Dovolte mi, prosím, aby úvodní slova byla více osobní než odborná. Nemůžu totiž opomenout hlavní záměr toho, proč kniha vznikla. Když jsme před takřka 7 lety dávali s manželem na papír vizi projektu pomoci zvířatům v nouzi, přáli jsme si, aby se nám jeho prostřednictvím podařilo dosáhnout do všech koutů České republiky.
A tak se i stalo. Poznali jsme tisíce zlomených nejen psích duší, příběhy s dobrými i špatnými konci, hledali nové domovy, rozdali bez nadsázky tuny krmiva. Následovaly proplakané noci, motivační rána, snaha nezanevřít na to, co nám dávalo smysl. Cesta to nebyla lehká, ale to není žádná z těch, které mají člověka formovat.
Ač jsem věděla, že nemůžeme pomoci všem, hnala mě touha pomoci alespoň někomu. Jak to ale v životě bývá, přijdou dny změn. Takových, které nejsou komfortní, jsou však nevyhnutelné. Věděla jsem, že se loučím s projektem, do kterého jsem dala velký kus sebe, ale neříkám sbohem. Věřila jsem, že až se zase nadechnu, začnu pomáhat zvířatům v nouzi znovu, jinak a možná lépe. Každá bolest je následována dříve nebo později prozřením.
Celé roky potkávám psy na pokraji smrti, zničené a nepochopené. Co dělat, aby se jejich počet snižoval? To si říkám při každé návštěvě útulku. Čím déle jsem na tuhle zdánlivě banální otázku hledala odpověď, tím více jsem se ke zdánlivě banální odpovědi blížila. Pokud chci něco změnit, musím začít u sebe. Nejen já, ale každý jeden z nás. Vždyť je to stejné jako s krásou květin. Utrhne-li ze záhonu květinu každý, zůstane záhon prázdný. Utrhne-li květinu jeden a daruje ji dál, udělá radost nejen sobě, ale i druhému, který uspokojí svou potřebu a sám dále trhat nemusí. Právě my sami jsme součástí vlastních komunit, rodin, kruhu přátel i společenství a máme vliv na to, jak mohou žít ostatní kolem nás. Záleží, jak moc ověřené informace v rámci své sociální bubliny šíříme. V čem vyrůstáme, jak jsme učeni vztahu ke zvířatům, co předáváme lidem kolem sebe.
A tak jsem začala. Nebo spíše pokračovala v započatém, totiž v osvětě. Protože po tom všem už vím, kde je mé místo. Mou cestou není naplnění si dětského snu v podobě vlastního útulku, ale v tom, šířit klíčová témata do míst, kde se o psích osudech rozhoduje. Lidských domovů.
V ruce držíte knihu, která je příslibem. Příslibem mé pomoci psům v nouzi.
L eona Leona
Děkuji, že na knize Děkuji, že na knize spolupracovali spolupracovali
Veterinární lékařka MVDr. Martina Načeradská, Ph.D., se zaměřením na poruchy chování psů a koček, interní medicínu koček a stomatologii. Od roku 2019 akademický pracovník a vyučující na katedře Veterinárních disciplín ČZU v Praze. www.naceradska.cz
Veterinární lékařka MVDr. Anna Liebezeit se specializací na interní medicínu psů a koček. Autorka vzdělávacího programu www.uveterinarky.cz a publikace Domácí průvodce zdravím psů a koček.
Veterinární lékařka MVDr. Ivana Amoussa, zaměřená na chování a psychiku psů „Když psí duše bolí…“. www.umegibabice.cz
Veterinární lékařka MVDr. Anna Benešová, propojující svět zvířecí pohody a zdraví se světem jejich majitelů. Vzdělává veřejnost formou přehledných, kvalitních informací i empatickou a trpělivou komunikací. www.anna-benesova.cz
Veterinární lékařka MVDr. Petra Orlovská se specializací na výživu malých zvířat a zdravotní problematiku velkých zvířat. www.ambulance-amalka9.webnode.cz
Profesionální trenér zvířat RNDr. František Šusta, Ph.D., zabývající se výchovou cestou pozitivního posilování. Autor odborných, vědeckých, popularizačních článků a pěti knih. První Čech, který se stal členem mezinárodních organizací zootrenérů ABMA a IMATA, přičemž u ABMA je držitelem pěti awardů ze světových konferencí. www.treninkjerozhovor.cz
Kynoložka, autorka odborných publikací, mluvčí Českomoravské kynologická unie Bc. Vladimíra Tichá. Mezinárodní rozhodčí pro posuzování exteriéru psů, hlavní poradkyně chovu Klubu chovatelů teriérů, laborantka, členka redakční rady časopisu Myslivost. www.cmku.cz
Poradkyně v Českomoravské kynologické unii, majitelka chovatelské stanice jezevčíků Kalokagathia Lenka Fairaislová www.cmku.cz
Zakladatelka a hlavní trenérka ve spolku Hodný pes, zakladatelka a předsedkyně ISCA, z. s., autorizovaná pro profesní kvalifikaci kynolog výcvikář. Předsedkyně kynologického spolku sportu Dog Puller, z. s., Ing. Helena Pozníčková Hejzlarová. www.hodnypes.cz/helena/
Hana Böhmová zakladatelka, ředitelka a lektorka společnosti JdeTo Team, v. o. s., která se specializuje na vzdělávání a profesní podporu psích profesionálů. V rámci své vlastní praxe se věnuje výchově a výcviku psů pro každodenní život, sportovní aktivity a canisterapii. www.hanabohmova.cz
Trenérka psů a jejich lidí s posláním přibližovat pejskařům co nejvíce svět jejich psů, a to bez přehnané romantiky a polidšťování, Šárka Ševčíková z Ozzotemu. www.ozzoteam.cz
Profesionální trenérka zvířat, specialistka na mezidruhovou komunikaci a hlavní lektorka ISCA, z. s., vědecká pracovnice v oblasti tréninku a reintrodukce sýčka obecného Mgr. Markéta Lukavská, která se zaměřuje především na to, jak psi vnímají lidské emoce. www.hodnypes.cz/marketa/
Ing. Nikola Ploszková, „psí máma“ tříčlenné smečky psů. Spoluvlastní ostravskou Psí školu Koira, kde také působí jako trenérka. Jejím cílem je porozumět psům, naučit se s nimi komunikovat a být pro ně oporou, ochráncem a rovnocenným parťákem. S láskou a vášní tuto filozofii předává i svým klientům. www.koira.cz/trenerka-nikola
Trenérka psů Kateřina Foltýnová z Psí školy U Megi, vnímavá a tvořivá trenérka zaměřená na agresi na psy, reaktivitu, pubertu, psí etiketu a práci ve smyslové zahradě. Přináší klid, jistotu a cit pro emoce. www.umegibabice.cz
Trenérka psů Lenka Kubešová z Psí školy U Megi, empatická trenérka specializující se na manipulaci se souhlasem, mantrailing, práci s agresí a traumaty i vedení štěňat. Každou výzvu zvládá s klidem a srdcem. www.umegibabice.cz
Trenérka psů se zaměřením na provozní poslušnost pro každodenní život Anna Forte z Dogleader teamu, která dbá na to, aby byly naplněny potřeby psa i možnosti jeho majitele. www.dogleader.cz
Zootechnička a výživová poradkyně Ing. Pavlína Vazdová, celoživotní chovatelka psů, převážně bearder kolií a portugalských vodních psů. P.Vazdova@seznam.cz
Specialistka na krmení psa přirozenou stravou B.A.R.F. Kateřina Novosádová. Autorka knih BARF. Krmení psa přirozenou stravou, BARF. Otázky a odpovědi a BARF. Kuchařka. Je chovatelkou rhodéských ridgebacků s chovatelskou stanicí MANWË. www.manwe.eu
Kočičí behavioristka Bc. Kateřina Štiblická, MSc., první Češka, která absolvovala Klinické chování zvířat na britské univerzitě. Při řešení problémového chování koček, od močení mimo toaletu až po agresi, využívá psychobiologický přístup, který bere v potaz jedinečnost kočky, klienta a celého systému, který je obklopuje. www.kocicipolepsovna.cz
Praktická lékařka pro děti a dorost, zabývající se úskalím soužití dítěte a psa v jedné domácnosti, MUDr. Olga Fořtová. www.fortova-detskylekar.cz
Ošetřovatelka zvířat v Útulku Tábor Ing. Zdenka Fürst, DiS., která se dlouhodobě zasazuje o pomoc zvířatům v nouzi. www.utulektabor.cz
Zakladatelka a ředitelka Dogpoint, o.p.s., Bc. Michaela Zemánková, která se už roky angažuje při zasazování legislativních změn spojených s týráním zvířat, zajímá se o také výživu psů a behaviorální problémy. www.dog-point.cz
Zakladatelka spolku Pes nejvěrnější přítel, z. s., Simona Štěpánková, pomáhajícím týraným, odloženým, starým a nemocným psům. www.pesnejvernejsipritel.cz
Zakladatelka spolku 1. plyšový útulek, kde plyšový pes pomáhá tomu živému, Lenka Čtvrtníčková. www.1plysovyutulek.cz
Psycholožka a psychoterapeutka s výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii Mgr. Jana Šetková. jana.urmanova@gmail.com
Michaela Jeřábková, majitelka chovatelské stanice Brilliance of stars. Zkušená chovatelka plemene psů portugalský vodní pes. misa.jerabinka@seznam.cz
Soužití dítěte a psa
pohledem pediatričky
MUDr. Olgy Fořtové
U dětí jsou motivace k pořízení psa často spojeny s představou jakési psí hravosti a mazlení. Mají pocit, že budou šťastnější a spokojenější.
Někdy má touha po troše štěstí pádný důvod, zvláště pokud dojde k nějakým tragickým událostem v rodině nebo blízkém okolí. V tomto případě může psí parťák velmi pomoci zlepšit celkovou nelehkou situaci a vyvést člověka z tísně.
Bohužel občas v ordinaci slyším, že pejsek je pořízen v situacích, kdy se rodiče dítěte rozcházejí, a pes pak slouží jako takové eso v rukávu jednoho z rodičů ve smyslu: „Koupím svému dítěti psa, protože jsem lepší rodič!“
Ideální věk dítěte na pořízení psa ani ideální věk psa k dítěti neexistuje. Obecně je lepší počkat si na věk, kdy je dítě již schopné vnímat, co si může a nemůže k psovi dovolit. My rodiče musíme jít příkladem a usměrňovat dítě vůči psovi. Věk psa k dítěti volíme podle toho, zda chceme psa od mala učit všem jeho dovednostem, či přeskočíme fázi učení základních hygienických návyků a adoptujeme psa s již zarytými vzorci. Pes ve středním věku k dětem školou povinným může být jedna z nejlepší variant.
Mýtus: Mýtus: Pořídíme štěňátko k miminku, budou spolu vyrůstat.
„Obrovská chyba spočívá v tom, že si lidé neuváženě pořídí štěně, když žena otěhotní nebo nastupuje na mateřskou. Většinou mají vizi, že štěně za 2–3 měsíce vychovají, budou mít čas na dítě i na psa, budou spolu mít hezké vztahy, dítěti že prospěje mít mazlíčka. Úplně zapomínají na to, kolik práce za tím je a jak dlouho to trvá. Když si pořídíme štěně, jsou mu 1,5–2 měsíce, když máme tři měsíce těhotenství před sebou, tak štěněti je 5 měsíců, v tu chvíli rozhodně za sebou nemáme vychovaného, hotového psa. Největší kus práce na tom, abychom měli pohodového parťáka, zahrnuje právě období štěněte a puberty, což je citlivé období, kdy pes potřebuje hodně naší péče a pomoci. Tohle období trvá různě dlouho, podle toho, jak dlouho pes dospívá. U některých plemen se to dá předpokládat, ale obecně lze říci, že to nebude dříve jak ve dvou letech, spíše později. Do 5 let bývá pes dospělý. To je dlouhá doba, kdy se psovi nemusíme věnovat konstantně, ale stále nás potřebuje. V téhle době už víme, s čím počítat, jak se pes v určité situaci zachová. Když pes dospívá, tak to tak čitelné není. Především pokud nevíme, do čeho jdeme, neměli jsme psa nebo jsme ho měli, ale nijak jsme nevychovávali, tak nedoporučuji si v těhotenství ani na začátku narození dítěte psa pořizovat.“
Šárka Ševčíková, trenérka psů
ODKUD SI PSA POŘÍDÍME?
Existují dvě možnosti.
1. Koupit si psa s průkazem původu (PP) u ověřených chovatelských stanic.
2. Psa adoptovat. Také v útulcích nalezneme štěňátka i psy s průkazem původu.
„Zájemci o psa by si měli opravdu dobře rozmyslet, zda psa skutečně potřebují. Touhu po psím parťákovi lze často naplnit i jinak – například venčením v útulku nebo péčí o psy u přátel.
Pokud má člověk jasný cíl a ví, že chce psa na konkrétní práci nebo sportovní kynologii, je vhodnější poohlédnout se po chovatelské stanici a po plemeni, které bylo k danému účelu vyšlechtěno.
Pokud ale nemáte přesnou představu, nechystáte se se psem na náročnou práci a nechcete podporovat množírny a problematický obchod se psy, je adopce z útulku skvělá a etická cesta. Reálně existují jen dvě bezpečné možnosti – pes z útulku nebo pes z prověřené chovatelské stanice (pomineme-li psa od známých či rodiny).
Dávejte si také pozor na překupníky, kteří inzerují, že štěně darují, ale při předání požadují poplatky ,za cestu‘, ,za veterinu‘ a podobně.“
Michaela Zemánková, zakladatelka a ředitelka útulku Dogpoint
Kde začít s adopcí z útulku?
Jednoduše zadejme do vyhledávače pojmy jako „adopce psa“, „útulek labradorský retrívr“ nebo „německý ovčák v nouzi“ či „útulek“ a naše město nebo okres.
Vyjedou nám na výběr portály, jako třeba pesweb.cz, které sdružují útulky z celé ČR, či konkrétní záchranné spolky, dočasné/dlouhodobé péče, azyly, kde si můžeme vybrat pejska podle lokality, plemene, věku, povahových rysů. Vyplatí se zkontrolovat, zda je útulek registrovaný u Krajské veterinární správy: Registrované útulky pro zvířata – Státní veterinární správa (svscr.cz). Tím máme ověřeno, že je pod její pravidelnou správou a nejedná se o samovolně založený subjekt bez kontroly.
Když máme vytipovaného pejska nebo útulek, zavoláme nebo napíšeme na uvedený kontakt. Obvykle obdržíme tzv. dotazník k adopci, jako první selekci toho, zda jsme vhodným adeptem. Dotazník je důležité vyplnit poctivě a zaslat zpět.
„Máte-li zájem o některého z našich psů k adopci, přečtěte si o něm informace, prohlédněte jeho album, napište nám e-mail, domluvíme si první návštěvu. V útulku se seznámíte, vezmete si psa minimálně na jednu procházku a poznáte, jak reaguje venku. Psa je nutné navštívit v útulku opakovaně, abychom poznali, jak k sobě zapadáte, množství návštěv již záleží na domluvě a konkrétním zvířátku. Na první návštěvu v útulku potřebujete pouze občanský průkaz.
K adopci je třeba platný občanský průkaz nebo pas, vodítko a obojek. Osvojitel musí být starší 18 let, nesmí mít trvalý pobyt na úřadu obce, nesmí být odsouzen za týrání zvířat, nesmí mít exekuce a nesmí být pod vlivem omamných látek nebo alkoholu. Poplatek za osvojení psa je u nás 1 000 Kč. Každý pes je vždy očkovaný (proti psince, parvoviróze, hepatitidě, leptospiróze a vzteklině), ošetřený proti vnějším i vnitřním parazitům a označený mikročipem. Sepíšeme společně adopční smlouvu a předávací protokol, který se pak dokládá při přihlášení psa v místě pobytu.“
Ing. Zdenka Fürst, DiS., ošetřovatelka zvířat v útulku Tábor
Mýtus: Mýtus: Je to státní útulek.
Chybně, ale často používaný pojem státní útulek ve skutečnosti neexistuje. Existuje městský útulek – zřizovaný městem. Vše ostatní jsou soukromé subjekty (ať už je útulek provozován neziskovkou, fyzickou osobou podnikající nebo firmou, či jiným typem právnické osoby).
„Jsme nezisková organizace a provozujeme soukromý útulek. Veškerý zisk vracíme zpět do jeho provozu. Naše hlavní příjmy pocházejí z darů, vedlejší pak z adopčních poplatků a poplatků za umístění psa.
Od obcí dostáváme příspěvek za každého umístěného psa, ale ten obvykle pokryje jen prvních zhruba 14 dní péče. Některé obce poskytují roční paušál nebo denní sazbu, ale to je spíše výjimečné.
Máme vlastní pozemek a poskytujeme službu městům – staráme se o psy, kteří se na jejich území najdou nebo potřebují pomoc.“
Jak poznám dobrý útulek?
„Co je dobrý útulek, je do značné míry subjektivní. Pro někoho je důležité, aby psi leželi v měkkých pelíšcích, a ne na slámě. My používáme slámu, protože v zimě nenavlhá a psům poskytuje teplo a komfort.
V našem útulku dbáme na čistotu, udržovanou zeleň a hlavně na práci se psy. Každého psa dobře známe – víme, co potřebuje, jakou má povahu, a dokážeme lidem poradit: tento pes se k vám hodí, tento ne. Nenecháváme psy měsíce stranou jen proto, že mají narušenou psychiku; aktivně s nimi pracujeme.
Zároveň psy nedržíme ve smečkách. Většina z nich k nám přichází nesocializovaná a vzájemné soužití by pro ně mohlo být nebezpečné. Někomu to může připadat jako nevýhoda, ale pro bezpečí psů je to nezbytné.
Máme tu také psy se sportovnější, štíhlou postavou – je jim normálně vidět pas i břicho, což je správné a zdravé. Celkově se snažíme o prostředí, kde jsou psi v bezpečí, pod dohledem a v takové péči, která jim reálně pomáhá zlepšit život.“
Michaela Zemánková, zakladatelka a ředitelka útulku Dogpoint
Michaela Zemánková, zakladatelka a ředitelka útulku Dogpoint
Dopis do útulku
Příběh s aobrým koncem
Dobrý den,
píšu Vám, jak se s námi Viky má a jak se my máme s Viky. Zvykla si neskutečně rychle, venku první měsíc tahala, ale postupně se to odnaučila a teď už poslouchá na slovo, není-li zrovna rozptýlená potkanem nebo kočkou. S většinou psů v okolí si rozumí, a pokud si chce s nějakým psem zaběhat a už ho známe, pouštím ji z vodítka a zvládá se v pohodě vracet. To neznamená, že už nemá tendence zdrhat. Když je vypuštěná na oploceném pozemku, aby si běhala, jak chce, snaží se kdekoli podhrabat a prozkoumat okolí na vlastní packu, což se jí i párkrát povedlo, ale vždycky se během pár minut vrátila na zavolání. Taky jsme si vyzkoušeli, že si opravdu umí otevírat dveře, když se jí fakt chce, ale nevyužívá to nijak často. Miluje jízdy autem a nadšeně sleduje, kam se jede na výlet.
Celkově si myslíme, že je s námi šťastná a sžitá, jsme v rodině rádi, že jsme si ji adoptovali, a já osobně jsem neskutečně šťastná, že mám k sobě vysněnou fajnovou parťačku, se kterou snad budu ještě dlouho.
Přikládám pár fotek z posledních měsíců, abyste tu holku ušatou taky viděli.
S pozdravem a velkými díky
Soňa a Viky
PES Z CHOVATELSKÉ STANICE
Pořízení štěněte z chovatelské stanice s průkazem původu (PP) může působit jako sázka na jistotu – známe jeho původ, povahu rodičů i budoucí vzhled. Máme kontrolu nad výběrem plemene a přispíváme k odpovědnému chovu. Ale i pes s průkazem původu může mít zdravotní nebo povahové potíže. Navíc nás čekají vyšší počáteční výdaje
Jak poznám papírového psa?
Jednoduše. Podle průkazu původu (PP), který musí obsahovat patřičné náležitosti: jméno psa, název chovatelské stanice a výpis předků psa, jméno chovatele psa, barvu a druh srsti a také číslo čipu či tetování. Vždy je opatřen oficiálním logem Českomoravské kynologické unie (ČMKU) a razítkem plemenné knihy. Tento rodný list uznává Mezinárodní kynologická federace (FCI). Díky němu známe celý původ psa – rodiče a vzdálenější předky, jejich zdravotní predispozice, soutěžní úspěchy, zkrátka detailní rodokmen.
Mýtus: Mýtus: PP znamená pes s pet passportem.
Pes s PP znamená pes s průkazem původu, nikoli s dokladem o možnosti cestování.
Díky PP můžeme založit vlastní chovatelskou stanici, účastnit se výstav apod. Průkaz původu nelze vystavit dodatečně, vydává ho chovatelská stanice registrovaná pod ČMKU po narození štěněte.
Aby rodiče mohli plodit papírové potomky, musí sami dostat k uchovnění (zařazení do chovu) zelenou od konkrétního klubu plemene. Ten se dívá na jedince jako na individualitu, zkoumá nejen zdravotní stránku, genetické choroby, ale také to, aby nebyl jedinec například povahově agresivní nebo příliš bázlivý. To vše se u psů s PP dá chovem regulovat.
Poté, co se narodí ve vrhu například 10 štěňat, jsou všechna s PP. Nikdy nenaleťme na nesolidní chovatele, kteří tvrdí, že pes nemá PP, protože měl křivé zuby či jinou vizuální „neatraktivitu“ nebo byl několikátý z vrhu. I kdyby měl tři uši, stále bude mít PP, jen nebude dále používán k uchovnění. Takové štěně koupíme levněji a součástí PP pak bude zapsaná informace typu „domácí mazlíček, nestandard“. Jak jednoduché pravidlo, že?
Pes s PP je vždy čistokrevný potomek uchovněných rodičů z kontrolovaného chovu. Díky tomu je u něj zaručen standard plemene v podobě určitých předpokládaných vlastností, zdravotních predispozic a eliminace dědičných onemocnění. Čistokrevný pes bez PP neexistuje!
„Koupit si zvíře bez průkazu původu nikdy není dobrý nápad. Převážná většina zvířat vydávaná za čistokrevná bez průkazu původu je zanedbaná a do života si nese mnoho zdravotních problémů. Zdraví a kvalita života našeho zvířete je za mě to, co bychom měli upřednostnit před vzhledem a cenou psa.“
MVDr. Anna Benešová, veterinární lékařka
JAKÉ JSOU NEJČASTĚJŠÍ TRIKY MNOŽITELŮ?
Ten je krásný, že? Čistokrevný bez PP.
V 99,99, tedy spíše ve 100 % jde o křížence. Čistokrevný pes bez dokladu původu zkrátka neexistuje. Musela by to být výjimka z výjimek.
Nemá papíry, je nejslabší z vrhu, ocásek má zahnutý, už papíry nedostal.
Lež jako věž. Už víme, že každý z vrhu, ať je šišatý, šilhavý, či hranatý, vždy dostane papíry, jen nebude dále uchovněn.
Nemáme k němu papíry, protože my si s klubem labradorských retrívrů nerozumíme, víte? Oni to teď nevedou dobře, máme rozdílné názory.
To nás sice mrzí, ale není to důvod k tomu, abyste prodávali psy bez PP. Takový chov není registrovaným chovem v evidenci chovatelských stanic.
Vždyť stojí 30 000, podle ceny poznáte kvalitu psa, to nevadí, že nemá papíry.
Za takovou cenu bychom ho jinak neprodávali.
Prodávali. Věřme tomu nebo ne, možná se bude jednat jen o „lepší množírnu“.
Můžeme se sejít na benzinové pumpě na půl cesty, víte, máme to daleko.
Ne, k nám domů teď ne. Dobře, tak ano, ale jen před dveře.
Ne, další sourozence ukázat nemůžu, teď spinkají, potřebují klid.
Klasický trik množitelů. Co nejrychleji předat, vzít peníze a pá pá.
Kupní smlouva? Na co?
Třeba na to, kdyby se z pejska vyklubalo po týdnu jedno velké neštěstí v podobě nevyléčitelných nemocí. Ať psa kupujeme nebo adoptujeme, bez ní neodjíždějme, ani bez očkovacího průkazu. Nepřistoupíme ani na zaslání poštou dodatečně. Pak se může stát, že už se nikomu a nikdy nedovoláme ani nedopíšeme, protože si množitel zruší číslo.
Vždy si nechejme sdělit, jakým přípravkem a způsobem proběhlo ošetření na parazity.
Maminka i tatínek jsou papíroví. Opravdu, jen ne uchovnění. Ehm, nestihli jsme to.
Prostě jsme se domluvili se sousedkou od vedle, aby naši PP fenku jejich pes s PP obskočil.
Regule chovu jsou jasné. Rodiče, kteří by měli být nositeli dalšího potomstva, musí projít kontrolou na genetiku, aby nebyli po splynutí například přenašeči vzácných chorob.
Určitě, 4 týdny stačí, přijeďte, zvyknou si hned.
Správný chovatel nám psa nevydá dříve jak po 50. dnu života. Množírny vydávají psy dříve, aby si uvolnily místo na další množení.
A na co papíry? Vy s ním chcete na výstavy?
Pojďme si říct, že většina majitelů psů s papíry navštíví výstavy třeba dvakrát a pak už nikdy. Nejde o výstavy, ale o to, co nám ze psa vyroste.
CO SI PŘI POŘÍZENÍ OHLÍDAT?
> kupní smlouvu (průkaz původu PP, adopční smlouvu)
> podmínky prodeje
> kontakt na prodávajícího
> očkovací průkaz psa
> čip
Učiňme nezávaznou návštěvu, abychom věděli, kde štěně žije, vyrůstá, jak se má ke své matce (tak třeba dokážeme poznat, že není jeho skutečná).
Nikdy nekupujeme psa z lítosti. „Vzala jsem si ho, aby tam netrpěl.“ Tím dáváme množiteli najevo, že je poptávka po jeho zboží. Zachráníme, ale trpět budou další. Raději chovatele nahlašme, aby se situace neopakovala, psa si pak převezme organizace na pomoc zvířatům v nouzi a my si ho můžeme následně adoptovat.
Čipování
Od 1. ledna 2020 platí povinnost označovat psy v ČR mikročipem. Pokud pes čip nemá, je považován za neočkovaného, i kdyby naočkovaný byl. Pokud takový pes někoho pokouše, hrozí majiteli pokuta až 50 000 Kč. Díky čipování a jeho registraci může v případě ztráty psa nálezce rychle dohledat jeho majitele. Zákon ukládá povinnost čipování, ne však jeho registraci. To by se však mělo v brzké době změnit. V čase dokončování knihy (červen 2025) Evropský parlament schvaluje nový zákon, díky kterému budou muset být povinně identifikováni i ZAREGISTROVÁNI všichni psi. Záznam bude muset obsahovat informace o původu psa, chovateli i celé historii. Tato novela by měla vést k výraznému ztížení či úplnému znemožnění provozování nelegálních chovů. Chovatelé budou muset být evidováni, zpřísňují se podmínky pro chov i kontroly, čímž se zamezí anonymnímu prodeji a s ním související beztrestnosti.
V České republice zatím nefunguje jednotný státní registr psů, proto je vhodné zapisovat zvířata do větších databází napojených na mezinárodní systémy, jako je například síť PETMAXX. To může výrazně pomoci zejména v případě ztráty psa v zahraničí. Některé registry zároveň poskytují nepřetržitou telefonní linku, která usnadňuje kontakt mezi nálezcem a majitelem.
Mikročip je velmi malý, zhruba velikosti zrnka rýže, a nese jedinečný identifikační kód. Neumožňuje sledování polohy, protože je pasivní a nevysílá žádný signál. Je považován za bezpečný a tělo jej běžně dobře přijímá.
„S příchodem dalšího
člena rodiny, byť toho chlupatého, se nám život otočí o 180 stupňů. Najednou za sebou máme někoho, kdo je na nás závislý ve všech ohledech, stejně tak na tom, jak kvalitní a dlouhý život po našem boku bude žít. Jak se co nejlépe na společné soužití připravit? Vždyť to, kde a s kým vyrůstáme, je alfou a omegou našeho bytí. Nejinak je tomu ve světě psím.“
L eona Leona
Brzo nastane den D. Den, kdy si máme našeho budoucího parťáka odvést domů. Co si předem nachystat a promyslet?
PŘÍPRAVA DOMOVA
> Tohle určitě nekousej.
Odstraníme to, co je pro psa nebezpečné. Kabely, jedovaté kytky, nebezpečné potraviny, léky, vše má své místo daleko od psího čumáku.
> Tohle, prosím, nekousej.
Schováme to, co je nám cenné. Pokud nechceme přijít o nový svetr po babičce, který pro nás má citovou hodnotu, pryč s ním. Až pes přezubí (vymění mléčné zuby za stálé), bude to lepší. Anebo taky ne.
> Tohle klidně kousej.
Štěně chce objevovat svět. Tedy to, na co chceme upoutat jeho pozornost, mu pěkně podstrčíme. Nemusíme všechno kupovat, stačí, když ustřihneme kousek látky, schováme ji společně s pamlsky do děravých hraček pro psy a máme o zábavu postaráno. A co teprve takový starý, ale vypraný mop. Stačí s ním rejdit po podlaze a voilà, hračka je na světě. Psa s látkovými hračkami nikdy nenecháváme o samotě.
> Sem raději nechoď.
Aneb vyhradíme si prostor, kam z bezpečnostního či jiného hlediska nechceme psa pouštět. Ohrádky, bariéry i klec se mohou hodit.
Psovi pro první dny v novém prostředí připravme věci, na které byl co nejvíce zvyklý u předchozího chovatele a dělaly mu dobře. Pelíšek s pachem, oblíbenou hračku, krmení. Máme-li pro psa připraven kotec, reflektujme, že je to pro psa nepřirozené. Nikdy ho nikam nezavírejme.
Cítí se pak osamocen v cizím prostředí.
MÍSTO PRO PSA
Pelech jako místo odpočinku. Od uzavřených boudiček, kam chlad nezavítá, po vyvýšené pelíšky, na jejichž okraj si pes položí hlavu. U venkovního psa dbáme na zajištění sucha. Nepromokavý pelech neznamená, že na něj může celý den pršet. Venkovní pes by měl mít vždy zateplenou boudu, do níž umístíme materiál, který nepropouští vlhkost. Obecně je důležitá náplň pelechu, aby nedocházelo k jeho deformaci. U plemen, která více trpí na chronická onemocnění pohybového aparátu, případně otlaky, můžeme volit různé druhy lehátek. Pro pelech uvnitř domu se hodí protiskluzový povrch.
Jak vybrat velikost pelechu?
Klíčové při výběru pelechu jsou jeho vnitřní rozměry, aby se tam pes vešel v jakékoli poloze. Psa měříme od čumáku až po špičku ocásku, myslíme na jeho cílovou velikost v dospělosti.
Kde najít psovi jeho místo?
Tam, kde se bude cítit v klidu a bezpečí. Nemělo by zde být vlhko, průvan nebo velké horko. Počítejme, že i když psovi místo předem najdeme, určí si ho ve finále sám. Jeden pes raději studené podlahy, druhému nejsou po chuti patogenní zóny. Štěně je zpravidla více kontaktní, naopak pes starší, adoptovaný, plachý ocení soukromí. Pelechy se nemají umisťovat do centra dění, jako je obývák.
Dobrou pomůckou je učit psa na samotnou deku z pelechu.
U veterináře, na cestách a návštěvách mu bude dodávat pocit jistoty jako jeho dočasné místo.
Pes v posteli
Opravdu se chceme tísnit v posteli spolu s partnerem, dítětem a psem? Proti gustu žádný dišputát. Tohle si ale velmi dobře předem promysleme.
„Spaní psa v posteli je velké výchovné a výcvikové téma, které řeší nejeden majitel psa. Pravdou ale je, že výchovu a výcvik to nijak zásadně neovlivňuje. Rozhodnutí je především na nás. Pro psa, speciálně pro štěně, je přirozené spát v naší blízkosti. Podle studie, kterou prováděli Cristina a Aurélien Budzinski, společné spaní pomáhá psům lépe odbourávat stres z předchozího dne a více si odpočinout.
Pokud nám má ze štěněte vyrůst hromotluk, naučme jej od začátku do pelíšku a podejme mu v začátku třeba ruku z postele. Nenuťme nic sobě ani jemu. Třeba ani on po choulení se pod dekou nestojí. Speciálně u adoptovaných starších psů je dobré si na sebe zvykat, sledovat reakce, když pes usne na gauči, na pelíšku a něco ho vyruší. Nebereme si ho první den do postele, mohl by se ohnat.
Co může být chyba, je neohleduplné buzení a přenášení spícího psa. Zatímco štěňata často spí velmi tvrdě a šetrná manipulace jim nevadí, později se toto mění. Mnoho majitelů pak vyhledává mou pomoc s otázkou, co dělat, když chtějí spícího psa večer přenést do postele nebo pelíšku a on vrčí, nebo dokonce chňape. To ale není otázka na špatné chování psa, ale na nerespektování jeho hranic ze strany majitelů. Pokud už je potřeba spícího psa někam přemístit, opatrně ho vzbuďte a řekněte mu, co po něm chcete a kam má jít.“
Šárka Ševčíková, trenérka psů
Etiketa pejskaře
Neexistují obecně psaná pravidla, jak by se pejskaři (ne)měli chovat.
Tak je pojďme zkusit dát společně dohromady. Neberme je jako dogma nebo snad formu kárání. Jen je přece fajn být na stejné psí vlně, nebo ne?
L eona Leona
1
Sbíráme hovínka.
2
Psa máme pod kontrolou. Pokud potkáme jiného pejskaře, který si psa dá na vodítko, uděláme totéž. Nikdy neznáme druhou stranu.
3
Nikdy, ale nikdy nepouštíme samotného psa k dětem, i když jsme skálopevně přesvědčení, že se nic nemůže stát. Může. Tam, kde jsou děti, nepouštíme psa na volno.
4
Buďme ohleduplní vůči okolí. Nenechávejme psa obskakovat ostatní, pobíhat po dekách, v dálkách, kde nejsme schopni zaručit, že nás pes poslechne v případě nouze.
5
I když je na cedulce napsáno „Volné pobíhání psů povoleno“, nemůžeme se chovat, jako by park patřil
jen nám. Hlídejme si, kde jsou prostranství určená pro psy a kde se bez vodítka naopak neobejdeme.
6
Nemusíme se se všemi shodnout na stylu výchovy, ale není třeba nikoho odsuzovat. Předsudky hýbou psím světem stejně jako lidským, ale nenechme se jimi strhnout i my.
7
Ať je pes sebehodnější a známe ho sebelépe, je důležité zůstat při kontaktu s cizími lidmi a psy obezřetný.
8
Nikdy nekrmíme ostatní psy, aniž bychom si to předem neodsouhlasili s majitelem. Ani jim nedáváme pamlsky.
9
Opravdu neznamená, že náš, váš ani jiný pes se musí kamarádit se všemi. Nemusí. Vždy se zeptejme, zda si druhá strana přeje kontakt a seznámení.
10
Svého psa si všímáme. Nevypustíme ho z vodítka a nezačneme sjíždět sociální sítě. Pokud vidíme cyklistu nebo bězce, psa si přivoláme k noze nebo připneme na vodítko.
11
Neodsuzujme páníčky, kteří se ve strachu o svého psa uchylují ke zpátečkám a odcházejí. I taková malá nevinná hra mezi dogou a pudlíkem nemusí skončit dobře. Na druhou stranu nepěstujme v psovi strach, kdy ho ustavičně chráníme před nebezpečím, které ani nebezpečím být nemusí.
12
Psům se žlutou stužkou se vyhýbáme obloukem.
13
Za vodítko se nestydíme. Jde o komunikační nástroj.
VÝVOJOVÁ STADIA ŠTĚNĚTE A MLADÉHO PSA
podle MVDr. Ivany Amoussy
Fyzický i mentální vývoj se odvíjí od pochopení a vnímání jednotlivých vývojových období v životě štěněte a našeho přístupu k nim. Náš citlivý a empatický přístup ke štěněti v jednotlivých fázích vývoje, s důrazem na tzv. strachová období, může zásadně ovlivnit budování odolnosti a adaptability při zvládání stresových situací a učení se nových dovedností a chování, vzájemné důvěry. V tomto období se formuje celkový vývoj štěněte, ale i jeho psychická pohoda. Jednotlivá vývojová období mohou mít u různých jedinců rozdílný průběh i intenzitu.
Novorozenecké období (0–2 týdny)
Štěňata jsou zcela závislá na matce, většinu času spí a jsou plně opečovávána.
Přechodné období (cca 2–3 týdny)
Rozvíjejí se smysly a motorika, štěňata začínají vnímat okolí. Důležitá je jemná a pozitivní manipulace.
Období socializace (cca 3–16 týdnů)
Zásadní fáze pro utváření chování. Štěně je otevřené novým zkušenostem, prostředím i sociálním kontaktům.
První období strachu (cca 8.–12. týden) vyžaduje zvlášť citlivý přístup.
Juvenilní období (cca 3–6 měsíců)
Mladí psi se stávají stále nezávislejšími, jsou zvídaví a roste v nich touha intenzivně prozkoumávat vnější svět, formuje se jejich chování, zdokonalují se v sociálních dovednostech. Stále jsou však mentálně a emocionálně nevyzrálí.
Druhé období strachu (mezi 4.–6. měsícem)
Adolescence (cca 6–18 měsíců)
Nejnáročnější období pro psa i jeho majitele. Psi se snaží stávat nezávislými, testují hranice, hledají sebe. Mnohdy mají zvýšenou potřebu sociálních kontaktů, objevuje se „selektivní hluchota“, psi „vypínají mozek“ a celkově působí jako výchovou nepolíbeni. Dotváří se tělesný vývoj a dochází k četným neurochemickým změnám. Dozrávají postupně různé oblasti mozku. Tělo psa začne fungovat pod taktovkou zvýšené tvorby hormonů, ty ovlivňují emocionální reakce, citlivost psa na stresory z prostředí i stabilitu nálad.
Třetí období strachu (mezi 6.–13. měsícem)
Čtvrté období strachu (mezi 14.–18. měsícem)
Období strachu jsou přirozená, dočasná a individuální. Vyžadují trpělivost, empatii a citlivé vedení, které má zásadní vliv na budoucí psychickou stabilitu.
Psí puberta není problém, ale klíčová vývojová fáze – cesta poznání, na níž čas a trpělivost hrají zásadní roli v budování vztahu, porozumění a společného růstu.
Určitě se shodneme na tom, že pořídit psovi pelíšek a granule není to minimum, co se od nás jako od majitele bude očekávat. Více než o materiálnu je to o fyzických a psychických potřebách psa, které jsou spouštěčem emocí. Těch pozitivních v případě pohody i negativních, častovaných jako „nežádoucí chování“, v případě opačném. Jak se společně sžít, abychom naplnili tužby všech členů rodiny? A jak porozumět psům, když se často neumíme naladit na stejnou vlnu mezi sebou samými?
L eona Leona
PES & ČLOVĚK
Budování společného vztahu
Na vztahu se psem je třeba pracovat. Lidé někdy pochybují, zda je má jejich pes rád. Pes prochází různými vývojovými fázemi, ve kterých se více orientuje na okolí než na nás. Majitelé si to začnou brát osobně. Je to však u psů přirozená součást vývoje.
Vztah se psem se tvoří v interakcích. Nejde jen o hraní a krmení. Skvělé jsou pro posílení vztahu nové zážitky – výlety, změna trasy, výcvikové tábory. Možná se nezlepší poslušnost, ale společně fungujeme v nových situacích a poznáme psa jinak. Můžeme si všimnout projevů náklonnosti, které nám předtím unikaly.
Každému podle jeho potřeb
„Měla jsem kříženku ovčáka, týranou, toužila být u člověka, ale při drbání znervózněla. Trvalo dlouho, než si na něj zvykla, a vždy preferovala drbání od mužů. Jednou za pár měsíců se přišla pomazlit. Jsou ale psi, kteří mazlení neocení vůbec. Můj starší pes se do dvou let nemazlil – pořád zkoumal svět, pak se to otočilo. Můj mladší pes zase miluje, když mi skočí do náruče, ten starší by to neocenil nikdy. Každý pes je jiný. Je důležité to přijmout a vztah stavět přes hraní, nové situace a drobné každodenní zážitky, které vztah posilují – nebo naopak naruší, pokud v nás pes ztratí důvěru.“
Šárka Ševčíková, trenérka psů
Poznávejme svého psa. Čím lépe pochopíme, jak se náš pes projevuje, tím snadněji mu budeme moci dopřát to, co skutečně potřebuje, a oba budeme spokojení. Pozor, plemeno nepředurčuje povahu nebo preference psa.
Kdo doma velí?
„Představa, že při soužití se psem existuje nějaká hierarchie, by znamenala, že o post na vrcholu soutěží partneři, děti i pes. Každá rodina nebo skupina lidí (např. pracovní tým) má nějakým způsobem rozdělené role a rozhodovací pravomoci, třeba v případě, kdy je potřeba něco rychle vyřešit. Rodič nezneužívá vlastní moci, naopak. Bere na sebe závazek za špatné rozhodnutí. Pes není slepý ani hloupý, aby pochopil, kteří dva to v rodině jsou. A stejně jako vám obvykle v rámci rodiny nechtějí rodičovskou roli sebrat děti, vám ji přirozeně nebude chtít sebrat většina normálních psů. My rodiče zpravidla neseme zodpovědnost za celek, to ale neznamená, že nemá pes vztah s ostatními členy smečky. Pes se od ostatních domácích zvířat liší tím, že je skutečně součástí rodiny.
Záleží i na plemeni. Třeba bavorský barvář mívá tendenci poslouchat jen jednoho člena rodiny. Je to jeho vlastnost, drží se ho. Na rozdíl od toho stafordšírský bulteriér je pes všech. Když jsme v mém dětství měli německého ovčáka, ten jednoznačně, bez jakéhokoliv většího výcviku, poslouchal tátu. Babičku většinou chránil. S mámou měl legraci, se mnou a bráchou měl trošičku jinačí vztah. A tak je to v pořádku.“
RNDr. František Šusta, Ph.D., profesionální trenér zvířat
EMOCE
dle specialistky na mezidruhovou komunikaci Mgr. Markéty Lukavské
Psi dokáží cítit radost, zlost, strach i smutek. Jejich kapacita cítit složitější emoce, jako je žárlivost nebo vina, ale může být velmi limitována. Děti často připodobňujeme ke psům, zejména kvůli podobně úzkému vztahu, který mezi sebou máme. Ale je otázkou, jestli můžeme tvrdit, že mají takto podobnou mentální kapacitu. Děti začínají pociťovat vinu přibližně mezi třetím a pátým rokem věku. Vznik pocitu viny souvisí s dozráváním morálního myšlení a sebeuvědomění. Děti do dvou let mohou reagovat na hněv rodiče (např. sklopením hlavy, úlekem), ale nejde o skutečnou provinilost – spíše se jedná o strach nebo zmatek. Podobné výsledky ukazují i studie provedené u psů. Mezi druhým a třetím rokem začínají děti pociťovat stud, jelikož chápou naše pravidla a očekávání, reagují tak často na důsledky než na samotný čin. To u některých psů můžeme pozorovat taky. Naučí se třeba spojovat si příchod majitele či přivolání s trestem, ale je to spíše výsledek asociativního učení. Tedy zkušeností, které v daném kontextu získávají.
Někteří vědci naopak tvrdí, že přisuzování takových emocí, podobných lidským, psům může příliš zjednodušit jejich emoční prožitky. Psi fungují v jiném emočním rámci, který se nemusí shodovat s lidskými interpretacemi. Problémem je fakt, že jsme psy vyšlechtili, aby na nás byli emočně závislí. Zříkáme se zodpovědnosti a znevažujeme sílu emocí, které mohou tato zvířata prožívat. Pes je unikátní v tom, že má neskutečné sociální schopnosti vůči člověku. Oproti člověku má však jinou evoluční historii, smysly, motivaci a projevy chování.
Respekt, vzdělávání, pozorování, nevytváření si domněnek, kreativita, flexibilita, sbírání zkušeností a nacházení společné komunikace. To vše může být klíčem k pochopení myšlenkových pochodů psa. Velmi se mi líbí citát Lisy Fieldman Barett: „Naším úkolem je pochopit zvířecí mysl jako takovou, a ne jako jakousi nižší formu mysli lidské.“
O EMOCÍCH STRACHU
A Z NICH PLYNOUCÍHO STRESU
jsme si pohovořili s odbornicemi z psí školy U Megi, trenérkami Lenkou Kubešovou a Kateřinou Foltýnovou.
Co je to stresový kyblíček?
Stresový kyblíček je obrazné vysvětlení toho, jak psi během dne shromažďují své emoce. Do pomyslné nádoby se jim ukládá všechno, co prožívají – radost, vzrušení, strach, nejistota i drobná frustrace. Pes nerozlišuje, zda jde o „dobrý“, či „špatný“ stres, tělo reaguje na oba stejně. Proto může kyblík naplnit nejen náročná situace, ale i pozitivní zážitek, který psa příliš rozruší, například bouřlivá hra nebo intenzivní trénink. Když se kyblík naplní příliš rychle a pes nemá prostor napětí vypustit, může i nenápadný podnět způsobit náhlé vybouchnutí – vyštěkávání, vyletění po psovi za plotem či kousnutí majitele ve chvíli, kdy to člověk vůbec nečeká.
Aby kyblík zůstal v rovnováze, musí mít pes možnost stres postupně uvolňovat. Slouží k tomu přirozené copingové strategie, jako je čichání, volný pohyb, žvýkání, ale především dostatek odpočinku a spánku. Dospělý pes potřebuje šestnáct až osmnáct hodin klidu denně, štěňata i dvacet. Teprve tehdy se jeho tělo dokáže vyrovnat s nabytými emocemi a pomyslná „dírka na dně kyblíku“ se otevírá naplno. Pokud pes odpočívá málo nebo nemá šanci využívat své copingové strategie, kyblík se plní příliš rychle a hrozí jeho přelití – situace, kdy pes už nedokáže reagovat racionálně, protože jeho emoční kapacita byla překročena. Pokud pes prožije opravdu náročnou událost, trvá zhruba 72 hodin, než se jeho kyblík vyprázdní.
Co je emoční gymnastika?
Jde o práci s emocemi, kterou v psí škole U Megi nazýváme „emoční gymnastika“. Pojmenování vzniklo z naší praxe, kde emoční gymnastika pomáhá psům lépe zacházet se svou stresovou hladinou a učí je přecházet mezi vzrušením a klidem tak, aby dokázali přemýšlet i v situacích, které je silně rozrušují. Každý pes je v bdělém stavu na určité úrovni stresu, a jen pokud ji dokáže unést, může se učit a reagovat.
V praxi začínáme krátkou hrou, která nechá psa vystoupat do příjemného nadšení. V pravý moment však hru zpomalíme, ztišíme hlas a dopřejeme psovi klid, aby měl prostor napětí uvolnit. Jakmile se jeho tělo i mysl znovu zklidní, hru opět rozjedeme. Toto jemné střídání aktivace a klidu psa postupně učí, jak své emoce regulovat.
Někteří psi se během chvilky „rozjedou“ tak vysoko, že potřebují dlouhou dobu na uklidnění, jiným naopak stačí krátká pauza. Pravidelným tréninkem se tyto rozdíly vyrovnávají a pes získává schopnost ulevit si od napětí sám, bez přetékajícího kyblíku emocí. Emoční gymnastika jej učí sebekontrole, klidu a schopnosti odpoutat se, což jsou základy potřebné pro lehčí, stabilnější a bezpečnější život po boku člověka.
PES & PES
Naladit se na psa je celkem výzva, ale jak pochopit to, co si ti dva stejného druhu šuškají mezi sebou?
JAK PES KOMUNIKUJE S JINÝM PSEM?
> Úklona a těžiště psa – ukloněný pes se zadkem nahoře a s rovnou páteří nemusí vybízet ke hře, záleží, jak má položené těžiště. Váha vpřed může znamenat také nachystání k akci.
> Směr páteře a ocas – sledujeme jeho umístění, ocas je měřítkem. Vrtící ocas nutně neznamená hru, ale také nervozitu. Napružený a ztuhlý ocas může znamenat i boj.
> Situace – do psa nevidíme, ale situaci předvídat můžeme. Čím více situací poznáme, tím více můžeme předpokládat její vývoj.
> Ztuhlost a napětí psů.
> Role psů – střídají se?
> Průběh komunikace – jsou mezi hrátkami pauzy, umí být v klidu, respektují se, jaké je naladění a energie psů?
Jak poznáme, že si psi ještě hrají?
podle trenérky Šárky Ševčíkové
U dospělých psů a fen, kteří se nikdy neviděli, je hra spíše výjimečná. Dochází k sexuálnímu chování nebo porovnávání a domlouvání způsobu, jak spolu budou fungovat. Pes si pravděpodobně nebude se všemi hrát a kamarádit se, vždyť to tak máme i my lidé.
Respektovat a být respektován
Štěňátko musíme naučit, že ho ostatní musí respektovat, a v momentě, kdy máme pocit, že tomu tak není, musíme štěněti pomoci, vstoupit do situace. Učíme ho, že jsme mu nápomocni, kdykoli bude potřebovat. Stává se, že při hře štěně vypískne a majitel zpanikaří. Štěně ale dává preventivně najevo, že se mu něco nelíbí, a je na druhém psovi, aby to respektoval, vzdálil se, zastavil. Sledujeme, co chce štěně. Pokud štěně nechce pokračovat ve hře, tak rozjetého psa odvedeme, pokud štěně chce, můžeme pokračovat dál. Štěně se tak učí, že je respektováno, a ostatní zase, že musí ubrat, jinak hra nebude fungovat. Je to důležitá část komunikace.
To platí i naopak. Štěně se musí naučit respektovat ostatní. Chceme, aby hra mezi štěňaty pobíhala tak, že to bude přínosné pro oba, že se budou oba respektovat. Je na nás, abychom vyhledávali vhodný kontakt, kde se štěně může něco dobrého naučit. Ideální je potkávat dospělé psy, kteří mohou být vhodným vzorem.
Psí hry
Hry mohou být různě dynamické, každý pes preferuje něco jiného, někteří hodně běhají, jiní mají rádi zápasy, záleží i na plemeni. Nehledáme jen kamarády pro stejný styl hry, ale dáme mu prostor, aby zjistil, že ne všichni si chtějí hrát jako on a že je potřeba se přizpůsobit. Majitelé často vyhledávají se svými psy další jedince stejného plemene. To je v pořádku, ale pes by si měl zvyknout i na jiný styl hry. U hry musí probíhat výměna rolí, stačí i na krátko. Pes většinou preferuje jednu z rolí, ale musí se střídat.
Řešení konfliktů
Psí hry bývá náročné číst, ale když už se nám nelíbí, vstupme do toho. U psa, o kterého jsme se báli, vysledujeme, zda chce do hry vstoupit znovu. Pokud ano, je to v pořádku. Možná chtěl, abychom se zapojili. Dejme na svoji intuici, raději hru přerušme a nechme pejsky odpočinout. Hra je velmi vyčerpávající, fyzicky i psychicky, a pro psa je náročné sledovat dynamiku hry. Z hlediska fyzické únavy dávejme velký pozor na to, že štěně není zcela vyvinuté, a i když je tělo pružné, úraz nemusí být patrný hned. Psychicky unavený pes je vzteklý, nepřizpůsobuje se ostatním. Je dobré hlídat délku hry, stačí pár minut, aby se neunavili a nedošlo k šikaně. Může pomoci i na chvíli opustit situaci, vzít psa na krátkou procházku, rozptýlit ho jinými vjemy.
Pokud vidíme, že se schyluje ke konfliktu, cizí pes přechází do vzteku nebo máme pocit, že kousne i nás, je třeba zakročit. Pozor, nesoustřeďme se na svého psa, ale na toho, který ho ohrožuje. Tím, že dokážeme našemu psovi zajistit bezpečí, naučíme ho, aby nechodil do zbytečných konfliktů. Je důležité učit se znát řeč psího těla. Dokud je uvolněná, pohyby jsou měkké a plynulé, je vše v pořádku. Ale jak začne pes tuhnout a ocas místo v obloucích kmitá zpevněný, jako u chřestýše, je třeba zpozornět.
PES & DÍTĚ
„Během návštěv v zařízeních, kde se starají o ublížené psy, jsem se často dotazovala, co by se mělo změnit, aby se situace zlepšila. ‚Musíme začít u dětí.‘ Je to o tom, v čem vyrůstáme a jaký vzorec nám dávají naši rodiče. Je vědecky dokázáno, že děti, které vyrůstají v rodině se zvířetem a vidí pozitivní vztah, si toto chování přenášejí do dospělosti.“
L eona Leona
JAK
PES KOMUNIKUJE
S DÍTĚTEM?
Stejně jako s dospělým. Hlídejme konejšivé signály, reagujme na ně ihned. Znamená to totiž jediné – pes se necítí komfortně a potřebuje od nás pomoci. Stejně tak pokud je pes více reaktivní, přetažený, vadí mu maličkosti, točí se za ocasem, kouše, štěká. Hledat může pozornost pána. Důležité je trávit se psem vědomě alespoň pár minut jen spolu.
„Internetem koluje spousta videí, na kterých jsou pes a dítě v těsné blízkosti. Z většiny z nich mám husí kůži, protože jsou pro mě obrazem blížící se katastrofy. Často se na nich psi olizují, odvrací zrak i hlavu, mají napjaté obličejové svaly, odklánějí těžiště. Občas dají dítěti i pusinku, olíznou mu tvář. Ono to ale není pečující olíznutí, je to tzv. odlíznutí, kterým dítěti pes říká: Potřebuji, aby ses vzdálilo. Tyto signály rozpozná pouze malé procento majitelů. O to víc apeluji na bezpečnost situací, ve kterých je pes a dítě. Na prvním místě je nejdůležitější prevence, tedy vůbec nedopustit to, aby se pes do nějaké náročné a stresující situace mohl dostat. Nejčastějším argumentem bývá: ,Ale vždyť toho psa tam nikdo nedrží, může se přece kdykoli zvednout a odejít.‘ Jenže on nemůže. Potřeba být součástí smečky je pro něho v tuto chvíli důležitější.
Pokud začneme na psovi pozorovat některé zmiňované signály, je třeba zareagovat, někdy i velmi rychle. Klíčové však opravdu je, abychom dokázali takové signály rozpoznat. Stěžejní také je, abychom nezačali panikařit a zůstali v klidu. Naše nervozita se přenáší jak na psa, tak na dítě. Pokud víme, že nám nějaká situace nedělá dobře, tak se jí vyhněme.“
Nikola Ploszková, trenérka psů
Info: nfo: Může si pes dovolit vrčet?
Stokrát ANO. Každý pes komunikuje jinak, nicméně pokud vrčí, pravděpodobně tím říká: „Nedělej to, pokud neposlechneš, přijde něco horšího.“ V této situaci psovi nic nezakazujeme. Když vrčí na dítě, neříkáme mu: „Přestaň, fuj, co to děláš.“ Naopak sledujeme, proč to dělá, co se mu nelíbí. Pokud to psovi zakážeme, nebude to dělat, ale příště už nám ten signál nedá a rovnou může kousnout. Stejně tak dítě musí pochopit, co vrčení znamená a že je lepší pro oba z té situace odejít.
Pes musí mít vlastní prostor.
Když se psovi něco nelíbí, má vždy možnost odejít na své bezpečné místo. Dítě korigujeme, psa nasměrujeme, ani jednoho netrestáme. U starších psů dáváme pozor na to, že se tak rychle nemohou zvednout, vidí, že se k nim batolí dítě, není jim to příjemné, ale než stihnou reagovat, je maličký u nich. Stejně tak mají psi často dilema. Chtějí být se svým pánem na gauči, ale ne s dítětem, signálem nás žádají o pomoc, abychom to vyřešili.
Co když se pes dětí bojí?
„Na prvním místě je v takové chvíli na řadě management prostředí, tedy už zmiňované ohrádky, zábrany, bezpečné místo pro psa. Dá se na tom pracovat i pomocí tréninku, ale to by měla být individuální záležitost, šitá na míru konkrétnímu psovi, rodině i prostředí. Je dost velká pravděpodobnost, že se situace zlepší, jakmile dítě začne mít předvídatelné pohyby a bude více ,připomínat člověka‘. Pro spoustu psů jsou malé děti divné už jen z toho důvodu, že nechodí stabilně po dvou, nekontrolovaně běhají a vydávají neznámé zvuky. Postupem času se to většinou změní, ale samozřejmě zase záleží na konkrétním psovi.“
Nikola Ploszková, trenérka psů
Jak to vidí dětská lékařka MUDr. Olga Fořtová?
Nejmenší děti
Rizikovými situacemi jsou především boje o oblíbenou hračku nebo o jídlo, případně obrana psa při bolestivém podnětu, který dítě zaviní. Nebezpečná jsou pak zvláště poranění v oblasti hlavy a krku.
Školní děti
Důležité jsou základy jednoduché péče, které se v dětech zakotvují: nutnost každodenních aktivit, od procházek, zajištění potravy pro pejska, péči o srst až po kontroly u veterináře. Zdůraznit bych chtěla hlavně ony fyzické aktivity. Vzhledem k rapidně narůstajícímu výskytu obezity je zdravý pohyb se psem velmi žádoucí! S fyzickou aktivitou jde ruku v ruce i psychická stránka osobnosti. Buduje se tedy i určitá mentální odolnost.
Dospívající
V období dospívání dochází často k dlouhému hledání sebe sama, pocitům odmítání a osamělosti. Osamělé jsou dnes často i děti zdánlivě obklopené rodinou a vrstevníky. Jejich samota je záludná, vnitřní, kdy se dítě uzavírá před světem a nepomáhá ani rozvinutá sociální síť. Kolikrát je takto osamělý teenager na sítích zdánlivě aktivní, fotí množství „selfíček“, má spoustu „lajků“. Přesto je tato forma komunikace nedostačující, mělká, povrchní. Pes je tady naopak fyzicky přítomen, vždy připraven reagovat, přijít. Zkusme pohladit mobil nebo tablet. Jaká bude odezva? Čím častěji se ke svému psovi vracíme, tím více se obecně cítíme být přijímáni, což je základní pocit štěstí každého člověka a dnes zvláště u dospívajících tento pocit bohužel často schází.
