Byla jsem děsně chytrá. Znala jsem nazpaměť spoustu citátů a mouder. Věděla jsem, co znamenají, uměla jsem jimi bavit společnost. Velké věty to byly (a jsou), jen do mého nitra z velké části jaksi „nedošly“. S příjmením Výborná od vás pořád někdo něco čeká. Navíc mě odmalička doma nabádali k pracovitosti a ve sportu k lepším výkonům. Aby nedošlo k mýlce, na obojí nedám dopustit, jen to má i tu druhou stránku věci: naučíte se být k sobě nesmlouvaví a neodpouštíte si chyby. A pakliže se nějaké objeví, zametete je pod koberec nebo do nějakého koutku své duše, kam není tak moc vidět. Víte, že to je špatně, ale prostě si nemůžete pomoct. Cílevědomost především. Vylézt na vysokou horu, slanit do nejhlubší propasti. Všechno vycházelo, skoro vždycky. A když ne hned napoprvé, zkusila jsem to znovu. Poslední dva roky ale byly jiné: moje dobrodružství jsou nedokončená. Chcete-li Boha rozesmát, vyprávějte mu o svých plánech. Vyprávěla jsem a Bůh se smál. Jestli chceš, ukážu ti něco lepšího, holčičko. Už jsi koneckonců dost stará na to, abys věděla, povídá pobaveně Bůh, a já se nestačila divit, kam mě má nedokončená dobrodružství dovedla.
6–7
„Zlézání hor nepřináší žádný užitek, je jako hra dětí zdánlivě beze smyslu… V tom také spočívá její sláva, že není třeba, aby sledovalo cíl, snažilo se o ospravedlnění. Je účelem samo o sobě – jako západ slunce, symfonie nebo láska.“ (J. R. Ullmann) 8–9
2022, Ladak Benefiční himálajská výzva se s člověkem nepárá. Organizuje ji neziskovka Brontosauři v Himálajích, které šéfuje Jirka Sázel, a získává peníze pro školu v Mulbeku, zapadlé vesnici v Ladaku, v nejsevernějším cípu Indie. Říká se mu také Malý Tibet, protože s Tibetem na východě hraničí. Letos právě v Mulbeku otevírají novou vědeckou laboratoř a sázky kamarádů nebo veřejnosti na sportovní výkony účastníků benefice půjdou na její konto. Sází se na tři disciplíny: 340 km těžkým terénem na motorkách, rafting na pětkové vodě Indu a výstup na šestitisícovku, to všechno je v plánu během necelých dvou týdnů. Adrenalinu, nepohodlí a nejistoty habaděj. Byla jsem oslovena Brontosaury, abych se stala tváří výpravy. Dobrodružka, horolezkyně, to se prý bude cestou určitě hodit. A protože akci mediálně podpořil i Český rozhlas, mohl se ke mně na cestu přidat i Tomáš Černý, kolega, kamarád, dramaturg mého pořadu a reportér. Původně byl připraven z cesty reportovat jako „doprovodné vozidlo“, ale nadšení ostatních a motocykl Royal Enfield ho strhly tak, že se rovnou pustil do první výzvy jako reportér i účastník zároveň. Tyhle deníkové zápisy jsou dvojhlasé, obsahují i Tomášovo vnímání toho, jak se události seběhly.
10–11
Jezero Pangong je nádhera obklopená šestitisícovkami. Když na Ladackém břehu skočíte do vody a budete vytrvalí, vyplavete v Číně. 28–29
leden 2023, Ladak V létě 2022 se navzdory tomu, že se mi nepovedlo sjet Indus na raftu, protože jsem se stala indickou zdravotní sestřičkou, vybralo díky celé partě Výzvy rekordní množství peněz pro školu v Mulbeku. A tak povídám Jirkovi Sázelovi, šéfovi hnutí: „Co kdybychom udělali i zimní výzvu? Vybereš víc peněz a budeš moct třeba podporovat ještě další školy?“ Jirka se podivil, co bychom tam dělali v zimě… „Ježíš, co asi! Můžeš skialpovat, dělat zimní výstupy… A co zamrzlá řeka Zanskar, známý Čadar trek, to ti nic neříká? Proboha, vždyť to máš všechno před nosem,“ povídám mu a opět uvádím do pohybu netušené. 20. ledna, Léh, Ladak Je dopoledne, přistáváme v Léhu a kluci jsou trochu zklamaní. Sníh nikde – kromě vzdálenějších vrcholů pětitisícovek. Stojíme před letištěm, jediná paka s futrály s lyžemi a já si spílám: co jsem to zase provedla, zblbla jsem partu chlapů, naslibovala lyžování a dobrodružství a teď mě tu budou proklínat! Je ale potřeba se soustředit na tady a teď: jsme ve výšce 3 600 metrů, bude třeba se aklimatizovat, odpočívat a doladit za pochodu naše tři výzvy – Brontosauři v Himálajích jsou tu v zimě historicky poprvé. Nakonec se shodujeme na tom, že první výzvou bude Čadar trek, 30–31
Léh je v lednu jiný. Klidný, prázdný, všeobjímající. A na žití nelehký.
34–35
únor–prosinec 2023 Mrzlo a foukal vítr. Slunce nad námi svítilo jasně, ale občasné poryvy nás zahalily do oblaku milionu drobných diamantů vířících vzduchem. Nohu před nohu, monotónní pohyb dopředu sunoucích se lyží, špičky, které střídají jedna druhou. V postroji občas trochu cukne jako připomínka toho, že za vámi na saních jede celý váš život. Když o něj přijdete, nemáte teplo, jídlo, stan, spacák, nemáte nic. Ale v úseku, kterým jdeme, není třeba dělat si starosti, a tak jdu lehce. S každým krokem tady na Antarktidě cítím víc života nejen v sobě, ale i v okolní krajině. Prostor, v němž kráčíme, není žádná pustá pláň. Je plný nepopsatelné energie začátku světa nespoutaného člověkem. Je prosinec 2019, vylezli jsme na Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy, a na lyžích se už několik dní vracíme zpátky k základně. A najednou to přijde. Ze sněhu trčí asi metrový kus drátu a na jeho konci malý černý praporek velikosti krabičky od sirek. Jako by někdo vzal moje srdce do ruky a začal ho mačkat. Kluci se radují, jsme blízko. Tohle je známka, že se blížíme k americké základně Union Glacier. Mně blbý kus drátu s černým hadříkem úplně zkazil den. Když se o tři dny později u stanů základny objímáme, místo abych se radovala z toho, co jsme dokázali, cítím nepopsatelný smutek. Vím, že potřebuju jít dál. Nevím, jak daleko, ale rozhodně dál. Pořád dál, pryč od všeho. Ne kvůli úniku, ale kvůli plynutí v jednom rytmu s touhle neskutečnou bytostí, ve které kráčím. Která mě 60–61
udržuje ve střehu, ale zároveň sytí dosud nepoznanou energií prazákladu Země. Kluci už jdou ke stanům sundávat postroje a vypřahat sáňky. Vítr trochu zesílil. Dívám se zpátky do nekonečna, kterým jsme přišli. „Vrátím se… já se vrátím…,“ slyším se šeptat do sílícího větru. Je konec prosince, blíží se Nový rok 2020. Teď je únor 2023 a já si zase začínám psát svůj antarktický deník. Když budu zdravá, nevypukne epidemie nebo se nestane něco naléhavého v mojí rodině, za deset měsíců letím na Antarktidu. Ráda bych došla na jižní pól tzv. Messnerovou cestou. V roce 1989 po ní vyrazil Reinhold Messner s Arvedem Fuchsem a nechybělo moc a bílý kontinent je pohřbil jako spoustu polárníků před nimi. Je to tisíc kilometrů. Nejsem Messner. Jsem holka, promrzám víc a rychleji než chlapi. Bude mi 54 let. Nemohu věnovat následujících deset měsíců jen přípravě, tréninku a regeneraci. Musím chodit do práce, platit složenky a starat se o domácnost. A musím ještě jednu věc, a ta mi nejde: odmítat hezké nabídky a nedělat nepodstatné věci. Nadšené dítě ve mně si musí uvědomit, že veškerý volný čas padne na trénink, přípravu a regeneraci. A taky na vydělávání peněz. Kdy jindy, když ne teď. Známá průserářka ve mně si musí uvědomit, že je dobré sebrat odvahu a říct to doma a šéfovi rovnou, ne dva měsíce před odjezdem. To je disciplína, kterou jsem provozovala před prvním odjezdem na Antarktidu v roce 2019 a dodnes se za to stydím. Mým partnerem pro tuhle cestu je ČEZ, ale navzdory jeho velkorysosti a úžasné podpoře vím, že to nebude stačit. Budu muset sehnat ještě tak půl milionu, nebo prodat auto. Začala jsem trénovat, teda pravidelněji běhat (to je jen malý začátek). Všichni běh opěvují, já ho používám jako nástroj sebedisciplíny. Běžím po lesoparku v Praze 4, prší, je bahno a je to jenom hrozný. Tělo nemládne, až přejdu do vyšších obrátek a začnu dělat i jiné věci, užiju si spoustu zábavy. Někde vzadu v hlavě slyším obdivnou větu sympatické pětačtyřicátnice: „Teda, jak vy to děláte, Lucko?“ Tak teď se konečně nemusím rozpačitě usmívat a můžu jí říct: přečtěte si můj deník. Tam to všechno máte. Ještě že mám Antarktidu v hlavě. Ještě že to je krajina, kterou se brouzdám, abych si odpočinula. Ještě že si pamatuju i dny, kdy se zatáhlo a nebylo vidět nic, šli jsme v bílé tmě bez jakéhokoli náznaku horizontu nebo bodu, k němuž by bylo dobré se upřít. 62–63
Ještěže pořád slyším mého parťáka, jak říká: „Ty tu chceš zmrznout? Ne? Tak vstávej a jdeme.“ A tak jsem vstala a jdu, běžím, začínám psát začátek nového příběhu.
Nemusíme brát zavděk chvílí, co na nás prostě „zbyla“. Je krásné vytvářet si vlastní unikáty, momenty, kdy stoupáte do hor, posloucháte vítr a můžete to s někým sdílet.
70–71
„Snad vesmír nad vesmírem, snad lístek na věčnost… naše touho, ještě neumírej, sil máme dost…“ (J. Nohavica)
92–93
duben, Špicberky Celý den jsme šli v silném větru. Místy foukal rychlostí skoro 70 km za hodinu. Takže jako příprava na Antarktidu dobrý. Messnerova cesta má prý čelní vítr většinu své trasy. Ale dnešek je už trochu extrém. „Jestli tohle budu mít deset dní v kuse, tak to nedám…,“ brblám si do nákrčníku z novozélandské vlny, protože se samozřejmě vynořují otázky typu: Tohle jsem vážně chtěla? Stojí mi to za to? Kolik dní za sebou to dokážu vydržet? Nejsem už na tohle stará? A další a další. Naštěstí jsem už na kontrolní otázky zvyklá, naštěstí vím, že pravděpodobnost, že bude takhle fičet víc jak deset dní po sobě, je malá, naštěstí se nevzdávám snadno. Ale stejně to ve mně hlodá a vichr, který s námi lomcuje, zesiluje v poryvech svou intenzitu. Zastavujeme se a hulákáme na sebe, jestli to už je konečná, nebo ještě ne. Noor, další člen naší malé skupinky, už nemůže a chce tábořit, Kathinka souhlasí. Otočí se ke mně: „Stan si postavíš sama.“ Hned poté se věnuje svému táboření. Zkouška ohněm. Ne, zkouška požárem Národního divadla kombinovaným s požárem Alexandrijské knihovny. Zadní cíp stanu s karabinou ukotvím na jednu lyži, přikleknu a začínám rozbalovat. Futrál od stanu strčím pod bundu. To musí být automatické, všechno pořád stejně, všechno má své místo. Musíte to umět se zavřenýma očima, za jasné oblohy i ve vichřici. Rozbaluju stan, který má už uvnitř napůl nasunuté tyče, 94–95
takže za normálních okolností je to docela snadné. Vítr se trochu obrátí, foukne silný poryv a já klečím uprostřed nafouklého stanu a ze všech stran mě bičují stanové šňůry a pruhy látek. Zdálky to musí vypadat, asi jako když se nějaká žluto-červená masožravá rostlina snaží pohltit živého člověka. Nechci se vzdát a přikolíkovávám masožravku k zemi. Vedle stojí Kathinka a vypadá to, že analyzuje každý můj pohyb. Panebože, téhle ženské snad nikdy není kosa! Čtyři dlouhé tyče ohnout a postavit stan přesně proti větru, který s ním lomcuje, to vše ve velikých palčácích, nemotorná jako medvídě a pod dohledem… Šílený. Vítr jsem se učila mít ráda v nejjižnější části Alp na vrcholech Barre des Écrins a Dom de Miage des Écrins, foukalo tak, že to v různých etapách horolezeckého výstupu všichni, až na naši dvojici a jednoho neústupného Poláka, otočili. Myslela jsem si tehdy, že horší to být nemůže, ale to jsem byla nezkušená. Větu „horší už to nebude“ neříkám od doby, co jsme s Davidem a Lukinem jednou v březnu vyrazili za lezením do Švýcarska. Tak tak jsme vyjeli lanovkou na Diavolezzu. Už tam nám mělo být jasné, že když jsme museli lanovkáře ukecávat, aby nás ještě vyvezl, že to je na hraně. Dál jsme pokračovali na skialpech a pak přišlo lezení po skále s lyžemi na batohu. Vítr sílil, denní světlo se začalo ztrácet. Abychom se dostali do bivaku, potřebovali jsme přejít sedlo Bella Vista. Tam foukalo tak, že mě kluci z každé strany drželi za jeden popruh od batohu, aby mě vítr nenadzdvihával. Od té doby si myslím, že vzletová rychlost Lucie Výborné začíná na nějakých 100 km v hodině. O pár desítek minut později už v naprosté tmě foukal vítr v nárazech tak, že při každém pohybu lyže bral špičky a člověk se fakt už skoro vznášel. Skončili jsme tím, že David zalehl naše lyže, zatímco my jsme se s Lukinem plazili po kolenou se zaseklými cepíny po mírnějším hřebínku do kopce k bivaku Pansera, kde mě Lukáš doslova vzal za rameno a za zadek a hodil dovnitř, aby se na otočku vrátil pro lyže s dalším parťákem. V noci se ta plechová bouda velikosti domečku na zahradní nářadí třásla tak, až jsem si myslela, že se kotvicí lana urvou a my se budeme v téhle schránce na smrt kutálet nějakých dva tisíce metrů dolů. Zvláštní je, jak moc se v takovou chvíli člověk uklidní, když zjistí, že nebude umírat sám. Teda alespoň já to tak mám. Se čtyři roky starou vzpomínkou už sedím ve stanu, na drnčení stanových šňůr a doléhání větru jsem ve stanu zvyklá a nijak mi nevadí, že jsem v něm sama. Člověk si musí vykopat kuchyň, vyrobit vodu, udělat večeři, dojít si na záchod a zalézt do spacáku, takže je pořád co dělat. Únava vás sejme a za pár hodin – a to už znáte – vás alespoň na Špicberkách probudí na medvědí hlídku. 96–97
květen, Praha Ne, není to tak, že by mi vítr odnesl stan nebo bundu v severském běsnění. Prostě jsem se jen vrátila domů. V hlavě ještě stále Špicberky a medvědí hlídku, silný ledový vítr, ale i úžas nad krajinou, když vystoupila z mraků. A do toho narozeniny mojí dcery. Pááááni, je jí dvacet. Vzpomínky na malou ječící kuželku i na první úsměv nejkrásnější holčičky na světě. Návrat do práce, kde mě čeká živý rozhovor s klinickým psychologem Miroslavem Světlákem o metodě mindfulness a o tom, jak se ubránit hluku okolního světa. Panebože, ten chlap zní tak laskavě, že by se v tom odvaru člověk rád koupal a stačilo by to! Uvědomuju si, jak se mindfulness snadno aplikuje na expedicích, kde řešíte jen to nejnutnější, protože tam k vám nedoléhají výkřiky z finančáku, rodičáku a dobytčáku sociálních sítí. Vím, co je důležité, vím to díky horám, a přece občas zapomenu, nechám se strhnout, nechám si lavinu zbytečných informací přejet přes hlavu. „Nikdo není Buddha,“ směje se laskavý Mirek a dodává: „Ani já ne.“ Hned po skončení živého rozhovoru přichází do studia na předtáčku Viktor Preiss. Nesmělost není hraná, vyzařuje z něj jakási vnitřní křehkost, jeho vzpomínky na noblesu hereckých bardů typu Karla Högera jsou živé, a jako by si neuvědomoval, jak moc noblesní je on sám. Před sedmi lety se vzdal hraní v divadle. 100–101
„Ta nádherná práce měla základ v zodpovědnosti, ale i ve stresu z toho, že jsem skočil sedm a půl metru do pomyslné dálky a že se ode mě očekává dalších osm metrů, že nikomu nevysvětlím, že za ten neúspěch třeba nemůžu, že to je kolektivní práce, že vím, že by to mohlo být lepší, že se cítím trapně, ale nemůžu to divákovi dát najevo, že nedokážu přijít na děkovačku (které jsem vždycky nenáviděl) s tím blazeovaným uspokojením ve stylu, ano, díky, jsem talent, já o tom vím…“ říká nádherný hlas u sousedního mikrofonu. Když se s hercem rozloučíme a on odchází, musím se na dvacet minut ještě zavřít do studia, aby to ve mně celé doznělo. Ale stejně to nedoznívá, je to příliš mnoho intenzivního života najednou, musím jít a mluvit se svým deníkem, sepsat to všechno, aby nějaká část mého já nepřebublala přes okraj, zachytit krásu, pozorovat myšlenky, přemýšlet o tom, jestli s příjmením Výborná a s doskokem sedm metrů ještě zvládnu osm, nebo se na to mám prostě vykašlat a vysílat dál. Ale týden nekončí. Je tu poezie a další den ve studiu s další fantastickou osobností: Martinem Hilským. Šarm, dokonalé a precizní vyjadřování. Žádné slovo navíc. Žádná plevelná slova. Přesný a plynulý jak řeka, která dává perfektní smysl. Osmdesát let. Miluji běžce na dlouhou trať. Třiapadesát let učil anglistiku, dvacet osm let mu trvalo, než přeložil kompletní Shakespearovo dílo. Znovu odmítá zveřejnit své vlastní verše a mluví o poslání daleko vyšším. Mít profesora Hilského ve studiu a neříci si o sonet v jeho podání, to bych byla blázen. A tak poslouchám, jak mi krásný starý muž s úsměvem do očí říká: Až ten čas přijde, budu obrněn – já vím, co jsem a co si zasloužím, sám proti sobě zdvihnu ruku jen, a přísahat budu na seznam svých vin. Že opouštíš mne, důvody máš pádné, já pro svou lásku neumím dát žádné. Tolik krásy, tolik smyslu, tolik emocí na jednu holku, úplně se třesu radostí i vděčností za to, že to všechno můžu prožívat, že mi bylo dáno, že už nechci přehlédnout ani jediný úsměv, myšlenku, náznak, svítání. Nechci se vzdát svobody jít si, kam chci, mrazivého vzduchu v plicích, námahy v horách, nechci se vzdát návratů domů, ušlechtilých lidí, nádherných rozhovorů, běhu na dlouhou trať. Nechci se vzdát. Ještě ne. 102–103
„Cesta je moje družka v manželství. Celý den hovoří ke mně pod mýma nohama, celou noc zpívá mým snům. Cesta a já jsme milenci. Noc co noc převlékám kvůli ní šat a rozedranou přítěž starého nechávám v hostinci u cesty, když svítá den…“ (R. Thákur)
128–129
11.–12. listopadu 2023, Punta Arenas, Chile Po čtyřech letech vystupuju na letišti v Punta Arenas. Normálně mi na zavazadlech vůbec nezáleží, ale tady jsem trochu ve smrti. Nic nesmí chybět, žádná taška, natož futrál s lyžemi se nesmí zatoulat do jiné destinace, to by byl fakt průšvih. Když se v okýnku objeví lyže, chce se mi jódlovat radostí. Žlutá taška s botami a se špekem na sebe sice dává trochu čekat, ale nakonec slavím. 34 hodin cesty, jsem jako zombie. Udělám pár cvičných kroků kolem hotelu, ale je to blbý nápad. Sprcha, kolaps a spánek, deset hodin všechno spraví. Snídaně. Pozoruju oknem, jak se na trávě vrtí větší pták, sedí a vítr mu čechrá pírka. Do detailu si ho prohlížím, když mu najednou zpod křídla vyleze kuře, ptáčátko, ochmýřené pískle na dlouhatánských nohách. Máma se zase zavrtí a zpod druhého křídla vystoupí další potomek. Každý se rozběhne na jinou stranu, pochopitelně. Maminka je klidná, kupodivu jen sedí a rozhlíží se. Tady, na nejjižnějším cípu jihoamerického kontinentu, ukrutně fouká, dnů bez větru je opravdu poskrovnu. Máma to ví. Sleduju, jak se prokřehlá kuřata po chvíli derou zpátky pod křídlo. Pták, pilot vlastní svobody, nejkrásnější stvoření mezi zvířaty… jednoho s rozepjatými křídly nosím na krku. 146–147
Magellanova úžina. Ještě pár dní čekání na letadlo do Antarktidy a zkamením, jak ten pes.
154–155
23. listopadu, Union Glacier – start Messnerovy cesty Ráno jsem úplně na kaši, jsem nervózní a mám průjem. Vypadá to totiž, že fakt poletíme. Mám to tak vždycky: naplánuji třídenní lezení ve stěně, pak pod ní najednou stojím, hlavu zvrácenou, zírám na majestátní vertikály a říkám si, co jsem to zas provedla? A teď je to tu zas. Tolik měsíců práce, příprav, tréninku a já se chvěju trémou. Po brífinku přichází Devon se zprávou, že za půl hodiny odlétáme. Nervozita je okamžitě pryč, věci jsou v pohybu. Odnést do skladu tašku s civilem, naplnit termosky, odvézt sáně na váhu (chci vědět, kolik to váží?) a dostavit se na letiště – tzn. přejít cestu od stanů ke třem zaparkovaným dvoumotorovým turbovrtulovým letadlům Twin Otter. Lucy, Devon, Katja a pár lidí ze základny se jdou rozloučit. Na Christianovi, mém průvodci, nejsou vidět žádné emoce. „Copak s tebou fakt nic nehne? S tebou už to vůbec nic nedělá?“ ptám se. „Vidělas někdy kachničky na jezeře?“ oplácí mi otázku otázkou a hned pokračuje. „Jen se tak vznášejí jakoby nic. Ale když se podíváš na jejich nohy pod hladinou, to jsou pane fofry!“ culí se a háže si na záda zelený batoh. Usmívám se a následuju vousatou norskou kachnu 166–167
do letadla, kde už sedí Robert a Per, oba se chystají na „Messnera“, ale každý sólo. „Poletíme asi dvě hodiny, radši se přivažte, kdyby byly turbulence. A taky přistání nemusí být úplně hladké, viditelnost je konečně dobrá, ale za povrch neručím,“ zahlásí pilot přes rameno, zapne motory a věnuje se přípravě na start. Krátký pojezd, prudká forsáž a po 200 metrech se ližiny letadla odlepí od země. Je to privilegium, vidět to celé z výšky. Vlevo se snižuje Ellsworthovo pohoří a úplně v dálce, kde jsou ty nejvyšší štíty, je Mount Vinson. Letadlo se stočí k zátoce Hercules Inlet, tam někde pod námi už pochodují Finové. Hory už jsou skoro pryč, jen tu a tam vykoukne z ledu skalnatá špička. Vypadá jako hora-děťátko, ale kdyby led pod ní roztál, možná by tři kilometry měla. Za okamžik vidím z okénka už jen nekonečnou bílou pláň, nebe je bleděmodré a menší oblačnost nad horizontem vyrobila umělecké dílo: smazala hranici mezi nebem a zemí. To je Antarktida, ZEMĚ, KDE NEBE KONČÍ I ZAČÍNÁ. Jsem dojatá. Rychle se podívám z okénka na druhé straně, ale vidím jen Roberta, jak mu zpod sportovních brýlí vytéká tichá slza. „Asi není nic většího,“ hlesne. „Vítej v nebi,“ pokusím se o úsměv a utřu si nos. Zezadu mi zaklepe na rameno Christian a podává mi plechovku s pivem. Záchrana, taky mám slzy až v krku. Za zvuku vrtulí a jemného drnčení v kabině se poměrně nízko vznášíme nad Antarktidou. Jen obří ledovec pod námi, bílá země zdobená návějemi a trhlinami, vím, na co se dívám, ale hlava mi to vůbec nechce vzít, žasnu a krauluju ve své tiché radosti. Klesáme. Luplo mi v uších a rychle hledám stín našeho letadélka, zatím je titěrný jak hračka, pilot už je 300 metrů nad zemí, krouží a hledá vhodný plácek, kam to posadí. V životě jsem nezažila měkčí přistání. Vylézám z letadla jako první. Kousek poodběhnu a pak docela pomalu udělám otočku o 360 stupňů. Letadlo, nic, nic, nic, nic, nic, nic… a zase letadlo. Fascinující. Neměla bych zdržovat, ale rychle si dělám otočku ještě jednou. Pak už vykládáme sáně, lyže, kanystry s palivem, pilot se rozloučí, zvuk motorů se vzdaluje a okřídlená tečka za chvíli dočista mizí. Je ticho. „Tak asi jdeme, ne?“ povídám.
Jako první vyrazí Christian, protože nejlíp ví, jak problematické je, aby se skupina oddělila. Nabere vlastní kurz a kráčí se sebejistotou Amundsenových potomků, já za ním. Jsem z toho všeho tak vykulená, že nevím, kterou jsem vlastně vykročila nohou. Holka z Hodkoviček jde na jižní pól! Nechápu. Dneska teda nechápu vůbec nic. Christian se otáčí a v černých vousech už má trochu sněhu. Je doma, je na něm úplně vidět, jak je blaženej. Ukazuju mu, že jsem ok, jdeme dál. Vlevo od nás – asi 300 metrů – pochoduje Robert a za ním jde Per. Vůbec nevím, co se se mnou děje, mám vír myšlenek v hlavě, nutně potřebuju zavolat domů, že to je úžasný, přemýšlím, jak to všechno zapsat do deníku, pak si říkám, že jsem pitomá, že si neužívám teď a tady, potom mám chvíli radost z lyžování, chvíli si říkám, co asi moje tažné gumy, které jsem nechala v Praze před barákem. V podstatě se nesmírně stydím, že mám v tak vznešeném prostředí tak pitomé myšlenky. Zachrání mě parťák, protože jednak nechce přepálit začátek, jednak si potřebuje udělat pořádek v saních. Po třech hodinách končíme a táboříme. Stavíme si každý svůj stan, hloubím si coldpit neboli jámu v předsíňce, aby se tam dalo pohodlně stát a taky kuchtit. Začínám vařit vodu a mezitím, než začne vřít, zajišťuju sáně. Během toho po očku vyhlížím ze stanu ven, jestli je to celé pravda. Když se ujistím, že jo, vykartáčuju boty od sněhu a dám je vedle spacáku. Sundám si ponožky a bosýma nohama ještě zadupu v předsíňce, ať mají čisto a trochu blaha. Ve stanu tmavě červené barvy, pečlivě vytopeném sluncem, mám 20 stupňů. Ležím a poslouchám ticho, já malé nic uprostřed velkého nic. Nakonec je to právě to NIC, co mě vytáhne ze stanu: hodím na sebe ještě péřovku, vezmu si bačkory a jdu ven. Ještě jedna polární otočka: zaostřím hodně do dálky, aby mě nerušily naše dva stany, a dělám si 360stupňové panorama. Bílá pláň s jemnými vlnkami třpytící se ve slunci. A nic. Nikde nic. Nula. Střed oddělující kladné od záporného (laicky vzato). Nula říká, že ve skutečnosti není začátek ani konec. Vše je věčné. Dělám si ještě jednu třistašedesátku. Věčnost. Tady o ní není sporu. 2. den na ledu
24. listopadu
Budím se nad ránem. Venku mráz, stan vytopený sluncem. Budím se spíš nedočkavostí, v 5:30 začínám vařit, ve stanu je deset nad nulou. Slíbili jsme si, že v 9 hodin vyrazíme, je 8:48, jsme ready, stany zabalené, sáně zapřažené. Chris to dneska ještě nechce hrotit, říká, že 168–169
Přistání na kraji šelfového ledovce a moje první polární třistašedesátka. Každý den jsem si tuhle hru zahrála alespoň jednou: otočila jsem se kolem své osy… a nikde nic… jen moje stopy! Je to jako jít na sever a na jih – taky se to neochodí!
170–171
172–173
210–211