Kapitola jedna
„Udělej to pro mě, Kite,“ naléhal JX. Možná to znělo jako zajímavý úvod konverzace, jenže ačkoli jsme byli v posteli, mluvil JX o tom, abychom se společně zúčastnili conu detektivní fikce. Devatenáctý ročník Vraždy v centru se letos konal ve Vegas. „Ani náhodou. Nepřipadá v úvahu.“ Zmáčkl jsem polštář pod svojí hlavou do pohodlnější koule. „Pořád tady je hromada práce.“
Nepřeháněl jsem. Bylo to naše první ráno v našem novém domově na Cherry Lane v San Franciscu. Už jenom ze slov náš nový domov se mi dělalo trochu šoufl, takže jsem měl štěstí, že jsme se zrovna nacházeli v poloze ležmo. Na matraci na podlaze našeho nového obýváku. Což podle mého názoru podtrhovalo moji námitku.
Nezdálo se, že bych JXe přesvědčil. „Nic, co nemůže počkat.“
„To jako fakt? Jen se rozhlédni.“
Jeho vřelý, hloubavý pohled se přesunul od mojí maličkosti ke štosům beden a krabic okolo nás. Stěhovací vůz s celým mým pozem-
ským majetkem se na dlouhé, horké túře z Jižní Kalifornie dvakrát porouchal. Dorazil tím pádem až krátce po půlnoci a stěhováci neskončili s vykládáním dřív, než je slunce zpražilo svým zakaleným, žlučovitým okem.
„Tohle všechno tady bude, až se vrátíme.“
„Přesně tak.“
„No a? Poradíme si s tím společně.“
„A co kdybych si s tím poradil hned teď já sám, což by mi ostatně bylo milejší?“
JXovy oči barvy teplého slunečního svitu na stinné vodě se zúžily. „Tak jo,“ řekl nakonec mírně. „Ale myslím, že objevit se na conu by ti prospělo.“
Jo. Jo, protože já se na conech a konferencích vždycky skvěle bavím – když zrovna nezakopávám o mrtvoly. Odfrkl jsem si – což byla daleko zdvořilejší odpověď, než jaká mi vytanula v hlavě – překulil jsem se a objal pažemi kouli svého polštáře. „Naše první hádka v našem novém domově. Nikdy bych si nepomyslel, že ten den jednou nastane.“
JX si nad mým falešně truchlivým tónem taky odfrkl. „Nehádáme se. Debatujeme.“ Pohladil mě po oblině zad.
„Ach. Ale jenom proto, že já jsem vždycky dobře naložený a nikdy se mě nic nedotkne.“ Znovu mi pomalu a svůdně přejel dolů po zádech. Polkl jsem. „Bez ohledu na míru provokace.“
„Jo,“ zamumlal JX. „Uvidíme, jestli tě přece jenom nedokážu vyprovokovat.“
„Na tohle nemáme čas.“
kluk s bolestivým tetováním 9
„Ale jo, máme,“ zašeptal a stáhl mi boxerky. „Hej!“ Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl, jak se zubí. S rozcuchanými vlasy vypadal jako rošťák. Ne že by na tom bylo něco špatného. Hlasitě a důrazně si začal cucat ukazováček.
Zajíkl jsem se. „Ty… musíš chytit letadlo…“
„Ššš.“
A tak jsem ššš, čímž jsem se podřídil téhle nové, znepokojivé dynamice, která se mezi námi utvářela a ve které jsem JXovi dovoloval komandovat mě tak jako v minulosti nikomu jinému.
Roztáhl mi půlky, jeho ukazováček vyhledal svraštělý otvor do mého těla a vklouzl dovnitř. Jeho ráznost a majetnictví bylo elektrizující.
Okamžitě jsem zrudl, zapotil se a srdce se mi rozbušilo zoufalou potřebou, která až příliš připomínala úzkost.
„Já ne…“
„Ale jo.“ Jeho horký dech se mi otřel o ucho.
A… jo, já jo.
JX škádlivě pohnul svým mokrým, kluzkým prstem a zatlačil ho hlouběji… hlouběji.
Unikl mi divný zvuk. Krátký bezmocný výkřik.
Tak moc jsem po tom dotyku toužil, ale i když jsem se vzpínal proti němu, zároveň jsem se mu snažil uniknout, necítit ho tak silně, tak intenzivně.
„Řekni to, Kite.“
S obličejem zabořeným v paži jsem se roztřeseně zasmál.
„Chceš, abych tě ošoustal?“
Zavrtěl jsem hlavou. Jo. Jasně. Vůbec jsem to nechtěl.
„Ne?“ Slyšel jsem úsměv v jeho hlase. JXův prst našel moji prostatu, jemně se o ni otřel a pak přitlačil silněji. V hlavě mi vybuchly miniaturní ohňostroje barevných jiskřiček a praskaly a perlily celým mým nervovým systémem.
Ostře jsem se nadechl. „Panebože. Pane. Bože.“
„Panebože!“ vyhrkl JX dočista jiným tónem a vytáhl mi prst ze zadku tak rychle, že bych mohl přísahat, že to luplo, jako když povolí zátka. „Co to, k čertu? Kdo je, do háje, tohle?“
V tu chvíli jsem to uslyšel taky. Energické klepání na panoramatické okno asi metr od nás. A halekající ženský hlas.
„Ha-lóóó! HA-LÓÓÓ!“
Klep. Klep. Klep.
Viděla nás? Netušil jsem. Naštěstí jsme byli zachumlaní v přikrývkách. Ale stejně.
Klepání se teď přesunulo k jednomu z arkýřových oken na stěně domu. Přes tenké závěsy jsem viděl špičku jednoho z těch širokých slamáků, které starší lidé – a výstřední excentrici – nosí při zahradničení.
Vrhli jsme se po oblečení a přitom jsme si s JXem vyměnili zděšené pohledy. Tvářil se tak zkroušeně, že jsem se rozesmál, i když jsem si zrovna natahoval džíny.
„Kdo to do háje je?“ zaprotestoval JX znovu, což mě pobavilo ještě víc.
„Uvítací výbor?“
„Určitě ne.“ Pak nejistě dodal: „Nebo jo?“
„No… asi ne.“ Nemotorně jsem přelezl jednu z mnoha krabic označených knihy – není snadné přejít během třiceti vteřin z příjemného vzrušení ve zděšenou akci. Klopýtl jsem o smotaný peršan, vrazil do sady krbového náčiní a konečně dopajdal k sedátku u okna. Chvíli jsem zápasil se zástrčkou, ale nakonec se mi ho podařilo povytáhnout.
Dovnitř zavanula brzká jarní vůně zimolezu a čerstvě posekané trávy.
Uviděl jsem malou osobu neurčitého pohlaví v plandavém oděvu. Na první pohled to vypadalo jako by sousedům oživl zahradní trpaslík. A měl k tomu hodně co říct.
„Dobré ráno!“ pozdravil trpaslík. Vlastně trpaslice. Měla jeden z těch vysokých pronikavých hlasů učitelek z nedělní školy nebo kurátorek těch nejmorbidnějších výstav v londýnském Toweru. Jako když vám do levého očního důlku vrazí sekáček na led. „Vítejte v našem sousedství. Opravdu nerada ruším vaše první ráno tady, ale vypadá to, že vám stěhováci ulomili zavlažovač na předním trávníku.“
„Aha. No… dobře.“
Jelikož mi to zjevně nedocházelo, laskavě dodala: „Chrlí přímo gejzíry vody. Je období sucha, víte?“
Muselo jí být přes šedesát, ale na rozdíl od mojí bývalé mentorky Anny Hitchcockové se nijak nesnažila se zubem času bojovat. Ne že by vypadala ohlodaně. Pod širokou krempou klobouku jsem rozpoznal kulatou růžolící tvář a jiskřivé modré oči.
„Do pekla,“ řekl jsem. „Dobře. Díky, že jste nám dala vědět.“ V novém domě jsme nestrávili ještě ani čtyřiadvacet hodin a už se nám rozpadal pod rukama. Nerad říkám já ti to říkal – no, vlastně ne. Vlastně to říkám rád. Nemohl jsem se dočkat, až JXovi vmetu do tváře: Já ti to říkal!
Zdatně ke mně napřáhla drobnou ruku.
„Emmaline Bloodworthová. Jsem nalevo od vás.“
Automaticky jsem koukl doleva, což jen dokazovalo, jak roztěkaný jsem byl. „Jste? Opravdu?“
„Bydlím v domě nalevo od vás.“ Její ruka, velká jako ručka panenky, dál čekala na potřesení, a tak jsem se vyklonil ven, abych jí vyhověl. Měla pevný stisk.
„Christopher Holmes.“ Pustil jsem ji a začal se soukat zpátky dovnitř, jenomže to už za mnou stál JX a já mu tak pozadím nacouval rovnou do rozkroku, což dokonale ilustrovalo současný stav věcí v Cherry Lane číslo 321.
„Uf.“ JX nás oba zachránil před pádem tak, že mě chytil za boky.
Nejznepokojivější částí celé téhle trapné situace byla instinktivní reakce mého těla na jeho stále částečnou erekci, kterou jsem cítil přes jeho i svoje džíny. Taková úroveň vnímání, touhy – Bože – potřeby, nebyla normální, nebyla přirozená. Ne pro mě.
„Ahojky,“ pozdravila ho Emmaline. „Za poslední týden jsem vás často viděla přicházet a odcházet, pořád se ale míjíme.“
Jaké štěstí, že viděla jenom to. Nahlas jsem to ale neřekl.
JX se ke mně připojil v otevřeném okně a potřásl si s Emmaline rukou. „JX Moriarity. Kit a já…“
„Máme rozbitý zavlažovač,“ přerušil jsem ho. „Slyšel jsem. Podívám se na to.“ „Ne. Ty musíš chytit letadlo. Postarám se o to.
Ale než zastavím vodu, nechtěl ses osprchovat?“
JX se ohlédl přes rameno, ale hodiny nikde. Zapátral v kapsách džínů po mobilu. Taky nic.
Emmaline zkontrolovala své náramkové hodinky. „Je devět čtyřicet pět.“
JX se ostře nadechl. „Tak to asi sprchu vynechám. Ještě že to bude krátký let.“
„Můžu vám ukázat, kde zastavit vodu,“ nabídla se Emmaline.
„Díky. Sejdeme se vpředu.“
Když jsem odstoupil od okna, chytil mě JX za paži. „Co kdybych ti hodil do tašky pár věcí?
Jde jenom o víkend. Tyhle nesmysly vyřídíme po návratu domů.“
„Tak teď už ses pomátl úplně,“ vysmál jsem se mu. „Tohle naopak dokazuje, že se nemůžeme oba jen tak vypařit uprostřed stěhování.“
Usmíval jsem se, protože musel vědět, že mám pravdu. Teď jsem měl výtečný, nevyvratitelný důvod, proč s ním neletět. Postrčil jsem ho ke dveřím a ke klenutému schodišti z ořechového dřeva za nimi. „Hlavně ať to tobě neuletí.“
Nelíbilo se mu to, ale neměl na vybranou. Hodiny tikaly. Někde. V krabici, kterou jsme nemohli najít.
JX vyběhl po schodech nahoru a já zahnul
doleva a vyšel dveřmi z ořechového dřeva a skla na verandu s korintskými sloupy.
Krása přední zahrady mě překvapila. Když jsem včera pozdě v noci dorazil, byl jsem tak utahaný, že jsem vnímal jenom stíny a obrysy. Cestičky z červených cihel a nízké zídky –nepočítaje čtyřmetrovou, šlahouny obrostlou konstrukci, která oddělovala náš pozemek od domu vpravo – se vinuly mezi nízkými keříky a pěstěnými okrasnými stromky. Zvětralý kámen a elegantní zeleň utvářely svěží a čisťounké prostředí pro viktoriánsko-italský dům, diskrétně odsazený od ulice.
Hezké sousedství pro nehezké zlozvyky, jak by řekl Chandler.
Emmaline vyšla zpoza rohu. „Hlavní uzávěr vody je tady vpravo, za touhle malou třešní.“
„Do pr… kýnka. Nemám u sebe…“ Zmlkl jsem, když zvedla dlouhý ocelový klíč. „Ach. Bezva.“
„Tudy. Pojďte, Christophere.“ Bryskně vyrazila po cihlové cestičce. Poslušně jsem ji následoval. Před nosem mi líně proletěl motýl, jako by si ho spolek vlastníků domů najal kvůli atmosféře. Měli jsme tu vůbec spolek vlastníků? Neměl jsem zdání. Hnací silou celé téhle pošetilosti byl koneckonců JX.
Našli jsme hlavní uzávěr vody, já vypáčil kovové víko a Emmaline mi podala klíč jako schopná sestřička skalpel chirurgovi. Otočil jsem uzávěrem proti směru hodinových ručiček. „Ještě dnes ráno koupím pár náhradních zavlažovacích hlav.“
„Bude milé mít zase v sousedství mladé lidi,“ řekla Emmaline, když jsem byl hotový.
Ve čtyřiceti jsem se zrovna za mladého nepovažoval, všechno je ale asi relativní. Vrátil jsem
Emmaline klíč a nasadil kovový kryt. Utřel jsem si ruce do džínů a vstal jsem.
Emmaline se zatím pustila do vyprávění o ostatních rezidentech na Cherry Lane. Tunnyovi – bratři dvojčata a staří jezevci, aspoň podle naší paní sousedky – bydleli vpravo od nás za onou vysokánskou zdí. Jezevci možná byli, zeď tu ale prý stávala už před nimi.
Salvatierrovi žili naproti přes ulici a nalevo od vyhrazeného parkoviště. Dům vlevo od nich byl v současnosti prázdný, ale nebyl na prodej.
Dům vpravo od parkoviště vlastnil pan Lemon. Pan Lemon byl profesor dějin na odpočinku.
„Aha,“ řekl jsem. Věděl jsem, že bych měl při této exkurzi do Kdo je kdo asi dávat větší pozor. Tihle lidé budou mými sousedy po následující… kdovíjak dlouho tady budu – budeme – žít, já si ale pořád připadal, jako bych tenhle dům spíš někomu hlídal než jako jeho majitel.
„Rozhodně neváhejte, a kdybyste cokoli potřebovali, klidně se na mě obraťte,“ řekla Emmaline, zatímco rázovala ke zdobené železné bráně vpředu. „Doufám, že tu budete moc šťastní.“
Rozloučil jsem se a zamířil k černým schodům na majestátní verandu. Sluneční svit pozlacoval pelyňkově zelené zábradlí a sloupy stejně jako lístky keřů a kvetoucí popínavé rostliny. Všude
kolem rostlo obrovské množství zimolezu, teplý ranní vzduch tak prosytila jeho sladká vůně.
Emmaline zavolala něco, čemu jsem nerozuměl. Usmál jsem se, zamával jí a prošel svými novými vstupními dveřmi.
Zvláštní bylo, že dům voněl jak novotou, tak prázdnotou. A zvláštní to bylo proto, že ho postavili v roce 1904 a právě teď byl až po střešní okna napěchovaný krabicemi a nábytkem ze dvou domácností. Shora ke mně doléhaly kroky přecházející sem a tam. Chvíli jsem poslouchal, pak jsem přešel po tmavé dřevěné podlaze vstupní haly a nakoukl do obýváku.
Byl to velký pokoj vymalovaný veselou saténovou žlutí s krémově bílým dekorativním lemováním u stropu a v koutech. Mramorový krb, jeden ze čtyř v domě, byl původní, stejně jako nádherné lustry z mosazi a broušeného skla. Dům byl těchto malých krásných detailů plný, od vysokých pouzdrových dveří po ručně malované kachličky v koupelně a v kuchyni. A za tři miliony dolarů by krásných detailů nemělo být pomálu. Přejel jsem pohledem hromady krabic a nábytku, pro které ještě nebylo v novém světovém řádu vyhrazeno místo. Zadíval jsem se na matraci před krbem a na velkou změť dek a povlečení. Přikrývky a modrobílé proužkované ložní prádlo patřilo JXovy, matrace mně. Obojí jsme přidělili pokoji pro hosty v patře. Shodli jsme se – nebo spíš já souhlasil s JXovým návrhem –, že nový začátek odstartujeme s novou postelí a novou matrací. Metafora? Rozhodněte
sami. Měli je dodat dneska odpoledne – další důvod, proč tu někdo musel zůstat. Nemohli jsme se oba prostě vytratit do neznámých dálek.
A ani do těch známých.
Zamířil jsem do kuchyně – byla zmodernizovaná, přesto si ponechávala klasický šarm díky černobílým dlaždicím a skříňkám s laťkovými dvířky, doplněnými ručně malovanými keramickými kachličkami. Všiml jsem si, že JX našel a zapojil svůj kávovar. Připravil jsem kávu a nahodile otevřel několik krabic, nakoukl dovnitř a zase je nechal, aby se zavřely. Dohromady se nám podařilo nashromáždit spoustu harampádí. A když jsem teď svůj pozemský majetek viděl naskládaný v krabicích, opravdu harampádí připomínal.
Další těžké kroky nad hlavou. Co tam, k čertu, prováděl? Pochodové cvičení?
Přistoupil jsem k ledničce – JXova byla novější a větší (některé věci se prostě nemění), takže ta moje byla vykázaná do sklepa – a nebyl jsem si jistý, jestli se mi ulevilo, nebo ne, když jsem uviděl, že neměl čas nakoupit nic víc než krabici mléka a vejce.
Včera večer objednal čínu, já ale dorazil příliš pozdě a příliš unavený, než abych cokoli snědl. Teď jsem sice měl hlad, ale ne dost času na to, abych před JXovým odjezdem cokoli připravil, a připadalo mi dost nezdvořilé začít chystat snídani, kterou si on nebude moct dát.
Jak dlouho potrvá, než přestanu všechno rozebírat? Než se přestanu cítit jako host? Než přestanu…
Ne. Nech toho.
Ničeho jsem nelitoval.
Každopádně bylo příliš brzy na to zjišťovat, jestli mám k lítosti vůbec důvod.
JX seběhl dolů v oblaku vůně Johna Varvatose a vpadl do kuchyně. Na sobě měl džíny, jednu z obvyklých na míru šitých košil a tvídové sako, jenomže ani tvíd, ani nášivky na loktech mu nedodávaly vzhled profesora nebo učitele. Na nohou měl stylové boty a v uchu se mu leskla zlatá pecka. Když si všiml bublající kávy, vrhl se na ni jako hladový vlk na stádo jehňat. Nebo na baristu. „Díky. Bohu.“ Vytáhl svůj hrnek ze dřezu a otočil kohoutkem, aby ho vypláchl, ozvalo se však jenom přidušené zachrchlání a z vodovodu vytekla tenká stružka vody.
„Tady.“ Vytáhl jsem hrnek z napůl vybalené krabice na pultě a podal mu ho.
„Díky.“ Nalil si kávu a pohlédl na mě. „Nepřipadá mi správné hodit ti tohle všechno na krk.“
„Žádný problém. Těším se, až si to tu všechno prohlédnu s…“
„Sám?“ zeptal se s úšklebkem.
Zasmál jsem se. „S tebou by to byla větší zábava.“
„Bude to jenom pár dnů. V pondělí večer jsem zase doma.“
Zazvonil telefon, takže jsem nemusel odpovídat.
„No, aspoň něco tu funguje,“ řekl JX, když jsem ho šel zvednout.
„Mám tě odvézt na letiště?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, vezmu si svoje auto.“
Zvedl jsem sluchátko. „Haló?“
„Christophere,“ ozvala se moje agentka Rachel ne zrovna líbivým hlasem s britským přízvukem. „Zvládl jsi to!“
„Neříkej to tak překvapeně.“
„Nemyslela jsem si, že to doopravdy uděláš.“
„Ha.“ Mrkl jsem na JXe. Zrovna často na lidi nemrkám, takže to na něj mělo přesně opačný účinek, než jsem zamýšlel. Zbystřil. Upíjel kávu a sledoval mě přes okraj kameninového hrnku.
„Změnil jsi názor na ten con?“ zeptala se Rachel.
„Co tě vzhledem k dlouhým letům naší známosti přivedlo k domněnce, že bych na tohle změnil názor?“
„Fakt, že se mnou mluvíš ze San Francisca.“ „Kromě toho.“
„Christophere, tvoje kariéra se právě teď nachází v ošemetné situaci.“
Nedokázal jsem zastřít únavu. Dlouze jsem vydechl. „Kdy tomu tak nebylo?“
„Nemůžeš si dovolit zase zmizet z povrchu zemského. Musíme si promluvit, opravdu promluvit o tvojí budoucnosti a dává smysl udělat to na conu.“
„Pravděpodobně ne. Jelikož tam nebudu.“
Vydala podrážděný zvuk. Ženy v mém životě je vydávají často. Ne že by jich bylo tolik.
„Teď není čas na krizi středního věku.“
„Souhlasím. Tu jsem měl minulý rok.“
„Christophere! Dostala jsem nápad…“ Žvatlala
dál, já ale velkou část pozornosti upíral na JXe, který odložil hrnek do dřezu a přistoupil ke mně.
„Zlato, musím jít,“ řekl tiše.
Zdvořile jsem kývl, což nebyla správná reakce.
Poznal jsem to z toho, jak svraštil obočí. Naklonil se ke mně, já se naklonil k němu, do cesty se nám nějak připletl telefon – odkud se ta dlouhá šňůra vzala? – a naše ústa se setkala – víceméně. Byl to letmý polibek, který z jeho strany chutnal po kávě a zubní pastě a z té mojí po kávě a podráždění.
„Zavolám ti, až dorazím do hotelu,“ zašeptal.
„… dračím tetováním,“ řekla Rachel.
„Nenechám se tetovat,“ odmítl jsem. „Díky tobě už mám propíchnuté uši a šatník, který vypadá jako hollywoodská verze toho, co nosí spisovatelé – a navíc jsem ho ještě pořád nesplatil.“
Důrazně jsem na JXe kývl, abych mu dal vědět, že jsem ho slyšel.
„Vnímal jsi jediné slovo z toho, co jsem ti říkala?“ utrhla se na mě Rachel.
„Miluju tě,“ řekl JX.
„Slyšel jsem tě,“ odsekl jsem.
Rachelino mlčení a JXův výraz působily stejně zaskočeně.
„Taky tě miluju,“ řekl jsem JXovi kvapně.
Nejistě se usmál. Můj úsměv působil taky nejistě.
„Christophere?“ zeptala se Rachel. „Jsi tam ještě? Christophere?“
„Jsem tady,“ odpověděl jsem automaticky, zatímco JX zvedl ruku v posledním sbohem a zmizel v předsíni.
kluk s bolestivým tetováním 21
Po chvíli a jakoby z velké dálky jsem uslyšel, jak se zavírají vstupní dveře. Následovalo zřetelné cvaknutí klíče v zámku.
Tolik k milníkům ve vztazích. Taky tě miluju. Taky. Tě. Miluju.
Přiznávám, že jsem mu to plánoval poprvé říct za trochu… výjimečnějších okolností.