Pennyin příběh Můj muž Mike a ja mame velmi kvalitně oploceny zadni dvorek. Muselo to tak byt, protože naše dcera Abigail byla ve čtyřech letech přirozeně zvidavym ditkem a zajimalo ji uplně všechno. Jednoho dne si Mike spokojeně zahradničil na zeleninovem zahonku a Abigail si hrala na piskovišti. Vtom se naše fenka Eclipse rozštěkala, jako by se k nam chtěli vloupat všichni zlořadi světa. Okřikl ji, ale ona nepřestavala. Zničehonic se Mikeovi zjevila u nohy a chytila ho za nohavici. Ještě nikdy po nikom ani nechňapla. Snažila se ho tahnout kolem domu, za stromy, směrem k silnici, ktera vedla za dvorkem, a v tu chvili si Mike všiml, že se Abigail vytratila ze sveho pisečku. Oběhl dům zezadu a zjistil, že se ji podařilo otevřit branku a zrovna se chysta na nebezpečne dobrodružstvi přes silnici. Od toho dne byla Eclipse Abigailinym stražnym andělem. Všude chodily spolu. Za par let Eclipse zestarla a ani dobře neviděla, ani neslyšela. Znovu jsme se začali ujišťovat, že jsou branky zavřene, jako když byla dcera mala. Až na to, že tentokrat jsme měli strach o Eclipse. Jednoho dnes jsme všichni tři seděli u kuchyňskeho stolu u kavy, když Abigail zničehonic upustila svůj šalek. Ťukl o stůl a kava se rozlila. Abigail beze slova vyskočila a uhaněla k zadnim dveřim a přes dvorek. Zmateně jsme utikali za ni. Bez vahani vyběhla zadnimi vratky a tam jsme ji našli, jak u silnice objima Eclipse. Doběhla akorat včas, aby po našem starem pejskovi chňapla ve chvili, kdy malem nevědomky stoupl přimo pod auto. Jako by se historie opakovala a tomu ja řikam partnerstvi! Eclipse už s nami nejspiš dlouho nebude, až však odejde, jeji spřizněna duše Abigail s ni bude v duchu, ji po boku. O tom nepochybuji. Bude to konec jedne ery, ale na Eclipse nikdy nezapomeneme. To mě rozplakalo. Zviřata a děti často navazuji velmi vyjimečne vztahy a jejich komunikace byva extremně silna. Tinin příběh Můj kocourek Rusty je roztomily poulični nalezenec, ktery byl k zulibani od prvniho mňouknuti. Když se objevil prvni den, nabidla jsem mu nějake jidlo, protože jsem si myslela, že se zatoulal. Když se ukazal druhy den, zase jsem mu dala najist. Tak to šlo zhruba tyden. Asi tak osmy den začal Rusty přechazet silnici. Zastavil se a otočil se, jako by něco nebo někoho hledal. Zhruba za minutku jsem si všimla, jak z křovi vyskočila dalši kočka. Tu jsme pojmenovali Crystal. Rusty šel dal po silnici a kontroloval, že ho Crystal nasleduje. Totež se dělo dalši dva dny, než jsem si uvědomila, že mi ji vodi k domu zaměrně. Tehdy jsem si myslela, že to je jeho kamaradka. A jelikož kočky zbožňuju, pomyslela jsem si, co je jedna navic? Kdykoli jsem vyzvedavala Rustyho, laskyplně mi bez vahani vlezl do naruče. Crystal naopak utikala.
V tu chvili jsem si uvědomila, že je divoka. Dalši tři dny Rusty libovolně chodil ke mně domů a Crystal se každy den o kousek vic přibližovala k přednim dveřim. Jako by Rusty řikal: „Crystal, to je v pořadku… Tahle pani ti pomůže.“ (Zni to blaznivě, ale v srdci jsem citila, co se děje.) Po pěti dnes se Crystal opatrně odvažila do domu. Najedla se, vyspala, najedla a vyspala. Rano, když jsme měli vyrazit k veterinaři, se Crystal udělalo zle a zvracela krev. Došlo mi, že je nemocna. Vyšel ji pozitivni test na diabetes a na kočiči leukemii a bylo jasne, že bude v jejim nejlepšim zajmu, abychom ji nechali uspat. Rusty byl opravdovy hrdina, protože svoji divoke kamaradce pomohl dojit klidu. Dřiv jsem se nikdy nevěnovala dobrovolnicke praci, poněvadž sama valčim s depresemi. Rusty mě však přiměl, abych diky peči o Crystal odpoutala pozornost od vlastnich problemů. Vim, že mi Crystal přivedl, abych ji pomohla, a timtež pomohl i mně. Rusty je požehnanim pro spoustu lidi. Je tichy, ale velmi opravdovy a mocny. Stal se hrdym dobrovolnikem terapie mazličky, kterou pořada SPCA (Liga na ochranu zviřat). Navštivili jsme spolu spoustu akci pro děti, mnoho staršich pacientů v domovech s poskytovanou peči a v posledni době jsme se učastnili různych charitativnich prochazek. Rusty sice posledni dny zpomalil, přesto se dal rad setkava s lidmi a v davech mezi lidmi a psy se neboji. Rusty ukazal užasnou a soucitnou duši! Když si tenhle přiběh přečtete, musite zkratka připustit, že kočky a psi maji take duši. Samanthin příběh Ochrnula jsem na všechny čtyři končetiny, takže jsem si važně myslela, že umřu. A pak mi představili Cesara, meho asistenčniho psa. Vybral si mě – posadil se totiž ke mně, nikoli vedle někoho z dalšich potencialnich zajemců. Diky prochazkam s mym zlatym pejskem jsem se po dlouhe době zase opalila a vypadam zdravěji. Cesar vesele poklusava vedle elektrickeho voziku, a protože tomuhle krasnemu psisku nikdo neodola, našli jsme si oba hodně novych přatel. Jednoho dne jsme se odvažili dal než jindy a vozik se zastavil zrovna v mistě, kde nebylo žive duše, na neupravene cestě, ktera byla tak akorat sjizdna pro můj vozik. Zkoušela jsem telefon, jenže jsem nechytila signal. Nevěděla jsem, co si počit. Pořad jsem jen opakovala Cesarovi: „Běž domů!“ Vypadalo to marně, jelikož byl samozřejmě vycvičeny k tomu, aby za vozik netahal. Pak k němu nejspiš pronikla zoufalost v mem hlasu, poněvadž se postavil před vozik, otočil se čelem ke mně a začal couvat. Jak zabiral, bořil se tlapkami do země. Tak mě tahl několik stovek metrů, opatrně, aby nezabral přiliš a z voziku mě nevyklopil. Konečně jsem chytla signal a zavolala si pro pomoc.
Mamka s taťkou mi přijeli pomoct, ale nebyt Cesara, byla bych tenkrat v pěkne bryndě. Takhle si ziskal ještě větši důvěru. Jak mohl ten pes pochopit, co ma dělat? Byl to snad jeden z těch, kteři se na par minut stavaji bohem? Janine a její příběh Můj kocourek se jmenuje Hero a je to skutečny hrdina. Mam myalgickou encefalomyelitidu, kvůli niž přichazim o spoustu věci. Lide tuto nemoc často bagatelizuji, protože jsou přesvědčeni, že je čistě psychosomaticka. Hero ne. Ten věděl, že skutečně potřebuji pomoc, daval mi ji ochotně a zkoušel všechno, co ho napadlo, aby mi bylo lip. Dělal pro mě ty nejneuvěřitelnějši věci. Nosil mi darky – a nejen mrtvou kořist, jako většina koček, ale blyštive věcičky jako pozlatka nebo barevne papirky, přestože kočky pry barvy nevidi uplně jasně. Jednou mi přinesl malinke kulate zrcatko. Netušim, kde ho našel. Taky si uměl otevřit většinu dveři a našel si cestu na naš balkon, aby se dostal do domu. Musel k tomu využit okapy a parapety. Ale jeho nejlepši trik spočival v tom, že se naučil zvedat telefon: jakmile se ozvalo zvoněni, srazil sluchatko ze stojanu a sehnal někoho, kdo ho zvedne, i kdybychom byli zrovna na zahradě. Byl skutečně užasny. Hero ukazal vyborne pochopeni pro Janininu chorobu, větši, než jakeho se dočkala u většiny lidi. Heidin příběh Mam maleho bišonka jmenem Bubbles. Je to fenka a ja ji řikam můj maly stin, protože je mym neunavnym společnikem. Povidame si spolu. Vedu kroužek duchovniho a psychickeho rozvoje a pracuji jako jasnovidecka umělkyně a medium, a kdykoli se naskytne přiležitost, Bubbles mi rada pomaha. Můj kamarad, shodou okolnosti člen kroužku, měl problem s rukou, na niž se mu vytvořila vyvyšena červena boulička, ktera nechtěla zmizet. Pravidelně jsme se schazeli a Bubbles si to na každe navštěvě namiřila přimo k němu. Trvala na tom, že mu bude tu bolavou ruku pořad dokola olizovat. Když už to trvalo nějakou dobu, přišlo nam to divne, ale taky zajimave. Nakonec jsme se rozhodli, že by to mohlo něco znamenat, takže si kamarad došel s rukou k lekaři a ukazalo se, že ma rakovinu kůže, ktera se projevuje pravě tim vyrůstkem na ruce! Nyni už je vylečeny a dochazi na pravidelne kontroly. Jsme přesvědčeni, že Bubbles to věděla, snažila se ho lečit a na nebezpečny problem upozornit. Stale ho ma rada a mazli se s nim, avšak ruku už mu neoblizuje, takže jsme si jisti, že se rakoviny zbavil navždy. Dnes už vime, že zviřata, obzvlašť psi a kočky, lze vycvičit, aby u lidi vycitila určita onemocněni. Podle mě Heidin přiběh dokazuje, že někteři mazličci pro to maji vrozeny
talent, jenž nevyžaduje ani vycvik – takove šikuly to přitahuje k paničkům, kteři budou jejich nadani v budoucnu potřebovat. Consuelo a její příběh Naše perska kočka Maggie k nam přišla bydlet, když ji bylo dvanact tydnů. Vždycky byla srdečna a hrava, a přesto se vytratila, kdykoli se v domě objevil někdo novy. Pět let s nami kvůli svemu špatnemu zdravi bydlela moje tchyně. Jako kotě k ni Maggie hodně tihla, každou noc s ni spala v posteli, ale jak rostla, rozhodla se, že bude radši spat u mě. I tak travila s tchyni spoustu času, jen se z nějakeho důvodu nepřibližovala k jeji posteli. Nakonec jsme poznali, že se konec bliži, tak jsme si povolali zdravotni sestru z hospice. Par minut pote, co přijela, vylezla Maggie z ukrytu a vyskočila k tchyni na postel. Zůstala u ni celou noc, až najednou v šest hodin rano vyskočila, olizla ji tvař a z pokoje odešla. Tchyně za pět minut zesnula. Mnohokrat jsme Maggie od te doby našli, jak sedi na gauči vedle mista, kde mame rodinne fotografie, a diva se na společny snimek sebe a tchyně. Maggie měla s Consuelinou tchyni evidentně velmi specialni vztah, ktery nejspiš přetrval dokonce i po smrti jedne z nich.