Šepot za zdmi Painswick Court
JULIE
K L A SS E NOVÁ
GLOUCESTERSHIRE,
1821
S
lečna Anne Lovedayová seděla v salónku s ovdovělým
panem Shufflebottomem* – tak se opravdu jmenoval –a poslouchala jeho monotónní vyprávění o jeho osmi dospělých dětech a o tom, jak moc jim všem stále chybí jejich matka, která zemřela před mnoha lety při porodu devátého dítěte.
S nudnými detaily popisoval svůj krásný dům plný zmíněných dospělých dětí a několika vnoučat.
Anne ho vlastně ani neposlouchala.
Místo toho byla ve svých myšlenkách někde jinde, na příjemnějším místě. Vracela se ke krásnému letnímu pikniku se svými rodiči, sestrou a několika přáteli, kde oslavovali výročí svatby svých prarodičů. Dědeček a babička seděli na dece pod propletenými větvemi svatebního stromu na hřbitově v Painswicku, zatímco z větví se ozývala veselá píseň králíčků obecných. Maminka, zdravá a plná energie, pobíhala kolem,
* Shufflebottom – složenina slov shuffle a bottom, něco jako „Třasořitka“
podávala talíře se studeným kuřetem, plátky hovězího masa a stiltonským koláčem a doplňovala sklenice limonádou.
Všichni Annini blízcí byli pohromadě a šťastní, budoucnost se před nimi jasně rozprostírala.
Obrátila se na svého dědečka: „Miluji pikniky, ale proč pod tímto stromem? Myslela jsem, že tisy jsou symbolem smrti?“
„To ano, beruško. Ale smrt je součástí života. Tis roste tisíc let. Vidíš, jak se jeho větve ohýbají k zemi? Tam zapustí kořeny a začnou růst nové. Proto tis symbolizuje také znovuzrození a věčný život. Tyto stromy jsou také užitečné, protože poskytují úkryt lesním zvířatům.“
„Ty jsi takový romantik, Tome,“ pokárala ho babička žertovně. „Myslela jsem, že slavíme tady, protože tady jsi mě požádal o ruku.“
„K tomu jsem se dostával, netrpělivá ženo,“ řekl s vřelým leskem v očích, když se díval na svou manželku, s níž byl již mnoho desetiletí.
„Ale nejsou tisy jedovaté?“ naléhala Anne.
„Smrtelně, drahoušku. A nikdy na to nezapomeň…“ Anne se vrátila do přítomnosti, když si uvědomila, že vdovec na ni zírá s napětím a zázvorovou sušenkou na půl cesty k ústům. „Jedovaté?“
„Á! Ty ne.“ Chabě se zasmála. „Myslela jsem něco jiného.“
„Ach, vaše matka zmínila…“ „Macecha.“
„Ano, zmínila vaši neobvyklou zálibu v bylinách a lécích.
Nebojte se, manželství tyhle nežádoucí vlastnosti vyhladí. Budete mít příliš práce s vedením domácnosti a dětmi, abyste se zabývala… méně tradičními zájmy.“
Anne náhle vstala. „Omluvte mě.“
Pod záminkou, že potřebuje na toaletu – bylo nevhodné říkat to nahlas, ale ona to stejně udělala – Anne vyklouzla
z místnosti a po špičkách se vydala ke svému oblíbenému úkry
tu. S úlevou se schovala za závěsy okenního sedátka v otcově pracovně a pokračovala ve čtení své oblíbené lékařské knihy, skryta před svým rádoby nápadníkem, nevlastní matkou a nevlastními sourozenci, a snila o jiném životě.
Sotva dočetla jednu stránku, když do pracovny vkročily známé kroky. Její otec odhrnul závěsy a odhalil Annino útočiště, o kterém věděl jen on.
„Paní Barkerová rodí,“ začal. „Její nejstarší právě přišel, aby mě upozornil. Připomeň mi, použili jsme minule kleště nebo zvon?“
„Ani jedno! Stačil čas a trpělivost a trochu jemného povzbu zení.“ Anne vstala. „Půjdu s tebou. Její poslední porod byl opravdu těžký.“
„Není třeba. Tentokrát volají i porodní bábu a víš, že Nancy nechce…“
„Co je to?“ Ozval se za ním pronikavý hlas její nevlastní matky. O chvíli později se objevila po boku svého manžela. „Tady ses ukrývala?“ Nelibost se zračila na bledé tváři Nancy. „Ne, ne, ne. Anne s tebou nepůjde. Jde se omluvit pánovi, kterého nezdvořile opustila. Kromě toho není porodní bába. Ani tvoje ošetřovatelka.“
„Samozřejmě že ne,“ začal její otec. „Já jen…“
Nancy zvedla ruce. „Chceš pro ni lepší život, ne? Vlastní domov, vlastní rodinu?“
„No, samozřejmě, časem, ale…“
„Ale já to nechci,“ vložila se Anne. „Manželství vede k neštěstí, dětem a smrti.“ Věděla, že přehání, ale během let, kdy pomáhala otci, při porodu skutečně zemřelo několik žen.
„Manželství nejsou vždy nešťastná,“ odvětila Nancy.
„Ne?“ Anne zvedla obočí. „A co Fanny?“
Její nevlastní matka se rozčílila. „Ty a tvoje sestra! Jste odhodlané být nešťastné, protože vám život nedal přesně to,
co jste chtěly, a přitom ignorujete to, co by vám mohlo přinést
skutečné naplnění. Ne, ženy nemohou být lékařkami. A ano, pan Dalby si vzal někoho jiného. Opravdu si myslíte, že existuje jen jedna cesta ke štěstí? Bůh je větší a život je složitější než to. Ztrácíš tolik času touhou po tom, co nemůžeš mít, že ti unikají – a dokonce se jim vysmíváš – jiné skvělé příležitosti, které máš přímo před nosem.“
Rozhořčení vzplanulo. „Opravdu naznačujete, že pan Shufflebottom je moje skvělá příležitost? Moje cesta k naplnění? To je vše, k čemu jsem dobrá – připoutat se k téměř cizímu člověku a rodit jedno dítě za druhým, kdy se mi s každým dalším rozšíří boky a ubude trpělivosti?“
S rukama na širokých bocích vyjela Nancy vyzývavě: „Jako já, předpokládám?“
„Potrefená husa.“
„Anne Louise Lovedayová!“ Její otec se hrozivě zamračil. „Stydím se za tebe. Okamžitě se omluv své nevlastní matce.“
Anne pohlédla na otce, zrádce, a zvedla bradu. „Omluvím se za to, že jsem byla hrubá, ale ne za to, že jsem řekla pravdu.“
Anne obvykle nebyla jízlivá, ale otcova druhá manželka v ní probouzela to nejhorší.
Nemohla si pomoci a nesnášela ženu, která byla jen o pár let starší než ona a bránila jí v naplnění jejího životního snu.
Následovalo napjaté ticho, během kterého na ni oba upřeně hleděli a z otce a jeho mnohem mladší manželky sálalo napětí.
Nancy ho vzala za paži. „Říkala jsem ti, že je čas, aby odešla. Potřebujeme ten pokoj, když čekáme další, a její neustálá vzpoura není dobrá pro mé zdraví.“
Otec na Nancy nesouhlasně pohlédl a povzdechl si. „Když už mluvíme o odchodu, měl bych vyrazit k Barkerovým.“
„Beze mě?“ zeptala se Anne.
„Přesně tak,“ odpověděla za něj Nancy. „Jsem si jistá, že on a porodní bába to zvládnou bez tebe.“
Anne otevřela ústa, aby protestovala, ale v tu chvíli ji někdo vzal za ruku. Podívala se dolů a přes červenou mlhu hněvu uviděla Matildinu slzami zalitou tvář. „Anne, zase jsem si odřela koleno. Pomůžeš mi? Než mi krev prosákne skrz sukni?“
Anne s úlevou, že odvedla její pozornost, odpověděla: „Samozřejmě, Matty.“ Podívala se na svou malou nevlastní sestru s láskou a pocitem viny. Ona za to nemohla.
„Omluvte nás,“ prohodila a odvedla dívku pryč.
Anne věděla, že by neměla závidět otci štěstí z jeho druhého manželství a druhé skupiny dětí. Ani by neměla chovat zášť vůči ženě, kterou si vzal před šesti lety, necelé dva roky po smrti její matky.
Do jisté míry se s tím vyrovnávala, dokud nová paní Lovedayová nepřevzala roli dohazovačky i nevlastní matky – a pak začala omezovat Annino zapojení do otcovy praxe.
Nebylo Nancyinou vinou, že ženy nesměly být lékařkami, chirurgy nebo lékárnicemi. Ale znamenalo to opravdu, že její jedinou další možností bylo manželství se starším mužem, kterého sotva znala? Ve svých sedmadvaceti letech si Anne uvědomovala, že má první závan mládí dávno za sebou a první výběr nápadníků rovněž. V jejím věku bylo nepravděpodobné, že by se vdala z lásky, a přísahala, že se z žádného jiného důvodu nevdá.
Znovu si vzpomněla na nešťastné manželství své sestry a na vyčerpání své nevlastní matky, která v posledních šesti letech porodila čtyři děti a páté bylo na cestě. Ne, děkuji. Anne se toho všeho vzdá a bude žít svobodný, užitečný život a pomáhat ostatním – jako to dělala slečna Lotty.
Poté, co očistila a zalepila náplastí koleno malé Matildy, Anne znovu otevřela nedávný dopis od staré přítelkyně své
matky, Charlotte Newlandové, s níž si Anne již léta dopisovala. Slečna Lotty, svobodná žena něco mezi pětačtyřiceti a padesáti, zvala Anne, aby přijela a pobyla u ní v Painswicku. Anne zpočátku váhala. Nyní, po událostech dnešního dne, se její volba zdála jasná. Anne si znovu přečetla řádky, které byly plné místních novinek, přátelských pozdravů a toho, jak moc ji ta milá žena postrádá, což Anne připomnělo, jak dlouho se už neviděly. Dopis zakončila poněkud záhadnou prosbou.
P.S. Moje drahá Anne, někdo v Painswicku by potřeboval Vaši pomoc, ale váhám, zda Vám jméno té osoby sdělit, neboť se obávám, že by Vás to odradilo od návštěvy.
Jak zvláštní.
Ať už šlo o záhadu, nebo ne, Anne odpověděla, že přijímá. Pozvání slečny Lotty se zdálo jako perfektní příležitost. Bylo na čase opustit otcův dům a jednou provždy se zbavit snah nevlastní matky o dohazování.
Když se její otec vrátil, Anne se cítila trochu zahanbená, že předtím ztratila nervy. Opatrně se zeptala: „Jak se má paní Barkerová?“
„Výborně, stejně jako její novorozený syn. Porodní bába ho dokázala otočit a společně jsme dítě porodili bez použití jakýchkoli nástrojů.“
Anne si úlevou vydechla. „To je dobrá zpráva. A když už mluvíme o novinkách, slečna Charlotte Newlandová mě pozvala na návštěvu do Painswicku. Rozhodla jsem se její nabídku přijmout.“
Její otec zaváhal, pak pomalu přikývl. „Rozumím.“
Anne pocítila nečekanou bolest při jeho snadném souhlasu a při myšlence na rozloučení s ním. Kdysi spolu tak dobře spolupracovali.
„Vím, že ti chybí, jaké to bylo, když jsme byli jen ty, já a Fanny,“ řekl, „ale…“
„Ne, tati. Chybí mi, když jsme byli všichni čtyři. Chybí mi maminka. Tys na ni možná zapomněl, ale já nemohu.“
„Jak to myslíš, zapomněl? Myslím na ni každý den a přeju si, abych se zachoval jinak. Nikdy jsem ji neměl nechat samotnou v tvé péči.“
Další rána do Annina srdce. Bezpochyby si přál, aby byl po ruce a napravil Anniny chyby. Kdyby tam byl, její matka by možná žila.
Anne napsala své sestře a vysvětlila jí svůj plán odjet na léto, nebo možná i na delší dobu, do Painswicku.
Fanny, která bydlela se svým manželem asi deset mil daleko, jí okamžitě odepsala a trvala na tom, že ji tam sama odveze. Anne Fannyino rozhodnutí jet do Painswicku nepřišlo moc rozumné. Ve skutečnosti si byla docela jistá, že to vůbec není rozumné.
Navzdory Anniným protestům přijela Fanny za méně než týden, jak slíbila.
Zatímco Anne stála u okna a sledovala, jak kočár rachotí po silnici, přišla Nancy a postavila se vedle ní. „Odcházíš kvůli mně, předpokládám.“
„Říkala jsi, že je čas, abych odešla,“ odpověděla Anne.
„A v tom s tebou souhlasím.“
„Takže teď mě bude tvůj otec obviňovat.“
Mě obviňuje z něčeho mnohem horšího, pomyslela si Anne, ale neřekla to nahlas. Měla by Nancy říct, že její odchod není její vina, ale to Anne nemohla upřímně říct. Polkla a poněkud neohrabaně pronesla: „Doufám, že… budeš v pořádku.“
Anne sebrala své věci a vyšla ven. Nancy zůstala v domě, ale tatínek vyšel, aby ji vyprovodil. Anne se slzy vhrnuly do očí, ale potlačila je a rázně prohlásila: „Nezapomeň, že pan Cowley potřebuje další jablečník na kašel, ano? A slečna Batesová své tablety na horečku.“
„Nezapomenu.“
Políbil ji na tvář a Fanny také. O několik okamžiků později se Anne se sestrou vydaly na cestu zpět do Painswicku po téměř tříleté nepřítomnosti. Painswick, místo devadesáti devíti tisů a ještě více vzpomínek. Místo, kde kdysi žili jejich blízcí… a kde stále bydlelo několik přátel a jeden nepřítel.
V malém sestřině voze seděly na jedné lavici, zatímco
Fannyina mladá služebná seděla na sklopném sedadle na jedné straně. Brzy usnula a brada jí při spánku poklesla na hruď.
Anne se podívala na hodinky a zeptala se sestry: „Předpokládám, že pan Norton měl dnes… hodně práce?“
„Ne, ne víc než obvykle. Nabídl se, že pojede s námi, ale já jsem raději vzala Betsy.“ Fanny kývla hlavou směrem ke spící služebné. „Je tichá a bude lepší společnicí na zpáteční cestě.“
Při těchto pohrdavých slovech Anne pocítila bodnutí lítosti nad dobře míněnou nabídkou sestřina manžela.
Asi o hodinu později kočár vyjel na kopec a jak projel zatáčkou, v bočním okénku se objevila vysoká věž a špička kostela sv. Marie. Anne se podívala na sestru vedle sebe a přepadla ji starost o ni. Fanny zírala přímo před sebe, nereagovala, její výhled zakrývaly vlající klopy kabátu kočího na kozlíku. Anne tušila, že stejně vidí spíše scény z minulosti než současnou krajinu.
„Za pár minut tam budeme,“ prohlásila Anne tiše hlasem, v něž zaznívalo jemné varování.
„Hm?“ Fanny se probrala ze svého zamyšlení. „Ach. Ano.“
„Bylo od tebe milé, že jsi mě sem dovezla,“ řekla Anne. „Doufám, že to pro tebe nebude těžké. Být tady. Vzpomínky.“
Pro Anne byly vzpomínky na Painswick převážně příjemné. Narodila se tam jejich matka. A její rodiče tam žili v prosperujícím městečku známém výrobou vlny ještě dlouho poté, co si vzala tatínka a odstěhovali se. Anne a Fanny tam spolu strávily mnoho šťastných letních prázdnin, kdy navštěvovaly své prarodiče z matčiny strany, než před několika lety zemřeli. Anne byla proto vděčná za možnost se tam vrátit. Na druhou stranu, nezlomilo jí to srdce, nezničilo to její plány vzít si muže, kterého milovala.
Fannyin výraz zůstal odtažitý. Zasněný. „Painswick mohl být mým domovem, i teď. Kéž by byl. Kéž by se do toho jeho teta nepletla. Mohla bych být šťastná, místo toho, abych byla uvězněná v manželství bez lásky.“
„Fanny, pan Norton tě miluje. To je vidět na první pohled.“
„Tak to je jen jeden z nás.“
Když Fanny zlomil srdce muž, který jí slíbil, že si ji vezme, jejich nevlastní matka na ni naléhala, aby se vzpamatovala a provdala se za osamělého faráře, kterého znala – vikáře s výborným příjmem a krásným domem. Její sestra tak učinila, ale zdálo se, že nedokáže nebo nechce zapomenout na svou první lásku. Anne bylo sestry líto, ale zároveň ji frustrovalo, že se nesnažila naučit se vážit si muže, kterého si vzala. Muže, kterého nesnášela, protože nebyl Jude Dalby.
Poté, co se Fanny vdala, zaměřila nevlastní matka své úsilí na Anne a snažila se ji také provdat. Trvala také na tom, aby se Anne začala chovat jako mladá dáma a přestala pomáhat otci v ordinaci a lékárně. Otec jí v tom neodporoval.
Jak to odmítnutí bolelo.
Fanny ji najednou uchopila za ruku. „Myslíš, že ho uvidíme?“
Zběsilý lesk ve Fannyiných očích Anne znovu zneklidnil.
Zhluboka se nadechla a klidně odpověděla: „To si nemyslím. I kdyby ano, nezapomeň, že teď žije v manželství, stejně jako ty.“
„To vím. Nemusíš mi to připomínat. Musíš mi slíbit, že pokud se s ním setkáš, zatímco budeš tady, nebudeš s ním flirtovat. Pamatuji si, že se ti líbil jako první.“
„To není pravda!“ protestovala Anne. Nemohla popřít, že jí připadal pohledný, ale mnohem víc se jí líbil jeho bratranec Jasper.
„Kromě toho, těžko bych flirtovala s ženatým mužem. Zvlášť s tím, který ti slíbil sňatek a pak si to rozmyslel.“
Fanny zavrtěla hlavou. „Ten sňatek zakázala jeho teta. Byla to její vina, ne jeho. Neměla bys ho tak tvrdě soudit.“
Anne se v hlavě vybavily všechny staré hádky. Byl to dospělý muž. Kdyby si tě opravdu chtěl vzít, mohl to udělat, ať už by měl dědictví, nebo ne. Ale kousla se do jazyka. Nemělo smysl to teď znovu rozebírat. Všechno to byla minulost. Kéž by to Fanny také pochopila, smířila se s realitou a oddala se svému manželovi.
Dorazily na okraj města a pak rachotily po New Street, míjely hrázděnou poštu, známé obchody, domy z medově zbarveného kamene a hostinec Falcon Inn, než zastavily před Yew Cottage*. Dvoupatrový dům stál naproti nádhernému farnímu kostelu, který se nacházel na velkém, parku podobném hřbitově.
„Půjdeš dovnitř a pozdravíš slečnu Newlandovou?“ zeptala se Anne. „Pozvala nás obě na čaj.“
Její sestra se nehýbala.
„Fanny?“
* Tisový dům