PROLOG
Říká se, že proroctví je nebezpečná věc – pravda skrytá v hádankách zatížená vírou. Ne vždycky jsem věřil. Většina proroctví, na která jsem během studií narazil, nejsou nic než útržky mýtů překroucené při opakovaném vyprávění, ztracené v překladu nebo pohřbené tak hluboko v politickém strachu, že hnijí spolu s mrtvolami epoch, jež je umlčely. Ale tohle… tohle mi vždycky připadalo jiné. Spiritborn. To jméno se nikdy naplno neobjeví. Není v žádném z textů, které jsem našel, ani v ruinách, v nichž stále přetrvává šepot. A přesto jsou tam znamení – napůl zformovaná, roztroušená po staletích jako drobky chleba připravené pro ty, kteří vědí, kam se podívat. Sbíráním těch útržků jsem strávil skoro celý život, a přesto nemám odpovědi na všechny svoje otázky. Z živlů všech zrozena, však žádnému nepatří. Síla nezničitelná, co v zajetí se teď krčí. Až čtyři seřadí se, pátý pak povstane z nich. Trosečník se probudí a světem zazní jeho křik. Četl jsem ty věty víckrát, než dokážu spočítat. Viděl jsem je vyryté do kamene pod sutinami staré svatyně. Slyšel jsem je opakovat strážce údolí Mythren – draky starší než samotné klany mluvící 9
v hádankách a plamenech. Nikdy spiritborna nejmenují. Ale všichni pozorují. A stejně tak já. V zapečetěných archivech hlavního města, kde se šeptá o záznamech – proroctvích vymazaných, přepsaných nebo uzamčených v křídlech spjatých s krví. Dokonce i v Zatracené zemi uchovávají ruiny zapomenuté Říše stínů vzpomínky a magii, které lidé zapomněli. Já najdu pravdu. Existují věštci, kteří mluvili o snech – vizích, které nepředstavovaly minulost, ale blížící se bouři. Postava opředená světlem a stínem stojící na okraji vyústění. Neznají jméno. Ani tvář. Ani formu. Jen že tahle osoba – ať už je to kdokoliv – nikdy neměla přežít. Něco se vrací. Živly to cítí. Draci to cítí. Okraj něčeho, co se rozplétá. A někde tam venku se probouzí dítě zrozené z ohně a bouře, země a příboje. Jestli se šeptem mluví o něm, pak se všechno, co známe, brzy změní. A proroctví? Nikdy nešlo o to, aby se zabránilo jeho konci. Vždy šlo o to ho přežít. Valen Thorne Mág Ohnivého dvora Archivář zapomenutých pravd
10
1 LUMORIE
„Blížím se k nalezení spiritborna, ale dochází nám čas. Srdcestíniny síly se přibližují. Věřím, že za trhlinami v ochranných bariérách je právě ona.“ – VALENŮV DENÍK
AMARA Je brzké jaro. Takové to ráno, které lže. Stojím venku před naším domem a sleduju, jak kouř z komína stoupá k bledé obloze. Veranda za mnou zavrzá, jak se do vybledlých modrých dveří opře vánek. Stěny z dřevěných prken postříbřených větrem a časem se opírají o svah, jako by byly unavené – ale drží. Můj otec pracuje nedaleko, ozařuje ho pozdně ranní světlo. Slunce mu ohřívá ramena, pot se mu leskne na čele jako rosa na kameni. Ohání se motykou v tichém rytmu – zvednout, švihnout, nadechnout –, rozděluje půdu jemnými záběry. Jde to snadno, hlína je tmavá a úrodná, stáčí se jako vlna. Sleduju ho při práci. Sleduju kopce. Ve větru mě něco zaujme – na jaro je příliš ostrý. Je příliš velký klid. Zastrčím si za ucho pramen černých vlasů. Cop se mi uvolnil a už mě začíná bolet v zádech. Prostě ze sebe nedokážu setřást tu předtuchu. 11
Kopce jsou jako spící obři, kterých se dotkla zeleň. Na okraji pole rostou tu a tam luční květiny – žluté, bílé, občas fialové. Stromy podél vzdáleného konce se právě začínají rozpomínat na sluneční svit. Táta si všimne, že se na něj dívám, a usměje se. Jeho bledá kůže je rudá od slunce a práce, kolem hnědých očí se vytvořily vrásky tiché radosti. Vítr mu odvane hnědé vlasy z čela a na okamžik vypadá mladší. Opětuju jeho úsměv, hřbetem ruky si otřu čelo a pak několikrát máchnu pažemi, abych uvolnila napětí. Celou zimu jsem měla napilno – nosila jsem dřevo, mlela obilí, pomáhala matce s tkaním –, ale práce na poli je něco jiného. Žádá si víc. Jiné svaly. Jinou trpělivost. Vím, že bolest pomine. Vždycky to tak je. Do letního slunovratu si tělo námahu zapamatuje a tyhle svaly mi pomůžou při sklizni. Každý den tady přináší vlastní rytmus: cítit v rukách půdu, ačkoliv je sušší, než by měla v brzkém jaru být. Smích u jídla zní v těchto dnech trochu hlasitěji – jako bychom se všichni snažili něco přehlušit. Na farmě se cítíme v bezpečí. Ale bezpečí nám začalo připadat jako něco, co předstíráme – zatímco se šíří zvěsti o temných trhlinách, nájezdech podél jižních hranic říše a prázdných oblohách, protože si své jezdce vybírá stále méně draků. Když se soustředím na půdu, nalézám aspoň trochu útěchy – je to něco, co můžu ovládat. Tenhle rytmus… ten sdílený návrat k zemi. Změna ročního období. Znovu začínající život. „Čas na jídlo!“ Z domu se k nám donese matčin jasný a melodický hlas. Ohlédnu se přes rameno a uvidím ji stát ve dveřích, utírá si přitom ruce do zástěry. Její zelené oči jsou jasné, tváře růžové a kaštanově hnědé vlasy, v jejichž pramenech se leskne slunce, si smotala do ležérního drdolu. Vypadá nádherně: opáleně, sebevědomě a spokojeně. Září životem, který si vytvořila vlastníma rukama. Otec odloží motyku a protáhne se, pak se vydá k domu. Taky se zvednu, opráším si špínu z rukou, napětí v bolavých svalech se uvolňuje s každým krokem. Uvnitř nás přivítá lahodná vůně chleba, zeleniny a čehosi sladkého, co nás obklopí pohodlím. 12
Při jídle se matka zmíní o trhu. „Musíme tam zítra zajít,“ říká a sahá pro máslo. „Došla nám sůl a chci se podívat, jestli má pekař tu žitnou mouku, co mám ráda.“ Otec přikývne. „Ještě něco?“ „Zbývá nám několik sklenic se zavařeninou,“ odpoví a ohlédne se ke spíži. „Ostružiny a kdoule. Doufám, že se mi povede je směnit za jiné.“ Zmínka o trhu ve mně zažehne jiskru. „Chci jít taky,“ povím a předkloním se, na misku jsem úplně zapomněla. Matce zacukají rty. S otcem si vymění vědoucný pohled. Vzpomínají. Pravděpodobně na dobu, kdy jsme s Lyrou převrhly vozík s ovocem, protože jsme honily kuře. Nebo obarvily vodu ve fontáně namodro šťávou z borůvek. Nebo když jsem téměř vrazila pekařovu synovi facku, protože řekl, že se svým rodičům nepodobám. Jakože – dobře. Nepodobám. Ne v důležitých věcech. „Samozřejmě,“ odpoví matka s úsměvem, který je částečně shovívavý i obezřetný. „Už jsem požádala Durnhartovy, jestli u nich zítra v noci můžeme přespat.“ Lyra Durnhartová – od osmi let moje nejlepší kamarádka. Patnáct roků chaosu a těch nejlepších potíží. Neviděly jsme se jen několik dní, ale mám pocit, jako by to byly týdny. Chybí mi její smích. A to, že mluví dřív, než myslí. A jak se jí zalesknou oči, než mě uvrtá do něčeho bezhlavého. Už ji slyším: Konečně! Už jsem si začínala myslet, že jsi pohřbená pod hromadou pytlů brambor. Matka začíná uklízet ze stolu, ale otec ji rukou na zápěstí zastaví. Sesbírá talíře a odnese je do dřezu, kde je v tichosti umyje. Sedí vedle mě a sleduje ho s tichou láskou. Když je hotovo a talíře spočívají na odkapávači, otočí se a natáhne k ní ruku. Matka ji bez zaváhání přijme se stejně známým zábleskem v očích. Ke dveřím a zpátky na pole jdou ruku v ruce. Vyhlédnu z okna k zákrutě cesty, která vede do vesnice. A dál. A na okamžik to cítím. To pnutí v hrudi. Šum pod kůží. Jako by se něco probouzelo. „Amaro?“ zavolá matka jemně zvenčí a vytrhne mě z myšlenek. 13
„Už jdu,“ odpovím rychle a popadnu rukavice z věšáku u dveří. Takhle jednoduše vklouznu zpátky do rytmu dne – vstoupím na světlo s milovanými lidmi a pole čeká. Slunce vrhá na půdu ostré stíny a my se vrátíme na svá místa. Země je v odpoledním teple drolivá, měkká a pod mými prsty poddajná. Kleknu si vedle nedodělané řady a pustím se do práce s novým zápalem. Zatlačím dlaně na zem a volám magii v sobě. Odpoví, pomalu a pravidelně se zvedá. Nabídnu ji semenům – jako jemné povzbuzení, slib. Jestli počasí vydrží, do rána by mohla vypučet. Na práci, kterou ještě musím udělat, se dívám bez obav, protože v tom, co by se dalo považovat za náročný úkol, spatřuju útěchu a rovnováhu. Lidé říkají, že zem je nepoddajná, ale není to pravda. Země se neodmítá pohnout – odmítá padnout. To je Zemský klan. Můj klan. Sáhnu vedle sebe po krátké motyce. Dřevěná násada je častým užíváním vyhlazená, stále je do ní vyrytá značka výrobce – jednoduchá spirála. Vzpomínám si, jak mi ji otec dával – ne jako dar, ale tiché předání něčeho, co jsem si zasloužila. Co tvoříš ty, tvoří tebe, řekl mi. Tehdy jsem tomu nerozuměla a nejsem si ani jistá, že to plně chápu nyní. Ale když s ní pracuju se zeminou, cítím se klidnější. Jako by svět dával větší smysl, když jsem součástí obdělávání půdy. Ohlédnu se k domu na kamennou římsu u dveří, kam moje matka vyryla v průběhu let naše jména. Naše rodina vyznává kamennou paměť. Je to tradice v Zemském klanu – narození, sliby, dokonce i zlomená srdce – to všechno vrýváme do kamene. „Země si pamatuje, co jsme zapomněli,“ říká vždycky matka. „Tak se k ní chovej jako ke svědkyni.“ Vzpomínám si, jak jsem seděla u stolu na sešlosti a pod hvězdami naslouchala starým příběhům – tichým pravdám předávaným z ruky do ruky jako semena ve tmě. Zemský klan na svou moudrost nespěchá. Necháváme ji zakořenit. Jedné letní noci jsme se s Lyrou smály s pusou plnou pečené dýně tak moc, až jsme nemohly dýchat. Vzduch byl zlatý a nehybný – jako by dokonce i vítr naslouchal. 14
Postavila se, smělá jako vždycky, a vyprávěla příběh o tom, jak přeskočila rokli u Strážcova srázu, aby ohromila mladého lovce. Dostala se doprostřed – dopadla na břeh řeky s vyjeknutím a dvěma odřenými koleny –, ale bohové, jak to uměla podat. Vyprávěla tu historku vítězoslavně, ne jako neúspěch. Dokonce i starší s kamennými obličeji se usmívali. Když se s tvářemi zrůžovělými od smíchu posadila vedle mě, šťouchla mě do ramene a šeptla: „Všichni padají, když se snaží dostat přes něco příliš širokého. Ale to neznamená, že to nemáme zkoušet.“ Tenkrát jsem nad tím moc nepřemýšlela. Teď už ano. Mám pocit, jako bych stála na okraji propasti a něco čeká nebo se stane. Cítím to – cítím, jak se mi to probouzí pod kůží. Cítím tah v hrudi, šum země, kde dřív bývalo jen ticho. Něco se mění. Nevím, kam mě to zavede – nebo jestli jsem připravená. **** Té noci padnu do postele celá rozbolavělá a s vůní země ulpívající na mojí kůži i po koupeli. Okno je na škvíru otevřené, aby mohl dovnitř proudit chladný jarní vzduch. Zaposlouchám se do zvuků noci – cvrčci zpívající v trávě, tiché šustění listí, občasné zavrzání staré stodoly. Mír. Stočím se pod starou, vybledlou modrozlatou prošívanou dekou, kterou ušila matka, a hledím ke stropu na trámy. Hlavou se mi honí myšlenky. Po celém dni práce mám ztěžklé tělo, ale mysl se odmítá usadit. Nakonec usnu. A sním. Nejsou tam ani barvy, ani tvary. Jen nekonečná temnota. Pluju – beztížná, bezejmenná –, obklopuje mě jen klid. A pak – záblesk. Tmou se vine jediný paprsek světla – plamen pod vodou. Pak další. A další. Brzy je temnota propletená zářícími paprsky jako souhvězdí vetkaná přes prázdnotu. Netuším, jak to vím, ale nejsou to hvězdy. Jsou to vlákna. Čáry složitého starobylého vzorce. 15
Přitahují mě k… okamžikům. Vzpomínkám. Ale ne mým. V srdci bouře stojí dívka ve zlatých šatech, které na dlani září runy. Mluví a vítr ji poslouchá. Královna válečnice s copy jako oheň a rukama lepkavýma od krve zaútočí. Vede armádu světla. Léčitelka klečí vedle umírajícího dítěte a tiskne mu ruce k hrudníku. Usměje se, zatímco mu dává svůj život. Věštkyně na vrcholu horské svatyně upírá oči k nebi a kolem ní se vine kadidlo. Zaříkává do větru a obloha se rozevírá. Cítím všechno. Hučení bouře. Horkost bitvy. Bolest oběti. Nejsem žádnou z těch žen. Ale cosi hluboko uvnitř mě se napíná jako struna. Jako by si to některé moje části už pamatovaly. Vlákna září jasněji – a pak se všechna najednou roztřepí a rozplynou do moře světla. Je to oslepující. Nádherné. Děsivé. A potom padám. Svět se po kouscích mění. Mlha. Kámen. Úzká pěšina vinoucí se lesem, který nepoznávám, ale cítím, že bych měla. Stromy se stříbrnými žílami. Skleněné listy. Větve, které jako by dýchaly, když se nedívám. Pokračuju dál, nevím proč, jen že musím. Pak ji uvidím. Nejdřív si myslím, že je to další vlákno, další vzpomínka. Ale ona se otočí – a já ztuhnu. Vypadá jako já, ale ne úplně. Má delší vlasy, které jí volně a divoce spadají kolem ramen. Její pokožka mírně září. Pravou ruku má pokrytou žílami pulzujícího zlatavého světla, jako by měla pod kůží vetkané něco posvátného. Tvar jejích očí je stejný jako můj, mají stejnou hnědou barvu – i když ne. Jsou světlejší. Jako světlo ohně odrážející se v tmavé vodě. Stojí bosá na mýtině a zvedá k obloze ruce s rozevřenými dlaněmi. Země kolem ní je puklá v dokonalém kruhu – země, vzduch, oheň, voda a něco dalšího víří naráz v jednom sebejistém a snadno provedeném pohybu. A pak se na mě zadívá. A svět se zastaví. 16
Cosi uvnitř mě zabolí. Touha tak hluboká, že mi připadá jako vzpomínání na něco, co jsem ztratila dřív, než jsem se narodila. Nevím, kdo to je. Ale vím, že ona je já. Nebo kým se mám stát. Udělám krok vpřed – a ona zmizí. Světlo zanikne a les se ponoří do temnoty. A já se s ostrým nádechem probudím. **** Toho dne pracujeme na polích už od časného rána, naložíme vůz a vyrazíme do vesnice. Jedu napřed na Solaře. Narodila se to jaro, kdy mi bylo jedenáct, s nohama příliš dlouhýma, ušima příliš velkýma a s tvrdohlavou náturou. Vychovala jsem ji od hříběte, aby se otočila při tom nejjemnějším pohybu a přišla na moje zapískání. A dneska cítí moje vzrušení. Ušima stříhá dopředu a lehce našlapuje po prašné cestě – taky se nemůže dočkat, až se tam dostaneme. Za mnou jedou rodiče s vozem naloženým obilím, kořenovou zeleninou a sklenicemi sušených bylin na směňování. Pod složenou deku jsem zastrčila několik knih – příběhy, které už jsem četla a odložila stranou pro Lyru. Hltá všechno o magii a boji s mečem, ačkoliv si vždycky stěžuje, že se hrdinky zamilují moc rychle. Kopce se zdvihají a klesají jako hrudník při dýchání. Tahle země mě uklidňuje. Cesta trvá jen hodinu jízdy, ale vždycky cítím tu změnu, když se přibližujeme. Pole ustoupí dlážděným uličkám. Luční květiny v příkopě se promění v zastřižené živé ploty a kamenné krámky. Ploty jsou vyšší. Stromy víc okrasné. Kouř stoupá z komínů a nese s sebou vůni chleba a pečeného masa. A pak to uslyším – kola vozů na kameni, rytmické řinčení ozývající se mezi budovami. Tiché hlasy, smích, zvony. Už jsme blízko. Lyřin dům se nachází hned u návsi – dvoupodlažní domek s truhlíky v každém okně a dveřmi, které nikdy nezůstanou zavřené, když je doma. Narovnám se v sedle a koutky úst už se mi roztahují v úsměvu. 17
Dneska povečeříme s její rodinou a strávíme u nich noc. Ráno matka zamíří na trh, zatímco já s Lyrou proklouzneme na procházku po návsi, kde budeme poslouchat nejnovější místní drby. Jak se silnice stáčí ke krámkům, cosi se ve mně napíná. To světlo. Ženy. Dívka, která vypadá jako já. Tlačí se na mě ten sen. Bzučení, kterého se nemůžu zbavit. Zamrkám a vize zmizí. Solara si odfrkne a pohodí hlavou, vesnice se před námi otevírá. Na návsi už panuje pozdně odpolední ruch. Projedeme vozem kolem fontány a ke stájím zastrčeným za pekařstvím. Je to široký dvůr zastíněný dlouhou dřevěnou markýzou, vzduch je tu hutně cítit slámou, kůží a koňmi. Pod trámy jsou uvázané tucty koní, líně pohazují ocasy a někteří ve zlatavém světle podřimují. Když sesedám, přiběhne k nám pacholek. Je mladší než já, na nose má pihy a z rukávu košile mu čouhá stéblo. „Mám tu klisnu vykartáčovat?“ zeptá se a už sahá po Solařiných opratích. „Kouše,“ varuju ho a poplácám ji po krku. „Jen jestli předpokládáš, že jsi tu pánem.“ Zazubí se, nedá se odradit. „Je dobře, že se vždycky nejdřív zeptám na svolení.“ Moji rodiče zastaví s vozem na zastíněném prostranství a vypřahají koně, zatímco další pacholek přinese čistou vodu. Místní podkoní jsou rychlí a vycvičení a brzy je náš vůz zaparkovaný a o koně je postaráno. Zůstanu tady o chvilku déle, pohladím Solaru po nose, načež se otočím k návsi. Obloha začíná tmavnout a s nadcházejícím soumrakem dostává lehce levandulové odstíny. Lyřin dům je jen několik ulic odsud. Přesto… cosi tichého a neustále přítomného se ve mně napíná. Jako by něco čekalo. Setřesu to. Byl to jenom sen. Ale bohové, ulpívá to jako mlha – odmítá se zvednout i za denního světla. Posbíráme z vozu naše věci – pytle, uzlíky, balíčky zabalené do papíru – a vydáme se k Lyřinu domu. Náves kolem nás hučí, rozsvěcují se lucerny, obchodníci vyvolávají poslední nabídky dne. Už neslyším klapot Solařiných kopyt, protože ho pohltil klid stájí. Z krbu v pekárně se nese vůně pečeného chleba. 18
Jak procházíme tržištěm, zaujmou mě zvýšené hlasy. Zpomalím a tu slovní výměnu pozoruju. Hluk pročísne ostrý hlas. „Za tohle plnou cenu nezaplatím,“ utrhne se nevrlý starší muž svírající malý pytel s obilím. „Takové jsou ceny,“ odpoví prodejce se zaťatou čelistí. „Jsou stejné pro všechny.“ Starší muž si odfrkne. „Brzy na tom nebude záležet. Ne když se klany konečně pustily do sebe.“ Na chvilku se zarazím. Prodejce neodpoví hned, jen sleduje, jak ten muž odchází a mumlá. Při přerovnávání pytlů se mu mírně třesou ruce. Matka mě pevně vezme za paži. „Pojď,“ řekne jemně a vede mě kupředu. Vůně čerstvě upečeného chleba mě většinou uklidňuje, ale to se při našem odchodu úplně nestane. Jsme v polovině hlavní ulice, když někdo zavolá hlubokým a jistým hlasem protkaným nevírou. „Já se propadnu. Braniku!“ Otec se zarazí a pak se otočí. S matkou se zadíváme směrem, odkud slyšíme otcovo jméno. U studny stojí se založenýma rukama v postoji pevném jako starý dub žena. Cop světle hnědých vlasů má protkaný stříbrem, ale je na ní vidět, že je zvyklá velet. Bezpochyby je ze Zemského klanu. „Aiel,“ odtuší otec a mírně se usměje. „Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím.“ Třemi dlouhými kroky přejde k nám a obejme ho tak mocně, že ho málem zvedne do vzduchu. „Ty tvrdohlavý vole,“ zamumlá. „Zmizel jsi.“ „Pověděla jsi mi o Lioře,“ odpoví. „Že je tu ticho. Že to stačí. A byl jsem pryč.“ Předvede gesto jako pouliční prodejce při zmizení. „Nemyslela jsem si, že mě skutečně posloucháš.“ Odtáhne se a celého si ho prohlédne. „Vypadáš dobře. Vyměkl jsi, ne úplně, ale jsi… spokojený.“ „Jsem.“ Přesune pohled k mojí matce. „A tohle je?“ Otec ustoupí stranou a jemně matku obejme. 19
„Aiel, tohle je moje žena – Mira Thalorová.“ Dívá se na ni s láskou, načež se otočí. „Miro, tohle je Aiel z pevnosti Kamenný most. Sloužili jsme spolu v pěchotě – seznámili jsme se během výcviku nováčků.“ Než může říct víc, vloží se do toho matka. „Trvalo mu celé věky, než mě pozval na večeři. Ale nakonec k tomu dospěl.“ Otec vydechne nosem a zacukají mu koutky. Aiel si matku prohlíží mírně přimhouřenýma očima a pak přikývne na souhlas. „Vybral sis dobře.“ „Měl jsem štěstí, že si ona vybrala mě,“ zazubí se. Matka ho mírně pleskne po paži a protočí oči. Když rodiče sleduju, nemůžu si pomoct a usměju se. Pak se Aielina pozornost obrátí ke mně a hodnotí mě pohledem. „A tohle je?“ „Amara,“ odpovím. „Jejich dcera.“ Nepřestává si mě měřit, jako by hodnotila moji cenu. „Nosíš se jako Thalorová,“ řekne nakonec. „Pevně. Jako by země nerozhodovala o tom, kde stojíš.“ Zamrkám, její přímočarost mě zastihne nepřipravenou. „Děkuju.“ Souhlasně přikývne a pak se otočí zpátky k otci. „Kdy ses sem přestěhoval?“ „Hned po tom, co jsem odešel z pěchoty. Když moje služba skončila,“ odpoví. „Už jsem měl po krk krve a bitev. Chtěl jsem něco, kde je klid.“ Aiel si založí paže a zvedne jedno obočí. Matka se jemně zeptá: „Byla jsi tady celou dobu?“ „Ne. Právě jsem se vrátila,“ odvětí Aiel. „Odešla jsem ze služby před několika měsíci. Posledních deset let jsem strávila nedaleko severní vysočiny. Nebyla jsem si jistá, že se vrátím.“ Odmlčela se. A pak… „Ale taky jsem zatoužila po tichu. Nezbylo už mnoho míst, kde by pořád ještě věděli, co to znamená.“ Matka se usměje a něžně položí ruku na otcovu paži. Otočí se k ní a na okamžik uvolní napětí v ramenou. Úsměv jí opětuje a potom se znovu obrátí k Aiel. 20
Znovu cítím to pnutí v hrudníku. Zhluboka se nadechnu a snažím se ten pocit setřást. Otec ztiší hlas, čímž upoutá moji pozornost. „A jak to jde, Aiel? Doopravdy.“ Aiel stojí, jako by překonala bouře, o nichž nikdo nemluví. Síla ženy, jež viděla věci – čelila věcem –, které ji nezlomily. Takový typ člověka, který se zapře nohama a vyzve svět, aby se pohnul první. Ale neodpoví hned. „Slyšeli jsme zvěsti,“ dodá otec. „Od projíždějících poutníků, obchodníků a zvědů. Situace podél hranic se zhoršuje, že?“ Aiel semkne rty do tenké čárky. Rozhlédne se po návsi – rozžehnutých lucernách, dětech honících se kolem fontány, hřejivě rozsvíceném pekařství ve zlatavém soumraku. Pak se zadívá na nás. „To nejsou zvěsti,“ odvětí tiše. V hrudi se mi usadí cosi chladného a nehybného, jako by se mi země pod nohama přestala otáčet. A tentokrát nešumí. Ohlédnu se na otce. Má zaťatou čelist a oči ve stínu, takhle vypadá, když se z východu blíží bouře. Aiel pokračuje tichým a jistým hlasem. „Když jsme byli v pěchotě, byly tam jednotky, rozkazy a strategie. Mysleli jsme, že Srdcestína zmizela… nebo zemřela.“ Pomalu vydechne a dlouze se odmlčí. „Ale teď? Nájezdy jsou čím dál častější. Jsou organizované způsobem, jaký jsem nikdy dřív neviděla. Žádní zvědi ani dezertéři.“ Hlas sníží do šepotu. „Je to, jako by se připravovala – jako by zkoušela naše slabá místa.“ Mimo naši konverzaci se svět směje a směňuje a tak dále. Je to… špatně. Srdcestína. Ta přezdívka je varování. Její skutečné jméno – Selene – nikdo nepoužívá, ale nezapomnělo se. Srdcestína je příběh, který člověk slýchá od mala – vzdálené bitvy, poloviční pravdy, monstrum, které vytesalo stínové vojsko z nočních můr a vůle. Ale slyšet to teď, z Aieliných úst a v otcově mlčení, to mi přijde příliš blízko. „Ochranné bariéry selhávají,“ pokračuje Aiel. „Nedokážeme je zapečetit, aby se stínové vojsko nedostalo skrze ně.“ Její výraz potemní. „Nikdy nezmizela, jen čekala. A teď… je v pohybu.“ 21
„Proč teď?“ zeptá se otec. „To nevím,“ odpoví Aiel. „Ale jestli znovu testuje hranice, znamená to, že něco hledá. Proč jinak by se po takové době dala do pohybu? Proč by vstoupila do naší země?“ Úder srdce. Pak pohlédne na matku a její výraz se zjemní v něco něžnějšího pod tou ocelí. „Omlouvám se, Miro. Amaro. Je to starý zvyk. Myšlení z pěchoty, mluvím přímo. A teď vám kazím jarní odpoledne.“ Matka zavrtí hlavou a ozve se tichým, ale odhodlaným hlasem. „Raději si poslechnu pravdu, než abych předstírala, že se svět nezměnil.“ Aiel vděčně přikývne a pak se trochu unaveně, ale vřele usměje. „Přesto,“ praví a ustoupí, „řeči o válce si schovám na jindy. Až se napijeme a nebude u toho tolik svědků.“ Naposledy se zadívá na otce. „Jsem nedaleko západních polí. Zastavte se, abychom si mohli promluvit.“ „Zastavíme,“ odpoví otec. Aiel se otočí ke mně. „Ráda jsem tě poznala, Amaro. Drž se pevně svých kořenů. Svět s nimi rád zkouší cloumat.“ Usměju se a potom se ohlédnu na otce. Pozoruje Aiel, jak odchází. Odkašle si a nadhodí si uzlík, co nese. „Tak pojďte,“ řekne. „Durnhartovi čekají.“ Zbytek cesty ujdeme téměř v tichosti, prostor pro konverzaci vyplňují zvuky z návsi. Ale váha Aieliných slov ulpívá jako prach, který se neusadil. Spatříme Lyřin dům – dvě patra teplého kamene a v každém okně je truhlík, z něhož přetéká zeleň. Hlavní dveře jsou otevřené, aby mohl jarní vzduch dovnitř, a já nikdy nebyla vděčnější, že můžu být na místě, které mi bylo po celý život druhým domovem. „Jste tady! A už bylo načase,“ zavolá Lyra odněkud zevnitř. „Začínala jsem si myslet, že jste se ztratili mezi stájemi a naší brankou.“ Vejdeme do vstupní haly. Objeví se Lyra a utírá si ruce do ručníku, rusé vlasy má rozpuštěné, tváře zarudlé a zelené oči jí jiskří. Naráz je jí všude plno, jako když vzplane suché listí. Zatímco já jsem dlouhá a štíhlá, ona má křivky. Říká, co já ne. Lyra je vytrvalost k mému vzdoru. Ona hoří, já držím a rovnováha mezi námi funguje. Lyra se zazubí. „Tady je!“ 22
Než můžu promluvit, přitáhne si mě do těsného objetí. Z ramenou mi mizí poslední zbytky napětí, které jsem si přinesla z návsi. „Pojďte dál,“ praví a pokyne nám. „Máma navařila tolik jídla, že by to nasytilo polovinu vesnice.“ Za námi se s vrznutím zabouchnou dveře. „Lyro! Lyro!“ Do místnosti se vřítí bosá šmouha v podobě chlapce, může mu být možná sedm, má rozcuchané kaštanově hnědé vlasy a málem převrhne stoličku. „Jsem tady!“ zavolá naprosto klidná Lyra. „To je Revan – náš soused. Zůstane na večeři.“ Přiběhne k ní a pevně ji obejme okolo nohou. Lyra mu rozcuchá vlasy ještě víc a on se na ni zářivě usměje. Nemůžu si pomoct a musím se usmát taky. Má tak čistou a upřímnou radost, že to zažene i poslední Aieliny stíny. Tamsen Durnhartová stojí u dlouhého stolu a pokládá košík s pečivem vedle kouřící mísy pečené tykve. Má vyhrnuté rukávy a vlasy protkané šedí stažené do volného drdolu. „Miro,“ přivítá matku vřele a přitáhne si ji do objetí. „Braniku. Už jsme se dlouho neviděli.“ „A tady je,“ řekne Galen, když vstoupí dovnitř z terasy a otírá si ruce do plátna. Je mohutnější než můj otec, ale působí stejně jistě jako krbový kámen – pevně a známě. Obejme mě a já v jeho náruči zmizím. „Amaro, rád tě vidím. Vypadáš dobře.“ „Ty taky,“ odpovím, zatímco se odtahuju. Sejdeme se kolem stolu a Lyra nalévá víno se svojí obvyklou okázalostí. Hovor se plynule rozproudí – místní drby, jarní výsadba, nový pekař s otravně hlasitým smíchem. Ale občas si všimnu, že matka uklidňuje otce dotykem ruky. V hlavě se mi tiše ozve Aielin hlas: Srdcestína. Naproti přes stůl se Galen s jiskřícíma očima nakloní k Revanovi. „Viděl jsi včera draky, jak prolétali kolem vesnice?“ „Viděl! Jeden byl zelený jako jarní tráva!“ Kolem stolu se rozhostí ticho delší, než by mělo. „Zeleného draka jsem neviděl už roky,“ přizná otec nakonec tichým hlasem. „Myslel jsem, že přestali úplně navazovat spojení.“ 23
Matka na židli poposedne a jemně podotkne: „Nech toho chlapce snít.“ Lyra se pozorně zadívá na moje rodiče a pak se otočí k chlapci. Zazubí se, zatímco Revanovi nalévá pohár šťávy z lesních plodů. „Překvapuje mě, že jsi nevylezl na střechu, abys líp viděl.“ „Zkoušel jsem to,“ odpoví Revan hrdě. „Ale máma mě chytila.“ To všechny u stolu rozesměje. Pak se s rozzářenýma očima otočí ke mně. „Jednoho dne budu jezdec. Vyletím opravdu vysoko a budu plivat oheň na všechno zlo.“ Rozesměju se. „I na pekařova syna?“ Nakloní hlavu. „Jen když bude skutečně zlý.“ Znovu se směju. „Myslíš, že bych taky mohla být jezdec?“ Přeměří si mě. „Ano.“ Zadívám se na svoje ruce – stále špinavé od práce na poli. „Já nevím. Jsem farmářka.“ Revan se zamyšleně zamračí. „Drakům špína nevadí.“ Otočí hlavu ke Galenovi. „Jak se můžu stát jezdcem?“ Galen se uchechtne a odloží svůj pohár. „To je dobrá otázka, že?“ Galen se opře a vzhlédne k tmavnoucí obloze venku. „Nestaneš se jím, když se o to budeš pokoušet. Draci si vybírají. Něco v tobě vidí, ačkoliv ty to ještě nevíš.“ Ta slova se tiše a jistě usazují jako semena v půdě. Otec tiše dodá: „Nejdřív se musíš stát válečníkem, než tě drak zavolá.“ Revan vykulí oči. „Fakt musím?“ „Musíš,“ přikývne otec. Revan nafoukne hruď. „To zvládnu! Jsem silný, rychlý a chytrý!“ Lyra se za ubrouskem samolibě usměje. „To víš, že jo!“ Tamsen při sledování chlapce jiskří oči. „A pro svoje dobro příliš chytrý.“ Revan se rozzáří. „A budu moct čerpat magii, že?“ Všichni u stolu se uchechtnou, ale odpoví můj otec. „Když si tě drak vybere,“ praví tiše, „a ty se s ním spojíš, tak ano. Budeš čerpat magii. Ale nejen mocí. Účelně.“ Revan v úžasu otevře pusu. „Skutečnou magii?“ vydechne. „Skutečnou magii,“ potvrdí otec a malinko se usměje. „Silnější než to, co děláme s každodenními zaklínadly.“ 24
Revan vítězoslavně bouchne rukama do stolu. „Já to věděl!“ Galen se mírně uchechtne. „Přesto budeš muset trénovat, malý válečníku. S poutem nebo bez, magie není hračka.“ Tamsen se nakloní a škádlivým hlasem pronese: „A už vůbec ne blízko mojí kuchyně.“ Raven se chvíli tváří, jako by ho pokárala, ale vzápětí se mu široký úsměv nezadržitelně vrátí. „Takže to znamená, že dokážu vládnout větší zemskou magií?“ vyhrkne a téměř převrhne svůj pohár. „Dokážu přeměnit svoje tělo v kámen? Můj kamarád Edran říkal, že to je skutečná zemská moc!“ Nečeká na potvrzení a pokračuje. „A dokážu pohnout zemí? Přivolat stromy? Možná dokážu postavit obrovskou sochu. Nebo hrad. Jestli budu jezdec, dokážu cokoliv!“ Lyra už se teď směje do rukávu. Dokonce ani Galen nedokáže skrýt úsměv. Můj otec zvedne jedno obočí, ale v očích se mu mihne pobavení. „Někteří zemští jezdci na dracích dokážou zatvrdit svoji kůži jako kámen, to ano. Ale vyžaduje to čas a ovládání.“ „Výcvik,“ dodá Mira, která se usmívá a otírá si ruce do zástěry. „A trpělivost. Země naslouchá nejlíp těm, kteří vědí, jak čekat.“ Revan nakloní hlavu a její slova zvažuje. „Jsem tak trochu trpělivý.“ Lyra si odfrkne. „Včera jsi vydržel dvě minuty, než jsi vylezl na plot u nás na zahradě.“ „Jenže jsem se příšerně nudil!“ protestoval. Tamsen mávne lžící jako předsednickým kladívkem. „Žádné stavění ani ničení hradů, dokud nedokážeš vydržet sedět u večeře, aniž bys převrhl talíř.“ Revan se stydlivě zaculí a já si nemůžu pomoct, musím se usmát taky. Ten sladký chlapec překypující úžasem si je tak jistý, že mu svět vyjde vstříc. Vzpomínám si, jaký je to pocit, než člověk pochopí rozdíl mezi příběhy a pravdou. Všichni členové Zemského klanu se rodí s jistou mírou nižší magie. Mají to tak všichni v říši. Máme to v krvi, v kostech země samotné. Ale jezdci jdou dál a čerpají magii skrze pouto s draky a vládnou něčím větším. O takové magii jsem četla jenom ve starých knihách, jejichž inkoust už téměř vybledl, ale dokonce i pouhá slova stačí na to, aby se 25
ve mně něco probouzelo. V téhle tiché vesnici se takové magii nepotřebujeme učit nebo ji procvičovat. Farmářům, obchodníkům a řemeslníkům stačí nižší magie víc než dost na to, abychom prožili dobrý a naplněný život. Síla hory: to není jen kůže silná jako brnění, ale tělo proměněné v pevný kámen – nedá se s ním hnout, je nezničitelné. Seismický pulz: jediný ráz, který proudí zemí a strhává nepřátele jako listí ve větru. Kořenový rozkaz: vytržení stromů a kořenů ze země, stavění zdí nebo pronikání skrze ozbrojené síly, jako by byly z hedvábí. A pak je tady geomancie – ta je nejvzácnější. Síla dávat samotné zemi nový tvar. Pohybovat horami, vytesávat rokle a zvedat kamenné zdi pouhou vůlí. Proto většina jezdců začíná jako válečníci. Nejsou pro sílu jen vybíráni – jsou pro ni cvičeni. Někteří po službě v armádě povýší ke dvoru. Jiní si zvolí vyšší pozice kapitánů nebo generálů. Ale jejich kořeny jsou vždycky stejné: disciplína, oběť, schopnost. Většina z nás nejsou válečníci. Nerozkazujeme, ale žádáme a prosíme. A občas, jsme-li trpěliví a dostatečně pevní, země odpoví. Znovu se zadívám na Revana s uzardělými tvářemi a rozzářenýma očima. Už sní o obloze. A na okamžik to taky cítím – bolestnou touhu. Jiskru. „Počkat – počkat!“ vykřikne najednou Revan naléhavě a bez dechu. „Budu moct ovládat vodu? Nebo vzduch? Nebo – oheň?“ Osazenstvo u stolu na okamžik znehybní. Galen se nakloní a jemným hlasem k němu promluví. „Ne, maličký. Patříš k Zemskému klanu. Dokonce i jezdci spojení s drakem dokážou ovládat pouze magii svého živlu. Díky poutu je silnější, ale nemění to, co máš uvnitř.“ Revan posmutní. „Takže nemůžu ovládat všechny?“ Jeho zklamání je tiché, ale zasáhne mě silněji, než čekám. A na okamžik se rozpomenu na sen, který se mi zdál v noci – na ženu, která vypadala jako já, ale nebyla jsem to já. Stála v bouři všech čtyř živlů – u nohou se jí zvedala země, v rukách jí planul oheň, kolem ní vířil vítr a pramínky vody jako stuhy. Všechny najednou. 26
Kéž by to tak bylo možné. Zamrkám, ale ta vize přetrvává a je příliš živá na to, aby se dala jen tak zapomenout. „Nikdo nedokáže ovládat všechny čtyři,“ praví můj otec vřelým, ale jistým hlasem. „Ovšem země stačí. Překvapí tě, jaká síla ti spí pod nohama.“ Tamsen se zazubí. „Upřímně, já bych byl raději, abys oheň neovládal, Revane. Moje zahrada by se z toho nikdy nevzpamatovala.“ Revan se zarazí a zvážní. „Takže ohněm vládne jenom Ohnivý klan?“ Pomalu přikývnu a vzpomenu si na dobu, kdy jsem stála na poli za naším domem s rukama nataženýma k větru a snažila se ho přimět, aby mě zvedl. Nestalo se tak. „Promiň, Revane,“ řeknu jemně. „Magie se dědí krví. Oheň pro Ohnivý klan. Voda pro Vodní klan. Země pro nás.“ Revan mírně posmutní. „Máma s tátou oba pocházejí ze Zemského klanu.“ Lehce se usměju. „Pak budeš jedním z nás. A země?“ natáhnu se a zaťukám do stolu. „Země je silná. Drží, podpírá a pamatuje si. Nemusí běsnit, aby byla silná.“ Sleduju, jak se mu do očí navrací jiskřičky naděje. „Dokážeš s ní úžasné věci. Já to vím.“ Chvilku mě tiše pozoruje. „I když to není oheň?“ „Především proto, že to není oheň.“ Revan mě pozorně sleduje, jako by si ta slova zapisoval na nějaké posvátné místo. Pak se jeho výraz změní a znovu ožije. „Tak postavím ten nejsilnější hrad v celé říši!“ prohlásí a rozhodí ruce. „S věžemi, které protnou mraky, a stěnami, které žádný stín nikdy nezničí.“ Kolem stolu se znovu nese smích, ale tentokrát je veselejší a vřelejší. Dokonce i můj otec se usmívá a vrásky v jeho obličeji nejsou tak hluboké. A mně se v hrudi usadí něco tichého. Večeře se ubírá v oparu plných břich a mihotavých světel svíček. Revan právě dojídá dezert, když ho od hlavních dveří zavolá jeho matka hlasem, který jasně říká – teď, ne později. Ospale protestuje, ještě jednou obejme Lyru a zamává nám jako malý, malátný princ, 27
než se odšourá do noci a pořád přitom mumlá o kamenných věžích a dračích křídlech. Dospělí zůstávají u stolu s poloplnými poháry vína a rozhovorem, který zřejmě v brzké době jen tak neskončí. Lyra do mě šťouchne ramenem. „Pojď. Pomoz mi s nádobím, nebo mě matka zakleje do ropuchy.“ Následuju ji ke kuchyňskému koutu. Snadno chytíme rytmus – podáváme talíře, drhneme, nepotřebujeme mluvit. Takový typ ticha je možný mezi lidmi, kteří se znají dost dlouho na to, aby zaplnili mezery. Pak se na mě Lyra úkosem ohlédne. „Jsi nějak zamlklá,“ řekne. Oplachuju mísu. „Jen unavená.“ „Hmm.“ Začne si broukat písničku. „Není to lež. Ale taky to není celá pravda.“ Povzdechnu si. Samozřejmě že do mě vidí. Vyhlédnu z okna. Obloha má tmavě indigovou barvu a hvězdy září v soumraku jako špendlíkové hlavičky v látce. „Dneska jsem něco slyšela,“ zamumlám. „O ochranných bariérách a Srdcestíně. Nemůžu na to přestat myslet. Mám pocit jako…“ Odmlčím se, protože si nejsem jistá, co se to vlastně snažím pojmenovat. Lyra čeká. Tak jí to povím. Ne všechno, co Aiel říkala – ale jaký jsem z toho měla pocit. O trhlinách v ochranných bariérách a organizovaných nájezdech. Ten pocit, že se něco starobylého dalo zase do pohybu. Kamarádka naslouchá a ruce se jí míhají ve vodě, jako by se uklidňovala prací. Když skončím, odloží nádobí a zadívá se na mě. „Jestli je to pravda, pak nejsme tak daleko od boje, jak jsme si mysleli.“ Přikývnu. „Vždycky jsem si myslela, že tahle vesnice žije ve vlastním světě. Že se nás nic, co je tam venku, nemůže skutečně dotknout. Ale dnes v noci…“ Točím prstem ve vodě a sleduju, jak víří. „Dnes v noci mám pocit, jako by se to začínalo kazit.“ „Vždycky jsme si dělaly legraci z toho, co bychom dělaly, kdyby se svět začal rozpadat,“ pokračuje tišeji. „Odjely na západ. Předstíraly smrt. Otevřely si pekařství.“ Zvedne koutky úst v úsměvu, ovšem ten 28
velice rychle povadne. „Ale jestli je to skutečné…“ Plamennýma zelenýma očima vyhledá ty moje. „Tak se chci naučit bojovat. Ochránit svoje milované.“ Okamžik ticha. „A chci, abys to ty uměla taky.“ Ticho mezi námi ztěžkne tichým porozuměním – takovým, jaké existuje jen mezi dvěma lidmi, kteří se přátelí už velice dlouho. Pak Lyra vydechne. „Aspoň že Revan je připravený.“ Zamrkám. „Cože?“ Zvedne čistý talíř a se samolibým úsměvem mi ho podá. „Viděla jsi ho dneska? Už plánuje zemní valy a pravděpodobně ve spánku kreslí plány bitvy.“ Potichu se zasměju. „Říkal, že nechá vyrůst stromy tak vysoké, že se budou dotýkat nebe.“ „Bůh nám pomáhej, jestli přijde na to jak,“ zamumlá. „Sám sebe korunuje na krále ostružinové armády a začne od všech vybírat daně v žaludech.“ Rozesměju se – skutečně se rozesměju – a Lyra se vítězoslavně zazubí. A bolest v mojí hrudi náhle povolí. Možná se svět opravdu rozpadá. Ale já mám Lyru.
29