7/ Bledý obličej, poslední večeře
V devadesátých letech 20. století procházela Severní Korea jedním z nejobtížnějších období. Nedal se sehnat petrolej ani topný olej používaný v kuchyni, nešla elektřina. Netekla dokonce ani voda, a tak jsme pro ni museli chodit s kbelíkem k řece. Postupně také ubývalo potravin, které jsme dostávali v přídělovém centru. Jediným místem, kde se dalo sehnat jídlo, bylo tržiště. V roce 1991 sváděla severokorejská média nedostatek potravin na neúrodu způsobenou záplavami a suchem a vůbec se nezmiňovala o tom, že došlo k rozpadu Sovětského svazu, na kterém byla Severní Korea z velké části potravinově závislá. Tak tedy začal hrozivý hladomor, kterému Strana dala jméno „pochod utrpení“, a přestože trval následujících deset let, vnější svět se o jeho skutečném rozsahu dozvěděl až mnohem později. Oficiálně prý nastal v roce 1994, ale ve skutečnosti začal už v roce 1991. Ve stejném roce dostal tatínek infarkt. Několik měsíců nemohl chodit do práce a nedostával ani výplatu. Naštěstí se mamince dařilo v podnikání, tak jsme neskončili na ulici. Kvůli výpadkům elektřiny nejezdily ani vlaky, ale maminka i tak pravidelně cestovala do Musanu u hranic s Čínou a prodávala tam sušené sumýše, olihně a další mořské produkty. Projevovala přitom jednu ze svých předností, 115
což byla schopnost vyjednávat a smlouvat. Alkoholem, cigaretami nebo hotovostí podplácela řidiče nákladních vozů a vozila se na korbě mezi nákladem. Každá taková cesta trvala obvykle několik týdnů. Na pobřeží nakoupila olihně a sumýše, usušila je a prodala na tržišti v Musanu. Za utržené peníze pak nakoupila elektroniku, boty a oblečení a to zas prodávala na nedalekém tržišti v Sunamu nebo jen tak na ulici. Jednou domů přinesla rádio, což byla tehdy vzácná a drahá věc. Poslouchali jsme v něm písničky o Kim Ilsongovi. Dala se na něm chytit pouze jedna stanice, ale samotné poslouchání hudby bylo velkým luxusem. Ten den, kdy maminka rádio přinesla, jsme ho museli nahlásit na oddělení bezpečnosti. Poslouchat jsme ho mohli teprve poté, co k nám domů přišel příslušník a napevno nastavil jedinou povolenou stanici. Dodnes si pamatuji písničku připomínající vítězství v boji proti Japoncům. Nejvíce jsem si oblíbila skupinu „Wangdžesan“, která vznikla 22. července 1983 a jmenovala se podle historického místa Kim Ilsongovy revoluční činnosti. Tatínek sice s maminčiným podnikáním na tržištích nesouhlasil, ale musel uznat, že to bylo čistě její zásluhou, že jsme měli hezké čínské oblečení a dostatek kukuřice a brambor k jídlu. Čongho vyrostl ve štíhlého, pohledného patnáctiletého mladíka. Dost dbal na svůj zevnějšek a téměř denně si přepíral odnímatelný límec a čistil sportovní boty. Na maminčině šicím stroji si sám přišíval i knoflíky. Nebyl jen atraktivního zevnějšku, ale taky se pilně učil. Obzvlášť dobře mu šel fotbal, takže se později stal kapitánem školního týmu, a dokonce i místního klubu. Byla to nejvyšší pocta, jaké se mohlo průbojnému a energickému sportovci dostat. Občas k nám přišel na návštěvu Čonghoův nejlepší kamarád Pak Songdžin a vždycky jsme si to spolu hrozně užili. Mezi Čonghovými kamarády byli i takoví, co se o školu moc nezajímali a kouřili cigarety nebo marihuanu. Na čchongdžinských ulicích běžně rostlo divoké konopí a my jsme netušili, že se z něj získává marihuana. V osmdesátých letech jsme dokonce měli za úkol sbírat a odevzdávat konopná semínka, podobně jako jsme museli odevzdávat kukly 116
bource morušového. Kamarádi mladšího bratra kouřili marihuanu, aniž si uvědomovali, že jde o drogu, a považovali to jen za jiný druh cigaret. V září 1991 jsem ve svých třiadvaceti letech začala učit matematiku na střední škole ve čtvrti Segori v severním Čchongdžinu. V celé zemi panovala stísněná a bezútěšná atmosféra, ale práce samotná mě bavila. Ve skutečnosti jsem to místo dostala maminčinou zásluhou. I tentokrát maminka použila úplatek a úspěšně využila zkorumpovaného režimu. Podplatila čínskými cigaretami a sušenými olihněmi pracovníka administrativního oddělení lidového výboru, který měl na starost přidělování zaměstnání. Díky tomu jsem se vyhnula práci v zemědělství, která by mě jako absolventku oboru agronomie a meteorologie čekala. Byla jsem za to mamince hrozně vděčná. Každý den v sedm hodin ráno jsem procházela hlavní branou školní budovy, nad níž byl umístěn nápis: UČME SE, UČME SE, UČME SE! V roce 1980 jsem jako dvanáctiletá nastoupila na střední školu v jižním Čchongdžinu. Byla jsem celá rozechvělá při pomyšlení, že budu mít nové učitele. Jedenáct let poté, kdy mi bylo dvacet tři let, se ze mě stala učitelka, která právě takové děti učila. Ve třídě mě čekalo 40 žáků ve věku dvanácti let. Tyhle děti se mnou měly strávit šest následujících let, dokud nedokončí středoškolské vzdělání. Nejradši jsem měla Pak Jongmi. Měla sice daleko k premiantce, ale nikdy neztrácela úsměv a pilně se učila. Bydlela ve stejné čtvrti jako já, takže jsme se často potkávaly. Když jsme jednou takhle spolu šly po ulici, prozradila mi, že je nejmladší ze čtyř dcer a že její tatínek, aby celou rodinu uživil, pracuje jako zahraniční dělník v Libyi. Můj měsíční plat dělal nějakých 80 wonů, a když se od toho odečetly daně, zůstalo mi necelých 50 wonů. Bylo to málo, ale doufala jsem, že je to jenom nástupní plat a že až povýším, budu mít víc. Každý den jsem zůstávala ve škole až do noci a připravovala se na vyučování na další den. Zbývající čas jsem věnovala přípravě na zkoušky potřebné 117
ke kariérnímu postupu. To jsem si bláhově myslela, že po vysoké škole už žádné zkoušky dělat nebudu… Pokud jsem chtěla uspět ve zpolitizovaném a hierarchizovaném světě školství, musela jsem rychle přijít na to, jak to v něm chodí. Necelý rok po nástupu do školy jsem si všimla, že se žáci začínají nějak měnit. Děti se přestaly smát a chodily do školy tak hladové, že ani neměly sílu si něco zapisovat a jen vyčerpaně polehávaly na lavicích. Jak jsem tak před nimi stála, připadala jsem si hrozně bezmocná. V jejich věku jsem seděla v lavici naplněná jistotou ohledně budoucnosti a snila jsem o tom, že se stanu člověkem, na kterého bude hrdá paní učitelka i naše vlast. Jednou v únoru roku 1992 připevnila předsedkyně lidového oddílu v našem domě, maminka Undžua, na stěnu u vchodu plakát. Byla na něm „Oslavná báseň na záři z hory Pektu“, kterou napsal Kim Ilsong při příležitosti Kim Čongilových padesátých narozenin. Předsedové lidových oddílů byli z titulu své funkce většinou přísní a autoritářští, ale Undžuova maminka, která vychovávala dvě děti v bytě na druhém poschodí, byla velmi milá a mírná. Když jsme se sem do nového bytového domu v čchongdžinském přístavu v roce 1990 nově přistěhovali, přivítala nás velice srdečně. Před stěhováním jsme bydleli všichni v jedné místnosti, což bylo velmi nepohodlné. Jak Čongho rostl, čím dál víc toužil po vlastním prostoru. Maminka usoudila, že už s tím musí něco udělat, a tak nakonec zbořila stěnu mezi kuchyní a pokojem a udělala z bytu jeden velký otevřený prostor. Divím se, že nám tenkrát nespadl dům na hlavu. Ukázalo se to jako zajímavé řešení a hodně lidí kolem nás udělalo to samé. Na mamince pak bylo, aby to následně nějak ospravedlnila u předsedkyně lidového výboru a na místním úřadu. Nedlouho poté postavili poblíž v čchongdžinském přístavu nový bytový dům. Jednalo se o čtyřpatrovou budovu se čtyřmi samostatnými vchody. U každého vchodu byly na jednom poschodí dva byty, takže v celém domě bylo 118
dohromady 32 bytových jednotek. Každý byt měl dva pokoje, velkou kuchyni, a dokonce i balkóny na obou stranách bytu. Maminka si zjistila, kdo z nájemníků je na tom nejhůř, zašla k nim a dohodla se na výměně bytů s doplatkem. V Severní Koreji je to sice nezákonné, ale maminka dala té rodině 600 kilogramů kukuřice a tisíc severokorejských wonů, podplatila úředníka na čchongdžinském bytovém odboru a získala na byt potřebný dekret. Jakmile jsem vstoupila do domu, upozornila mě Undžuova máma, že se mám oslavnou báseň na plakátě naučit zpaměti. Nástěnný plakát měl sloužit především v domě žijícím seniorům a ženám v domácnosti, aby si báseň při každém příchodu a odchodu přečetli a opěvovali Kim Ilsongovu rodinu. Byl to jeden z nástrojů ideologické výchovy a vymývání mozků. „Už jsme se to učili ve škole.“ „To je samozřejmé. Všichni se to musí naučit. Všichni do jednoho!“ Byla jsem hrozně hladová a unavená a taky trochu v šoku z toho, kolik lidí na ulicích žebrá o jídlo. Za téhle situace mě někdo nutí, abych se nazpaměť učila báseň o „dvou životech“, a sice fyzickém a politickém. I když po čase fyzické tělo zemře, „politická duše“ prý neumírá… Zatímco jsem si v duchu přeříkávala slova básně, před očima se mi míhaly pobledlé obličeje mých žáků. Jako když prudký závan větru odfoukne dvacetiletý nános prachu, pocítila jsem tváří v tvář skutečnosti, že se ve mně odehrává změna a rodí se nové já. Že člověk musí pěstovat svou politickou duši, aby došel spásy? Co ale naše fyzické tělo? Ať se budeme živit sebelepší politickou potravou, sama nás přece při životě neudrží. Nic, dokonce ani Kim Ilsongova báseň, nedokáže nahradit misku rýže! V roce 1993, kdy mi bylo dvacet pět let, skončily tenčící se příděly potravin úplně. Jak jsme tak s maminkou postávaly před přídělovým centrem, jeho zaměstnankyně na nás volala, ať přijdeme zase zítra, že dnes příděly nedorazily. Aniž bychom si stěžovaly nebo se nechaly ovládnout 119
hněvem, přišly jsme druhý den a pak další a další, ale přídělové centrum zelo prázdnotou. „Je to jen u nás, nebo jsou na tom stejně i jinde? To nechápu. Proč pořád příděly nepřicházejí?“ začala se jednoho dne nějaká paní dožadovat odpovědi, načež jí zaměstnankyně zevnitř odpověděla, že ona o tom taky nic neví. Pak dodala, že se povídá, že nám prý z Jižní Koreje poslali otrávené hnojivo a to zničilo celou úrodu rýže. Chudák ženská jenom opakovala, co různě slyšela. V té době Strana rozjížděla kampaň „dvě jídla denně místo tří“, z čehož se dalo soudit, že problémy se zásobováním potravinami nejsou jenom u nás, ale po celé zemi. Bylo zmiňováno, jak velký vůdce Kim Ilsong v době protijaponského odboje v roce 1945 prohlašoval, že bojovníci „musí poznat hlad“, ale fakticky Kim Ilsong ve snaze nakrmit vojáky bránící vlast neváhal připravit o obživu prosté občany. Nakrmit a zachránit armádu byla podle všeho naše povinnost. Hlad užíral celou naši třídu. Stále hubenější byly všechny děti, ale Pak Jongmi na tom byla nejhůř. Bylo jí sotva třináct… Neustále se jí zhoršoval prospěch, až jednou v dubnu nepřišla do školy. Obyčejně měly děti absenci ze dvou důvodů. Buď se někde toulaly a hledaly, čím by naplnily prázdné břicho, nebo byly tak silně podvyživené, že neměly sílu dojít do školy. Po vyučování jsem se šla na Jongmi podívat k nim domů. Rodina mě přivítala dost suše, jako kdyby k tomu, co se dělo, neměli co říct. Břicho Jongmi, která ležela se zavřenýma očima na zemi na dece, bylo vyboulené jako u těhotné ženy. Takové břicho u dítěte jsem viděla poprvé a tehdy jsem ještě netušila, že je to předzvěst blízkého konce. Jongmi ležela v naprostém vyčerpání bez jediného pohnutí, jako by samotné udržování se při životě spotřebovávalo všechny její síly. Její tatínek jí za peníze vydělané v Libyi koupil léky, ale bylo už příliš pozdě. Za tři dny Jongmi umřela. Vedle uprázdněného místa po Jongmi seděl I Sungčchol, kterého jsem měla taky moc ráda. Chtěl se stát lékařem, aby mohl pečovat o opuštěné děti toulající se po ulicích. 120
Byl hrozně smutný, že přišel o svou nejlepší kamarádku. Naše třída, v níž bylo původně čtyřicet dětí, se smrskla na nějakých pětadvacet. Toho roku v květnu přišla jednou maminka z práce domů, vyndala z tašky veliké jablko a řekla: „To je pro tvou starší sestru. Čeká malé, tak musí hodně jíst!“ Sestře bylo v té době dvacet devět let a posledních šest let pracovala v ranamské textilní továrně. Tatínek už se vzdal představy, že přiměje sestru a Sangčchola k rozchodu, a když se dozvěděl, že sestra otěhotněla, určil svatební den: 20. července 1993. Situace byla v mnoha ohledech obtížná, ale sestra byla dojatá a já měla při pohledu na sestru taky radost. V den svatby se objevila nečekaná osoba. Přišla babička, která odložila maminku, když jí bylo sotva pět. Babička, kterou jsme viděli poprvé v životě, se jmenovala Han Sundža a její jméno bylo i na seznamu hostů. „Jak jsi babičku našla?“ zeptala jsem se šeptem maminky v nestřežené chvíli. „Od dětství jsem ji neviděla, a tak jsem se na ni musela doptat přes známé v Kimčcheku. Chtěla jsem jí ukázat, že i bez ní jsem se o sebe dokázala postarat a že se nám dobře daří. Prostě jsem chtěla, aby viděla, jakou mám báječnou rodinu, na kterou můžu být pyšná. Rozumíš mi, viď? „Ale mami…“ „Pořád jsem na ni naštvaná, že od nás odešla. A tak se jí takhle po svém mstím. Představ si, že se prý znovu vdala a má čtyři další děti!“ Nedokázala jsem v té chvíli nic říct ani mamince, ani následujícího dne babičce, která se mi přišla představit. Cítila jsem jen hluboce zakořeněný smutek matky a dcery, které osud svedl dohromady, aby se v náhlém popudu mysli rozešly. Ve chvíli, kdy se ty dvě staré ženy znovu shledaly, se jejich oči zalily slzami. Za dva dny babička odjela a už jsme se nikdy neviděly. Každá matka chce pro svou dceru uspořádat co nejhezčí svatbu. Ať byla celková situace jakkoliv zoufalá, i naše maminka se snažila za každou cenu najít nějaký způsob, jak 121
to co nejlíp zařídit. Za peníze, které si odkládala ze svých obchodů, se jí podařilo koupit byt hned vedle našeho. Byl to dárek pro sestru. Podle konfuciánské tradice se nevěsta stávala součástí ženichovy rodiny, ale Sangčchol se spíš přiženil k nám, protože jeho rodina byla příliš chudá. Z hlediska muže to sice nebylo úplně v pořádku, ale nedalo se nic dělat. Rok 1993 byl také rokem loučení. Nedlouho po sestřině svatbě odešel z domu i mladší bratr, který dostal povolávací rozkaz k 9. divizi pozemního vojska. Původně chtěl nastoupit k letectvu v Pchjongjangu, ale ani on nedokázal uniknout prokletí maminčina třídního zařazení a v sedmnácti letech narukoval do oblasti dost vzdálené od Čchongdžinu. Aby Strana oslabila pocit rodinné sounáležitosti, posílala brance na začátek vojny pokud možno co nejdál od domova. Jako by nestačilo, že jsme se museli rozloučit s bratrem, tak ještě v témže roce zatkli maminku za nezákonné obchodování. Jednou odpoledne v horký srpnový den jsem byla s maminkou doma, když najednou přišli dva cizí muži. Měli na sobě civilní oblečení, takže by mě ani ve snu nenapadlo, že přišli někoho zatknout. Zavolali si maminku a řekli jí: „Půjdete s námi na oddělení? Potřebovali bychom se vás zeptat na pár věcí.“ Maminka je bez odporu následovala. Nedělala jsem si velké starosti, protože jsem si myslela, že se možná chce vrátit z Jižní Koreje dědeček a příslušníci jen potřebují zjistit nějaké související informace. Teprve, když mi to tatínek později všechno vysvětlil, uvědomila jsem si, v jak vážné situaci se maminka nachází. Někdo z našeho domu prý nahlásil maminčino podnikání. Ve skutečnosti to ani nebyli příslušníci bezpečnosti, ale členové z Úřadu pro vyšetřování protisocialistické činnosti. Byl to úřad, který vznikl poté, co na konci osmdesátých let došlo k pádu východoevropských socialistických režimů a k rozpadu Sovětského svazu. Následně se v Severní Koreji zvýšil import zahraničního zboží a začaly se množit případy porušování stávajících nařízení a norem, čemuž měl daný úřad bránit. Maminka byla dopadená v době počátku jeho činnosti, kdy 122
byl úřad v režimu zkušebního provozu. V Koreji je přísloví, že kdo má dlouhý ocas, tomu na něj šlápnou. Maminka začala podnikat už v roce 1978 s chovem prasat a v nezákonném obchodování pokračovala celých následujících patnáct let, kdy prodávala sušené potraviny, čínské cigarety a celou řadu dalších věcí. Vůbec jsme netušili, jak to s maminkou dopadne. Osmého srpna ráno odešel Čongho jako každý den na pobočku vojenské správy, kde musel čekat na přidělení ke konkrétní jednotce. Večer se domů vrátil v uniformě a oznámil nám, že druhý den odjíždí. Šli jsme to říct mamince, zadržované na místní stanici bezpečnosti, a ta projevila přání jít svého syna osobně vyprovodit na nádraží. Pracovníci Úřadu pro vyšetřování protisocialistické činnosti to nechtěli povolit, dokud je nešel poprosit švagr. Obměkčil je sušenými sépiemi a maminka dostala povolení k vycházce. Tatínek nám nakazoval, abychom před Čonghoem neplakali, a tak jsme se neustále snažili o úsměv. Uvnitř nás ale trápilo pomyšlení, že Čonghoa následujících deset let neuvidíme, dokud mu neskončí vojenská služba. Jakmile jsme se vrátili domů, čekající příslušníci odvedli maminku zpátky do vazby. Poněkud překvapivě ji ale už za pár dní přivezli zpátky. Maminka, z níž udělalo obchodování skvělého vyjednávače, použila k uplacení vyšetřovatelů ohromné množství čínských cigaret, díky nimž ji propustili, aniž by musela poskytnout jakékoliv informace o svých obchodních partnerech. To, že nikoho neudala, bylo jedním z důvodů, proč si získala věhlas spolehlivého a důvěryhodného obchodníka. Dne 5. února 1994 se sestře narodila holčička, která dostala jméno Sudžong. Narodila se v těžké době, ale všichni ji zahrnovali pozorností a láskou. Stala se pro naši rodinu takovou oázou uprostřed pouště. Sestra ji krmila, maminka uklízela celý byt, já prala plíny a tatínek si s ní pořád hrál a dělal jí legrácky. Sudžong byla naší nadějí a naplněním našich životů. Tatínek, který zůstal po infarktu v roce 1991 zesláblý a bez energie, se v přítomnosti Sudžong vždycky úplně 123
rozzářil a vypadal jako dřív. Mohl být trochu zklamaný z toho, že to není kluk, ale zamiloval si svou vnučku na první pohled. Zůstával pořád v její blízkosti, jako kdyby pouze vedle ní měl pocit, že opravdu žije. Cestou z práce se nejdřív stavoval u sestry a domů se vracel až poté, co si pohrál se Sudžong. Když mu to vyšlo, šel se potěšit se Sudžong i cestou do práce. Ve škole jsem byla učitelka, ale když jsem byla se Sudžong, musela jsem často zastávat roli matky. Byly jsme si obě hodně podobné, takže když jsem si s ní vyšla ven, lidé nás omylem považovali za matku s dcerou, na což jsem byla pyšná. V duchu jsem si říkala, že jednou taky chci mít děti, a představovala jsem si, že moje dítě bude ve čtyřech letech umět nazpaměť násobilku, jako jsme to uměly my. Na jaře, které bylo obdobím mobilizace v zemědělství, jsem s dětmi z naší třídy vyrazila na brigádu do Onsongu poblíž severní hranice. Bylo to právě to místo, kam jsem před 15 lety musela jet jako studentka. Celá oblast sousedící s Čínou a Ruskem byla mnohem chudší než okolí Čchongdžinu. Abych sehnala suroviny na přípravu večeře pro děti, musela jsem vždycky obejít celou vesnici. Měli jsme sice naloženou ředkev a další přílohy, které dětem poslali rodiče, ale mou povinností učitelky bylo mimo jiné i to, abych na stůl dětí z mé třídy dostala nějakou tu přílohu navíc. V případě potřeby jsem taky musela vyjednávat s vedoucím pracovní skupiny. Jako učitelé jsme občas také chodili pracovat na pole, ale většinou jsme trávili čas kolektivními debatami nad několikasvazkovou autobiografií Kim Ilsonga V běhu století nebo jsme probírali veřejnou kritiku, popřípadě výsledky jednotlivých tříd v zemědělské pracovní činnosti. Poté, co se najedly děti, jsme my učitelé dostávali porce navíc s různými přílohami, za což jsem se já osobně sty-děla. Tím, že jsem zažila zemědělskou mobilizaci jako studentka, domnívala jsem se, že je třeba žáky vyčerpané těžkou fyzickou prací pokud možno dosyta nakrmit, aby doplnili síly. Od vedoucího pracovní skupiny jsem si obstarala kukuřici nebo pšeničné nudle, popřípadě jsem někde sehnala brambory a podstrkovala jsem je našim dětem. 124
Osmého července 1994. Ten den bylo nesnesitelné horko. Někdy kolem půl dvanácté se během vyučování ozval pronikavý zvuk sirény. Neuplynulo ani pět minut a celá škola stála nastoupená ve velkém sále před televizorem, který tam umístil pan ředitel. Před pár dny se jihokorejský prezident Kim Jongsam rozhodl oficiálně navštívit Severní Koreu, tak jsem čekala, že snad konečně dochází ke sjednocení země. Jakmile nastalo pravé poledne, objevila se černě oděná televizní hlasatelka Ri Čchunhi a plačtivým hlasem oznámila následující zprávu: „Dnes ve dvě hodiny ráno zesnul velký hrdina našeho národa, milovaný a ctěný vůdce, maršál Kim Ilsong.“ Roztřásly se pode mnou nohy. Cože? Jak je to možné? Co si počneme? Tři tisíce žáků a učitelů stálo beze slova na svých místech jako před něčím hrobem. Pak najednou duchem nepřítomný ředitel přišel k sobě a jako robot, kterému zmáčkli tlačítko „nářek“, začal téměř mechanicky hlasitě bědovat. Dala jsem se také do pláče. Tak tak. Když už musíš plakat, tak si pořádně zabreč. Kdy příště se ti zase naskytne příležitost si takhle dosyta ulevit. Je potřeba využít té možnosti a z plna hrdla zaplakat nad vším tím hladem, trápením a vyčerpaností, dát průchod lítosti a stesku po mladším bratrovi a dětech jako byla Jongmi, které musely odejít z tohoto světa v příliš útlém věku. Prolévej slzy a ukaž, že jsme všichni živé lidské bytosti. Aspoň ty slzy jsou opravdové. Jsou totiž důkazem, že v nás pořád ještě zůstaly nějaké lidské city. Ukaž své slzy. Předstírej, že pláčeš pro velkého vůdce, a přitom ve skutečnosti plač pro útěchu sebe sama a svého vnitřního smutku. Lidé si pak budou myslet, že jsi neobyčejně loajální a oddaná Straně. Vzápětí se celý sál naplnil zoufalým nářkem a pláčem. „Náš velký vůdce! Náš velký vůdce!“ Mezi dětmi byly i takové, jejichž rodiče byli odvlečeni do vězení, i ty, které opravdu neměly nic k jídlu. Všechny ale naplno projevily pud sebezáchovy a tlačily ze sebe slzy, jak jen to šlo. Nebyly to jen slzy smutku nad skonem Kim Ilsonga, ale též slzy prolévané nad trápením, které doposud všechny tížilo uvnitř. 125
Kolektivní šílenství trvalo bezmála hodinu. Poté přestal ředitel plakat a oznámil, že dnešní vyučování se ruší a že máme jít truchlit před Kim Ilsongovu sochu v Pchohangu. Když jsme po dvou hodinách chůze přišli před sochu, byly tam už srocené početné davy lidí. Děti vyčerpané horkem jedno po druhém omdlévaly. Během dvou týdnů oficiálního smutku se život ve městě téměř zastavil. Po ulicích nejezdily autobusy, nikdo nejezdil ani vlakem. Ranamské matky chodily k soše v centru města a každé poledne tam držely tři minuty ticha. Já jsem dělala to samé se svými žáky. Po pohřebním obřadu, který se konal 17. července v Pchohangu, se naším novým vůdcem stal Kim Ilsongův syn Kim Čongil. Skončila jedna éra a nastala nová. Čekala nás ještě temnější krutovláda než dříve. Potravin bylo málo už před smrtí Kim Ilsonga. V roce 1995, kdy mi bylo dvacet sedm let, jsem se rozhodla vzdát se platu. Stejně nás stát pořád nutil, abychom pomáhali armádě, a každá rodina musela odevzdávat nevyčerpané knížky s přídělovými lístky. Odevzdala ji i naše rodina, už jen proto, že se z ní stejně stal bezcenný kus papíru. Já jsem pak s myšlenkou na mladšího bratra armádě poslala potravinové poukázky, které jsem dostávala ve škole. Starší sestra po narození Sudžong skončila v zaměstnání a trávila většinu času péčí o dceru nebo prací v domácnosti. Sama si tuto cestu vybrala, protože jí jednak takový život celkem vyhovoval a také věděla, že s dítětem by pro ni bylo těžké znovu nastoupit do továrny. Mimo jiné i z toho důvodu přijal švagr práci na lodi. Bylo těžké sehnat jídlo pro Sudžong a museli se spolehnout na výdělek, který přinášel manžel zaměstnaný jako rybář, ať už byl, jaký chtěl. Kvůli nedostatku materiálů a výpadkům elektřiny většina továren ukončila výrobu. Výjimkou nebyl ani tatínkův podnik. Postupně přibývalo lidí, kteří se vloupávali do prázdných továren a snažili se ukrást kusy kovu, žebříky, kabely a jiné věci, přestože si byli vědomi nebezpečí, které jim hrozilo. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví mohli být odsouzeni k trestu smrti zastřelením. 126
Měď z elektrických kabelů zbavená izolace se dala převézt do Číny a tam prodat za dobrou cenu. Hladovění dohnalo lidi ke špatným volbám a i z původně hodných lidí dělalo zločince. Začaly se krást dokonce i kameninové sudy s kimčchi zakopané do země ve venkovních komorách u bytových domů, které doposud lidé považovali za téměř posvátné území a nikdo cizí do nich nevstupoval. Když pil člověk převařenou vodu znečištěnou odpadem z blízké továrny a dostal z ní průjmové onemocnění, musel si na tržišti koupit léky za 200 až 300 wonů. Vezmeme-li v úvahu, že kilogram rýže tenkrát stál nějakých 150 wonů, bylo to opravdu velice drahé. Za 200 wonů se dalo pořídit i bydlení. Zoufalí lidé totiž za cenu několika bochníků chleba nabízeli své byty. Lidé samozřejmě věděli, že byty nejsou v osobním vlastnictví, a tak nemohou být prodávány, ale tváří v tvář hladovění se lidé nemohli pořád spoléhat jen na stát. Když někdo vyměnil byt za pár kilo rýže nebo kukuřice, celá rodina musela vést nejistý život na ulici. Čtyř pětileté děti prodávaly na tržišti sušenky, ze starších dětí se stávali tuláci bez domova. Dospělí lidé kradli nebo postupně umírali na podvýživu, a když někdo nedej bože onemocněl, už se nezotavil. Byl to zkrátka úplný chaos. V květnu následujícího roku 1996 ke mně ve třídě přiběhl jeden z mých žáků jménem Kwangčchol, syn paní Čangové. „Soudružko učitelko, rodina Čini…“ „Já vím. Uklidni se, Kwangčchole. Jsi hodný, že jsi mi to řekl. Teď běž a posaď se. Po vyučování k nim zajdu.“ Nebylo třeba nic říkat. Nemusela jsem se na nic ptát. Oba jsme dobře věděli, co se stalo. Kwangčchol, který byl Čini nejlepší kamarád, jen vystrašeně pípnul „ano“ a se sklopenou hlavou se vrátil na své místo. Roztřesená strachem jsem spolu s Kwangčcholem vyšla po schodech do pátého patra. Čini bydlela v podobném bytě jako dřív naše rodina, který sestával z kuchyně a jednoho pokoje. Aby se udrželi při životě, všechen majetek vyměnili za rýži a kukuřici, takže byl byt úplně prázdný. Všichni členové rodiny leželi vedle sebe na podlaze stočení 127
do klubíčka a kolem nich se válely prázdné misky. Vypadali, jako by se jen neprobudili ze spánku. Podle vedoucí místního lidového oddílu se celý týden snažili sehnat nějaké jídlo, ale nepodařilo se jim to, a tak se prý rozhodli společně pojíst to poslední, co jim zbylo, a vzít si život. Nikomu se nechtělo následovat ostatní po smrti hladem, ale tohle byl způsob, jak mohli odejít všichni spolu. Naše rodina může takhle dopadnout taky. Nechci ale, aby nás takhle našel Čongho, až se vrátí. Nechci umřít. Ani sama ani spolu s rodinou. Toho roku jsem šla s maminkou na trh v Sunamu a ona mi koupila rýži se sójovým tvarohem, což pro mě bylo velké překvapení. Jednak jsem tohle jídlo měla poprvé v životě a taky by mě vůbec nenapadlo, že bych ho mohla ochutnat zrovna v tuhle dobu. Když jsem se do něj chystala pustit, objevilo se zničehonic nějaké dítě, vytrhlo mi jídlo z ruky a uteklo pryč. Prodavač, který stál vedle mě, to viděl a hlasitě se rozesmál. „Tady to máte! Já vám přece říkal, že si to máte sníst někde, kde nebudete na očích. Takhle to dopadá, když si nedáváte pozor!“ To dítě nebylo jediné, kdo se stal z hladu zlodějem. Cestou domů jsem na tržišti zahlédla několik dětí z naší třídy, jak bloumají sem a tam a žebrají. Upřímně řečeno jsem byla i poněkud překvapená, že děti, které už přes rok nechodí do školy, jsou ještě naživu. Děti toulající se při shánění potravy po ulicích někdy tajně nasedaly na vlak, a když vjel vlak do tunelu, vrhaly se na zavazadla cestujících, rozřezávaly je nožem a hledaly na dně schované jídlo. Toulavým dětem se začalo říkat kkotčebi, což je složenina slov „květ“ a „vlaštovka“. Tihle mladí ptáčkové, kteří už nemohli v hnízdě čekat s otevřenými zobáčky na maminku přinášející hmyz, se instinktivně měnili v dravce. Když jsem tak stála před dětmi navlečenými v hadrech, sama oblečená v padnoucím modrém kostýmku, který mi maminka přivezla z Číny, byla jsem zmatená a cítila se trapně. V momentě, kdy jedno z dětí začalo strkat ruku do kanálu, aby odsud dostalo pár zrnek rýže, už jsem to nevydržela a odvrátila se na druhou stranu. Ze samého 128
studu mi bylo na zvracení. Styděla jsem se já i děti. Jako učitelka jsem se podílela na šíření lží, že nás všechny rod Kimů ochrání. Dobře jsem věděla, že nemluvím pravdu. Lhářka, to jsem já. Bylo těžké snášet to náhlé prozření, ale pokud jsem chtěla přežít, musela jsem se s tím smířit. Druhý den odpoledne po vyučování se mě Sungčchol zeptal, jestli může odejít o něco dřív. Řekla jsem, že nemůže, ale přitom jsem věděla, kam chce jít. Chtěl se toulat společně s kkotčebi ze Sunamského tržiště. I když jsem si v duchu říkala, že ho musím pustit, stala se ze mě lhářka myslící jen na sebe, zbabělý sobec. Už jsem nedokázala snášet kritiku na veřejném hodnocení za to, že mi přibývá prázdných míst ve třídě. Museli jsme učit ve třídách duchů, jako by se nic nedělo. Sice jsem nedostávala zaplaceno, ale bylo pro mě důležité udržet si svou práci. Od té doby jsem už Sungčchola ve třídě neviděla. Moje kamarádka Hjejong na tom byla taky špatně. Její rodina poté, co prodala televizor a šicí stroj, které přivezl jejich tatínek ze Sovětského svazu, se chystala přečkat zimu s těmi málo věcmi, které jim zůstaly. Od poloviny roku 1996 se na ulicích začaly objevovat děti zhroucené hladem a vyčerpáním. Ztratily už vůli žít. Odporný zápach linoucí se z mrtvých těl, lidé veřejně popravovaní za krádeže jídla na tržišti, vojáci ohrožující občany zbraněmi, aby sami přežili… To všechno se v Ranamu stalo běžnou realitou. Jednou jsem cestou na tržiště narazila na dítě, které dřepělo opřené zády o zeď a nehýbalo se. Prodírala jsem se mezi lidmi, kteří bezcílně bloumali v krajně vyčerpaném stavu, a opatrně se přiblížila k dítěti. Obličej mělo pokrytý nánosem špíny, oblečení samé bláto a dlouhé vlasy rozcuchané na všechny strany. To ne, ať to není…! Oči se mi rozšířily zoufalstvím a rukou jsem si musela zakrýt pusu, abych nevykřikla. Byl to můj žák Sungčchol. Chlapec, který se chtěl stát lékařem, aby se mohl starat o opuštěné děti na ulicích. Bosé dítě, co muselo schoulené u zdi odejít z tohoto světa sotva ve třinácti letech. Ještě dnes zůstává v mém srdci. 129