I. Mladý jinoch, snad ještě chlapec, se schoulil k dalekohledu a zírá na oblohu. „To je úchvatné!“ mlčky zírá plně pohlcen tou nádherou. Všude nastal noční klid. Stromy šumí na okraji lesa, cvrčci zpívají svou cikádu, v dáli štěká pes. Je vlaho, teplý vánek a mír… „Musím tomu přijít na kloub,“ v duchu přemítá. „Proč je vesmír? Jaký má smysl?“ Po chvíli se zvedne a odchází k domečku na okraji obce. Jeho rodiče ničemu nerozumí a on nemá, koho by o svém úžasu zpravil. Není sám, ale jeho kamarádi? O tom nemá snad ani cenu hovořit. Ségra sice občas poslouchá, ale přihlouple se usmívá a vše jen zlehčuje. Jak by rád někoho našel, komu by mohl vyprávět, s kým se podělit, kdo by rozuměl!
6