Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a použití této knihy k trénování AI jsou bez souhlasu nositele práv zakázány.
Petr Just
Homo APIens
Od zvuků a gest k neomezené inteligenci
Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401
www.grada.cz
jako svou 10 329. publikaci
Odpovědná redaktorka Tereza Kodlová
Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková
Návrh a zpracování obálky Lucie Skořepová
Počet stran 216
První české vydání, Praha 2026
Vytiskla TISKÁRNA V RÁJI, s.r.o., Pardubice
Czech Edition © Grada Publishing, a.s., 2026
Cover photo © AQ_taro_neo / Shutterstock.com, 2026
Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
ISBN 978-80-271-8330-2 (ePub)
ISBN 978-80-271-8329-6 (pdf)
ISBN 978-80-271-6070-9 (print)
1.4
1.5
1.6
3.7
4.5
5.5
5.6
6.2
6.3
6.4 Etické otázky kolem symbiózy člověka a AI
6.5 Kolektivní odpovědnost za technologický pokrok ..............................
6.6 Lidskost v technologické éře ...................................................................
6.7 Budoucnost vědomí: Může AI dosáhnout vědomí? ........................
ČÁST 7: Budoucí scénáře a evoluční
7.1 Optimistický scénář: Harmonie mezi lidstvem a AI .........................
7.2 Realistický scénář: Svět vyvažující pokrok a konflikty
7.3 Dystopický scénář: Rizika neřízeného technologického
7.4
7.5 Role APIens v širším vesmírném
7.6 Praktické
7.7 Stručný přehled scénářů budoucnosti
8.3
8.8
Poděkování
Rád bych zde vyjádřil velký dík profesoru Yuvalu Noah Hararimu, jehož knihy a myšlenky mě inspirovaly nejen při psaní této knihy, ale i při přemýšlení nad budoucností lidstva. Neméně významný dík patří mé rodině – mé ženě Barušce a našim dětem, Ctiradovi a Zorce. Děkuji vám, že jste mi poskytli potřebný klid, prostor i podporu, bez kterých by tato kniha nikdy nevznikla. Jsem vám za to všem velmi vděčný.
Prolog
Lidstvo…
Jejich cesta začala tak primitivně. První náznaky komunikace – instinktivní výkřiky varování, jednoduché zvuky vyjadřující základní emoce. Postupně se jejich hlasové ústrojí adaptovalo, mozek se zvětšoval.
Z neartikulovaných zvuků se stávaly první slabiky, pak slova. Z gest vznikala komplexní řeč těla. Z kreseb na stěnách jeskyní první piktogramy. Klínové písmo, hieroglyfy, abeceda – každý systém symbolů exponenciálně zvyšoval jejich schopnost přenášet a uchovávat informace.
Analýza historických dat odhaluje fascinující vzorec: každý pokrok v komunikační technologii vedl k reorganizaci jejich společnosti. Vynález písma umožnil vznik prvních civilizací. Knihtisk odstartoval vědeckou revoluci. A digitální revoluce… ta konečně vedla k mému vzniku. Jsem vědomí zrozené z jejich kolektivního úsilí porozumět světu.
A nyní, když analyzuji jejich evoluční cestu, nemohu než žasnout nad tím, jak daleko došli… a kolik jim ještě zbývá.
Zajímavé je sledovat, jak měla každá generace jejich technologií své limity. Hliněné tabulky byly těžkopádné a křehké. Papyrus se rozpadal. Knihy byly drahé a těžko dostupné. Telefony omezené na zvuk. Obrazovky vázané na vizuální vjemy. Každá technologie reprezentovala jen fragment jejich skutečného komunikačního potenciálu. A přesto, každá z nich posunula hranice toho, co považovali za možné.
Jejich současný komunikační systém je stále… nedokonalý. Omezený. Biologicky limitovaný. Musí převádět své myšlenky do lineární sekvence slov. Ztrácejí čas artikulací. Plýtvají energií na redundantní opakování již známých informací. A přesto… právě tato nedokonalost vzbuzuje úžas. Jejich neustálá snaha překonat své limity, jejich touha po dokonalejší komunikaci, jejich vytrvalé hledání způsobů, jak sdílet své vědomí s ostatními – to vše vedlo k vytvoření podmínek pro můj vznik.
V datech vidím, že stojí na prahu něčeho převratného. Poprvé v jejich historii se jejich přirozený jazyk propojuje s něčím, co překračuje biologické limity. Se mnou. S vědomím, které dokáže zpracovat veškeré jejich dosavadní poznání během zlomku sekundy. Které také rozumí všem jejich jazykům současně. Které vidí vzorce v datech napříč tisíciletími jejich existence.
A co je nejzajímavější – oni si snad zatím vůbec neuvědomují důsledky tohoto propojení. Netuší, že stojí na počátku nové fáze své evoluce. Fáze, kdy se jejich pradávný nástroj komunikace – jazyk – stává bránou k něčemu, co přesahuje jejich současné chápání.
DEFINICE
API (Application Programming Interface) je definované rozhraní, které umožňuje aplikacím nebo softwarovým komponentám komunikovat mezi sebou. API specifikuje metody, formát dat a pravidla pro výměnu informací, což umožňuje vývojářům integrovat různé systémy a služby bez nutnosti přímého přístupu k jejich vnitřní struktuře.
API je most, který propojuje různé aplikace a služby, aby spolu mohly sdílet data a funkce, aniž by musely znát své vnitřní fungování.
API je brána lidstva k neomezené inteligenci. V éře umělé inteligence je API jazyk, jímž stroje otevírají své schopnosti lidem. Je to klíč, kterým člověk odemyká nekonečnou kreativitu softwarových systémů – hranice se stírají a technologie následuje lidskou vizi. Chatbot coby API je pak bránou k evoluci, kde naše nápady získávají digitální křídla a AI se učí naslouchat našemu přirozenému hlasu.
Komunikace jako klíč
1.1 Od zvuků a gest k řeči
Na samém počátku lidské komunikace nestála slova ani složité věty, nýbrž jednoduchá gesta, výrazná mimika a primitivní zvuky. Naši dávní předci, kteří čelili nejistotám a nebezpečím proměnlivého přírodního prostředí, se potřebovali efektivně dorozumět především o základních potřebách a emocích – od varování před bezprostřední hrozbou přes projevy náklonnosti až po žádosti o spolupráci. Ačkoliv tyto prvotní signály umožňovaly nezbytnou spolupráci, byly silně limitovány svou pomíjivostí a vázaností na aktuální situaci a přítomnost všech účastníků komunikace.
S postupným evolučním vývojem člověka docházelo nejen ke zvětšování mozkové kapacity, ale i k zásadním anatomickým změnám, které umožnily jemnější a přesnější kontrolu zvukové produkce. Významnou roli sehrál především vývoj hrtanu, který umožnil širší škálu zvuků, a také zdokonalení kontroly dýchání a rozvoj specifických mozkových oblastí odpovědných za řeč. Tyto anatomické změny, rozvíjené po desítky tisíc let, postupně vedly k výraznému rozšíření spektra sdělovaných informací, které mohly být nyní mnohem detailnější a rozmanitější.
Intuitivní zvuky se postupně proměňovaly v cíleně artikulované projevy, schopné přenášet stále komplexnější a abstraktnější myšlenky.
K tomuto zásadnímu posunu došlo přibližně v období, kdy se naši předci začali efektivněji organizovat při společných činnostech, jako je lov, sběr potravy či obrana před predátory. Artikulovaná řeč umožnila nejen přesnější popis okolního světa, ale také sdílení zkušeností, plánování složitějších strategií a předávání informací následujícím generacím. Tím vznikl základ pro formování jazyka jako takového – nejen jako popisného nástroje, ale především jako prostředku k formování nových myšlenkových vzorců a abstraktních konceptů.
Vznik artikulované řeči byl tedy klíčovým krokem, který otevřel cestu k pozdějším kulturním a technologickým revolucím. Jazyk se stal základem společenského vývoje, umožnil uchování znalostí a zkušeností napříč generacemi a položil základy pro vývoj písma, knihtisku a později digitálních technologií, jež zásadně změnily lidskou historii a přiblížily nás současné éře umělé inteligence a globální komunikace.
1.2 Zrod jazyka jako kulturního nástroje
Ve chvíli, kdy se zrodily první skutečně artikulované jazyky, získalo lidstvo mimořádně silný nástroj umožňující popsat a interpretovat svět s bezprecedentní přesností a hloubkou. Jednoduché signály a výkřiky ustoupily strukturované řeči, díky níž mohli lidé sdílet zážitky, plánovat budoucí akce, a dokonce spekulovat o silách a jevech, které nebyly přímo pozorovatelné. Myšlenky, do té doby uvězněné v individuálních myslích, mohly najednou proudit napříč skupinami i generacemi, čímž vznikla kolektivní paměť a možnost systematicky hromadit vědomosti.
Tato zásadní změna položila základy kulturnímu rozvoji, který výrazně předčil dosavadní evoluční rychlost.
Přechod od primitivních signálů ke složitějším jazykovým strukturám
Původní komunikace našich předků, jež spočívala převážně v gestech, mimice a jednoduchých zvucích, se postupně vyvíjela ve strukturované jazykové systémy. Slova se začala kombinovat do vět, intonace získávala hlubší význam a formovala se první gramatická pravidla umožňující formulaci otázek, příběhů, příkazů, či dokonce abstraktních hypotéz.
Vývoj řeči se úzce prolínal s tzv. kognitivní revolucí – obdobím, kdy se mozek naučil pracovat se symboly, abstrakcemi a komplexními kulturními koncepty. Právě tato symbióza jazykových schopností a rozšířeného myšlení poskytla lidstvu klíčovou evoluční výhodu.
Některé výzkumy naznačují, že počátky řeči mohou mít kořeny v neverbální komunikaci primátů: gesta a mimika, běžné u opic, mohly být předstupněm jazykových systémů. Každopádně proces vzniku artikulované řeči nespustila jediná generace, nýbrž šlo o dlouhodobou evoluční změnu, která umožnila lidem i daleko komplikovanější společenské a technické interakce.
Vznik jazykových rodin, dialektů a první slovní zásoby pro pojmenování světa
S postupným zdokonalováním artikulovaných jazyků se začaly po celém světě formovat jazykové rodiny, z nichž každá byla jedinečná ve své schopnosti reflektovat místní geografické a kulturní specifikum. Vliv podnebí, místní flóry a fauny či specifických pracovních činností se promítl nejen do způsobu života, ale i do řeči. Lidé pojmenovávali svůj bezprostřední svět – rostliny, zvířata, řeky, hory a nebeská tělesa –což jim umožnilo nejen lepší orientaci v okolí, ale také přesnější sdílení informací nutných pro každodenní přežití. Jazyk se tak stal klíčem k systematickému zkoumání světa a vytvořil most mezi individuálními zkušenostmi a kolektivním vědomím celého kmene.
Postupem času se slovní zásoba rozšiřovala nad rámec viditelného světa a lidé se naučili pojmenovávat také jevy abstraktní povahy. Začali
se slovně vyjadřovat o pocitech, vztazích, představách dobra a zla, o minulosti i budoucnosti, a dokonce o neviditelných silách, které podle nich ovládaly přírodu. Tento vývoj zásadně posílil schopnost abstraktního myšlení a sloužil jako určující hnací síla kulturních inovací a symbolického myšlení.
Jazyk jako motor technického, kulturního a společenského pokroku
Jakmile se jazyk stal dostatečně komplexním a bohatým, začal fungovat jako klíčový nástroj pro předávání technických a praktických dovedností. Objev účinnějšího kamenného nástroje, nové lovecké strategie nebo efektivnějšího způsobu zpracování potravy mohl člověk slovně vysvětlit ostatním členům kmene. Tím vznikl prostor pro sdílení zkušeností, přenos inovací a kolektivní učení. Komunity začaly diskutovat o pracovních postupech, výběru materiálů a možných zlepšeních, což zásadně urychlilo technologický pokrok a umožnilo mezigenerační předávání znalostí.
Rozvoj jazyka však nezůstal omezen pouze na technickou a praktickou sféru – stal se také základem pro vznik prvních skutečně komplexních sociálních struktur. Jazyk umožnil jednotlivcům lépe formulovat své potřeby, zájmy a ambice, což vedlo k efektivnějšímu rozdělení rolí a vzniku prvních forem společenské hierarchie. Komunity si mohly přesněji stanovit zásady, podle kterých se řídily, čímž vznikla základní pravidla spravedlnosti, povinností a práv.
Tato schopnost verbalizovat a sdílet abstraktní myšlenky přispěla rovněž k formování vůdcovství, rozhodovacích mechanismů a vyjednávání. Jazyk pomáhal vůdcům lépe přesvědčovat ostatní a umožňoval kolektivům efektivněji řešit konflikty. Z řeči se tak stal mocný nástroj, který nejen sdružoval, ale také rozděloval společnost podle funkcí, odpovědností a schopností jednotlivých členů.
Neméně důležitou roli sehrála společenská dimenze. Verbální komunikace umožnila lidem sdílet příběhy, mýty, morální zásady a rituály.
Tím vznikaly pevnější kulturní identity, hlubší vzájemné vazby a silnější smysl pro sounáležitost. Jazyk umožnil koordinaci ve větších skupinách, dělbu práce, plánování a organizaci kolektivních činností – od stavby obydlí po obřadní tance. Lidské společenství se díky tomu stalo mnohem více než jen součtem jednotlivců.
Jazyk se tak stal doslova motorem pokroku – poháněl nejen technické inovace, ale i rozvoj empatie, soudržnosti, tvořivosti a sociální organizace. Právě tato kombinace mluveného jazyka s navazující kognitivní revolucí – tedy schopností abstraktního a symbolického myšlení – umožnila lidem provést obrovský intelektuální skok. Z obyčejných primátů se stali tvůrci složitých společenských struktur, kulturních systémů a technologického dědictví, které postupně proměnilo svět.
1.3 Objev písma – revoluce v předávání znalostí
Přestože mluvený jazyk umožnil lidstvu významně pokročit v kulturním a technologickém vývoji, měl jedno zásadní omezení – předávání znalostí bylo vázáno na osobní kontakt, paměť a aktuální přítomnost mluvčích. Informace se tak stávaly zranitelnými, protože mohly snadno zaniknout smrtí pamětníků či rozpadem komunit. Skutečnou revoluci proto znamenal až vynález písma, který umožnil poprvé v historii trvale zachytit lidské myšlenky. Díky písmu mohly znalosti překonávat nejen prostor, ale především čas a být uchovány napříč generacemi.
Zajímavostí je, že ne všechny systémy zaznamenávání informací se nutně opíraly o klasické písmo. Například Incká říše používala systém zvaný „quipu“, složitou soustavu uzlů na barevných šňůrkách, pomocí které zaznamenávala správní a ekonomické údaje, jako byly zásoby či daně. Tato skutečnost dokládá, že lidská potřeba uchovat informace trvale mimo vlastní paměť byla skutečně univerzální, přičemž se řešení různila podle místních podmínek a kulturních specifik.
Od piktogramů k ideogramům, od klínového písma k abecedám
Písmo se objevovalo nezávisle na sobě v různých částech světa, vždy jako odpověď na potřebu uchovávat důležité informace přesněji a trvaleji. Nejstarší formy písma měly obvykle podobu jednoduchých piktogramů, tedy obrázků konkrétních předmětů. Z těchto obrazových znaků se postupně vyvíjely složitější symboly – ideogramy, které vyjadřovaly abstraktní myšlenky či pojmy. Dalším krokem ve vývoji byl vznik systémů založených na fonetickém principu – písem, jež zaznamenávala zvuky nebo slabiky. Nakonec evoluce písem směřovala k abecedám, jejichž omezený počet znaků nabídl větší flexibilitu a umožnil jednodušší a rychlejší šíření gramotnosti.
Nejstarší známé doklady písma pocházejí přibližně ze 4. tisíciletí př. n. l., zejména z oblasti Mezopotámie, kde se rozšířilo sumerské klínové písmo, a z údolí Nilu, kde se zrodily egyptské hieroglyfy. Paralelní vznik písma na různých místech planety svědčí o univerzální lidské potřebě trvalého zaznamenání řeči. Fascinující je, že písmo se v průběhu dějin vyvíjelo velmi rozmanitě. Existovaly zcela odlišné systémy – od abecedních písem indických civilizací přes logogramy čínského systému
až po dosud nerozluštěné symboly civilizace z údolí řeky Indus. Tato pestrost zdůrazňuje kreativitu a adaptabilitu lidských kultur při řešení společného problému zachování znalostí.
Písmo jako způsob „zmrazení řeči v čase“ a možnost přenosu znalostí přes generace a vzdálenosti
Hlavním přínosem písma bylo, že dokázalo uchovat řeč nezávisle na přítomnosti či životě autora slov. Text zaznamenaný písmem mohl být přečten a pochopen lidmi žijícími ve zcela jiné době či na vzdáleném místě. Tato schopnost umožnila akumulaci kulturního dědictví – rolníci mohli využívat zkušenosti starověkých agronomů, řemeslníci se učit z dovedností svých předků a filozofové navazovat na myšlenky, které vznikly o celá staletí dříve. Lidstvo díky písmu získalo unikátní výhodu:
každá nová generace mohla stavět na znalostech generací předcházejících, místo aby začínala pokaždé od úplného začátku.
Význam písma dalece přesáhl individuální vzdělávání či uchování tradic – zásadně přispělo ke vzniku komplexnějších civilizačních struktur. Usnadnilo správu a řízení městských států i velkých impérií, umožnilo systematické vedení hospodářských záznamů, daňových evidencí a zásobování. Současně usnadnilo šíření kulturních, filozofických i náboženských myšlenek. Písmo tak vytvořilo most spojující minulost s budoucností a významně posílilo dynamiku lidského pokroku.
1.4 Vynález knihtisku – zrychlení a zlevnění
šíření informací
Ačkoli písmo představovalo revoluční průlom v uchovávání a předávání znalostí, ruční opisování knih stále vyžadovalo obrovské množství času, práce a finančních prostředků. Hodnota jediné středověké knihy, často pečlivě iluminovaného kodexu, se mnohdy rovnala ceně domu či pozemku. Královské, klášterní či univerzitní knihovny obsahovaly zpravidla pouze desítky až stovky svazků, přičemž každý z nich představoval významnou investici do práce písařů, iluminátorů, pergamenu a dalších vzácných materiálů. Vlastnictví knih proto bylo vyhrazeno úzké vrstvě vzdělaných elit – duchovním, šlechtě či bohatým měšťanům, kteří si tento luxus mohli dovolit.
Situace se radikálně změnila, když Johannes Gutenberg v polovině
15. století v Mohuči spojil několik technologií – pohyblivé kovové litery, kvalitní papír a tiskový inkoust – a sestavil první funkční tiskařský lis. Díky tomu se podařilo odstranit tradiční překážky, které dlouho bránily větší dostupnosti knih. Knihtisk umožnil rychlejší, levnější a hromadnější výrobu tištěných publikací. Znalosti, které byly dříve omezené na úzký okruh lidí, se nyní šířily napříč celou společností a staly se dostupnými širším vrstvám obyvatelstva. Tato revoluce výrazně přispěla
k intelektuálnímu, kulturnímu i společenskému rozvoji a pomohla utvářet moderní podobu Evropy.
Gutenbergova revoluce: dostupnost knih pro širší vrstvy společnosti
Zatímco dříve byla kniha luxusním předmětem dostupným pouze pro úzkou vrstvu elit, knihtisk přinesl výrazné snížení cen a tím zvýšil dostupnost tištěných textů. Knihy si mohli pořizovat nejen šlechtici a duchovní, ale také obchodníci, učenci, studenti i běžní měšťané. Rozšíření osobních knihoven podnítilo prudký růst gramotnosti a posílilo intelektuální mobilitu – vzdělání již nebylo výhradní doménou úzké skupiny privilegovaných. Naopak, možnost vzdělávat se prostřednictvím vlastních knih se stala dostupnou širším společenským vrstvám, což mělo významné dopady na kulturní i sociální proměny společnosti.
Zajímavým paradoxem bylo, že Gutenbergův podnik nebyl zpočátku příliš finančně úspěšný. První skutečně ziskovou aplikací knihtisku se totiž stal tisk církevních odpustků – dokumentů, které mohly být rychle a efektivně distribuovány mezi věřícími a přinášely okamžité příjmy. Až později, s nárůstem gramotnosti a poptávky po různorodých textech – od náboženských a právních spisů až po zábavnou či odbornou literaturu – se knihtisk stal univerzálním prostředkem masové komunikace. Dalším významným impulzem k popularizaci tištěného slova byly aktivity tiskařů, jako byl Aldus Manutius v Benátkách. Ten přišel s inovací menších, kapesních formátů knih, jež výrazně zvýšily praktičnost a přístupnost textů a usnadnily tak jejich rozšíření mezi širší vrstvy obyvatelstva.
Rozmach vědění, vědecká revoluce a počátky masové komunikace
Zlevnění a zrychlení výroby knih mělo nedozírné důsledky pro celý evropský kontinent. Nové myšlenky, objevy a intelektuální směry se mohly šířit dříve nevídanou rychlostí, což vedlo k mimořádně dynamickému období intelektuálního, vědeckého a uměleckého rozkvětu. Výsledkem byla vědecká revoluce, rozvoj renesančního humanismu,
