Issuu

Návštěva 12. ledna 1599, PONDĚLÍ

I Toho dne přivedla hospodyně Marta porodní bábu, aby se podívala na Julču. Myslím jinou porodní bábu než posledně. Ta minulá byla vetchá stařenka nad hrobem a nevzbudila v nás důvěru. Nová porodní bába byla – navzdory svému označení – celkem mladá ženská, nosatá, vyhublá, nerudná a zachumlaná do vlňáku. Všechny tři, Julča, hospodyně Marta i takzvaná porodní bába, strávily nějakou dobu v ložnici, zatímco já jsem přešlapoval v kuchyni. Když pak vyšly ven, řekla si porodní bába o pět grošů. Zaplatil jsem jí. Předpokládal jsem, že to je platba za to, že bezodkladně přispěchá, až na Julču dolehne těžká hodina, jinak by to byla dosti drahá prohlídka. Pět grošů je polovina týdenního výdělku nádeníka, který živí rodinu. I já, když jsem měl hluboko do kapsy a dával kondice v šermu, jsem bral dva až tři groše za hodinu. A ona tam rozhodně nebyla hodinu. Nanejvýš půl hodiny.

I tak jsem jí bez řečí zaplatil. Klidně bych jí dal pět tolarů, kdybychom měli záruku, že porod proběhne v pořádku. Shrábla mince, ani nepoděkovala a šla. Hospodyně Marta ji vyprovodila ven na ulici, já s Julčou jsme osaměli v kuchyni. „Tak co říkala?“ zeptal jsem se zdánlivě veselým tónem. Čím více se blížil porod, tím jsem byl nervóznější. V myšlenkách se mi znovu a znovu připomínalo pořekadlo svatba v máji, do roka máry. My jsme se sice brali až koncem června, dítě jsme však počali 26. dubna 1598, to jsme věděli s naprostou jistotou. Svatba v květnu by bývala spíše na místě, už jsme to však nestihli. „To jsou ženské záležitosti, manželi,“ odbyla mne Julča. „O tom s tebou nebudu mluvit.“ Přistoupila ke mně, povytáhla se a políbila mě na tvář. „Neboj se, všechno dobře dopadne.“ Uklidňovala mne, chápete? Správně bych měl uklidňovat já ji, ne naopak. Z celé záležitosti jsem začal být rozmrzelý. Než jsem se nadechl, abych se pustil do ostřejší debaty, která by ničemu nepomohla, vrátila se z ulice Marta. „Máte návštěvu, pane,“ vyhrkla hlasitě. Podíval jsem se na ni. „Ano? A koho?“ „Však uvidíte sám,“ řekla rozrušeně. Tak jsem se šel podívat. Kozí ulice, úzká už sama o sobě, byla ještě více zúžena hromadami starého sněhu, odhrnutého ke stěnám domů. Malý dvoumístný kočár se zápřahem dvou hnědáků se procpal téměř až k mému domu, avšak zhruba dvacet kroků od vrat uvízl. Z koní stoupala pára a před kočárem postávala vysoká a vlastně i celkem široká dáma v dlouhém kožichu a s beranicí

na hlavě. U našeho domu přešlapoval dobře oblečený sluha rovněž v kožichu a v beranici. Zřejmě se chystal zabušit na dveře, avšak potkal se s Martou, která vyšla, aby vyprovodila porodní bábu. Připadal mi povědomý. Pak se mi rozbřesklo. Znával jsem ho jako mladého muže před třicítkou, posléze i jako staršího, avšak dlouho jsem ho neviděl. Teď se mu musela přiblížit čtyřicítka a takový věk se projeví. V obličeji zestárl, trochu se i nahrbil. Hned jak jsem vyšel, smekl beranici a hluboce se uklonil. To v minulosti nedělal. Nikdy se mi neklaněl. Zřejmě měl obavy, jak se k němu zachovám. K čemuž, jak jsme oba věděli, měl dobrý důvod. „Huh,“ vyhekl jsem. „Vavřinče? Jsi to ty?“ Nejistě se usmál. Rukou s beranicí mávl dozadu ke kočáru. „Přivezl jsem paní.“ Teprve pak jsem si uvědomil, kdo je ona vysoká a široká žena v kožichu. „Kateřino?“ vyhrkl jsem užasle. Popošla blíž. „Pozveš mě dovnitř, Jakube?“ „Ale jistě! Samozřejmě! Vítej u nás, Kateřino! Tohle je tvůj kočár? Musíme ho zatáhnout do dvora. Což nebude jen tak. Marto,“ houkl jsem na hospodyni, která přihlížela, „sežeň Tomáše, ať přinese lopatu a začne odhazovat sníh. Julčo,“ křikl jsem na manželku, která vyšla na ulici s vlňákem přehozeným přes ramena, „tohle je moje sestra Kateřina, vezmi ji do kuchyně a něco jí nabídni. A tohle je má manželka Julie, Kateřino,“ představil jsem Julču. „Ty se nikam nehrň, Vavřinče, pomůžeš nám otevřít vrata.“

II Kateřina mě minula, proplula kolem mne jako bachratá obchodní loď, jaké jsem vídal na Dunaji. Nechala se uvést do domu. Já, můj správce Tomáš i Vavřinec jsme se pustili do práce. Nejprve bylo nutné vypřáhnout hnědáky a zavést je na dvůr. To bylo ze všeho nejsnazší. Pak jsme museli odházet sníh a vyprostit uvízlý kočár. Tou dobou se před ním i za ním shromáždili chodci, kterým překážel. Někteří se ho pokoušeli obejít přes hromady sněhu zleva či zprava, jiní stáli na místě a čekali, až kočár zmizí sám od sebe. Jedni i druzí hlasitě nadávali. Po chvíli usilovné práce jsme kočár přitáhli před vrata, avšak zdaleka jsme neměli vyhráno. Museli jsme ho zatáhnout dovnitř. Do dvora vedou velká vrata obitá železnými pásky, po celá desetiletí však používáme jen jedno jejich křídlo a druhé zůstává zavřené. Nepoužívané křídlo bylo z obou stran zavalené zmrzlým sněhem, který jsme museli rovněž odházet.

Či spíše ho odházeli Tomáš s Vavřincem, já jsem z rodu rytířského a taková činnost pro mne není vhodná. Když jsme však otevírali nepoužívané křídlo, musel jsem přiložit ruku k dílu i já. Zatuhlé panty kvílely jako duše mučená v pekle, ale podařilo se. Během práce jsem si uvědomil, že Tomáš a Vavřinec se znají. Oslovovali se jmény, byla mezi nimi znát spřízněnost. Vlastně proč ne, oba byli ve službách naší rodiny už odedávna. V dřívějších dobách, když jsme s dědečkem opustili Hiršberg, abychom strávili léto tady v tomhle domě, nás Vavřinec obvykle doprovázel. Tady se setkával s Tomášem, který tu přebýval coby správce. „Postarejte se o koně,“ řekl jsem těm dvěma, když byl kočár ve dvoře a vrata zavřená. „Ty, Vavřinče, pak přijď za mnou do kuchyně. Máš mi co vysvětlovat.“ Rozehřátý prací, avšak s prsty znecitlivělými mrazem jsem vstoupil do kuchyně spojené s jídelnou. Je to podlouhlá klenutá místnost s okny obrácenými do dvora, která tvoří srdce mého domu. I v nejtřeskutějších mrazech tady přetrvává teplo, v horkém létě zase chládek. Avšak do letních veder jsme měli v tuto chvíli daleko. Julča a Kateřina seděly naproti sobě za dlouhým kuchyňským stolem. Kateřina popíjela pivo z velkého korbelu, Julča ji pozorovala s rukama sepnutýma na vystouplém břiše. Marta cosi míchala v kotlíku, zřejmě pro Kateřinu ohřívala polévku od oběda. Chvíli jsem postál vedle Marty, natáhl ruce k sálavému teplu a sykal, když mi rozmrzaly konečky prstů. Bolelo to. „Takže, drahá sestro,“ promluvil jsem během té činnosti, „čemu vděčíme za tvou vzácnou návštěvu?“

„Ty to nevíš?“ opáčila prudce. Bez kožichu a v tmavomodrých cestovních šatech z těžké vlněné látky už nevypadala tak široká, jako když jsem ji viděl na ulici, rozhodně však nebyla žádná houžvička. Má vysokou postavu, což je v naší rodině pravidlem, a na rozdíl ode mne je dosti statná, nikoliv však vysloveně tlustá. Když sundala beranici, uvolnil se jí účes a husté tmavé vlasy jí spadaly na ramena. Mívala úzkou jelínkovskou tvář, ta se jí však poněkud zakulatila a mírná nadváha jí příjemně vyhlazovala vrásky. I když už dosáhla středního věku, stále vypadala k světu. V duchu jsem spočítal, kolik je jí vlastně let. Vyšlo mi třicet dva. Možná třicet tři. V obličeji jí seděl přísný a nesmlouvavý výraz. S někým takovým nechcete vstoupit do sporu. „Ty mi vyhrožuješ soudem, Jakube, a teď tvrdíš, že nevíš, proč jsem přijela?“ osočila mne. „Já že se s tebou chci soudit?“ užasl jsem. „To není pravda!“ Znejistěla. „Tos nebyl ty, kdo nám nechal poslat dopis?“ „Jaký dopis? Nic jsem ti neposílal.“ „Nu což, ukážu ti ho,“ přikývla. Zadívala se na hospodyni Martu a pro jistotu se zeptala: „Může to ona slyšet? Neměla by jít pryč?“ „Marta i její manžel Tomáš se mnou vytrvali v dobách dobrých i zlých,“ řekl jsem pevně. „Především v těch zlých. Oběma důvěřuji.“ Všiml jsem si, že Marta, do této chvíle poněkud shrbená, se při mých slovech znatelně narovnala. „Tak dobře,“ souhlasila Kateřina. Zalovila v rozměrné kabele, kterou si přinesla z kočáru, a vytáhla poskládaný papír s přelomenou pečetí. Přisedl jsem ke stolu a vzal dopis do ruky. Než jsem ho rozložil, nejprve jsem se podíval na adresu.

Adresátem byl Velectěný pán Karel Fridrich z Mrákotína, se sídlem na Hiršbergu. Přečetl jsem text, který byl napsán jistou rukou a vybraným krasopisem. Autor důsledně dodržoval předepsanou strukturu osobních dopisů, vycházející z klasické rétoriky, tedy pět na sebe navazujících kroků: salutatio, exordium, narratio, petitio a conclusium, avšak s vynecháním exordia. Exordium, pokud to nevíte, reaguje na zprávy a dopisy, které pisatel obdržel od adresáta. Toto byl první dopis mezi nimi a pisatel neměl na co reagovat. Stálo tam: Velevážený pane Karle Fridrichu z Mrákotína, obracím se na Vás v zastoupení svého mandanta, jehož jméno nechci uvádět do dopisu. Věc se týká dědictví po zesnulém panu Janu Jindřichu Jelínkovi z Hiršbergu blahé paměti, na které má můj mandant neopominutelný nárok. Uvedený nárok vyplývá ze zápisu v deskách zemských, do nichž můžete příležitostně nahlédnout, až se budete zdržovat na Menším Městě pražském. Hned Vám bude vše jasné. Můj mandant nemá zájem na vyvolání skandálu. Zatím si záležitost nepřeje řešit soudně a dává přednost vzájemné do hodě. Pokud však k dohodě nedojde či se z Vaší strany nedočká vstřícného jednání, bude nucen podat žalobu. V zájmu svého mandanta i v zájmu Vašem očekávám z Vaší strany rychlé a vstřícné jednání. Sdělte mi, prosím, nejlépe pí semně, své stanovisko a termín, kdy budete dlít v Praze, abyste se mohl setkat s mým mandantem tváří v tvář a domluvit se s ním

na uspokojivém vyrovnání jeho právoplatných a nezpochybni telných dědických nároků. V dokonalé úctě Augustin Neveklovský, prokurátor sídlem v ulici Tržiště, Menší Město pražské domovní znamení dva hrozny psáno 28. augusti 1598 Když jsem dočetl, vzhlédl jsem a pro jistotu se zeptal: „Dopis jste dostali v srpnu? Nechali jste to čtyři měsíce být?“ Kateřina pokrčila rameny. „Karel Fridrich se začal vypravovat do Prahy, aby zjistil, co a jak. Jenže se objevily zvěsti o moru. Plzeň byla zachvácena, Krumlov prý také, snad i Budějovice. Raději zůstal doma, aby se nenakazil. Tady jste mor neměli?“ „Měli jsme ho tu,“ přikývl jsem. „S příchodem mrazů zmizel, je ovšem možné, že na jaře opět propukne. Ukazovala jsi cestou zdravotní pas?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nikdo po mně nic nechtěl, jen placení mýtného.“ „Proč jsi neposlala pana manžela, Kateřino? Proč jsi přijela ty?“ „Předpokládali jsme, že se s námi chceš soudit, Jakube,“ vysvětlila mi. „Že jsi to ty, o kom se v dopise píše jako o tom… mandantovi. Kdo jiný by se mohl domáhat dědictví po dědečkovi než ty?“ Významně se odmlčela. Znovu jsem zdůraznil: „Opakuji, že já jsem ten dopis nenechal poslat. Žádného prokurátora Neveklovského neznám.“

„Tak kdo by mohl mít nárok na dědictví? Napadá tě někdo?“ „Nemám nejmenší ponětí.“ „Od léta nám leží dopis na stole. Mně i Karlu Fridrichovi bylo jasné, že to musíme vyřešit, avšak stále nám něco bránilo v cestě. Nejprve mor, pak závěje sněhu, nakonec mráz. Teď když jsou cesty proježděné a mrazy poněkud polevily, rozhodla jsem se, že to vyřídím. Hned teď, protože pak do toho zase něco přijde. Obleva rozvodní řeky a cesty budou samé bahno. Na jaře se nejspíš vrátí mor, jak jsi říkal. Už jsem to nechtěla odkládat.“ „Aha…“ „Abych odpověděla na tvoji otázku, Jakube, proč jsem přijela já a nikoliv manžel: měla jsem strach, že si s Karlem Fridrichem vjedete do vlasů. On je v poslední době poněkud cholerický, záležitosti ohledně majetku mu nedají spát. Raději jsem se toho ujala sama. My dva se přece domluvíme, ty a já… Říkáš, že s dopisem nemáš nic společného. Skutečně nevíš, o co se jedná?“ „Ne.“ „Máš ponětí, co je to za titul, ten prokurátor?“ zeptala se. „A co je zač ten mandant, o kterém píše?“ „Tohle náhodou vím,“ přikývl jsem. „Prokurátor je člověk obeznámený s právem, se všemi jeho kličkami a úskalími. Za úplatu vede spor pro jednu ze soudících se stran. Ten, kdo si ho najal, je prokurátorův mandant. Prokurátor zastupuje mandanta u soudu a mluví za něj, protože ví, co má říkat a jak se u soudu chovat. Nehrozí nebezpečí, že se mandant přeřekne či příliš rozohní a slízne pokutu za urážku soudu.“ „Aha, tak takhle to je,“ pronesla Kateřina. „Znamená to tedy, že já a Karel Fridrich si také můžeme najmout prokurátora, aby nás zastupoval?“

„Nejenže můžete, výslovně bych vám to doporučoval. Počítej však s tím, že juristi nejsou laciní.“ „Třeba to urovnáme jinak,“ povzdechla si Kateřina. „Snad k soudu nedojde.“ Upřeně se na mě zadívala. „Někdo nás chce připravit o Hirš berg, Jakube. Či o co vlastně. Já i Karel Fridrich jsme z venkova, v podobných záležitostech se nevyznáme. Ty jsi v pražských městech delší dobu a víš, jak to tady chodí… Pomůžeš nám?“ Dal jsem si s odpovědí načas. Všiml jsem si, že Julča nepatrně zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Pak jsem si povzdechl. „Co s tebou mám dělat, Kateřino. Asi mi nic jiného nezbude.“ Kateřina si zhluboka oddechla. „Děkuji, Jakube.“ Natáhla ruku a položila mi dlaň na hřbet ruky. „Věděla jsem, že je na tebe spolehnutí.“ Rodinnou idylku přerušila Julča: „Vy jste ona sestra, která Jakuba zapřela, paní Kateřino? Nebo má Jakub ještě jinou sestru?“ Kateřina se na ni upřeně zadívala: „Já jsem jeho jediná sestra! A nikdy jsem ho nezapřela! Nikdy!“ „Odehnala jste ho ode dveří, když se po letech vrátil z války!“ obvinila ji Julča. „Neznala jste se k němu!“ „Na to si nevzpomínám,“ pokrčila Kateřina rameny. „Julie to říká dobře,“ podotkl jsem. „Stál jsem před Hirš berg em, ty jsi vyšla ven jen v doprovodu služky, Kateřino. Řekla jsi mi do očí: Můj bratr je mrtvý, padl ve válce a já jsem ho oplakala. Jděte pryč, pane, já vás neznám… Takhle se to stalo. A ty to víš!“ „Skutečně nás navštívil nějaký tulák a vydával se za tebe. Vyhublý, zarostlý, zválený a v otrhaných hadrech. Tos přece nemohl být ty… Nebo snad ano?“

Všichni jsme věděli, že lže. Avšak nemohl jsem jí to jen tak vmést do tváře. „Abych to uvedl na pravou míru,“ řekl jsem, „nejspíš jsem byl hubený. Možná i zarostlý a zválený. Ale v otrhaných hadrech? To ani náhodou! Kazajka, plundry i plášť mě v Uhrách stály mnoho peněz! V pražských městech jsem s nimi pak nadělal plno parády!“ „Takže jsi to přece jen byl ty?“ řekla Kateřina v předstíraném zamyšlení. „Nepoznala jsem tě. Promiň.“ Pak se rozhodla, že kličkování bylo dost. Přešla do útoku: „Nebyly to jen tři roky, Jakube, cos nebyl doma! Jen si vzpomeň! Dva roky před vojenskou službou jsi strávil v Padově a před tím celý rok tady ve Starším Městě! V tomhle domě! Dědeček, jak jsem se doslechla, zaplatil nějakému vlašskému fráterovi, aby tě učil vlašskou řeč! Takže jsi, pokud to dobře počítám, na Hiršberg nezavítal šest let! Za tu dobu ses změnil! Dospěl jsi! Byl jsi ještě kluk, když jsem tě viděla naposled! A pak… všechno jsi nechal na mně! Napsala jsem ti do Uherské země, že dědeček zemřel! Očekávala jsem, že zanecháš válčení a urychleně se vrátíš domů, abys vypořádal rodinné záležitosti! Ale ty nic! Prodloužil sis službu o další rok…! Pak jsem dostala zprávu, že jsi mrtvý!“ „Jaké záležitosti jsem měl vypořádat?“ „Třeba tyhle,“ zamávala dopisem od Augustina Neveklovského. „Kdybys udělal, cos měl, nemuseli jsme se teď strachovat, že přijdeme o Hiršberg!“ „Jakub splnil svou povinnost rytíře!“ vložila se do hovoru Julča. „Povinnost vůči zemi, králi a císaři. Dostál své cti.“ „Julie to říká dobře,“ potvrdil jsem. „Tři roky jsem válčil s Turky. Mám splněno.“

„A co tvoje povinnosti k rodině?“ ohradila se Kateřina. „Já jsem přece také tvá rodina! Tvůj roční závazek se chýlil ke konci, mohls odejít se ctí! Až bys vyřídil dědictví, mohl ses vrátit zpátky do války.“ „Dědeček nevypořádal majetek?“ ubezpečil jsem se. Kateřina neodpověděla. Před okamžikem mne vehementně přesvědčovala i obviňovala, najednou zůstala zticha. Proto jsem pokračoval já: „Když mě dědeček vypravoval do Padovy, řekl mi, že dostanu tento dům na Starším Městě, kdežto tvá rodina bude mít Hiršberg. Když mluvil o tvé rodině, Kateřino, měl na mysli tebe, tvého manžela i tvé potomstvo. Nijak jsem neprotestoval. Bylo to dědečkovo rozhodnutí a tvé děti jsou koneckonců také potomci Jelínků z Hiršbergu. Kolik už jich vlastně máš?“ „Čtyři. Dva chlapce a dvě děvčata. Všichni se, chválabohu, těší dobrému zdraví.“ „Tos je opustila a vydala se do Prahy?“ „A co jsem měla dělat? Čekat, až nás vypakuješ z Hiršbergu? Karel Fridrich, jak možná víš, žádný majetek nemá. Jako druhorozený syn dostal podíl na rodovém majetku, který jsme vložili do přestavby a údržby Hiršbergu. Myslela jsem, že nám soudem vyhrožuješ ty. Teď vidím, že je to ještě horší. Ohrožuje nás někdo cizí, koho ani neznáme.“ „Tak jak je to? Dědeček rodový majetek nevypořádal? Říkal přece, že to udělá!“ „Ano, říkal to. Celé roky o tom mluvil, neudělal však vůbec nic. Museli jsme od něj Hiršberg narychlo koupit,“ odvětila Kateřina. „Cože? Vy jste Hiršberg koupili?“ užasl jsem. „Nedostali jste ho jako součást dědictví, když zemřel?“

„Ne. Podle právníka z Plzně, kterého Karel Fridrich navštívil a zaplatil mu za poradu, to byla jediná možnost. Koupě. Jinak bychom o Hiršberg přišli.“ „Jak je to možné?“ „Já se v takových záležitostech nevyznám. Jen opakuji to, co mi pověděl Karel Fridrich,“ řekla s kamenným obličejem. Znovu přešla do útoku: „Nedovedeš si představit, v jaké situaci jsme se ocitli, Jakube! Dědeček zemřel a ty, místo aby ses vrátil, ses raději nechal, tedy údajně, zabít! Já se dvěma dětmi, třetí na cestě, manžel bezradný. Museli jsme udělat, co se v takové chvíli dalo. Některé naše kroky nebyly úplně chytré, to připouštím. Teprve později se ke mně dostala zpráva, že jsi přece jen zůstal naživu. Víš, jaký jsem měla vztek? Hořce jsem tě oplakala, pak jsem obdržela zase jiné zprávy. A ty pořád nikde!“ „Jak ses dozvěděla, že jsem padl v Uhrách?“ „Řekne ti to ten, kdo to spískal. Ty,“ houkla na Martu v kuchyňském koutě, „přestaň s tím mícháním, určitě je to ohřáté. Dojdi pro Vavřince, ať se přestane schovávat a přijde Jakubovi povědět, co vyvedl.“ Marta vyšla na dvůr. Obratem se vrátila a s ní i Vavřinec, stále v kožichu, avšak s beranicí v ruce. Nebylo na světě zkroušenějšího člověka, než jak se mi v té chvíli jevil on. Záda měl nahrbená, nohy pokrčené, a kdybych ho neznal, myslel bych si, že se rozpláče. Avšak já jsem pláč neočekával, jen výmluvy a vykrucování. Takhle on se choval, chytračil a slovíčkařil, rozprávěl v předstíraném přátelském duchu. Častokrát mi to bylo k užitku, když pro nás vyjednal lepší podmínky či snížil cenu za poskytované služby. Tehdy jsem ho pokládal spíše za svého společníka než za sluhu. Oblíbil jsem si ho. Teď mne při pohledu na něj napadlo: Jak mě mohl zradit?

„Tak spusť,“ přikázala mu Kateřina. „Já za nic nemůžu,“ začal Vavřinec s pečlivě dávkovanou směsicí nevinnosti a pokory. „To pan kapitán Francesco da Silva. Prohlásil vás za mrtvého, pane Jakube. Vás i všechny z vašeho oddílu. Byli jste na průzkumu déle než měsíc, jiný oddíl pak našel vaše mrtvoly.“ „Někdo našel naše mrtvoly? To asi těžko. Zůstali jsme naživu. Tedy někteří z nás.“ „Byly to prý již starší a – éh – zohavené mrtvoly. Tedy zohavené po tureckém způsobu. Nechci před dámami zmiňovat podrobnosti. Skutečně jste se vrátili všichni, pane Jakube?“ zeptal se chytrácky. „Celá skupina? Živí a zdraví?“ „To tedy ne,“ řekl jsem. „Pro vysvětlení,“ otočil jsem se k Julče a taky ke Kateřině, „byl jsem členem oddílu, který poslali na průzkum. Měli jsme se vrátit do týdne, avšak fronta se pohnula, Turci zabrali větší díl území a my jsme zůstali odříznutí. Máš pravdu v tom, Vavřinče, že zpátky jsme se nevrátili všichni. Na průzkum jsme se vydali v osmnácti, vrátilo se nás pět. Jednoho jsme přivezli těžce zraněného a brzy po návratu zemřel.“ „Je tedy možné, že zprávy o nalezených mrtvých nebyly nepravdivé?“ zeptal se Vavřinec. Pokrčil jsem rameny. „Turci nás zaskočili. Byli jsme rádi, že jsme se probili a unikli přesile. Kdo padl, toho jsme nechali ležet. Turci s nimi pak nejspíš udělali to, co obvykle dělávají s mrtvými. I se živými.“ „Jak neuvěřitelné štěstí jste měl, že jste zůstal naživu právě vy, pane Jakube,“ podotkl Vavřinec vemlouvavě. „No, válčení sis užil,“ poznamenala Kateřina. Z jejího hlasu zazněla jakás takás účast.