1. „Když si nebudeš držet talíř s polévkou, tak ti uteče.“
2. „Když si nebudeš mýt uši, vyrostou ti v nich brambory!“
3. „Když budeš zlobit, odnese tě čert!“
4. „Když si budeš sahat na pindíka, budeš mít chlupaté ruce!“
5. „Když se budeš furt koukat na televizi, budeš mít hranaté oči!“
6. „Když budeš jíst syrové těsto, nakyneš!“
„Když budeš dupat, tak se propadneš!“
„Když nespláchneš záchod, vyleze z něj strašidlo!“
„Nedávej si čepici na mokré vlasy, nebo ti slezou!“
„Když se budeš šťourat v nose,
naroste ti chobot!“
„Nedělej ksichty, zůstane ti to!“
„Neběhej, upadneš!“
„Když sníš pecky z melounu, vyroste ti v břiše meloun!“
Bramborové plantáže
Jonáš si na čistotu moc nepotrpěl. Maminka ho musela každou neděli honit po celém bytě, než ho dostala do vany, a vždycky potom byla celá mokrá, jako by se koupala taky. Umýt tělo ještě šlo. S vlasy už to bylo o dost horší. Ale uši? To ne! Jakmile se maminka snažila Jonášovi umýt uši, začal řvát jako tur a vyskočil z vany. Jak byl mokrý, tak byl kluzký a maminka ho pak nemohla chytit. Už to chtěla vzdát, že ho tedy mýt nebude, ať si klidně zůstane špinavý. Jenže paní učitelka Koláčková ho pak nechtěla pustit do třídy! Říkala, že do školy musí děti chodit pěkně čisté a voňavé, no prosím, to je hezké, ale ať si někdy přijde paní Koláčková zkusit Jonáše vykoupat sama.
Jednou v neděli to byl zase řev a divočina. Jonáš se ve vaně vzpíral, voda byla všude, jenom jako zázrakem ne na Jonášových
vlasech, obličeji, puse od zmrzliny a špinavých uších. Po namáhavém boji byl nakonec Jonáš vymydlený, pusa čistá, ani stopa po zmrzlině, vlasy taky umyté, jediné, co zbývalo, byly uši. Maminka seděla u vany celá mokrá a pohrozila mu: „Jonáši, ještě uši! Když si je nebudeš mýt, tak ti v nich vyrostou brambory!“
Jenže ten kluk znovu utekl a už se nenechal chytit. Maminka po souboji u vany odpadla a spala dřív, než by člověk řekl brambora. Zato Jonáš nemohl vůbec usnout!
Pořád myslel na brambory, jestli je to opravdu možné a co všechno by s nimi mohl dělat.
Brambory totiž miloval! Měl je rád šťouchané do kaše, brambory
s tvarohem, bramborový knedlík, brambory na loupačku, pečené, brambory na sladko, bramboráky a nejlepší polévka byla
samozřejmě bramboračka. Vidina bramborové plantáže, sice ne přímo pod nosem, jak se říká, ale v uchu, ho úplně nadchla!
Uši si proto přestal mýt úplně a trpělivost přinesla ovoce, teda brambory. Za pár týdnů mu z nich začaly růst zelené rostlinky, byly
čím dál tím větší a větší a pak na nich vyrazily dokonce krásné bílé
květy. A po květech uzrála úroda! Jonášovi z uší rostly dva velké
zelené keře, které se odborně nazývají lilek brambor, a ty byly obsypané krásnými bramborami. Maminka Jonáše už nenutila, aby si umyl uši, místo toho ho vždycky poprosila, ať jí sklidí pár čerstvých
brambor, když potřebovala na vaření.
V zimě, když mrzlo a na polích nic nerostlo, si Jonáš svoje
bramborové pole schovával pěkně pod čepicí, takže měl čerstvé brambory po celý rok.
Bramborám se v uších dařilo tak dobře, že celá Jonášova široká rodina měla plné sklepy, špajzy a spižírny brambor. Dokonce i paní
učitelka Koláčková přimhouřila oko nad tím, že je Jonáš věčně
od hlíny a z uší mu trčí dvě křoviska, protože čerstvá brambora s tvarohem a máslem, to byla její slabina.
Čertovina
Josefína nebyla zlobivá, byla prostě divoké a neposedné dítě. Všude
chtěla být první a bylo jí všude plno. Maminka za Joskou pořád
běhala, lovila ji za nohy, když někam po hlavě skočila, a chytala ji do náruče, když zrovna odněkud padala. Celý den byl takový malý velký maraton o život!
Maminka z toho občas ztrácela nervy, jak sama říkala. Josefína nechápala, jak může ty nervy pořád ztrácet, proč si je nedá třeba do nějaké kapsičky na krk nebo proč si na ně nedává větší pozor. Když by takhle pořád něco ztrácela ona, tak dostane pěkně vyhubováno.
Jednou večer, když se mělo už dávno spát a Pepi chtěla doma
ještě postavit bunkr, maminka zase ztratila nervy. Byla už opravdu unavená, proto zakřičela: „Pepi, když budeš takhle zlobit, odnese tě čert!“ Chytla si pusu hned, jak to z ní vylétlo, ale pozdě! Než bys řekl švec, v obýváku na koberci po pratetě Vilmě stál čert, čapnul Josefínu a odnesl si ji. Kam? To nikdo nevěděl!
Chudák maminka s tátou spát rozhodně nešli, vzali si čelovky a všude Josefínu hledali. Ta byla mezitím hluboko v podzemí, v samotném pekle. Jestli si myslíte, že tam plakala nebo se bála, tak byste se nemohli víc splést. Joska tam byla spokojená. Čerti byli skvělí, byla s nimi strašná sranda, akorát byli trochu špinaví a smrdutí, ale to nebylo nic, co by se nedalo vyřešit. Josefína strávila v pekle s čerty jenom pár dnů a už tam udělala obrovský kus práce. Každý čert nafasoval smetáček a společně vymetli celé peklo, přitom je naučila hrát na schovávanou a taky stavět bunkry. Ještě odblešila samotného Lucifera, rozčesala mu kožich
a všichni čerti si ji zamilovali, protože jim večer vyprávěla pohádky, jako jí doma vyprávěla její maminka. Právě po mamince se jí ale
děsně stýskalo. Tak se rozloučila s celým peklem, Luciferem a všemi
čerty, protože se musela vrátit domů za mámou a tátou, jelikož ten stesk se už nedal vydržet.
Když ji čerti přinesli zpátky domů, máma byla ta nejšťastnější
máma na celém světě. Ještě několik dnů poslouchala napínavé
vyprávění, co všechno Joska zažila, kdo všechno v pekle bydlí,
a měla radost, jak je Josefína statečná holka, co si umí poradit.
Protože se ale Josce po čertech stýskalo, máma domluvila, že si ji
každý čtvrtek po obědě ze školky vyzvedne sám Lucifer a místo do baletu půjde tancovat s čerty do pekla. Dobře věděla, že Pepi jim
tam pokaždé uklidí, odbleší je a domů se vrátí unavená na celý týden.
Vesty „U Edy“
Eda byl hrozně zvědavý kluk. Zajímalo ho úplně všechno – jak
můžou letadla létat, jak vyvážejí popeláři popelnice, jak holubi
oždibují rohlíky, jak fungují auta, mopedy nebo rádia. Všechno si chtěl prohlédnout a na všechno chtěl sáhnout. Stejně tak ho ale
zajímaly jeho uši, nosní dírky, vlasy a hlavně pindík!
Maminka mu říkala, že má dělat, jako by žádného pindíka
neměl, ale cožpak to snad šlo? Taková záhadná žížala, kterou má přidělanou k tělu. Navíc s ní v zimě mohl kreslit žluté obrázky do sněhu, v létě zalévat stromy v lese nebo mezi jehličím udělat malý potůček. Byla to prostě parádní věc! Máma mu určitě jenom závidí, kdyby sama nějaký pindík měla, tak by ho chtěla taky prozkoumat.
Jednou v létě u bazénu si říkal, jestli by pindíka nešlo náhodou utrhnout, že by ho půjčil ségře, která chudák taky žádný nemá, ale utrhnout nešel. Ať tahal sebevíc, pořád tam držel.
Maminka to viděla a hartusila: „Edo! Nech zas toho pindíka! Když si na něj budeš sahat, budeš mít chlupaté ruce!“
To by bylo, aby to zvědavý Eda nezkusil, takové lákadlo, chlupaté ruce! Zatahal za pindíka ještě jednou, ale nic se nestalo.
Další ráno ho vzbudilo strašné horko! Venku teprve vycházelo sluníčko, takhle brzy se nikdy nebudil, okno bylo otevřené, ale to horko, co to má být? Ruce měl pod pyžamem v jednom ohni, musel si okamžitě sundat pyžamové tričko, a když se svlékl, nevěřil
svým očím!
Od ramen až po zápěstí měl ruce chlupaté tak, že tolik chlupů
viděl snad jenom v zoologické zahradě u goril. Nejdřív si s tím
s maminkou nevěděli rady, v tričkách mu bylo vedro, nejradši chodil, jak se říká, nahoře bez. Zpočátku z toho byl poněkud nesvůj, ve
škole se paní učitelce nezdálo, že tam chodí žák bez trička. Proto začal nosit tílka, to bylo na podzim a začátek školního roku úplně ideální. Spolužáci ve škole jeho chlupy obdivovali a holky mu z nich občas pletly copánky, česaly je a dělaly s nimi různé holčičí blbosti.
Jenže pak začalo sněžit a Edovi v tílku byla zase zima. Tak objevil geniální kousek oblečení – vestu! Ta totiž vyřešila úplně všechny
jeho problémy. Bylo mu teplo na tělo, ale ruce zůstaly volné, mohl s nimi něco dělat a zároveň větrat, takže se nikdy nepřehřály.
Když trochu povyrostl, založil si na svých chlupatých prackách podnikání. Na náměstí si otevřel prodejnu nátělníků a vest. Protože nebyl zdaleka jediný zvědavý klučík, zákazníci se mu jenom hrnuli.
Pro vesty od Edy si jezdili chlapíci s chlupatýma rukama ze širokého okolí a všichni si je nemohli vynachválit!
Větrná stanice
Hermína je dnes velevážená paní, největší znalkyně počasí ve střední Evropě. Je šťastná, že může dělat takovou práci, ale vždycky to tak nebylo.
Jako malá měla takovou vášeň, že ráda lovila holuby v nose!
Občas, když se máma s tátou nedívali, nějakého i snědla. Maminka to neměla ráda, přála si, aby radši svačila jablko nebo mrkev. Ostatní děti ve škole se Hermíně posmívaly a nechtěly ji držet za ruku, když se šlo ve dvojicích na oběd, protože se šťourá v nose.
Protože maminka věděla, že kamarádi jsou děsně důležití, skoro tak důležití jako máma s tátou, chtěla ji zlozvyku odnaučit. Jednou, když zrovna lovila obrovského holuba, který se usídlil až úplně vzadu a nešel vydloubnout, maminka prohlásila: „Hermíno, když se budeš šťourat v nose, naroste ti chobot!“
Jak maminka řekla, tak se stalo. Najednou v kuchyni stála holčička s nosem, který jste viděli snad jenom u slonů v zoologické zahradě.
Život s chobotem nejdřív nebyl žádný med. Když dostala rýmu nebo
jen nastydla a pšíkla si, tak to byly rány jako z děla! Až se otřásala celá bytovka. Holuby v něm ale už nelovila a díky chobotu měla ve škole plno kamarádů, protože uměla parádní vodotrysk. Vždycky si nabrala plný chobot vody a dělala kamarádům fontánu, pod kterou mohli v létě probíhat.
Pak Hermína vyrostla, stala se z ní dospělá paní, ale nějak
nevěděla, co by s takovým dlouhatánským chobotem mohla dělat
za práci. Zkoušela všechno možné – rozvážela pizzu, ale když si
otevřela okénko, fouklo jí do auta, chobot začal strašně vlát, zakryl
jí oči a ona se vybourala. Jako prodavačce u pultu s lahůdkami
se jí chobot věčně máčel ve vlašáku a některým zákazníkům se navíc
nelíbilo, že chobotem nabírá i gothaj.
Zkusila jít pracovat do zoologické zahrady ke slonům, že si třeba
budou rozumět, když mají choboty. Ale při krmení se jim všem zauzlovaly.
