Po prázdninách už jsem začal cítit nervozitu, a když mi rodiče zabalili do kufru vše potřebné, vydali jsme se s tatínkem na vlak a odjeli do Litovle.
Tatínek mě doprovodil až do budovy internátu, kde jsme se rozloučili, a já zůstal sám. Zmocnila se mě nejistota a obavy.
Od této chvíle se začal můj život narámně měnit. Ale naštěstí k lepšímu, věřte mi. Sice jsem prožíval jeden šok za druhým, ale po rozdělení do tříd a skupin mi začalo docházet, jak důležitý krok do budoucna jsem udělal!
Zpočátku jsem byl malinko zaskočen skutečností, že jsem jediný kluk mezi tolika děvčaty, ale zvykl jsem si a později mi to ani nepřišlo divné. Naši učitelé a vychovatelé nás rozdělili
V roce1965 jsem vyfotografoval náš první ročník cukrářské školy v Litovli, vlevo pan učitel matematiky, mé spolužačky cukrářky a vpravo náš pan mistr a učitel Laštůvka.
do dvou tříd po osmadvaceti žácích, já byl v béčku. Systém
učení spočíval ve střídání týdenních cyklů. Jeden týden jsme tedy trávili teoretickou výukou ve třídě a druhý ve školní cukrářské výrobně.
Mě samozřejmě více zaujala cukrářská dílna a hlavnímu učiteli cukráři jsem zřejmě coby jediný mužský mezi sedmadvaceti děvčaty padl do oka. Po krátké době si rovněž pan cukrář – a pro mne to vždy byl a bude pan cukrář, Mistr s velkým
M – láskou k řemeslu a maximální snahou předat své cukrářské zkušenosti a dovednosti nám, učňům, všechny získal.
Všiml si, že mne cukrařina baví a že snad mám pro toto krásné řemeslo nadání.
Pomohlo mi jistě to, že už jsem něco málo o přípravě zákusků věděl díky cukráři z vesnice, kde jsem byl jeho pomocníkem při přípravách a pečení na svatbách.
Bez jakékoliv sebechvály či nadsázky můžu upřímně napsat, že jsem byl vynikající student jak ve výrobně, tak i ve školní výuce. Po celou dobu tříletého učení jsem prospíval na výbornou a rovněž závěrečné zkoušky, jak teoretické, tak i praktické, jsem ukončil s vyznamenáním.
Během učení, a speciálně v naší školní cukrárně, mi šlo mimořádně dobře zdobení a modelování výrobků z marcipánu; tvořil jsem růže, karafiáty a další a další… a také jsem si vedl skvěle při psaní a zdobení za použití papírových kornoutů s neředěnou čokoládou nebo různými glazurami.
Vždy ke konci každého ročníku se pořádaly soutěže a výstavy studentského cukrářského umění s velice přísným hodnocením. Zaznamenal jsem v nich úspěchy, a na konci druhého ročníku jsem dokonce získal nejvyšší ocenění a první místo za housle z takzvaného plastického cukru. A pan učitel Laštůvka, mistr cukrář, byl mým výtvorem nadšený, téměř až dojatý, i když tak obtížný tvar jsem dokázal vymodelovat především jeho zásluhou. Osobně mi pogratuloval a udělil mi tuhle radu: „Frantíku, je krásné získat první cenu, ale nesmíš
Vlevo nahoře pan učitel Laštůvka, vpravo já jako student prvního ročníku před dnes již neexistující školní cukrářskou výrobnou, v ruce držím čokoládovou vázu s marcipánovými růžemi. Vlevo dole: Na konci druhého ročníku jsem vymodeloval z plastického cukru housle, za něž jsem byl oceněn prvním místem ve školní soutěži. Vpravo pak upravuji stůl, na kterém je vystaven můj dort s kakaovou malbou na marcipánu.
usnout na vavřínech. Tohle je jenom začátek, musíš se pořád učit a získávat zkušenosti od všech mistrů a všude tam, kde to bude možné.“
Mému nejlepšímu učiteli, panu Laštůvkovi, mistru cukrářskému, chci a musím věnovat více zmínek a pozornosti. Nejenže byl erudovaný odborník v cukrářském umění, ale také člověk s velkým srdcem a pochopením. Starší syn pana cukráře vystudoval FAMU a po ukončení studií pracoval pro Československou televizi v Praze jako kameraman a fotograf. Mladší syn se vyučil cukrářem a pokračoval ve studiu na pardubické potravinářské průmyslovce, ale pan Laštůvka mi často říkal, jak moc ho mrzí, že syn nebyl nikdy do cukrařiny tak zapálený jako já. Když u mě rozpoznal talent a viděl můj zájem, rozhodl se začít mi předávat zkušenosti jako vlastnímu. Pozval mě do blízkého Štěpánova u Olomouce, kde mi ukázal svou bývalou soukromou – a tehdy již uzavřenou – dílnu a cukrářský obchod, rovněž zavřený. Býval součástí jeho domu, ale provozovnu mu znárodnili komunisti a téměř všechny stroje, velké mašiny, mixéry a spoustu dalšího cukrářského vybavení zkonfiskovali a vybavili jimi cukrářskou výrobnu učiliště, kde nás učil. Jak hrozné a smutné zároveň!
Nechali mu nicméně pár forem a něco ze speciálního cukrářského náčiní a on mě ve volném čase u sebe doma v uzavřené dílně doučoval například výrobu bonbónů, zmrzlin a dalších specialit, které se ve školní dílně neučily, jelikož podle komunistických představ do výuky nepatřily. Také mě podrobně zasvěcoval do různých cukrářských triků a tajemství, která si každý mistr hlídal, aby neunikla ke konkurenci. Moc jsem si toho pochopitelně vážil a postupně ze mě byl další člen rodiny.
