PROLOG
Rok Větru, 810. nového letopočtu Po cestě dva koně schvátil a jednoho uštval k smrti. Veškeré zlato, které dostal od macechy, padlo do měšců kovářům a obchodníkům. Davir doufal, že za takovou cenu stihne dojet k otci a rísijskému vojsku včas. Dost brzy na to, aby se s otcem stačil smířit a spolu se svými mladšími bratry se postavit po jeho boku. I když však k železným dolům u Einen Gorha dorazil během pouhých tří dnů, zabralo mu příliš mnoho času, než se dostal přes stráže. Zatímco je přesvědčoval, že je skutečně nejstarším synem Támina Kríse, králova pobočníka, jeho otec a bratři dávno postupovali v čele prvního voje po odvráceném svahu pohoří. *** Ve chvíli, kdy Davir konečně vystoupal na vrchol hory nad údolím, nalezl tam již pouze krále – ašar Arlina s osobní gardou a dvěma oddíly ozbrojenců, čekajícími v záloze. Samotné doly nechal za sebou. Úbočí kopců rozrytá štolami a opletená dřevěnými konstrukcemi jako pavučinami v očekávání útoku působila nezvykle tichá. Horníci, kováři i ostatní, kdo tu jindy pracovali, se ukrývali v hradišti nedaleko odtud. Když Davir pohlédl přes údolí na kopec naproti a mezi řídkým porostem rudých dubů spatřil sílu 9
nepřátelské armády, vůbec by na bezpečí hradiště nevsázel. Jestli Targijci, ti věční dobyvatelé, porazí Arlinovo vojsko, nic a nikdo v oblasti Einen Gorha se před nimi nespasí. Na druhou stranu se zdálo, že se ašarovi podařilo shromáždit většinu rísijské šlechty, všechny vazaly a muže schopné držet zbraň. Tak silná Rísije nebyla, co Davir pamatoval. Sám Arlin chlapce překvapil hned dvakrát. Nejprve skutečností, že se zdržoval tady, jen se svou Medvědí stráží, zatímco rísijská armáda se rozestavila na pozvolném svahu, první řady až na samém úpatí hory. Z těch několika bitev, kterým byl Davir svědkem, než od vojska utekl, si pamatoval, že se ašar držel uprostřed jízdních oddílů a často do boje sám zasahoval. Navíc, když se Arlin na syna svého pobočníka otočil, vypadal snad o čtvrtstoletí starší, než si ho Davir pamatoval. Jeho tvář byla skoro bílá, rty semknuté do úzké čárky mohly naznačovat vztek, ale mladík si pomyslel, že jde spíš o přemáhanou bolest. Vlasy, stále tmavé, jen trochu prořídlé, rámovaly králův obličej v pocuchaných pramíncích. Ašar měl pod sebou jednoho z bitevních sagů, mohutných zvířat s uhlově černou srstí, o hodně větších a silnějších než koně a tělesnou konstitucí připomínající spíš býky. Zvíře netrpělivě pohazovalo hlavou, rozrývalo kopyty zem. Jeho pán se však v sedle držel pouze silou vůle, shrbený a třesoucí se, snad v horečce. „Krísův nejstarší,“ zamumlal. Mávnutím ruky poslal pryč strážného, který sem chlapce přivedl. „Ten zběh. Přišel jsi nás zachránit?“ Davir sklonil hlavu. Cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Mohl by být rád, že ho Arlin vůbec poznal, během dvou let strávených na útěku ztratil i poslední zbytky dětské baculatosti a opálený, v šatech pokrytých prachem z cesty, vypadal spíš jako divoch ze severu. Jenže… Nevěřil, že by se mohl za své někdejší rozhodnutí stydět, ale právě se to dělo. Přestože by nic nevzal zpátky, i kdyby tu možnost měl. 10
„Doufám, že za to ta holka stála,“ Arlinův hlas zněl vzdáleně, jako by ašar nebyl tak docela při sobě. „Ale teď tě tu máme. Chceš se přidat k otci? Už je pozdě. Zůstaň a dívej se.“ „Rád bych jel, ma ašar,“ řekl Davir co nejpokorněji. „Myslíš, že já ne? Zasraná šipka ze zasrané targijské kuše! Ne, teď mě nezdržuj. Musím se o to postarat odtud, musím… Povely!“ Davir mlčky přikývl. Všiml si, jak si dva muži vedle Arlina vyměnili vážné pohledy. Předpokládal, že ať se děje cokoli, ašar tomu ve svém stavu sotva může velet. „Támin se o vše postará, můj pane,“ ozval se jeden z mužů Medvědí stráže. Skutečně vypadal jako medvěd, byl zavalitý a celý zarostlý, i když v parném dni pokročilého léta tu vcelku rozumně stál bez obvyklé huňaté kožešiny přehozené přes záda. „Ano,“ zašeptal Arlin. „Támin jede s mým synem v čele. A já se na to s tebou dívám z tohohle prokletého pahorku. Asi je to vůle bohů.“ Možná je, pomyslel si Davir. Ale můj otec má s sebou ještě další dva syny. Riskuje víc. A je to moje vina. Kdybych tehdy zůstal, byl bych teď tam dole já, a oni by zůstali v bezpečí. Jsou ještě tak mladí! „Prosím, ma ašar,“ obrátil se znovu na svého krále. „Opravdu bych chtěl jet za otcem.“ „Dívej se a mlč! Na zběha a zrádce máš až moc řečí.“ Arlin se v sedle zapotácel. Hned se však znovu narovnal a zadíval se na Davira očima planoucíma hněvem i horečkou. „Ještě nevím, co s tebou udělám, ale rozhodně ti nedám koně a zbroj, abys mohl uhánět za tím svým zatraceným otcem.“ Odmlčel se, pak mávl rukou směrem k údolí: „Jestli opravdu tak moc chceš, běž si. Po svých. Jeden šíp mohou naši lučištníci postrádat.“ Na to Davir nedokázal nic říct. Byl nyní o dva roky a spoustu zkušeností starší než v době, kdy od Arlinova vojska utekl. Sám se za tu dobu stal otcem a v horském srubu, kde svou ženu zanechal v péči macechy, mělo každým dnem přijít na svět jeho další dítě. Právě v tuhle chvíli se však necítil jako dospělý muž. Spíš jako chlapec, který provedl nějakou lumpárnu a teď čeká, zda ho rodiče potrestají. 11
Netušil, jestli ašar mínil svá poslední slova vážně. Doufal, že ne. Přesto to nehodlal zkoušet. A tak jen postával pár kroků od Arlina a jeho neklidného válečného saga a pozoroval dění v údolí před sebou. *** Rudé údolí, pojmenované podle dubů s červenými kmeny, které v něm a okolo něj rostly, bylo poměrně rozlehlé. Uprostřed jím protékal potok, který na východní straně vyvěral na úbočí kopce a mizel v temné propasti pod skaliskem protější hory. Zhruba ve středu údolí přetínala potok kamenná hráz, vedle ní stálo několik menších stavení a pece. Teď bylo to místo vylidněné, chudá pastvina kolem vodního toku prázdná. Ale pod úbočím hory na západě se začínali shromažďovat Targijci. Těžká jízda, sagové s bojovou výstrojí, kopiníci, vzadu lukostřelci. „Musí dolů. Nemají na výběr,“ zasmál se Arlin, který dění v údolí také zaujatě sledoval. Vzápětí sebou trhl, přitiskl si dlaň na pravý bok. „Špinaví psi,“ zamumlal. „Máme převahu, konečně! Dnes je rozdrtíme jejich vlastním způsobem! Žádné schovávání se! Pohnojíme s nimi tuhle jalovou půdu!“ Davir by těm slovům rád věřil. Snad i dávala smysl, rísijských mužů bylo víc než nepřátel, a kdyby byli využili výhodu, kterou jim skýtalo postavení ve svahu, snadno by doly před přímým útokem ubránili. Na druhou stranu, Targijci by mohli dát přednost rozdělení sil, a přestože okolní terén byl členitý a nepřívětivý, nakonec by se k dolům dostali z více stran. Tohle byla šance je zastavit. Ne navždy, ale i Davir věděl, že Rísije v poslední době zažívala jen samé porážky. Nejvyšší čas začít vítězit. I to byl jeden z důvodů, proč se nakonec vrátil. Za otcem i k Arlinovi. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že jeho přítomnost dokáže něco změnit. Jen by rád jednou svým dětem vyprávěl, že udělal, co bylo v jeho silách. 12
Ze zamyšlení ho vytrhl další pohyb na svahu před ním. Arlinovi lučištníci začali sestupovat dolů, aby se dostali do postavení, z nějž budou moci podporovat jezdce a pěšáky. Ti se shromáždili pod kopcem. Do šiků je stavěl jezdec v zeleném plášti; na tu dálku Davir nerozpoznal znak havrana, přesto předpokládal, že jde o otce. Něco podobného se dělo i na druhé straně. Tohle měla být opravdu bitva hodná targijských zvyklostí. Přímý střet, který rozhodne. Jeden ze zlatých orlů, kteří kroužili nad údolím, náhle vykřikl a ostatní se k němu přidali. Ostrý, nepříjemný zvuk dravých ptáků. Vzápětí z řídkého dubového hájku opodál přispěchal Arlinův sokolník. „Můj pane,“ začal, „tohle…“ „Já vím, co to znamená!“ štěkl Arlin. „Ti psi s sebou mají čaroděje. Ale i kdyby se pokoušeli slídit kolem, k ničemu jim to nebude.“ „Orli poznají použití Moci i jinými způsoby,“ pokrčil sokolník rameny. „Nejen to, že někdo zneužije zvířecí mysl kvůli výzvědům. Nevím, co přesně se děje, jenže jsou to čarodějové, ma ašar! Sice podle všeho nesmí používat kouzla v boji, jenomže –“ „Jestli jsou tam dole čarodějové, skončí stejně jako všichni ostatní. Zadupeme je do země.“ „Přesto, můj pane…“ Arlin zvedl ruku a muže zarazil: „Dost! Teď není čas na dohady.“ Jako by chtěl potvrdit jeho slova, vystoupal do svahu jezdec na malém, hbitém koníkovi. Spojka mezi Arlinem a vojskem v údolí. Zvíře, třebaže navyklé na hornatý terén, těžce funělo, od huby mu stříkaly chuchvalce pěny a Davir si s bodnutím u srdce vzpomněl na koně, které uštval po cestě sem. A vlastně úplně nadarmo. „Ma ašar,“ vydechl jezdec, jakmile seskočil ze sedla a krátce se před Arlinem poklonil. „Naše přední řady se dostaly na dohled nepříteli a zdá se, že všichni Targijci mají na obličejích nějaké… masky. Dokonce i jejich zvířata jsou maskovaná, ačkoli u těch není poznat, jestli nejde jen o součást postroje.“ 13
„Masky?“ Arlin se zamračil. „Očekávají, že nás zastraší maskami?“ Posel pokrčil rameny a neklidně se ohlédl do údolí. „Nepřipadají mi nijak zvlášť strašidelné, můj pane. Hladké, snad z dobře vydělané kůže, a jsou do nich zasazeny ozdoby nebo kameny. Vlastně vypadají trochu jako hledí přilbic.“ „Ach,“ tentokrát ašar zaváhal. „Stahovat se nebudeme,“ řekl po chvíli. „Beztak pošlou vyjednavače, vždycky to tak dělají. Pak se uvidí.“ *** Jenže tentokrát to byli Targijci, kdo se rozhodl nehrát podle svých vlastních pravidel. Armády stály proti sobě, každá na jedné straně údolí, ale místo aby od útočníků vyrazil vyjednavač a přednesl obvyklou nabídku slitovného a mírného zacházení, pokud Rísijci složí zbraně, vyrazili od sevřených šiků čtyři koně. Neosedlaní, ale s nákladem na hřbetě. Davir na tu dálku nemohl říci, o co se jedná. Jediné, co mu to připomínalo, byly soudky s pálenkou. Koně se hnali k rísijským řadám, minuli hráz a pece u potoka. Orli nad údolím se znovu dali do křiku, tentokrát ještě zlověstnějšího a hlasitějšího. Ze západu se zvedl vítr, ačkoli do této chvíle stál horký a prašný vzduch téměř nehybně. „Zastřelte ty zatracené herky!“ vykřikl Arlin, pravděpodobně v téže chvíli, kdy stejný rozkaz vydal tam dole Davirův otec. Vzduchem se mihlo několik šípů a tři ze čtyř koní padli k zemi. Další ještě udělal pár trhaných skoků vpřed, ale nakonec se také složil. Soudky skončily vedle zvířecích těl, rozlámané na stovky odštěpků a třísek. „Co se děje?“ vyhrkl Davir. Nikdo mu ale neodpověděl. Z hřebene hory mohli jen sledovat, jak z trosek soudků stoupá nažloutlý kouř, který vítr nese k šikům rísijských bojovníků. A tentýž vítr jako by odvál i veškerou kázeň a soulad z jejich řad. Davirův otec se marně snažil dávat svým lidem povely. Velká část armády začala 14
ustupovat, někdo překotně, jiní váhavě. Další, menší hloučky se naopak vydaly kupředu, vedené ašerin Ormekem, Arlinovým synem. „Ne, vrať se, ty palice dubová, vrať se!“ zasípal v té chvíli ašar. Ani kdyby křičel z plných plic, nic by se nezměnilo. Žlutý dým se rozprostřel po celé šíři údolí a ašerin, následovaný dalšími muži, do něj záhy vjel. Vlna kouře se nato s dalším, silnějším poryvem rozprostřela i nad zbytkem rísijských bojovníků. Co následovalo, byla naprostá zkáza. Kdo se žlutavého dýmu nadechl, ten se vzápětí zhroutil v křečích. Splašení koně a sagové shazovali své jezdce a kopali kolem sebe. Muži si drásali hrdla, jak se zoufale snažili nabrat vzduch do plic. Někteří volali své bohy, dokud jim k tomu zbýval hlas. Jiní se jen tiše svíjeli na rozdupané půdě. A jedni jako druzí umírali. Křik orlů vysoko nad horami zněl jako zlověstný žalozpěv. „Neee!“ zavyl Arlin a pokusil se svého saga popohnat kupředu. Nebýt mužů z Medvědí stráže, nejspíš by se mu to podařilo. Takhle však několik z nich zvíře zadrželo. Pak krále stáhli ze sedla, úcta stranou, a vlekli ho po cestě k dolům a hradišti, zatímco on slábnoucím hlasem vykřikoval jméno svého syna. Davir zůstal na místě, neschopný odtrhnout oči od hrůzné podívané v údolí. Strašně moc chtěl vyrazit, seběhnout ze stráně a zachránit otce i bratry. Stejně dobře by ale mohl pohnout zemí a setřást z ní všechny ty targijské psy do věčné Tmy. Jen se díval a viděl, jak se Targijci dávají do pohybu a blíží se. Jejich voje projely mezi opuštěnými domky a pecemi a pokračovaly dál, do míst, kde se zbytky žlutého dýmu zvolna usazovaly k zemi. K mrtvým a umírajícím rísijským bojovníkům. Arlinovy muže, v nichž ještě zbývala jiskra života, pak i o ni připravila čepel nebo bodec kopí. Přes ostatní se převalila těžká jízda, kopyta sagů a koňské podkovy zadupaly Arlinovu armádu do země, pohnojily neúrodnou půdu masem a krví. Tak jak to ašar předpovídal. Jenže Targijcům, blesklo Davirovi hlavou. Ne nám! 15
Hrdlo se mu svíralo. Nohy se mu podlomily, klesl na kolena. Na okamžik si dovolil pomyslet, že se mu to snad všechno jen zdá, že po únavné cestě usnul a teď ho trápí noční můry… Oči ho pálily a vidění se mu rozostřilo, okolní zvuky tlumilo bušení krve ve spáncích a vše působilo opravdu snově, naprosto neskutečně. Než ale v té představě stačil najít úlevu, na vrchol kopce k němu vyšplhali první z těch několika málo šťastných, kterým se podařilo z údolí utéci. Jeden z nich, vysoký ramenatý mladík, se k Davirovi sklonil, popadl ho za paži a přiměl ho zvednout se. „Co tu děláš?“ zabručel překvapivě hlubokým hlasem. „Prohráli jsme, musíme rychle odtud!“ „Můj otec, nemůžu…“ „Všichni tam dole jsou mrtví.“ Mladík se naklonil tak blízko, že by mu Davir mohl klidně spočítat vousy, rašící mu na tvářích. „Jestli chceš taky chcípnout, zůstaň si tu.“ Davir ještě jednou pohlédl do údolí. Sám si říkal, že naposledy, ten poslední pohled je svému otci i ostatním povinován věnovat. Teď už rozeznal masky kryjící tváře targijských vojáků. Navzdory tomu, co o nich prve říkal posel, Davirovi připadaly strašidelné. Zdálo se mu, že se k úpatí kopce blíží armáda démonů. A pak jeho zrak upoutal záblesk známé zeleně mezi zlatými a hnědými plášti Targijců. Ve chvíli, kdy se na něj zaměřil, už věděl, že to neměl dělat. Plášť s černě vyšitým havranem, potrhaný a potřísněný blátem a krví, se třepotal na ratišti, které třímal v ruce nirras Logern, hlavní velitel targijské armády. A na špici kopí nad ním Davir spatřil hlavu velitele rísijské armády. Hlavu Támina Kríse. *** Věděl jen, že křičí. Zmatenou směsici omluv a proseb. Mysl mu zaplnil led, navzdory letnímu parnu. V hrdle ho pálilo, jako by se nadechoval mrazivého vzduchu. 16
Rozložitý mladý muž, který k Davirovi prve mluvil, ho navzdory svému předešlému prohlášení nenechal na Targijce čekat. Bez ohledu na protesty ho vlekl za sebou po stezkách mezi jednotlivými důlními šachtami a pak po kamenité cestě. A nakonec ho přinutil běžet až ke hradišti, které v rychlosti opouštěli všichni, kdo se zde prve ukryli, a s nimi i ašarova Medvědí stráž a Arlin sám v krytém voze. Když se ke spěchajícímu průvodu přidali, hromotluk poblíž vozu pustil Davirovu paži a zůstal stát na kraji cesty. „Počkej,“ vypravil ze sebe mladík hlasem ochraptělým křikem a potlačovaným pláčem. „Proč jsi to udělal?“ „Ani nevím.“ Jeho zachránce jen pokrčil rameny. „A jdi, Krísi… jsi mladej Krís, že? Jdi. Já čekám na přítele.“ „Kdo jsi?“ Davirovi náhle připadalo důležité to vědět. „Jmenuju se Levčik. Jdi už.“ Davir poslechl. Nejistým krokem se pustil za Arlinovým vozem. A nejspíš v pravou chvíli, protože záhy se vedle něj objevil jeden z mužů Medvědí hlídky a popadl ho hrubě za paži, už docela bolavou. „Ašar si tě žádá,“ prohlásil. Když Davir pohlédl do mužovy tváře, spatřil v ní jen zlost a nevraživost. Třebaže neměl ani trochu chuť nechat se zase někam vláčet, mlčky poslechl. Arlinův vůz byl prostorný, ale uvnitř vládlo šero a páchlo to tam nemocí a krví. Ten pach nedokázaly zakrýt ani svazky vonných bylin, rozvěšené po stěnách. Na vyřezávané truhle, zabírající celou šíři zadního konce vozu, seděla stará žena v prostých bílých šatech, vedle sebe odloženou špinavou zástěru. Drtila cosi v hmoždíři na klíně a ani nezvedla hlavu, když Medvědí strážce strčil Davira do vozu. Zato Arlin se zpola posadil na úzkém lůžku u pravé stěny vozu a další ze strážců, stojící u jeho nohou, se napřímil a naježil. Žena cosi tiše zabručela a ašar se znovu položil, oči však nepřestal upírat na svého hosta. 17
Ta bledá, vyhublá tvář s temně orámovanými očnicemi na Davira působila skoro dojmem lebky. Arlin na tom nejspíš skutečně nebyl nejlépe, i když čerstvý obvaz na jeho boku vypadal úhledně a jako by nemohl skrývat nic horšího než malé škrábnutí. „Posaď se ke mně,“ zašeptal král. Muže Medvědí stráže, který nesouhlasně zavrtěl hlavou, si nevšímal. „Honem.“ Davir zaváhal, ale poslechl. Tak blízko Arlinovi se nikdy dřív neocitl. A nikdy dřív krále neviděl tolik slabého, zestárlého a unaveného. „Opravdu… opravdu jsou všichni mrtví?“ ašarova ruka se zvedla a sevřela Davirovu paži. Tentokrát mladík bolestně sykl, ale neodtáhl se. „Několik mužů uteklo,“ odpověděl místo toho. „Ano, ale… můj syn? A Támin?“ „Ma ašar by se neměl rozčilovat,“ zabručela stařena a chvíli přestala drtit v hmoždíři ono cosi, co Davir konečně odhadl na suchou kůru svirky, léku proti horečce a zánětu. „Oslabuje ho to.“ „Mlč, když mluví muži,“ mávl Arlin rukou. „A ty, Davire, odpověz.“ „Zemřeli,“ řekl mladík, přestože si do poslední chvíle myslel, že to nedokáže vyslovit. Rísijský král zavřel oči. V té chvíli sám vypadal jako mrtvola a Davirovi přeběhl po zádech mráz. „Promýšleli jsme všechny možnosti, já a tvůj otec,“ začal po nekonečně dlouhé době ašar opět mluvit, aniž by otevřel oči. „Úniková cesta do pevnosti u Kamenných hor. Pak se znovu shromáždit, a pokud by ti psi obsadili doly, zaútočit na ně ze stran. Známe cesty, o kterých oni nevědí. Mysleli jsme, že máme plán pro všechny případy.“ Otevřel oči a Davir si téměř s úlekem uvědomil, že se v nich lesknou slzy. „Jak jsme se mohli tak strašně mýlit? Nezbyl nikdo.“ Na to se nedalo nic říci. Davira však v tu chvíli napadla jiná věc, a připadala mu tak důležitá, že si ji nedokázal nechat pro sebe: „Ma ašar, musíme s nimi vyjednávat. Získat zpátky… musíme získat zpátky těla.“ 18
Arlin se na něj zadíval a jeho pohled byl najednou střízlivý, nezakalený horečkou, smutkem ani hněvem. „Máš pravdu. To musíme udělat.“ Vážně přikývl. „Nakonec jsi snad přece jen synem svého otce.“ „Nechtěl jsem tě poučovat, můj pane.“ „Vím, že jsi nechtěl. Na něco se tě zeptám, dokud mám dost jasnou mysl. Změnil ses?“ „Asi nechápu, na co…“ „Jsi pořád to mládě, co uteklo kvůli holce, nebo už dokážeš dělat svému otci a rodu čest? Jsi Krís, pamatuj na to. Ať jsi dřív býval cokoli, teď jsi jediný živý Krís.“ Tentokrát na chvíli zavřel oči Davir. Místo tmy pod víčky po chvíli uviděl osamoceného ptáka na čistém nebi. Havrana, který se v tasle, řeči Rísije, řekne krís. Pak si představil otce. Ne jeho hlavu na špici kopí. Vyvolal si z paměti toho živého, činorodého muže, který byl Arlinovou pravou rukou. „Ano, ma ašar,“ řekl po chvíli. „Můj život patří tobě a Rísiji, která je pod tvou ochranou. Ať moje duše navždy bloudí Tmou, jestli ve své věrnosti někdy selžu.“ Sám nevěděl, co ho vedlo k tomu, aby předříkal zkrácenou verzi vazalské přísahy. Skoro jako by mu ta slova do úst vkládal otec, a tomu se Davir nedokázal vzepřít. Ne v tuto chvíli. Věděl, že snažit se kráčet v otcových stopách pro něj bude navždy jediným způsobem, jak uniknout výčitkám svědomí. Támin Krís zemřel, aniž by se s ním jeho syn stačil smířit. A ještě hůř, na Davirově místě s ním zahynuli i dva mladší chlapci, Dálier a Šalrik. Takovou věc nebude možné odčinit – nikdy. Přesto musel Davir udělat vše, co bude v jeho silách, aby se o to alespoň pokusil. Stará žena, která před chvílí dokončila svoji práci a už jen seděla s rukama v klíně a hlavou skloněnou, teď pohlédla ke stropu vozu a Davirovi se zdálo, že si velice potichu odfrkla. Ale Medvědí strážce se tvářil vážně a skoro přátelsky. A ašar Arlin jen tiše kýval. „Čas ukáže, jestli jsem se rozhodl dobře,“ řekl po chvíli. „Nebo jestli jsem skutečně ztratil úplně vše. Teď jdi, Krísi. Ta zatracená horečka mi už zase krade všechny myšlenky.“ 19
1. Havran znovu vzlétne
Rok Ohně, 825. nového letopočtua Davir Krís se vracel domů ze skrytého horského sídla ašar Arlina. I letos se na výročí dne bitvy u Einen Gorha sešli k tryzně u hrobů blízkých. Od toho strašlivého dne uplynulo patnáct let a tváře mrtvých už v paměti vybledly, jenže když u kamenných mohyl ve stráni zavál teplý vítr a nad horami zakřičeli orli, vzpomínky se vracely. Nejen na masakr v údolí, ale i na temné dny po návratu sem, do Danirských hor. Tehdy Krísovu bolest mohl zčásti utišit novorozený syn. I tu jiskru radosti však záhy uhasila další rána. Po několika dnech jeho macecha, šílená žalem ze ztráty muže a obou synů, skočila z vrcholu nedalekého skalního štítu. Vzpomínání nepřestávalo bolet; některé obrazy se z Krísovy mysli zkrátka odmítaly ztratit. Každoroční návštěva u hrobů je jen posilovala. A letos se po skončení smuteční slavnosti odehrálo ještě něco navíc. Rozhovor s ašar Arlinem, v jehož závěru přišel nový, nevítaný úkol. Jak nyní Krís v padajícím soumraku postupoval po klikatých horských stezkách, i v jeho mysli jako by se smrákalo. Věděl, že ho nic a nikdo nemůže donutit, aby Arlina poslechl. Celá Rísije, od hraničních hor až k věčně zamrzlým mořským břehům na severu, se zmítala v nejistotě. Už tolik let, v nichž se střídala období příměří, oboustranně porušovaných dohod, bojů… a proher. Přestože 20
Arlin zůstával v očích mnoha Rísijců králem, neměl by nástroj, jak Kríse přinutit k poslušnosti. Oba muže však k sobě poutalo mnohem víc než vazalská přísaha. Víc než vděk, víc než přátelství. Pojily je vzpomínky na Rudé údolí. Říkalo se, že bitva tam byla poslední rísijskou prohrou. Ne proto, že by po ní začaly přicházet výhry. Další otevřené boje už zkrátka nenásledovaly. Rísije u Einen Gorha nadobro ztratila nezávislost a Krís s Arlinem přišli ještě o víc. A tato sdílená bolest je spojila temným druhem přátelství. Nepatřilo k tomu bezvýhradné přijímání všeho, co ašar plánoval. Spíš šlo o vztah podobný vztahu otce se synem, se všemi k tomu patřícími rozepřemi a neshodami. Arlinův poslední plán patřil k těm, které se Krísovi nezamlouvaly. Přesto svůj úkol slíbil splnit. Ať moje duše navždy bloudí Tmou, jestli ve své věrnosti někdy selžu. Ve stráni nad svým domem seskočil ze hřbetu saga, přehodil otěže přes hrušku sedla a nechal zvíře, ať samo dojde ke stáji. Krátce vzhlédl k potemnělému nebi. Dny se začínaly krátit, léto měl brzy vystřídat podzim. Do zimy budu zpátky, pomyslel si Krís. I když šlo spíš o toužebné přání. *** Cestou po stráni se sehnul a utrhl modrý podzimní hořec. Říkalo se mu květina milenců, snad proto, že sladce voněl a byl něžný a krásný. V horách moc často nekvetl. S květinou v ruce zvedl hlavu. Už byl tak blízko, že slyšel dětské hlasy a smích. Jeho šťastné místo… „Enio, Dáli, Milo,“ zavolal, „pojďte sem! Neno, kde jsou moji nejmenší? Támi, Věrenko, táta se vrátil!“ První přiběhli Enia s Dálierem, Krísovi nejstarší, za nimi další tři děti, a nakonec šla Nena s dvojčátky v náručí. 21
Děti ho objímaly s takovým nadšením, že ho málem povalily k zemi. Krís se usmíval, ale pouze ústy. Jeho pohled zůstával vážný. Nena trpělivě čekala, až se děti otce nabaží. Nechala dvojčata batolit se v trávě a potichu jim broukala. Něžně a klidně. Přesto nejspíš pochopila, že se něco stalo. Z toho, jak se Krís tvářil, jak se mu zachvěl hlas, když ji volal. „Co jsi mi přinesl, Davire?“ zeptala se, když se k ní prodral houfem povykujících dětí. Věděl, že se neptá na nic hmotného. Zavřela oči a sklonila hlavu. Zdálo se, že je unavená, ale Krís věděl, co to znamená. Neně kolovala v žilách krev divokých kočovníků. I po všech těch starostech, které by jinou ženu dokázaly ubít, si zachovala prudkou a nezávislou povahu. Teď se snažila ovládnout hněv. Nikdy nepochopila, co Kríse k Arlinovi váže; všechna ta poslání, která jí muže odváděla z domova, nenáviděla. Zvedl jí hlavu. Z jejích zlatavě zářících očí ho až zamrazilo. „Budu muset odjet,“ řekl jí. „Do té doby jsem ale tady. Nechci slyšet o ničem mimo hory, mimo nás.“ „Jak myslíš,“ odpověděla. Pohladil ji po vlasech, podal jí kvítek hořce. Otočila jím v prstech. Když skláněla hlavu, vybledlé pruhy jejího kmenového tetování vytvářely dojem, že se skrývá ve stínech. *** Později toho dne, když nebe na západě znachovělo a kraj potemněl, se Krís s Nenou vytratili na seník kus od srubu. Kdysi by nechali děti na starost děvečce a vyjeli by na tancovačku do vsi, ale to bylo v jiné době. Za šťastných časů, kdy vesnice pod horami patřila Krísovu rodu. Nyní bylo třeba spokojit se s místem na seníku. A přestože odtud byl krásný výhled na hory a lesy a vůně sena vyprávěla o létě a slunci, celé to posezení bylo trochu skličující. Nějakou dobu tiše seděli a objímali se. Venku houstla tma, když se Nena s povzdechem položila do sena a přitáhla si muže k sobě. 22
„Opravdu musíš?“ „Musím,“ přisvědčil. „Budu o tebe mít strach.“ Krís se dotkl místa na Nenině hrudi, kde se pod látkou živůtku skrýval přívěsek z drahušového dřeva. Zdálo se, že jej rozechvívá tlukot ženina srdce, ale ve skutečnosti se rytmus jeho pohybu lišil. Zato se přesně shodoval s bušením srdce Nenina manžela. „Dokud máš tohle, víš, že jsem naživu,“ Krís se vzepřel na lokti, a ukazovák druhé ruky položil ženě na rty, když se chystala něco namítnout. „To není tak málo.“ Nena sevřela drahušový přívěsek v dlani. A místo odpovědi se ke svému muži přitiskla.
23
2. Princeznina malá vzpoura
Za dnů, kdy na targijské sídelní město Karn dopadaly sluneční paprsky a pozlacovaly střechy domů i zdi a hradby, se Tara nejraději toulala po ochozech hradu. Už v raném věku si vypracovala důmyslné způsoby, jak se ztratit z očí chůvám i učitelům. Dnes se však nebe chmuřilo a princezna rovněž. Přicházel konec léta, a to nutně znamenalo víc času pod střechou. A přestože karnský hrad byl rozlehlý a plný komnat, komůrek, chodeb a tajemných zákoutí, přes zimu Taře připomínal vězení. Útočiště hledala u jednoho zvláštního krbu. Chlapcova krbu, jak mu sama říkala. Ten stál v loveckém sále, ohromné místnosti, jíž vévodil dlouhý stůl a spousta vysokých svícnů. Po stěnách visely obrazy zvířat, vycpané hlavy, lovecké trofeje a kožešiny. Když byl sál prázdný, mrtvé zvířecí oči na princeznu prázdně hleděly. Nikdy sama nechodila dál než právě ke krbu. Nyní u něj seděla, zády se opírala o studené kachle, a než aby uvažovala o tom, že už brzy, až venku začnou podzimní deště, ji budou hřát do zad, raději v duchu probírala otázku, která ji v poslední době nejvíc zajímala… A totiž: co jsou zač ti lidé, které vojáci vodí v poutech přes Střední město. Zněly při tom bubny a zdálo by se, že jde o radostnou událost, ale lidé se nesmáli. Někteří jí připadali podivní, měli snědou pleť, černé vlasy a tmavá vousiska. Většinou vypadali divoce a strašidelně, jako loupežníci nebo obři v pohádkové knize. Opravdu Taru zajímali. 24
Zeptala by se otce, jenže si nebyla jistá, jestli se to hodí. Sám s ní o podobných záležitostech nemluvil. Spíš se ptával na věci, které se učila, a zkoušel, jestli je zná. Nebyla hloupá. Věděla, že pouta ti lidé mají, aby nemohli utíkat. Ale proč by měli chtít utíkat? Vodili je vojáci a otec říkával, že vojáci pracují pro blaho ostatních. „Blaho je, že mají co jíst a kde bydlet a dobré oblečení,“ vysvětlovala Tara krbovému chlapci. „Tak proč by ti lidé chtěli utéci?“ Krbový chlapec se schovával za kameny v krbu. Někdy vycházel ven a s Tarou si povídal. Hrát si s ním nemohla, byl průsvitný, křehký a vážný. A když se otočil zády, viděla ošklivou díru na temeni jeho hlavy. Kdysi jí vysvětlil, jak k té ráně přišel a proč musí bydlet v krbu. Ukázal dívce hrad za dávných časů, hostinu a muže, který měl na hlavě stejnou korunu, jakou teď nosil Tařin otec. Muž chlapcem ve vzteku smýkl a shodil ho na krb tak nešťastně, až mu rozbil hlavu. Princeznu ten obraz vyděsil a znechutil, ale chlapci jej odpustila. Měla ho ráda. Svoje učitele a dívky, které ji měly bavit, tolik ráda neměla. Ani s nimi nemohla mluvit o všem, co by potřebovala vědět. Myšlenka na učitele a chůvy jí nyní něco připomněla. Tara se mračila a pokoušela se z mysli vydolovat souvislost. „Tatínek říká, že vychovatelky a učitelé chtějí moje dobro,“ řekla krbovému chlapci. „A určitě je to pravda. Jsou hodní.“ Krbový chlapec přikývl, jeho tvář zmatněla. „Já bych byla ale někdy radši, kdyby mě nechali být,“ pošeptala Tara. „Pořád za mnou chodí a hlídají mě. Poslouchám je. Většinou.“ Krbový chlapec neodpověděl, jen se zvedl a zmizel v krbu. Na kamennou podlahu před Tarou dopadl stín. Vzhlédla. Trhla sebou, když uviděla učitele čísel, rena Ulišku. Uliška byl jediný cizinec, Rísijec, kterého Tara znala blíž. A také jediný, o kterém věděla, že má šlechtický titul. Obvykle se ho nebála, například oproti učiteli mravů byl mírný a shovívavý. Nyní ji ale zaskočil. 25
Polekala se jeho výšky, když se nad ní najednou tyčil. Jeho dlouhého a vrásčitého obličeje s podmračeným výrazem. Sklopila oči a zaměřila se na Uliškovy boty z černé kůže. „Prosím,“ ozval se učitel, „vstaň, la mirita, neměla bys sedět na studeném kameni.“ Tara si stoupla, oklepala si šaty. Pořád ještě se dívala muži k nohám. Až po chvilce si vzpomněla, že ji učili hledět lidem zpříma do tváře. Zvedla hlavu. „Hledají tě po celém dvoře, la mirita, a tvoje matka se zlobí.“ „Mám si jít hrát s Daretou a Livirou?“ zeptala se. „Ne, za chvíli nám začíná lekce, pamatuješ?“ „Ach, ano,“ povzdechla si Tara. Než stín vysoké věže překročí dvůr, bude se muset s renem učit čísla. Ne, že by je nenáviděla, ale také je nemilovala. Vlastně měla ráda jediné učení: květiny s rilou Gawenou. Vstala a neochotně se ploužila za svižně kráčejícím Uliškou. *** K seznamu otázek, na něž nejspíš nikdy nedostane odpovědi, přidala Tara toho odpoledne další: k čemu jí bude vědět, jak daleko je z Karnu k hranicím Targie s Rísijí, kolik jízddní je naopak vzdálené Anaritejské císařství na západě a kolikrát by musela zastavovat, než by přejela od Chladného moře ke Zlatavám na jižním pobřeží? „Nechci se učit čísla,“ řekla Uliškovi potichu. „… a stejně tak daleko je potom od hranic do hlavního města Anaritejské říše, k paláci an Raites, kde bys mohla navštívit svou babičku,“ hovořil ren dál. Princeznin tichý hlas úplně přeslechl. Tara vyšpulila ret, málem se rozbrečela. Pak si vzpomněla, jakým tónem dává matka rozkazy služebnictvu. „Nevím, proč bych se měla učit čísla,“ řekla nahlas. Uliška vzhlédl, v očích zmatek: „Ale, princezno, tvůj otec si to přeje, a my nemůžeme vynechat lekci.“ 26
Tara se zarazila. Chvíli uvažovala, dívala se na tabulku před sebou – se zakreslenou mapou, spoustou čar a znaků. „Tak s ním chci mluvit. S tatínkem,“ řekla nakonec. „Král je teď nejspíš zaneprázdněn. Nevím, jestli to půjde, la mirita. Prosím, buď rozumná,“ odpověděl Uliška. Očima těkal po místnosti, jako by hledal, kudy utéci. Taru jeho chování trochu překvapilo. „Chci s otcem mluvit teď hned,“ řekla přesto. Jako by rázem povyrostla, její kulatý obličej získal ostré hrany. „Nebudu se učit čísla!“ Uliška zrudl. Zdálo se, že slova, která chtěl říci, utvořila v jeho hrdle dusivý chuchvalec. „Uvidíme, co se dá dělat,“ řekl, když si odkašlal a jeho tvář zase získala zdravější barvu. Natáhl se pro kovovou tyčinku zavěšenou na zdi vedle velkého trianglu a zazvonil, aby přivolal někoho ze služebnictva. *** Když na otce čekala ve společnosti právě té vychovatelky, kterou měla ze všech nejméně v lásce, uvažovala Tara, jestli byla její vzpoura dobrý nápad. Stála s tou hubenou zapšklou ženskou ve Zlaté síni, jedné z menších místností hradu, jíž vévodil oltář Zlatého boha. „Víš, že před Zlatým nemůže nikdo lhát, princezno,“ sykla vychovatelka chvíli poté, co přišly. „Já nechci lhát!“ Tara prudce zavrtěla hlavou. Cítila, jak jí rudnou tváře. „Vymýšlení si je také lež,“ dodala žena. „Jen to připomínám.“ Princezna tentokrát jen pokrčila rameny. V duchu zaklínala otce, aby se už objevil. Ale král Tager si dal načas. Když konečně vstoupil, Tara v jeho tváři rozpoznala obvyklou směsici netrpělivosti a zvědavosti. Došel doprostřed místnosti a zastavil se. S vysoko zdviženou bradou přehlédl dvořany a mávl na ně, aby se klidili. Zatímco se Zlatá síň pomalu vyprazdňovala, Tara otce po očku sledovala a pokoušela se odhadnout, jak moc je rozladěný. Ale jako by 27
ji něco rozptylovalo, dokázala vidět jen vnější obraz. Mladého, urostlého muže s medově plavými vlasy a krátce zastřiženým plnovousem. Přes jezdecký oděv si přehodil plášť vyšívaný zlatem a na hlavě mu seděla jednoduchá koruna z propletených kovových pásků. Tara zkrátka viděla pouze svého otce a krále. Nedokázala říct, čím z toho je teď Tager víc. To už zůstali ve Zlaté síni sami. Alespoň tak sami, jak mohou příslušníci královské rodiny být. Což znamenalo přítomnost strážců v šedých šatech hned u dveří, princezniny vychovatelky a starého sluhy. Otec přešel k výklenku u okna, posadil se do křesla. Tara s vychovatelkou se k němu otočily, přestože mu nemohly vidět do obličeje. Křeslo se ukrývalo ve stínu a s ním i Tager sám. „Tak tedy,“ řekl král, „chci slyšet, co se přihodilo.“ Vychovatelka se nadechla, aby začala vysvětlovat, ale z tmavého výklenku se pozvedla Tagerova ruka a zarazila ji. „Ať mi to poví moje dcera sama,“ poručil, „slyšel jsem, že její výmluvnost je víc než dostatečná.“ Dopředu tedy pokročila Tara a začala vysvětlovat. Mluvila prostými slovy a neobratnými větami. Měla však dojem, že zahlédla, jak se otec ve svém stínovém úkrytu usmívá. Netušila proč, ale zdálo se jí, že ho svou malou vzpourou potěšila.
28
3. Lasičnice za městem
Tařina matka Lirela vůbec netušila, jaké pozdvižení princezna vyvolala. Vyjela si za město a neobtěžovala se o tom komukoli říci. Vzala s sebou jen komornou Erdu, němou dívku, která uměla vytvářet nádherné účesy a navrhovat nevídané střihy šatů, ale nikdy se nenaučila psát ani číst – což byly věci, které královna od svých ostatních sloužících požadovala. Odešly z hradu chodbou, o níž věděl pouze samotný královský pár, a tak se jim podařilo ztratit se i mužům Lireliny osobní stráže. Královna mířila k lasičnici za městem, ačkoli podle výrazu v její bledé tváři by se dalo usuzovat na mnohem významnější cíl. Skrytá pod hnědavým pláštěm s kapucí vyhlížela spíš jako měšťka, která vyrazila se služebnou vyřídit obchodní psaní nebo pozdravy příbuzným na venkov. Alespoň doufala, že tak na okolí působí. Od královny by beztak každý čekal, že pro své potřeby využije služeb hradního lasičníka a nebude se trmácet až za město. *** Lasičnice vypadala chudě a téměř zchátrale. Nedala se srovnávat s tou královskou v podhradí, kde v klecích odpočívaly lasičky patřící šlechtě a dvořanům. Sem svá zvířata umisťovali obyčejní měšťané a trhovci. Svoji vlastní lasici mezi ně Lirela propašovala už dávno. Na tom, že dům měl otrhané došky a ze zdí se loupala hrubá omítka, nezáleželo. Uvnitř bylo teplo a šero, jak to měly lasičky rády. 29
Erda venku u hlavních dveří hbitě přivázala svého i královnina koně k železnému kruhu a pak se posadila na lavici vedle – královna jí přikázala, ať tu počká. Dívka nemohla nikomu říct, co viděla a slyšela, ale Lirela ji nechtěla ohrožovat. Kdyby si Tager myslel, že komorná ví něco důležitého, mohl by využít služeb čarodějů z chrámu, otevřít dívce mysl a prohlédnout si libovolné z jejích vzpomínek. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Musela se několikrát zhluboka nadechnout ústy, aby ji neporazil silný pach, který v lasičnici panoval. Jakmile si na něj však navykla, přestala ho cítit. Zůstalo teplo, ticho. Lirela procházela mezi klecemi na podstavcích ve výši pasu. Uvnitř každé leželo stočené žluté chlupaté klubíčko. Klecí tu stály asi dvě stovky, zaplňovaly celou místnost kromě vzdálenějšího rohu, kde se skrýval kavalec a nízká truhla. Na kavalci se válela hromada přikrývek, v nichž byl zavrtaný cvičitel lasiček. Na první pohled si ho člověk ani nevšiml, ve svém záplatovaném plášti splýval v tom šeru s pokrývkami. „Šalnure,“ zavolala Lirela. „Chci připravit lasici!“ Chvíli to vypadalo, že cvičitel neslyší. Lirela si občas myslívala, že na svém lůžku zemřel, aniž by si toho kdokoli všiml. Byla to hloupost, kdyby se něco takového stalo, zvířata by začala šílet. A nešlo o žádného starce nad hrobem. Jenže královně to nechtělo jít z mysli. Nemohla list poslat sama. Pro všechny ostatní mohl Šalnura nahradit jiný cvičitel, ale pro Lirelu ne. Oddechla si, když se z kouta ozvalo zakašlání. Bosé nohy pleskly o zem, cvičitel přešel ke královně. Sklonil hlavu a zvedl ruce v pozdravu. Lirela mu položila dlaň na rameno a přiměla ho napřímit se. Měla pocit, jako by se na ni jeho slepé oči zadívaly. Lirela se zachvěla, třebaže ten pohled-nepohled viděla už tolikrát. Šalnur byl Rísijec, poměrně mladý a snad kdysi i pohledný, ale královna ho znala takhle – holou hlavu, tvrdou tvář, předčasné vrásky vrývající do ní temné rýhy, a hlavně ty strašlivé oční důlky vyplněné hrubou, zjizvenou tkání. Brzy poté, co do Karnu přicestoval, zadrželi Šalnura muži Hlídky, byl obviněn z vyzvědačství a trest byl proveden 30
dřív, než se stačila prokázat jeho nevina. Lirelu překvapovalo, že ani po takovém zážitku cvičitel na Targii nezanevřel a nakonec nastoupil na místo v lasičnici. „Potřebuji poslat list,“ promluvila královna konečně, když začínalo být ticho nepříjemné. „A nesmí to trvat dlouho.“ „Jako obvykle dopis pro Terila?“ Lirela zvedla oči v sloup. Zamračila se. Šalnur měl pravdu, neposílala odsud nic jiného než psaní pro králova mladšího bratra. A nemyslela si, že by lasičník věděl, o co doopravdy jde. Poslední dobou však nacházela i v nevinných poznámkách osten jízlivosti a oplzlého výsměchu. „Ano,“ řekla, když ovládla zlobu, která se jí zmocňovala, „dopis pro Terila.“ „Prosím, bude to hned,“ řekl Šalnur. „A nehněvej se, má královno. Nemyslel jsem svými slovy nic urážlivého.“ „V pořádku.“ Lasičník se znovu poklonil a vydal se k levé stěně lasičnice. Nikoho, kdo by ho viděl hbitě se proplétat uličkami kolem klecí, by nenapadlo, že je slepý. „Tady je tvá lasička, paní,“ řekl nakonec. Lirela nahlédla do klece, kterou jí ukázal, neviděla však rozdíl mezi tímhle spícím tvorem a ostatními. „Budeš chtít dopis nadiktovat, nebo posíláš list, má paní?“ „Posílám list.“ Vylovila ze záňadří mnohokrát přeložené psaní. Rísijec sáhl do výklenku ve stěně, vytáhl kožený postrojek s kovovou schránkou. Obratně do ní Lirelin dopis vložil, zacvakl víčko. Poklepal na klec. „Probuď se, ilina, čeká tě cesta,“ zašeptal nečekaně něžně zvířeti. Lasička se rozvinula a zvedla hlavu. Šlo o šelmičku asi loket dlouhou, s krátkýma silnýma nohama. Měla klenuté čelo, kulatá očka a velký čenich. Protáhla se, naježila žlutavou srst a zívla. Šalnur trpělivě čekal. Konečně na něj namířila čumák a opřela se tlapkami o dráty klece. 31
„Říkej,“ zapištěla. Lirela v té chvíli ucukla a odstoupila. Učili ji, že lasičky nemají rozum jako lidé; jsou zaměřené na jedinou věc – vyhledat někoho podle pachu. Přesto se nemohla ubránit pocitu, že ta stvoření zneužívá, když s nimi jedná jako se zvířaty. Od toho tu však nakonec byli cvičitelé. Věděli, jak k lasičkám hovořit a jak je poslat na to správné místo. Zvířata měla skvělý čich, ale na vzdálenost několika jízddní nedovedla ani ona někoho vyčenichat. Cvičitel jim musel předat mapu – vlastní představu cesty k určenému místu. Kdyby byl Šalnur slepý od narození, neměl by šanci s lasičkami pracovat. Cvičitel musel znát zemi do nejmenších podrobností a dokázat si je jasně vybavit. To dovedl málokdo ze zdravých lidí, takže vidět, jak to dělá slepec, bylo přinejmenším zvláštní. Šalnur se nahrbil nad klecí. Byl vysoký, a aby se dostal na úroveň lasiččiny hlavy, musel své tělo zohýbat do neuvěřitelných úhlů. Přiložil zvířátku na hlavu ukazováky. Drobná šelma začala vrnět, očka se jí potáhla šedou blankou. Lirela se odvrátila. Slyšela, jak lasičník drmolí nesrozumitelná slova, pokud vůbec šlo o slova. Spíše to připomínalo pouhou houpavou melodii. Po chvíli se napřímil. Lehce se královně poklonil na znamení, že je hotov. Dokud lasičce nevložil do mysli úkol, byla malá šelma divoká a nevypočitatelná. Tahle nyní ale myslela na jediné a bylo to pro ni důležitější než vlastní život. Musela donést zprávu. Lirele se sevřelo srdce nečekanou lítostí. Zavrtěla hlavou. „Vezmi si ji, má královno,“ řekl Šalnur. Otevřela dvířka ve stropu klece, nastavila ruku a počkala, až do ní šelmička vklouzne. Dotek hedvábného, teplého kožichu. „Půjdu?“ zapískala lasička. „Půjdu, paní?“ Lirela ji málem upustila. Zatvářila se, jako by právě sáhla na ohromného chlupatého pavouka. Proč jenom ta zatracená zvířata musí mluvit? „Ano, budeš smět jít,“ řekla. 32
Položila ji na stůl a sáhla po náramku na své levé ruce. Bylo na něm navlečeno množství blyštivých, lesklých kroužků, garů. Na okamžik si při pohledu na ně připomněla manžela. Kroužky byly zlaté, stříbrné i ty nejobyčejnější bronzové – a ať už s nimi právě disponoval kdokoli, stále patřily králi. Stejně jako celá Targie. A stejně jako Lirela samotná. Zamračila se a zavrtěla hlavou. Rychle náramek rozpojila a stáhla dva kroužky. Vtiskla je Šalnurovi do dlaně. Cvičitel se poklonil, na rtech úsměv. Lirela se od něj odvrátila a mlčky odcházela s lasičkou v náručí.
33