1. KAPITOLA
CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY Konec v „repre“ a tituly v Edenu
11
Slzy v nároďáku Jen jednou jedinkrát jsem kvůli fotbalu brečel. A nestyděl jsem se za to. Vůbec. Právě se v mé kariéře něco zlomilo. Byl to mezník, který znamenal konec mých dnů, měsíců, let v reprezentaci. A předjímal blížící se „přestup“ do nového života... Ale popořadě. Bylo mi dvaatřicet, když jsem v létě 2005 podepisoval s Bordeaux smlouvu na dva roky. Ze začátku to bylo výborné angažmá – splňovalo přesně to, za čím jsem šel. Fotbal mě bavil, měli jsme dobrý tým, hráli o druhé místo za Lyonem, který byl dominantní a nikdo na něj neměl. S Pavlínou a dětmi jsem se tam usadil, bydleli jsme v krásném baráčku s bazénem... A počasí? S tím se to zamračené v Anglii nedalo srovnávat. Ve službách Girondins jsem byl tři měsíce i s cestou – a už jsem si na rukáv navlékal kapitánskou pásku. Přede mnou ji nosil gólman Ulrich Ramé, ale zranil se a dostal jsem ji já. Bral jsem to jako závazek, vždyť v Bordeaux měli starší hráče, a stejně ukázali na mě. Byl jsem spokojený, nadšený, že si mě tak váží. Na hřišti se mi dařilo, po pár zápasech jsem si zvykl, v týmu si to sedlo. Odehrál jsem výborná utkání. Jenže pak to přišlo... V únoru 2006 jsem po jednom souboji a šlapáku ucítil bolest v koleni. Ve Francii si nejdřív mysleli, že je to nějaký koňar, žádné velké zranění. A čtrnáct dní nato mě přemlouvali: „Pojď, potřebujeme, abys hrál, máme fakt důležitý zápas.“ Nezdálo se mi to. „Já se na to úplně necítím, nejsem si jistý, nevím. Myslím, že je to něco víc než koňar, něco mi v noze cuklo...“ namítal jsem. Trvali ovšem na svém, prý že jsem přece byl na vyšetření.Tak jsem šel trénovat a po dvaceti minutách mi nohou projela řezavá bolest. „Kluci, špatný. Nejde to,“ hlásil jsem. Znovu mě poslali na prohlídku a doktoři zjistili, že jde o podkolenní šlachu. Kvůli tomu, že mi napoprvé nestanovili správnou diagnózu, byla v ještě horším stavu. Jakmile to viděli, bylo jim jasné, že udělali chybu. A to byl problém. Měl jsem před sebou jen dvě možnosti. Buď jít na operaci, ale to bych na osmdesát procent nestihl v létě mistrovství světa v Německu, nebo zkusit konzervativní léčbu a spoléhat se na to, že se šlacha zahojí sama. Ve skutečnosti jsem na vybranou neměl. Nechtěl jsem šanci na šampionát ztratit, takže jsem samozřejmě zvolil druhou variantu a začal boj s časem. Pustil jsem se do rehabilitace a snažil se úplně nepřijít o fyzičku. Nebylo to ztracené. Nakonec jsem i odjel s reprezentací na květnové soustředění do rakouského Seefeldu. Pořád jsem doufal, že to vyjde. Věřil jsem, že s kluky na svět vyrazím. Byl jsem u toho, když jsme si šampionát vybojovali. Závěr kvalifikace jsme měli těžký, museli jsme zvítězit ve Finsku, abychom se dostali do baráže. Přitom jsme měli rozbité mužstvo, chyběli nám tři čtyři hráči základní sestavy. Já hrál v útoku s Tomášem Junem. Zvládli jsme to, Finy porazili 3:0, byl to zásadní moment. Čekala nás baráž s Norskem, do které se v nejvyšší čas vrátil... Pavel Nedvěd! Skončit v reprezentaci se rozhodl po EURO v Portugalsku.Měl trable s kolenem,střídal kvůli nim i v semifinále s Řeckem. Cítil, že už je toho na jeho tělo moc, zatížení v klubu a reprezentaci ho vyčerpávalo. A on byl velký dříč, hodné trénoval, dával fotbalu víc než dost, to všichni moc dobře věděli.V době reprezentační pauzy si mohl odpočinout a dát se dohromady.Takhle to měl i Patrik Berger. Častokrát se stalo, že z nároďáku přijel do Liverpoolu, a do týdne nebo
12
K postupu na MS 2006 jsem pomohl gólem v baráži proti Norsku, na Letné jsme se pak radovali s Pavlem Nedvědem i trenérem Karlem Brücknerem. Na své první mistrovství světa jsem se moc těšil...
13