Jana Hrbková a kolektiv
Společenské vědy pro techniky
3., aktualizované a doplněné vydání
politologie
Jana Hrbková a kolektiv
Společenské vědy pro techniky
3., aktualizované a doplněné vydání
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a použití této knihy k trénování AI jsou bez souhlasu nositele práv zakázány.
Ing. Jana Hrbková, Ph.D., a kolektiv
Společenské vědy pro techniky
Ekonomie, právo, politologie – 3., aktualizované a doplněné vydání
Kniha je monografie
Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 www.grada.cz jako svou 10138. publikaci
Autorský kolektiv:
Ing. Jana Hrbková, Ph.D. (vedoucí autorského kolektivu) – kapitoly 1, 2, 3.1–3.2, 4–9
Mgr. Petr Disman, MSc. – kapitola 3.3, dodatek ke 3. kapitole, případové studie ve 4. a 7. kapitole
Mgr. et Mgr. Jan Géryk, Ph.D. – kapitola 18
Mgr. Tomáš Halamka, Ph.D. – kapitola 17
doc. Dr. Ing. Václav Liška, LL.M. – úvod
PhDr. Bořivoj Marek, Ph.D. – kapitola 16
JUDr. Dana Římanová – kapitoly 10–15
Odborní recenzenti:
doc. Ing. Karol Morvay, Ph.D. – Ekonomický ústav SAV a Ekonomická univerzita v Bratislavě
Mgr. Vladimíra Pejchal Grünwald, LL.M., Ph.D. – Západočeská univerzita v Plzni
Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s.
Odpovědný redaktor Petr Somogyi
Grafická úprava a sazba Jan Šístek
Návrh a zpracování obálky Zdeněk Dušek
Počet stran 256
Třetí vydání, Praha 2025
Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice
© Grada Publishing, a.s., 2025
Cover Photo © Depositphotos/Khakimullin
Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
ISBN 978-80-271-8068-4 (ePub)
ISBN 978-80-271-8067-7 (pdf)
ISBN 978-80-271-5676-4 (print)
3.3.5
8.
9.3
II. Právo
12. Listina základních práv a svobod .......................................
12.1 Obecná ustanovení ...............................................
12.2 Lidská práva a základní svobody
12.3 Politická práva
12.4 Práva národnostních a etnických menšin ............................
12.5 Hospodářská, sociální a kulturní práva ..............................
12.6 Právo na soudní a jinou právní ochranu
13. Vybraná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ..............
Obecná část .....................................................
14. Vybraná ustanovení zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (nový)
Působnost ve věcech územního plánování ......................
14.3 Územní plánování
Stavební řád .....................................................
14.4.1 Obecná a společná ustanovení
14.4.2 Úkony před zahájením řízení .................................
14.4.3 Řízení o výjimce z požadavků na výstavbu
14.4.4
14.5.1 Výkon činnosti autorizovaných inspektorů
14.6 Povinnosti a odpovědnost osob při přípravě, provádění a
15. Vybraná ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce .................
15.1
15.2 Změny
15.3 Skončení
III. Politické myšlení
16. Politické myšlení ve starověku ..........................................
16.3 Odkaz antického
17. Politické myšlení od renesance k věku
17.3 Politické myšlení a revoluce ve Francii
17.4 „Tradiční ideologie“, jejich základní hodnoty a představitelé
18. Politické myšlení ve 20. století a v současnosti ............................
18.1 Výzvy modernity počátku 20. století a masová demokracie
18.2 Vzestup totalitarismu a jeho kritici ..................................
18.3 Nabourávání společenských hierarchií a sociální hnutí šedesátých let 20. století
18.4 Skepse k centralismu a obrat k právům jednotlivce
18.5 Svět po konci studené války: vítězství liberalismu, či střety civilizací? .....
18.6 Hlas mimo-lidského jako politická výzva budoucnosti .................
O autorech
Ing. Jana Hrbková, Ph.D.
Vystudovala magisterský obor Ekonomicko-matematické výpočty na Fakultě řízení Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, doplňující studium zaměřené na učitelství odborných ekonomických předmětů na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze a doktorské studium v oboru Regionální a sociální rozvoj na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. V letech 1985–1990 pracovala na Ekonomickém ústavu Slovenské akademie věd a zároveň externě učila optimální programování na Obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické v Bratislavě. Od roku 1995 učí ekonomickou teorii a hospodářskou politiku na Katedře společenských věd Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. V posledních několika letech se v rámci svého odborného působení zaměřuje na problematiku sociální politiky, sociálního státu a věnuje se rovněž didaktice ekonomické teorie.
Mgr. Petr Disman, MSc.
Po absolvování bakalářského studia na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze a magisterského studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy získal v roce 2011 titul Master of Science v oboru Strategický management na Rotterdam School of Management, Erasmus University Rotterdam v Nizozemsku. Již více než deset let působí ve Skupině ČEZ, kde se věnuje strategii a M&A, aktuálně se podílí na řízení aktivit Skupiny ČEZ na Slovensku.
Mgr. et Mgr. Jan Géryk, Ph.D.
Právní teoretik a politolog, vystudoval Fakultu sociálních věd a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal titul Ph.D. V současnosti je vědeckým pracovníkem Centra pro teoretická studia (společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky). Působí také na Ústavu státu a práva AV ČR a v redakci časopisu Právník. Zabývá se především politickou a sociální teorií, sociologií práva a intelektuálními dějinami 20. století. Je autorem monografie Společnost úzkosti: Jak souvisí politika, čas a duševní zdraví či spolueditorem publikace Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý. Vedle odborných studií publikuje také eseje, například v Salonu Práva či časopisu Host. Jako právník spolupracuje také s neziskovou organizací R-Mosty a je znám i jako stand-up komik.
Mgr. Tomáš Halamka, Ph.D.
Působí na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde získal titul Ph.D. Absolvoval výzkumné pobyty na Queen Mary University of London, University of Oxford, Princeton University a King’s College London. Specializuje se na politickou teorii a dějiny politického myšlení. Jeho hlavní výzkumnou oblastí je republikanismus a studium ideologií. Editoval rovněž knihu Jak číst politické myslitele?, věnovanou problematice různých přístupů k interpretaci textů z oboru politického myšlení.
doc. Dr. Ing. Václav Liška, LL.M.
Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Přednáší ekonomickou teorii na Českém vysokém učení technickém v Praze a dalších univerzitách u nás i v zahraničí. Specializuje se na makroekonomické otázky, kapitálový trh a jeho regulaci. Je autorem řady statí, učebních textů a monografií na uvedená témata, jakož i otázky ratingu a dividendové politiky. Je řešitelem či spoluřešitelem řady grantových úkolů a výzkumných záměrů v oblasti moderních metod vzdělávání, etiky v podnikání a corporate governance na finančních trzích. Je vedoucím či členem řady tuzemských i zahraničních redakčních rad. V současném období se věnuje vědecké přípravě a výchově studentů v doktorských studijních programech.
PhDr. Bořivoj Marek, Ph.D.
Je absolventem Filozofické fakulty UK v Praze, oborů latina a starořečtina. Od roku 2011 vyučuje latinu na pražském Akademickém gymnáziu a od roku 2017 působí jako odborný asistent a didaktik klasických jazyků na Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Několik let je také externím spolupracovníkem Katedry společenských věd Fakulty stavební ČVUT. Specializuje se na didaktiku latinského jazyka a literatury a na živou latinu. Je autorem odborných článků v domácích i zahraničních časopisech a věnuje se také popularizační činnosti a tvorbě výukových materiálů, včetně latinských filmů. Zabývá se rovněž překladem z latiny do češtiny i vice versa.
JUDr. Dana Římanová
Je absolventkou Právnické fakulty UK Praha a oboru zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Celou svoji pracovní kariéru realizovala převážně ve státní správě, zejména v oblasti výkonu legislativních prací. Zastávala vysoké funkce: od zástupkyně ředitele přes funkci první náměstkyně ministra pro legislativu až po funkci ředitelky legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Je autorkou řady právních předpisů v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí, osmnácti samostatných titulů a téměř čtyřiceti časopiseckých článků převážně z oblasti práva životního prostředí. Jako lektorka uskutečnila více než 140 samostatných přednášek včetně přednášek v zahraničí (Europäisches Institut für postgraduale Bildung an der TU Dresden e. V., Ministerstvo životního prostředí a vod Bulharské republiky apod.). V současnosti jako odborná asistentka na Katedře společenských věd Fakulty stavební ČVUT v Praze přednáší základy práva a vede výuku stavebního práva.
Úvod
Proč by měl student technické univerzity absolvovat společenskovědní předměty z oblasti ekonomické a právní teorie, politologie či historie? Při hledání odpovědí na tuto otázku připomeňme jednak fakt, že univerzity byly již od středověku centry vzdělanosti v Evropě, ale také zprávu Učení je skryté bohatství,1 vypracovanou Mezinárodní komisí pro vzdělávání UNESCO v roce 1996. Ta považuje za jednu z hlavních funkcí vzdělávání působit na lidstvo tak, aby mohlo převzít kontrolu nad svým vlastním rozvojem. Vzdělávání v 21. století by mělo být podle tohoto dokumentu součástí konceptu učící se společnosti, která se opírá o čtyři pilíře:
■učit se poznávat;
■učit se jednat;
■učit se žít společně; ■učit se být (skutečnou osobností).
Koncept učící se společnosti bychom měli v dnešní globalizované, informační společnosti zcela jistě v celé šíři naplňovat tak, aby každý vysokoškolsky vzdělaný jedinec měl základní sumu znalostí o fungování společnosti v celém spektru, a to jak v běhu času, tak i z pohledu různých regionů světa.
Vzdělání, a o vysokoškolském to platí dvojnásobně, by mělo poskytovat nejenom hluboké vědomosti v určitém oboru, ale mělo by rovněž umožnit, aby vzdělaní lidé byli schopni získané poznatky přeměňovat v odborné dovednosti. U humanitního, resp. společenskovědního vzdělávání na technických univerzitách nejde jen o jakési „doplnění“ technického vzdělání o vhled do humanitních předmětů, ale o to, aby technik rozuměl určitému zadání, uměl pokládat ty správné otázky a zvládal metodologii procesu poznávání. Prostě aby se každý univerzitně vzdělaný člověk mohl chovat ve smyslu moudré myšlenky Karla Havlíčka Borovského: „Napřed proč?
A potom kroč!“ Ve světle těchto skutečností pak i předměty jako Filosofie techniky, Světová ekonomika či Etika v podnikání nabývají zcela nových dimenzí a významu.
V dnešní společnosti je třeba vědět, jak budovat profesní týmy, jak získané dovednosti a poznatky prezentovat širší veřejnosti – od zákazníků přes kooperující firmy až po úředníky státní správy a samosprávy. Je potřebné zvládat řešení konfliktů, a to i v různých kulturních okruzích, znát motivy chování jednotlivců a zájmových skupin ve společnosti, rozumět pojetí institucí v užším i širším slova smyslu.
Technici nepracují pouze uvnitř „svých“ technických světů obklopeni komplikovanými stroji a mechanismy, nepracují v dílnách a laboratořích izolováni od ostatního světa. Žijí a působí ve složitých společenských interakcích, a musí být proto schopni nalézat odpovědi na otázky, jež vyžadují schopnost skloubit technickou odbornost a zkušenost s pochopením širších společenských a ekonomických dopadů jimi zvolených řešení. Nestačí, aby byli špičkovými odborníky v oblasti stavebnictví, strojírenství, elektrotechniky, dopravy či informačních technologií; měli by být i kompetentními manažery, vedoucími týmů a schopnými koordinátory
1 Učení je skryté bohatství. Zpráva mezinárodní komise UNESCO Vzdělávání pro 21. století. PHARE, Praha 1997.
při řešení složitých úkolů. To vše vyžaduje, aby měli kvalitní nejenom technické, ale i společenskovědní vzdělání.
Technické vědy se vždy rozvíjely a budou rozvíjet v konkrétních společenských a historických podmínkách, které determinují jejich využití. Výuka společenských věd je pak prostorem pro integraci technického vědění s dalšími vědními obory. Pochopení trendů společenského vývoje, které společenské vědy odrážejí, posiluje kompetence techniků a výrazně rozšiřuje pole uplatnění jejich odborného vzdělání na trhu práce. Společenské vědy otevírají cestu k poznání člověka jako takového, zkoumají jeho vztahy k jiným lidem, napomáhají pochopení fungování malých skupin, ale i velkých společenství. To vše pak dnes dostává další dimenzi v podobě víceméně neustálého a bezprostředního toku informací ze všech oborů lidské činnosti na celé planetě. Proto je nutné umět získávané informace kriticky analyzovat. Je nade vši pochybnost, že znalosti ze společenských věd mohou napomoci tomu, aby absolventi technických škol byli v dnešní spletité a dynamické době schopni žít plnohodnotný život jako zralé osobnosti uchovávající si svou vnitřní integritu.
Učebnice Společenské vědy pro techniky obsahuje vybraný poznatkový fond z ekonomie, práva a politického myšlení. Cílem autorského kolektivu bylo poutavou a přístupnou formou vysvětlit podstatu a souvislosti tří společenskovědních oborů. Autoři knihy si byli velmi dobře vědomi toho, že při omezeném rozsahu a limitované časové dotaci na výuku společenských věd se nemohou snažit zvládnout vše, co se přednáší na filosofických, právnických či ekonomických fakultách netechnických vysokých škol. Vybrali proto z výše uvedených vědních oborů ty oblasti, které považují za nejdůležitější a nezbytný základ společenskovědního vzdělání každého vysokoškoláka.
V části věnované ekonomii kniha zajímavým a netradičním způsobem vysvětluje základní kategorie tržní ekonomiky, poukazuje na odlišnosti v mikroekonomickém a makroekonomickém pohledu na hospodářské jevy, objasňuje podstatu a možnosti realizace účinné hospodářské politiky a podává přehledný výklad základních pojmů mezinárodní ekonomie. Ekonomický oddíl uzavírá kapitola věnovaná sociální politice.
Každý absolvent vysoké školy se ve svém životě a práci ve větší či menší míře, dříve nebo později setká s právem, s různými právními normami. Alespoň základní znalost práva je nezbytná pro výkon manažerských funkcí na různých stupních řízení. V kapitolách věnovaných právu je stručný přehled institucí římského práva, výklad ústavy, lidských práv a důležitých právních norem: občanského zákoníku, zákoníku práce a nového stavebního zákona.
V politologické části knihy najdou čtenáři nástin vývoje politického myšlení ve starověku, stručný přehled vývoje politického myšlení od pozdní antiky až do konce 19. století a kapitolu o proměnách myšlení o politice a společnosti ve 20. a 21. století.
Kniha Společenské vědy pro techniky je určena jak studentům technických oborů vysokých (případně i vyšších odborných) škol, tak i manažerům na různých úrovních řízení, kteří si chtějí doplnit poznatky ve výstižné a zajímavé formě.
Poznámka ke třetímu vydání knihy
Ve třetím vydání knihy Společenské vědy pro techniky najdou čtenáři kromě zcela nových kapitol aktualizované a doplněné všechny tři oddíly: ekonomii, právo i politologii. V ekonomické části je kromě jiného prohloubeno vysvětlení peněz, inflace a monetární hospodářské politiky. Kapitola 3 je rozšířena o dodatek věnovaný tomu, jak vzniká cena elektřiny pro domácnosti a firmy. Doplněny jsou i další příklady a všechny ekonomické údaje jsou aktualizovány. Zcela nová je část věnována sociální politice. Klíčovou změnou v oddílu Právo je přepracovaná 14. kapitola
obsahující nejdůležitější části nového stavebního zákona v aktuálně platném znění. Největší změny jsou ve třetí – politologické – části knihy. Tvoří ji tři kapitoly věnované vývoji politického myšlení: ve starověku, od pozdní antiky až po 19. století a od začátku 20. století po současnost. Předpokladem k tomu, aby lidé rozuměli světu, který je obklopuje, a správně chápali společenské jevy, je jejich ochota podívat se pod povrch věcí, snažit se vidět souvislosti a přemýšlet o nich. Nejsnadnější cesta nás nutně nemusí dovést k cíli a nejjednodušší řešení není vždy tím správným. Naše současnost (první dekády 21. století) je spojena s mnoha změnami, které se projevují v ekonomice, politice, v oblasti práva i v širších společenských vztazích. Svět se rychle mění a často se nám může zdát, že než se v nových skutečnostech zorientujeme, už vlastně neplatí a všechno je zase úplně jinak, aniž bychom my sami měli možnost cokoliv ovlivnit nebo změnit. Nenechme se ale takovýmito pocity zahltit. Všichni jsme spolutvůrci tohoto světa a každý z nás svým dílem, byť nepatrným, přispívá k tomu, jak žijeme a jak budou žít naši potomci. Cílem autorů této knihy bylo nejenom poskytnout čtenářům určitou sumu poznatků, ale také je přivést k tomu, aby se snažili přemýšlet nad společenskými problémy a hledat jejich řešení. Aby se v moři informací, které je denně zaplavují, neztratili a nebáli se samostatně myslet. Pevně doufám, že k tomu třetí vydání naší knihy napomůže.
Jana Hrbková vedoucí autorského kolektivu
ČÁST I.
I. Ekonomie a hospodářská politika
1. Vzácnost a volba
Pokud byste vzali do rukou některou z učebnic psychologie, sociologie, ekonomie, politologie či práva, tedy některé ze společenskovědních disciplín, pravděpodobně byste zjistili, že název její první kapitoly začíná slovy Úvod do … anebo Vymezení předmětu … nebo Co je předmě tem … A pokud byste tu knihu nejenom drželi v ruce, ale začali byste ji číst, možná by vás dost překvapilo, jak různorodé jsou definice předmětu zkoumání těchto věd a kolika různými způsoby vymezují různí autoři jednu a tu samou společenskou vědu. Technikům, protože na ty především se obracíme v této knize, by zřejmě nešlo do hlavy, jak vůbec mohou být vědci společenskovědních oborů schopni shodnout se na nějakých tezích a závěrech, když se rozcházejí dokonce i v tom, o čem především je jejich věda a čemu se vlastně ve svých výzkumech věnují. Pokud byste pak už byli z těch všech různorodých názorů unaveni, stačilo by, abyste napsali do vyhledávače na internetu název příslušného vědního oboru, a dostali byste poměrně jednoduchou a především jednoznačně podanou definici každé ze společenských věd. Co za tím tedy je? Proč se některým vědcům zdá, že je tak důležité definovat určitou společenskou vědu právě takovým, a ne jiným způsobem? Proč se ze samotného vymezení „dělá taková věda“, když to není nic až tak komplikovaného? Dříve než odpovíme na tyto otázky, přečtěte si následující úkol.
I Úkol k zamyšlení
Všichni jste se ve škole učili fyziku a chemii. Pokuste se definovat tyto dvě vědy vždy jednou jedinou větou a pokuste se říct, co a jak každá z nich především zkoumá. Napište si své definice a zamys lete se nad tím, zda se vám v nich podařilo vyjádřit základní rozdíl mezi fyzikou a chemií a jejich podstatu. A zda by někdo, kdo vůbec neví, co je fyzika anebo chemie, byl schopen si na základě vaší definice představit, o co v těchto vědách jde. Poté si najděte ve slovníku cizích slov anebo na internetu definice fyziky a chemie a porovnejte je s těmi vašimi. Jsou vaše definice hodně odlišné? Zdá se vám, že jste uvažované vědy popsali výstižně, nebo dokonce srozumitelněji a přesněji, než to udělal někdo jiný? Cílem tohoto úkolu, který zdánlivě s ekonomií a společenskými vědami vůbec nesouvisí, bylo uvědomit si, že i když jsou jak fyzika, tak chemie přírodní vědy, jejich způsob zkoumání přírodních jevů, stavů a látek je velmi odlišný. A proto, když bude stejný objekt anebo jev analyzovat chemik, zjistí něco úplně jiného než jeho kolega – fyzik. Nejde tedy jenom o to, co se ve vědě zkoumá, ale i jak se to zkoumá, z jakého úhlu pohledu, jakými metodami a s jakými cíli.
Zjednodušeně řečeno se všechny společenské vědy zabývají lidmi, lidskou společností, vztahy mezi lidmi, mezi jednotlivci, mezi skupinami lidí, různými procesy a jevy ve společnosti, a rovněž i tím, co se děje v člověku. Jednotlivé společenské vědy se pak liší v tom, jak na člověka a společnost nahlížejí, na co především soustřeďují svou pozornost, jaký je cíl jejich zkoumání a jaký je základní úhel pohledu, ze kterého člověka a společnost analyzují. A protože lidé jsou
různí, jednají různými způsoby. Na stejné podněty reagují lidé odlišně, a zároveň i stejní lidé mohou v průběhu času na tytéž podněty reagovat jinak. To, co lidé dělají, jejich chování a vztahy jsou mnohem neurčitější a hůře předvídatelné, než jsou mnohé jevy a procesy zkoumané v přírodních vědách. A zatímco přírodní vědy jsou exaktní, to znamená, že se opírají o přesná měření a kvantifikace, společenské vědy označujeme jako neexaktní. Přestože se i ve společenských vědách často používají exaktní postupy a různé matematické a statistické metody, interpretace získaných výsledků nemůže být nikdy tak přesná a jednoznačná, jak je tomu ve vědách přírodních. Všechny zmíněné skutečnosti (a také mnoho dalších faktorů spojených s charakterem člověka a jeho jednáním) vedou k tomu, že i vymezení předmětu zkoumání některých společenských věd je spojeno s rozpory a diskusemi různých vědců a teoretiků, kteří jakoby se nemohli shodnout na tom, jak svůj složitý předmět zkoumání uchopit a co vlastně má být tím nejdůležitějším, na co se mají zaměřit. Ve skutečnosti nejde pouze o teoretický problém: To, co je považováno za základní, tedy hlavní směr zkoumání, předurčuje i povahu a obsah výsledků, ke kterým vědec ve výzkumu a ve svých úvahách dospěje. A tak jako fyzik zkoumá přírodu jinak než chemik a z analýzy určitého jevu vyvodí závěry úplně odlišné od těch, které formuluje chemik, a přitom závěry jednoho i druhého mohou být správné, i závěry vědců ve společenských vědách závisejí velmi silně na tom, z jakého úhlu pohledu analyzují společenské jevy. A přesto, že jejich závěry nejsou totožné, neznamená to nutně, že jeden má pravdu a druhý se mýlí, ale může to pouze odrážet různé stránky složitého společenského problému.
Ekonomii (ekonomickou teorii) lze definovat velmi jednoduše: Jako vědu zabývající se hospodařením se zdroji, jež jsou k dispozici v omezené míře, to znamená, že jsou vzácné. První kapitola jedné z běžně používaných učebnic ekonomie (Frank, 1995) nese název Myslet jako ekonom. Jak myslí ekonom? Co je ekonomické a co je neekonomické? Zjednodušeně lze říct, že ekonom se snaží dosáhnout vytyčeného cíle s minimálními náklady,2 s co nejmenší úsilím a s co nejmenším množstvím zdrojů, které musí použít. Anebo jinak řečeno, ekonom se snaží z toho, co má k dispozici, získat co nejvíce. Základní ekonomický problém je tedy problém vzácnosti a s tím související problém volby. Ekonomický je pak v tomto kontextu synonymem ke slovům hospodárný anebo úsporný. V různých učebnicích a rovněž na internetu můžete najít desítky dalších vymezení ekonomie, některá z nich jsou složitější a širší, jiná jsou stručná a jednoduchá. Nicméně nejsou v žádném zásadním rozporu s charakteristikou ekonomie jako vědy o vzácnosti uvedenou výše. Mezi ekonomy existuje samozřejmě řada rozdílů v názorech na to, jak konkrétně by se problém vzácnosti měl řešit, například jak by se měly rozdělovat peníze ze státního rozpočtu, jak vysoké by měly být daně anebo zda a jak by měl stát podpořit investice firem. Tyto rozdíly vycházejí z odlišných pohledů na řadu ekonomických problémů, a právě rozmanitost a neexaktnost společenských a ekonomických vztahů vedou k tomu, že názory ekonomů nelze jednoduše rozdělit na správné a nesprávné. Ekonomické hodnocení různých alternativ využití vzácných zdrojů se totiž nezakládá pouze na jednoduchém porovnání toho, co zaplatíme, s tím, co můžeme získat. Ekonom při rozhodování zohledňuje i břemena a přínosy, které na první pohled nejsou zřejmé a jejichž váha nemusí být za všech okolností a pro každého stejná. Jak takové rozhodování může probíhat, ukážeme v podkapitole 1.2.
Abychom mohli ve studiu ekonomie postoupit dál, uvedeme nejdříve stručný přehled základních ekonomických pojmů. I když to pro vás ve většině případů nebudou pojmy zcela neznámé, je potřeba, abyste správně chápali význam, ve kterém se používají v ekonomické teorii.
2 Náklady zde chápeme v jejich nejširším významu jako to, čeho se musíme vzdát, abychom získali něco jiného.
1.1 Z ákladní ekonomické pojmy
Pojem ekonomie je potřeba odlišit od pojmu ekonomika. Ekonomie je věda, soustava ekonomických poznatků. Pojem ekonomika může rovněž představovat vědu, například manažerská ekonomika nebo podniková ekonomika, ale my budeme ekonomikou vždy rozumět hospodářství neboli soustavu ekonomických procesů a činností uskutečňovaných na určitém území. Ekonomie jako nejobecnější ekonomická disciplína zkoumá ekonomické činnosti (například výrobu, rozdělování, směnu, spotřebu), vztahy mezi ekonomickými subjekty a definuje ekonomické zákonitosti. Ekonomickými problémy se zabývají i další vědní obory, například účetnictví, finanční teorie, ekonomická statistika a další. Každá z těchto disciplín definuje vlastní předmět zkoumání, používá vlastní terminologii a specifické postupy. Všechny studují tu či onu stránku ekonomické reality a ekonomická teorie je pro ně důležitým zdrojem poznatků o celkovém fungování ekonomiky a vztazích ekonomických subjektů. Platí i zpětná vazba: Poznatky specifických ekonomických disciplín prohlubují poznání ekonomické teorie a umožňují upřesňovat obsah jednotlivých ekonomických kategorií.3 Ekonomie je interdisciplinární věda, což znamená, že čerpá z poznatků jiných věd: ze společenských věd (politologie, sociologie, práva, psychologie apod.), ale i z dalších vědních oborů (matematiky, statistiky, logiky). Rozličné aktivity ekonomického života jsou přímo či zprostředkovaně spojeny s uspokojováním lidských potřeb. Potřebu v ekonomické teorii definujeme jako pocit nedostatku něčeho a úsilí spojené s jeho překonáním. Potřeby se mění a vyvíjejí podle toho, jak se mění a vyvíjí člověk, lidská společnost a příroda. Uspokojení určitých potřeb vytváří prostor pro vznik potřeb nových. Pro ekonomickou teorii z toho vyplývá důležitý poznatek o neomezenosti lidských potřeb. Lidské potřeby můžeme členit podle různých hledisek. Uveďme alespoň rozdělení potřeb na biologické a společenské, respektive primární a sekundární. Uspokojení biologických potřeb je podmínkou zachování lidské existence, zatímco bez uspokojení společenských potřeb může člověk, za určitých podmínek i dlouhodobě, přežít. Toto rozdělení potřeb je nicméně relativní. I uspokojování biologických potřeb má u člověka určitou společenskou formu. Například uspokojení biologické potřeby potravy je spojeno s určitými estetickými, kulturními, zdravotními, a dokonce i ekonomickými a dalšími hledisky. Dáváme zpravidla přednost hezky prostřenému stolu a čistému prostředí, před jídlem si umyjeme ruce, preferujeme (alespoň někteří z nás) jídlo zdraví prospěšné, upřednostňujeme to, co nám chutná, a nezanedbatelnou roli hraje i ekonomický aspekt, hlavně ceny. To, co si nakonec vybereme, je ovlivněno množstvím peněz, které máme k dispozici, respektive které jsme ochotni na uspokojení své potřeby vydat. Všechno, co určitým způsobem uspokojuje lidské potřeby, označujeme jako užitečné Užitečné činnosti, které vykonávají lidé pro jiné lidi, jsou služby, například oprava pračky, umytí auta, přednáška, školení apod. Věci sloužící k uspokojení lidských potřeb označujeme jako statky. Statky mohou být jak hmotné, například chléb, tričko, mobilní telefon, tak i nehmotné, například dovednosti, schopnosti, intelekt. Z hlediska vzácnosti rozdělujeme statky na volné a ekonomické. Volné statky jsou volně k dispozici, nejsou rozdělovány, neobchoduje se s nimi. Volným statkem je například vzduch nebo voda v moři. Ekonomické statky jsou ve vztahu k potřebám k dispozici v omezeném množství, jsou tedy vzácné. Ekonomickým statkem je všechno, co má nenulovou cenu, za co musíme platit. Členění statků na volné a ekonomické však nemusí vždy být úplně jednoznačné. Pro někoho, kdo žije v přímořském letovisku, je mořská voda skutečně volným statkem. Pro obyvatele Prahy či jiného českého
3 Pojmem kategorie se označují základní a všeobecné pojmy vědních oborů. Ekonomickými kategoriemi jsou například trh, nabídka, poptávka, inflace, deflace apod.
města je to však statek ekonomický. Dostat se k moři vyžaduje překonání značné vzdálenosti, což samozřejmě stojí peníze.
Statky, které lidé vyrábějí, jsou výrobky. Výrobky, které byly vyrobeny za účelem prodeje na trhu, označujeme jako zboží. Pojmem výroba budeme označovat jakoukoliv přeměnu vstupů na výstupy. Vstupy, které člověk používá ve výrobě, tedy to, z čeho a pomocí čeho vyrábí, nazýváme též výrobní zdroje nebo také výrobní faktory anebo výrobní činitele. Základními výrobními činiteli jsou přírodní zdroje, práce a kapitál. Přírodní zdroje tvoří půda, na které lidé staví domy, silnice, vyrábějí statky, pěstují zemědělské plodiny. Přírodními zdroji jsou rovněž zdroje nerostů, paliv, voda apod. Práce představuje lidské zdroje používané při výrobě. Množství práce, které má společnost k dispozici, je ovlivněno především počtem obyvatelstva v produktivním věku, vzdělanostní strukturou obyvatel, délkou pracovní doby, stupněm zapojení žen do pracovního procesu a dalšími činiteli. Kapitál jako výrobní faktor tvoří kapitálové statky neboli to, co bylo vyrobeno, aby dál sloužilo ve výrobě, například stroje, zařízení, nářadí, budovy, nákladní automobily apod.4 Kapitál je tedy výsledkem lidské práce, bývá proto označován jako sekundární výrobní faktor, na rozdíl od primárních faktorů: práce a přírodních zdrojů. Výrobní zdroje jsou k dispozici v omezeném množství, jsou vzácné. Proto i výrobky vyráběné z těchto vzácných zdrojů jsou vzácnými, tedy ekonomickými statky. Využíváním výrobních faktorů získávají jejich vlastníci příjmy, které označujeme jako důchody. Jsou to:
■renty čili důchody z přírodních zdrojů; ■mzdy a platy, což jsou důchody z použití práce; ■zisky a úroky, tedy důchody z použití kapitálu.5
Výstupy mohou být buď statky, nebo služby. Statky, které slouží ke konečné spotřebě, označujeme jako spotřební, například boty, housky apod. Statky, které jsou dále používány ve výrobě, jsou kapitálové, například stroje, zařízení, cihly apod. Členění statků na spotřební a kapitálové je ovšem relativní: Automobil, kterým jezdíte do práce, na dovolenou nebo nakupovat, je spotřebním statkem. Pokud byste ale automobil používali k podnikání, byl by to kapitálový statek. V dalším textu budeme pojmem výstup označovat jak statky (tedy výrobky), tak i služby. Nejčastěji budeme samozřejmě hovořit o výstupech určených k prodeji neboli o zboží. Aktéry ekonomických vztahů jsou tři skupiny ekonomických subjektů: firmy, domácnosti a stát. Firmy (podniky) nakupují výrobní faktory, vyrábějí zboží a prodávají jej na trhu. V našich úvahách budeme předpokládat, že základním cílem firem je maximalizace zisku, i přesto, že existují firmy (například sociální podniky), pro které tento předpoklad neplatí. Do mácnosti (spotřebitelé) nakupují od firem statky a služby, ale zároveň vystupují vůči firmám jako prodávající: Jsou majiteli výrobních faktorů, které od nich firmy kupují. O domácnostech budeme předpokládat, že z důchodů, které mají k dispozici, chtějí uspokojit co nejvíce svých potřeb, to znamená, že jejich cílem je maximalizace užitku. Pojmem užitek označujeme tu vlastnost nebo ty vlastnosti, kvůli kterým jsou statky spotřebovávány. Užitek je tedy univerzálním označením stupně uspokojení ze spotřeby určitého statku či služby. I když to na první pohled možná není úplně patrné, je tento pojem velmi praktický, protože zjednodušuje úvahy o tom, jak domácnosti rozhodují v podmínkách vzácnosti. Stát jako ekonomický subjekt vstupuje do ekonomických vztahů prostřednictvím různých státních institucí, jako například
4 Pojem kapitál bývá používán rovněž v jiném významu, jako finanční kapitál: například dlouhodobé úvěry, úspory, akcie a jiné cenné papíry.
5 Jak vidíme, pojem důchod neoznačuje pouze dávku důchodového pojištění, jakou je například starobní, invalidní, vdovský, vdovecký či sirotčí důchod.
parlament, vláda, ministerstva, finanční úřady apod. Činnost těchto institucí, tedy činnost státu, ovlivňuje rozličné stránky ekonomického života. Prostřednictvím zákonů, vyhlášek, předpisů a nařízení reguluje stát činnost ekonomických subjektů. Stát přerozděluje peníze: Vybírá daně, cla, poplatky, vyplácí sociální dávky, nakupuje statky a služby – například výzbroj pro armádu, automobily pro policii, vybavení ministerstev apod.; investuje – například do výstavby dálnic, nemocnic, ekologických staveb apod.
1.2 Kdy by měl technik myslet jako ekonom?
Někdo by na tuto otázku možná odpověděl: Nikdy. Technik je technik, má technické myšlení, rozumí technickým problémům, ať už ve strojařině, stavařině, elektrotechnice či jinde; zatímco ekonom se věnuje jiným otázkám, takovým, které technik neřeší. Ať každý dělá to, čemu rozumí, není důvod, proč by se technici měli snažit nahrazovat ekonomy.
Ale zatímco ekonom nemusí vědět téměř vůbec nic o technické stránce nějaké stavby anebo zařízení, technik by měl ekonomickým souvislostem svého problému rozumět a měl by tyto souvislosti zohledňovat při svém rozhodování. Ekonomický pohled totiž pomáhá volit to řešení, které umožňuje dosáhnout cíle nejefektivněji, tedy tak, aby rozdíl mezi přínosy a náklady byl co největší. Jak už jsme předeslali výše, ekonom bere při rozhodování v potaz i ty náklady a přínosy, které na první pohled nemusí být patrné. Ukážeme to na několika příkladech.
I Příklad 1.1
Petr je strojní inženýr a má firmu zabývající se konstrukční činností. Na jaře určitého roku se Petr rozhodne, že v červnu zrekonstruuje prostory, ve kterých podniká. Osloví několik firem, aby zjistil, kolik by asi zamýšlená rekonstrukce stála. Nejvíc se mu zamlouvá nabídka firmy Cihlička, u které by ale rekonstrukce trvající 15 dní stála 650 000 Kč, a to se Petrovi zdá příliš drahé. Proto přemýšlí nad tím, zda by nebylo lepší, kdyby si rekonstrukci udělal sám. Podle jeho předběžných výpočtů by ho svépomocně udělaná rekonstrukce vyšla na 360 000 Kč, ale trvala by déle, celých 30 dní. Rekonstrukce by měla začít 1. června. Na základě dostupných údajů vyhodnoťte, jak na tom bude Petr na konci června, a rozhodněte, zda by měl udělat rekonstrukci sám, anebo by bylo efektivnější využít služeb firmy Cihlička.
Abychom mohli rozhodnout, který způsob rekonstrukce by měl Petr zvolit, potřebujeme ještě vědět, kolik činí denní výdělek Petrovy firmy. Pro zjednodušení budeme předpokládat, že pokud je Petrova firma v rekonstrukci, má nulové tržby6 a že není rozdíl v kvalitě výstupu – tedy v rekon strukci provedené firmou Cihlička a Petrem. Uvažujme o dvou možnostech:
a) denní tržba Petrovy firmy je 7200 Kč b) denní tržba Petrovy firmy je 28 800 Kč
Ad a): Pokud rekonstrukci bude dělat firma Cihlička, musí Petr k ceně 650 000 Kč přičíst ztrátu na tržbách po dobu 15 dní rekonstrukce (15 × 7200 = 108 000). Náklady na rekonstrukci tudíž budou: 650 000 + 108 000 = 758 000 Kč
6 Tržba je množství peněz získaných prodejem výstupu. Pokud označíme cenu jednotky výstupu p a množství výstupu q, určíme celkovou tržbu z prodeje výstupu jako součin p × q.
Tržby za červen za zbylých 15 dní budou: 15 × 7200 = 108 000 Kč
Pokud by tedy dělala rekonstrukci objednaná firma, Petrova bilance7 na konci června bude: 108 000 − 758 000 = −650 000 Kč
Pokud by rekonstrukci dělal Petr sám, nebude mít v červnu žádné tržby a k nákladům 360 000 musí přičíst ztrátu tržeb za 30 dní (30 × 7200 = 216 000). To znamená, že Petrova bilance na konci června by byla: 0 − (360 000 + 216 000) = −576 000 Kč
Ad b): Analogicky bychom postupovali v případě, že by denní tržby Petrovy firmy byly 28 800 Kč. Pokud by rekonstrukci prováděla objednaná firma, Petrova bilance na konci června by byla −650 000 Kč, a pokud by rekonstrukci dělal Petr sám, pak by jeho bilance byla −1 224 000 Kč.
Doporučení: Pokud by denní tržby Petrovy firmy byly pouze 7200 Kč, vyplácelo by se mu, aby si rekonstrukci udělal sám, protože by tím ušetřil 74 000 Kč. Pokud by ale denní tržby Petrovy firmy dosahovaly 28 800 Kč, bylo by pro něj výhodnější zadat rekonstrukci firmě Cihlička. Cena 650 000 Kč, kterou by Petr této firmě musel zaplatit, by byla až o 574 000 Kč nižší než celkové náklady v případě, že by rekonstrukci dělal Petr sám. Protože po připočtení ušlých tržeb za 30 dní by Petra vyšla svépomocně udělaná rekonstrukce na 1 224 000 Kč.
Příklad 1.1 ukazuje, že i když se na první pohled zdá, že je jednoznačně výhodnější, aby si Petr dělal rekonstrukci sám, protože je to levnější (360 000 Kč je rozhodně méně než 650 000 Kč), ekonomická analýza nám říká něco jiného. Při hledání optimálního – tedy skutečně nejefektivnějšího – řešení musíme brát v potaz kromě zaplacených peněz i peníze, které – ačkoliv pro nás neznamenají reálný úbytek peněz v hotovosti ani na účtu v bance – jsou naším nákladem, protože jsme je nevydělali. Tyto nevydělané peníze označujeme jako náklady příležitosti. Ná klady příležitosti tedy představují ušlý výnos, pokud v podmínkách vzácnosti vybíráme jednu z možností, a přitom přicházíme o výnos z druhé nejlepší, ale nezvolené možnosti.8 I když se náklady příležitosti neobjevují nikde v účetní dokumentaci, měly by být zohledňovány při hledání nejvýhodnější varianty využití vzácných zdrojů. Náklady příležitosti souvisí s existencí univerzálního vzácného zdroje, kterým je čas. V příkladu 1.1 představují náklady příležitosti ztrátu tržeb za 15, respektive 30 dní, která významným způsobem ovlivňuje volbu skutečně výhodnějšího způsobu rekonstrukce Petrovy firmy.
I Příklad 1.2
Adam právě úspěšně ukončil studium na Fakultě stavební ČVUT a přemýšlí nad tím, kde bude pracovat. Jeho rozhodování se nakonec zredukuje na výběr ze dvou možností – buď se stane zaměstnancem firmy Tesařík, nebo začne podnikat, to znamená, že bude pracovat ve vlastní firmě (jako živnostník). Firma Tesařík mu nabízí plat, který by jako čistý příjem představoval měsíčně
7 Slovo bilance zde označuje celkový přehled výsledků činnosti, v tomto případě: tržby minus náklady.
8 I pokud bychom vybírali z více než dvou možností, budou náklady příležitosti určeny velikostí nezískaného výnosu z druhé nejlepší možnosti.
36 000 Kč. Adam se nakonec rozhodne pro podnikání a do firmy Tesařík nenastoupí. Po prvním roce je výsledkem Adamovy podnikatelské činnosti čistý roční příjem ve výši 400 000 Kč. Adam je spokojen, má za to, že je to velmi dobrá bilance. Na základě dostupných údajů rozhodněte, zda má Adam skutečně důvod ke spokojenosti a zda se rozhodl správně, když začal podnikat místo toho, aby se stal zaměstnancem firmy Tesařík.
Řešení: Jako podnikatel Adam vydělal za rok 400 000 Kč. Přišel však o možnost pracovat ve firmě, ve které by za rok dostal 432 000 Kč (= 36 000 × 12). Tyto nevydělané peníze představují pro Ada ma náklady příležitosti, které musíme odečíst od výsledku jeho podnikatelské činnosti. Když to uděláme, zjistíme, že po prvním roce podnikání dosáhl Adam ztráty ve výši −32 000 Kč. Adam by tedy byl udělal lépe, kdyby se nechal zaměstnat u firmy Tesařík.
Příklady 1.1 a 1.2 ukazují, že existence nákladů příležitosti a jejich zahrnování do rozhodování může vést k tomu, že jako optimální se ukáže varianta, kterou bychom jinak za nejvýhodnější nepovažovali.
Jiným typem nákladů, které by – na rozdíl od nákladů příležitosti – neměly ovlivňovat naše rozhodování, jsou utopené náklady. Utopené náklady představují peníze, které jsou v době, kdy děláme rozhodnutí (když probíhá naše volba) již zaplaceny, a tak bychom k nim neměli vůbec přihlížet. Výběr optimální varianty by tak měl vycházet ze snahy maximalizovat rozdíl mezi budoucími přínosy a budoucími náklady, protože utopené náklady už nelze zpětně snížit ani získat zpět. Podstatu utopených nákladů nám pomůže objasnit příklad 1.3.
I
Příklad
1.3
Jana zaplatila 1900 Kč za školení o novém stavebním zákonu. Až později se dozvěděla, že na univerzitě, kde studuje, se bude ve stejné době jako toto školení konat přednáška spojená s be sedou o problematice, které se Jana věnuje ve své diplomové práci. Kdyby o přednášce věděla dřív, Jana by účast na školení nezaplatila. Přednášku oceňuje víc než školení, které má pro ni hodnotu odpovídající zaplacené ceně. Školicí firma už Janě pochopitelně peníze nevrátí a Jana neví o nikom, komu by mohla vstup na školení prodat, aby mohla jít na přednášku (přednáška je zdarma) a nepřišla zbytečně o 1900 Kč. Rozhodněte, kdy se Jana zachová ekonomicky racionálně:
a) Když půjde na přednášku a nechá propadnout vložné na školení 1900 korun.
b) Když půjde na školení, které už zaplatila, i když to pro ni znamená, že nebude moci jít na přednášku, kterou ona sama považuje za lepší a důležitější než školení.
Řešení: Pokud Jana považuje přednášku za prospěšnější než zaplacené školení, měla by jedno značně zvolit první možnost. Cena za školení je pro ni samozřejmě ztrátou a ona na tom bude hůře než její kolegové, kteří si školení nezaplatili. Ale pokud by upřednostnila přednášku před školením v případě, že by nic neplatila, měla by ji upřednostnit i v situaci, když zbytečně vydala 1900 korun. Jsou to totiž pro ni už utopené náklady, které se nijak nezmenší tím, že Jana zvolí nižší užitek ze školení před vyšším užitkem z přednášky.
Pokud se vám to moc nezdá a nesouhlasíte s řešením uvedeným v příkladu 1.3, zamyslete se nad situací uvedenou v příkladu 1.4.
I Příklad 1.4
Vysokoškolák Marek se rozhodl strávit dva prázdninové měsíce na jazykovém kurzu na zahraniční univerzitě. Před odjezdem si zaplatil ubytování na koleji na celou dobu pobytu a k tomu snídaně a obědy v menze vedle školy. Protože jazyková výuka začíná každý den až od 14 hodin, našel si Marek brigádu v blízké restauraci: každý den od sedmi od rána do třinácti hodin odpoledne. Jako brigádník si může v restauraci dát zdarma jak snídani, tak i oběd. Marek brzy zjistí, že jídla v restau raci jsou mnohem chutnější než ta, která má zaplacená v menze, a navíc si v restauraci může dát k jídlu tolik, kolik chce. Bohužel Marek už nemá možnost dodatečně se „odhlásit“ z objednaných a zaplacených snídaní a obědů v menze a nemá ani možnost zaplacené jídlo prodat, protože je načteno na jeho studentské kartě. Rozhodněte, co je ekonomicky racionální chování:
a) Když Marek bude jíst i nadále v menze, aby peníze, které za jídlo zaplatil, přece jenom nějak využil.
b) Když Marek oželí zaplacené snídaně a obědy v menze a upřednostní chutnější jídlo v restau raci, kde pracuje.
Řešení: Peníze zaplacené za jídlo v menze jsou pro Marka utopenými náklady. Neměl by je brát v potaz při svém rozhodování o tom, kde bude jíst. Suma, kterou Marek zaplatil, zůstane stejná bez ohledu na to, zda si zvolí chutnější jídlo v restauraci anebo méně chutné jídlo v menze. Ekonomicky racionální je tudíž druhá možnost, jíst v restauraci.
Každý den hledáme odpovědi na desítky ekonomických otázek a zamýšlíme se nad různými ekonomickými problémy. Ptáme se: Proč jsou tak nízké úrokové sazby? Je výhodnější vložit peníze na účet, nebo nakoupit státní dluhopisy? Jak se budou vyvíjet ceny ropy a plynu? Co by přinesl vstup ČR do eurozóny? Mám začít podnikat, anebo se mám snažit najít si lépe placené zaměstnání, když nejsem spokojen se svým platem? Jak dosáhnout zvýšení zisku a zlepšit tržní pozici mé firmy?
Pokud si myslíte, že na každou z uvedených otázek existuje jediná správná odpověď, budete možná rozladěni, protože neexistuje. Rozumět ekonomickým problémům znamená vidět souvislosti, chápat příčiny a správně předvídat důsledky určitých skutečností, a především vědět, jaké přínosy či ztráty budou spojeny s volbou určité z možných alternativ. Abyste byli schopni správně vyhodnocovat různé situace a zvolili nejlepší z možných cest k dosažení svých cílů, musíte proniknout pod povrch toho, co se zdá být jednoduché a jasné. Jednotlivá čísla, jednotlivé ukazatele, které se v médiích s oblibou stávají základem hlubokých analýz a závěrů, představují vždy jenom pověstnou špičku ledovce, nevznikly samy od sebe a mají svou historii a vývoj. Vaše technické myšlení a exaktnost vašeho vědění má nesmírný význam při řešení technických problémů. Ale bez ohledu na to, zda studujete stavební, strojní, dopravní či elektrotechnickou fakultu nebo jste už vysokoškolsky vzdělaní technici, žijete a budete žít a pracovat v konkrétní ekonomice a ve společnosti, kde jsou firmy a spotřebitelé a státní instituce. A vy s nimi budete vstupovat do ekonomických i jiných společenských vztahů: Někdy z vás budou spotřebitelé, jindy budete vystupovat jako manažeři firem anebo zaměstnanci státních institucí.
Každý z ekonomických subjektů má své specifické cíle, plní své funkce, ale především má své vlastní zájmy, se kterými se identifikuje a podle kterých jedná. A v těchto vztazích nevystačíte se svým exaktním technickým přístupem. To, jak rozmanité jsou ekonomické vztahy, ukážeme v poslední části kapitoly na vysvětlení rozdílu mezi mikroekonomií a makroekonomií.
1.3 Mikroekonomie a makroekonomie
Mikroekonomie je částí ekonomické teorie, která se věnuje analýze chování ekonomických subjektů a vztahů mezi nimi. Makroekonomie studuje ekonomiku jako celek, zkoumá otázky výkonnosti ekonomiky, nezaměstnanosti, inflace,9 hospodářské politiky a další problémy. Mikroekonomie ani makroekonomie nepředstavují samostatné vědní obory. Jsou součástí ekonomické teorie – vědy zkoumající alokaci vzácných zdrojů – přičemž ale každá řeší problémy z jiných úhlů pohledu, svými vlastními postupy. Rozdělení ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii vede k tomu, že se mnohé jevy výrazně zjednoduší a zprůhlední, což umožňuje lépe pochopit jejich prvotní příčiny a vztahy. V reálné ekonomice se ale mikroekonomické a makroekonomické procesy prolínají a působí současně. Při jejich odděleném zkoumání se mohou některé souvislosti stát méně zřetelnými a naše závěry pak mohou být až příliš zjednodušené a nepřesné. Reálná ekonomika není rozdělená na dvě části. Všechny makroekonomické problémy a charakteristiky se určitým způsobem odrážejí v mikroekonomických vztazích – například hrubý domácí produkt lze rozpočítat na jednotlivá odvětví a firmy; míra nezaměstnanosti se odráží v životní úrovni domácností, ve kterých je někdo nezaměstnaný; a velikost inflace zasahuje do všech mikroekonomických struktur a vztahů. Zároveň platí i obrácený vztah – nerovnováhy na jednotlivých trzích, odbytové problémy firem nebo pokles poptávky spotřebitelů se promítají do celkové úrovně makroekonomického systému, makroekonomických agregátů i do vnitřní a vnější ekonomické rovnováhy.
Odlišnosti v mikroekonomickém a makroekonomickém pohledu na hospodářské jevy můžeme ilustrovat na vztazích mezi firmami a domácnostmi.
I Úkol k zamyšlení
Jak již víme, firmy a domácnosti jsou – kromě státu – základními ekonomickými subjekty. Firmy nakupují vstupy, vyrábějí a prodávají výstupy a jejich hlavním cílem je maximalizace zisku. Do mácnosti usilují o maximalizaci užitku. Jak byste popsali ekonomické vztahy mezi domácnostmi a firmami?
Z mikroekonomického hlediska je můžeme charakterizovat takto: Domácnosti jsou pro firmy jak kupujícími (tedy spotřebiteli), kteří od firem kupují zboží (statky a služby), tak i prodávajícími, protože jsou majiteli výrobních faktorů a tyto faktory firmám prodávají. Když firma někoho za městnává, kupuje vlastně výrobní faktor – práci. Čím vyšší je cena práce (tedy plat či mzda), kterou firma zaměstnanci platí, tím vyšší má firma náklady. Je tedy logické, že pokud firma sleduje svůj cíl maximalizovat zisk, bude chtít mzdové náklady minimalizovat. Z úzce vymezeného mikroekono mického hlediska bude proto v zájmu každé firmy platit svým zaměstnancům co nejméně, aby její celkové náklady na práci byly co nejnižší. Spotřebitelé naopak chtějí vydělat co nejvíce, chtějí totiž
9 Inflace je růst celkové cenové hladiny v ekonomice. Inflaci se budeme věnovat ve 4. kapitole.