PROLOG
V
oda vyplavila na břeh jezera Ayman dva promo čené a potlučené králíky. Fleck se téměř bez dechu vydrápal na kamenitou pláž, svalil se na záda a snažil se urovnat myšlenky. Galt už stál na nohou. „Musíme jít, Flecku,“ řekl, zatímco mu oči těkaly od jezera k pásu stromů. „Nejsem zrádce,“ vydechl Fleck. „Zrádce?“ vykřikl Galt. „Vítězná strana rozhodne, kdo je zrádce. Prohráli jsme, Flecku. Je po všem. Ani ty, kapitáne Blackstare, tentokrát nic nezmůžeš. Nemáme žádnou šanci.“ „My? My nemáme žádnou šanci?“ „On nemá žádnou šanci,“ hlesl Galt a se svěšenou hlavou se vydal k lesu. Fleck se pomalu postavil a zapotácel se. Obvykle šedou srst měl na rameni zabarvenou do sytě červené barvy. Jedno oko měl oteklé a přivřené. 7
„Ještě se může zachránit,“ namítl Fleck a sáhl po meči. Jeho ruka však sáhla do prázdna. Pochva byla prázdná. „Nic,“ prohlásil Galt. „Nemůžeme udělat vůbec nic. Tohle je konec světa.“ „Ale ta přísaha, Galte. Pamatuješ se? Stále ještě to můžeme zvrátit. Král Whitson nás potřebuje. Princ Lander nás potřebuje,“ řekl a ukázal na hořící loď. „Nikdy se nestanu zrádcem.“ „Zrádcem se staneš, jen když zradíš sám sebe,“ odsekl Galt. Rozběhl se a zmizel mezi stromy. Fleck se snažil udržet na nohou. Zavrávoral a otočil se
8
PROLOG
od prchajícího králíka čelem k jezeru. K obloze stou pal tmavě šedý dým, na ohořelé lodi se to hemžilo nepřáteli. Plameny olizovaly červený prapor ve tvaru kosočtverce, zatímco na palubě bojovali s útočníky poslední královi věrní. Mezi nimi stál s mečem v ruce Whitson Mariner a nad jezerem zněly jeho rozčilené výkřiky. Fleck se narovnal a natáhl ruku. Bolest se rozhořela. Nesnesitelná muka. Ohnul se a zavrávoral. Otevřel oči a uviděl krále Whitsona, který ze všech sil bojoval, aby ochránil prince Landera. Fleck se znovu zvedl, nedbaje na bolest, a zvolal nad jezerní hladinu: „Mé místo vedle tebe, má krev za tvou! Dokud Zelený smaragd nepovstane či konec světa nenastane!“ Fleck Blackstar se bez meče dovlekl k jezeru a vrhl se do vody. Z knihy Černá hvězda Kingstonu
9
KAPITOLA PRVNÍ
HEATHER A PICKET HLEDAJÍ HVĚZDU
H
eather sice tu hru vymyslela, ale díky Picketovi se stala magickou. Pamatovala si den, kdy to všechno začalo. Byla na louce za jejich domem, který se ukrýval v dutině vykotlaného jilmu, ležela na dece a vyhřívala se na slunci. Heather byla tehdy ještě malá. Dlouhé hebké uši se jí mírně ohýbaly ve větru a mašlička, kterou měla vždy uvázanou na jednom uchu, se začala uvolňovat. Toho dne jí maminka uvázala mašličku ve tvaru karafiátu. Byl to důmysl ný výtvor z jedné dlouhé stuhy, který vypadal jako velká květina. Picket byl tehdy ještě malé děcko, které spokojeně spalo ve své postýlce. Heather nasbírala několik klacků a usilovně přemýšlela, co s nimi udělá. Vtom ji silný poryv větru
11
strážci zeleného smaragdu
téměř srazil k zemi. Vítr nakonec ozdobu na uchu uvolnil a jasně červená stuha se zamotala do nasbí raných klacků. V tu chvíli Heather netušila, že drží v rukou součásti hry, která jim později poskytne neko nečné hodiny zábavy. Překřížila dva krátké klacíky do tvaru písmene X. Přidala další a získala šest hrotů. Svázala je dohro mady dlouhou purpurovou stuhou. Heather se usmála. Bylo to hezké, jako hvězda. Stuha byla hodně dlouhá a králičí dívenka uvažovala, že ji celou omotá kolem klacíků. Potom se zarazila a nechala konec stuhy vlát ve větru. Stála tam, nad hlavou držela svůj malý výtvor a radostně se usmívala. Ani nevěděla proč, ale odhodila hvězdu, jak nejdále to dokázala. Hvězda letěla, padala k zemi a stuha za ní vlála jako purpurový ohon. Nakonec zmizela ve vysoké trávě. Heather se zamračila. Obávala se, že bude trvat celou věčnost, než ji zase najde. Hra byla na světě. Když se Picket probudil, vysvět lila mu, jak na to, a doufala, že vyleze z postýlky a budou hrát spolu. Ale byl tehdy ještě moc malý. „Ta hra se jmenuje Hledej hvězdu,“ řekla, „a tohle je ta hvězda.“ „To je opravdová hvězda?“ zeptal se Picket. Hlavu naklonil na stranu a zacukal fousky. „Ne, bratříčku,“ zasmála se Heather, „oprav dová hvězda by v noci byla s miliony dalších hvězd na obloze. Tohle je jenom hra.“ 12
HEATHER A PICKET HLEDAJÍ HVĚZDU
„Hra?“ podivil se Picket. „Možná že všechny hvězdy jsou na hraní.“ Teď, když už byli oba starší, Heather skoro dospělá a ani Picketovi k dospělosti mnoho nechybělo, hráli hru na hledání znovu a znovu. Heather ji zpočátku hrávala sama, ale brzo ji to omrzelo. Jakmile se Picket naučil chodit, začal pod sestřiným trpělivým dohle dem hrát i on. Teď už povyrostl a, i když to Heather nerada přiznávala, ve hře, kterou vymyslela, byl stejně dobrý jako ona. Měl bystré oči a byl obratný hledač. Ona však stále byla rychlejší. Pořád jej doká zala porazit v běhu, i když i Picket běhal velmi rychle. Dnes jí hrozilo, že prohraje. Ale ještě nebylo po všem. Picket vyhodil hvězdu do vzduchu a ta odletěla daleko nad louku. Červená stuha se míhala proti mod rému nebi. Nakonec se hvězda snesla k zemi a zmize la kdesi ve vysoké zlatavé trávě. Jakmile dopadla na zem, vyrazili. Picket se vrhal na všechny strany do vysoké trávy. Měl zvláštní talent vypočítat místo dopadu a jeho odhad býval skoro vždy přesný. Rád se držel nízko u země. Heather zase měla větší zkušenosti a byla rychlejší. Rozběhla se k místu, o němž si myslela, že je to pravé, že tam hvězda musí být. Uháněla ze všech sil, nedbajíc na skrytá nebezpečí, která by ji mohla srazit k zemi. Ať si Picket kličkuje sem a tam, ať se vyhýbá kořenům a pařezům. Ona letěla, jako by měla křídla. 13
strážci zeleného smaragdu
Heather se při každém skoku vznesla do vzduchu a přeletěla přes stébla husté trávy. Líbilo se jí, když cítila vítr na obličeji a dlouhých hebkých uších. Byla ráda, když jí hladil srst. Žasla, jakou má sílu v nohou, když vtom narazila na kámen ukrytý v místě, kde byla tráva nejhustší. Ztratila rovnováhu, upadla a několikrát se převrátila. Bylo po všem. Heather rychle vyskočila na nohy a natáhla dlouhý krk, aby se rozhlédla. Nevšímala si bolesti v noze. Věděla, že to není tak vážné, aby by ji to doká zalo zastavit. Vlevo zahlédla, jak se v trávě klikatí
14
HEATHER A PICKET HLEDAJÍ HVĚZDU
cestička, a bylo jí jasné, že Picket se blíží k hvězdě. Rychle přejela pohledem trávu před sebou a snažila se z achytit nějakou stopu. Zahlédla hvězdu dřív než Picket, ale on k ní byl blíž. Kličkoval sem a tam, pak se zastavil a vystrčil hlavu. Když hvězdu uviděl, rychle se otočil, aby zjistil, kde je Heater. Ale to už se jeho sestra řítila k cíli. Přesně takové zaváhání se hodí, říkala si pro sebe. Heather se nezastavila, ale jejich pohledy se setkaly. Viděla, jak se mu zúžily oči, jak se zachvěly fousky a svraštil obočí. Nevzdá to. Bude to těsné. Picket vedl 2:0, a kdyby tentokrát získal hvězdu, hra by skončila. Heather vložila do posledních metrů všechnu sílu, odhodlaná ukrást bratříčkovi vítězství pod nosem. Usmála se. Viděla, že se Picket rychle blíží. Byl rychlejší, než čekala. Pozorovala ho, jak se chystá na poslední skok směrem k hvězdě. Vrhl se na ni, poháněný větrem jako kamínek poskakující po hladině jezera. Natáhl ruku, aby do ní sevřel hvězdu. Její ruka se však k hvězdě dostala o vteřinku dřív. Srazili se ve vzduchu a skončili v jednom koulejícím se klubku hebké srsti a červené stuhy. Heather se zvedla ze země jako první. V ruce svírala hvězdu. Picket se poškrábal na hlavě a opřel se o loket. 15
strážci zeleného smaragdu
„To,“ začal a odmlčel se, aby nabral dech, „bylo úžasné.“ „Bylo,“ přisvědčila Heather. Lapala po dechu a sna žila se zadržet smích. „Zatím nejtěsnější finiš, Pickete.“ „Ano,“ přikývl. Sotva dýchal, ale usmíval se na celé kolo. „Bylo to ještě těsnější než v nechvalně známé Sněhové bitvě vloni v zimě.“ Při vzpomínce na ten den se jí na obličeji mihl úsměv. Byl to tehdy studený, bláznivý den. Ale dnešní den byl moc pěkný. Žádný sníh, žádný mráz, nic, co by jim mohlo zkazit radost. Alespoň zatím. „Skvělý souboj, Heather,“ řekl Picket a postavil se na nohy. „Byla jsi ještě rychlejší než jindy.“ Heather pohlédla na oblohu nad Východním lesem. V purpurových mracích v dálce se objevovaly nepra videlné záblesky světla. Dunění hromu neklamně oznamovalo blížící se bouřku. Zdálo se, že postupuje dost rychle. Odvrátila zrak. Konec konců nad nimi stále ještě svítilo slunce. Zatím. „Díky,“ odpověděla. „Ale stále máš náskok.“ „Tak ať to letí,“ zvolal. Přál si vyhrát celou hru. Rozmáchla se, srdce jí stále bušilo, a vší silou mrštila hvězdou. Hvězda vylétla vysoko k obloze. Její purpurový ohon se vlnil ve větru. Hra spočívala v tom, že každý z hráčů hodil, jak nejsilněji to dokázal. Oba pak museli stát na místě, dokud hvězda n edopadla na zem. 16
HEATHER A PICKET HLEDAJÍ HVĚZDU
Králíci stáli, očima sledovali červenou hvězdu, zatímco už se jejich těla připravovala k běhu, jen co hvězda zmizí v trávě. Hned jak dopadne. Ale ona nedopadla. Zachytil ji vítr, odletěla doprava od místa, kde stáli, a uvízla vysoko ve větvích starého javoru, který se krčil na kraji Východního lesa. „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Picket a kopl do kamene. V dálce zahřmělo. „Zkusíme se k ní dostat,“ nadhodila Heather. Picket se zamračil, ale následoval sestru. Nesměli jít na východ za tento strom. Mohli jít do Západního lesa, samozřejmě. Ale otec je přísně varoval, aby nikdy nechodili za tento javor, aby se ani na krok nepřiblížili k Východnímu lesu. Také jim nakázal, aby hned běželi domů, co jim síly stačí, kdyby se z Východního lesa něco ozvalo, třeba jen prasknutí větvičky. Takže kromě toho, že se jejich hra ocitla v ohrožení, museli se přiblížit k nejstraši delnějšímu místu, jaké znali. Rychle přešli na kraj louky a vyhlíželi blížící se bouřku. Heather se zadívala na propletené větve javoru. Trčely vzhůru jako hrozivé paže kostlivce a dutina v jeho kmenu byla plná odporné hniloby, rozkladu a zkázy. Byl to mladý strom, ale zdaleka ne tak velký jako rozložitý jilm, v němž měli králíci svůj domov. Ten znetvořený javor umíral. Heather se to zdálo nesprávné, ale otec to potvrdil. 17