@ADHD_LOVE: JAK TO VŠECHNO ZA Č ALO
Dobr( den. Tě)í mě, že se potkáváme. Jmenuju se Rich. Spolu se svou ženou Rox spravuju na sociálních sítích účty ADHD_Love. Za poslední rok zaznamenala na)e videa 200 milion. zhlédnutí a vybudovali jsme komunitu zájemc. o to, jak vypadá skute!ný život s ADHD. Pokud nemáte námitky, rád bych vám pověděl něco málo o tom, jak to v)echno začalo.
Jednou večer jsem se otočil ke své ženě a zeptal se, jestli si zavedla tampon. Ptát se partnerky na něco takového je asi trochu divné. To jako vážně? myslíte si patrně. Fakt dost divná otázka, jako by ji chtěl mít úplně pod kontrolou – !lověk vidí rudě (jak příhodné!), když o takových případech slyší.
Za normálních okolností bych s vámi souhlasil. Když si ale vezmete někoho, kdo má ADHD, časem začnete takové otázky klást.
Abyste tomu rozuměli: má žena zapomíná, že každ( měsíc krvácí. Navzdory připomenutím, která má nastavena už téměř dvě desetiletí, je pro ni každá menstruace, jako by to bylo poprvé. „Ouha!“, řekne mi vždycky, „mám menzes.“ Pak se na mě podívá s vydě)en(m v(razem, jako by tomu ani nevěřila.
Před několika lety jsme nav)tívili dobrodružn( park Go Ape a cyklus se jí ozval, zrovna když jsme byli uprostřed náročného fyzického tréninku a lezli jsme po stromech. Nemohli jsme
slézt dol., a už v.bec jsme neměli možnost skočit do nejbliž)í drogerie. Prostě jsme si s tou situací museli nějak poradit.
Prohledal jsem kapsy a na)těstí jsem měl balení papírov(ch kapesníčk.. „Pom.žou ti?“ zeptal jsem se a podal jí je.
„Určitě,“ řekla sebejistě. „Udělám si z nich trampon.“
Než jsem potkal svou ženu, slovo „trampon“ jsem nikdy nesly)el. Ve slovníku spisovného jazyka ho nenajdete, takže vám nezb(vá než věřit mé definici.
Trampon: podst. jm., m. r.; tampon, kter( si neurodivergentní ženy vlastnoručně rolují zpravidla z toaletního papíru, pokud si doma zapomněly hygienické pom.cky.
Má žena se syndromem ADHD si trampony vyrábí od střední )koly. A tak jsem ji ve venkovském prostředí hrabství Kent pozoroval, jak třicet metr. nad zemí provádí úkol svědčící o v(jimečné )ikovnosti a statečnosti. Nemohl jsem se v)ak ubránit dojmu, že to v)echno je tak trochu zbytečné.
V onom okamžiku jsem si předsevzal, že budu manželku každ( měsíc kontrolovat a upozor6ovat ji, že se menstruace blíží.
Stala se ze mě přátelská aplikace s plnovousem, která sleduje její cyklus a dohlíží na to, aby používala hygienické pom.cky značky Tampax, nikoli vlastní kutilské v(tvory.
Ale te7 zpátky k mé otázce ze začátku příběhu. Jakmile jsem se ženy zeptal, zda má tampon, otočila se a rozespale odpověděla: „Ano.“ Te7 už asi chápete, že jsem v(slech nemohl jen tak ukončit.
„M.žu se zeptat? Je to opravdov( tampon, nebo trampon?“
„Opravdov( tampon,“ odpověděla a na tváři se jí rozhostil téměř neznateln(, ale py)n( úsměv.
Vyře)eno, hotovo. Oba jsme poklidně usínali, když ona najednou zařvala: „ZLATO!“ a vymr)tila se do sedu. „Z téhle konverzace by byl skvěl( příspěvek na TikToku.“
Do p.lnoci chybělo jen pět minut. Sice už jsem skoro spal, ale musel jsem souhlasit, že tato příhoda by mohla uživatele sociálních sítí docela pobavit. „Skvěl( nápad, miláčku,“ řekl jsem. „Te7 se vyspíme a zítra si tam založíme účet.“
Sotva jsem to v)ak vyslovil, pochopil jsem, že tuto bitvu nemám )anci vyhrát. Má žena totiž měla v očích onen záblesk. Záblesk, kter( už mě v minulosti přinutil začít s přestavováním ob(váku ve dvě ráno, objednat pizzu, ačkoli jsme drželi dietu, a koupit ve)keré vybavení potřebné k založení firmy vyrábějící ozdoby z pryskyřice. Tento záblesk znamená: „Zapome6, že p.jdu spát. Musí se to udělat hned.“
Naučil jsem se, jak se u své ženy vypořádat s jist(mi aspekty ADHD. Odmítám mít například v ložnici „haldi)tě“ (chaotickou hromadu pohozeného oblečení), tlačím ji k tomu, aby se sprchovala častěji než jednou za t(den, a spravuju v)echny na)e kreditní karty kv.li tomu, že v uplynul(ch letech se jí podařilo nasekat dluhy ve v()i, která by opodstat6ovala osobní bankrot. Ale ten záblesk? Nemám )anci. V takovém okamžiku je jako Muhammad Ali. Nezastavitelná. Neporazitelná.
Posadil jsem se v posteli a smiřoval se se svou porážkou.
Po patnácti minutách superrychlého brainstormingu byl na světě ná) tiktokov( účet ADHD_Love a zájemci mohli zhlédnout první video s názvem OPRAVDOV8 TAMPON. Oba jsme byli
vyčerpaní, a tak jsme se uložili ke spánku, aniž jsme tu)ili, že to, co jsme právě provedli, navždy změní chod na)ich život.. 9e video o tom, jak si má žena sama vyrábí tampony, bude virální, že budeme pokračovat v tvorbě obsahu s tematikou ADHD a!že kolem sebe vybudujeme komunitu čítající miliony sledujících.
A!že to rozhodnutí povede v konečném d.sledku k tomu, že te7 v rukou držíte tuto knihu.
Vzdáváme tedy hold ADHD. A také onomu záblesku v očích mé ženy.
ÚVOD: PRO Č VŠICHNI BRE Č Í?
Jednou z nejpodivněj)ích věcí, která se nám oběma od lo6ska stává, je to, že nás lidé, kteří nás viděli na sociálních sítích, začali zastavovat na ulici. Vždycky si uvědomíme, že to, co vytváříme, sledují lidé z masa a kostí. Ale )okovalo mě, že vět)ina lidí, které potkáváme, se rozpláče.
Připadá mi to divné, protože bych řekl, že ná) účet by se dal popsat jako komediální. Pojali jsme to tak, aby to bylo legrační. Netvrdím, že v některém z nás se skr(vá nová bavičská hvězda (pokud jste v)ak viděli taneční pohyby, které má žena provádí v pyžamu před spaním, možná byste si to mohli myslet), ale celkově vzato zachycujeme nevážné momentky ze svého života a dělíme se o ně na internetu. Proč teda v)ichni brečí?
Když se nám to stalo poněkolikáté, nevydržel jsem to. Pomalu jsme se vzdalovali od dívky, která nás zastavila v Canterbury, a já jsem se otočil k!ženě a zaraženě za)eptal: „Lásko, proč brečela? :ekl jsem něco nevhodného?“
9ivot mě naučil, že neurodivergentní lidé jsou velice citliví. Nemyslím to tak, jak to chápe vět)ina společnosti, tedy negativně, jako přecitlivělost. Myslím to tím nejlep)ím možn(m zp.sobem. Neurodivergentní lidé, které znám, jsou nefal)ovaně napojeni na sebe a své okolí, a tak když někdo z nich začne plakat, upřímně se ptám, co jsem provedl.
Má žena díky ADHD samozřejmě přesně věděla, proč ta dívka i v)ichni ostatní pláčou. Skoro jako kdyby hovořili stejn(m jazykem, nepsan(m dialogem pochopení, kter( má paradoxně p.vod v tom, že je jejich okolí cel( život nechápe. Věděla, proč pláčou, protože je jednou z nich.
Nyní vám tedy chci představit Rox, svou manželku, která má ADHD.
SEZNAMTE SE S MOJÍ ŽENOU
A JEJÍ DIAGNÓZOU
Ahoj. Jmenuju se Rox a jsem manželka s ADHD! Tě)í mě, že si s vámi m.žu povykládat. Nejdřív běžte vytáhnout prádlo ze su)ičky, a až se vrátíte, navážu tam, kde Rich přestal, a vysvětlím vám, proč lidé, se kter(mi se potkáváme, roní slzy.
Je za tím stud. Stejn( stud, kter( jsem cítila cel( sv.j život, dokud jsem v třicátém )estém roce svého života neusly)ela diagnózu ADHD, načež jsem se stala součástí neuvěřitelné internetové komunity sestávající z lidí jako já. Pamatuju si, jak jsem na TikToku poprvé viděla video o symptomech ADHD, je)tě než jsem věděla, že se mě to t(ká. Z očí mi vytryskly slzy. Poprvé za cel( sv.j život jsem si uvědomila, že m.j vnitřní monolog a mé zvlá)tní, velmi neobvyklé zápasy zažívá i někdo jin(. Pamatuju si, že mě úplně ohromila tato slova: Proboha, nejsem v tom sama.
Dospívání s nediagnostikovan(m ADHD mě na řadu let zlomilo. Neustále jsem byla rozpolcena mezi zoufalou touhou naplnit potenciál, kter( jsem měla jako „nadané dítě“, a pocitem studu z toho, že si nezvládnu ustlat postel, vyprat prádlo nebo se postarat o své finance. Když vás jeden rok po druhém neodbytně provází pocit selhání, stanete se bytostí se sebeúctou pod bodem mrazu. Cítíte zoufalost z toho, že a; se snažíte, jak chcete, nedokážete mít sv.j život pod kontrolou. Vnímáte, že vás rodina odsuzuje: jste černá ovce, packal, ta, která nikdy nic nedotáhne, ta, která pořád chodí pozdě, ta, ze které nikdy nic pořádného nebude… Stane se z vás člověk, kter( se za sebe
stydí. Tu)íte, jak žijí lidé, kteří se za sebe stydí? Napovím vám: nebezpečně. Pití, drogy, sex, nakupování. Cokoli, co přebije bolest z bytí sám sebou. Nemusím asi zmi6ovat, že tyto strategie přiná)ejí dočasnou úlevu, ale v konečném d.sledku vás srazí do je)tě vět)ích temnot.
O některé veselé momenty se te7 m.žu podělit, protože jsem nějak přežila ty ponuré. Ty, které nikdy nebudu sdílet na internetu, protože jsem během nich bez přehánění bojovala o to, abych z.stala naživu. Pamatuju si, že jsem seděla v bytě tmavém jako noc, protože mi kv.li pozdní platbě vypnuli elektřinu, a byla jsem obklopena prázdn(mi lahvemi od alkoholu, kter( jsem si naordinovala proti úzkosti, a doufala jsem, že ta bolest ustane.
Možnost vytvářet obsah a oslovovat lidi, kteří možná trpí stejně jako já kdysi, je obrovská v(sada. Mám mimořádné )těstí, že jsem mohla absolvovat terapii, že abstinuju a!že jsem potkala toho nejskvělej)ího partnera. Abych se ale vrátila k tomu, o!čem mluvil Rich, nejsem překvapená, že když potkáme někoho jako já, často se rozpláče. Znám pochmurné noci, které si museli lidé s diagnózou ADHD prožít – často osamoceni. Znám stud, kter( m.že vyvěrat ze života bez diagnózy, a znám i absolutní úlevu po zhlédnutí 30sekundového videa, když jsem se poprvé za třicet let mohla nadechnout, protože v tom nejsem sama.
JAK Č ÍST TUTO KNIHU
Tato kniha zkoumá desítku symptom.. Těch hlavních deset symptom., které vám vyjedou, když do Googlu zadáte „symptomy ADHD“ – zapomnětlivost, impulzivita, problémy s penězi a podobně.
Když se s těmi symptomy seznamujete – a; už na stránkách zdravotnick(ch institucí, nebo pomocí internetov(ch mem.!–nezískáte úplnou představu o tom, s!čím se lidé s ADHD pot(kají. Seznamy jednoslovn(ch příznak. jsou velice vágní a!člověka svádějí ke kli)ovit(m reakcím jako tato: „No jo, ale to sedí na každého druhého.“ Jistě, každ( druh( m.že b(t poněkud zapomnětliv(. Ztratil ale každ( druh( za POSLEDNÍCH 2EST MĚSÍC= osm pár. sluchátek k iPhonu?
V této knize chceme ke každému z těchto symptom. přidat autentické, potupné osobní příběhy. Nezastavíme se před žádn(m tabu – včetně trampon.. Přečtete si o těch největ)ích trablech, se kter(mi se peru, o tom, jak jsem na)la zp.sob, jak si se sv(m ADHD poradit, a o tom, jak jsem se sv(m partnerem navíc dokázala vytvořit hřejiv(, bezpečn( rodinn( život pln( soucitu a!často i pln( legrace. Chceme, aby se to podařilo i vám.
Nutno poznamenat, že není ADHD jako ADHD. Mé symptomy se mohou li)it od těch va)ich. Tím, že hovořím o těch sv(ch, nechci popírat ty va)e. Sdílíme s vámi, co jsme prožili, protože chceme zmírnit stud, kter( provází život s ADHD. Chceme
lidem s tímto syndromem i jejich partner.m ukázat cestu ke );astněj)ímu, propojeněj)ímu žití.
Ke každému symptomu vám povím anekdotu, mnohdy z temn(ch dní před diagnózou. Vysvětlíme vám také, jak te7 spolu k těmto symptom.m přistupujeme. Zase a znovu se budeme vracet ke dvěma zásadním nástroj.m: ke schopnosti nesoudit a k soucitu.
Síla těchto nástroj. je nepopiratelná. Já jsem se třeba cel( život trápila tím, že nejsem schopná ustlat si postel. Častovala jsem se kv.li tomu těmi nejhor)ími nadávkami. Blbá, budižkni!emu, naprostý břídil a nehorázná ostuda. Dost mi nakládali i ostatní: „Ale no tak, ustlat postel přece není žádná věda. Nedělej s tím takové ciráty a prostě přiznej, že jsi líná.“ Mimořádné hlá)ení: Pokud si budete v)těpovat pocit studu nebo to dovolíte ostatním, nikdy se tím nic nezlep)í. Ztrap6ování z vás neudělá v(konněj)ího člověka. Samostatně stlát postel jsem se naučila, teprve když mi Rich ukázal, jak se to dělá správně, a při několika prvních pokusech stál vedle mě, abych to mohla odkoukat. Nikdy se mi nesmál, že mi je přes třicet a nemám tu)ení, jak zvládnout něco tak neuvěřitelně jednoduchého, a nikdy nezpochyb6oval, že je to pro mě opravdu těžké. Naslouchal, a poté mi pomáhal.
Pokojská v luxusním pětihvězdičkovém hotelu ze mě v nejbliž)í budoucnosti nebude, ale ráno se mi vět)inou podaří pěkně ustlat a je to skvěl( pocit. Soucit a schopnost nesoudit dokážou přivodit pozitivněj)í změnu než kritika a posmívání.
Také Rich se podělí o své reálné zku)enosti s m(mi symptomy.
Poví vám, jak se s někter(mi aspekty mého chování vyrovnával, než jsem se dozvěděla diagnózu, a jak si počíná te7, když ví, že mám ADHD. Nem.žu nezmínit, že si také dal dost záležet na tom, aby si nastudoval, jak podporovat neurodivergentního partnera. Byla bych ráda, kdyby každ( neurodivergentní
člověk měl vedle sebe někoho, kdo se o něj takto stará. Těžko
nacházím slova, jež by vyjádřila, jak jeho láska přispívá k hojení ran, které zanechaly dlouhé roky, kdy jsem si připadala naprosto neschopná.
A; už jste v pozici partnera, rodiče či kamaráda, doufáme, že se nejenže dozvíte, jak nejlíp pomáhat svému adh7ákovi, ale že také pochopíte, že velice d.ležití jste i vy, va)e prožitky, emoce a těžkosti. Tato kniha není jen o tom, jak podporovat člověka s ADHD. Je to kniha o tom, jak takového člověka milovat i se v)emi jeho mouchami, a o nástrojích, které každ( z nás m.že používat, abychom pro v)echny, kter(ch se ADHD t(ká, vytvořili zdrav( a!);astn( domov.
Bez ohledu na to, zda se do knihy zaberete a zhltnete ji za pří)tí dvě hodiny, nebo zda se připojí ke kupě nepřečten(ch knih a konečně si ji prolistujete v roce 2034, až se budete stěhovat, věříme, že na těchto stránkách objevíte něco hodnotného. Doufáme, že si budete připadat mí6 osamocení. Z hloubi srdce vám děkujeme, že jste tady.
Rox a Rich
SYMPTOM Č . 1:
ZTRÁCENÍ D Ů LEŽITÝCH V Ě CÍ
Aneb „Milá!ku, nevíš, kde mám peněženku?“
Autorka: Rox
Za život už jsem ztratila spoustu věcí. Ve)kerou klasiku: třináct telefon., osmnáct peněženek, dva pasy. Kv.li poslední uvedené položce jsem nejenže při)la o dovolenou, ale navíc jsem si vykoledovala varovn( dopis od Jejího veličenstva královny Alžběty. Kdo by byl řekl, že cestovní pasy jsou majetkem královského dvora? Nedokážu spočítat, kolikrát jsem postávala před r.zn(mi domy, kde jsem zrovna bydlela, protože jsem se nemohla dostat dovnitř, a tak jsem se dvěma procenty baterie volala zámečníkovi a zárove6 jsem se snažila rozpomenout, jestli mám na své přečerpané kreditce dost peněz na zaplacení. Jednou jsem jich dost neměla, a tak jsem přenocovala na prahu.
Vždycky když jsem si uvědomila, že jsem ztratila něco d.ležitého, zaplavil mé tělo siln( koktejl umíchan( ze stresu a hanby. Když mi do)lo, co jsem provedla, měla jsem pocit, že se mi propadl žaludek, cítila jsem, jak mi rudnou tváře, měla jsem slzy v očích a stažené hrdlo. Už zase. Kdykoli se mi to stalo, nadávala jsem si za svou nepozornost a hloupost a v duchu jsem na sebe ječela v naději, že to nějak(m zp.sobem zamezí dal)ímu ztrácení věcí v budoucnosti. Samozřejmě to nefungovalo…
Chci vám říct o své nejsmutněj)í ztrátě. Při)la jsem o dopis, kter( mi napsala maminka, když umírala. Nemám tu)ení, kde přesně jsem ho ztratila, ale bylo to během stěhování, což jsem
mezi dvacítkou a třicítkou absolvovala několikrát. Těžko m.žu popsat, jakou bolest mi ztráta toho dopisu zp.sobila. Nenáviděla jsem se do hloubi du)e za to, co jsem udělala – za to, že jsem si nepohlídala něco tak cenného, co už nikdy nedostanu zpátky.
Poslední slova, která mi adresovala maminka. Měla jsem pocit, že jsem stra)ná, odporná dcera. Z těchto okov. sebenenávisti jsem se začala vyma6ovat teprve poté, co mi lékaři sdělili, že mám ADHD.
Kdykoli si na ten ztracen( dopis vzpomenu, zachvátí mě neuvěřiteln( smutek a chce se mi brečet. Te7 už na sebe ale v duchu neřvu, n(brž se zhluboka nadechnu, uvědomím si ten smutek a dopřeju si soucit.
:íkám vám to, abych na vás mohla vykřiknout: „Vždy( já ty věci neztrácím schválně!“ Mám pocit, že to ze sebe musím vyřvat, abych vám dokázala, jak moc mě bolí, že ztrácím věci, a abyste pochopili, že to fakt nedělám záměrně, protože vět)inu mého života nade mnou lidé převraceli oči a!říkali mi, že jsem nepozorná, lehkovážná a nemám k ničemu respekt. Takže tady jsem, sdílím s vámi svou nejhlub)í bolest a doufám, že mi odpustíte mé hříchy. Míra nepochopení a odsudk., jaké se mi dostává od ostatních, a kruté reakce někter(ch lidí mě dovedly do velmi bezútě)n(ch končin. Mám na k.ži jizvy, které mi to nepřestávají připomínat.
Když jsem se začala seznamovat s ADHD, ta ochromující sebenenávist a ty zoufalé pokusy ospravedlnit svou zapomnětlivost postupně ztrácely na intenzitě. Pomalu, ale jistě jsem opou)těla příběh o osobním selhání a posouvala jsem se k sebeporozumění. Moment, pomyslela jsem si. Takže vlastně říkám pravdu? Opravdu nezapomínám schválně? M)že to mít nějaký d)vod? Bylo to, jako bych se cel( život dusila a náhle mohla znovu d(chat. Pochopila jsem, že jsem v pořádku. 9e nejsem porouchaná. Nepotřebovala jsem dal)í soudy nebo v(čitky. Potřebovala jsem
terapii a velkou dávku soucitu. Právě to pro mě byla nejv(znamněj)í součást diagnózy: zbavila jsem se studu, kter( mě celoživotně paralyzoval.
Diagnóza sama o sobě pochopitelně neumí kouzla. Z mistryně světa v sebenenávisti ze mě máchnutím proutku neudělala nedílnou součást brigády sluníčkov(ch lidí. Te7 jsem ale měla nov( vnitřní příběh, když jsem něco nemohla najít. Diagnóza neznamená, že přestanete ztrácet věci. Nepiju a jsem ve vztahu s!člověkem, kter( mě ze v)ech sil podporuje, mám za sebou skvělá terapeutická sezení… a pořád pravidelně ztrácím věci. Za posledních )est měsíc. jsem například při)la o tři peněženky. Ta první, limetková s překrásn(m gravírováním, kterou mi Rich dal k Vánoc.m, z.stala někde na nádraží London Bridge. Budiž jí země lehká. Rich to vzal dobře a s pochopením a koupil mi novou peněženku. O tu jsem při)la o pár t(dn. později někde kolem nádraží Kings Cross. Pápá. Rich byl opět laskav( a chápav(. Čímž se dostáváme k peněžence číslo tři. Zbystřete, bude to napínavé.
Jela jsem vlakem do Brightonu, kde jsem se měla potkat s Richem, až skončí v práci, když vtom mě přepadl d.věrně znám( pocit: nefalšovaná panika. U v(chodu z nádraží jsem začala zběsile prohledávat kapsy a ta)ku. Zrychlil se mi tep, do tváří se mi vehnala horkost a cítila jsem, jak ve mně bublají emoce, jelikož jsem ztratila dal)í peněženku. Rozplakala jsem se a skoro jsem se nemohla nadechnout. Zavolala jsem Richovi, kter( na místo srazu dorazil před smluven(m časem, což je pro něj typické, a už na mě čekal před nádražím. Chvějícím se hlasem jsem mu vysvětlila, co se stalo. Uklidnil mě, při)el a na)el mě a koupil mi novou jízdenku (u nás v Británii musíte ukázat jízdenku, abyste se dostali ven z nádraží!), provedl mě turnikety, a pak mě dobr(ch deset minut pevně držel v objetí, zatímco jsem mu bulila na rameni a opakovala jsem: Já jsem tak blbá, tak strašně blbá. :ekl mi, že nejsem blbá, a pomilionté mě ujistil, že
se nic dramatického neděje. Kolemjdoucí na stanici Brighton si patrně mysleli, že se rozcházíme. Netu)ili, že takto někdy m.že vypadat život s ADHD.
Když jsem se uklidnila, navrhl Rich, že místo drah(ch peněženek bych možná mohla mít nějakou levněj)í. :ekl také, že vět)inu m(ch karet i pr.kaz totožnosti by u sebe mohl mít on, takže pokud bych zase ztratila peněženku, stačilo by požádat o novou platební kartu. B.h ho pochval. Nikdy na mě neřval, nikdy mě neshazoval. Pomohl mi zpracovat m.j pocit studu, a poté při)el se strategiemi, jak mi pomoct. V okamžiku, kdy pí)u tuto knihu, m.žu říct, že už čtyři měsíce jsem peněženku neztratila. Zavolejte vydavateli Guinnessovy knihy světov(ch rekord. v oblasti ADHD!
UŽITE Č NÉ TIPY
Asi to v)echno znáte: od)krtávání položek na mentálním seznamu ADHD, když odcházíte z místnosti, dveře polepené lístečky, které vám připomínají, co si máte vzít, speciální kapsička na klíče… Internet je pln( praktick(ch strategií, jak přestat ztrácet věci. Upřímně řečeno, na mě žádná z nich nefungovala. Možná den nebo dva, ale pokaždé jsem brzy zapomněla, co musím dělat, a nejenže jsem nadále ztrácela věci, ale zárove6 jsem si připadala hrozně kv.li tomu, že se těmi tipy neřídím, jak mám. Dvojí porce studu. Ne, díky.
A tak na to jdeme jinak. Máš ADHD, a tak prostě budeš ztrácet věci.
Zkusme to tedy zařídit tak, abys ztrácela ty mí6 d.ležité. Přijetí je velmi často klíčem k tomu, aby se člověk cítil líp. Přijetí, že budete ztrácet věci, znamená, že se sebou nebojujete, že se neoddáváte sebemrskačství. Víte, co se stane, když přestanete svádět vnitřní souboje a nadávat si? Ztrácíte mí6 věcí! Kouzlo!
Tady jsou vyzkou)ené tipy, které opravdu fungují:
PRYČ SE STUDEM: Když něco ztratíte, je to vážně hrozn( pocit.
Hlavně pokud jste při)li o něco, co bylo opravdu d.ležité. Stres a pocit viny ze ztráty jsou samy o sobě dost bolestivé. Nemusíte se bičovat nebo trestat. A neměl by to dělat ani nikdo jin( kolem vás. Neztratili jste tu věc, protože byste to chtěli. Byli byste mnohem rad)i, kdybyste ji neztratili, a je to fakt stra)ně nepříjemné. Takže se nenechejte )ikanovat – ani sebou samotn(mi.
Máte ADHD. Stává se vám, že něco ztratíte. Je to v pořádku. Nejste pří)ern( člověk.
ZKUSTE DOSTAT POD KONTROLU SVÉ EMOCE: Pokud ztratíte něco d.ležitého, m.že to na vás b(t emočně příli) a m.žete mít pocit, že to nezvládáte. Když si adh7ák třeba zabouchne dveře, v návalu emocí zažívá symptomy podobné záchvatu paniky. Jakmile cítíte, že se na vás valí taková vlna rozru)ení, zkuste se uklidnit pomocí dechu. D(chejte zhluboka z břicha, použijte techniku nádechu a v(dechu na osm dob a dělejte to tak dlouho, jak potřebujete. Ucítíte, že se va)e tělo začíná uklid6ovat. Pomal( dech signalizuje va)emu nervovému systému, že nejste v nebezpečí, a pom.že vám dostat se zpátky do normálu. Až budete trochu klidněj)í, budete moct do ře)ení situace zapojit logiku.
OMEZTE STRES: Stres projevy ADHD zhor)uje. Mějte se obzvlá); na pozoru, pokud cítíte, že se vás zmoc6uje stres či úzkost. Spěcháte na vlak? Zvy)uje se riziko, že něco ztratíte nebo zapomenete. Zpomalte, případně zkuste dechové cvičení z předchozího odstavce a naslouchejte svému tělu. Uvědomte si, co vás vyvádí z pohody, a dopřejte si v takov(ch situacích trochu víc času.
NATÁHNĚTE ZÁCHRANNÉ SÍTĚ: Nechejte náhradní klíč u některého ze soused., poři7te si náhradní simku, noste s sebou nabíječku na mobil, nelitujte těch pár )up. měsíčně za poji)tění telefonu, nechávejte doma pr.kaz totožnosti a cenné předměty,
pokud je nemusíte mít s sebou. Osekejte seznam d.ležit(ch věcí, které si musíte pamatovat. Když už něco ztratíte, snažte se, aby to bylo něco mí6 d.ležitého.
„Není problém. Zablokuju ti karty.“
Autor: Rich
Tuto knihu s Rox pí)eme po čtyřech společně prožit(ch letech. Za tu dobu ztratila devět pár. sluchátek k iPhonu. V osmi případech to byly modely, které se prodávají asi za třicet liber, což není tak zlé. Devát( pár ale byla sluchátka s aktivním potlačením hluku, která jsem jí koupil k Vánoc.m za 250 liber. Au.
Když Rox ze začátku něco ztratila, opravdu mě to )tvalo, obzvlá); pokud to byl dárek nebo pokud to bylo moje. Kdyby jí na mně fakt záleželo, mumlal jsem si pro sebe, přece by na ty věci dávala větší pozor! Dokázalo mě to vážně rozhodit. Jenže i když jsem se snažil nedávat to na sobě znát, Rox dokáže číst mé emoce, jako bych byl otevřená kniha, a pozná to. Představte si tedy tuto
scénu: Právě mi sdělila, že ztratila drahá sluchátka, která jsem jí koupil. Třesou se jí ruce i hlas, je rudá ve tváři a evidentně se stra)livě stydí. Vnímám, jak ve mně vzlíná vztek, a zdráhám
se uvěřit, že se jí to stalo znovu: opravdu to vypadá, jako že to dělá schválně. Oba se cítíme sami a nepochopení. Abyste věděli: v této situaci jsme se ocitli mnohokrát, než Rox zjistila svou diagnózu.
Pro mě je dávat si pozor na své věci dost jednoduché. Mám dobrou pamě;, jsem systematick( a někde hluboko v mozku mám uložen( dokonal( přehled o tom, kde uchovávám d.ležité věci. Kdybych pořád ztrácel věci, nutně by to znamenalo, že to dělám schválně. Možná bych něco ztratil, abych někomu ublížil nebo protože si toho nevážím. To bylo jediné vysvětlení, které mi
dávalo smysl: skutečnost, že Rox pořád něco ztrácí, znamenala, že za tím musí b(t zl( úmysl. Protože takto funguje m)j mozek.
A to je ten klíč. M)j mozek. Ten je velmi odli)n( od jejího mozku
a projektovat si m.j zp.sob života v tomto světě do jejího je extrémně nespravedlivé. Na)e mozky jsou velmi odli)né: něco, co je pro mě velice snadné, jí připadá hrozně těžké. Podtrženo a sečteno: pokud se někdo s něčím pere, vztek a frustrace mu rozhodně nepomohou to zlep)it.
Když Rox zjistila svou diagnózu a oba jsme začali chápat, proč pořád něco ztrácí, nejenže ji to částečně osvobodilo od studu, ale velice to pomohlo také mně! Pochopil jsem, že neztrácí věci, protože jí na mně nezáleží nebo protože mě chce na)tvat, n(brž proto, že má ADHD. Najednou jsme byli členové téhož t(mu pracujícího na společném cíli: jak si vzájemně m.žeme pomoct se zvládáním této situace? Jak m.žeme přispět k vět)í pohodě toho druhého? Najednou jsem nestál v opozici k Rox, která ztrácí věci. Stál jsem vedle Rox a na)ím protivníkem byl jeden ze symptom. ADHD.
Od té doby usilovně pracuju na tom, abych nedával pr.chod frustraci nebo vzteku, když Rox zase něco ztratí, což je nevyhnutelné. Chce to nácvik a trpělivost, ale jsem py)n(, že m.žu prohlásit, že jsem se dostal do bodu, kdy jsou mou přirozenou reakcí vlídnost a soucit. Dostal jsem do hlavy nov( systém, kter( funguje. Nejprve sahám po srdečnosti a schopnosti zvládat emoce. Když Rox něco ztratí, je často silně vystresovaná a rozhozená. Povím jí, že je to v pořádku, obejmu ji a snažím se ji přimět k tomu, aby pořádně d(chala. Když pak cítím, že už se uklidnila, pom.žu jí s praktick(mi aspekty ztráty. Zablokuju jí třeba kartu nebo zavolám do restaurace, kde byla, a zjistím, jestli tam ztracená věc není. To v)echno je pro mě snadné a vím, jak na to, ale jí to m.že připadat nezvládnutelné.
To ale neznamená, že mé emoce z.stanou nevysly)eny. Dám
Rox najevo, že se mě dotkne, když ztratí něco, co jsem jí koupil, ale jdu na to laskavě a!řeknu jí to až poté, co se uklidní a co obstarám ve)keré praktické věci. M.že to znít takto: „Nebudu lhát – mrzí mě, že jsi ztratila peněženku, kterou jsem ti koupil, ale vím, že jsi to neudělala schválně a!že je to kv.li ADHD.“ Ona se vždycky omluví, přitulí se a ukonej)í mě.
Vytvořil jsem bezpečné prostředí, a tak Rox ví, že když něco ztratí, m.že mi okamžitě zavolat. To znamená, že jí m.žu pomoct a!že se nemusí trápit sama. Když se jí to stane, už se to u nás doma ře)í bez pocitu viny – a já si opravdu myslím, že díky tomu těch věcí ztrácí mí6. Te7 má například stejnou peněženku už čtyři měsíce a já jsem na ni vážně py)n(.
JAK PODPO Ř IT ADH Ď ÁKA, KTERÝ ZTRÁCÍ V Ě CI
Už je to tak: vá) adh7ák prostě občas něco ztratí. A m.žete vzít jed na to, že se kv.li tomu cítí hrozně. Doporučení, která následují, nepovedou k tomu, že přestane ztrácet věci. Jejich smyslem je ukázat vám, jak mu m.žete pomoct laskav(m a soucitn(m zp.sobem a zárove6 tak, abyste nepřicházeli zkrátka ani vy. Na vlastní k.ži jsem zažil, že když přijmete adh7áka, kter( ztrácí věci, a stojíte mu po boku, kdykoli se to přihodí, m.že to vést k tomu, že se mu takové patálie budou stávat mí6 často.
NEROZČILUJTE SE: Vá) adh7ák se už tak cítí dost mizerně a nemusíte mu je)tě nakládat. Ano, m.žete z toho b(t otrávení, ale zkuste v takov(ch situacích jednat laskavě. Adh7ák si pravděpodobně bude zpočátku připadat ztracen( a zahanben(, a tak mu musíte ukázat, že se nic dramatického neděje. Až se uklidní, m.žete mu dát najevo, co prožíváte vy, a nechat ho, aby vás utě)il. Pokud budete chtít racionálně diskutovat s něk(m, kdo je vyveden( z míry, odnesete si z toho )rámy oba dva.
ZKUSTE UKLIDNIT VZBOU:ENÉ EMOCE: Když adh7ák
něco ztratí, va)ím prvním úkolem je ho uklidnit. Zavolejte mu a ujistěte ho, že v)echno se vyře)í, nebo ho obejměte, když pláče nad dal)ím ztracen(m mobilem. Když mu budete s klidem a laskavostí stát po boku, pom.žete mu zvládnout emoce, které ho válcují.
POMOZTE S PRAKTICK8MI ZÁLE9
ITOSTMI: Pokud jste
tzv. neurotypik, jsou va)e praktické dovednosti pro adh7áka jako poklad. Když se projeví ADHD, m.žete mu pomoct zablokovat kartu, nahlásit )kodu poji);ovně nebo zavolat na ztráty a nálezy. To jsou vynikající zp.soby, jak adh7ákovi pomoct.
PRACUJTE NA :E2ENÍ SPOLEČNĚ: Popovídejte si se sv(m adh7ákem o tom, za jak(ch okolností věci ztrácí. Promyslete spolu strategie, jak ztráty zmírnit. Opravdu musí každ( den vytahovat pr.kaz totožnosti z peněženky? Nedal by se někde uložit náhradní klíč? Máte zásuvku, do které by se mohly ukládat d.ležité dopisy? Pokud přestanete válčit jeden s druh(m a namísto toho vytáhnete do boje proti symptomu společně, budete oba );astněj)í a jistěj)í v kramflecích.
