PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 1 Michaela Hánová
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZEM
UKÁZKY
Ukázka 1 Místo odpovědi však Monika zděšeně zařvala. Dívala se přese mne dozadu a hystericky vřískala, jako kdyby za mnou stál vlkodlak z Gévaudanu, v očích hrůza. Rukama se chytla stolu a ječela jak pominutá. Otočil jsem se. „Oni ho zabili!“ křičela panicky. Viděl jsem utíkat jakéhosi muže s kufříkem směrem k ulici a nasedat do auta. Vycházela také vylekaná servírka zevnitř kavárny, aby zjistila, co se děje. „Oni ho zabili,“ opakovala Monika a ukazovala na může se stejnou kravatou, jakou mám já. Vyskočil jsem ze židle a běžel k němu. Z břicha mu crčela krev, ale mrtvý nebyl. „Zavolejte sanitku,“ nařídil jsem striktně vyděšené servírce a snažil se zastavit raněnému krvácení. Absolvoval jsem pár kurzů první pomoci, ovšem v reálu je všechno jinak. Naštěstí tady jsem si byl jistý, že stačí jen zabránit vykrvácení. Nůž mu z břicha nekoukal, patrně bylo útočníkovi líto o něj přijít. Uvědomil jsem si, že zůstat tam, nechal bych ho v ráně, aby se víc neotevřela. To je asi jediné, co si z kurzu pamatuji, i když si nejsem jistý, platí-li takový postup i v tomto případě. Umělé dýchání naštěstí nepotřebuje, ani masáž srdce. Ještě je mi známý pojem stabilizovaná poloha, ale rozhodl jsem se, že teď je lepší s postiženým nehýbat. Monika stála nade mnou a už nekřičela. Viděl jsem, jak moc by chtěla také pomoci, ale nebylo jak, takže pouze úzkostlivě poskakovala kolem mne. Pokud bylo, ji ani mne žádný vhodný úkon nenapadl. Na zahrádce kromě nás nikdo nebyl, a zevnitř vyšel jenom jeden postarší pár a dvě zaměstnankyně. „Sanita už jede!“ volala servírka. U dřevěné ohrady předzahrádky se shromáždila hrstka lidí. Nesledoval jsem je. Tlačil jsem chlápkovi plnou silou na břicho svojí pěstí, obalenou kapesníkem. Skvrna od krve se na jeho košili zvětšovala, ale věřil jsem, že nové dál moc neproudí. I kravatu měl od krve. Takovou pěknou. „Vydržte, dýchejte, bude to dobré.“ Co jsem mu měl říkat? On se snažil cosi vyslovit, ale vyšel z něj jen sípavý, neartikulovaný zvuk, a tak toho raději nechal. Byl v šoku. „Ten vrah prostě přišel, sklonil se k němu, bodl ho do břicha, vzal mu tašku a zase zmizel,“ líčila Monika událost posluchačům kolem. Konečně sanitka dorazila. Odstrčili mě a vrhli se na něho. Byl jsem rád, že se můžu narovnat. „Pojďte se dovnitř umýt,“ vyzvala mě vedoucí podniku. Ruce jsem měl celé od krve. Upír po obědě. Otevřela mi dveře, abych je nezamazal. Kapesník jsem odhodil do koše a pak nechal stékat krev z rukou po stěnách umyvadla. Chvilku jsem se cítil jako vrah, odstraňující usvědčující stopy, ale brzy mi došlo, že jsem naopak zachránil lidský život. Podíval jsem se 1
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 2 Michaela Hánová
s hrdostí do zrcadla a všiml si, že kapka krve ulpěla i na mé kravatě. Potřeboval bych k ní jehlici. Tip na příští Vánoce. Venku už pobíhala také policie a Monika se stala ústřední postavou. Tak vida, nejdřív ukradne Lehmannovu číši a teď propíchne tohohle kravaťáka! To je partnerka pro život! Usmál jsem se. Nesmím jí nikdy říct, co mě právě prolétlo hlavou. Policie se začala vyptávat také hloučku čumilů, jestli něco neviděli. Samozřejmě nic, takže je vybízela k odchodu. Hodinou veřejných poprav končí polední zábava ve městě, napadla mě věta ze starého arabského cestopisu.
Ukázka 2 Dali jsme si sraz u stanice metra, od které to na příslušnou adresu už nebylo daleko. Oba natěšení jsme vyrazili rychlým krokem. Vašek měl nastudovanou cestu a já se držel půl kroku za ním. Podél ulice se košatily mladé lípy. Turgeněv tvrdí, že v lipových sadech se často zdržují sluky, napadlo mě bůhvíproč. Tohle ale rozhodně nebyl sad, dokonce i mluvit o aleji by vyžadovalo spíše drzost než odvahu, tudíž jsem se po nich ani neohlížel a chvátal za Vaškem s očima upřenýma na jeho záda. „Měli bychom promyslet, co uděláme, až budeme stát před jeho vilou,“ navrhl jsem, abych ho trochu přibrzdil. Přece nevtrhneme dovnitř, čau Miloši! Třeba vůbec nebude doma. Možná vilu pronajímá. Samozřejmě cizím agentům, komu jinému. Když dokáže spolupracovat s ruskou výzvědnou službou, nebude si vybírat nájemníky z nižší příjmové skupiny. Možná je jeho vila centrem SVR pro celou střední Evropu. „Operativně se přizpůsobíme, vole,“ odpověděl mi bez zájmu Vašek. Usoudil jsem, že také neví, takže mě spláchl tou svojí operativou. Současně tím dal jasně najevo, že akci řídí on. Přemýšlel jsem dál tedy sám. Myslím, že Miloš nebude zas až tak velký kamarád s ruskými agenty. To by na něj neposílali Orlí nos. Pro něj jde pouze o obchod. Je profesionálem. Kdyby ho oslovila CIA, odvedl by stejnou práci. Třeba právě ona sídlí v jeho vile. V přízemí Služba vnější rozvědky Ruské federace, v patře Central Intelligence Agency Spojených států amerických. Usmál jsem se. Dvojití agenti mají všechno pod jednou střechou. Jaká výhoda! Jen si včas uvědomit, do kterého patra vstupují. Milošova vila stojí v tiché ulici, uprostřed mezi jinými. Odhaduji ji tak z počátku 20. století se skromnými prvky secese. Fasáda místy opadává a okna vyměněná jedině v přízemí. Střecha ovšem nová, aspoň co můžu posoudit z chodníku. Zahrada kolem je se zřejmou péčí udržovaná. Tráva jistě pravidelně sekaná, květinové záhonky pěkně vypleté a mladé jabloně podél plotu předpisově zastřižené. Tvářím se, jako kdybych ji hodlal koupit. Stojím před ní a zevrubně si ji prohlížím, zatímco Vašek mi hlásí, že na schránce je skutečně jeho jméno, a dál chodí podél plotu z jedné strany na druhou, jako kdyby hledal vhodnou díru, kterou by šlo proniknout dovnitř. „Chcete ji koupit?“ oslovil mě starší muž, kterého jsem si před tím ani nevšiml. Otočil jsem se k němu. Důchodce vyrazil vyvenčit svého psa. Tak ten tu plaší sluky. Pak jsem měl nějaké vidět! Jeho naprosto neidentifikovatelná rasa mi bránila v projevu obdivu nad jeho 2
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 3 Michaela Hánová
krásou, kterou bych elegantně navázal s páníčkem nenucený rozhovor, a tak jsem zareagoval bezprostředně na jeho dotaz. „Slyšel jsem, že je na prodej,“ pronesl jsem briskně a snažil se tvářit jako rozmarný multimilionář, protože nikdo jiný by si netroufl uvažovat o takové koupi. Mezitím se k nám připojil i Vašek. „Nevíte, kolik za ni může chtít?“ chytil se nahozené vějičky a přitlačil hned na chodce. Tvářil se, že vidí plno závad a moc za ni zaplatit nehodlá. Trochu jsme toho dobráka zmátli. Který z nás ji chce vlastně koupit? „Vůbec nevím, že by ji chtěl prodat,“ podivil se muž, kterému to bylo nakonec úplně jedno. „Potřebovalo by to omítnout,“ prohodil jsem znalecky. „Ale zahrada vypadá pěkně.“ Vašek podrbal kříženého jezevčíka s bůhvíčím na krku a zřejmě se domníval, že tím získá důvěru jeho majitele. „Bydlí tady ještě, nebo se odstěhoval? Nevíte?“ hraje Vašek dál svoji roli. „Pravda, už jsem ho nejmíň čtrnáct dní neviděl. Potkával jsem ho dřív každou chvíli. On se totiž pořád rýpe na zahrádce. Vzadu má dokonce dva skleníky. Chodím tudy několikrát denně a vždycky si povídáme přes hradbu. Divím se, že mi nic neřekl.“ Trochu jsem si oddychl, že majitel vily není doma a nehrozí, že se s ním setkáme. Nevím, jak bychom zvládli tuto Vaškovu operativu. Všechny naše lži by se provalily. „Už je také v důchodu? Myslel jsem, že je mladší,“ navázal Vašek. „Kdepak v důchodu! Prý je na home office.“ „To má štěstí na dobrou firmu, že se při práci stihne starat o kytičky,“ podotkl Vašek. „No, dobrou,“ zaváhal pán s pejskem, „dělá na ministerstvu obrany.“
Ukázka 3 Host do domu, Bůh do domu, řekl jsem si a vstal otevřít. „Kriminální policie. Nadporučík Bláha, poručík Neumann.“ Za dveřmi stáli dva chlápci a ukazovali mi své legitimace. Přirovnání k Bohu ani v nejmenším nesedělo. Stál jsem zaraženě, ale rychle jsem si uvědomil, že jejich příchod je docela přirozený. Prověřují znovu všechny návštěvníky pizzerie, hledají stopy. „Pustíte nás dovnitř?“ Ustoupil jsem ode dveří a pokynul jim rukou. Můj byt je prostá garsoniéra. V jednom rohu kuchyně, v druhém ložnice, ve třetím obývák a ve čtvrtém pracovna. Zavedl jsem je do obýváku a rychle odhodil své oblečení ze sedací soupravy stranou. Posadili se spořádaně na gauč, aniž by si odložili své bundy, o přezutí ani nemluvě. Aspoň se nemusím dívat na jejich ponožky a vychýlené palce. Mně nechali místo v křesle. Mám jediné a nechtěli se o něj zřejmě přetahovat. Nečekají náhodou, že jim nabídnu kávu? Jejich návštěva bude krátká, nebudu ji prodlužovat dopíjením šálků, rozhodl jsem. Sedl jsem si proti nim a čekal.
3
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 4 Michaela Hánová
Nadporučík Bláha na mne působil znuděně a otráveně jako ruský aristokrat před Říjnovou revolucí. Do důchodu mu zbývá beztak jen pár týdnů nebo měsíců a nemá už zapotřebí předstírat jakýkoli zápal a elán. Ono se to nějak samo vyvrbí. Ten druhý, Neumann, nebyl zase o tolik mladší, ale vyzařoval z něj hluboký respekt k nadřízenému. Zatímco se Bláha na pohovku vysloveně svalil, Neumann dosedl zlehka na její okraj a připomínal atleta čekajícího ve startovních blocích na pokyn k vyběhnutí. Očima těkal po místnosti jako exekutor, chystající se zabavit mi veškerý majetek. Zaregistroval i obraz zakrytý prostěradlem. Pár vteřin na něj civěl a odhadoval, co se tam schovává. Pak ale pokračoval dál, dokud neobkroužil celou místnost. Občas se otočil i na Bláhu a vyhlížel, až startér vystřelí. Pozorně jsem oba sledoval a v mysli se mi vybavila nedávná informace o Oscaru Gilovi, vrchním inspektorovi oddělení hospodářské a daňové kriminality v Madridu. Našli u něj doma 20 miliónů EUR v hotovosti. To je jiný kofr! Kam se na něj tihle dva hrabou! „Jistě tušíte, proč jsme přišli. Včera jste byl v pizzerii, kde došlo k zastřelení jednoho muže,“ spustil konečně Bláha, když si dostatečně vychutnal nejistotu obou přísedících. Tvářil se unaveně. Zřejmě takových návštěv stačil dneska absolvoval plno a při představě, že jich ještě mnohem víc čeká, jsem se mu ani nedivil. Stejně se od svědků nic nedozví. Pokyvoval jsem hlavou a dál mlčel. Jestlipak už vědí, že jsem byl posledním, kdo byl na záchodě před nalezením mrtvoly? Pochybuji, že by hosté byli natolik všímaví, ale kamerové záznamy by mě objevily. Jsou však legální? Co ochrana soukromí? Ta se týká nejspíš jen záchodů, což je zrovna škoda. Pomohlo by mi, kdyby mě snímaly při čůrání. Moje otisky prstů na klice od kabinky nejsou, snadno prokážu svoji nevinu. Nemusím se ničeho bát. „Nevšiml jste si tam něčeho podezřelého? Nezvyklého? Neupoutalo vás chování některých hostů?“ Pokyvování hlavy jsem zaměnil za její kroucení. „Ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Kdo byl vůbec ten zastřelený?“ Magda s Ivanem selhala, tak tady mám teď skutečné kriminalisty. Měli přijít před mým telefonátem Magdě, aspoň bych se neztrapnil. „Doktor Viktor Říha. Neznal jste ho?“ „Nikdy jsem jeho jméno neslyšel,“ přiznal jsem zklamaně. Doktor Viktor! Přál jsem si nějakou významnou osobnost, ale tenhle člověk je pro mne úplně neznámý. Eman nebude přece zabíjet nějaké nýmandy! Vyoperoval mu špatně slepé střevo? Ještě jsem se proto zeptal: „Doktor čeho?“ „Doktor práv.“ Usoudil jsem, že zastřelení právníka má větší logiku než zabití lékaře. Šikovní právníci znají tajné zkratky v bludišti zákonů, umějí je navíc vytvářet i zahlazovat. Říha prostě přerostl někomu přes hlavu.
Ukázka 4 4
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 5 Michaela Hánová
Z hrůzy mě probralo vyzvánění telefonu. Celý zpocený, desorientovaný a vyděšený jsem tápal pohledem kolem sebe. Limbus, nebo už samotné peklo? Monika. Jak jsem se prý vyspal, vypálila na mne v deset hodin dopoledne, protože jsem dosud nestačil říct cokoli kloudného, aby podle hlasu poznala, že to byla ona, kdo mě právě navrátil do reálného světa bdělých. „Počítal jsem ovečky. Pětadvacet za minutu,“ vydal jsem ze sebe unaveně. „Hmm,“ řekla, aniž by ocenila výsledek mého celonočního snažení. Tvrdí, že trpím hyperkogitací. Nevím, kde přišla k takovému slovu, ale prostě prý moc přemýšlím, vysvětlila mi tehdy. Bodejť ne! Svět je zaplaven samými fake news, nutícími soudného člověka nad vším přemýšlet a informace si ověřovat. Pokud to budou dělat všichni, nebo alespoň většina, bude přínos lživých informací pozitivní. Majorita společnosti se stane sečtělou, všestranně vzdělanou a zajistí její pokrok. Spolehněte se však na to! Jeden můj známý, Martin Horák, zvolil opačnou cestu. Rozhodl se založit politickou stranu SRP, vyhrát volby a následně zajistit oslnivý rozvoj naší republiky. Uvedená zkratka totiž znamená Strana radikálního pokroku a tímto názvem hodlal získat především progresivní mladou generaci, otrávenou nekonečnými planými řečmi. „A kde máš kladivo?“ bylo mojí první reakcí, čímž jsem ho hned urazil. „Svět spěje do záhuby!“ zvolal teatrálně. „Začalo to sice bohulibou myšlenkou internetu, ale sociální sítě a smartphony dovedly svět do chaosu. Právo svobodně šířit a přijímat informace se zvrhlo v záplavu špinavostí a lží a deepfake se musí už konečně stát důvodem k okamžitému ukončení téhle svobody, protože nás definitivně zbavuje veškerých jistot.“ Chápal jsem jeho rozhořčení a zeptal se, jakým radikálně pokrokovým opatřením chce tomu čelit. „Zákazem,“ měl Martin jasno. „Ukončením demokracie. Stejně všichni léta mluví o tom, jak je demokracie nedokonalá. Tak s ní skončíme. Demokracie je hlavní brzdou pokroku!“ deklamoval se zápalem, jako to dělával v Betlémské kapli ten, jehož sochař František Bílek nazývá Stromem, jenž zasažen bleskem, po věky hořel. Martin rovněž plál. „Staneme se první nedemokratickou stranou, která to o sobě otevřeně tvrdí. Konec dohadování a řečnění. Úložiště jaderného odpadu se vybuduje tam, kde určíme. Rychlodráhy povedou podle námi schváleného návrhu, stejně jako dálnice. Gigafactory postavíme klidně uprostřed památkové zóny, když budeme chtít. Obnovíme těžbu zlata v Kašperských Horách a postavíme přehradu pod Křivoklátem. Žádné bezbřehé diskuse, podplacené odborné expertízy, ekologičtí aktivisté, nekonečné odvolávání se u soudů. Nastane rychlý pokrok ve všech oblastech, dostaneme se na špici a nikdo si na demokracii brzy ani nevzpomene,“ hořel Martin. Chvíli jsem váhal. Podle všeho by Severní Korea měla být dávno světovým technologickým lídrem. Koho si ale představuje Martin pod tím „my“? Vybudujeme, postavíme, rozhodneme, ale kdo? „No, my. Členové SRP!“ Jak se můžu ptát, když je to tak jasné! Vtírala se mi myšlenka, že takový režim už tu byl. Martin však svoji iniciativu nedotáhl do konce. Pro založení strany je podle zákona nutné zajistit petici s tisíci podpisy, což by sice jistě nebyl problém získat, ale Martin se začal 5
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 6 Michaela Hánová
oprávněně obávat, aby někteří respondenti nepožadovali na oplátku svoji účast ve vedení strany. Přece se nebude o moc demokraticky dělit. Nechci mu ovšem křivdit. Třeba si jen vzpomněl na slova Franze Kafky, že jeden idiot je jeden idiot, dva idioti jsou dva idioti a deset tisíc idiotů je politická strana.
Ukázka 5 Monika si vyndala z knihovny knížku, kterou má u mne rozečtenou a schoulila se na pohovce. Zapnul jsem si televizi, abych si odpočinul sledováním nesmyslů. Trefil jsem se. Hlavní zprávou je sucho. Jako prakticky každý den. Svět postihují mnohem větší katastrofy a naše média řeší nedostatek srážek na Žatecku! V Africkém rohu čelí hladomoru kvůli suchu přes 20 miliónů lidí, Haiti je po zemětřesení v troskách, v Malawi jsou všichni HIV pozitivní a na západě Afriky zase řádí ebola. V Afganistánu nefungují nemocnice, pronásledovaní Rohingové prchají z Barmy, Ujguři jsou stíháni Číňany, Bangladéš sužují povodně, v Andách zabíjejí sesuvy půdy a paní z Žíželic si dělá starosti se zaléváním záhonků! Zvedněte už pořádně televizní poplatky, ať má Česká televize na kvalitní zpravodajství! Občané si pak budou zároveň víc vážit svých malicherných problémů. Kromě toho vůbec nechápu, jak nás může v Čechách trápit sucho. Egypťanům stačilo k prosperitě rozvodnění Nilu jednou do roka! Jenom my si furt stěžujeme a nic neděláme. Podívejte se ale na mapu. Čechy jsou jeden velký dolík, který nám můžou všichni závidět. Postavte u Hřenska přehradu a zatopíme celou naši kotlinu! Labe tam má nadmořskou výšku 115 metrů. Postavíme-li přehradní hráz jen z poloviny tak vysokou, jakou mají Číňané na řece Ja-lung-ťiang, místní zastupitelé se zbaví starostí s údržbou soutěsek a z Pražského hradu uděláme vodní hrad, jak se to podařilo našim dědům z Orlíku. A té zelené energie z vodního zdroje! Až roztají všechny ledovce, uděláme z vodní elektrárny přílivovou. Obyvatelstvo z nížin přesuneme na Moravu, kam poteče voda přepadem u Třebíče. Bude jí dost pro dalších deset bloků jaderné elektrárny i pro slony. Brno prohlásíme hlavním městem, protože Prágl bude pod vodou a cajzli si začnou Moravy konečně vážit. Projekt je navíc maximálně ekologický. Vrátíme totiž přírodu do původního stavu v období karbonu a svým velkorysým projektem vytřeme zrak Dětem Země. Přepnul jsem program. Dávají reportáž z Poslanecké sněmovny. Dokonce ze záznamu. Zřejmě ji nenasytní diváci požadují vidět znovu. Já osobně si všech poslanců nesmírně vážím. Byli zvoleni ve svobodných volbách a moudrý lid nebude přece volit hlupáky. Jen občas mívám svědivý pocit, že jsou-li tito zástupci lidu opravdu ti nejlepší z nás, pak musím být sám úplný debil. Jsem ale velmi tolerantní, proto podporuji každou vládu, kterou máme, bez ohledu na to, kterou stranu jsem sám volil. Vždyť ji schválila většina námi řádně zvolených poslanců a ta by jistě nechybila. Koukám, jak reportérka diskutuje s poslancem, hodlajícím blokovat nadcházející jednání sněmovny. Považuji jeho záměr za správný. Sliboval svým voličům permanentní obstrukci, plní tedy svůj slib a jeho voliči jásají. Znemožňovat chod sněmovny je sympatický program. Kdyby všechny geniální nápady realizovala nynější vláda, co by zbylo, až bude u moci současná opozice? Poté přechází reportérka plynule k jinému poslanci, ale jak se kamera 6
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 7 Michaela Hánová
pohybuje z jednoho politika k druhému, zahlédnu na pozadí přecházejícího muže. Vyskočím z křesla. Vždyť to je ten můj Krpálek! Určitě ano. Jenom se tam krátce mihnul, byl to ovšem bezpečně on. Měl na sobě úplně stejný oblek jako v té kavárně. Kdyby přeběhl před kamerou nahý, nevšiml bych si ho, ale ten oblek! Musel to být on, jsem si jistý. Pořádná trefa! „Moni, koukej, to je on!“ zvolám, ale ten byl pryč, ještě než jsem těch pár slov stačil vyslovit. Monika zvedla oči od knížky a zaostřila na obrazovku, kde už dávno řečnil někdo jiný. „Byl tam! Je to nějaký poslanec!“ Monika nechápavě zírá střídavě na obrazovku a na mne, dokud mi nedojde, že ji chybí podstatná informace. „Krpálek! No přece ten, kdo si přišel ke mně pro tu studii a málem tě porazil v té cukrárně před školou.“ „Poslanec? Krpálek je v parlamentu?“ podiví se Monika, ale po chvilce zase sklopí oči k písmenkám v knize.
Ukázka 6 Všichni jsme se zhluboka napili piva. Vtírala se mi samozřejmě otázka, jestli mezi Supy nepatří také Martin. Nebo patří do jiné skupiny? Jaké další jsou ještě vůbec ve sněmovně? Jestli se ti nejliberálnější poslanci neřadí nakonec do skupiny ultrakonzervativních? Všechno je zcela obráceně, dokonalé maskování, fabulace, konspirace. To by byla bomba! Národ, hlásící se současně ke Kafkovi i Švejkovi a adorující Járu Cimrmana, se nepodřídí stereotypu. Český parlament se přeměnil v platformu excelentních iluzionistů a varietní kouzelníci nás svými čísly přivádějí k úžasu. Čím více dokážou maskovat skutečnost, tím větších ovací se dočkají. Třeba je Václav Klaus ve skutečnosti skrytým ekologickým aktivistou a Miloš Zeman tajným agentem CIA. Vrcholný výkon! Tomu se říká práce v utajení! Mistři svého řemesla! Frajeři! Až se to provalí, satanistické sekty nebudou stíhat přijímat nové členy! Úžasné a ohromující! Konečně víme, na čem jsme! Už známý sexuolog doktor Miroslav Plzák radil, že zjevnou pravdu je nutné vytrvale zatloukat. Stejně postupuje i Donald Trump, tak proč by měl český poslanec dávat najevo své opravdové postoje. Vždyť ty stejně nikoho nezajímají, lidé více ocení kvalitní přetvářku, konvenující s jejich vlastním postojem. V duchu jsem si povzdechl: Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím! „Tedy, Martine, vyrazil jsi mi dech,“ zmohl jsem se jako první na upřímnou reakci. „Ale jaké cíle mají ti Supi? O co jim jde? Čeho chtějí dosáhnout?“ Další tři vodky objednal tentokrát Vašek. „Chlapi, nevím přesně, jenom mám nepříjemné tušení. Ve sněmovně je napjatá atmosféra. Dusno před bouří. Nikomu to neříkejte, ale něco se chystá. Seskupují se tam najednou divné síly. Poslanci jsou povětšinou pouhou loutkou v rukách svých poradců a asistentů, jak jsem řekl, a ti spřádají kolem nich jakousi síť. Připadá mi to, ale nikomu to, 7
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 8 Michaela Hánová
chlapi, neříkejte, jako kdyby čekali, až získají na svou stranu 101 poslanců, a pak provedli parlamentní puč. Rozumíte, puč.“ Nešlo mi to moc do hlavy. Parlamentní puč! Kdyby se většina poslanců v Poslanecké sněmovně zbláznila, na což mají jistě legitimní právo, máme ještě senát, presidenta a všechno může definitivně smést pod stůl Ústavní soud. Není snadné provést parlamentní puč. Co je to vůbec za hloupost? Když puč, tak jedině vojenský! Střelné zbraně jsou spolehlivější argument než stojedničková většina. Chtějí snad demokraticky bojovat proti demokracii? Tvářil jsem se rozpačitě a při pohledu na Vaška jsem zaregistroval i jeho zdrženlivost. Martin si naši očividnou skepsi vyložil jako nedůvěru v jeho slova, a tak přiložil pod kotel. „Tady se hraje o budoucnost Evropy, rozumíte, chlapi?“ pronesl tónem, jako kdyby nám sděloval, že král Lávra má oslí uši. Pochopil jsem, že tohle je kardinální informace, a zbystřil jsem. Češi se chystají otřást současným evropským uspořádáním. Konečně se bude o nás mluvit! My jim to osladíme! „Evropská unie není podle nich budoucnost. V konfrontaci s Putinem se ukázala naprosto nefunkční. Jeden stát s centrální vládou a jednou armádou disponuje mnohem větší sílou než 27 států, z nichž každý má své partikulární zájmy, kde jsou pořád nějaké volby, mění se vlády a tím i postoje k jednotlivým problémům. Tohle není žádná stabilita, ale chaos, který Evropu brzy rozloží. Demokracie je chaos. Potřebujeme vládu pevné ruky!“
Ukázka 7 Dneska je úterý, termín, který mi určil Eman. Ve stejnou dobu, řekl. Kolik bylo tenkrát? Ta charitativní akce byla od 15 hodin, takže řekněme v půl třetí. Mám ještě čas. Pořád ale nevím, co udělám. Nejlepší by bylo samozřejmě nikam nejít, zůstat doma, zapomenout a o nic se nestarat. Co však můj zodpovědný občanský přístup, říkám si. Po tom, co jsem se dozvěděl od Martina, nemůžu přece Emana jen tak pustit z hlavy. Občanský přístup zní ušlechtile, ale skrývám za ním svoji prostou zvědavost. Třeba Eman nepřijde. Dozvěděl se, že Miloš leží v nemocnici, co by tam pohledával. Jenže pokud tu informaci nemá, přijde a bude mě čekat. Bude po mně chtít studii. Co mu řeknu? Supe, odlétni? Sotva. Své kroky musím řádně promyslet. Nesmím zapomenout, že Martin označil Emana za nebezpečného, všehoschopného člověka. Musím být opatrný. Otevřeně mu přiznat celou pravdu, že jsem si z něho vlastně jen utahoval, by nedopadlo pro mě dobře. Na takové ponížení není jistě zvyklý. Patrně také nosí s sebou kudlu, připravenou k zapíchnutí. Možná by po předání studie zapíchl i Miloše. Preventivně. Třeba jsem svojí lží zachránil tomu Milošovi život, protože Eman by bodl přesně, zatímco Myslivec se ukázal ve finále dost neschopný. Je-li ta studie tak tajná, pak jejího autora, který veškeré informace získal, uspořádal a vyvodil z nich závěry, je nutné odstranit. A teď se do toho všeho přimotám já! Eman nebude přemýšlet o tom, co vím, nebo nevím, kdy jsem mu lhal a kdy mluvím pravdu. V tom příběhu nemám prostě co dělat, tak mě z něho vymaže. Kdepak, kontaktovat ho v žádném případě nebudu! 8
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 9 Michaela Hánová
Jednoznačně jsem se tak rozhodl, ale nedokážu zůstat v klidu doma. Vypravím se na sjednané místo, schovám se někam za roh a budu pozorovat, jestli Eman vůbec přijde. Plán mi připadá přijatelným kompromisem. Nepozorován budu sledovat dění v kavárně. Je to taková typická česká vlastnost – schovat se za roh a čekat, jak se situace vyvine. Ale co jiného mi zbývá? Eman bude koukat po kravatě, a i kdyby mě náhodou bez ní zahlédl, nepozná mě. Obléknu si šortky a staré, seprané tričko, a ještě si pro jistotu nasadím sluneční brýle, protože dnes vládne venku opravdu teplo a sluníčko pálí. Je to bezpečné, uklidňuji se. Z domova vyrážím dokonale maskovaný a pyšný na svůj plán v dostatečném předstihu, protože z Vinohrad je to hodný kus cesty. Nemůžu riskovat, že přijdu pozdě a nedozvím se, jestli se Eman objeví. Také jsem netrpělivý a nervózní. Musím místo pořádně okouknout a najít si vhodný úkryt, abych dobře viděl a nebyl přitom viděn. Jenže jsem na místo přijel skoro o půl hodiny dřív, protože všechny tramvaje a autobusy přijely okamžitě, jakmile jsem došel na zastávku. Nebyl jsem si jistý, je-li to nějaké znamení osudu, protože něco takového není v Praze opravdu běžné. Ale chápal jsem tento souběh jako povzbuzení a pokyn, že cesta je volná, že tam můžu jet, že jsem se rozhodl správně. Vystoupil jsem o stanici dřív, abych se příliš dlouho předčasně nemotal na budoucí scéně, a loudal se ke kavárně. Obvykle si při podobném bloumání připadám jak pan Leopold Bloom v dublinských ulicích. Z otevřeného okna zpívá Karel Gott. Mein Gott! Národ neznabohů. Můžete si za to sami, upálili jste nám Husa. Kostnice. Rýn. Bodensee. Lufťáci vyrážejí na víkend k jezeru. Zase ucpaná dé jednička. Prrr, Brrr. Prahoprty – Brnostřevy. Devět křížů a dalších devadesát podél. Tady je ulice prázdná a já se cítím spíš jak bystrý Sherlock Holmes na stopě Jacka Rozparovače. Ploužím se opatrně podél zdí a neustále se rozhlížím už tady. Pak mi došlo, že jsem se zbláznil. Copak Eman kvůli mně obsadí celou městskou čtvrť svými odstřelovači? Režisérem jsem přece já, on nemá ponětí, jaké jsem mu pověsil bulíky na nos.
Ukázka 8 Než jsem vyrazil na smluvenou schůzku, snažil jsem se z internetu nastudovat co nejvíc poznatků o Vildererovi. Dopídil jsem se, že není předkladatelem žádného návrhu zákonu, nepřednesl žádné písemné pozměňovací návrhy, nepodal žádnou písemnou interpelaci a ve sněmovně nepronesl žádný projev. Pochopil jsem, že pan poslanec je pragmatický člověk. Pro člena aktuálně opoziční strany je jakákoli aktivita ve sněmovně ztrátou času. Vládnoucí koalice stejně prohlasuje, co chce, proč tedy ztrácet čas planým žvaněním. Věnuje se nejspíš jiným ušlechtilým aktivitám, kterými uspokojuje svoje voliče. Taková racionalita je hodná obdivu. Jistě se jedná o pracovitého politika, příkladného workoholika s velkou budoucností, pokud jeho strana někdy zvítězí ve volbách. Uvědomil jsem si, že jsem se v životě vlastně dosud s žádným poslancem osobně nesetkal. Považuji za velké vyznamenání, že mě k sobě pozval. Pan poslanec! Zvolený 9
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 10 Michaela Hánová
zástupce občanů našeho státu! Reprezentant národa! Vybavili se mi Palacký a Rieger, slovutní poslanci Říšského sněmu. S jakou úctou k nim lid vzhlížel! A nyní Vilderer! Přemýšlel jsem, jak se vhodně na takovou událost obléknout. Džíny a tričko jsem přirozeně zavrhl. Mám však jen černý oblek, vhodný tak leda na pohřeb, který zatím naštěstí nosím pouze do divadla. Ten mi přišel trochu přehnaný, nejdu přece do Oválné pracovny. Také nechci vypadat jak čerstvý absolvent univerzity, usilující o práci v nadnárodní společnosti, striktně lpící na dress code. Po vyloučení džínů a mého jediného obleku mi moc na výběr nezůstalo, ale nakonec to ušlo, usoudil jsem. Nazval jsem svoji volbu ležérním stylem, zdůrazňujícím moji osobnost. Konečně, i ministři si oblékají mikiny na tiskové konference, aby zdůraznili svůj kladný vztah k pracujícímu lidu. Vypravil jsem se na uvedenou adresu. Pan poslanec bydlí v nově postaveném výškovém domě na pražském sídlišti. Použil jsem metro a autobus a pak navigaci v mobilu pro chodce. Procházím sídlištěm. Vlastně to není tak daleko od Moničina nového bytu. Trochu změna oproti secesním vilám ve Strašnicích, ale takové nebudeme dneska stavět. Vymakali jsme technologii betonových staveb. Všude samá dětská hřiště. Prolézačky, houpačky a pískoviště. Podle aktuálních statistik připadá na jednu ženu 1,3 dítěte. Proč je neustále budují? Prý je také málo školek. I ty stejně časem přestavíme na domovy důchodců, což o to. Ale na ten železný glóbus navzdory své skvělé kondici jistě nepolezou! Před Vildererovým domem jsem měl štěstí, že z něj právě vystrkovala mladá maminka kočárek s budoucím plátcem sociálního pojištění, takže jsem se dostal dovnitř, aniž bych musel hledat jeho jméno ve změti zvonků. Vyjel jsem výtahem do posledního patra, protože už v telefonátu se mi hostitel pochlubil svým neobyčejným výhledem na celou Prahu. Zřejmě abych si nemyslil, že je nějaký přízemní člověk. Naopak, muž s rozhledem! Jeho byt na mě čekal hned proti výtahu. Trochu mi spadl kámen ze srdce, že jsem se skutečně dostal do správného domu i patra. Zazvonil jsem a s napětím čekám. Neměl bych zazvonit ještě jednou? Pořád nikdo nejde. Trpělivost, nesmí si myslet, že jsem příliš dotěrný. Ale přece jen! Zazvoním znova. Konečně se dveře otevřely. Přede mnou stojí pravděpodobně poslanec Poslanecké sněmovny České republiky v proužkovaném froté županu s mokrými vlasy, z nichž mu jeden pramen padá do čela, a ručníkem v ruce. Viděl jsem jeho fotografii na netu. Očekával jsem důstojného a uhlazeného šedesátníka, z kterého vyzařuje humanita a moudrost, ale osoba proti mně mi připomínala spíše klienta z paliativního oddělení v Jižním Súdánu. Jenže tam takové zařízení jistě nemají, takže musel prchnout odjinud.
Ukázka 9 Vtom vyběhl ze dveří, vedoucích k toaletám, nějaký vyděšený muž a hlasitě volal na celý sál: „Je tam mrtvola! Zavolejte policii! Honem! Leží tam mrtvý člověk!“
10
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 11 Michaela Hánová
Všichni hosté ustrnuli, včetně zahraničních, kteří neuměli česky ani slovo. Projev křičícího muže byl bezesporu přesvědčivý. Ustrnul i číšník, stojící nedaleko nás. Měl by se tam jít podívat, ale evidentně se mu nechtělo. Zároveň už však běžel od barového pultu jiný, nejspíš vedoucí. Rozrazil dveře a zmizel v chodbičce, takže jsme víc neviděli. Za chvíli vyšel ven a vydával pokyny, abychom všichni zůstali na svých místech, nechal zamknout vstupní dveře do restaurace a z mobilu volal policii. Usoudil jsem, že mrtvý je patrně natolik mrtvý, že nemá cenu provádět jakoukoli jeho záchranu a oživování. Mám v tom praxi, ale ani v nejmenším bych svoji pomoc nyní nenabízel. Kde asi ležel ten zabitý, že jsem žádného nepřekračoval, ani neviděl, když jsem tam před chvílí byl? Totéž napadlo i Moniku a nedalo jí nezeptat se: „Tys tam někoho zabil?“ Došlo mi, že jsem byl na toaletách poslední před nálezcem mrtvého těla. Tak to je pěkný průšvih! Policie bude provádět výslechy všech hostů a udělá si rekonstrukci posledních událostí. Buď ho zabil ten, který tady teď hraje divadlo o jeho nalezení, nebo já. Zaslechl jsem naštěstí, jak ten vyděšený člověk vykládá lidem kolem, že mrtvola seděla na klozetu s dírou uprostřed čela. Docela by mě zajímalo, jestli nálezce zavražděného svoji potřebu vykonal ve vedlejší kabince, či zda ho přešla. Při pohledu na něj vypadalo nejpravděpodobněji, že to má v kalhotách. „Odpráskl ho. Musel mít tlumič. Nic jsme přece neslyšeli,“ líčil a rozhlížel se kolem sebe, hledaje souhlas přítomných, stále ještě v šoku. Oddychl jsem si. Měl jistě pravdu a mně bylo jasné, že vrahem je ten, kdo tam byl přede mnou. Jenže ten už tady nesedí, odešel pryč. Kdybych se Monice přiznal, že jsem vrahem, patrně by ji mé sdělení nepřekvapilo. Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Tohle byla druhá, když do toho počítám i tu nepovedenou záběhlickou. Mám očekávat ještě další? Tenhle případ byl však tak průzračný, že o skutečném vrahovi nešlo pochybovat, protože já to nebyl. Zděšení mezi lidmi postupně ochabovalo. Očekával-li někdo následnou přestřelku v sále, musel být zklamán. Cizincům byla situace vysvětlena a všichni jsme spořádaně čekali na příjezd policie. Skupina německých turistů prosadila, aby muži mohli používat dámský záchod, když mrtvola leží vedle. Přítomné dámy se za nás s porozuměním postavily. Policie přijela poměrně rychle. Omrkla situaci a pak čekala společně s námi až dorazí příslušná mordparta. Někteří z hostů se chystali odejít, ovšem marně. Legitimovali se přítomným zástupcům zákona, aby si zapsali jejich údaje a mohli je kontaktovat druhý den, ale policisté zůstali neoblomní. Konečně se objevili skuteční kriminalisté, kteří se profesionálně pustili do vyšetřování. Nastalé okolnosti mi připadaly jako vystřižené z Agathy Christie. Všichni podezřelí sedí společně v jedné místnosti a tvrdí, že zabitého neznají. Zákonitě se musí vynořit podivínský Francouz, pardon, Belgičan, který prokáže, že všichni přítomní jsou s obětí nějak propojení. Nejspíše ztracení příbuzní nebo spolužáci z dětství, kteří mají plno dobrých důvodů ho zabít, n’est-ce pas? Odhaduji přibližně padesát, šedesát hostů. Taková porce by vydala na pěkně tlustou knihu. Ovšem v daném případě by byl Poirot namydlený, protože skutečný vrah zmizel ze sálu ještě před objevením mrtvoly. Žádného geniálního detektiva není třeba a také
11
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 12 Michaela Hánová
tu očividně nebyl. Tahle parta detektivů mi spíše připomínala policajty, vyšetřující běžnou silniční bouračku. Snaha o zprovoznění silnice je až na posledním místě. Hostům to brzy došlo a nakonec se smířili, že v tomto podniku vydrží hodně dlouho, takže konzumace stoupala, zvláště pak sortimentu s obsahem alkoholu nad 40 %. Majitele ani nenapadlo, že by vše mělo být od teď na účet podniku. Dýško nedají otrávení zákazníci příliš velké, ale vysoká tržba ho vynahradí. Nebudu ale pana majitele podezřívat z inscenace originálního kabaretního čísla. Ten mrtvý jistě nebyl najatý herec, který tu měl hosty zdržet. Před dámským záchodem se dělala fronta.
Ukázka 10 V místní vinárně není třeba dělat rezervaci předem, ale stejně mě překvapila její poměrná zaplněnost. Zahlédl jsem volný stolek u okna a vedl Moniku k němu. Jakmile jsme se chystali posadit, dotkl se někdo zlehka mého ramene. Otočil jsem se a zkameněl. Vilderer! Tak to nám chybělo, byla moje první myšlenka. „Pane Pytlíku! Jaká náhoda! Pojďte se posadit k našemu stolu! Jak rád vás vidím!“ Pokoušel jsem se zastřít své rozčarování. Těšil jsem se na uvolněné klábosení s Monikou o všedních banalitách, abych si trochu vyčistil mozek. Co s tím ale můžu dělat? „Pan poslanec Vilderer, Monika Dvořáková, moje přítelkyně,“ představil jsem je vzájemně. „To je úžasné,“ rozplýval se Vilderer. Nepochyboval jsem o jeho nadšení z našeho setkání. Působil tak upřímně, že mu nešlo odmítnout. Chytil Moniku v podpaží a už ji táhl ke svému stolu na druhém konci sálu. Loudal jsem se za nimi. Ocenil jsem, jak elegantně je Vilderer dnes oblečený, úplný švihák. Dokonce měl boty a ponožky, zaznamenal jsem. „Moje manželka Jarmila,“ představil nám svoji ženu. „Mistr Pytlík a jeho překrásná múza Monika.“ Zdálo se mi, že se zbláznil. Monika je sice mojí překrásnou múzou, ale copak já jsem nějaký mistr? V čem? V bojových uměních nebo mistruji v zámečnické dílně? Monika je z něho samozřejmě hotová. Odsunul jí židli a pak zase lehce přisunul pod zadeček, zatímco já se nasoukal do kouta u stěny. „To je báječné shledání,“ pokračoval Vilderer ve svých projevech entuziasmu. „Pan Pytlík teď začal s námi spolupracovat,“ vysvětloval manželce. Podíval jsem se na Jarmilu, jak přijímá teatrálnost svého muže. Přišlo mi neuvěřitelné, že se tvářila stejně rozradostněně jako on. Ale to bylo asi jediné, v čem se podobali. Kdysi jsem dospěl k názoru, že čím déle spolu manželé žijí, tím více si jsou blízcí nejen duševně, ale i fyzicky. Bohužel jsem tuto hypotézu nikdy nedokázal vědecky zdůvodnit. Jsem ovšem přesvědčený, že všechny viditelné znaky postavy a tváří manželů se časem k sobě přibližují. Podobně jako poznáte sourozence podle shodných rysů, poznáte i manžele. Jenže v případě Vilderera tohle neplatilo. Malá, oplácaná, naondulovaná blondýna, s kulatými tvářemi a bystrýma, malýma očima byla jeho pravým opakem. Možná jsou manželé teprve krátce, 12
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 13 Michaela Hánová
uklidňoval jsem se, abych obhájil svoji teorii. My s Monikou jsme zatím začali sjednocováním slovníku. „Jste velmi laskavý, pane poslanče,“ pronesl jsem skromně, abych dal najevo, že mi není jeho lichocení příliš po chuti. „Neříkejte mi pane poslanče,“ ohradil se Vilderer. „Zvláště tady,“ rozhlédl se a pokračoval: „Jsem Vilém!“ Vilém, strašný lesů pán, vynořilo se mi okamžitě v hlavě. Musím si dávat pozor. Natáhl ke mně ruku a poté následovalo vzájemné nové představování, tentokrát spojené i s přátelskými polibky, což bylo vzhledem k šířce stolu občas dost náročné. Málem jsem svrhl Jarmilinu skleničku. Cítil jsem, jak se její výrazná rtěnka obtiskla na moji tvář, ale připadalo mi nevhodné otřít si ji. Vypadám jistě směšně. Snad později nenápadně. Vilderer se ukázal jako skvělý a vtipný společník. S Jarmilou tvořili nesmírně zábavný pár, sehranou dvojici, hýřící vzájemnými duchaplnými narážkami, bavícími své okolí. V jejich případě to tedy dopadlo dobře. Co na to Hynek? Také jsem se uvolnil a vnímal jsem s uspokojením, že se i Monika skvěle baví. Potěšilo mě, že se mě Vilém neptá na moji reklamní kampaň, kterou si u mě zadal, ani na žádné vlastence, a dokonce se široce vyhýbal všem tématům, která by mohla sklouznout k současné politice. Vyprávěl nám veselé příběhy z mládí, kterým jsme se upřímně smáli. Možná si některé vymyslel nebo alespoň přibarvil, což ale rozhodně nebylo ke škodě věci. V jedné historce přitom náhodně zmínil Svatý kopeček u Olomouce a mně se samozřejmě hned rozzářil úsměv na tváři. Nedalo mi proto moc práce osmělit se k dotazu: „Nejmenovala se náhodou, Viléme, tvoje babička Jurčíková?“ „Jasně!“ zajásal potěšený Vilderer, kterého v první chvíli vůbec neudivilo, kde jsem přišel k tomu jménu. „Tak se jmenovala moje matka za svobodna. Úžasná žena! Kolik legrace jsme si užili! Vystupovala v ochotnickém spolku a brala nás jako malé děti na zkoušky. Sám jsem dostal roli v pohádce o Bajajovi, a to jsem ještě nechodil ani do školy. Hrál jsem druhou hlavu tříhlavého draka.“ Pak se ale zarazil a začalo mu vrtat hlavou, jak můžu znát jeho matku za svobodna anebo dokonce jeho babičku. „Mirku, ty znáš Jurčíkovi?“ Přirozená otázka. Jak z ní vybruslím? Musím si něco vymyslet, nezbývá mi než se z toho vylhat. Podíval jsem se na Moniku. Usmívala se a zaujatě sledovala, co ze mne vyleze. Věděl jsem, že mě nepodrazí, ale je třeba honem přijít s nějakou vynalézavou lží. S ohledem na věk mohl být Vilderer mým otcem, takže těžko tvrdit, že jsem se kdy setkal s jeho matkou. „Víš, Viléme, je to šílená náhoda. Můj otec byl amatérský genealog. Sestavil rodokmen Pytlíků až do 17.století. Kvůli Třicetileté válce se nemohl dostat dál, všechny starší listiny, kroniky a zápisy byly během ní zničeny a povětšinou shořely. Vzpomínám si, že mezi jmény, která v našem rodokmenu figurovala, se objevila i jistá Jurčíková z Uničova. Zřejmě se někdy za Marie Teresie vyvdala za nějakého Pytlíka,“ odpověděl jsem mu zdánlivě bez zájmu. „Bratře!“ vykřikl Vilderer pateticky. „Jsme bezesporu příbuzní!“ zvolal, až se ostatní hosté začali po nás otáčet. Moje informace ho přivedla takřka do transu. Dokázal mi, jak moc 13
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 14 Michaela Hánová
si zakládá na svém původu, o jehož dosahu až k Wolfovi už vůbec nepochybuji. Teď se dozvěděl, že i mně může kolovat v krvi losensteinská krev, a byl celý bez sebe. Považoval to bez váhání za hotovou věc. Vyskočil ze židle, oběhl stůl a pevně mě objal. Cítil se jako Lassie, která se vrátila ke svému Joeovi. Nejspíš mu vytryskly i slzy, protože když mě konečně pustil, otíral si zarudlé oči hřbetem ruky. Připadal jsem si ovšem trochu jako darebák. V Záběhlicích jsem podvedl lží Emana, na Barrandově Viléma. Pokaždé šlo o zcela zbytečné výmysly. Měl jsem mlčet a nic by se nestalo. Co se z toho vyklube tentokrát? Podvědomě jsem však tušil, že po takovém upřímném výlevu horečného nadšení mě Vilderer nebude chtít zabít. Uklidňující zjištění. Jsme jak Vinnetou s Old Shatterhandem. Bratře!
Ukázka 11 Strnul jsem. Tvář, kterou jsem znal z fotografie a viděl dosud jenom z dálky, stála přede mnou. Není o tom pochyb. Orlí nos. Jen pár centimetrů přede mnou. Člověk, kterého se bojím ze všech nejvíc. Kdyby stál za dveřmi doktor Mengele s chirurgickým kufříkem, nejala by mě větší hrůza. Hledí mi zpříma do očí, zatímco já koukám k jeho pasu, nemá-li v ruce revolver. Nemá, přesto cítím, že podvědomě zvedám ruce. Co jiného mi zbývá. Utéct není kam a prát se s ním nebudu. Není sice žádný hromotluk jako Eman, ale klidně může mít černý pás karate nebo být mistrem jiu-jitsu. Zacouval jsem tři kroky dovnitř a Orlí nos mě následoval, takže odstup mezi námi zůstával konstantní. Nebylo mi to příjemné, jenže pozpátku se nerozběhnu. Co moje intimní zóna? „Můžete dát ruce dolů, nepřišel jsem vám nijak ublížit.“ Díval jsem se na něj nedůvěřivě. Všiml jsem si, že zaostřil za mne a přelétl pohledem celou místnost. Sledoval jsem jeho pohyby a netroufal si otočit se k němu zády, takže jsem se posunul až do středu pokoje. „Posadíme se?“ zeptal se Orlí nos. Na moji odpověď nečekal, odsunul obraz na pohovce, pohodil vedle něj svoji aktovku a uvolněně si na gauč dřepnul. Správně usoudil, že nejsem schopen slova. Krve by se ve mne nedořezal. Hlavně aby to nechtěl Orlí nos zkoušet! Dořezal by se a hned jsem si představoval, jak stříká po stěnách. Pokynul mi, abych se také posadil, což bylo od něj bezpochyby zdvořilé. Učinil jsem tak se stále upřeným pohledem na něj. Nebýt jeho mimořádného nosu, připadal by mi jako všední, ničím nezajímavý muž. Hodil by se na kapsáře v supermarketu. Subtilní postava v obnošených šatech, které si nikdo nevšimne. Vytáhnout peněženku z tašky a ztratit se v davu. Kdy konečně ale vytáhne na mne nějakou zbraň? Vzpomněl jsem si na jakousi knížku, ve které se ptá vrah své oběti: „Do hlavy, nebo do srdce?“ Co bych si zvolil já? „Uklidněte se, pane Pytlíku,“ vyzval mě. Překvapilo mě, že mi vyká. Tak se přece žádný zabiják nechová. Nedostal jsem preventivně pěstí ani do břicha, ani přes hubu, ničím na mě nemíří, a dokonce mi vyká. On, eso ruské tajné rozvědky! „Jste zajímavý člověk,“ pronesl po chvíli napjatého ticha a zkoumavě si mě prohlížel. Co z něj ještě vypadne? 14
PŘELET NAD SUPÍM HNÍZDEM 15 Michaela Hánová
„Dostal jste se do …,“ zamyslel se. Chtěl jsem vyhrknout „šlamastiky“, protože sprostá slova zásadně nepoužívám, ale nechal jsem výběr odpovídajícího výrazu na něm. Použije vulgarismus? Nabízelo se jich víc. „…nepříjemné situace.“ S tím bych mohl souhlasit. Nepříjemná mi aktuálně byla jeho přítomnost v mém bytě. Netroufal jsem si nijak odporovat a dál vyčkával. „Nejdřív jste se motal u předávání tajných zpráv v Záběhlicích a potom u vraždy v pizzerii na Starém Městě. To je moc náhod.“ Následovala dlouhá odmlka. Orlí nos si evidentně užíval mé vyděšenosti a neklidu. Očekával zřejmě moji reakci, ale protože jsem se na žádné z akcí nijak nepodílel, mlčel jsem dál. Potvrzovat mu, že se opravdu jedná jen o pouhou náhodu, mi přišlo přihlouplé. Tvrdil by to každý viník. Já se nemusím nijak obhajovat! Jestli sem dorazil pro obraz, tak ať si ho sbalí a zmizí. Leží vedle něj. Proč mi tu chce něco vykládat? Chci mít od všeho pokoj. „Potřebujeme od vás pomoc,“ prolomil posléze Orlí nos ticho. Vyvalil jsem oči. Pomoc? Ode mne? Oni? Tomu nerozumím. Teď si mne Orlí nos vysloveně vychutnával. Mého nového ohromení si nešlo nevšimnout. Úplně mě vykolejil a v jeho očích zablikal šibalský úsměv. Nenechám se ale nachytat. Zůstanu dál ve střehu a nic neprozradím. Vždyť stejně nic nevím! Co po mně můžou chtít? „Asi netušíte, jak nám můžete pomoci,“ pokračoval Orlí nos ve svém monologu, jako kdyby mi četl myšlenky. Nebylo to ostatně těžké. „Ujišťuji vás, že velmi.“ Tak dost! Už musím zasáhnout a diskusi usměrnit. Nepletou si mě s někým? A za koho vlastně Orlí nos mluví? Komu mám pomáhat? Odmítám být ruským špionem a kolaborantem! Jsem vlastenec! „Nějak jste se mi zapomněl představit, pane. Kdo vůbec jste?“ vyslovil jsem svoji první větu od jeho vstupu ke mně. Tváří se zdvořile, ale to nejzákladnější, představit se, zapomněl. Nemůže přece vědět, že je Orlí nos. „Omlouvám se. Jmenuji se Alois Červenka.“
15