EB1053007 by Knižní klub

ISBN 978-80-909605-2-7

KDO ZACHRÁNÍ PLANETU?

RENATA ŠINDELÁŘOVÁ

Toto není obyčejná knížka!

Nestačí ji pouze číst, musíš také luštit.

Každá strana končí úkolem, jehož řešením je číslice. To je číslo strany, kde máš pokračovat ve čtení. Někde si můžeš i vybrat.

Každá stránka začíná pro kontrolu řešením posledního úkolu, takže se v knize neztratíš. Pokud ano, vrať se zpět na místo, kde sis byl ještě jistý tím, že jdeš správně.

Co ke knize ještě potřebuješ: čistý papír, obyčejnou tužku, gumu, rozum a také trochu štěstí. A někdy se neobejdeš bez nápovědy: Číslo Latinská abeceda

Náš příběh začíná právě tady!

„Jdeš s námi vyvolávat duchy?“ křikl Tonda na Sáru a zakousl se do velkého zeleného jablka.

Sára byla jejich sousedka, stála na vedlejší zahradě. „Nemůžu, hlídám Terku,“ řekla a ukázala na svou mladší sestru na houpačce. „A taky jsem slíbila Tapovi, že si budeme hrát.“ Podrbala chlupáče za ušima. Pak mu hodila míček, který držela v ruce, a pes za ním nadšeně vyrazil. Jeho dlouhé zrzavé uši za ním legračně vlály.

Sára balónek hodila dost velkým obloukem, aby ho Tap mohl nadběhnout a chytit rovnou ze vzduchu. Lapl ho a s úlovkem v tlamě se vesele vrátil k Sáře. Míček před svou paničku poslušně položil a Sára se pro něj sehnula. Jenomže v tu chvíli si to Tap rozmyslel a popadl balónek znovu mezi zuby.

Sára natáhla k psovi ruku a poručila mu: „Tape, fuj!“

Jenomže Tap trucovitě uhnul hlavou. Ne!

„No, tak si ho teda nech,“ zlobila se Sára. Pak vyrazila za Terezkou. Tap doprovázel Sáru pohledem. Pak položil hračku na zem a podíval se na Tondu. Hodí mu míček on? Tonda se už už chystal překročit nízký živý plot mezi jejich zahradami, když za sebou postřehl Péťu. To byl jeho bratr, dvojče. „Co tam děláš? Pojď sem!“ volal na Tondu. Ten přikývl.

Kluci vyrazili ke stromu, na který jim táta v létě přidělal dřevěný domek. Lezlo se do něj po žebříku. A když kluci zavřeli dveře a okenice, byla v něm tma. Teď ve dne sice ne úplná, škvírami mezi prkny sem trochu světla procházelo, ale přesto dost tajemná. Na vyvolávání duchů tak akorát.

Péťa významně zachrastil sirkami. Pak jednu z krabičky vyndal a škrtl.

Domek, který patří dvojčatům, má číslo 14. Na další stranu tě dovede číslo domečku, který se od čísla 14 ničím neliší.

Řešení ze str. 114: zajíčci musí ke třem mrkvičkám po cestičce č. 8.

Řešení ze str. 118: nejstarší byl strom s 12 letokruhy označený č. 8.

Zatímco si děti na vrcholu kopce sdělovaly dojmy, děvčata povídala o letokruzích a kluci o zajíčcích, Tap si zvědavě očichával kandík psí zub. Ten název se mu nějak nezdál. Proč zrovna psí zub? Jeho zuby jsou rozhodně mnohem lepší než tahle mrňavá kytka. Rozkouše jimi hrací míček, Terezčiny boty i velkou kost, když na to přijde. Ale tahle malá zelená věc s fialovými kvítky? Tap ví určitě, že ta k ničemu dobrému není! No ale když Naďa říkala, že je vzácná a musí se chránit, tak dobře, on ji tedy počůrávat nebude. Tap se uvelebil vedle topolové větve, kterou šťastně donesl až sem.

Po malém občerstvení se rozhodli, že zpátky to vezmou všichni kolem zajíčků. Děvčata je totiž chtěly také vidět.

Dolů to šlo mnohem snadněji než nahoru. Cesta jim svižně ubývala.

U místa, kde kluci předtím potkali zajíčky, všichni zpomalili.

Našlapovali po špičkách. Sára s Tapem na vodítku šla raději opodál.

Tak kdepak jsou ti malí lumpíčci? Aha, tady! Zase se schovávali v trávě a nehýbali se. Zase dělali, jako by tu vůbec nebyli.

Terezka k nim natáhla ruku. Naďa na ni sykla. „To nesmíš.“

Terezka se otočila. „Proč ne? Musíme je zachránit.“

„Nepotřebují zachránit, nejsou opuštění. Jejich maminka je tu nechala jen proto, aby k nim nepřitahovala pozornost. Večer přiběhne a nakrmí je.“

„Určitě?“ obávala se Terezka.

„Určitě,“ ujistila ji Naďa. „Takhle to dělá spousta zvířat. Třeba srnky. Když najdeš v trávě malé srnče, také ho nesmíš brát. Bylo by to stejné, jako bys nějaké mamince ukradla dítě z kočárku.“

Hledej rozdíly. Které srnče je stejné jako číslo 16?

Řešení: první prohlášení se týká tropického pásu, kód D, další mírného, kód E, subtropického, S, mírného, E, subpolárního, T, tj. slovo D-E-S-E-T.

Na příští víkend naplánovala Naďa krmení kachen. Tak dobře, i když zrovna tohle už dělali dávno předtím. Kachny přece krmí kdekdo. Naďa si o tom ale myslela svoje: „Jenomže určitě špatně.“

„Copak záleží na tom, jak se jim to hází?“ nevěřil Péťa svým uším.

To Naďu rozesmálo. „Ale ne. Záleží na tom, co se jim hází.“ Pak vysvětlila, že kachnám ani labutím nedělá dobře pečivo. Po houskách i chlebu je bolí břicho, špatně rostou a jsou nemocné.

O tom nikdy neslyšeli. Sára se tvářila zničeně. „Já jim házela housky,“ připustila. „To mě tak mrzí!“

Naďa na ni povzbudivě mrkla. „Teď to všechno napravíme. Zapamatujte si, co si máte vzít z domova: nakrájené listy z kedlubny nebo květáku, nastrouhané brambory nebo mrkev. Namočený hrách, čočku, rýži, zrní nebo ovesné vločky. Nebo můžete nasbírat a rozdrtit pár žaludů.“

„My musíme na žaludy,“ mínil Péťa. „My totiž doma nic nemáme, my máme Tondu,“ vysvětloval vesele a plácl Tondu po zádech. V sobotu po obědě vyrazili k řece. Kachny plavaly ke břehu, sotva je uviděly. Byly na lidi zvyklé a houpavě se hnaly pro další dobrotu. Za chvíli si Terezka všimla, že opodál sedí na břehu labuť. Úplně sama, oddělena od ostatních ptáků. Vypadala smutně. Děti se ohlédly po Nadě.

„Sáro, ty máš telefon, zavolej záchrannou stanici,“ rozhodla dívka.

Na mapě vidíš několik měst se záchrannou stanicí a její telefonní číslo. Najdi město s nejkratším jménem a telefonní číslo s největším počtem sedmiček. Všechny číslice obou vybraných záchranných stanic sečti.