Návrat vyhořelých mužů
KAPITOLA PÁTÁ
Láska 47
Jediným slovním spojením, které ztělesňuje veškerou touhu, je návrat domů. V poválečném období však ztratilo většinu svého kouzla. Našim uším dnes zní návrat domů jako jednorázová, krátká záležitost. Ovšem návrat domů z války a zajetí byl dlouhý a často neukončený proces. Mluvilo se o „navrátilcích“, jako by návrat domů byl nějakým stavem, pracovní náplní nebo lépe řečeno pojmenováním pracovní neschopnosti. Navracení domů se nechtělo zastavit; člověk byl doma, a přesto nebyl. Ještě léta po příchodu některých mužů o nich lidé mluvili jako o navrátilcích, protože tak chtěli omluvit jejich podivné chování. Statisíce našich matek nebo babiček vykládaly, jak manžel po letech najednou stál přede dveřmi bytu s propouštěcím listem v ruce, jako by se musel legitimovat.1 Nebo jak se venku na ulici před domem celé hodiny potloukal nějaký otrapa ve vojenském kabátě. Jak jí vždycky zíral nahoru do okna a jak jí teprve postupně docházelo, že ten muž dole musí být její manžel. Nebo jak jeden z nich dorážel dole na dvorku na jejího synka tak neodbytně, že ho chtěla vyhodit, a jak potom syn vstal a povídá: Koukni, to je táta. Okamžik návratu domů byl všemožně a toužebně očekáván. Zatímco muži pobývali na frontě, zastupovaly je v obývacích pokojích jejich podobenky. Děti se na ně musely znovu a znovu dívat, aby se jim otec zjevoval alespoň v představách. Stál na kredenci jako na oltáři, téměř vždy v uniformě, dcery po jeho levici a pravici, a zpod obrovské vojenské čapky upřeně hleděl do parádní světnice. Nacházel se kdesi v Rusku či v Egyptě; jeho předpokládaná poloha se doma hledala v atlase a prstem se ukazovala dětem. Takto vzdálen každodennímu životu se stal symbolem lepších zítřků, které měly nastat po skončení války. S jeho návratem měla konečně skončit samota, neustálé vyčerpání z výchovy dětí v extrémních podmínkách, ze snahy chránit jejich životy před nálety a strádáním. Jak cenná byla každá zpráva z fronty, i ta špatná. Umírající muži křičeli na kamarády svá jména; ti se v bitevní vřavě snažili si je zapamatovat, aby mohli později podat zprávu. Ženy, které s fotografiemi svých mužů v ruce čelily proudu
111