9788088636106

ČÁST 1

Konec října

Imogen Binnie

1.

Škrtí mě. Fakt se toho nebojí, zarývá mi prsty do chrupavky, mačká průdušnici a já nemůžu dýchat, pomyslí si Maria. Opravdu nemůže dýchat, ale je jí to vcelku fuk. Bývaly časy, kdy to pro ni bylo nové, kdy ji to, že se dusí, vzrušovalo přinejmenším stejně, jako Steph vzrušovalo ji škrtit, ale teď spolu mají byt – kočku, příjemné osvětlení – a Maria se nezmůže ani na zachvění.

Dělá, že se jí to líbí. Zmítá se, chytá Steph za zápěstí a tahá za ně. Ne moc, i když Steph je nejspíš stejně silnější než Maria, takže ne že by ji Maria mohla fyzicky zastavit, kdyby se doopravdy snažila. A Steph je vzrušená. Tvrdě se tiskne k Mariině noze. Pak spustí jednu ruku z Mariina krku k vlastnímu rozkroku a začne si to dělat.

Všechno to předstírat je samozřejmě umění. Když kvílíš a lapáš po dechu jako pornohvězda, každý pozná, že to jenom hraješ, ale abys dokázala přesvědčit někoho, kdo tě miluje a koho jsi ty sama minimálně kdysi určitě taky milovala, že má tvou plnou pozornost, že se dusíš a rajcuje tě to, musíš o tom tak nějak přesvědčit i sama sebe. A tak to Maria udělá.

Soustředí se na Stephiny prsty na svém krku, na její mohutné boky tisknoucí se k jejím vlastním, kostnatým. Na Stephinu tvář.

Steph má teď oči zavřené, ale rozhodně se to dá pořád zvorat. Můžeš to zkusit předstírat, ale když to nikoho nepřesvědčí, nikdo se neudělá a ty pak strávíš odpoledne rozebíráním svýho

vztahu. Konec tý diskuze bývá skvělej, víno a mazlení a tak, ale ty hodiny nejistoty a slz a pocitů, které ke smíření vedou, za to rozhodně nestojí.

Steph už bude. Vlastně při orgasmu nic neříká, ani nekřičí, nevydává zvuky nebo tak, ale můžeš si všimnout, jak jí v ramenou narůstá napětí, které pak najednou povolí. Napínají se opravdu silně. Když spolu šukaly poprvé, Maria se bála, že si Steph natáhne v rameni sval.

Pak je řada na Marii. Už teď ví, že to bude muset předstírat. Mariin vztah k vlastnímu tělu je dost chaotický, sotva zvládá být před někým nahá, natož aby se s někým v místnosti ještě i udělala. Člověk by si myslel, že je s nádobíčkem, jaké má Maria, předstírání nemožné, ale není to tak. Maria toho o předstírání ví dost. Jednou jí kdosi řekl, že než se jim udělala do pusy, poznali, že už bude – protože pak začala chutnat slaněji. Ale Steph tohle nikdo neřekl, takže jakmile na Marii pracuje dost dlouho na to, aby byl orgasmus věrohodný, napne Maria na moment svá vlastní ramena a pak je uvolní.

Je to blbý, jasně. A nedospělý. Maria řekla Steph, že je pro ni nejjednodušší se udělat při orálu, ale hlavním důvodem, proč jí to řekla, je, že když jí to Steph dělá pusou, nemůže vyprávět svý trapný perverzní příběhy, o kterých si myslí, že se Marii líbí. Což je vlastně i tak trochu Mariina chyba. Maria kvůli tomu vypadá tak trochu jako svině, jako manipulativní, prolhaný blázen, který musí o všem rozhodovat, nemá žádné pocity a nenávidí svoji přítelkyni. Ale je to jen upřímnost. Předstíráš orgasmy, protože chceš, aby měla tvoje partnerka pocit, že tě šuká dobře. Protože si připadáš rozpačitě kvůli tomu, jak jsi odcizená od vlastního těla a jak těžké je pro tebe mít skutečný orgasmus. Předstíráš, že tě bere škrcení, protože jí se to líbí, a navíc jste si pro to před čtyřmi lety vytvořily precedens. A vypadá to, že Steph se to líbí pořád. I když, samozřejmě, kdo ví.

Zkrátka, Maria si připadá beznadějně a snaží se před tím Steph chránit. Maria nedokáže před jinými lidmi vyvrcholit.

Imogen Binnie

V okamžiku, kdy si sundá kalhoty, přestane být ve svém těle, zoufale se snaží uzavřít příměří se svým nádobíčkem a nemyslet na to, jak hrozně jí to zničilo tak velkou část života a co by s tím mohla dělat. A navíc má Maria ráda Stephino nádobíčko, ale do jisté míry Steph nenávidí za to, že ho automaticky dostala jen tak, zadarmo. Ale jak máš tohle říct vlastní přítelkyni? Jak zařídíš, aby to bylo v pořádku? Nebo přesněji řečeno, jak to napravíš natolik, aby ses uklidnila a mohla se udělat?

To Maria neví, a tak předstírá. Zhroutí se do polštářů, nasadí uvolněný obličej. A říká: Ach můj bože, zlato.

Steph se usměje. Vyleze nahoru po posteli a složí hlavu do ohybu Mariina ramene.

Jsi tak zatraceně sexy, říká Steph.

Dej mi chvilku, říká Maria a snaží se navodit dojem, že je tak hluboce zasněná, že ani nemůže mluvit.

Ha.

Trans ženy v reálném životě se liší od trans žen v televizi. Za prvé, když odstraníte všechnu tu mystifikaci, mylné představy a tajuplnost, jsou přinejmenším stejně nudné jako všichni ostatní. Ach, neuróza! Ach, trauma! Ach, podívej se na mě, moje minulost mě rozhodila a já se z toho pořád dostávám! Navzdory dojmu, který můžeš nabýt z denních talk show a hloupých filmů, to není nic zvlášť zajímavého. I když je samozřejmě možné, že je Maria zaujatá.

Přeje si, aby to ostatní lidi chápali, aniž by jim to musela říkat. Odhadnout něčí domněnky je vždycky naprosto nemožný. Lidi mají tendenci si myslet, že trans ženy jsou buď drag queens a milovnice kýčovité zábavy, nebo smutní, patetičtí a oblblí perverzní heterosexuální muži – přinejmenším dokud si nenašetří peníze a nepodstoupí Operaci Změny Pohlaví, načež se z nich stane žena jako každá jiná. Nebo tak něco? Ale když jde o Marii, je její přístup spíš něco jako, Čau, kámo. Na trans už mě nikdo netipuje. Když jsem v práci, nabalujou mě staří heterosexuální chlapi a za všechny ty roky tranzice jsem si nebyla schopná našetřit ani na slušnej pár bot.

Být trans ženou je takový: Maria pracuje v obrovským antikvariátu v dolním Manhattanu. Je to hrozný místo. Vlastní ho jedna zazobaná, děsně protivná ženská, která je v jednom kuse buď k nezastižení, nebo naopak všechny kibicuje. Manažeři, kteří pracují pod ní, jsou nešťastní už dvacet nebo třicet (nebo čtyřicet nebo padesát) let, což znamená, že se k Marii a ke všem ostatním, kterým šéfují, chovají jako hovada. Je

Imogen Binnie

to takové staromódní knihkupectví, které existuje už celou věčnost.

Maria tam pracuje asi šest let. Lidi tu dávají výpověď v jednom kuse, protože ne každý se dokáže vypořádat s tím, jak špatně tu zacházejí se zaměstnanci. Jenže Maria je tak emocionálně uzavřená a má tolik problémů s tím vůbec něco cítit, že je jí to vcelku jedno. Aspoň, že máme odbory, říká si, a že vydělávám dost na to, abych si mohla dovolit svůj byt, a vím, co dělat, aby mi prošlo víceméně cokoliv. Neodejdu, dokud mě nevyhodí. Ale když tam začínala pracovat, bylo to jiný, jakoby Čau lidi, jsem chlap a moje jméno je stejný jako to, co mám v rodným listě. Pak, když tam pracovala rok nebo dva, zažila takové intenzivní a děsivé uvědomění, že se už opravdu dlouhou dobu nebo – ať už je to jakkoliv nudné a klišé – snad úplně odjakživa cítí být totálně v prdeli.

Tak o tom začala psát. Dostala to ze sebe a spojila všechny body: bod někdy chci nosit šaty s bodem jsem závislá na masturbaci, s bodem když vidím sebevědomou krásnou holku, připadám si, jako by mě praštili do břicha, a taky s bodem když jsem byla malá, hodně jsem plakala, ale myslím, že od puberty jsem nebrečela snad nikdy. Existovala spousta dalších bodů. Celá souhvězdí. Třeba bod bože, to se pokaždý zřídím víc, než chci, když piju? Bod možná, že nesnáším sex. Takže zjistila, že je trans, řekla lidem, že si mění jméno, začala brát hormony, a bylo to velmi obtížné a naplňující a bolestivé.

Co už. Byl to velkej speciál v jejím životním seriálu.

Jde jenom o to, že má v práci lidi, co si pamatujou doby, kdy měla být kluk, pamatujou se na její tranzici, a můžou kdykoli říct kterémukoliv z jejích nových kolegů, že je trans, a ona si to pak s nimi bude muset jít vyžehlit, protože přece, vzpomínáš, jak má ona vědět, jaký divný představy oni mají o trans ženách?

No, co když jsou třeba liberálové a chtějí předvést, kolik mají soucitu? ‚Mám jednu trans kamarádku‘ místo ‚Hej, trans

kámoško, jsi fajn, pojďme spolu mít trojrozměrný lidský vztah.‘

Takový je být trans ženou: nikdy si nejsi jistá, kdo ví, že jsi trans, ani co by pro ně ta znalost vůbec mohla znamenat. Stojíš na nejisté, podivné společenské půdě. A vlastně ani nezáleží na tom, jestli někdo ví, že jsi trans. Je to fuk. Jen prostě nechceš, aby bylo tvoje veselý, okouzlující, komplikovaný podivínský já přemazaný myšlenkama, který mají lidi v hlavách a který vytvořili beznadějní televizní scénáristi, nebo dokonce ještě beznadějnější pisálci internetovýho porna. Muset lidi poučovat je prostě na prd. Zní to povědomě?

Trans ženy se musí brodit úplně stejnou hromadou sraček jako všichni ostatní na světě, co nejsou bílí, hetero, muži, bez zdravotního znevýhodnění nebo jinak privilegovaní. Není to okouzlující ani tajemný. Je to nuda.

Maria je z toho úplně vyčerpaná a otrávená, a jestli to necítíš stejně, tak ji to mrzí. Strašně, nesmírně, sarkasticky, zbytečně a neužitečně ji to mrzí.

Imogen Binnie

3.

Maria a Steph si vyšly na brunch. Je neděle ráno a ony si brunch rozhodně nemůžou dovolit. Maria je na hormonech už čtyři roky, ale když se jí někdo dotkne pod pasem, pokaždé přinejlepším ucukne a přinejhorším se úplně disociuje od okolí. Taky se pořád musí každý ráno holit. Ale stejně, co je nějakých dvacet doláčů za veganský huevos rancheros a mimózu?

Steph je nějak nenaložená. Je z něčeho nervózní nebo smutná. Maria se na ni snaží soustředit, jak jen může, ale je unavená. V noci nemůže spát. Budí se se skřípáním zubů nebo obavami z něčeho totálně produktivního, jako jestli třeba není ve skutečnosti hetero holka, která by měla chodit s hetero klukama. A občas se prostě probudí, protože má na obličeji vrnící kočku. No a co. Existujou fotky z doby, kdy jí bylo pět, a pytle pod očima má i na nich.

Na druhé straně restaurace stojí číšník. Není to ten, co obsluhuje Mariu a Steph, ale vypadá povědomě. Maria se snaží si vzpomenout, odkud ho zná. Jediné místo, kde ho mohla potkat, je knihkupectví, ale to jí nějak nesedí.

Tón Stephina hlasu se mění a přivede Mariino soustředění zpět k jejich stolu. Podělala jsem to, říká Steph.

Podělala, opakuje tázavě Maria.

To teda jo, říká Steph. Vzpomínáš na Kierana? Maria na Kierana vzpomíná. Často.

Jo, říká, pamatuju se na něj.

Pamatovat je trochu divný slovo, protože Kieran pracuje v knihkupectví a Maria ho vídá skoro každý den.

Steph se zhluboka nadechne, jako by se právě odhodlala ze sebe vypustit všechno, co ji dosud trápilo, a řekne: Před třema dnama jsem si to s ním rozdala v jednom kumbále v Gay Centru.

Před třema dnama, opakuje Maria.

Jo, říká Steph.

Maria stále necítí nic, možná kromě malého záblesku v koutku mysli, který jí říká, hej, možná byste se kvůli tomuhle mohly rozejít. Nevšímá si toho. Místo toho jede na autopilota. Zvládne to předstírat. Snaží se si vzpomenout, jakou knížku si ten číšník koupil. Byl v sekci s historií? S uměním?

Píchalas s ním před třema dnama, ale pak jsi přišla domů a tři dny jsi to na sobě vůbec nedala znát, a dneska ráno ses dokonce bez problému vyspala se mnou? zeptá se Maria nakonec.

Hele, říká Steph, ale pak už nepokračuje. Pak se Mariin mozek úplně vypne způsobem, že tam sice pořád sedí, pořád se na Steph dívá, přeje si, aby bylo co říct, ale hlavou jí běží akorát to, že je jí to vlastně vcelku jedno. Možná ho zajímala irská historie? Možná bych měla jít, pomyslí si. Ale ona nemůže odejít, nejde se přece jen tak vykašlat na vlastní přítelkyni uprostřed brunche. Trochu si přeje, aby místo toho seděla na svým kole a aby se na ni řítil nějakej autobus a ona by mu na poslední chvíli hrdinsky uhnula z cesty. Ale je jí jasný, na co by teď měla myslet. Na Kierana a Steph v tom kumbále.

V kumbále, říká.

Jsi v pořádku? ptá se Steph. Jenom mlčíš, ani se nijak netváříš.

Mariin mozek je vypnutý, protože ví, že jsou věci, který by si měla myslet a který by měla cítit: zrada, hněv, smutek – ale přijde jí, jako by se jen z dálky dívala sama na sebe a myslela si, hej, ty blbá holko, co vypadá jako kluk, proč nic necítíš?

Imogen Binnie

Je to ten známej pocit odcizení, co trápil každýho člověka, se kterým kdy chodila. Vždycky se kvůli tomu cítí provinile. Omlouvám se, když jsem byla malá, naučila jsem se sama sebe dost tvrdě hlídat, vštěpovat si společenské normy a zároveň se před nimi snažit udržet v bezpečí. Bylo to ode mě mazaný, takhle se chránit.

Steph zírá na Mariu, Maria zírá na svůj talíř, Steph usrkne ze své mimózy, Maria usrkne ze své vlastní a pak Marii začnou slzet oči, což je novinka. Ale jde o sebelítost, ne o to, že by jí záleželo na tom, že ji Steph podvedla. Je jí u prdele, s kým její přítelkyně šuká. Jenže je smutná kvůli sobě. Chudinka stará osamělá nanicovatá Maria, ta malá holčička s kruhy pod očima, ta opuštěná romantická kráva na kole, ta, co má radši knížky než lidi. Je snadný bezmyšlenkovitě říkat, že je všechno nudný, jenže ono je opravdu nudný, pokaždý, když se něco stane, dospět ke stejnýmu závěru: chudák já. Kdyby byla gotička, poeticky by ti popsala, jak je rozbitá, ale protože je spíš indie-punkerka a snobka přes DIY knížky, tak jsme, kde jsme.

Po straně nosu jí steče slza, a to je celý. Otře si oko v blízkosti slznýho kanálku, kde nemá oční linku, a zeptá se: Dobře, takže co budem dělat?

Co tím myslíš, diví se Steph.

No, ojela jsi Kierana, říká Maria a s potěšením si všímá, jak sebou Steph trhne.

Jo, říká Steph.

No, chceš teď chodit s Kieranem? Chceš být se mnou? Budeme se to snažit společně nějak vyřešit?

Ty jsi tak hrozně divná, mumlá Steph tak hlasitě, že pravděpodobně chtěla, aby ji Maria slyšela.

Jsem divná?

Tak hrozně divná! opakuje hlasitěji. Dotklo se tě to vůbec nějak? Ach, ach, já vím, ty nemáš přístup ke svým pocitům, jsi celá uzavřená, kdybys byla gotička, řekla bys mi, že jsi zlomená – já tě přece znám, Mario, ale ten tvůj přístup mě pořád děsí.

Takže jsi naštvaná na mě, konstatuje Maria. Jsem naštvaná na tebe! Je mi líto, že jsem se vyspala s Kieranem, ale bylo by hezký, kdybych se za to od tebe aspoň dočkala nějaký reakce. Bylo by hezký, kdybych měla pocit, že ti na mně vůbec záleží.

Super, říká Maria. Spalas s Kieranem a jsi kvůli tomu na mě naštvaná.

Na vidličku si pěkně v řadě napíchne pět černých fazolí a vloží si je do úst. Ten číšník byl rozhodně v oddělení irské historie. Sedí u stolu na druhém konci restaurace a skládá vidličky a nože do papírových ubrousků.

Steph pláče a Maria jí. Úplně v klidu.

Imogen Binnie

O dvacet minut později už Steph pravděpodobně odešla, ale Maria to neví, protože je pryč. Je na kole. Chlápek z Bouncing Souls napsal pro svý kolo písničku a ona si ji pro sebe zpívá: ‚Tenhle song je pro mý kolo úžasný a všechno ostatní, co na světě je překrásný.‘

Podzimní Brooklyn je jedna z jejích oblíbených věcí.

Možná už se rozhodla, že to mezi ní a Steph skončilo, takže se cítí volná a plná energie. Nebo je to možná jen tím, že sedí na kole a je dost zima na to, aby měla šálu a rukavice, ale ne zas tolik, že by bylo potřeba cpát se do těžkýho kabátu a velký hloupý čepice. Ať tak či onak, je celkem nadšená. Brooklyn je nádherný. Maria je do něj zamilovaná. Když na ni Steph nemá čas, občas se prostě projíždí po celý čtvrti, která je větší než San Francisco, a objevuje. Je tu zoo, a támhle park, tady mají spoustu pizzy, za rohem v Cobble Hillu obchod s komiksy, a jsou tu tak čtyři bary, kde ti k pivu dají pizzu zdarma. Jsou tu stromy a děti a rozpadající se budovy a jsou tu lidi. Bohatí mladí běloši jako Maria kolonizují historii Brooklynu, protože v týhle zpackaný postmoderní době všichni zoufale touží po něčem opravdovým, a co je reálnější než Dodgers a newyorský judaismus a, třeba, rap. Problém je v tom, že když se řekne „opravdoví lidi“, myslí se tím lidi, kteří nejsou zatížení ironickým smyslem pro humor, vysokoškolským vzděláním, co jim pomáhá vystavit si analytickou bariéru mezi sebou a skutečným světem, ani tlakem žít s realitou, že všichni vyrůstali ve

střední třídě, zvolili si bohémský život na mizině a teď se musí vypořádat s tím, že si nemůžou dovolit pohodlí, na který jsou od malička zvyklí. Takže teď kolonizují sousedství těch normálních lidí, kolonizují jejich prožitky. Je to pěkně nechutný. Maria si uvědomuje, že je do toho zapletená.

Jo a hip-hop pochází z Bronxu.

O podobných věcech můžeš třeba přemýšlet, zatímco se vyhýbáš autobusům u Prospect Parku, nervózně projíždíš čtvrtí Bed-Stuy nebo se ušklíbáš nad hloupýma bohatýma děckama ve Williamsburgu, když zastavuješ, zamykáš kolo a platíš pět dolarů za sójové latte v naprosto nezávislé malé kavárně, na kterou jsi právě narazila.

Je neděle, takže Maria musí do práce. Brunch má za sebou, a i když už tam dělá dlouho, pořád nemá o víkendech volno. Volno má ve středu a ve čtvrtek. Ale v neděli tam nebývají žádní dospěláci, co by na ně dohlíželi, takže se v pracovní době dost pije. Z toho má Maria dobrý pocit. Pije ráda, i když nepije tolik, jako když bývala švihlá problematická puberťačka.

Jede přes Williamsburgský most, který jí nikdy nebude připadat nudný, bez ohledu na to, jak otrávená si zrovna přijde. Je vidět na celičký Manhattan. Bolí z toho nohy. Cestu vždycky blokují chodci, a když se dostaneš dolů, máš možnost riskantně vjet do provozu, kličkovat mezi dodávkami a taxíky, skoro se nechat umačkat k smrti, přeskočit obrubník a vzít to nahoru po Třetí Avenue. Messengeři na kolech už kvůli internetu nejspíš neexistují, ale Maria je přesvědčená, že by byla v podobné práci dobrá. Často o tom přemýšlí.

Zamkne kolo u parkovacího automatu, pípne si příchod kartou a v šatně pro zaměstnance si odloží svoji obří brašnu a džínovou bundu. Její bunda je skutečný umělecký dílo. V seriálu Kluci v zákulisí je scéna, kde ďábel nabízí jednomu huliči schopnost sklízet trávu z vlastní hlavy výměnou za jeho perfektní džínovou bundu: a přesně takovou bundu má Maria. Nad Mariinou bundou by ďábel slintal. Jsou na ní

Imogen Binnie

tyhle nášivky: Bouncing Souls, White Zombie, slovo fuck, holčička držící obří nůžky (na kostkovaném pozadí), Hello

My Name Is DYKE, a přes celá záda, jako třešnička na dortu, přebal prvního alba skupiny Poison. Ani ho tam nemá ironicky. Poison je boží.

Knihkupectví si pořídilo klimatizaci teprve před několika lety, rok nebo dva potom, co tu začala pracovat, což znamená, že skoro pokaždý, když vchází dovnitř, očekává, že se do ní opře vlna dusnýho a vlhkýho smradu. Bývala to síla – lidi vcházeli v létě dovnitř, ale jen co ucítili ten horký, hnusný vzduch, tak se otočili a zas odešli. Atmosféra je tu ale pořád víceméně stejná, i když je ten puch pryč.

Maria má specifickou práci, ale je nudná a ona ji stejně nedělá. Jakmile se nějaký práci chvíli věnuješ, zjistíš, co máš dělat; když se jí věnuješ už delší čas, zdokonalíš se a pak už můžeš dělat jen potřebný minimum, aniž bys o tom opravdu přemýšlela. Tohle je poprvé, co Maria dělá jednu práci takhle dlouho. Zjišťuje, že tlačí na naprosté minimum a snaží se zjistit, kde přesně končí ‚je líná‘ a začíná ‚budeme tě muset nahlásit šéfové‘.

Pozdraví pár lidí a bočníma dveřma vyjde na ulici. Má chuť na bagel.