Ú vod Kdy vznikají národy, co vyvolává etnické čistky, jak se mohou státy smířit? Tato studie sleduje jednu cestu k moderní národnosti. Začíná v šestnáctém století založením největší říše v raně novověké Evropě, Polsko-litevské unie. Národem této unie byla její šlechta, katolická, pravoslavná a protestantská. Šlechtice polského, litevského a východoslovanského původu spojovala společná politická a občanská práva a sami se v latině nebo v polštině označovali za „polský národ“. Pokládali za přirozenou samozřejmost, že jazyky státu, mluva, literatura a liturgie budou různé. Poté, co si soupeřící říše v osmnáctém století Unii rozdělily, přeformulovali někteří vlastenci pojem národ na lid a národnost na jazyk, jímž mluví. Na konci dvacátého století, kdy se tato studie uzavírá, jsou ústřední země staré Unie rozděleny mezi státy pojmenované podle národů: Polsko, Ukrajinu, Litvu a Bělorusko. Do té doby převažující koncepce národnosti předpokládala hranice oddělující jazyková společenství se stejným jazykem, stejnou politikou a stejnými bohoslužbami. Jak v raném novověku vznikly čtyři národní ideje z jedné jediné? Naše putování sleduje národní ideje od raně novověké Unie (1569–1795) přes říše devatenáctého století, které si ji rozdělily (1795–1918), po nezávislé státy a sovětské republiky, které je nahradily (1918–1939). Shledáme, že raně novověký polský národ rozdělení přežil a prosperoval pod vládou říše, jejíž rozpad začal na sklonku devatenáctého století. I tehdy se národní ideje objevovaly v těsném soupeření s onou raně novověkou vizí na odlehlejším pozadí imperiální vlády. Toto těsné soupeření tradičního vlastenectví a etnického nacionalismu pokračovalo v nových státech vzniklých po první světové válce. Třebaže po roce 1918 samotná státnost nutila k volbě a zužovala možnosti volby, nově se prosazující myšlenka moderního etnického národa ještě nepřevládla. Teprve organizované násilí druhé světové války nakonec prolomilo historickou slupku, v níž mohly koexistovat raně moderní představy o národnosti. Deportace, genocida a etnické čistky zničily historické regiony, vylidnily multikulturní města a vyčistily tak cestu modernímu nacionalismu. Masové vraždění a vysidlování elit vytrhaly kořeny tradic. Na podporu tohoto tvrzení se tato studie soustředí na válečné zážitky Poláků a Ukrajinců a zkoumá příčiny jejich vzájemných etnických čistek. Po čtyřech letech sovětské a nacistické okupace se Ukrajinci a Poláci vzájemně etnicky čistili další čtyři roky. Tyto čistky si vyžádaly víc než 100 tisíc životů a 1,4 milionu lidí bylo nuceno k přesídlení. Jak se to stalo? Vyvolává nacionalismus etnické čistky, nebo etnická čistka nacionalizuje obyvatelstvo? Mohou se národní státy s takovými dějinami dohodnout? Mohou být požadavky moderních národních idejí, tak brutálně vyjadřované etnickým čištěním, artiku-
16
Ti mot h y Sn y de r
lovány nějak mírumilovně? Na tyto otázky nastolené čtyřicátými léty dvacátého století měla dát odpově léta devadesátá. V letech po revolucích roku 1989 bylo možné najít všemožné představitelné příčiny k národnostnímu konfliktu mezi Polskem, Litvou, Běloruskem a Ukrajinou: rozpad impéria, hranice bez historické legitimity, provokující menšiny, revanšistické nároky, vystrašené elity, nová demokratická politika, vzpomínky na etnické čistky, národní mýty o věčném konfliktu. Z těchto začátků polská východní politika s vědomím moderní nacionality utvořila stabilní geopolitický řád. Zhroucení Sovětského svazu bylo předvídáno, uspíšeno a vedlo k mírumilovným koncům. Nejprostším důkazem polského úspěchu byla západní neznalost historického soupeření a válečných etnických čistek, které popisuje tato kniha. Tam, kde došlo k ozbrojenému konfliktu jako v Jugoslávii, tam veřejnost byla poučena o předchozích konfliktech z dob války a o údajné starobylé nenávisti. Tam, kde převládl mír a prosperita jako v Polsku, tam se do centra dění dostal historický narativ o „návratu do Evropy“. Dalším důkazem úspěchu polské východní politiky ostatně byla právě integrace Polska do západního společenství. V roce 1999 byla nová Evropa svědkem překvapivého protikladu úspěchu a selhání: když NATO přijímalo za člena Polsko, bombardovalo Jugoslávii. Zatímco svět sledoval konflikt Srbů s jejich sousedy, byly v Kosovu rozmístěny společné mírotvorné polsko-ukrajinské prapory. Proč severovýchodní Evropa držela pospolu, zatímco jihovýchodní Evropa se rozpadla?
ČAS Tyto tři otázky – kdy vznikají moderní národy, proč dochází k etnickým čistkám a jak mohou národní státy nastolit mír – určují chronologický rozsah této studie: 1569–1999. Rok 1569 označuje vytvoření raně novověkého polského národa. V tom roce polská a litevská šlechta ustavila svou Unii smlouvou známou jako Lublinská unie. Od té doby byli litevští a polští šlechtici společně zastoupeni v jednom parlamentu, společně volili vládce a stále intenzívněji sdíleli společnou civilizaci. Polské království a Velkoknížectví litevské si zachovaly odlišné zákony a administrativu i vnitřní hranice. Lublinská unie změnila tyto hranice ve prospěch Polska; přesunula nejjižnější východoslovanská území do Polska. Tím rozdělila východoslovanskou šlechtu i lid, a vytvořila tak novou hranici mezi oblastmi, které jsou dnešní Ukrajinou a Běloruskem. Ačkoli Lublinská unie vycházela z ducha náboženské tolerance, sbíhala se časově s ambiciózní církevní reformou. Přechod východoslovanské šlechty z východního k západnímu křesanství zapříčinil další odlišnost mezi šlechtickým stavem a obecným lidem na území, které dnes známe jako Bělorusko a Ukrajinu. Sjednocení polského šlechtického národa tedy provázelo nové rozdělení jiných spo-
Obnova ná rodů
17
lečenských skupin. Následující vzpoura na Ukrajině v roce 1648 narýsovala kontury polských, ukrajinských a také ruských národních dějin. Rok 1569 je netradičním výchozím bodem. Národní dějiny Polska, Litvy, Bělorusi, Ukrajiny nebo Ruska obvykle začínají obdobím středověku a sledují údajně nepřetržitý vývoj národa až do současnosti. Abychom nejlépe porozuměli změně týkající se roku 1569, je nejlepší přijmout bezchybnou podobu jediného raně novověkého národa na rozsáhlém území raně novověké Unie a poté zvážit její dědictví pro moderní politiku. Tento raně novověký národ se nazýval „polský“, ale takový pojem označoval spíš občanství a civilizaci než jazyk nebo etnicitu. Začít rokem 1569 nám umožňuje vidět soudržnost a přitažlivost raně novověkého polského národa a osvobodit se od vlastních moderních představ o tom, co musí znamenat národnost. Protože jde o studii spíše o národnosti než o státnosti, je nekonvenční i její průběžné dělení. Devatenácté století bylo „krásným věkem“ polské civilizace, i když byla Unie v roce 1795 rozdělena. Místo aby se zabývala rokem 1795, jak by doporučovaly romantické, národnostní i historiografické tradice, tato kniha vnímá jako začátek konce raně novověké politiky rok 1863. V roce 1863 polská šlechta naposledy povstala proti ruské nadvládě; po roce 1863 začala ruská říše ve svých západních državách napadat polskou kulturní a ekonomickou dominanci. Po povstání se důležité části tradiční polské elity obrátily proti tradičním definicím státu a národa. Spojovalo je několik říšských správců a lidových aktivistů, kteří navrhovali, aby byly národy definovány náboženstvím a jazykem. Až po roce 1863 jsme svědky moderního polského, litevského a ruského nacionalismu nepřátelského k raně novověkému odkazu a k by jen náznaku běloruské ideje. Žádná taková trhlina neexistovala v malých územích staré Unie, které se ocitly pod Rakouskem. Tady se soustředíme na rok 1876. V tomto roce byly v Ruské říši zakázány ukrajinské knihy a od té doby začala nabírat na síle ukrajinská myšlenka v Rakousku a vznikly podmínky pro ukrajinsko-polskou rivalitu v rakouské Haliči. Uvidíme, že minulost byla významná pro vzrůst moderních národů, nikoli však tak, jak to hlásají noví moderní nacionalisté. Každý moderní nacionalismus, s nímž se setkáváme, přehlíží patrné raně novověké tradice ve prospěch vymyšleného navazování na středověk. Zjistíme také, že modernizace je spojena s nacionalismem, i když teorie o modernizaci nemohou vysvětlit základní údaje týkající se národního úspěchu a neúspěchu. Rysy moderní společnosti – politické ideologie, demokratická politika, rafinovaná propaganda, masová média, veřejné vzdělávání, růst populace, urbanizace, industrializace – mají v této studii své místo. Centralizovaný stát představuje něco jako fetiš jak pro nacionalismus, který ho projektuje do minulosti, tak pro sociální vědce, kteří náležitě zdůrazňují jeho novost a potenciál, ale poněkud přehánějí úspěch budovatelů tohoto státu. Státy existují v čase stejně jako národy. Státní moc je legitimní, jestliže lidé usoudí, že ji stát má mít. V této studii jsou pokusy
18
Ti mot h y Sn y de r
budovat moderní centralizovaný stát vnímány jako projekt se smíšenými a ne vždy předvídatelnými důsledky. Státy se rozpadají, stejně jako vytvářejí a způsob jejich rozpadu často ovlivňuje národní ideály následující generace. Když státy vzniknou, mívají často nejednoznačnou formu: například mladé sovětské republiky a jejich měnící se národnostní politika, v nichž po počátečním růstu národního cítění následovalo hromadné vyvražování především inteligence; ambiciózní meziválečné Polsko rozdělené definicí národa nebylo schopno asimilovat pohraničí ani vybudovat federální strukturu; anebo poválečný polský stát, který legitimoval etnickou stejnorodost, ale byl ovládán komunisty. Při probírání prvních desítek let dvacátého století se kniha zabývá budováním státu jako jednou zkušeností z mnoha, které pomáhaly, nebo bránily národním idejím. Uprostřed dvacátého století okupovaly území, jímž se tato kniha zabývá, centralizované státy zvláštního druhu, nacistické Německo a Sovětský svaz. Režimy, jež tam importovaly, byly nepřátelské k obyvatelům, kteří se ocitli v jejich državách, a byly cizí pro tradiční metody místní politiky. Tato studie věnuje pozornost zřízení (anebo nezřízení) národních států (nebo jejich napodobenin) po první světové válce, ovšem přikládá větší důležitost osudu obyvatel za druhé. Druhá světová válka zničila zbytky raně novověké národnosti a rozšířila moderní nacionalismus všude možně. Třebaže předěly představují obě války, rok 1945 je důležitější než rok 1918. Po roce 1863 to byla moderní idea národa, která zahrnula masy obyvatelstva; po roce 1945 to byly masy obyvatelstva, které si osvojily moderní národní ideje. Z podobných důvodů naše studie končí roku 1999, a nikoli 1989. Přestože Polsko získalo suverenitu v roce 1989 a Bělorusko, Litva a Ukrajina získaly nezávislost roku 1991, konec jedné etapy národní historie představuje vstup Polska do NATO v roce 1999. Členství v NATO nejen potvrdilo úspěch moderního polského národního státu, ale šlo také o odměnu za to, jak Polsko zacházelo s citlivými národnostními otázkami. Podporou nových národních států mezi svým územím a Ruskem se Polsku podařilo definovat se jako součást Západu. Rok 1569 vyznačoval závazek raně novověkého Polska expandovat na východ, který skončil ve čtyřicátých letech dvacátého století; rok 1999 vyznačoval nový polský závazek vůči západní bezpečnosti a politické identitě.
ÚZEMÍ Tato studie nesleduje hranice národních států dvacátého století, ani říší století devatenáctého; zabývá se územím Polsko-litevské unie, jak byla ustavena v roce 1569. První část se soustředí na město Vilnius. Vilnius byl hlavním městem Litevského velkoknížectví, provinčním hlavním městem v ruské říši, polským městem ve dvacátých
Obnova ná rodů
19
a třicátých letech dvacátého století a sovětským litevským městem po druhé světové válce. Dnes je hlavním městem nezávislé Litvy. Před tzv. konečným řešením nazývali Židé Vilnius „Jeruzalém Severu“; do nedávné doby si na město dělali nárok Poláci, Rusové a Bělorusové stejně jako Litevci. V raně novověkém rámci politické nacionality je Vilnius litevské město, protože byl hlavním městem Litevského velkoknížectví v Polsko-litevské unii. V moderním rámci byl Vilnius před druhou světovou válkou vším, jen ne litevským městem: jen velice málo jeho obyvatel byli Litevci a město bylo součástí polského státu. Nás zde tedy zajímá, jak se z Vilniusu stalo litevské město v moderním národnostním smyslu, tedy svým obyvatelstvem a kulturou. Druhá část se zaměřuje na východní Halič a Volyň. Tato východoslovanská území, obývaná rozsáhlým polským a židovským obyvatelstvem, bývala jádrem staré Unie a po jejím zániku zázemím říše. Při dělení na sklonku osmnáctého století připadla Volyň Rusku a Halič Rakousku. Tak jako v historické Litvě, zůstali i na Haliči a Volyni po celé devatenácté století dominantním živlem Poláci. Teprve ke konci století vyklidili Poláci na Volyni půdu svým ruským konkurentům, nebo udělali kompromis s ukrajinskými politickými stranami v rakouské Haliči. V obou říších polští nacionalisté pomáhali ukrajinské věci snižováním polské národnosti. Raně novověký polský národ byl spojen s působivým množstvím výdobytků civilizace zprostředkovávaných polštinou. Přesunutím národa na lid polský nacionalismus Poláky nově definoval jako jednu etnickou skupinu mezi jinými a vyzval k politickému soutěžení na úrovni negramotného rolnictva. Po první světové válce Halič i Volyň pohltil nový polský stát. I když meziválečná polská nerozhodná politika pomohla ukrajinským nacionalistům, byl začátek dvacátého století na Haliči a Volyni velmi podobný jako ve století devatenáctém, či dokonce osmnáctém. Historickou jednotu Haliče a Volyně zničila až druhá světová válka – a přinesla vítězství moderního nacionalismu. Tato území byla v roce 1945 připojena k sovětské Ukrajině a od roku 1991 to jsou nejvlastenečtější regiony nezávislé Ukrajiny. Dnes je známe jako „západní Ukrajinu“. Úzké zeměpisné zaměření na Vilnius (pro Polsko, Litvu a Bělorusko) a na Halič a Volyň (pro Polsko a Ukrajinu) je v dlouhodobé perspektivě způsob, jak tyto proměny objasnit. Upřeme-li pohled na historické regiony v průběhu čtyř staletí, můžeme postřehnout ekonomickou a společenskou změnu, vidět, jak armády táhnou sem a tam, a ve dvacátém století pozorovat vysídlování, deportace a přesidlování obyvatel. Pokud dokážeme zůstat v klidu a zvládneme-li se bez pohnutí po daných regionech pohybovat, uvědomíme si bolestnou a nevratnou změnu. Zpozorujeme, jak se politická krajina posouvá, štěpí, a nakonec se rozpustí do jakési nové. S přihlédnutím k proměnám ve čtyřicátých letech se třetí část této knihy nesoustředí ani tak na Vilnius, Halič a Volyň, jako na diplomatické problémy, které tyto proměny přinesly nově suverénním národním státům po revolucích v roce 1989. Třetí část se věnuje velké polské strategii devadesátých let, která přijímá a potvrzuje rozdělení východní
20
Ti mot h y Sn y de r
Evropy do národních států v současných hranicích. To se může jevit jako jasná věc, šlo ovšem o novinku v polské politické teorii a nezvyklost v praxi východoevropské diplomacie po pádu komunismu.
ŽI D É , R U SOVÉ , NĚ M CI ? Když byla v haličském městě Kolomyji stržena Leninova socha, ukázalo se, že stála na podstavci postaveném ze židovských náhrobků. Kolomyja je dnes město na jihozápadní Ukrajině. V letech 1939–1941 a 1945–1991 to bylo město na jihozápadní sovětské Ukrajině, v letech 1941–1944 město v nacistickém Generálním gouvernementu, před druhou světovou válkou město v polském stanisławówském vojvodství, před první světovou válkou město v rakouské Haliči, do roku 1772 město v ruthénském vojvodství Polského království. Až do tzv. konečného řešení (1941–1942) byla Kolomyja židovským městem, a tam vládl kdokoli. Nepřítomnost Židů v Kolomyji i v celé východní Evropě se časově sbíhá se čtyřiceti lety přítomnosti komunistické vlády. Devadesátá léta přinesla ve východní Evropě přímo výbuch národní historie, ale nová bádání často začínají národnostním světem zděděným po druhé světové válce a kodifikovaným komunisty. Židovské dějiny byly odděleny od hlavního proudu východoevropských dějin. Stejně jako izraelská historiografie zdůrazňuje úspěšný sionistický projekt, pomíjejíc východoevropské kořeny izraelské politiky, soustřeuje se východoevropská historie na státnost a často nedokáže přiřadit Židům jejich patřičné místo. Existují četné cenné výjimky a také nedávný chvályhodný trend vydávat svazky, které načrtávají několikeré národnostní hledisko. Jakkoli je to nesmírně užitečné, neřeší to problém nacionalismu v dějinách. Může to vést k politicky korektnímu multinacionalismu, v němž paralelní historické kanály protínají historickou půdu, která vyžaduje pečlivé zavlažování. Proč jsou – vzhledem k rozsahu této práce – v jejím podtitulu pominuti Židé, Němci a Rusové? Jde o studii o moderní polské, ukrajinské, litevské a běloruské národnosti bez ambic sledovat vývoj německé, ruské a židovské národnosti. Je to pokora, ne opomenutí. Hlavní linie německých národních dějin vede jiným směrem. Ruská národní myšlenka se zde probírá ve spojení s raně novověkou Ukrajinou a Litvou. Vznik židovské národní ideje musí počkat na samostatné zpracování z pěti důvodů. Zaprvé jsou Židé historicky starší společenství než slovanské a baltské národy. Zadruhé se obecní autonomie Židů ve staré Polsko-litevské unii a nezbytné uvedení do tohoto tématu vymykají struktuře této práce. Zatřetí vstup Židů do moderního politického života znamenal zrušení jejich komunitních výsad a právního odloučení, jež byly charakteristické pro Unii, a (pomalé a neúplné) rozšíření individuálních práv v rozpadajících se říších během devatenáctého století. Tato zkušenost je do té míry odliš-
Obnova ná rodů
21
10. k a p i t o l a .
E pi log: komu n ismus a oč išt ě n é v z pom í n k y (1947–1981) Polsko, které se vynořilo v roce 1945, pokrývalo značně odlišnou část Evropy než Polsko zničené v roce 1939. Polovina předválečného polského území byla ztracena ve prospěch Sovětského svazu v roce 1939, třetina jeho poválečného území získána od Německa v roce 1945. Pryč bylo Wilno a Lwów, přibyl Gdańsk a Wrocław. Poválečné Polsko bylo v drtivé většině polské: asi 97 % jeho občanů se pokládalo za Poláky. Jenže kdybychom přiložili polské poválečné hranice na mapu předválečné Evropy, zjistíme, že území poválečného Polska bývalo v roce 1939 domovem čtyř skupin: Poláků, Němců, Židů a východních Slovanů (Ukrajinců a Lemků). V roce 1939 tvořili Poláci jen asi tři pětiny obyvatel na území, z něhož se v roce 1945 stalo Polsko.1 Celkově jsme už viděli, jak se z těch tří pětin stali skoro všichni: Židé byli vyvražděni, Němci vyhnáni a Ukrajinci deportováni, zatímco Poláci byli ze Sovětského svazu „repatriováni“ na západ. Tato kapitola se soustředí na důsledky přestěhování Poláků a Ukrajinců a pokusí se odhalit něco o tom, co bylo zničeno, aby mohlo být Polsko obnoveno.
E TNICKÉ ČISTKY A S P OL E Č E NSKÁ P A M Ě Ť Čistky Poláků na území, z něhož se stala západní Ukrajina, a čistky Ukrajinců na území budoucího jihovýchodního Polska ukončily stovky let smíšeného osídlení pohraničí. Od raného novověku byly na Haliči a Volyni třemi hlavními jazyky ukrajinština, polština a jidiš a čtyřmi hlavními vyznáními pravoslavné, řeckokatolické, římskokatolické a judaismus.2 Haličští a volyňští Židé byli za holokaustu téměř vyhlazeni a mnozí z těch, kteří přežili, po válce emigrovali. Poláci a Ukrajinci tato území
Obnova ná rodů
191
obývali dál, ale v roce 1947 je poprvé rozdělila trvalá hranice mezi politickými útvary označenými „polský“ a „ukrajinský“. Haličanům nezbylo, než považovat za hlavní národnostní menšinu Rusy a za jazyk moci a kultury ruštinu3. Po šesti staletích vlády z Krakova, Varšavy a Vídně byla vláda z Moskvy něčím novým. Na bývalé polské Volyni zbylo v roce 1947 asi 7000 Poláků z 350 tisíc, kteří tam žili v roce 1939. To byl pokles o 98 %. Na území, z něhož se stala sovětská ukrajinská Halič, se nacházelo asi 150 tisíc lidí, kteří se označovali za Poláky; před válkou jich bylo asi 1,8 milionu, tedy pokles o 92 %. Na mnohem menším území Haliče, které zůstalo po přesunu hranic v Polsku, žilo v roce 1939 asi 600 tisíc lidí hovořících ukrajinsky; roku 1947 jich tam zbylo kolem 30 tisíc: pokles o 95 %. Na Volyni a Haliči bylo vyvražděno asi 97 % židovských obyvatel, přičemž na Volyni tento počet dosahoval 98,5 %.4 I kdybychom brali v úvahu nejobezřetnější výpočty, naznačují tyto změny drastickou proměnu osídlení značné oblasti Evropy. Konečné řešení v letech 1941–44 bylo politikou nacistů, „evakuace“ národnostních menšin v letech 1944–46 politikou Stalina; první však usnadnila ukrajinsko-polskou etnickou válku, jež začala v roce 1943, a druhá v ní pokračovala. Ukrajinci mají v paměti etnické čistky „polského“ režimu a vzpomínají na UPA jako na organizaci, která jim pomáhala. Vzpomínka na UPA se stala zásadním prvkem ukrajinské identity v poválečném Polsku. Většina Ukrajinců deportovaných z Polska v letech 1944–46 se usadila na západní Ukrajině. Také pro ně se UPA stala hlavním institucionálním zdrojem národní identity.5 Ukrajinci žijící na sovětské Ukrajině si někdy stěžují, že na jejich osud zapomněli Ukrajinci v Polsku, kteří zažili jen rok 1947 a Operaci Visla.6 To není od věci. Ukrajinská otázka nebyla „vyřešena“ jen v Polsku, či přesněji jen v Polsku a na západní Ukrajině. Od roku 1944 do roku 1946 bylo na střední a východní Ukrajinu posláno 159 241 lidí, považujících se za Ukrajince. Na západní Ukrajinu jich bylo přestěhováno 323 858.7 Při Operaci Visla bylo v rámci Polska přemístěno 140 660 osob. Kvantitativně se Operace Visla týkala necelé čtvrtiny polských občanů přesidlovaných jako Ukrajinci. Na střední a východní Ukrajinu bylo posláno víc lidí než do západního Polska; ti se také museli přizpůsobovat novým okolnostem a jejich situace byla takřka v každém ohledu horší. Zatímco si Ukrajinci, kteří zůstali v Polsku, pamatují rok 1947, Poláci přestěhovaní z Volyně a Haliče si pamatují masakry, jichž se dopustili ukrajinští partyzáni v letech 1943 a 1944. Barbarské vraždění polských civilistů příslušníky UPA na Volyni v roce 1943 a na Haliči roku 1944 patřilo k nejstrašlivějším epizodám války. Poláci, kteří je přežili, i jejich rodinní příslušníci skoro vždycky vnímají UPA jako bandu vrahů. Přeživší roztroušení po celém poválečném Polsku jejich vzpomínku neznali, protože za komunistického režimu byly debaty o ztracených předválečných územích tabu. Poláci, kteří přežili, si také nesli obrovský díl národního ponížení, plynoucího ze
192
Ti mot h y Sn y de r
zhroucení civilizační mise na východě, myšlenky, která bývala pro polskou národní identitu stejně důležitá jako Divoký západ pro Američany anebo impérium pro Brity. Tyto ukrajinské a polské vzpomínky se zásadně liší: obsahují protikladné vylíčení událostí a mají jiné hrdiny a darebáky. Formou se navzájem podobají: ty i ony vypovídají o zničení způsobu života a nutnosti začít nanovo. Zvažme jednu po druhé dvojici ukrajinských a polských vzpomínek. „Nikomu se ani nesnilo o tom, že by bylo možné velkou ukrajinskou vesnici kypící ukrajinským životem za tak krátkou chvíli a tak krutě a barbarsky smést z povrchu země.“ „Volyňský požár, záře plamenů, vidím to pořád, nemohu se toho zbavit, nemohu na to zapomenout. To, co se stalo na Volyni, zůstane v mé paměti až do smrti.“8 Historický nesoulad týkající se let 1943–47 a toho, kdo konflikt začal a kdo nejvíc trpěl, plyne z odlišné definice skupin, hranic a období. Ukrajinci si správně myslí, že polské skupiny udeřily první ve většině oblastí, jež po válce připadly Polsku. Poláci si správně myslí, že celý cyklus zahájilo rozhodnutí OUN(B) zničit polský živel na území poválečné západní Ukrajiny. Ukrajinci jsou správně přesvědčeni, že na území, jež je nyní v Polsku, bylo zabito víc Ukrajinců než Poláků: kolem jedenácti tisíc Ukrajinců a na sedm tisíc Poláků. Poláci jsou správně přesvědčeni, že vezmou-li se v úvahu všechna sporná území, byl zabit větší počet Poláků: asi sedmdesát tisíc Poláků a zhruba dvacet tisíc Ukrajinců.9
KOL E KTIVNÍ P A M Ě Ť A M O D E RNÍ NÁRO D NOST Fakta nepřekroutí spojení vzpomínek a lidských obětí, které stojí proti sobě v polské a ukrajinské paměti. Tyto paměti dpovídají dvěma moderním nacionalismům převládajícím v Polsku a na západní Ukrajině. Zároveň je důležité vidět, že strašlivé události, na něž se dnes vzpomíná, často osvětlují národnostní identitu Poláků a Ukrajinců, kteří je vyprávějí. Perspektiva roku 1947 se nesmírně lišila od perspektivy roku 1939. Dospívající a dospělí, kteří ve čtyřicátých letech prováděli vzájemné etnické čistky, bývali dětmi, které si (někdy doslova) ve třicátých letech spolu hrály. Typická je vzpomínka volyňského Poláka Waldemara Lotnika, jenž se účastnil strašlivých etnických čistek na sklonku roku 1943 na polské straně: „Byli to však Ukrajinci, s nimiž jsem strávil většinu svého dětství, učil se číst a psát, v zimě bruslil na zamrzlém jezeře a nacházel střepy ruské a německé munice, které zůstaly v lesích a na polích po první světové válce…“10 Neříká to sice, ale s těmi dětmi jistě mluvil ukrajinsky. To, jak žil Lotnik a jemu podobní, kteří o tom mohli vyprávět, vyvrací předpoklad o vrozené národní povaze, usvědčuje ze lži kulturní definici národní identity a varuje nás, abychom rozlišovali mezi předválečným a poválečným chápáním národnosti. Lotnik – a pamatujme, že jde o Poláka vyprávějícího čistě polský příběh – by byl při několika příležitostech zabit, kdyby nemluvil ukrajinsky a rusky jako svým
Obnova ná rodů
193
mateřským jazykem. Měl „devět životů“, jak zní název jeho pamětí, díky tomu, že mluvil jazyky jinými než jen polsky. Jednou takřka zahynul, protože jeho východní přízvuk v polštině upoutal sluch pozorného důstojníka Rudé armády, který pátral po dezertérech. Některé polské děti unikly na Volyni v roce 1943 smrti, protože mluvily ukrajinsky s ukrajinskými dětmi, s nimiž si hrály, a když je někde na cestě zastavili cizinci, uměly odříkat modlitby ukrajinsky. Volyňské ukrajinské rodiny, které chtěly zachránit polské děti, je učily Otčenáš ukrajinsky. Přestože jsme viděli, že náboženská konfese sloužila jako poznávací znamení konkrétní národnosti a že církve někdy poskytovaly útočiště nacionalistickým aktivistům, bylo to poprvé, kdy mělo náboženství zásadní význam jako znak národnosti pro společnosti obecně. Definujeme-li modernitu jako období, kdy národnost znamená víc než náboženství, začíná moderní doba na Volyni a většině Haliče ve čtyřicátých letech. O případech takové záchrany víme ze vzpomínek lidí, kteří přežili. Z pochopitelných důvodů je obtížnější popsat okolnosti smrti než okolnosti přežití. Existuje nicméně dostatek případů mylné identifikace, které v letech 1943 a 1944 vedly k vraždě, aby se dala potvrdit obecná myšlenka, že národnost v žádném případě nebyla zřejmá, a to ani nacionalistům. V atmosféře vzájemného vyvražování národnostních skupin lidé usuzovali chybně, což vedlo ke strašlivým a absurdním smrtím. Poláci, kteří v létě 1944 obklíčili haličskou vesnici Zubrza (Zubra), se chtěli ukrajinskému národu pomstít zabíjením Ukrajinců. Pět Poláků, kteří ve vesnici žili, však nebylo přesvědčeno, že neznámí útočníci jsou skutečně Poláci: vesničtí Poláci si zřejmě mysleli, že jde o nějakou brigádu UPA, jejíž členové předstírají, že jsou Poláci, aby odhalili Poláky ve vesnici. Protože oněch pět místních Poláků chápalo situaci takto, předstírali, že jsou Ukrajinci. Odhadli to špatně, útočníci opravdu byli Poláci. Lest se jim podařila – jejich polští krajané je pokládali za Ukrajince a zabili je. V otázce života a smrti nedokázali vrazi ani oběti rozeznat příslušníky vlastního národa.11 V jihovýchodním Polsku byly podobné nejednoznačnosti v roce 1947 možné. Samotný způsob průběhu Operace Visla a odpor, který vyvolala, odhaluje falešnost naivní představy, že v konfliktu bylo snadné rozlišit „Poláky“ a „Ukrajince“. Například v květnu 1947 vytvořil polský režim falešnou brigádu UPA složenou z lidí mluvících ukrajinsky, aby se pokusila vylákat vůdce OUN z jeho bunkru. Bylo vyjednáno setkání. Jenže přestrojení se podařilo až příliš dobře: po cestě na schůzku polskou „UPA“ omylem přepadly polské bezpečnostní síly. Mimochodem – dokonce ani skuteční vojáci UPA, kteří dorazili včas, aby viděli, co se stalo, nedokázali říci, že falešná brigáda UPA nepatří k nim. Při jiné příhodě o měsíc později unikla skutečná jednotka UPA z obklíčení polskou armádou tak, že spustila populární polskou revoluční píseň („Gdy naród do boju…“) a za zpěvu prošla polskými liniemi. Paradoxní situace, jako jsou tyto, byly důsledkem etnických čistek a znamením, že nebyly kompletní; úspěch etnického čištění znamenal začátek konce podobných překvapení.12
19 4
Ti mot h y Sn y de r
Ukrajinci, které postihla Operace Visla v roce 1947, mluvili někdy lépe polsky než Poláci, které čistila UPA na Volyni v roce 1943; ale když se tyto skupiny setkaly na znovuzískaném území severního a západního Polska, lidé obvykle „věděli“, kdo byl Polák a kdo Ukrajinec.13 Politika a pamě převládly nad viditelnými kulturní rysy, jako je jazyk. Tím není řečeno, že Ukrajinci a Lemkové nemohli předstírat, že jsou Poláci, desítkám tisíc z nich se to podařilo. Jde o to, že v roce 1947 všichni přistoupili na to, že národnost je jedinečná a výlučná, že jednotlivci mají jednu jedinou národnost. Poláci z východu a Ukrajinci přesídlení do západního Polska ovšem často měli mnoho společného, přinejmenším v kontrastu s původními obyvateli kolem; nová „východní“ kultura se však viditelně neprojevila.14 Vzájemná blízkost se ukázala jen v nejkrajnějších situacích. Jeden volyňský Polák vzpomínal, že měl na ukrajinské sousedy jen jedinou pozitivní vzpomínku, jíž bylo vzájemné pozvání na vánoční večeři a čerstvá ryba, kterou bůhvíjak obstaral veterán UPA – v sibiřském gulagu. Vánoční večeře byly před válkou pro Poláky i Ukrajince důležitou událostí a vzájemná pozvání nebyla ve třicátých letech nikterak neobvyklá. A byla to Sibiř, kde se taková srdečnost ve čtyřicátých letech opakovala.15 Polský stát znovu posílil pocit rozdělení a podpořil moderní koncepci polské národnosti. Tomuto projektu napomáhal chaos a přesuny v poválečném období. Za situace, kdy byla pětina předválečné populace zabita, čtvrtina všech vesnic zničena, třetina obyvatel vystěhována nebo přistěhována a polovina kulturních centr (Lwów a Wilno) připadla jiným vládám, znamenala místní loajalita méně než dříve a nedávné vzpomínky znamenaly víc, než by měly. Podrobná studie o letech po roce 1945 ukazuje, že samotný proces vytváření dělnické třídy v Polsku zahrnoval vznik polského dělnického nacionalismu.16 Jenže osobní zážitky z války dodaly množství materiálu, s nímž stát pracoval, a často stačily samy o sobě.17 Zkušenost mění pachatele i oběti: neexistuje možná žádná zkušenost, jež by vyvolávala větší nacionalismus, než jsou zkušenosti vykonavatelů i obětí čistek. Takoví lidé si něco zapamatovali a něco zapomněli, něčeho litovali a něco ospravedlňovali.
ZJ E D NO D U Š OVÁNÍ A ZNÁRO D ŇOVÁNÍ Vítězství moderního nacionalismu v komunistickém Polsku můžeme vidět na příkladu národnostních skupin. „Volyňané“ dnes platí za nejryzejší polské nacionalisty: do roku 1939 tomu tak vůbec nebylo.18 Lemkové (nebo jejich děti a vnoučata) jsou dnes součástí ukrajinské občanské společnosti v Polsku: i to je něco, co bylo před válkou nemyslitelné. Nacionalismus je nyní hlavním proudem ukrajinského politického života v Polsku – nikdy předtím tomu tak nebylo. Připomeňme také desítky tisíc ukrajinských rolníků, kteří měli prospěch z vraždění Poláků na Volyni, nebo desítky
Obnova ná rodů
195