údiv odpověděl, že je na cestě z Hongkongu, má týden volna a co bych říkal tomu, kdybychom spolu založili agenturu.“ 98 Jejich jediným zářezem byl koncert Primal Scream v Lucerně, u kterého se zasvěcenci dodnes podivují, že pěvec skupiny Bobby Gillespie navzdory své olympské intoxikaci dokončil šichtu na pódiu.
TY VOLE, UDO! Koncerty, o kterých tady mluvíme, nebyly ovšem pouze doménou hlavního města. Mnohé si k tématu řekli v Ostravě. Některé koncerty sem situoval Pragokoncert, včetně prvního vystoupení Deep Purple (k lítosti mnoha staromilců s náhradním zpěvákem Joe Lynn Turnerem). Další se dařilo pořádat ve spolupráci s polskou firmou Metal Mind Productions. Některá jména jsou v kontextu té doby a dnešního pohledu dost neuvěřitelná. Sepultura, Kreator a Death v Ostravě? Slayer v Havířově? Obě party na vrcholu sil (byť Death, pravda, tehdy bez hlasu a mozku kapely Chucka Schuldinera)? Ano, to všechno se stalo! Touž cestou nejspíš dorazil do Chacharovska i hardrockový tatík Ian Gillan, toho času ve při s rodnými Párply. V souvislosti s Gillanem se dodnes vypráví o vyčuraném promotérovi, který od Poláků koupil Gillana za tolik a tolik, a v Ostravě ohlásil částku tolik a tolik krát tolik. Tratili všichni, protože nepřišlo moc lidí. Většina koncertů z tohoto ranku je opředena úžasnými mýty: jako například tím, v němž Udo Dirkschneider z německých metalistů Accept po koncertu v Jihlavě navštívil se svou kumpačkou U.D.O. tancovačku místní zábavovky Major Major a po domluvě s celou partou vylezl před šokovanými bramboráři na pódium.
SONGS FOR FORMER COMMIE BASTARDS Dv a ko nc er ty, na
kt er é se ne za po
m ín á. Si ou xs ie An d Th e Ba ns he es (ří je n 19 91 ) a Fa ith no M ore (li st op ad 19 92 ).
Na začátku dvaadevadesátého jsou karty rozdané takto: největší jména má pořád ještě Pragokoncert, ale jeho trůn se třese ( jeho bratislavský 207
IV.
GREAT ROCK & POP KSINDL! (hudební časopisy, ziny a jiné plátky 90. let)
Do mediálního trojúhelníku zbývá doplnit poslední vrchol. Autorovi je nejbližší: v daném prostředí se pohyboval, nějakou dobu ho to mizerně, ale přece živilo a následky si nese dodnes. Jde o tisk, nebo, jak se později začalo říkat, tištěná média. Napsal jsem na tohle téma už pár textů. Na jejich začátku obvykle konstatuji, že právě v oblasti tištěných médií je opojení svobodou slova po roce 1989 nejmarkantnější. Už v prvních měsících roku 1990 vzniklo několik nových titulů a v dalších letech se s nimi protrhla hráz. Většina se ovšem nedožila konce dekády a v paměti čtenářské obce po nich zůstala jen šmouha. Pamatujete? Žlutavý deník světového formátu Metropolitan. Noviny, které se jmenovaly Noviny. Fekální jímka Špígl, o něco méně oslizlý Expres a jiní předskokani Blesku na poli českého bulváru. Plejáda časopisů pro začínající podnikatele, byznysmeny a další stopaře úspěchu (existoval dokonce i měsíčník s názvem Úspěch). Časopisy pro lepší lidi v rozpětí od českých napodobenin Playboye po ryze domácí produkty. Pornáče decentní i naostro, vyložené na trafikách kousek od Katolického týdeníku či věstníku Romské občanské iniciativy Láčho lav. A tímto rozbouřeným mořem pluly papírové lodičky hudebních časopisů. Ještě než začneme vyprávět jejich příběhy, je třeba předeslat: devadesátá léta byla pro toho, kdo si chtěl o hudbě číst, potažmo o ní psát, neocenitelná. Nejen pro bohatou nabídku čtiva primárně hudebního. Tram vaj, která v září 199 3 prop
ago vala prvn í číslo týde níku Ban
g!
95
Zejména léta 1994–95 musela být pro Desetpatnáctku opojná, triumfální. Přivezla Boba Dylana, Neila Younga s Pearl Jam za zády či R.E.M., ale taky Beastie Boys, Rage Against The Machine, Björk… Někdy se koncert změnil v adrenalinový sport. Jako když před koncertem Chumbawamby v pražské Lucerně na podzim 1994 museli vyklidit sál, protože jistá rozhlasová stanice anoncovala koncert jako bombu a personál to pochopil co hrozbu pumovým útokem. Nebo když R.E.M. jednou odložili termín, protože jim ochořel bubeník Bill Berry, jednou zase když se složil basák Mike Mills… a Praze se předvedli až napotřetí. V šestadevadesátém se 10:15 rozmáchla ještě víc. Přivezla Sex Pistols (a nechala za sebou rozvrácenou punkovou obec),100 Patti Smith, Lou Reeda, King Crimson… a mezitím kutali na nejambicióznější akci ve své dosavadní kariéře.
ČTYŘI LÉTA NA PLOVÁRNĚ DŽBÁN, SEZÓNA NA SLUNCI
pš í ín ek , je dn a le V ín ek vz po m nc er ty „d es et ne ž dr uh á: ko 93 –9 6. pa tn ác tk y“ 19
V půlce devadesátých let už jsme se v Čechách jakž takž naučili pořádat víkendové open air festivaly. Ale pořád to byl výlov domácího rybníka, tu a tam vytuněný nějakou zahraniční kapelou z třetí ligy, co se zrovna poflakovala kolem. Velký open air se zahraničními headlinery, to tu ještě nebylo, pokud nemyslíme některé špičkové jazzmany na příslušných přehlídkách. Ale na ty chodilo pět a půl člověka. Ne že by se nějaké pokusy nedály. V pětadevadesátém ohlásila agentura Rock Pop Production na Strahov třídenní Pražské rockové dni s dost neuvěřitelnou soupiskou (Elton John, Joe Cocker, Bon Jovi, Sheryl Crow a další). Celá akce ale smrděla levou a rychle vyšuměla. Jestli někdo měl čáku na to uchopit tu výzvu a postavit se jí, tak právě 10:15 Promotion. Ideu vícedenního festivalu počali už v roce 1993: dva roky nato našli místo a v květnu 1996 šli s pravdou ven. Bude se to jmenovat Jam a bude to velké. 211
VII.
„ZA TŠICÉT MINÚT ZAČNÉ CHISTÓRIE!“ (kapitoly z dějin mezinárodních vztahů)
V rámci svých zaměstnání připravuji přehled koncertů zahraničních hudbířů v našich městech. Pro potřeby zadavatele stačí ti rockoví, tudíž se jedná pouze o výsek z celkové nabídky. Seznam obvykle čítá cca dvacet položek. Za měsíc. Byly časy, kdy se tu dvacet rock&popových emisarů z prohnilého Západu neukázalo, co byla pětiletka dlouhá. A tahle dieta patřila na hitparádě ústrků, které domácímu hudbymilovnému publiku způsobovali vládci nad socialistickou kulturou, k těm nejbolestivějším. A pak se otevřely dveře a okna do světa. Začala dekáda dohánění restů a zapojování českých zemí do světového koncertního provozu. Tak jako se tvořil gramoprůmysl nové doby, tvořila se i nová podoba koncertní agentáže. Člověku, který se tehdy bavil (a trochu i živil) psaním o hudbě, z těch koncertů zůstává barevný a občas dost rozostřený kaleidoskop vjemů, zvuků, pocitů. Extatických zážitků na jedné a (výrazně méně) zklamání na druhé straně. Vzpomínek na půtky o akreditace s agenturou a občas i s kolegy. Na bufet ve Sportovní hale, kam někteří hoši a dívky od pera odbíhali z koncertů a občas se tam zakecali tak, že museli při reportáži fabulovat. Na rozhovory s umělci, vlivem příjezdu do Prahy den před koncertem občas pěkně použitými. Lidová tvořivo st při prvním koncert u Rolling Stones v srpnu
1990.
199
JEŠTĚ NEŽ ZAHŘMÍ „Ještě včera jsi nosil tenisky a dlouhý vlasy, a teď mne chceš bít?“ „Ale já nejsem skin, vole!“ „Tak co jseš teda?“ „Já jsem něco tvrdšího, vole, já jsem roudýs!“ (dialog odposlechnutý na Českolipských rockových slavnostech, 13. září 1991. Viz čsp. Scene Report č. 12) Léto roku 1991 bylo zvláštní. Všechno se tehdy měnilo před očima, ale festivalů jako by se to netýkalo. Některé nepřežily první ročník. Některé přežívaly, ale jejich čas se krátil. Prakticky žádný nejevil známky růstu. Jako by se čekalo na někoho, kdo praští do stolu a uvede věci do pohybu. Festivaly zůstávaly stejně polní jako doposud. Malopodnikání už se sice rozjíždělo a slovní spojení „smluvní ceny“ bylo stejným znamením doby jako v českém pohraničí nápisy „zimmer frei“ a „Češi, nekrást tady“ na opačné straně čáry. Festivalový catering, jen málokde překračující železnou linii buřty – pivo – langoše, zůstával ovšem v rukou organizátorů nebo spřízněných stánkařů. O málo vyvinutém podnikatelském duchu svědčí i to, že se tehdy ještě často tolerovalo požívání z domova dovážených dunihlavů jako Mixela, Jaryna či obávaného ovocného vína Ještěd. Koloritem doby byly i tlupy skinheadů první generace, které se vyskytovaly zvláště na lokálních pidifestivalech, nevítané, ale nepřehlédnutelné. Autentický záznam rozhovoru v záhlaví tohoto dílu celkem pěkně ukazuje, jaký materiál „těžký boty až nahoru zavázaný“ často obouval. Možná, že v této souvislosti budou některým čtenářům v této kapitole chybět nechvalně proslulé skinheadské parteitagy Branická žízeň (květen) a Pivo, Sex, Chips & Gravy alias Bzenec (červen). Obě akce se ale prezentovaly jako koncert, nikoli jako festival. Overturu festivalového léta 1991 obstaraly v půlce června druhé Bohnice, přesunuté Unijazzem na výhodnější termín. Druhý ročník
K u lt u ra v b o jo v ý ch podm a vstupe ín k á c h : nka na R in z e rá t o c k m a ra ton ve S tarém K o lí n ě .
Pražské rockové dni, prosine c 1992. To ještě Kabát hrál i na
takovýc h akcích.
181
Publiku m u vstupu na 1. čs. Woods tocku v České Skalici, červen
1990.
rovnou zánik festivalů z předešlé dekády a vznik nových, rozsahem i záběrem menších akcí, které si hledají ksicht a pokoušejí se založit novou tradici. Končí prvním velkým festivalem ve Starém Kolíně v srpnu 1992. Druhé, „konstituční“, zahrnuje období let 1993–95. V něm se na scéně objeví všichni lídři festivalové scény dalších let a zaniká většina zakladatelských akcí předešlého období. Létem 1996 pak začala pětiletá „festivalová potopa“. Tyto se množily jako houby po dešti, počet akcí připadnuvších na jeden víkend rostl geometrickou řadou. Festivaly se začaly „specializovat“ a žánrově různit. Především se však v programech (slovo line-up jsme se teprve učili používat) začaly objevovat zahraniční akvizice, mnohdy zvučného jména. Symbolickým počátkem této epochy jsou bezesporu čtyři ročníky letního festivalu agentury 10:15 Jam (jehož heroický příběh je vylíčen v kapitole o zahraničních interpretech na českých pódiích). Jet na festival – a především uspořádat jej – se stalo módou podobnou dobovému muzikálovému boomu. Festivalová mapa na sklonku století začala trpět přeplněností a programy uniformitou, vyvolanou tzv. festivalovou turistikou, kdy leckterá skupina stihla za den třeba i tři slušně honorované štace. Konec tohoto období můžeme vymezit oceněním festivalu Rock For People Cenou Akademie populární hudby v březnu 2000. Nebo prvním ročníkem festivalu, který z nenápadných počátků na ulicích svého domovského města vyrostl v mamuta, nebo aspoň našeho malého českého mamutíka. Mám arciže na mysli Colours Of Ostrava, který svou pouť za dominancí v českém festivalovém souostroví začal v létě 2002.
EŠUS A LŽÍCE S SEBOU Jaké vlastně byly letní festivaly v těch pionýrských dobách? (Budeme mluvit především o festivalech rockových a folkových, kterých bylo po Československu nejvíc.) Letá k na neb lahý met alfe st v Lou
čká ch.
177
JEDENÁCTKA DEKÁDY (a sedm otázek pro ni) MIROSLAV WANEK PETR FIALA ZDENĚK SUCHÝ JAKUB SKALICKÝ PETR CHOURA BLANKA ŠRŮMOVÁ PETR ZELENKA MARDOŠA RADIM ŠPAČEK JIŘÍ NEUMANN JAROMÍR ŠVEJDÍK
byli troch u v úzký ch. Nako nec to vyhrá la Při uvaž ován í, čí fotko u otevř ít anke tu, jsme vě, a navíc v podiv uhod né kreac i mode lu Blank a Šrům ová: je to jedin á dáma v sesta vých fenom énů. Přelo m roku 1991 /92. pro „tričk a s obráz ky“, jeden z malý ch dobo