Začátky jsou těžké
„Cesta do ráje začíná v pekle.“
(Dante Alighieri)
kdy mi prohledali úplně všechny otvory, ústní, ušní, nosní i anální otvor. Ale to je v base rutina.
Pak jsem vyfasoval ústavní hadry, fialové tepláky a mikinu, šedé triko, deku, spodní prádlo, roušky, lžíci, plecháček a pár dalších píčovin, které jsem si zabalil do koule. To si rozložíte všechny věci na deku, svážete je a tu kouli si s sebou taháte celý trest jako Ježíš svůj kříž. Pak mě poslali do sprchy, kde jsem se snažil smýt ten mrazivý pocit, ale nějak to nešlo dolů. Po umytí jsem si na sebe vzal stylový vězeňský hadry, tu jejich teplákovku a následovalo focení do vězeňské karty. Mug shots. Předali mě dvěma dozorcům, kteří mě vedli skrz celou věznici do mé cely.
„Na jak dlouho deš sedět?” zeptal se mě jeden z nich.
„Na tři roky,” odpověděl jsem s představou, že to rychle uteče a určitě mě pustí co nejdříve za dobré chování.
Cela byla hnusná, špinavá, smrdělo to tam zatuchlinou, vyčpělým cigaretovým kouřem a nemytou toaletou, ale aspoň byla prázdná. Toaleta v cele bývá v rohu místnosti oddělená pouze lítačkami. Podle počtu postelí si tu mělo kroutit trest až pět lidí, což mi připadalo nepředstavitelné, ale naštěstí jsem tam byl sám. Ne, nestál jsem o žádnou společnost. Když za mnou zavřeli katr, tak jsem si vybalil své věci do železné vězeňské skříně.
Ustlal jsem si postel nebo jsem přes ni spíš přetáhl tu starou chlupatou deku, lehnul jsem si a snažil jsem se přemýšlet.
Tak a je to tady, jsem zavřenej, hučelo mi v hlavě, vzal jsem si do ruky knihu Trénink vězně, kterou napsal pod pseudonymem Paul Wade, což byl mukl, který seděl v těch nejhorších amerických věznicích jako San Quentin, Angola a Marion a psal o tom, jak správně cvičit v base. Po několika stránkách jsem usnul.
Probudil mě až zvuk katru a do cely mi strčili prvního spoluvězně. „Ahoj, nemáš tabák?” zeptal se na první věc a já neváhal a podal mu marlborku. Koupil jsem si dva kartony. To je v base základ. Tabák a káva. Zapálil si, hluboce nasál dým a jeho uvolnění rezonovalo po celé cele.
„Já sem Ivoš,” představil se mi. Pozoroval jsem ho ze svého lůžka zpoza knihy a snažil jsem se rozluštit, jestli vypadá jako násilník, nebo jako pohodář. Všiml jsem si, že na ruce, ve které držel cigaretu, mu chyběla polovina ukazováčku. Ivoš měl takový východní obličej, krátké vlasy, byl malý a hubený, ale šlachovitý. Mohlo mu být tak čtyřicet let.
„Já sem Dan,” vstal jsem a podal mu ruku. „Co se ti stalo s prstem?”
„Měl jsem nehodu na šachtě, tenkrát, když jsem dělal v dolech a těžil jsem uhlí. Já jsem z Ostravy, ale teď žiju v Londýně a živím se jako instalatér. Plumber. Přijeli si pro mě až tam. Věřil bys tomu? Nechápu proč, obvinili mě z trestu, který jsem si už jednou odseděl. Řízení pod vlivem.
Snad se to co nejdřív vyřeší. Mám v Londýně rozdělanou práci,” vysvětlil mi Ivoš jeho situaci a u toho nervózně pokuřoval.
„No, tak doufám, že seš normální,” řekl jsem na to a dal mu celou krabičku marlborek. Vypadal, že to potřebuje. „Na, zakuř si, já du spát. Zejtra můžem pokecat.”
Opět mě probudilo otevření katru. Strašný zvuk.
„Ivoš Sopóci! Sbal si věci, musíme tě přemístit kvůli možnému šíření pandemie,” zahulákal dozorce. Během několika minut byl pryč. Takže oni ho hodili ke mně a po pár hodinách ho dali na samostatnou celu, aby zabránili šíření pandemie. Hahaha, experti. Uprostřed noci tak zmizel můj první spoluvězeň a to se mi zrovna začal zamlouvat.
Zase jsem byl sám, ale už jsem nemohl spát. Každou hodinu chodil dozorce na kontrolu, rozsvítil světlo na cele a nahlédnul skrz katr, jestli je vše v pořádku. Marně jsem se pokoušel usnout. Z protější cely se začal ozývat bolestný skřek, jako kdyby někoho na nože brali, i volání o pomoc. Něco se tam stalo, to bylo jasné. Dozorce už ale nechodil, asi usnul a já mu jen tiše záviděl.
Když jsme ráno čekali na snídani, zaslechl jsem jednoho z dozorců: „Ten debil se podřezal.”
„Odveďte ho na ošetřovnu, kurva, to je bordel,” poslouchal jsem za dveřmi ohromený jako malé děcko, které slyší souložit rodiče. To podřezání asi pěkně zvoral, když ještě po několika hodinách dokázal chodit.
„Snídaně!” otevřel se katr a já dostal svou první úžasnou vězeňskou snídani. Chleba tvrdý jako šutr, jeden tavený sýr luxusní značky ARO a studený čaj bez chuti. Mhm. Zkoušel jsem kousnout do chlebu, ale nechtěl jsem si vylámat zuby hned druhý den. Spokojil jsem se jen s čajem a sýrem.
Po chvíli do mé cely vtrhnul bachař: „Umíš uklízet?” zeptal se mě.
„Jo, to docela umim, už sem to párkrát dělal,” odpověděl jsem s humorem, který v base zůstal většinou nepochopen.