PROLOG
Příjezd
Hrozně prší. Voda stéká po čelním skle a stěrače se namáhají, až skřípou. Neřídím, takže jsem proslulá tím, že se co nejblíž k policejní pásce dopravuji taxíkem. Zvykla jsem si věřit jen jednomu řidiči, Jayovi. Vezl mě už na různá místa po celé zemi a občas taky uprostřed noci na letiště nebo na nádraží. Za tu desítku let jsem si už našla svoje rituály. Pouštím si na iPodu Eminema a Kanyeho. Rytmus používám k tomu, abych sebrala sílu na to, co přijde, a oddělila svět, který jsem opustila, od toho, kam se chystám vstoupit. Občas usnu a Jay pustí rádio, aby přehlušil moje chrápání. Vím, že mě upozorní deset minut předem, když si bude myslet, že už se blížíme. Ne vždycky si je jistý, že už tam budeme, protože k čerstvým katastrofám žádné ukazatele nevedou. Náznaky se ale najdou: policejní auto a dodávka jednotky taktické podpory. Mobilní krizová jednotka přistavená hasičským sborem. Skupina černých sanitek. Konečně zastavíme u krajnice a já vylezu zezadu s batohem a kufrem na kolečkách. Připadám si jako obtloustlá letuška. Přehodím si přes hlavu kapuci kabátu a zakleju. Vím, že déšť zkomplikuje život forenznímu týmu, protože poruší stopy a vytvoří doslova polévku z bláta, kerosinu a krve. Navíc budou příslušníci zásahových jednotek netrpěliví a podráždění. Nadechnu se, zhluboka a až k bránici, jak mě to naučil psycholog, který se staral o požárníky u bombových útoků v Oklahoma City. A pak se rozhlédnu, kde jsou dveře do pekla. Vždycky mě šokuje, jak tenká může být hranice mezi katastrofou a zbytkem světa. Tady to je pouhých pár metrů. Auta na dálnici sviští tak blízko, že mi to nadzvedává ofinu. Jedna 11