s maminkou byla Ellie tak malá! Jako sedmiletá holčička měla kudrny a kulatý obličejík. Současná Ellie byla mnohem vyšší a vlasy se jí vlnily, jen když byly mokré. Maminka by ji nejspíš nepoznala.
Ellie se loudala, přemýšlela o tátovi, Leile a mamince, o tom, že už je dost stará na to, aby šla domů sama, a co by na to asi řekla máma. Nedávala pozor, kam zrovna jde, ale pak jí přes cestu přelétl pták, malý černo-bílý konipásek, a Ellie se zarazila – málem ho totiž zašlápla. Konipas však dál hopkal a poskakoval
DIVoKÝ ZAJÍČEK
po pěšině, jako by si vůbec nevšiml, že byl v ohrožení života. Ellie se musela pořádně
rozhlédnout, aby zjistila, kde vůbec je.
DIVoKÝ ZAJÍČEK
Došla dál, než si uvědomovala – byla už jen kousek od domova. Z podlouhlých stébel
trávy před ní vykoukl konipas, aby se v nich hned zase schoval, a Ellie ho s úsměvem pozorovala. Z trávy hned za drobným ptáčkem náhle vystřelil záblesk hnědé srsti následovaný pískovou šmouhou. Ellie si zprvu myslela,
DIVoKÝ ZAJÍČEK
že je to králík. Vždyť králíci hopkali po celém palouku – brzy ráno jste je jistojistě mohli
zahlédnout, jak okusují stébla trávy.
Tihle chlupáči ale byli na králíky příliš velcí.
Byli vyšší a štíhlejší a s dlouhýma nohama.
Jak hopsali přes trávu, byly vidět jen jejich
míhající se nohy.
Zajíci! Ellie už dlouho žádného neviděla, ale byla si tím jistá. Ztuhla a zadržela dech, ale zajíci si její přítomnosti nevšímali. Skotačili v trávě a natahovali nohy v dlouhých skocích.
Ellie si s úsměvem povšimla, jak jim plandají uši. Pak se první zajíc otočil a postavil se na zadní. Ellie překvapením téměř vypískla, ale dokázala zůstat tiše. Další zajíc si stoupl taky a pak do sebe začali oba bušit dlouhými předními tlapami. Jak se tak divoce tloukli do nosů, vypadali, jako by boxovali.
Ellie je ještě chvíli mlčky pozorovala, dokud se nerozhodli souboj ukončit. Rozběhli se přes louku k řece a nechali smějící se dívku samotnou. Pozorovat je Ellie připadalo úžasné, jako takový zvláštní dárek.
Ellie poprvé viděla zajíce, když spolu s maminkou jednoho brzkého rána seděly
na malé dřevěné lavičce, která stála u čelní zdi jejich domku. Jeho dveře se otevíraly
téměř rovnou na palouk, před domkem
se nacházela jen cesta pro auta, po které však
sotva kdy jezdila, jelikož nevedla dál než k nim.
Přijíždějící auta a poštovní dodávku tak viděli už na kilometry daleko.
Když byla maminka nemocná, často vstávala brzy, protože nemohla spát. Ráda sedávala
na lavičce s velkým hrnkem čaje, pozorovala palouk a poslouchala ptáky. Někdy tam
dokonce sedávala i za deště. Když se Ellie vzbudila brzy, ještě v polospánku vyšla ven a k mamince se přitulila. Maminka je obě zabalila do deky a společně se dívaly přes trávu do dáli.
Ellie pomalu kráčela po pěšině a vzpomínala, jak jí maminka tenkrát pevněji sevřela rameno
DIVoKÝ ZAJÍČEK
a zašeptala: „Podívej, Ellie… Vidíš, tamhle u toho ostružiní? To je zajíc…“
Podle maminčina rozechvělého hlasu Ellie poznala, že jde o něco výjimečného. Ona sama nikdy divokého zajíce neviděla a maminka vypadala tak nadšeně! Toho roku viděly poskakovat zajíce po palouku ještě několikrát a pokaždé to bylo něco magického.
Když dnes pozorovala ty dva škorpící se zajíce, všechno se jí to vybavilo. Proč se ale prali? Nebo si snad hráli? Když měla Rubyina
fenka Chrissy štěňata, vypadalo to, že polovinu
času se jen přetahují a pošťuchují, ale Rubyina maminka tvrdila, že je to celé součást hraní a učení se, jak se chovat k ostatním psům.
Když Ellie uviděla jejich domek, natěšeně zrychlila, aby tátovi o zajících povyprávěla.
Rozepnula speciální kapsičku ve svém batohu,
kde teď nosila klíče od domu, a otevřela vchodové dveře – aby za nimi našla číhajícího tátu.
„Čekal jsi na mě?“
„Ne! No… Možná jsem si všiml, že už bys měla být doma.“ Táta ji objal. „Měla ses dobře? Jaká byla cesta ze školy? Opravdu jsi při přecházení silnice dávala pozor?“
„ Ano, tati! Neuhodneš, co jsem viděla na palouku!“
„Ehm… Nevím. Někomu se zase zaběhl poník?“
„Ne! Viděla jsem zajíce! Byli tak srandovní, navzájem se tloukli předními tlapkami. Znáš tu hru, kdy střídavě dáváš pěsti na sebe a pak všichni mávají rukama?“
Táta na ni nechápavě zíral a Ellie si povzdechla. „Určitě ji musíš znát, tati… Každopádně, takhle zhruba vypadali.“