Copyright © Darina Křivánková, 2026
Photos © Marek Bartoš, 2026
All rights reserved
ISBN 978-80-284-1405-4
SÓLO
Jak mít radost z vaření jen pro sebe
Darina Křivánková
Přestože jsem celou dobu, kdy jsem tuhle kuchařku psala a vařila, myslela na ty, co vaří jen sami pro sebe, může podle ní vařit úplně kdokoli.
Obsah
JDEME NA TO
Jídlo je parťák a kuchyně je váš bezpečný prostor 12
Co vás tahle kniha naučí 18
Navigace k receptům 21
Co mít doma a proč 23
Co mít v lednici 24
Zelenina a ovoce v lednici 27
Zelenina a ovoce mimo lednici 29
Co mít v mrazáku 30
Zásoby ve spíži 32
V květináči za oknem, na balkoně, na terase 33 (D)Ochucovadla 34
Koření 36
Zbytky a co s nimi 38
Co mít v kuchyni a bez čeho 40 se pohodlně obejdete
Recepty
SNÍDANĚ JAKO Z BISTRA
Turecká vejce
Letní smaženka s rajčaty
Granola s ořechy a mákem
Croissant a míchačky
Šakšuka
Zelená frittata
Topinka s opečenými nektarinkami
Omeleta s čedarem
Francouzský toast s jogurtem a ovocem
DEJTE MI TO HNED TEĎ
Noky s misem a lískovými ořechy 68
Tuňáková omeleta na tortille 70
Šťouchaný hrášek 73
Těstoviny s krevetami, česnekem a chilli 75
Vyprošťovací knedlíky s vejcem a chorizem 76
Těstoviny s cuketou, mátou a citronem 79
Zabalený burger 81
Smash tortilla burger
Krémové fazole se sušenými rajčaty
Těstoviny s rajčaty a tuňákem 86
Grilled cheese s kimči
MINIMUM PRÁCE S VELKÝM EFEKTEM
Pečená pikantní dýně s kapustičkami 92
Hrášková polévka s mátou 95
Huevos rancheros 97
Marinovaný losos a nudle s arašídovou omáčkou 98
Salát Caesar se zálivkou z cottage 100
Brambory na bouchačku a dip z cottage 103
Bramborový koláč s brokolicí 105
Hummus z bílých fazolí s pečeným 107
česnekem a kadeřávkové chipsy
Karamelizované miso zelí
Asijský bůček
Pečený miso květák s cizrnou
Květáková polévka
TERAPIE KRÁJENÍM
Japonská placka okonomyiaki se slaninou
vietnamské závitky a rýžové
mrkvové placky s fetou
křupavý
COMFORT FOOD
z hovězího masa a šťouchané brambory
Italské masové koule s rajčatovou omáčkou
HONÍ MĚ MLSNÁ
Čoko-koko dezert 166
Dutch baby 169
Cookies z mrazáku 171
Švestkový crumble 173
Drobenka do mrazáku 173
Zmrzlina s drobenkou a borůvkovým rozvarem 174
Palačinky 177
Brownies s višněmi 178
Banánové lívance 180
Tiramíša do skleničky 182
Tvarohové noky s máslovou strouhankou a ovocem 185
SPIŽÍRNA
Základní drůbeží vývar 189
Voňavý drůbeží vývar 189
Kimči 190
Česnekovo-zázvorová pasta 193
Omáčka takoyaki
Jednoduché pesto
Chilli olej
Naložené ředkvičky
Naložená cibule
Slaná
JDEME NA TO
Je sobota, čtyři hodiny odpoledne, začátek listopadu. Venku prší. Už hodinu zírám do počítače na rozepsaný text, s kterým nemůžu hnout. Co taky dělat v sobotu jiného než pracovat, že jo? Každou chvíli rozkliknu v mobilu seznamovací aplikaci s červenobílým logem, spíš kvůli prokrastinaci, než že bych si myslela, že tam udělám nějaké štěstí. Jen tak z nudy otevřu lednici. Hlavou mi bleskne tátova věta, kterou tuhle situaci vždycky komentoval, když jsem byla malá: „To neni televize.“ Není. Ale televizi nemám. Mám lednici. A když už do ní koukám, dojde mi, že jsem vlastně neobědvala. Tak pojďme na to, řeknu si. Pustím si hodně nahlas „Heroes“ od Davida Bowieho a zalovím v chaotických zásobách v lednici i mimo ni: cibule, česnek, cuketa, parmazán, chilli, slanina, rajčata… To půjde. Při krájení cibule už hraje z reproduktoru „Starman“, a já si taky tak připadám – jako bych slyšela hlas odkudsi z vesmíru –, že všechno bude fajn. Z pánve voní cibule se slaninou. Když cedím uvařené těstoviny, playlist se posouvá ke skladbě „Space Oddity“: „Planet Earth is blue / And there’s nothing I can do…“ Jo, o samotě, která si v ničem nezadá se samotou astronauta z téhle skladby, něco vím. Ale na rozdíl od něj si nakládám na talíř špagety, které jsou v tuhle chvíli tím nejlepším jídlem na světě. Ještě nastrouhat parmazán a všechno bude dokonalé. Skoro. Pro tuhle chvíli rozhodně.
Jídlo je parťák a kuchyně je váš bezpečný prostor
Jako dítě jsem prakticky nejedla. A už vůbec jsem se odmala nemotala v kuchyni a nepomáhala s vařením. Jídlo pro mě nebylo nijak zvlášť důležité. Přesto jsem se stala šéfredaktorkou dvou magazínů o jídle (Gurmet a F.O.O.D.), osm let jsem psala každý týden oblíbené sloupky o gastronomii do časopisu Reflex, uspořádala jsem přes 60 degustačních večeří ve své bytové restauraci Na faře a dva a půl roku jsem provozovala bistro Topinka v Českém Krumlově. Jsem žijícím důkazem toho, že dobře vařit může opravdu každý a že láska k jídlu může rozkvést ve zcela libovolném věku. Moje cesta do kuchyně nebyla přímá, byla plná přešlapů, omylů a chyb, z kterých jsem se opravdu hodně naučila.
Takřka celý svůj dospělý život pracuju jako novinářka. Vystudovala jsem filmovou vědu a spoustu let jsem o kinematografii intenzivně psala. Dostávala jsem výplatu za to, že jsem chodila do kina, jezdila na filmové festivaly a dělala rozhovory s filmovými hvězdami. Zní to jako práce snů. A taky byla. Jenže pak mě přestala těšit. Proč? Protože jen velmi málo filmů z těch, které vzniknou, je opravdu dobrých a já se musela zabývat i těmi ostatními, tedy i mnoha špatnými. Už mě netěšilo psát věty jako „… tvůrci nemají úplně jasno v tom, proč film natočili…,“ „… i kytky na záhonu před zámkem jsou špatně vysázené…,“ „… od prvních minut jsem bojovala s touhou opustit sál a zachránit si zbytky zdravého rozumu…“. Došla jsem k závěru, že kinematografie už mě nepotřebuje a já nepotřebuju ji.
Začala jsem psát o tom, co pro mě bylo zdrojem čisté radosti a kde jsem obecně vnímala velký progres, o jídle. Všímala jsem, že se o jídle píše tak nějak ledabyle, bez kontextu, bez dostatečných informací a taky nezábavně. Že se mu nevěnuje tolik péče, kolik by si zasloužilo. Přitom jídlo se týká úplně všech. Ale možná právě proto, že jsme ho dlouho brali jako úplnou samozřejmost, jsme se jím málo zabývali. Oním progresem mám na mysli období let 2010–2012, kdy se gastronomie začala citelně probouzet a z jídla se pak během pár let stalo celospolečenské téma, jak ho známe dnes. Ale tehdy to tak ještě zdaleka nebylo. Takže jsem se rozhodla přistoupit i k tématu jídla tak, jak jsem ke své práci přistupovala doposud: projít spoustu zdrojů, nasbírat všechny dostupné informace, sesypat všechno na jednu hromadu, vytřídit to podstatné, ujasnit si nejasné a pak strukturovaně, přehledně a současně zábavně a poutavě sepsat článek třeba o sádle, soli, švestkách nebo o tom, proč tolika lidem nechutná kopr. Stejným způsobem jsem přistupovala k vaření. Vlastně už spoustu let, protože mi to bylo zjevně vlastní. Potřebovala jsem vědět, jak věci fungují, chtěla jsem znát důvod, proč něco dělat nebo nedělat, proč spolu některé suroviny ladí a jiné ne, proč je třeba nějaké maso opéct zprudka a jiné pomalu dusit. Zkrátka nad vařením jsem vždycky přemýšlela. Samozřejmě, že jsem leckdy potřebovala uvařit hlavně rychle a bezbolestně, ale přemýšlet nad jídlem mě bavilo. I proto se z vaření stalo moje největší hobby.
Kvůli své profesi jsem strávila spoustu času sezením za počítačem a protáčením mozkových závitů, proto mi dělalo takovou radost, když jsem se mohla postavit v kuchyni a mozkové závity začít protáčet zase úplně jiným směrem. Bavila mě kombinace fyzické práce a přemýšlení. Bavilo mě správně si naplánovat logistiku práce v kuchyni a vymýšlet, jak ji zefektivnit. Učila jsem se, jaké vlastnosti mají různé suroviny a jak je proměňují nejrůznější úpravy a postupy. Dělala jsem chyby a hledala ty správné cesty.
Na psaní o jídle jsem se zjevně stihla vybavit průběžně a vlastně jen tak mimochodem. Ale jak se stalo, že jsem vůbec začala vařit? A že mě to bavilo? Prostě jsem si to pustila do života. Někdy v době, kdy jsem se odstěhovala od rodičů, tedy se začátkem dospělosti. Důležité pro mě bylo, že si můžu dělat věci podle sebe a nemusím se řídit rodinnými zvyklostmi. Po létech jsem se k řadě z nich ráda a ochotně vrátila, ale tehdy jsem si potřebovala prošlapávat vlastní cestičky. Od začátku jsem připravovala jídlo pro dva, což z hlediska vaření byla výhoda, z hlediska životních zkušeností tam chyběla jedna důležitá etapa, kterou jsem doháněla později, nikdy jsem nevařila jen sama pro sebe, ale k tomu se ještě dostaneme.
Z dětské fáze „nejím skoro nic“ jsem se jakoby lusknutím prstu přehoupla do dychtivého „chci ochutnat úplně všechno“. Období počátků mé dospělosti se totiž krylo s dobou, kdy jsme konečně mohli cestovat. My mohli ven a jídlo k nám. Svět byl najednou obrovský a plný nepřeberného množství chutí. Okouzlení vším vzdáleným a exotickým se pak v dalším desetiletí vystřídalo s „návratem ke kořenům“, na českou zahradu a do babiččiny kuchyně. Tehdy mi došlo, že jsem jako malá měla spíš mlsný jazyk než nechuť k jídlu. Dost jasně si vybavuju, jak sedím v záhonu a cpu do sebe jednu jahodu za druhou, jak vylupuju sotva zralé kuličky hrášku z křupavých zelených lusků, lezu na strom pro ty nejlepší třešně, asistuju u drcení černého rybízu, ze kterého pak babička dělala sirup, a netrpělivě čekám, až dozrají hrušky máslovky dole na zahradě. Anebo jak nesmírně pečlivě svlékám slupičky z čerstvých vlašských ořechů, abych se dostala až na křehké a voňavé jádro.
A pak to tady bylo zpět. Návrat základních dětských chutí, které připomínají, jak důležitá je kvalita toho, co se u nás vypěstuje. Začátek nového tisíciletí se nesl v duchu hledání respektu k zemědělcům a objevování našich zapomenutých gastronomických pokladů. Tento trend trvá vlastně dodnes, protože to jde ztuha. Každopádně na konci prvního desetiletí jsem se přestěhovala na venkov. Do zemědělce jsem měla daleko, mé drobné výpěstky byly spíš dílem náhody než zručnosti či umu, ale objevila jsem v sobě skutečnou hostitelskou vášeň. Venkovská fara, kde jsme tehdy bydleli, kdysi bývala místem setkávání farníků. Teď se v ní scházeli odvážlivci ochotní sedět s cizími lidmi u jednoho stolu a sníst pětichodové menu, které jsem pro ně uvařila. Projekt bytové restaurace na naší faře byl zajímavý a inspirativní sociální experiment – pro mě navíc ještě velká výzva a skvělá škola. Uvařit pětichodovou večeři pro deset lidí byla velká drzost a troufla jsem si na to jen proto, že u nás ještě zdaleka nebylo tolik skvělých podniků a konkurence nebyla tak velká. Vracíme se obloukem do let 2010–2012, kdy jsem se pustila nejen do velkého vaření, ale naplno i do psaní o jídle.
Pak už to šlo ráz na ráz: první šéfredaktorské angažmá v magazínu o jídle, scénář pro gastronomický televizní seriál, kreativní cateringy pro atraktivní klienty, každý týden sloupek o jídle do Reflexu… Jídlo mě pohltilo. A kromě toho jsem přišla na to, že potřebuju žít jinak. Což se prostě v životě stává. A tak jsem opustila faru a začala žít úplně jinak. Sama. Bylo mi 45. Bylo to moje rozhodnutí. A přesto to bylo těžší, než jsem čekala.
Poprvé v životě jsem žila sama. Poprvé v životě na mě doma nikdo nečekal. A poprvé v životě jsem na nikoho nečekala já. Byla jsem sama. Někdo tohle období zažije ve dvaceti, někdo v padesáti, někdo se pro něj dobrovolně rozhodne, někdo do něj prostě spadne. Pro někoho je single život fajn a v pohodě, pro jiného utrpení a pro dalšího třeba šance, jak se sám v sobě lépe zorientovat.
Já byla zaskočená tím, jak obtížně jsem se se samotou vyrovnávala. Cítila jsem se na vrcholu sil, měla jsem fajn práci, spoustu přátel… Ale se samotou přišel pocit, že mi život jen tak protéká mezi prsty a není se čeho chytnout. Jako by všechno bylo jinak, než jsem zatím žila. Byla jsem zvyklá vařit pro rodinu, pro přátele, dělala jsem cateringy na akce a svatby, vařila jsem v redakci, když jsme testovali a fotili recepty, jídlo byl můj obor. Přesto jsem si několik měsíců nebyla doma schopná uvařit sama pro sebe.
To se přece nevyplatí… nebaví mě to… nevím, co… Najednou jsem větám, které jsem slýchala od single kamarádek, perfektně rozuměla. Trvalo mi pár měsíců, než jsem si vytvořila rutiny a našla kotvy, jichž se budu držet, aby mě proud neodnesl někam, kam nechci. Jedním ze záchytných bodů se stalo jídlo. Musela jsem si k němu ale najít jiný vztah. Nevařila jsem teď pro druhé, abych jim udělala radost, starala se o ně, projevila jim lásku. Ale ze stejných důvodů jsem začala vařit sama pro sebe. Abych si udělala radost a starala se o sebe. A taky abych se dobře najedla.
Z jídla se stal můj parťák, z vaření terapie a z kuchyně můj bezpečný prostor. Pochopila jsem, že vařit sama/sám pro sebe má ten největší smysl. To, co jsem se na téhle cestě naučila, bych vám ráda předala. Třeba že single vaření má spoustu výhod:
☀ nemusíte se ohlížet na to, že partnerovi nebo dětem něco nechutná, vaříte to, co máte sami rádi
☀ sami si určujete nejen co, ale i kdy, a když se vám nechce, tak prostě nemusíte
☀ připravovat některá jídla jen v jedné porci může být velká výhoda
☀ když jich ale uděláte víc, taky fajn – máte do zásoby
☀ můžete svobodně experimentovat
☀ můžete si dát snídani k večeři nebo naopak a nemusíte nikomu nic vysvětlovat
☀ máte rychleji umyté nádobí
☀ doplňte cokoli, co je pro vás důležité…
Postupně jsem – i díky dobrému jídlu – došla ke zjištění, že single život může být skvělá, inspirativní a zásadní fáze života. Dozvídáme se o sobě zatím netušené věci, testujeme svou odolnost, své schopnosti i své talenty a učíme se být sami sobě těmi nejlepšími přáteli. Někomu to jde hned, někdo se k tomu musí dopracovat, někdo se s tím pere. Tahle knížka by ráda byla vaším parťákem. Ze všeho nejvíc by vás chtěla naučit mít radost z vaření jen pro sebe.
Hodně štěstí
Co vás tahle kniha naučí
☀ PŘEMÝŠLET O JÍDLE LOGICKY A EKONOMICKY
Existuje něco jako „základní suroviny v kuchyni“. Nemá smysl přijít do supermarketu, nakoupit všechno, co mi kdy chutnalo, a doma pak zjistit, že se z toho dohromady nedá nic moc uvařit. Pokud se chcete stát skutečnými mistry kuchařské improvizace, nebo si prostě spolehlivě kdykoli připravit dobré jídlo, je fajn mít systém. Stačí nakupovat tak, aby se suroviny daly libovolně kombinovat. Podobně jako jsou „základní kousky šatníku“, díky nimž vždycky víte, co na sebe, jsou i „základní suroviny v kuchyni“. Díky nim budete mít co uvařit a vždycky budete mít na výběr z několika variant jídel. A také vám v lednici nebudou zůstávat zbytky, což je zásadní problém, když vaříte jen pro sebe – to je ta ekonomická stránka věci.
☀ ZPRACOVAT KAŽDOU SUROVINU BEZE ZBY TKU
Nejen hlávka zelí nebo květák jsou předem diskvalifikované, protože se celé najednou – a jen pro jednoho – prostě nedají zpracovat. Ale dají! Stačí si chytře nakombinovat menu a jedno zelí využít na tři různé pokrmy. U každého receptu najdete informaci, jak naložit se surovinami, které se nespotřebovaly celé, i s odkazy na další recepty.
☀ KOMBINOVAT NEJEN SUROVINY, ALE I ČÁSTI JEDNOTLIVÝCH POKRMŮ
Jídlo se dá poskládat jako puzzle. Zejména když se nemusíte ohlížet na chutě a preference či omezení nikoho dalšího. Spousta jídel z téhle knihy nebo jejich částí se dá kombinovat a obměňovat. Ze dvou tří jídel, kterým jste věnovali péči u plotny, poskládáte třetí i čtvrté už takřka bez práce.
☀ UVAŘIT JÍDLA PRÁVĚ TAK AKORÁT
Jedna, nebo dvě porce? Některá jídla je výhodné připravit právě jen v jedné porci. To jsou ty chvíle, kdy se vyplatí být single. Nemusíte čekat na druhou omeletu, na další steak, nemusíte dělat nekonečno lívanců… Všechno je to jenom vaše. Jiná jídla se naopak vyplatí připravit spíše ve dvou či více porcích, protože když už jednou nakrájíte zeleninu na thajské karí nebo polévku minestrone, tak si rovnou uděláte něco do zásoby. Ale rozhodně to neznamená, že budete muset jíst celý týden to samé. Samozřejmě, že je jinak velká porce pro drobnou ženu a pro vzrostlého muže. Snažila jsem se trefit někam mezi, možná si budete muset malinko přidat nebo ubrat, ale to už si vyladíte.
☀ VÍC VYUŽÍVAT ZELENINU
Receptů z masa je tu spousta, ale zelenina vede. Proč? Protože má potenciál, protože se s ní dá pracovat hodně kreativně a může překvapit. Vůči zelenině stále panuje hodně zbytečných předsudků a je s ní spojována určitá bezradnost. Předsudky bych ráda rozbila a s bezradností zatočila. V zelenině je totiž budoucnost, naše i naší planety.
☀ VAŘIT S RADOSTÍ
Někoho baví vařit, jiného uklízet, každý jsme jinak ustrojený. Nicméně si myslím, že vaření, nebo zkrátka příprava jídla, má ze všech „domácích prací“ nejkreativnější potenciál. Když víte, co a proč dělat, uvolníte si ruce i mysl a můžete si proces víc užívat. Navíc vaření směřuje jednoznačně k příjemnému výsledku – jídlo je ve všech ohledech příjemná záležitost. Zkrátka čirá radost.
☀ MÍT ODVAHU EXPERIMENTOVAT
Pouštět se do věcí, které jsme nikdy nedělali, chce odvahu vystoupit z komfortní zóny. Vyzkoušet nové jídlo si nežádá zdaleka tolik kuráže jako třeba skok padákem. I když pro leckoho to může být také velký adrenalin. Ale nic horšího, než že vám to nebude chutnat, se přihodit nemůže. Anebo budete mile překvapeni a váš život se obohatí o nové chutě a kombinace surovin.
☀ PRACOVAT S „DIVNÝMI“ SUROVINAMI
V receptech občas narazíte na trochu zvláštní suroviny – gochujang, miso, tahini… Není jich moc, ale jsou tam. A opakují se. Protože když už je jednou odvážně pořídíte, tak abyste je také používali a nekupovali je jen kvůli jedinému receptu, to by byl nesmysl. Navíc tyhle „divné“ suroviny velmi jednoduše obohatí chuťové spektrum vaší domácí gastronomie. Není vyloučeno, že se z „divných“ surovin brzy stanou vaši dobří kámoši.
☀ PŘEKRAČOVAT HRANICE
Každá země i každá oblast má své typické suroviny a pokrmy i charakteristické chutě. Zní to logicky. Ale navzdory tomu můžeme narazit na velmi podobná jídla například na Blízkém východě i v Mexiku, od šakšuky k huevos rancheros je mnohem blíž než těch zhruba 18 hodin letadlem. Když k tomu přidáme mezipřistání v Maďarsku na evropském leču, vyjde nám z toho, že jídlo moc nehledí na hranice – tak na ně zapomeňte taky. Co se jídla týká, nejsem zas tak velký vlastenec. Důležité jsou pro mě chutě, ty nacházím hlavně v Asii, a pak jednoduchost, která je typická pro Středomoří, hlavně pro Itálii. Tahle místa navštívíme často, ačkoli budeme pořád ve vašem bezpečném prostoru, ve vaší kuchyni.
☀ VYŘEŠIT (SKORO) KAŽDOU SITUACI
Potřebujete se najíst co nejrychleji, nebo máte naopak chvíli čas a chcete si vaření užít, vyčistit si hlavu a odreagovat se? Všechno je možné. Recepty jsem členila právě podle situace, kterou potřebujete vyřešit:
Snídaně jako z bistra
Když máte v sobotu ráno chuť na snídani z bistra na rohu, ale chcete zůstat v pyžamu.
Dejte mi to hned teď
Když se potřebujte najíst opravdu rychle, je spousta lepších možností než si jen něčím namazat chleba (nic proti chlebu), a dá se to stihnout do 15 minut, fakt!
Minimum práce s velkým efektem
Tahle jídla chtějí trochu času, například než se upečou v troubě. Tam už se ale pečou docela samy. Vy jim ve skutečnosti věnujete jen trochu času a nenáročné práce.
Terapie krájením
Tady si naopak akci v kuchyni užijete, budete krájet a krájet a nakonec z toho bude skvělé jídlo.
Comfort food
V téhle kapitole najdete jídla, která si žádají trochu větší péči, ale odvděčí se vám za ni úplně stejně – laskavou péčí, pocitem klidu a bezpečí. Ano, i tohle jídlo umí.
Honí mě mlsná
To se prostě někdy stane a je fajn mít po ruce nápovědu, jak vyřešit chuť na sladké, aniž byste museli otevřít balík sušenek nebo upéct koláč, který budete jíst celý týden.
Spižírna
Vyplatí se mít v zásobě své vlastní kvalitní produkty, které urychlí práci a dodají chuť i texturu.