Josef „Pepson“ Snětivý
Stížnosti a smutku jen kapka, která dochutí manu hrdinovy síly a sebejistoty! To mi k Vám nějak nejde, muž jako Vy určitě samotou netrpí. Já jsem teď na terase s tatuškem a přemýšlíme spolu. Tedy já spíš píšu jednomu muži. Neznám ho, ale láká mě… Že by to bylo tak snadné? A proč se mi to tedy celá dlouhá léta nepovedlo? Ale oddalovaná rozkoš je vždycky silnější, pokud ji nenecháme vyvanout, sám jsem jí to přece psal! A já jsem nezapomněl. Vždyť na to, co jsem nikdy nepoznal, nelze zapomenout. Moje první holka, se kterou budu chodit a milovat se! Jaké to asi bude? A budu to vůbec umět? Ale co, na internetu jsem toho viděl víc než dost. Jen nevím, jestli je dobré mít hned na začátek takovou dračici. To lákání je oboustranné. Tady je tak krásný večer, jako stvořený k procházkám ve dvou… Snad první z mých textovek, která nelhala. Za hlubokých úvah, probíhajících oběma centry myšlení, jsem dojel až k nám na sídliště. Kdyby tu teď byla se mnou, šli bychom k Počernickému rybníku, posadili bychom se na hrázi, a až by nás pohled na rybník, centrovaný ostrůvkem, omrzel, udělali bychom čelem vzad a šli na něco dobrého do restaurace Léta páně… A pak zase ven, pomalu, vážíce každý moment, kdy dýcháme stejný vzduch, kdy její vlasy 54