Rok 2015, podzim, Praha
Vuličce ležely nánosy napadaného listí, které sem vítr nafoukal bůhví odkud.
Ve vzduchu byla cítit voda ahnijící odpadky. Sem by popeláři zamířili jen sozbrojeným doprovodem nebo vpancéřovaném autě sbalistickou ochranou třídy tři nebo vyšší adrátěným pletivem na oknech.
Lampy veřejného osvětlení svítily všehovšudy dvě ze šesti.
Zbylé už dávno někdo vymlátil. Já jsem bohužel začínal mít docela dobrou představu kdo.
Měl jsem ztoho hodně špatný pocit ataky jsem to řekl.
„Mně se to vůbec nelíbí, pane Podroužku.“
Pleš na kulaté hlavě mého společníka vúdržbářské kombinéze slogem Pražských rozvodů se zablýskla, když se ke mně otočil.
Na můj vkus měl trochu moc bezstarostný úsměv.
„Už je to jenom kousek. Uděláme tenhle uzel apro dnešek padla.“
Byly dvě hodiny vnoci azapadlá ulička vLibni byla ponořená do temnoty aticha. Voknech domů se nesvítilo, ani pes nezaštěkal. Tomu, který by se toho odvážil, by nejspíš místní promptně navlékli česneková kaťata.
Pak tu byla ještě graffiti. Dominovalo áčko vkruhu. Neodpřisáhl bych to, ale přišlo mi, že některá byla na zdi na namalována krví.
„Pane Podroužku, myslím, že bychom odtud měli co nejrychleji vypadnout,“ vymáčkl jsem ze sebe přiškrceně.
„Ale prosím tě! Už jsme přece nějakou tu nesnáz zažili, ne?“
To sice ano, ale pořád platilo přísloví: „Žižkovu aLibni zdaleka se vyhni!“
* *
Ato se tahle brigáda původně jevila jako výborný nápad. Kontroly arevize rozvodů se prováděly vnoci, aby nedocházelo knarušení dopravy, případně kpřejetí pracovníka tramvají. Nebo kobojímu.
Na některá místa se však technikům samotným nechtělo. Problém mohl být třeba jen sožraly táhnoucími po zavíračce zhospody. Ztoho důvodu správa nabírala brigádníky vklubech zabývajících se tréninkem bojových umění. Pár lidí na to kývlo ajá jsem (neprozřetelně) byl jedním znich.
Zatím jsme vždycky narazili spíš na drobnější obtíže. Venku na ulici to zpravidla proběhlo vpohodě. Horší to bylo vrozvodnách vsuterénech asklepech domů.
Takhle jsme zavítali do jednoho klubu na Žižkově, schovaného včinžáku. Měl nás varovat už modrý sametový koberec na schodech. Když jsme vešli do klubu samotného, oběma nám spadly čelisti. Jako bychom se ocitli v Modré ústřici z Policejní akademie . Tolik černé kůže, cvočků, řetězů akožených čepic snaleštěným ocelovým kšiltem (aholých naleštěných zadků) jsem neviděl ani vželezářství.
Naštěstí se tehdy ukázalo, že pan Podroužek je starý mazák.
Hned zavelel: „Zadkama ksobě!“ ašlo se.
Ochlup horší bylo, když jsme vlezli do účtárny bulharské mafie. Upřená pozornost sedmi pistolí dost často člověku fatálně zkazí den.
Když jsme ale vysvětlili, že nejsme šťára, jen hledáme rozvaděč, ti předtím tak vážní pánové hned schovali zbraně. Místo nich vytáhli milé úsměvy ajihoslovanskou pohostinnost. Odcházeli jsme nejen shotovou revizí, ale ináručí domácích oslích klobás.
Zatím nejhorší incident byl nezáměrný vpád do skinheadské hospody, odkud nás doslova vykopali. Musel jsem chránit Podroužka, takže mi nezbylo než vústupu krýt kopy místního kápa, který si na mně zřejmě hodlal vyzkoušet celý svůj repertoár. Měl široký záběr akanady, takže já jsem pro změnu měl další den předloktí samou modřinu.
Navíc hodně vydržel, tlačil mě před sebou snad sto metrů.
Nakonec, když už se musel vydýchat, uznale pokýval hlavou aukázal mi zdvižený palec.
Problém byl částečně vtom, že jsem vysoký sotva průměrně, svaly se mi pod bundou nijak zvlášť neboulí aksicht mám taky vcelku pohledný. Vzásadě nejsem vhodný materiál na gorilu zastrašovacího typu. * * *
Tohle ale vypadalo hůř než všechno předtím.
„Pane Podroužku, kde že je ten uzel?“ zeptal jsem se.
Na ulici začaly houstnout hromady odpadků. Možná tu někde mají hnízdo.
Technik znovu koukl na displej tabletu. Ukázal před sebe do uličky.
„Šedesát metrů před námi by se měly vbloku nacházet dveře aza nimi schody do obslužných místností. Kromě rozvaděče by tam měl vést teplovod aplyn.“
„Jasně.“
To jsem spíš zamumlal. Nejsem strašpytel, ale tohle mi silně připomínalo veselé filmy jako Útěk zNew Yorku .
Přes celé jedno patro domu po levé ruce byl nastříkaný obrovský nápis:
SMRT STÁTU!!!
Tři vykřičníky svědčily oduševním stavu pisatele.
Tohle by mohl být děsný průser, protože anarchisti byli ti poslední, na které bych rád narazil. Snad idrogové kartely jsou příčetnější. Poté co byli anarchisti včele sAntifou prohlášeni za psance, neměli co ztratit apřešli na čirý teror. Jak se do lesa volá, tak se zlesa ozývá.
Všichni anarchisti samozřejmě nebyli agresivní pošahaní magoři, jenže stěmi normálními se radikálové vypořádali jako sprvními. Kapitalistické svině (tedy všichni ostatní) přišly na řadu až později.
Snad to sfoukneme dřív, než si nás někdo znich všimne.
Knenápadným plechovým dveřím nalakovaným nahnědo jsme se dostali bez obtíží. Začal jsem doufat, že to třeba vyjde.
Podroužek, okterém jsem uvažoval jako VIPákovi, protože jsem vlastně byl jeho bodyguard, vytáhl obří svazek klíčů. Celou dobu mě fascinovalo, jak se vtom vyzná. Mít tu věc na řetěze, dala by se využít jako řemdih.
„Je otevřeno,“ poznamenal překvapeně.
„Pane Podroužku, počkejte!“ sykl jsem.
„Musíme to prověřit.“
Než jsem mohl udělat cokoliv dalšího, otevřel dveře azačal sestupovat po schodech.
Zatnul jsem zuby aspěchal za ním. Všiml jsem si totiž, že je uvnitř rozsvíceno.
Schody vedly do rozlehlejší haly, než jsem čekal. Podél stěn se táhly svazky kabelů, modré plynové trubky ataké teplovodní.
Proto bylo vmístnosti teplo aproto si tu místní buňka zřídila základnu.
Ubedny sněkolika lahvemi bez etiket, zato sčirou tekutinou, která určitě nebyla voda, seděli tři znich.
Křiváky dozdobené řetězy, chromovanými pyramidami anastříkané různobarevným lakem. Natužené hřebeny většinou včervené.
Zpelechů na podlaze se ven hrabali další čtyři. Uvědomil jsem si, že někteří znich jsou vlastně ženy, ale nebylo to důležité.
Vypadaly úplně stejně nasraně jako muži.
„Fízlové zkurvený!“ zavrčel jeden znich.
Pan Podroužek zamával rukama.
„My nejsme policajti, jenom technici,“ ohradil se.
Vedle něj se ostěnu rozprskla vržená lahev.
„Jste zasranej stát!“
„Ale já…“
Popadl jsem ho aotočil ke schodům.
„Utíkejte! Hned!“
Další vržená lahev mě zasáhla mezi lopatky. Přestože byla prázdná, pořád to byla pořádná šleha. Navíc jsem ji jako pravý osobní strážce (blbec) koupil místo něho.
Hnaný adrenalinem bych po schodech vyletěl, nebýt brzdy přede mnou. Podroužek navíc ještě zakopl arozplácl se jak dlouhý, tak široký. Nahoru jsem ho vyvlekl za límec bundy. Jen stěží jsem se držel, aby to nebylo vzubech. * * *
Dovlekl jsem ho doprostřed ulice. Sice se mi snažil pomoct, ale vpodstatě jen nekoordinovaně mlátil rukama anohama. Vodpadcích jsme vyrývali brázdu jako ledoborec vAntarktidě.
Už to vypadalo, že se pan Podroužek postaví, atak jsem jeho límec pustil. Spadl zpátky na zadek. Zúst mu tekla krev. Nejspíš si při pádu na schodech vyrazil zuby.
„Huhlav!“ zaprotestoval.
Spletl jsem se, rovnou si přerazil čelist.
To byl ovšem náš nejmenší problém. Pustil jsem ho, protože nám čtyři další kokrhelové odřízli obě strany ulice. Vté chvíli se ze dveří vynořili zbylí účastníci zájezdu. Takže už jsme byli všichni.
„Zkurvený systémáci!“ zaječela nejagresivnější zpostav.
Odhadoval jsem, že je ženského pohlaví. Ikdyž těžko říct, sčím se ta osoba sexuálně identifikovala. Taky to mohla být tramvaj.
„Já jsem student! Jsem tady jenom na brigádě, do prdele!“ zkusil jsem je přivést krozumu.
Ukázal jsem na Podroužka, který se pořád pokoušel zvednout.
„Atenhle je, sakra, ta poslední lopata. Proletariát, hergot!“
„Jste zasraní špiclové aposluhovači systému.“
To promluvil rozložitý chlápek vedle ječandy.
Vten okamžik mi došlo, že je tahle konverzace úplně kničemu, jak by řekl Han Solo.
Kápo byl na rozdíl od ostatních úplně klidný. Měl zlé oči avnich vraždu.
„Jste fízlové vpřestrojení, co měli za úkol odhalit základnu
Revoluční fronty A.“
Otěch jsem už slyšel. Nejpodřadnější sorta teroristů. Zatím se jim nepodařil žádný větší mediální zářez.
Che Guevarovi se vruce objevil nůž jako kráva. Asi se ten zářez chystal udělat na nás.
Byli tak sehraní, že to snad museli nacvičovat. Zbytku kruhu se také vrukou objevily zbraně. Baseballová pálka, nůž, řetěz, ocelová trubka.
Naštěstí žádná pistole. Možná nechtěli budit střelbou pozornost, nebo prostě bouchačky neměli. Zlej stát poslední dobou jejich vlastnictví omezoval fakt tvrdě abral ho jako osobní urážku.
Levačkou jsem sáhl pod bundu za záda anahmátl rukojeť prvního nože.
Něco se mihlo, křuplo to aPodroužek padl na záda. Vržená dlažební kostka klepla oasfalt.
Můj faktický šéf naposledy zaklepal podpatky bot aznehybněl. Teď už mu zrozbité hlavy netekla jen krev, ale imozek.
Ječanda pozvedla další cihlu.
Kde je sakra bere?!
Měla znepokojivě pevnou ruku apřesnou mušku.
„Fakt jsem jenom student,“ zopakoval jsem pro dementy.
„Chcípni, intouši!“ zaječela.
To už bylo osobní.
„Tak jo,“ řekl jsem tiše.
Dlažební kostka svištěla, ale já vten okamžik taky.
Sprintoval jsem ke dvojce, která blokovala cestu, po níž jsme sem přišli.
Ječanda zaječela zklamáním.
* * *
Svalnatý týpek chtěl využít delší dosah apokusil se mi rozčísnout lebku železnou trubkou.
Načasování úderu měl fajnové, jenže já na poslední chvíli odskočil doleva, kjeho parťákovi.
Trubka narazila na povrch silnice arozvibrovala se tak, že ji její uživatel sotva udržel vrukou.
Bylo to skoro jako zkresleného filmu.
* * *
Druhý pán na holení byl tak pohotový, že vnapřažené ruce nabízel dárek na uvítanou. Bohužel zapomněl, že nože se zásadně podávají rukojetí napřed, takže jsem musel odmítnout.
Uhnul jsem stranou azároveň blokoval levačkou jeho ruku.
Dýku, kterou jsem držel reverzně vpravačce, neměl šanci vidět. Všiml si jí, až když se mu zabodla mezi žebra. Moc místa knápřahu jsem nenašel, ale hrot byl ostrý jako jehla.
Neměl jsem čas čekat, co na to řekne, tak jsem čepel zjeho hrudního koše okamžitě zase vytrhl apro sichr ho bodl ještě do krku. Jestli si chystal nějaká poslední slova, definitivně propásl příležitost. Místo toho promptně zaujal pozici ležmo.
* *
Jeden dole (kde vesele krvácel), ale zbývalo pořád dost pánů, dam agenderově neurčených na holení. Ato tak, že hned po ruce.
* * *
Vibrátor se mezitím stabilizoval arozmachoval jako pálkař kdruhému pokusu oodpal na homerun.
Pod tentokrát horizontálním máchnutím jsem se sehnul. Hned jak trubka prolétla nade mnou, jsem ho bodl do podpaží.
Přestože mu zkřiváku po vytažení čepele stříkala krev snad metr daleko, vůbec si toho nevšiml. Rozmáchl se po mně zdruhé strany. Jeho paži jsem nastavil do cesty hrot dýky. Čepel zaskřípala okost, ale šla celá skrz.
Zase nic. Podle všeho ho jen naštvalo, že jsem zastavil jeho útok. Vedlejších účinků voblasti pouštění žilou si nevšiml.
* * *
Já snad narazil na zasranýho berserka.
* * *
Pořád zůstal napíchnutý na dýce, takže jsme byli spojeni víc než jen poutem přátelství.
Trochu nekoordinovaně sebou škubal, tak to bylo zase na mně.
Zabral jsem, vytáhl čepel ze svalu avzápětí mu ji vrazil do oka. To už snad nepřehlédne.
* * *
Nejprve to křuplo vlebce. Čepel zajela uspokojivě hluboko.
Vzápětí to křuplo vdýce amně zůstala vruce jen rukojeť.
Myslel jsem, že speciální tvrzený plast vydrží víc. * * *
Na berserka chocholouše to ovšem stačilo.
„Hrumulf?!“ prohlásil zmateně apadl na tvář.
Zbytek zlomené čepele zajel snechutným mlasknutím hluboko do hlavy. Ztoho zvuku mi zatrnulo.
No to je dost. Když už tady kmitám jako fretka, ať to má nějaké výsledky. * * *
Švihnutí řetězu jsem uhnul spíš podvědomě. Jen těsně minul jak mě, tak čerstvého nebožtíka.
Žádná úcta kmrtvým soudruhům.
* * *
Překulil jsem se atím se svištícím železným okům vyhnul znovu.
Skončil jsem vpodřepu. Kolem bylo na můj vkus trochu moc nohou. Tak dlouho jsem se crcal stím nezmarem, že ostatní zúderky měli dost času stáhnout se kolem mě jako smečka psů.
Stehno nejbližší nohy jsem rozřízl čepelí nože, který jsem vytáhl předtím, než jsem se překulil. Zajela pěkně hluboko.
* * *
Zatímco čerstvá dávka krve zkrápěla ztuhlý ropný derivát, rychle jsem se zvedl zpodřepu.
Shora ke mně spěchala další trubka. Oni snad vykradli instalatérské potřeby.
Nezastavil jsem trubku jako takovou, ale ruku, která ji řídila. Navíc ostřím.
Chlápek měl páru ajá zase nůž nabroušený jako břitvu. Trefil jsem se přesně na zápěstí.
Ruka svírající trubku zůstala viset jenom na proužku kůže.
Zaječel, zamával zmateně paží aosprchoval mě červenou. Jeho ruka už toho nejspíš měla dost, protože istrubkou odlétla do dáli.
Ostrým bodnutím bolesti na levé straně žeber se mi připomněl řetězák. Chytil jsem jeho zbraň levačkou dřív, než mi ji mohl stáhnout. Takovou pohotovostí jsem trochu překvapil isám sebe.
Přitáhl jsem si ho apak už to šlo fofrem. Bodl jsem ho do podbřišku, podpaží anakonec zespoda pod čelist.
Vzhledem ktomu, že mi pravděpodobně zlomil pár žeber, jsem to nepovažoval za přehnanou reakci. * * *
Použil jsem zaseknutý nůž jako páku, chlapa otočil apak zněj udělal štít.
Ječavka ho flákla dlažební kostkou do hlavy takovou silou, že mu ji zarazila přes zátylek do půlky hlavy.
Co to pořád má stěma kostkama?!
Zaječela vzteky.
* *
Nůž jsem vytrhl ven, protože se to zase zahustilo. Opevnost čepele jsem strach neměl, tenhle byl zpoctivé oceli.
* * *
Kokrhela, který se mi sbejsbolkou pokoušel vpadnout do zad, jsem kopem patou vzad trefil přesně na prostředek hrudní kosti.
Společně se žebry uspokojivě zapraskala.
Cápka kop zvedl do vzduchu. Odva metry dál dopadl na záda. Buďto trpěl na propadlý hrudník, nebo to byla ještě větší šlupka, než jsem si původně myslel.
* * *
Záblesk koutkem oka. Uhnul jsem blýskavému oblouku. Kápo na mě šel skudlou, za kterou by se nemusel stydět ani Krokodýl Dundee.
Možná si něco kompenzuje.
* * *
Další sek dlouhé čepele jsem blokoval levačkou. Můj pokus obodnutí do krku také odrazil volnou rukou.
Pokusil se mě seknout přes břicho. Okousek jsem se stáhl, ale jakmile mi široká čepel prosvištěla těsně kolem pupíku, natáhl jsem se abodl ho do ramene ruky snožem. Nůž cinkl oasfalt.
* * *
Na ječavku se stačilo jen podívat. Připravená dlažební kostka jí vypadla zruky. Zároveň na zem stěžkým nárazem dopadla bleděmodrá kabela. Vtom okamžiku jsem si všiml, že jsem ze střetu skápem nevyšel bez šrámu. Nebo alespoň moje bunda ne.
„To si snad děláte prdel! Tohle je pravá vepřovice!“ zavrčel jsem.
Shrůzou vočích začala couvat.
* * *
Kolem mě se to sympaticky uvolnilo. Ten sprokopnutým hrudníkem se přestal hýbat (achrčet). Che klečel na kolenou asvíral si rameno. Zpod jeho ruky vytékal pořádný proud krve. Musel jsem trefit nějakou artérii, ikdyž přiznávám, že jen náhodou. Další pořezaný abezruký už jen zposledních sil krváceli.
Jedna věc mi pořád nešla zhlavy. Nohou jsem převrátil kabelku, šlo to ztěžka. Ze zavazadla se vysypaly dlažební kostky.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona si opravdu nosila kameny vkabele.
* *
No aprávě teď bez zbytečné zátěže zdrhala.
Sebral jsem jednu zjejích kostek asrozmachem švihl paží jako při házené. Kostka překonala deset metrů během mrknutí oka. Trefil jsem tu čůzu přímo na spodek lebky.
Kzemi padla přesně jako ve starých válečných filmech. Nic efektního, ale tak nějak hned víte, že je to definitivní.
Přišlo mi, že je vtom jistá poetická spravedlnost.
* * *
Zbýval dořešit vůdce buňky. Když jsem kněmu vykročil, snažil se po zádech odplazit, ale moc mu to nešlo, asi ztratil příliš mnoho krve.
Poklekl jsem vedle něj. Chytil mě zakrvácenou rukou za bundu. Něco mi říkal, ale přes hučení krve vuších jsem ho neslyšel.
Jedním rychlým tahem jsem mu prořízl krk. Umřel prakticky vzápětí. Nejspíš už mu mnoho červené vžilách stejně nezbývalo.
Otočil jsem se audělal pět kroků. Potom jsem se zastavil. Netušil jsem, kam jdu, akromě toho jsem málem zakopl odalší tělo. Vážně jich kolem bylo docela dost.
Připadal jsem si divně zmatený, musel jsem si sednout. Obrubník mi jako jediný zokolí připadal dostatečně blízko, atak jsem kněmu přešel aposadil se.
Myšlení se mi srovnalo. Byl jsem jenom vyčerpaný. Příliš mnoho energie vydané vpříliš krátkém čase.
* * *
První myšlenka: To byl ale mazec!
Druhá: Co jsem to, kurva, udělal?!
Třetí: Vlastně mi to vůbec nevadí.
* * *
Přišlo mi to trochu divné. První lidi, které jsem zabil, aemočně mě to zasáhlo asi tak, jako bych vynesl odpadky.
Vytáhl jsem telefon. Zjistil jsem, že se mi třesou ruce. No jasně, odliv adrenalinu.
„To si snad děláte srandu.“
Po displeji se rozpínala síť prasklin, která sice vkusně doplňovala tapetu se Spidermanem, ale hodně znesnadňovala ovládání telefonu. Zázrak, že vůbec fungoval. Nouzovou linku se mi povedlo vytočit až na třetí pokus.
„Dobrý den, chtěl bych nahlásit napadení při inspekci rozvodů. Pošlete, prosím, pomoc.“
„To napadení stále probíhá?“
Dispečerka nezněla ani trochu znepokojeně, ale aspoň neztrácela čas tím, že by ze mě páčila jméno.
„Vlastně už skončilo,“ připustil jsem.
Možná jsem měl nestoudně lhát.
„Jak se jmenujete?“
To by neměl být problém. Pobitá partička byla považována za lovnou zvěř.
„Ctirad Záhorský.“
„Vy jste revizní technik Pražských rozvodů?“ ozvalo se za chvíli.
Nejspíš mě hledala vdatabázi.
„Jsem brigádník.“
„Můžete mi dát ktelefonu revizního technika?“
„To bych nemohl. Je mrtvý.“
„Jste si jistý? Měl byste mu poskytnout první pomoc!“
Vduchu jsem si povzdechl. Vážně jsem měl lhát.
„Když má někdo vlebce jen půlku mozku, umělé dýchaní nebo nepřímá masáž srdce mi přijdou dost zbytečné,“ ucedil jsem.
„Aha. Kdo vás napadl?“
Jak to ten debil vlastně říkal? Už vím.
„Revoluční fronta A.“
Na druhé straně jsem uslyšel vyděšené polknutí. Borci asi byli větší šajby, než jsem si myslel.
„Kde jste?“
„VLibni.“
To bylo slabý, ale vážně netuším, jak se tahle ulice jmenuje. Cedule jsem neviděl ani na jejím začátku. Nejspíš už dávno skončily ve sběru.
„Musíte mi říct, jaká je to ulice!“ naléhala operátorka.
„Moment.“
Pokoušet se probít do tabletu po panu Podroužkovi nemělo smysl. Ikdyby všechno přežil, byl pod heslem.
Ach jo. Nezbývalo než se zvednout adojít knejbližší lampě veřejného osvětlení. Vzhledem ktomu, že nesvítila, musel jsem si posvítit displejem mobilu.
Chvíli po tom, co jsem identifikační číslo nadiktoval operátorce, se do vyděšeného ticha na druhé straně ozvalo další vyděšené polknutí.
„Jste si jistý, že teď je tam bezpečno?“ zeptala se nakonec.
Pro sichr jsem se rozhlédl.
„Úplně mrtvo,“ ujistil jsem ji.
„Jste zraněný?“
To si tedy vzpomněla brzy.
„Ano, tak sebou laskavě pohněte.“
Vtomhle jsem lhát nemusel. Žebra jsem měl opravdu nejspíš zlomená ařez, který mi zdevastoval rukáv bundy, šel taky oněco hlouběji než jen do vepřové kůže.
„Pošlu vám zdravotníky apolicii, aby to vyšetřila.“
„Pošlete ipohřebák. Raději víc než jeden.“
Možná jsem si to měl odpustit, ale nedokázal jsem si pomoct.
Kromě toho mohla být na některé zmrtvých vypsaná odměna. Třeba ztoho něco kápne.
„Kolik je vlastně mrtvých?“ zeptala se opatrně.
„Asi všichni,“ povzdechl jsem si tiše.
„Co prosím?!“
Jéžiš, to je ale puntičkářka.
Zběžně jsem je přepočítal. Možná někdo zůstal vdoupěti, ale jestli už touhle dobou nebyli vjiné městské čtvrti apořád ještě nezrychlovali, pochyboval jsem, že se odváží vystrčit čumáky.
„Kromě pana Podroužka osm.“
„Vyčkejte do příjezdu!“ nařídila mi aukončila hovor.
Fajn pokec.
* * *
Zase jsem si sedl atelefon zastrčil do kapsy. Byla zima, ve vzduchu jsem silně cítil kovový pach.
Došlo mi, že je to krev. Tak silně jsem ji ale nikdy předtím nevnímal. Ještě aby jo, bylo to tu jako na jatkách. Pach byl tak hutný, že jsem ho skoro mohl ochutnat na jazyku. Zvláštní, spíš než jako železo chutnal po mědi. Nebylo to nepříjemné.
* * *
Atak jsem čekal. Začínala mi být zima aneměl jsem do čeho píchnout. Vážně jsem si připadal jako Snake Plissken v Útěku zNew Yorku . Myslím tu scénu, kdy nevěděl, jak dál, avpusté ulici seděl na židli.
Tuhle noc mi byl čert dlužný. Ještě tu chytnu vlka.
* * *
Strhnutím jsem zvedl hlavu. Nevím, jak dlouho jsem čekal, ale pomalu jsem začínal usínat. Musel jsem být opravdu unavený.
Pak mi došlo, co mě probudilo. Zobou stran uličky se blížila vozidla. Podle zvuku velká asilná.
Jako první se mi vzorném poli objevil zkosený čumák armádního pancéřáku Tatra Aurelius. Druhý vjel do uličky zopačné strany.
To mi připadalo poněkud přehnané. Tak moc nebezpečné to tu přece nebylo. Nebo snad jo?
Stroje otevřely průlezy pro pěchotu aznich vyskákali vojáci vtmavě šedých mundúrech pro boj ve městě, neprůstřelných vestách asplnou výzbrojí.
Jako dobře vyladěný stroj pokryli celou oblast.
Co to má bejt?! Čekal jsem policajty azáchranku, rozhodně ne armádu.
Zpoza prvního pancéřáku vyšel vycházkovým krokem další voják. Tenhle měl jen uniformu, lehčí neprůstřelnou vestu apřilbu. Kromě pistole nebyl viditelně ozbrojený. Strohé rysy vhranaté tváři, lehká nadváha. Bylo mi jasné, že jde odůstojníka.
Beze spěchu zamířil ke mně. Cestou si prohlížel bojiště. Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že občas se mu rty zkřivily spokojeným úsměvem.
Někteří zvojáků začali fotit místo činu, jako to dělají policajti. Fakt divný.
Důstojník se zastavil přede mnou anehybně na mě shlížel tak dlouho, až jsem znervózněl avstal.
„Jste zraněný?“
Moje tiché syknutí při vstávání mu neuniklo. Žebra se za tu dobu rozležela adošla knázoru, že takové hrubé zacházení si nedají líbit bez protestů.
„Ano. Řekl jsem to už operátorce.“
„Mohl jste lhát. Zdravotník!“ zavolal adál si mě nevšímal.
Místo toho obcházel ležící těla azevrubně si je prohlížel.
Jako mávnutím kouzelného proutku se umě objevil jeden zvojáků.
„Kam jsi to koupil?“
„Žebra, asi zlomená, ařezná rána na levé paži.“
„Sundej si bundu. Potřebuješ pomoct?“
„Ne, vpohodě.“
Udělal jsem požadované. Bundu jsem hodil na zem. Mám tušáka, že ji budu muset odepsat. Kromě nekonfesní díry navíc se musela krev, kterou mi ji přelakovali, vsáknout hluboko do vepřovice.
Batoh, ve kterém měl polní lékárničku, položil zdravotník na zem.
„Ukaž mi tu paži!“ rozkázal autoritativně.
„Myslím, že to není moc hluboké.“
„Už to nekrvácí,“ potvrdil během okamžiku. „Podle mě to ani není na šití. Každopádně to počká na později. Zatím ti to jen vydesinfikuju azavážu, aby se ti tam nedostalo svinstvo.“
Obvaz kolem nadloktí mi utáhl rychle asnepřehlédnutelnou praxí.
Tohle nebyli jen tak nějací vojáci. Vsadil bych se, že prošli skutečným bojem.
„Podívám se ti na ta žebra.“
Vyhrnul mi triko.
„Tady?“ zeptal se, když mi jemně prohmatával bok.
„Jau! Jo, přesně tam.“
„Jedno žebro zlomené, další zhmožděné. Stáhnu ti to.“
Kolem hrudi mi utáhl dlouhý pruh látky. Pěkně natěsno.
Sice jsem tuhle noc neplánoval žádné další skopičiny, při kterých by mi zlomené žebro mohlo propíchnout plíci, ale jeden nikdy neví.
Když byl hotový, sbalil lékárničku ahodil si batoh na záda.
„To všechno ty?“ zeptal se ještě.
„Jo.“
„Pěkný.“
Všiml jsem si, že důstojník se na ohlídce zastavil uječandiny mrtvoly. Bedlivě si ji prohlížel, stejně jako zakrvácenou kostku, která ležela opodál.
Sešpulil rty ableskl pohledem mým směrem. Byl jako břitva.
Začínal jsem mít ošklivé podezření, že si přehrává, co se tu všechno stalo. Ataké to, že jeho rekonstrukce je zatraceně přesná.
Ke kápovi se dostal jako kposlednímu. Sledoval krvavou stopu, kterou po sobě podřadný terorista zanechal. Umrtvého si klekl, opřel se vbezpečné vzdálenosti od stop oruku aještě víc se sklonil. Usmál se azavrtěl hlavou.
Zvedl se, oprášil si ruce avydal se mým směrem. Postavil se mi tváří vtvář.
„Vím všechno potřebné,“ prohlásil, zatímco se mi díval do očí.
Nedokázal jsem znich vůbec nic vyčíst.
„Sbalte to tady!“ zavelel.
„Rozkaz, pane!“
Vojáci vytáhli pytle na mrtvoly ajako dobře vyladěný stroj je naložili. Včetně pana Podroužka.
„Ve sklepě za támhle těmi dveřmi mají základnu. Třeba tam ještě někdo je,“ upozornil jsem důstojníka.
„Ti mě nezajímají. Teď vás, pane Záhorský, odvezeme na bezpečné místo.“
„Kam přesně?“
„Někam, kde si budeme moct vklidu promluvit. Něco pro vás mám.“
Tak nějak jsem tušil, že odměna, okteré jsem uvažoval předtím, to nebude.
Ve velitelském pancéřáku pro mě měli volné místo. Přikšíroval jsem se dobrovolně, nutit mě nemuseli. Přestože Tatra Aurelius byla docela jiná než staré BVP, kterých dokázala jedna fabie vyřadit zboje hned několik najednou, jistota je jistota.
Sedadlo bylo pohodlnější, než jsem čekal, ale jízdu bych si bez zlomených žeber užil mnohem víc. Nepomáhal tomu ani důstojník, který se posadil přímo proti mně asmírným úšklebkem na rtech si mě měřil. Bylo jasné, že ví něco, co já ne, aaž se to dozvím, líbit se mi to nebude. Hotové zosobnění škodolibosti.
Odpružení aodhlučnění prostoru osádky bylo tak dokonalé, že se vůbec nedalo odhadnout, kam jedeme ani jak rychle. Možná až někam za Prahu.
Jinak to byla dost nezáživná cesta. Lampasák mlčel, vojáci mlčeli, já mlčel. Mlčení spojuje. Aobčas pěkně sere.
Aspoň teda mě, protože jsem díky němu měl dost času na vymýšlení katastrofických scénářů.
Celá tahle záležitost byla zatraceně divná. Něco tu bylo strašně špatně, ajestli někdo skončí na vidlích, budu to nepochybně já. * * *
Většinou mám výborný odhad, co se plynutí času týče, ale když aurelius konečně zastavil, vůbec jsem netušil, jak dlouho jsme jeli.
Průlez se otevřel avojáci vylezli ven až nepřirozeně rychle. Zjevně měli nadrilováno.
Důstojník se bez většího spěchu odpoutal.
„Tak pojďte!“ plácl mě po rameni.
Zůstal jsem sedět. Byl jsem tak rozhozený, že jsem se nemohl rozhoupat kodchodu.
Bylo ale jasné, že kdybych tu osmrďoval dlouho, řidič mě vynese vzubech.
Povzdechl jsem si astisknutím tlačítka otevřel zámek čtyřbodového pásu. Pár vteřin nato jsem už doskočil na betonový plac. Rozhlédl jsem se, ale nic ztoho, co jsem viděl, mi nepomohlo určit, kde se právě nacházím. Okus dál stál druhý pancéřák. Betonový plac byl obkroužený zcela anonymní zdí. Kromě zavřené železné brány aněkolika budov včetně garáží tu nebylo nic zajímavého. Tedy kromě zad posledních vojáků, která právě mizela ve dveřích největší budovy. Ta jediná měla dvě patra, ale jinak se jednalo oten samý anonymní kvádr smalými čtvercovými okny aplochou střechou.
Důstojník mi zamával od menších dveří na boku budovy.
„Pohněte, Záhorský! Možná bude pršet,“ dodal poté, co zamžoural na oblohu.
„Podle meteorologů je pravděpodobnost deště malá, ale znáte to. Už jsme si párkrát naběhli. Těm pacholkům se nedá moc věřit.“
Dost možná měl pravdu. Temné mraky se zdály být nízko aobtěžkané vodou. Jen jsem přikývl.
„Jen dál, rovně chodbou,“ pobídl mě, zatímco mi přidržel dveře.
Vzhledem ksituaci mi přišel až nepřirozeně zdvořilý.
Uvnitř to vypadalo jako vkaždé jiné administrativní budově. Holé stěny, zátěžový koberec, staré zářivkové osvětlení asem tam nějaká ta skříňka. Než jsme došli na konec chodby, minuli jsme tiskárnu. Hned vedla stála skartovačka. To asi bude jedno ztěch pracovišť, kde lejstro po přečtení hned skartujete.
Čím dál lepší. Občas totiž hned po výslechu skartujete vyslýchaného.
Kancelář na konci chodby byla úplně obyčejná. Pokud člověk nepočítal velkoplošnou obrazovku na jedné ze stěn anejnovější mac. Vojáci zřejmě mají rádi nakousnutá jablíčka.
Jinak toho vkanceláři kromě skříně, stolu advou kancelářských křesel moc nebylo. Jen neprůstřelně vyhlížející lednička varmádní zelené barvě, nejspíš poháněná vlastním reaktorem.
Důstojník si sundal přilbu aodložil ji na stůl. Prohrábl si krátké šedivé vlasy. Pak mi pokynul ke křeslu před stolem. Opatrně jsem si do něj sedl.
Neměl jsem strach, že zpodruček vyjedou pouta nebo něco takového. Jen mě utržené šrámy bolely čím dál víc.
„Dáte si něco kpití?“ zeptal se důstojník „Něco ostřejšího? Čistě zmedicinálních důvodů. Při šoku to pomáhá.“
„Nejsem všoku,“ upozornil jsem ho.
„Ne, to zřejmě opravdu nejste. Všechna čest.“
Uznale mi pokývl.
„Jste asi první člověk, kterého jsem kdy potkal, co ho první zabití nijak nezasáhlo. Zabíjení je pro vás stejně samozřejmé jako podání ruky.“
Po jeho slovech mi přejel mráz po zádech. Nevyslovil to jen tak, určitě tím něco zamýšlel. Jen jsem zatím nevěděl co.
„Dal bych si kafe,“ řekl jsem, Tak trochu proto, abych odvedl hovor od nebezpečného tématu, ataké jsem potřeboval akutní injekci kofeinu, abych přes nepohodlí vkřesle neusnul. Padl na mě těžký útlum.
Důstojník se na mě pátravě zahleděl.
„Nu, mohl bych ho nechat donést, ale jestli se potřebujete probrat, mám tu něco lepšího. Ano, teď byste měl mít čistou hlavu.“
Došel klednici aotevřel ji. Vnitřní osvětlení měla úplně normální. Moje podezření na nutnost použití nočního vidění se ukázalo jako liché.
Podal mi něco, co vypadalo jako trochu větší nápojová plechovka. Jen byla vkhaki anedala se zmáčknout. Nacházel se na ní jediný nápis asice Blitzkrieg. Pak že vojáci nemají smysl pro humor.
Závěr plechovky byl jiný než ty, které jsem znal, ale rychle jsem si sním poradil.
„Je znovu zavírací,“ upozornil mě na něco, co mi už došlo. Nahlas jsem to raději nekomentoval amísto toho se napil.
Téměř okamžitě se mi zbřicha do žil rozlilo cosi jako čistá energie. Svět se mi zaostřil před očima. Nebo se mi možná zaostřily oči. Mozek zcela určitě. Závity jako břitva.
„Co to proboha je?!“ vyhrkl jsem.
„Takový malý projekt rehydratace vprvní linii. Pochybuji, že se to někdy dostane do komerční sféry. Ato máme ještě daleko onačejší věci.“
Pěkně samolibě se utoho culil.
„Kde to vůbec jsme?“ napadlo mě.
„Vcentru pro řízení zvláštních projektů.“
Čekal bych empíky, ale tohle rozhodně ne. Má paranoia poskakovala nahoru adolů svelkou cedulí, kterou mě upozorňovala, že jestli odsud odejdu živý, bude to zázrak.
Poslal jsem ji do háje, protože jsem mezitím došel ktomu samému ibez její pomoci.
„Co tu vlastně dělám? Neměla by mě vyslýchat policie?“
Nikdy bych nevěřil, že to někdy budu považovat za tu lepší možnost.
„Kvůli tomuhle? Kdepak. Ten incident se nikdy nestal. Tým čističů mezitím zlikvidoval všechny stopy.“
„Ale co chudák pan Podroužek?“
„Dostane se mu pohřbu se všemi poctami asalvou cvakání krimpovacími kleštěmi. Dostane ivyznamenání za hrdinství ve službě. Jestli tedy něco takového mají,“ pokrčil rameny.
„Děláte si srandu?“ zeptal jsem se spodezřením.
„Tak trochu. Měl rodinu?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Byl sám od té doby, co mu umřela žena.“
„Výborně, tím je to jednodušší.“
Posadil se do křesla naproti mně apodíval se na mě přes sepjaté prsty. Takové věci dělají jen patricij Ankh-Morporku, pan Burns abondovští padouši. Vlastně počkat… vzpomněl jsem si na svou středoškolskou učitelku matematiky. Brrr!