Issuu

KUDLANKA 1 Markéta Harasimová

KUDLANKA

UKÁZKY Z PROLOGU Aniž o tom přemýšlela, popadla oběma rukama volant a vší silou s ním zatočila doleva a doprava. Vůbec neřešila, co tím způsobí, hodlala jenom prosadit svou, smáznout mu z obličeje úsměv… navěky! Ať chcípne! Nechtěla s ním už mít nic společného. Přála mu smrt! Omámená zlostí však nepočítala se stavem vozovky. Škodovka sebou smýkla, roztočila se kolem své osy a udělala uprostřed silnice několik koleček. Oba naráz zaječeli – ona honem stáhla paže, on se zase snažil složitým manévrováním vozidlo srovnat. „Krávo!“ zaburácel. Neodpověděla, zapřela se dlaněmi do sedadla, až se jí na pažích napjaly svaly, a s vytřeštěnýma očima civěla do mlhy za předním sklem. Vůz se dál řítil tmou - jakým směrem, však ani jeden z nich netušil. Zaskřípaly brzdy, nicméně rozjetý kolos byl neovladatelný; hnal se kupředu bez jakékoli koordinace. Zdálo se to jako věčnost, než ho zarazila překážka a ozvala se ohlušující rána – během setiny sekundy ustal veškerý pohyb, z palubní desky vyletěly airbagy a přilepily se oběma cestujícím na obličeje. Znovu zavřeštěla - to už vzduchový pytel splaskl a spadl jí do klína. Panebože… Panebože! Letělo jí hlavou, přičemž cítila, jak se celé její tělo mírně chvěje. Motor zvenčí téměř neslyšně vrčel, zato uvnitř kabiny panovalo hrobové ticho. Stojící vozidlo obklopoval mlčenlivý soumrak. Obrátila hlavu ke spolujezdci a chtěla něco říct, slova jí však zamrzla na rtech. Po jeho spánku stékal tenoučký pramínek krve a víčka měl zapadlá. Několikrát po sobě zamrkala, sjela očima k zapínání bezpečnostního pásu a rázem pochopila souvislosti. Zapomněl se připoutat, takže airbag sám o sobě nezabránil zranění… Jak vážnému? Dumala. Odhodlaně napřáhla ruku a zkusila napřed, zda dýchá, posléze otestovala i tep. Žije, uvědomila si. A vtom jejím mozkem probleskla prchavá myšlenka… Sakra, proč se nezabil? Mohl si srazit vaz! Chvíli sledovala své duševní rozpoložení a zjistila, že je… doopravdy zklamaná! Když už se vybourali, mohl rovnou zemřít, měla by od něj věčný pokoj! A nejenom to. Jako bonus by navíc otupila hrany vzteku, který navzdory nehodě dál kolotal jejími žilami. Ventil potřebovala, ale bohužel… Ovšem… napadlo ji vzápětí a srdce se divoce rozbušilo. Vždyť nic není ztracené! On se právě teď nemůže bránit, je jí vydaný na milost a nemilost. Když bude šikovná… Zadívala se na své prsty, navlečené do kožených rukaviček, a potom zpátky do pobledlého obličeje. Teď, nebo nikdy! 1

KUDLANKA 2 Markéta Harasimová

Nezaváhala už ani vteřinu – není čas ztrácet čas, ten správný právě nazrál! Odepnula pás a naklonila se nad muže. Pak položila dlaň jedné ruky na temeno, druhou pod bradu, zhluboka se nadechla a… prudce trhla. Ozvalo se křupnutí a ona na pár sekund zavřela oči. Povedlo se? Zvládla to? Opět se odtáhla a pohlédla do důvěrně známé tváře, v níž se ani teď nepohnul jediný sval. Bez hnutí zůstala rovněž hruď, a když znovu uchopila zápěstí, aby zkontrolovala pulz, zjistila, že je již také nehmatný. Je tedy mrtvý? Ano! Měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála. Bylo to tak snadné! Pomstila se mu, už ji nebude ničím otravovat. Nepoveze ji tam, kam nechce, skončilo tvrdošíjné prosazování vlastního názoru, žárlivé scény i výtky… Všechno! Celá jeho obtěžující existence se stala minulostí! Jednou provždy. Ach, ta euforie! Znovu si jej důkladně přeměřila. Teď to jen musí nějak šikovně navléct. Tahle kolize byla klasickou dopravní nehodou, o tom žádná. Až se najde auto, nebude nikdo řešit, co se tady přihodilo. Šofér zkrátka nezvládl řízení a zlámal si vaz, protože ještě k tomu nepoužil bezpečnostní pásy. Jasné jako facka. Ona odtud zmizí – nikdo se nedozví, že s ním v tom autě dnes večer seděla! Nepřizná to! Kdyby se havárie prošetřovala a někdo ji vystopoval – například s ohledem na rozepři v restauraci - s klidem zalže. Pohádali se? Ano! A také se hned nato rozešli. Tím pádem s ním logicky odmítla jet, dala přednost procházce po svých a zachránila si život! Tesknit po bývalém nemusí, taky proč? Je ve všem nevinně. Tohle jí projde, nikdo na ni neukáže prstem! Velmi opatrně vyklouzla z vozu, obešla ho a otevřela dveře na straně řidiče. „Tak sbohem, kamaráde,“ houkla tlumeně a obřadným způsobem políbila nehybné rty. „Spi sladce.“ Z OBSAHU Sáhla po vypínači. Ve stejný moment však ticho prořízlo agresivní zvonění, až nadskočila leknutím. Bože, co má tohle znamenat?! Ten blbec určitě ztratil klíče a nadto si spletl dveře! Vážně paráda. Snad toho rychle nechá a zorientuje se. Řinčení bohužel neustávalo, bylo doslova hysterické. Sakra, teď toho vola bude muset nasměrovat domů, aby si ho převzala partnerka. Má tohle zapotřebí?! Nemá. Jenže jí nic jiného nezbývá, tedy pokud se chce vyspat. A tak odevzdaně změnila směr. Pro jistotu však ještě odklopila clonku kukátka. Napřed nespatřila vůbec nic - člověk, který se na ni dobýval, stál patrně příliš blízko dveří, nebo se o ně opíral. Po chvilce se však vzdálil a… … Klaudie zadržela dech. Tohle… to snad není možné? Roman…?! Ale… 2

KUDLANKA 3 Markéta Harasimová

No toto? Na tváři má krvavou šmouhu a… … a sotva stojí na nohou. Do háje! Jak se sem dostal?! Krucipísek. Musí to nějak vyřešit, ale honem! Na nic dalšího nečekala, odemkla a trhla klikou. Otevřela dokořán a rychle zhodnotila situaci. Roman chroptěl a tiskl si obě dlaně k boku. Oblečení měl potřísněné krví stejně jako ruce, a v obličeji byl téměř bezbarvý. Vmžiku pochopila, že má namále, na to nemusela být zdravotník. Naprosto jí však nedocházelo, proč se k ní v tomto stavu dopotácel. Zrovna k ní? „Romane!!“ zaječela proti vlastní vůli. Jenom zasípal, načež se skácel k zemi a z nyní již nechráněné rány se vyřinul rudý proud. Ten výjev byl přízračný. Co s ním má teď dělat? „Toto… no toto… Vstávej!“ vykřikla spíš v důsledku šoku než ve snaze Romana probrat. To by beztak nemělo smysl. Rozhlédla se okolo sebe. Má ho odtáhnout do bytu? Ale co s ním, jestliže umře? Což je dost pravděpodobné… Zatraceně… Tohle noční překvapení nečekala! Vypité víno sice ovlivnilo její mozek, přesto si najednou připadala zcela střízlivá. Dokonce dokázala i racionálně uvažovat – možná za to mohl pohled na krev, která se rozlévala na dlažbě. Bleskurychle k Romanovi přiklekla a obhlédla zranění. Vypadalo vážně, a na trupu jich měl víc. Tohle nedá, pomyslela si. Přivolávat pomoc nemá smysl. Bylo by to kontraproduktivní. Jenže… copak ho tady může nechat ležet? To nejde! Přesně v tu chvíli se rozletěly dveře po její levici a na chodbu vykoukl drobný čtyřicátník v legračním obrázkovém pyžamu. „Co je to za řev…“ začal, jakmile však spatřil zakrváceného muže, šokovaně se zarazil. „Ježíšikriste…“ vyhrkl. Vzpamatovala se. Teď musí jednat racionálně! „Volejte záchranku!“ vyštěkla. „Já u sebe nemám mobil…“ „Jo… jo… jasně!“ odtušil soused a svižně zapadl zpátky do bytu. To už jeho místo zaujala rozcuchaná plavovláska, podle jmenovky na zvonku manželka. Mladý pár se do domu přistěhoval před necelým půlrokem a Klaudie si s oběma partnery dosud vyměnila maximálně pozdrav. Nikdy se o sousedy nestarala - žila vlastním životem - nyní se však s nimi, zdá se, seznámí blíž. To opravdu chceš… Blondýnka syčivě natáhla vzduch do plic a rozšířila oči do velikosti dezertních talířků. Snad chtěla i něco říct, ale místo slov jen zalapala po dechu. To už se vracel její muž se smartphonem u ucha. „Ano, zdá se těžce zraněný… krvácí jako prase… pardon,“ vysvětloval právě do telefonu. „Cože? Jestli je v bezvědomí?“ Jukl na Klaudii, která pouze odevzdaně přikývla. „Jo, tak asi je. Nehýbe se, jenom z něho crčí červená.“ Na moment se odmlčel. „Co máme dělat my?“ pokračoval otázkou a dál naslouchal hlasu z mikrofonu.

KUDLANKA 4 Markéta Harasimová

Klaudie dřepěla na podlaze s rukama přiloženýma ke krvácející ráně. Snažila se pochopit, co zraněného Romana přivedlo k jejímu prahu, ale její mozek jako by přestal pracovat. Možná za to mohl alkohol, možná nadcházející úplněk, snad i rozespalost… Jisté bylo jedno – její bývalý je na tom zle a neublížil si sám. Ty bodné rány – přinejmenším tři – mu zasadil někdo jiný. První otázka zní: kdo? Roman nemá nepřátele. Jediný člověk, který s ním měl spor, byla ona. Nedávno. Co z toho plyne? Nestačila ale dokončit myšlenku, jelikož přesně v tu chvíli se rozevřely pochromované dveře výtahu a na chodbu vykráčela majitelka nejmenšího bytu na patře – její oči okamžitě sjely k tělu. „Kruci! Co se tady stalo?“ křikla. Na nic dalšího ale nečekala, pohotově odhodila objemnou kabelu a padla na kolena vedle Romana. Klaudii tím trochu překvapila. Vždyť ho ani nezná? Přesto odpověděla. „Já nevím! Byl u mě vpodvečer na návštěvě, a teď na mě zase zvonil. V tomhle stavu…“ vyhrkla. Mladá žena úsporně přikývla. „Volali jste erzetu?“ „Jo…“ zareagoval hubený muž, který právě ukončil hovor. „Už jede.“ „Dobře. Budou tady hned, na kluky ze záchranky je spoleh. Jsem lékařka,“ vysvětlila bruneta, se kterou se Klaudie také blíž neznala a nyní konečně pochopila, proč se tak angažuje. Hippokratova přísaha! Podsaditá doktorka mezitím spěšně překontrolovala Romanovy životní funkce. „Do prčic, má zástavu! Jak dlouho je v bezvědomí?“ Na odpověď nečekala, rovnou se rukama zapřela do nehybného hrudníku a zahájila srdeční masáž. Bylo evidentní, že s tím má zkušenosti. „Asi jenom minutu…“ hlesla Klaudie bezbarvě. „Nebo dvě…“ *** Zavedla kapitána do kuchyně a vysunula mu židli, s nabídkou občerstvení se ale neobtěžovala. „Děkuju.“ Usedl, počkal, až také vezme místo, a pak Klaudii několika krátkými větami seznámil s jejími právy. Vysvětlil, že jde o oficiální výslech, během něhož musí mluvit pravdu – podobně jako u soudu. Přikývla na znamení, že rozumí, a on jí rovnou položil první dotaz. „Záchranáři říkali, že na vás večer pan Míka, už vážně zraněný, zvonil. Souhlasí to?“ „Ano, je to tak. Chystala jsem se jít spát.“ „Proč šel právě k vám?“ „Znali jsme se. Tak asi proto.“ „Jaké povahy byla vaše známost?“ Krátce zaváhala. „Přátelské.“ „To není úplně výstižná odpověď,“ namítl kriminalista. „Zkusím to ještě jinak - jaký byl váš vztah k oběti, paní Pánková?“ Jeho oči byly podobné dvěma laserům, nevydržela se do nich dívat. 4

KUDLANKA 5 Markéta Harasimová

A tiše vzdychla - tušila, že poté, co přizná, jak se věci mají, nenechá na ní policie nit suchou. Lhát však nemohla, všechno by rychle prasklo. Koneckonců sousedé ví, že s Romanem chodila, několikrát je potkali, jak se vedou za ruce. „Byli jsme partneři, od konce předloňského podzimu.“ „Byli?“ chytil ji za slovo. Sakra, ty krávo! Vynadala si za tu nešťastnou formulaci. Honem se opravila. „Víte, jak to myslím. Teď, když je Roman po smrti… víc v tom nehledejte.“ Kříž si ji dobrou minutu přeměřoval pohledem, ve kterém probleskovala nedůvěra. „Proč mám dojem, že kecáte?“ „Jak – kecám?“ „Co se mezi vámi dvěma stalo?“ „Nic!“ „Nic?“ „Nic!“ Podrbal se na kořeni nosu. „Nevěřím vám.“ „Váš problém!“ „Paní Pánková,“ s lokty položenými na desce stolu se ke Klaudii o něco víc přiblížil – jeho postoj ji přiměl překřížit paže na prsou a odtáhnout se. „Bylo mezi vámi a panem Míkou všechno v pořádku?“ „Bylo.“ „Ano?“ „Jistě!“ „A proto jste teď, když vám vykrvácel pod rukama, klidná jako želva? Nepláčete? Nešílíte? Neopíjíte se? Nechcete volat rodinu, doktora, neskáčete z okna?“ Pevně stiskla rty. Krucinál, tohle nedomyslela. Ta její herecká etuda má pořádné díry. Do háje! Odmítavě se odvrátila a honem přemýšlela, jak napravit dojem. „Paní Pánková?“ „Já vás slyším!“ „A?“ „A co?“ „Zemřel váš přítel,“ připomněl. Přejela si dlaněmi přes obličej. „Dejte mi pokoj!“ „Tohle není úplně normální reakce na smrt nejbližšího člověka. Nechcete mi k tomu něco říct?“ „Není co.“ „Ne?“ „Ne.“ „Tak ještě jednou, paní Pánková. Jaké jste s obětí měla vztahy?“ „Normální.“ „Ano?“ „Jo. Vždyť to říkám!“ „Žádné nedávné rozepře?“ 5

KUDLANKA 6 Markéta Harasimová

„Ne.“ „Ani předchozí večer jste si s přítelem nevjeli do vlasů?“ „Nechápu, proč se v tom pořád dokola rýpete!“ vypěnila. „Byli jsme v pohodě.“ „Podle dokladů jste měla včera narozeniny. Předpokládám, že vám přítel popřál – zvlášť, pokud jste byli, jak říkáte, v pohodě.“ Tohle byl tenký led. „No, to ano…“ „Zašli jste si někam? Do restaurace, nebo na kávu?“ „Ne… to ne.“ „Tak vás navštívil doma?“ Ošila se. Bude muset odpovědět, kruci. Má lhát? Nebo z té šlamastyky nějak vykličkuje? Pravda bude asi lepší - aspoň se do toho nezamotá. A zbytek už zkrátka okecá… bude muset. „Jo, byl tady.“ „V kolik k vám pan Míka přišel? Rovnou vás upozorňuju, že si můžeme spoustu věcí ověřit.“ Krucifix. „Asi… po osmé. Tak nějak,“ držela se tedy skutečnosti. „Jak mi potom vysvětlíte, že na vás po půl jedenácté zvonil znovu a byl smrtelně zraněný? On odtud předtím odešel?“ Co na to říct? Pokud si bude vymýšlet, dříve nebo později ji nachytá. Snad se v tom nebude moc rýpat. Ačkoli… tenhle chlap má tendenci do všeho šťourat jako sedlák do hromady hnoje. Sakra, sakra, sakra! *** ´ Tak tohle byla jízda! Parádní! Na plný plyn, nabitá adrenalinem… Akcí, a samozřejmě s vítaným nádechem nebezpečí. Ten správný mix, který člověka nakopne, dodá mu nadlidskou sílu. Přímo boží moc! Ta slast, rozhodnout o životě a o smrti… a vykonat popravu! Neexistuje asi větší srovnatelný s ní je snad jedině kvalitní sex. S důrazem na slovo kvalitní, protože i postelové hrátky můžou stát za psí štěk. Zvlášť, když do peřin skočíte s nějakým dřevem. Spokojeným mozkem kolovaly vzpomínky na krátký, ale intenzivní zážitek. Bohužel nebyly zdaleka tak zřetelné, jak by bylo žádoucí, a mnohé se dokonce začaly utápět v podivné mlze. Věčná škoda! Bylo by úžasné uchovat si ty momenty v hlavě jako film, do detailu a navždy. Přehrát si je kdykoli, kdekoli, a kolikrát jen bude chtít. Živit se jimi, užívat si je. Pořád dokola. Nůž, pronikající hluboko do masa. Vrávorání oběti i její zmatek. Pach krve, sice podprahový, ale zřetelný. Zdušený výkřik, který zanikl při novém vniknutí čepele do těla…

KUDLANKA 7 Markéta Harasimová

Krve nebylo mnoho, zčásti se rozlévala do břišní dutiny. Což se hodilo; až do zasazení poslední rány nebylo nutné uhýbat před rudým gejzírem. Vyšlo to tedy skvěle, důkazy v podobě skvrn nejsou žádoucí! Jde především o výsledek. A tím bylo jediné – smrt. Skon toho, kdo selhal. Zklamal. Naštval! Rozzuřil! Ublížil. Musel zemřít. Přijmout svůj trest. Celá ta věc se měla předem naplánovat, jenže nebyl čas. Vezme-li se to ale do důsledků, bylo to nakonec takhle ještě lepší. Pikantnější! A proti osudu člověk jít nemůže. Co se dá dělat, když se do cesty postaví vyšší moc? A především… proč nad tím teď dumat? Dílo bylo dokonáno. Se vším všudy, scházejí už jen slavnostní fanfáry. A to je přece zásadní! Ten otravný pavouk je ze hry. Definitivně, už nebude zamořovat vzduch, ani zaclánět. Takže je čas na oslavu. Pořádnou. Monumentální! No ne? Ale ještě předtím, než zatančí vítězný tanec, zkusí si ty události znovu a lépe vybavit. Co nejpřesněji, jak to jen půjde. Vykutá z té zatracené paměti všechny podrobnosti. Každou kapku krve. Nebo supění toho chlapa… Zažíval šok a bolest, aby ho následně dostihlo pochopení, že je konec. Šlus. Finiš. A co je na tom ze všeho nejlepší? Ten pitomec vůbec netušil, kdo mu zasadil smrtelný úder. Navzdory tomu, že po útoku ještě nějaký čas žil a mohl si lecčeho všimnout – ha, to je přece krásný bonus, jeho agónie trvala překvapivě dlouho! – mu nedošlo, čí ruka ho převedla na druhý břeh. Legrační, ironický přesah. Ale dokonalý. *** „Seznámíme vás s vašimi právy a povinnostmi,“ spustil Kříž. Připadala si jako moucha polapená v pavoučí síti a vydaná napospas hladovému členovci, který si na ni chtivě brousí klepítka. Brr! „Právního zástupce jste si s sebou nevzala - rozumíme tomu tedy tak, že žádného nemáte?“ dotázala se Márová. „Nepotřebuju ho,“ odtušila, ačkoli si tím ve skutečnosti nebyla jistá. Třeba by se jí advokát hodil? Když už pro nic, tak by mohl mluvit, pokud jí vyschne v hrdle. Což už se koneckonců děje. Království za sklenici vody! Nebo spíš vodky? Jiného destilátu? Kušuj, okřikla svůj ironický vnitřní hlas. Dej mi pokoj – kvůli tomu, že si sem tam naleju něco na spláchnutí mizerné nálady, ještě nejsem alkoholička! Tohle dělá kdekdo, jsme přece v Čechách… 7

KUDLANKA 8 Markéta Harasimová

„No, na vašem místě bych nebyla tolik nad věcí. Ale jak myslíte, je to vaše volba,“ pronesla inspektorka a zahleděla se do složky, kterou přinesla s sebou. „Takže můžeme začít?“ obrátila se ke kapitánovi, který si Klaudii přeměřoval neprůhledným pohledem. Co mu asi právě teď běží mozkovnou? Uvažovala a s nevalným úspěchem ovládala třesavku. Vypadá jako středověký inkvizitor - nahání člověku strach, aniž cokoli řekne! Stačí k tomu výraz obličeje. „Určitě,“ přikývl a naklonil se tak, aby byl ke Klaudii co nejblíž. „Paní Pánková, vy jste byla před lety vdaná, je to tak?“ Ne, to snad ne… Probůh! Takže odtud vane vítr!? Zhrozila se. V tom případě se má opravdu na co těšit. Když Kříž v hale hovořil o svědcích, ani ve snu by ji nenapadlo, že má na mysli zrovna Čestmíra! Mužského, se kterým se rozešla ve zlém a dodnes vůči němu cítí averzi. Což je oboustranné. Bohužel pro ni. Nyní však Klaudii nezbylo nic jiného než odpovědět. „Ano, byla. Velmi krátce.“ „My víme - manželství skončilo rozvodem po pouhých čtrnácti měsících. Rozvod jste iniciovala vy, ale manžel se k návrhu nepřipojil, protestoval. Tím pádem následovalo několik stání. Sedí to?“ Odkašlala si. „Sedí.“ „Co vás vedlo k tomu, abyste ten svazek ukončila?“ „Vždyť to víte. Máte možnosti, jak se dostat k informacím,“ odpověděla. Určitě si vyžádali spis, kromě toho, že vyzpovídali toho pitomce Čestmíra! Tak proč teď ty dotazy? „Rádi bychom to slyšeli přímo od vás. Formulace, kterou váš advokát uvedl do podkladů pro soud je jedna věc, vaše vnitřní pohnutky mohly být jiné. A právě ty nás zajímají,“ smetl kapitán její poznámku ze stolu. Zadívala se Křížovi do očí. Tak mu zkrátka vyhoví, když jinak nedá! Koneckonců se nemá za co stydět. „Prostě jsem s ním nemohla vydržet. Byl žárlivý, výbušný a vůbec… neměla jsem si ho brát.“ „Ale vzala,“ konstatovala Márová. Jen pohodila rameny. „Vaše manželství bylo podle toho, co jste během rozvodu líčila samosoudci – a což také koresponduje s výpovědí pana Pánka – stručně řečeno italské. Před svatbou jste se znali pouhých sedm měsíců, a do sňatku jste šli tak trochu po hlavě. On tvrdí, že do vás byl zamilovaný, dokud ovšem nepochopil, že jste – vyjádřil se celkem jednoznačně - psychopatka.“ „Cože jsem?“ vyhrkla pisklavým hlasem. „Tohle vám řekl? Zrovna on?!“ „Nerozčilujte se, pouze citujeme slova vašeho exmanžela,“ pronesl nevzrušeně kapitán. „A kromě toho,“ udělal výmluvnou odmlku, „k tomu přesvědčení měl jistě pádný důvod. Nebo se mýlím?“ Uhnula pohledem. Má přiznat, co se u nich doma tenkrát odehrálo? Nejspíš to bude rozumné, Čestmír jim stoprocentně podal vlastní verzi, která jí logicky nelichotí. „No tak, paní Pánková. Mohla byste laskavě odpovědět?“ vybídla Klaudii inspektorka. Její tón si nezadal s ledovcem. Úspěšně ztlumila povzdech, a pak pohlédla do tváří obou kriminalistů. „Máte na mysli něco konkrétního?“ 8

KUDLANKA 9 Markéta Harasimová

„Otázky klademe my,“ odrazila její dotaz Márová. „Co vašeho bývalého muže vedlo k domněnce, že se chováte psychopaticky? Možná bych vám mohla trochu pomoct,“ přimhouřila víčka jako číhavý kocour. „Šlo o incident, ve kterém hrál roli nůž na porcování masa a taky větší množství alkoholu.“ „Chápeme sice, že je to víc než sedmnáct let,“ podpořil kolegyni Kříž, „ale taková příhoda se člověku z paměti nevytrousí. Hm?“ Ne. To ani omylem, musela mu dát v duchu za pravdu. Krucifix, proč to tenkrát nechala zajít až tak daleko? *** Skopla lodičky, odložila kabelku, aniž z ní vyndala mobil – kontrola zdi na sociální síti ji kupodivu momentálně nezajímala – a zašla do koupelny. Měla v plánu vyčistit si zuby, ve dveřích se však musela zachytit zárubně, jelikož se jí zamotala hlava. Co to má být? Zamračila se. Přece nejsem opilá? Kruci… asi ano. Měla jsem si dát taky něco k jídlu. Pít nalačno se nevyplácí. Ach jo. Mátožně se převlékla – společenské šaty nechala viset přes vanu; uklidí je, až jí bude dobře - a natáhla na sebe krátké pyžamo. Měla v plánu se odlíčit, ale ovládla ji třesavka, a tak jen opřela dlaně o umývadlo a chvíli zhluboka dýchala, aby se vzpamatovala. Nepodařilo se jí to, tudíž raději odklopýtala do maličké ložnice, vděčná, že ráno nechala rozestláno. Tak zkrátka jednou usne s mejkapem, co se dá dělat! Pleť jí za to sice vděčná nebude, ale vynahradí jí to návštěvou salonu. Padla na polštář s přáním, aby se okamžitě dostavil tvrdý spánek, ten však bohužel nepřicházel. Zůstávala vzhůru, byla ale malátná a vláčná, skoro neschopná pohybu. Kromě toho jí po nějakém čase začala třeštit hlava. Tohle je za trest, zaúpěla do noci. Napadlo ji, že by si mohla dojít pro vodu a doplnit do těla tekutiny, které by snad to příšerné tepání utišily, ale neměla dost energie. Tělo ji tlačilo do matrace, doslova imitovalo závaží. Teprve po delší době ji přepadl pocit, že snad konečně upadne do snění, ale současně pocítila na jazyku suchost a pálení, skoro jako by jí v ústech vzplál oheň. Proč si nenechává láhev s minerálkou u postele, jako to dělá její přítel? Teď si mohla svlažit hrdlo, aniž by se musela zvedat! Jenže ona vstát nedokázala, byla jako paralyzovaná, a její vnitřnosti se začaly doopravdy divoce bouřit. Nejdříve se jí zauzloval žaludek, posléze i střeva. Přepadla ji tak silná nevolnost, že se sotva stačila obrátit na bok, aby se nevyzvracela přímo do postele. Víno společně s žaludečními šťávami z ní ovšem vyletělo dřív, než se dostala do sedu, takže lůžkoviny stejně zašpinila, a vzápětí pocítila, že musí nutně na záchod. Ale okamžitě, nebo… Tohle snad nezažila ani při nejhorší kocovině, jakou kdy měla! Proboha… 9

KUDLANKA 10 Markéta Harasimová

Copak do toho vína přimíchali absint? Nebo jiný dryák? Hlava se jí zběsile točila a útroby se stahovaly v křečích, které Veronice braly dech. Jen tak tak se postavila na nohy, zvládla však udělat pouze pár krůčků, než se v krutých bolestech zřítila k zemi. To snad ne… blesklo tumpachovým mozkem, když jí došlo, co se stalo. Já se snad… opravdu… Já to na tu toaletu nestihla?! Přestože byla v bytě sama, málem se propadla hanbou a taky hnusem. Nicméně horší než stud a pocity trapnosti byly škubavé stahy jejích orgánů. Jako by je zevnitř napadla horda zběsilých trpaslíků, kteří je řežou na malinkaté kousky… Nesnesitelné…! Nedokázala ani skučet, z jejího hrdla vyšlo jen pár neartikulovaných zvuků, které vystřídalo další dávení. V místnosti byla tma, ale Veronika ucítila typický železitý pach, takže pochopila, že zvrací krev. Jak… je tohle možné? Musí si zavolat záchranku. Hned. Co se jí to stalo? Kde má ale mobil? V předsíni… jo, nechala ho tam… Jak se tam teď dostane? Z posledních sil se vyškrábala na lokty a pokusila se zvednout, avšak vlastní fyzická schránka ji zradila. Padla do směsi zapáchajících tekutin, které vyprodukovalo její tělo a pracně lapala po dechu, který se vteřinu od vteřiny úžil. Před očima měla oranžové mžitky a šílená bolest, jež ji rvala na cáry, nepolevovala. Naopak. Byla stále silnější. Trýznivá! Někdo jí přece musí pomoct. Vždyť ona snad… umře?! Ne, ne, ne… ne! To ovšem ještě netušila, jak blízko okolo ní smrt obchází. A už vůbec ne, že ji bude nakonec prosit, aby si ji vzala hned. Okamžitě. *** V ten moment se ozvalo zabušení a vzápětí k jejím uším dolehl zvučný hlas. „Paní Pánková? Inspektorka Márová, otevřete!“ Krve by se v ní nedořezal, ačkoli někde hluboko v jejím podvědomí už nějakou chvíli rezonovalo tušení, s kým bude mít tu čest. Takže jí nedají pokoj, a nedají. Neexistující důkazy sem, neexistující důkazy tam, otravují dál! Mají na to vůbec právo? Není to už šikana? A neměla by se proti takovému jednání ohradit? Stěžovat si u nadřízených téhle harpyje a jejího parťáka, který se sice chová o poznání empatičtěji, ale taky je to pěkný opruz? 10

KUDLANKA 11 Markéta Harasimová

Jestli to takhle půjde do budoucna, začnou si o ní obyvatelé domu myslet, že má vážně co do činění se zákonem! Budou se na ni dívat skrz prsty, pomlouvat, a ztrpčovat jí svými dohady život. O nic takového Klaudie nestála, pozornost druhých jí vadila. Aby se tak nakonec musela vystěhovat… Krucipísek! Klaudiiny zatrpklé úvahy přerušilo další zavolání. „Haló, paní Pánková? Jste tam? Otevřete, policie!“ Do háje. Do háje stokrát! Nechtěla by ta kráva řvát ještě hlasitěji? Případně si rovnou vzít megafon? Jak může vědět, že je doma? Taková drzost! Jenže… lepší bude honem otevřít, než způsobí ještě větší poprask. Klaudie Márovou v ten okamžik upřímně nenáviděla. Z duše. Neměla však na výběr, musela se podřídit. Už zase, zase a zase! Zhluboka se nadechla, vydechla, a pak zasunula klíč do zámku. Zprudka otevřela právě ve chvíli, kdy inspektorka znovu přikládala prst ke zvonku. V pravý čas! Pomyslela si nakvašeně a vrhla na policistku zlý pohled. „Proč tady povykujete?“ vyjela na ni bez pozdravu. Márová se nenechala vyvést z konceptu a zamávala jí před obličejem služební plackou. „Půjdete se mnou!“ pronesla spatra. Teprve nyní si Klaudie všimla uniformovaného příslušníka, postávajícího vedle výtahu. Tvářil se přezíravě a pravačku měl ležérně položenou na poutech, která mu visela za koženým opaskem. Nasucho polkla a vrátila se očima k Márové. „Co to má znamenat? Vy mě snad zatýkáte?“ vyhrkla pisklavým hlasem, za který se hned zastyděla. Prozrazoval úzkost, jež v ní vybuchla jako petarda. „Zapaluje vám to,“ pokývala inspektorka hlavou. „Já nic neudělala!“ vykřikla Klaudie a jen tak tak se nechytila zárubní, jelikož se pod ní zahoupala podlaha. Ne, ne, musí to ustát! Kdyby sebou praštila, jenom by té mrše udělala radost. Nic takového jí nedopřeje! „To si povíme u nás na stanici.“ „Nemůžete mě sebrat!“ bránila se. „Buďto se mnou půjdete teď a dobrovolně, nebo si pro vás přijdu s oficiálním zatykačem, a pak už to nebude žádná sranda, věřte mi,“ pronesla policistka úsečně. „Když na to přijde, můžeme vás na pár nocí šoupnout do vazby, zařídit to není zase takový problém. Takže? Jdeme?“ Výraz v její tváři výhrůžná slova podtrhoval, a Klaudii se začaly dělat mžitky před očima. Sakra, přece před tou ženskou neomdlí! Ani zanic. Silou vůle sesbírala zbytky duševní rovnováhy. „Minule jsem vám řekla všechno… tak proč mě chcete odvést?“

KUDLANKA 12 Markéta Harasimová

„Protože máme další zavražděnou. Podle soudní pitvy, která proběhla dnes dopoledne – na naši žádost urgentně – byla oběť otrávena. Někdo jí do těla vpíchl jed.“ „A co s tím mám mít společného já? Nejsem zodpovědná za každou mrtvolu, na kterou narazíte! Jste šílená, vy všichni! Přestaňte mě šikanovat!“ „My jsme možná šílenci, ale vy jste možná vrah.“ „Nejsem!“ „Ne? Říká vám něco jméno Veronika Kopecká?“ Klaudie ucítila, jak jí z obličeje mizí krev. Kruci. Kruci… Kruci! *** „Tak, tady mi podepište, že jsem si od vás převzala osobní věci a cennosti,“ přisunula ke Klaudii tělnatá policistka papír se soupisem předmětů, jichž se byla nucena vzdát. Nedobrovolně, jak jinak. Načmárala na příslušný řádek muří nohu, která neměla s jejím rukopisem nic společného, a odevzdaně se otočila čelem k jiné ženě v uniformě - tato ji doprovázela z výslechové místnosti a stála celou dobu po jejím boku, jako by snad měla byť i jen minimální šanci uniknout. Odtud? Směšné. Leda by té mužatce vyškubla z pouzdra revolver a cestu ven si prostřílela. To by všem vytřela zrak! Jenže… by si taky podepsala ortel. I kdyby teď prchla, rychle by ji chytili a tentokrát by šla sedět natvrdo a na dlouho. Už by se z toho nevysekala, ani s pomocí nejlepšího právníka v republice. Způsobit takový poprask přímo na policejní půdě se rovnalo sebevraždě, a Klaudie sebevrah nebyla. Naopak, měla ráda svůj život a svobodu. Takže nebude hloupnout, a protože nemá možnost volby, podvolí se. Teď. Protentokrát. Navzdory tomu, že to v ní vře vzteky! S předstíraným nadhledem odmítla advokáta ex offo, kterého jí nabídl Kříž, a i nadále hrdě trvala na tom, že je nevinná, tudíž žádného panáka v kvádru nepotřebuje. Neušlo jí, jak kapitán zavzdychal – její rozhodnutí mu nejspíš přišlo vrcholně nerozumné – ale víc ji nepřemlouval. Jakmile se vrátila Márová, jejíž výraz si nezadal s tím, jaký lze spatřit u sportovce, který právě získal zlatou olympijskou medaili, položil jí kapitán ještě několik otázek, a ukončil výslech. Inspektorka rovnou přivolala kostnatou policistku, kterou teď měla Klaudie v patách, aby ji odvedla do cely. Tak šílené slovo! A mnohem horší byla realita, kterou vyjadřovalo. Nikdy by ji nenapadlo, jak stísněně ten uzavřený prostor může působit. Miniaturní okénko až u stropu, samozřejmě opatřené mříží, tmavé zdi, úzká pryčna a záchod, který nezakrýval ani paraván. Umyvadlo bylo kovové a neslo stopy rzi, stejně jako stará baterie. Žádné další zařízení už zde Klaudie neviděla. 12

KUDLANKA 13 Markéta Harasimová

Hotová bída. Jakmile za ní zapadly železné dveře, překlopýtala těch pár metrů, co ji dělily od „postele“, a dosedla na ni. Složila hlavu do dlaní a frustrovaně zafuněla. Proč jen se jí to děje? Pitomý, pitomý, pitomý Roman! Pitomý zásnubní prsten! Tam to všechno začalo! Ačkoli… tam vlastně ne. Opět si vzpomněla na Honzu. Ne, hergot, teď toho prostě nechá! Staré věci mají navždy spát. Když už se plácá v tak hustých sračkách, do kterých spadla, aniž věděla jak, nebude vzpomínat na prehistorii, která ji zdeptá ještě víc. Nemá to zapotřebí! V tuto chvíli může jenom doufat, že ji ti mizerové ráno pustí domů – Márová koneckonců mluvila o jedné noci – a pak se ve vyšetřování zaměří na někoho jiného. Z bytu jí sice policisté udělají kůlničku na dříví, ale nic v něm nenajdou. Tohle věděla s jistotou a jedině tím se utěšovala. Kde neexistují důkazy, nemůže přijít obvinění, to je jasné jako facka! Nebo… je to jinak? Mohli by ji úředníci hnát před soud i v případě, že prohlídka nikam nepovede? Pouze na základě toho, že měla u všech třech mrtvých motiv, a tím pádem důvod se jich zbavit? Proč vlastně ne? Opět se orosila ledovým potem, který ji začal štípat i v očích. Pocítila palčivou touhu skočit pod sprchu, ale bohužel… tou miniaturní místnůstka nedisponovala. Alespoň tedy přešla k odpudivému umývadlu, pustila studenou vodu a důkladně si opláchla obličej. Trochu se jí ulevilo, zvlášť, když se také napila. Klaudiin žaludek zpíval hlady, ale jíst nemohla, ani kdyby jí něco přinesli – všechno by ve vteřině zase zvrátila. Nervy jsou mrchy… A ty její dostávají na frak! Zadívala se k hermeticky uzavřenému vstupu a potlačila závan paniky. Takhle by nemohla trávit celé roky… Vždyť je mladá a má toho před sebou ještě spoustu! Jak jenom vězni zvládají ztrátu svobody, aniž zešílí? S něčím takovým se přece nelze smířit! Jistě, Klaudie věděla, že v káznicích různých stupňů – i pro zločince nejtěžšího kalibru – jsou zbudována fitcentra, knihovny a další možnosti vyžití, ale ona by se se svou smůlou mohla dostat do takového, ve kterém žádné moderní výdobytky nebudou. Ne, k tomu nedojde, ujistila se už poněkolikáté. Nezatknou ji! Prostě NE! Přešla zpátky k pryčně, položila se na ni a zakryla si rukou oči. Ačkoli pláč odsuzovala jako projev slabosti, nyní se jí zpod víček vyřinuly slané potoky. Utěšilo ji aspoň to, že nešlo o typické ženské slzy. Tyto živila frustrace. Tohle si nezasloužila!! Jiným projde všechno, ať se děje, co se děje, a ona? Škoda mluvit. *** 13

KUDLANKA 14 Markéta Harasimová

Jak dál? Kdo přijde na řadu? Že by…? No ano, jak jinak. Volba je jasná! Tahle osoba si zaslouží odplatu, bezesporu! A dostane přesně to, oč si říkala. Jo! Takže… je rozhodnuto a teď jen stačí vymyslet, kdy, a především – což bylo v tomhle případě obzvlášť důležité - jak. Tento bod je zásadní, bude muset dávat velký pozor! A všechno pečlivě připravit, aby sklapla past. Určitě to zvládne, stejně jako pokaždé. Chce to jenom zapojit důvtip, nezapomenout na opatrnost a krýt si záda. Pak si to celé užije! Jízdu na maximum, adrenalin, zadostiučinění a oslavu úspěchu – přesně v tomto pořadí. Nic jiného, než vítězství nečeká, protože kdo je dobrý, ten je zkrátka dobrý. Rty se zvlnily v mírném, avšak tvrdém úsměvu. Mise pokračuje přesně podle plánu, a ještě není u konce. Ve frontě stojí další hlavy, které musí padnout. Přinejmenším jedna. A kdo ví? Třeba to celé hned tak neskončí. Nemělo by, vždyť jde o prima zábavu! Tu nejlepší! Kdo by to byl býval řekl? Na jednu stranu jednoznačně strká krk do oprátky, na druhou ale prožívá téměř dokonalou slast, zatímco přebírá vládu nad životy druhých. Ty pocity stojí za všechen risk, který jednotlivé akce obnášejí! Ani omylem se jich nevzdá, to by byla hloupost! Ruka sevřela láhev, postavenou na stole, a doplnila trochu destilátu do vyprázdněné sklenky. Něco ostřejšího se hodí nejen při oslavách, ale také během budování strategie. Alkohol bystří mozek a podporuje fantazii – tedy, pouze v rozumném množství. Takže se bude hlídat. Malý doušek sklouzl do hrdla, polahodil chuťovým buňkám a vmžiku rozehřál útroby, přestože teplo nepotřebovaly. Tak tedy do toho. Může se začít… Jak? Kdy? Jak…? *** Netrvalo to dlouho a Michala s nyní již rozklepanou přítelkyní odchytil policista v civilu. „Vy dva jste tu ženu našli?“ zeptal se dvojice vysoký pětačtyřicátník, který se představil jako kapitán Kříž. „Hm… jo. Napřed jsme teda slyšeli řev – ječela, že prej hoří, to mě celkem zarazilo. Žádnej oheň tady totiž nebyl. No, a pak mi došlo, že ji někdo přepadl – viděla jsem ještě jednoho borce. Akorát, že už byla dost tma a on se hned potom zdekoval,“ vysypala ze sebe Natálie. „Čas, kdy k tomu došlo?“ „Teď už to bude čtvrt hoďky. Nebo dvacet minut. Tak nějak.“ To je chvilička, pomyslel si Dan a svižně se otočil k uniformovaným příslušníkům. „Pročešte okolí a přivolejte posily. Hned. Každého, koho potkáte, identifkujte, kdokoli může být svědek nebo pachatel.“ 14

KUDLANKA 15 Markéta Harasimová

Muži bez váhání odešli, aby splnili příkaz. Kříž se vrátil pohledem k mládežníkům, aby pokračoval ve výslechu, ale vtom ho zarazil hlas jednoho z lékařů. „Má odznak, je to policistka!“ „Počkejte tady!“ vyzval ochromené studenty. „A vy si od nich vezměte nacionále, uvědomíte rodiče,“ zaúkoloval ještě nejblíž stojícího kolegu. Pak se vydal k chumlu zdravotníků. „Jsem od kriminálky. Říkali jste, že oběť u sebe má policejní placku?“ „Jo,“ přikývl muž, který právě připravoval pojízdné lůžko. „Ukažte mi ji.“ Než se ale stačil podívat na identifikační průkaz, sjel jeho pohled k bledému obličeji se zapadlými víčky, a on zalapal po dechu. „Lucko…“ zachraptěl s nevěřícným výrazem. „Kolegyně?“ dotázal se lékař. „Parťačka,“ odtušil nepřítomně. „Jak na tom je?“ „Má dvě krvácející rány na hlavě – jedna z nich vypadá vážně a musela být vedená velkou silou. Upadla do bezvědomí a je v šoku, pro jistotu jsme zafixovali krční páteř. Víc se uvidí po vyšetření – chce to udělat CT a rentgen. Někdo ji napadl zezadu… pěkně zákeřné, zvlášť v případě ženy.“ „Je ohrožená na životě?“ „Teoreticky ano. Musí se zjistit, jak moc to ta lebka odnesla. A především mozek, mohlo dojít k poškození měkkých tkání. Takové úrazy bývají průšvihovét, třeba i s ohledem na trvalé následky...“ „Hergot.“ Kříž zaťal ruce v pěsti, a ještě chvíli sledoval, jak záchranáři kurtují nezdravě bledou Lucii k lehátku. Nehnula brvou, její víčka se ani nezachvěla. Vypadala teď jako mrtvola a on si v ten moment nesmyslně připomněl chvíle vášně, kdy se mu nahá chvěla v náruči. To byla jiná podívaná… Raději se odvrátil. Proč přivolávat smyslné vzpomínky, které dávno odvál čas? V posteli byla jako sopka a sex si uměla vychutnat. Jenže… žít by s ní nechtěl. Potřeboval krátkodobé odreagování a ona se sama nabídla. Jenže pak musel dost složitě couvat. Koho by napadlo, že taková amazonka bude toužit po trvalém vztahu? Nikdy by to do ní neřekl. Šikovně se z té šlamastyky vyvlekl, i když si připadal jako bídák. Tak už to ale v životě zkrátka chodí. Hormony a chemie jsou jedna věc, city a vzájemné souznění druhá. Oni dva společnou budoucnost neměli, tím si byl jistý. Což ovšem neznamenalo, že by Lucie měla zemřít! A ještě k tomu takhle! Případně zůstat zmrzačená... Krucifix, vždyť je to rozumná ženská! Dennodenně vyšetřuje zločiny a moc dobře ví, jaké nástrahy na lidi čekají. Zvlášť po setmění. Dává na sebe pozor, nehledě na to, že dokáže zpacifikovat kdejakého pobudu včetně zabijáků, umí se ubránit! Tak co se tady do prdele stalo? Kdo ji přepadl, a proč? Jak je možné, že nestihla zareagovat? Nakopat toho hajzla do zadku? Kleknout mu na krkavici a zavolat na centrálu, aby ho přišli sebrat? A třeba to byl jejich vrah? Nebo spíš… vražedkyně…? 15

KUDLANKA 16 Markéta Harasimová

Před očima se mu zjevil chladnokrevný úsměv Klaudie Pánkové, když ji po noci strávené ve vazbě museli se sklopenýma ušima propustit. Byla si sebou tak jistá! Dokonce ani několik hodin v kobce neobrousilo hrany její aroganci. Připadala si nepostižitelná! Jenže on tušil, že tak docela nevinná není. *** „Nechce se mi uvěřit, že na Pánkovou pořád nic nemáte. Jak je to možné? Vždyť je všechno nad slunce jasnější, přece vás nemůže pokaždé přechytračit!“ Landa se snažil zakrýt frustraci vztekem, ačkoli Kříž měl dojem, že v něm koluje obojí. Nebyl na tom jinak a věděl, že Lucie cítí totéž, ačkoli ji lékaři ještě neuschopnili, takže nad případy mohla přemýšlet leda tak v posteli. „Pokud je vinna, pak se chová nesmírně chytře. Nenechává po sobě důkazy, zachovává si chladnou hlavu, zkrátka nám bere vítr z plachet. Můžeme pracovat pouze s motivy, a ruku na srdce – ty sice existují, ale nejsou stoprocentně přesvědčivé. Takže jsme dost v loji, šéfe,“ vyrukoval Kříž s obhajobou. „Nitky se spojují u ní!“ zamračil se major. „V jistém smyslu ano, ale to ještě neznamená, že je vrah. Vy sám přece dobře víte, že s tím, co jsme zatím získali, ji usvědčit nemůžeme.“ „Nemáte sakra nějaké další páky?“ „Inspektorka Márová už dřív navrhovala polygraf, a já o něm uvažoval taky. Dokonce jsme na Pánkovou tady s poručíkem udělali malé bububu – zatím podle mě neví, že k testu na detektoru lži potřebujeme její souhlas, a trochu jsme jí pohrozili. Ovšem pokud by přišlo na lámání chleba, je jasné, jak se zachová. Nic nepodepíše, akorát se nám vysměje.“ „Některé zákony by se měly šupem změnit,“ zavrčel major a opustil otočnou židli, v níž doposud spíš nadskakoval, než seděl. „Jdou proti vyšetřovacím postupům! Takhle se, ksakru, nikam neposuneme. A ona sto pro lže!“ Kříž povzdechl. „Ano, lhaní se neštítí. Ale jak už jsem nastínil, třeba na to jdeme ze špatné strany a Pánková za nic nemůže. Tuhle možnost není možné shodit ze stolu, i když se vám nepozdává.“ „Nevěřím, že je ve hře někdo jiný. Logika sem, logika tam. Pánková mohla svého přítele zabít v afektu. Vznětlivá je dost. Pohádali se, zuřila, a když odcházel, popadla nůž, aby si to s ním vyřídila. Násilnicky se projevovala už před lety.“ „Ano, ale to je minulost, a ona tím bude argumentovat. Nebylo proti ní vzneseno obvinění. Trestný čin nespáchala, takže je ve výhodě.“ „Tenkrát možná ne, ale dnes je jiná situace. Chtělo by to provést psychologický nebo i psychiatrický posudek. Mám takovou teorii: zabila poprvé a krev jí zachutnala, takže jí už pak nemohla odolat. Bratr ji nakrkl a ona si řekla – proč se ho taky nezbavit? Jenom mi otravuje život. Pryč s ním! A pak pokračovala dál. Na řadu přišla nepohodlná kolegyně, po ní Márová… A exmanžel. Klidně může mít sociopatické sklony.“ „Což je všechno hezké, ale aby nám státní zástupce odklepl provedení testů, musíme ho přesvědčit, že to má smysl. Víš, jak se vždycky cuká.“ „Zvládnu to,“ zavrčel major. 16

KUDLANKA 17 Markéta Harasimová

„Fajn. Je to na tobě,“ pokrčil Dan rameny. „Pamatuj ale, že ta žena má vysoké IQ. Dokonce i největší psychopat ví, že pokud bude takhle živelně zabíjet a pokaždé odrovná člověka, se kterým měl předtím nějaký spor – což se dá vypátrat – bude okamžitě jasné, po kom kriminálka půjde.“ Ať kapitán chtěl nebo ne, tohle mu stále vrtalo hlavou. Například smrt Čestmíra Pánka, která na Klaudii přímo napřahovala obviňující prst. „Opravdu je možné, že jdeme po špatném člověku a skutečný vrah se nám za zády chechtá.“ „Pořád si hájíte ten svůj názor,“ zabručel Landa se zachmuřeným obličejem. „Ano, uznávám, že ta hypotéza až tak od věci není, jenže máte tip na pachatele?“ Kříž a Slabý si vyměnili poněkud bezradné pohledy. „Bohužel,“ pokrčil nakonec rameny starší kriminalista. „No, a jsme zase na začátku. Krucifix!“ uhodil Landa pěstí do dlaně druhé ruky tak zprudka, až hekl bolestí. „Ještě si polámu prsty…“ zasakroval. Chvíli mlčky civěl do zdi a jeho podřízení pro jistotu také nic neříkali. „Ta zpráva z patologie už přišla?“ přeptal se major nakonec. „Jo, dneska po poledni,“ přikývl kapitán. „Doktor v ní uvádí, že ty zločiny žena teoreticky spáchat mohla, ale nepotvrzuje to jednoznačně. Způsob provedení zejména u poslední vraždy anebo Kopecké tomu napovídá nejvíc, ale zrovna tak mohlo jít o muže drobného vzrůstu, případně pubescenta. Na základě toho dokumentu se z místa taky nepohneme.“