Prolog
Pivovarnictví má vhrabství Yorkshire dlouhou tradici sahající až do dob středověkých klášterů. Nejstarší komerční pivovar byl založen vosmnáctém století. Obyvatelé Yorkshiru jsou na svá piva patřičně hrdí, zejména na tradiční sudové typu bitter: mok jantarové barvy splnou chutí abohatou krémovou pěnou.
Duben 1995
„Je mi nesmírným potěšením oznámit, že vítězem se opět stává Wensley Glory Bitter, jehož autorem je David Foster zMarkhamu,“ vyhlásil předseda Yorkshirské pivní společnosti. Následoval potlesk aradostné výkřiky. David Foster zpivovaru Yoredale Ram vměstečku Markham vdolním Wensleydale vystoupil na pódium. Na hlavě měl typickou vlněnou bekovku, na sobě vybledlé tvídové sako, pomačkanou kostkovanou košili ahnědou kravatu. Měl zarudlý obličej, rozcuchané vlasy ana potlesk reagoval úsměvem apokyvováním hlavy.
Vjednom zhotelů vHarrogate se konalo každoroční setkání Yorkshirské pivní společnosti, které vyvrcholilo vyhlášením prestižního titulu Pivo roku – ocenění pro nejlepší mok vhrabství.
Velký sál přetékal zástupci Kampaně za tradiční pivo, majiteli
pivovarů, hostinskými ačleny místních obchodních komor. Soutěž byla velice vyrovnaná, rozhodování poroty se protahovalo abylo nesmírně obtížné, ale nakonec už potřetí zvítězilo Wensley Glory. Porotce nadchla plná chuť anezaměnitelný charakter piva, vněmž se snoubila zemitost snasládlostí. Vyznačovalo se výrazným chmelovým dozvukem aneopakovatelně jemným sladovým nádechem.
Výroba Wensley Glory byla obestřena tajemstvím. Nikdo ani vsamotném pivovaru nevěděl přesně, jak se vaří. Foster vymyslel recepturu před lety se svým otcem Brianem anyní ji před všemi úzkostlivě střežil.
Foster, který toho moc nenamluvil, poděkoval předsedovi Yorkshirské pivní společnosti ařekl, že obhajoba ceny je pro něj velkou ctí. Pak pozval na pódium několik zaměstnanců pivovaru Yoredale včele shlavním sládkem Wilfredem Scholesem, aby se společně vyfotili. Nakonec se za neutuchajícího potlesku vrátil se svoutrofejí zpět do publika. Nepronesl žádný dlouhý proslov akpivu, díky němuž se proslavil, se odmítl vyjádřit. Byl však velmi šťastný, protože věděl, že tohle ocenění podpoří prodej Wensley Glory ijeho dalších speciálů víc než jakákoli jiná reklama.
Obklopilo ho několik konkurenčních sládků, uznale ho plácali po ramenou azahrnovali ho gratulacemi.
„Zase jsi to dokázal, Davide,“ řekl jeden znich. „To tvoje Glory je fakt boží pivo. Neuděláš při takový slávě výjimku aneprozradíš nám oněm konečně něco?“ Rošťácky se usmál.
„Kdepak, to nejde, Waltere. Jakmile začnu něco vykládat, všichni se ho budou snažit napodobit. Ne, ne, zůstane to jenom tady.“ Foster si poklepal na hlavu. Navzdory všemu vtipkování, popichování apřemlouvání nehodlal osvém pivu nic říct – kromě rady, aby ho lidé neváhali pít. Ato také vhojné míře činili, takže se oslavy protáhly dlouho do noci.
Fosterovo odhodlání bylo neotřesitelné. Oreceptuře Wensley Glory neřekl jediné slovo ani doma urodinného stolu. Osobně
dohlížel na každou várku tohoto výjimečného moku avklíčových momentech výroby ksobě nikoho nepouštěl. Pouze oWilfredu Scholesovi se šuškalo, že snad něco ví, ale ani ten opivu nikdy nic neprozradil.
Kolovaly nejrůznější dohady, komu Foster své tajemství nakonec předá, když však vsedmdesáti letech náhle zemřel na infarkt, vjeho pozůstalosti, trezorech ani bankovních schránkách se žádný písemný záznam receptury nenašel. Bohužel se zdálo, že Wensley Glory má nejslavnější dny za sebou ajeho chuť už zůstane jen vzpomínkou.
Jedna Pivovar Timothy Taylor sídlí vKeighley už od roku 1858. Při vaření dodnes sází na vodu čerpanou zvlastní artéské studny vlokalitě Knowle Spring. Vlajkovou lodí pivovaru je Landlord, světlý ejl, který už čtyřikrát ovládl Velký britský pivní festival astal se celostátním šampionem. Těší se velké oblibě vcelém hrabství Yorkshire anejen tam.
Byla teplá aslunečná dubnová sobota avenkovské městečko
Markham vypadalo obzvlášť půvabně. Velké náměstí plné lidí zkrášlovaly květináče atruhlíky se žlutými abílými narcisy. Korunami stromů na okraji prostranství pronikalo ostré jarní slunce.
Větve byly stále bez listí, ačkoli tu atam už probleskovala zářivá svěží zeleň, připravená každým okamžikem propuknout vživot.
Vdálce se majestátně tyčily kopce horního Wensleydale, protkané suchými kamennými zídkami.
Jarní pivní slavnosti byly vplném proudu. Uprostřed náměstí se tyčily dva velké stany. Vládla tam živá aveselá, místy až bujará nálada, kníž bezpochyby přispívaly ihektolitry vypitého piva ahloučky lidových muzikantů rozesetých po náměstí, ukterých se zpívalo atancovalo. Mnoho rodin apart přátel si přišlo užít celý den akposezení si ssebou přinesli vlastní židličky adeky.
Mezi stany byly rozptýlené skupinky lidí, kteří hodovali pod širým nebem azapíjeli jídlo pivem zplastových kelímků. Festival byl mekkou pro milovníky tradičního piva imajitele pivovarů zcelé severní Anglie, ale procházela se tu také spousta turistů přilákaných bohatou nabídkou nápojů aobčerstvení. Kavárny ahospody kolem náměstí měly nevídané tržby apod plachtami obřích stanů se tísnily výčepní pulty mnoha pivovarů. Ty se předháněly vnápaditých názvech svých produktů – od Veverčího ohonu přes Kravské vemeno až po Blátivou stezku. Zatímco regály lákaly na pestrou přehlídku lahví aplechovek, zklasických dubových sudů se čepovalo na ochutnávku.
Důvodem pro pořádání této akce vmalém městě jako Markham bylo to, že se zde nacházely dva známé pivovary, aoba se na festivalu náležitě prezentovaly. Vjednom ze stanů vyrostl provizorní výčep Yoredale Ram, kde se stoly prohýbaly pod výstavními kazetami spivem vlahvích iplechovkách aknihami ohistorii podniku. Nad barem se tyčila velká maketa hrozivého tmavého berana, který dal pivovaru jméno atvořil nepřehlédnutelnou dominantu celého stanu. Za pultem stáli převážně muži.
Ukonkurenční značky Ewe ve druhém stanu vládla úplně jiná atmosféra. Podobný bar zde obsluhovaly ženy ačepovaly vzorky piva kdegustaci. Nad nimi se vyjímala huňatá bílá ovce pečující ojehňátka, jež se jí tulila kbřichu. Vzdálenost mezi stánky symbolizovala chladný vztah mezi oběma podniky.
Kousek od výčepu sberanem postával pohledný vousatý čtyřicátník. Měl na sobě ošuntělé manšestráky, obnošené sako aležérně se opíral ojeden ze sloupů stanu. Prohrábl si dlouhé černé vlasy, pohladil si plnovous aslehkým, záhadným úsměvem sledoval dění. Jeho pohled patřil vysokému, energickému chlapíkovi podobného věku, jenž se zdravil slidmi aživě snimi rozmlouval: byl to Richard Foster, majitel pivovaru Yoredale Ram. Jakmile si
Foster při hovoru všiml, že se na něj vousáč dívá, rázem mu zamrzl úsměv na rtech. Omluvil se apřistoupil kněmu.
„Co tady chceš, Scholesi? Dneska jsem vjednom kole, jak sis jistě všiml.“
„Neodpověděl jsi mi na zprávu, Richarde. Mám něco, co tě určitě bude zajímat.“
„Pro tebe jsem pan Foster, tu familiárnost si můžeš odpustit. Nevzpomínám si, že bych dostal nějakou zprávu. Očem to mluvíš?“
Scholes se srukama vkapsách opřel osloup anedbal na Fosterovo rozhořčení. „Mám to, co všichni hledáte, Richarde.“
Foster si ho nedůvěřivě změřil. „Co tím chceš říct? To si vážně myslíš, že bych ti ještě mohl někdy věřit? Po tom všem, co se stalo ajakou pověst sis vtomhle městě udělal?“
Scholes jako by ho nevnímal. „Mám recepturu na Wensley Glory Bitter. Můžu to dokázat, jestli mi nevěříš.“
Foster nad tím neuvěřitelným tvrzením vykulil oči. „Cože?“
„Je to tak amůže být tvoje… za určitou částku, samozřejmě.“
Foster se pohrdlivě ušklíbl. „Nebuď ksmíchu. Jak bys proboha mohl přijít ktátově receptuře? Od jeho smrti ji nikdo neviděl. Ani nevíme jistě, jestli ji vůbec sepsal. Aty za mnou teď přijdeš stakovým nesmyslem achceš po mně peníze? Co to na mě zkoušíš?!“
Scholes přešlápl, usmál se adál se nevzrušeně opíral osloup. „Jak jsem ji získal, je moje věc, Richarde. Spíš uvažuj, co by to pro tebe znamenalo: mohl bys vzkřísit pivní legendu Wensley Glory Bitter. Byla by to senzace. Představ si ty prachy, co bys mohl vydělat – anavíc bys porazil tu sestřinu partičku, no ne?“
Foster byl vzteky bez sebe. „Vypadni odsud, ty prolhanej…“
„Opatrně, Richarde. Tohle je veřejné místo. Nepatří pivovaru
Yoredale Ram, ikdyž si rád namlouváš, že jsi pánem města.“
Scholes se narovnal anenuceně si oprášil sako. „Každopádně je
to na tobě. Pokud máš zájem, dej mi vědět, jinak se určitě najde spousta jiných lidí, co takovou šanci nenechají ležet ladem. Tady je moje číslo.“ Podal Fosterovi vizitku. „Můžeš mě najít ive Wensley Arms . Když jsem vMarkhamu, chodím tam pravidelně. Tak zatím.“
Posměšně Fosterovi zamával, odlepil se od sloupu avyšel ze stanu. Foster se za ním díval arovnal si myšlenky vhlavě. Ani na chvíli neuvěřil, že by Brendan Scholes skutečně získal otcovu recepturu na výrobu Wensley Glory. Ten chlap byl odjakživa křivák. Vhlavě mu však přesto hlodal nepříjemný červík pochybnosti: co když mluvil pravdu? Jistě, není to možné, ale… Foster se zachmuřil adál sledoval Scholesovu vzdalující se postavu.
Cestou do druhého stanu Scholes málem vrazil do hromotluka, co se náhle vynořil zpoza rohu. Když ho ten chlap poznal, vyvalil oči. „Scholesi? To snad není pravda! Říkal jsem, že jestli mi ještě jednou přijdeš na oči, tak…“ Tvář mu zbrunátněla zlostí.
Scholes se na muže překvapeně podíval apak prohlásil: „Klídek, ať tě netrefí šlak. Jsem zpátky, abych vás všechny trochu pozlobil, ale neboj, brzy vás zase nechám na pokoji.“
Druhý muž se zamračil. „Co to sakra plácáš, ty jeden šmejde? Vypadni změsta, než tě odsud osobně vykopu. Dostal jsi snad varování, aby ses už nikdy nevracel.“
„Co blázníš?“ řekl Scholes audržoval si bezpečný odstup.
„Já že blázním? Co si to dovoluješ? Koukej zmizet!“ Chlap probodl Scholese pohledem, ten se zasmál arychle odkráčel.
Idruhý stan, kde prezentoval své produkty pivovar Ewe, byl plný lidí. Scholes neviděl osobu, sníž chtěl mluvit, atak přistoupil kmladé ženě čepující vzorky piva za pultem.
„Je tady Emily?“ zeptal se.
Žena na něj vytřeštila oči, jako by nemohla uvěřit, koho má před sebou. „Za chvilku se vrátí, ale nebude svámi chtít mluvit.“
Scholes se usmál. „Mám něco, co ji bude určitě zajímat. Počkám tu na ni.“ Posadil se na skládací židli poblíž výčepu.
Netrvalo dlouho ado stanu rázným krokem vešla žena oněco mladší než Scholes. Byla vysoká, měla krátké blond vlasy ana sobě stejný úbor jako ostatní ženy ustánku Ewe: zelené lacláče svyšitým obrázkem huňaté ovce na prsou. Už tak se tvářila nakvašeně anečekaný pohled na Brendana Scholese jí na náladě rozhodně nepřidal.
„Co tady děláš? Měl by sis dávat bacha, aby tě nikdo neviděl.“
„Mám pro tebe něco zásadního.“
„Hmm.“ Emily Fosterová zavrtěla hlavou. „Opravdu?“
Scholes znovu usoudil, že nejlepší bude jít rovnou kvěci. Vstal. „Mám recepturu vašeho otce na výrobu Wensley Glory. Jestli chceš, můžeš ji mít, ale zadarmo to pochopitelně nebude. Už jsem mluvil stvým bratrem aten si to teď nechává projít hlavou.“
Emily se napružila. Svraštila obočí. „Cože? Přestaň stím trapným divadýlkem. Oco ti jde?“
„Openíze, Emily. Openíze. Říkám to naprosto upřímně. Recepturu dostane ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. Byl bych radši, kdybys ji koupila ty nebo Richard atradice zůstala vrodině. Ale pokud se mi vaše nabídky nebudou líbit, půjdu jinam.“
Emily na něj vrhla nedůvěřivý pohled. „Tátova receptura? Kde bys kní proboha přišel?“
Scholes se zasmál. „Přesně takhle se ptal itvůj bratr, ale nic se ode mě nedozvíš.“
„Pokud ji opravdu máš, je to otcův majetek, který jsi ukradl.“
Scholes se znovu zasmál. „To budeš těžko dokazovat. Jak víš, že nedal někomu kopii?“
„Proč by to dělal anedal ji mně nebo Richardovi?“
Scholes pokrčil rameny. „Kdo ví? Ajeho už se bohužel zeptat nemůžeme.“
Emily ho odbyla mávnutím ruky. „Jdi mi zočí. Na tyhle nesmysly nemám čas.“
Scholes se samolibě usmál. „Dobře, budu poblíž, kdybys změnila názor. Tady je moje číslo.“ Podal jí další vizitku.
Emily na chvíli zaváhala, pak si ji zastrčila do kapsy kalhot aodvrátila se.
„Ahoj, Brendane,“ oslovila Scholese jiná žena od stánku spivem. Byl to první přátelský hlas, který ten den slyšel. „Dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš?“
Scholes se kní otočil azatvářil se trochu zmateně. „Jé, ahoj,“ řekl. „Omlouvám se, ale musím jít. Nejsem tady moc populární.“ Azamířil ven ze stanu.
Žena se za ním nechápavě zadívala, ale pak se přidala ke skupince kolegyň, knimž se právě obracela rozlícená Emily.
„Viděly jste, co tam venku visí?“ zvyšovala hlas. „Už toho mám po krk. Půjdu jim něco říct.“ Vypochodovala ze stanu vdoprovodu dvou žen, které uvýchodu zvedly zrak ktransparentu vyvěšenému mezi dvěma stromy. Velkými písmeny na něm stálo „Pivo Ewe: Od holek pro holky“. Nápis doplňoval obrázek ovce. Šilhala, pletly se jí nohy abyla evidentně namol.
„Bože, to je hnus,“ vyhrkla Abigail, jedna ze zaměstnankyň pivovaru.
„Zvládnete to ve dvou sundat?“ zeptala se Emily apokračovala do druhého stanu, přímo kpultu pivovaru Yoredale Ram. Její bratr právě mluvil sněkterým ze svých podřízených anevšiml si, že se kněmu blíží.
„Richarde! Tohle ti připadá ksmíchu? Na co si to tady sakra hraješ?“ obořila se na něj rozčileně.
Foster se prudce otočil. „Uklidni se. Očem to mluvíš?“
„Nedělej, že nevíš. Musel jsi ho vidět. Visí tam venku, všem na očích.“
„Co?“
Emily si všimla, jak dva mladíci zbratrova personálu natahují uši aspotutelným úsměvem si vyměňují pohledy. „Možná se vtěch pubertálních vtípcích vyžívají ti tvoji usmrkanci,“ řekla ašlehla po nich opovržlivým pohledem, „ale itak za to neseš odpovědnost ty.“
„Netuším, očem to mluvíš.“
Emily ukázala směrem k transparentu avztekle píchla prstem do vzduchu. „Je tam nechutná poznámka onašem pivu. Beru to jako otevřenou sabotáž.“
Foster se otočil ktěm dvěma, co se dusili smíchem. „To nemyslíte vážně! Vy kreténi!“ zpražil je. „Promiň, bavili se otom, že tam něco ze srandy pověsí. Co se tam vůbec píše?“
„Pivo Ewe: Od holek pro holky,“ řekl jeden znich aoba vyprskli smíchy. Foster se obrátil na sestru.
„Hele, omlouvám se, ale…“ Ijemu však cukalo vkoutcích úst, což Emily vytočilo knepříčetnosti. „Řeknu jim, aby to sundali.“
„Neobtěžuj se, dvě moje zaměstnankyně už to udělaly.“ Probodla Fostera pohledem. „Ty to nechápeš, viď? Myslíš si, jaká je to legrace. Přesně kvůli takovým věcem jsem tehdy odešla. Chlapi se prostě nikdy nesmíří stím, že by ženy mohly vařit pivo.“
Otočila se na podpatku aodkráčela.
„Ach jo,“ vzdychl Foster apodíval se na vtipálky. „To jste neměli!“ Znovu se rozesmáli, ale vzápětí utichli, Emily se totiž vrátila.
„Mimochodem, mluvil jsi se Scholesem?“
„Jo. Taky tě krmil tou historkou otátově receptuře?“
„Hm.“
„Je to blbost, ne? Není přece možný, aby měl kopii.“
Emily na něj chvíli hleděla. „To ne, určitě máš pravdu,“ řekla aznovu opustila stan.
Zatímco pivní slavnosti pokračovaly, do nedalekého Riponu právě mířilo drahé audi. Tim Groves, zkušený soudní patolog zHarrogate, dostal zprávu onálezu těla vodvodňovacím tunelu ustaré čističky za městem aokamžitě vyrazil na místo. Jak už to tak bývá, mrtvolu objevil místní pejskař. Na policejní akci dohlížel detektiv konstábl Jeffries zriponského oddělení.
Tělo už bylo venku. Našlo se zabalené ve starém koberci, zněhož ho technici vyprostili.
Groves byl vysoký, atak si musel vochranném obleku kleknout, aby mohl provést předběžné ohledání. Šlo omužské tělo vdosti zbědovaném stavu. Šířil se zněj tak pronikavý zápach hniloby, že se patolog neobešel bez masky. Mrtvola na sobě neměla šaty. Hlava byla silně zakrvácená aobličej zohavený knepoznání.
„Je ve značném stupni rozkladu,“ sdělil Groves Jeffriesovi. „Bude mrtvý už delší dobu. Odhadem tak čtrnáct dní, ale rozhodně ne měsíce nebo roky. Má velkou ránu na týlu, která byla zřejmě příčinou smrti. Obličejové rysy jsou pro účely identifikace nepoužitelné.“
„Ano,“ přitakal Jeffries. „Viděl jsem to. Pokud na těle nic nenajdeme, budeme muset zkusit otisky prstů azubní záznamy amodlit se, aby to byl někdo místní.“
„Máme hlášené nějaké pohřešované osoby?“ Groves měl občas sklon fušovat do vyšetřování, ačkoli to nebyla jeho parketa.
„Ne, jen jednu dospívající dívku, což nám vtomhle případě moc nepomůže. Vrah si dal očividně záležet, aby tělo dobře ukryl, ale měl smůlu. Tipoval bych, že ty lijáky zminulých dní vyplavily mrtvolu blíž ke vchodu. Ktomu se přidal pes smimo-
řádně citlivým čichem. Vběhl prý do tunelu anechtěl ven, takže tam jeho páníček musel vlézt za ním, atakhle ho našli.“
„Víc se dozvím, až tělo dostanu na pitevní stůl,“ řekl Groves. „Jakmile budu něco mít, ozvu se vám. Hodně štěstí při hledání pachatele.“
„Díky.“
Konstábl Jeffries odjel na stanici vRiponu vzamyšlené náladě.
Setkání sTimem Grovesem mu připomnělo někdejší spolupráci svrchním inspektorem Oldroydem na dramatickém případu vnedalekém sídle Redmire Hall. Itenkrát utoho byl Groves jako soudní lékař. Vzrušující časy!
Jeffries od té doby strašně toužil ocitnout se uvyšetřování další Oldroydovy zapeklité záhady. Ten chlap pro něj byl prostě hrdina. Většina policejní práce mu připadala obyčejná arutinní, kdežto se šéfinspektorem to bylo vždycky něco jiného – ten se vokolí proslavil právě řešením složitých případů.
Brendan Scholes se vydal zpivních slavností do hospody Wensley
Arms kousek od náměstí, kde se dalo pít vpříjemnějším prostředí. Za normálních okolností by se dal do řeči smístními štamgasty, ale dnes se držel stranou. Spůllitrem bitteru se uchýlil do útulného salonku apřemítal osetkáních sFosterovými. Zbytek lokálu byl plný. Bohatý program slavností přilákal do města spoustu návštěvníků.
Byl celkem spokojený stím, jak se věci vyvíjejí. Vtom mu zazvonil telefon.
„Haló? Ano, tady Brendan Scholes… Vaše dcera? Kdo jste? … No dobře, už se kní ani nepřiblížím… Co že je? Jak víte, že jsem to byl zrovna já? … Klídek! Nemusíte mi hned nadávat… Heleďte, omlouvám se, ale je konec! … Jo, balím to tu anehodlám se vracet… Už mi nevolejte, nebo řeknu policii, že jste mi vyhrožoval!
Sbohem.“ Ukončil hovor azamračil se. Takovou debatu zrovna neočekával, ale měl pocit, že se sproblémem vypořádal se ctí. Nic ho nemohlo zastavit vcestě za tučnou kořistí, po níž už vduchu sahal. Byl si jistý, že některý zoslovených nakonec neodolá šanci znovu uvařit pivo Wensley Glory.
Po nějaké době vyšel zhospody, nasedl na motorku aodjel do patnáct kilometrů vzdáleného Riponu, kde vlastnil řadový domek. Ten dříve patřil jeho otci, který nedávno zemřel. Byl si jistý, že se mu někdo brzy znovu ozve, ale prožil klidnou neděli atelefon mu zazvonil až vpondělí večer, když se díval na televizi.
„Ano, haló?“ řekl adychtivě se usmál. „Kdo volá? Aha, ano –takže vy máte zájem? … Rozumím. Vpivovaru, ano, to by šlo. Vtuhle dobu tam nikdo nebude… Za čtyřicet minut, budu tam… Dobře, ubočního vchodu.“ Ukončil hovor, vyšel zdomu, nasedl na motorku avyrazil zpátky do Markhamu. Zatímco si vuličce uteď už prázdného náměstí poblíž pivovaru zamykal motocykl, neušel pozornosti osoby, která ho pak začala zbezpečného odstupu sledovat.
Slábnoucí světlo už vrhalo dlouhé stíny, když Scholes dorazil kpivovaru. Prošel velkou kovovou branou azamířil kbočnímu vchodu, kněmuž se muselo vyjít po schodech. Viděl, že dveře jsou otevřené auvnitř se svítí. Vstoupil dovnitř avydal se krátkou chodbou lemovanou dveřmi různých kanceláří.
„Haló?“ zavolal.
„Tady,“ odpověděl mu tlumený hlas zpovzdálí. Na konci chodby se nacházely dveře vedoucí do provozní části. Scholes je otevřel. Vtéměř úplné tmě pod sebou jen mlhavě tušil zaoblené tvary velkých fermentačních kádí znerezové oceli. Vzduchem se linula výrazná vůně kvasnic.
Scholes se zastavil ukovového zábradlí arozhlížel se po člověku, snímž se tu měl setkat. Nevšiml si, že se kněmu zezadu pokradmu přibližuje temná silueta. Vzápětí ho někdo tvrdě udeřil do hlavy aScholes se skácel na podlahu.
Útočník zvedl bezvládné tělo, prohledal mu všechny kapsy, vyndal znich mobil iostatní věci, apak ho svrhl přes zábradlí do kádě. Dopadlo do ní shlasitým šplouchnutím. Vrah chvatně opustil budovu anechal Scholese plavat obličejem dolů na hladině zkvašené břečky.
„No, když už tam člověk musí, pane, je to ideální způsob, co říkáte? Utopit se vkádi spivem.“
„Vážně vtipné, Andy. Jeden by skoro řekl, že se ho nabažil až příliš. Ovšem tohle pivo ještě pořádně neprokvasilo, takže si asi moc nepochutnal.“
Vrchní inspektor Jim Oldroyd ajeho asistent, detektiv seržant Andy Carter, shlíželi na mrtvolu Brendana Scholese, kterou už vytáhli zkádě apoložili na podlahu.
Teprve po seškrábání vrstvy žlutých kvasnic se ukázaly jeho zmáčené vlasy ašaty. Na týlu mu vlasy slepila temně rudá krev. Lebka byla proražená.
„Podle té rány na hlavě byl navíc zřejmě mrtvý dřív, než skončil vkádi. Víc se dozvíme, až dorazí Tim Groves, ale otakových věcech by se nemělo žertovat. Ikdyž díky tomu asi tyhle výjevy snášíme oněco líp.“
„Ano, pane.“
Bylo úterý ráno. Tělo objevil první pivovarský dělník, který přišel do práce, aokamžitě zavolal policii. Případu se ujal konstábl Jeffries zpolicejní stanice vRiponu apožádal opomoc ředitelství vHarrogate. Nemohl uvěřit svému štěstí, když dorazil šéfinspektor Oldroyd. Přesně takhle si to vysnil.
Oldroyd se obrátil na Jeffriese stojícího hned za ním aAndym. „Takže… kdo našel tělo, Jeffriesi?“
Konstábl nahlédl do poznámek. „Philip Welbeck, zdejší mistr. Chodí sem ráno jako první aodemyká budovu. Dorazil vosm hodin. Všiml si na zemi unádrže vody akvasnic, atak nakoukl dovnitř. Ohlásil nám to amy jsme tělo vytáhli. Zavolal jsem techniky abrzy by tu měl být ipan Groves.“
„Dobrá práce. Avíme, kdo je oběť?“ zeptal se Oldroyd spohledem upřeným na tělo.
„Pár zaměstnanců poznalo Brendana Scholese, je to místní rodák. Před několika lety ve zdejším pivovaru pracoval. Říkali, že odešel za podivných okolností, ale nic bližšího prý nevědí. Teď zřejmě bydlel vRiponu, ale nedávno ho viděli vMarkhamu. Obecně ho považovali za tak trochu pochybnou existenci, ale neřekli proč.“
„Dobře. No, uvidíme, jestli budou sdílnější, až snimi promluvím já. Zdá se, že se nám začínají rýsovat možné motivy.“ Vzhlédl právě ve chvíli, kdy do haly vešel další muž. „Á, Tim je tady.“
Groves aOldroyd spolu pracovali dlouhá léta alibovali si vhumorném, byť často dost morbidním špičkování.
„Dobré ráno, Jime. Seržante. Konstáble,“ pozdravil všechny Groves apak poklekl ktělu. „Utopil se vkádi spivem jako vévoda zClarence vsudu malvazu?“ prohodil zvesela apodíval se na Oldroyda. „Která to byla Shakespearova hra, Jime?“
„ Richard III. ,“ odpověděl Oldroyd, jenž před vstupem do policejního sboru studoval angličtinu na Oxfordu. „No, ne tak docela. Sám uvidíš, že utonutí příčinou smrti nebylo.“
„To skutečně ne,“ potvrdil patolog adlouhými prsty vrukavicích prohmatával ránu na hlavě. „Při dopadu do kádě byl už určitě vbezvědomí ajednou nohou vhrobě. Zvláště stakovou ranou na hlavě – způsobenou starým dobrým tupým předmětem.“
Odmlčel se, zatímco jeho citlivé prsty pokračovaly vprohlídce poranění. „Hmm, tahle rána je ale trochu zvláštní. Nezpůsobil ji běžný typ kladiva… pokud to vůbec bylo kladivo. Ten předmět měl zřejmě ostrou hranu avypadá to, jako by vní byla vyrytá tenká drážka.“
„Co to podle tebe mohlo být?“
„Těžko říct. Nic podobného jsem ještě neviděl. Budu se na to muset podívat vlaboratoři.“
„Jak dlouho je po smrti?“
„Asi dvanáct hodin, což odpovídá tomu, že kvraždě došlo včera vnoci, načež skončil vtéhle kádi. Nejspíš ho zabili někde poblíž, nemyslíš? Dovláčet ho sem astrčit do nádrže by muselo dát pořádnou práci. Mrtvoly nejsou nejlehčí, jak už jsem ti říkal.“
„Na zábradlí ina podlaze vedle něj tamhle nahoře jsme našli krvavé skvrny, pane,“ řekl Jeffries aukázal na lávku, kde Scholes vdobě napadení stál. „Myslím, že byl tam. Vrah ho sem nejspíš vylákal, pak ho překvapil, udeřil do hlavy asvrhl přes zábradlí do kádě. Proto byla pocákaná podlaha.“
„Asi máte pravdu,“ přisvědčil Oldroyd aJeffries po té pochvale očividně povyrostl. „Našlo se uněj něco zajímavého?“
„Mobil neměl, pane. Vrah ho nejspíš sebral, aby se zbavil usvědčujících telefonátů. Máme tu peněženku sobvyklou sbírkou bankovních karet atrochou hotovosti. Budova má boční vchod. Stačí vyjít po schodech adostanete se nahoru.“ Ukázal na zábradlí. „Dál chodbou najdete kanceláře adveře vedoucí na tu lávku. Předpokládám, že je určená ktomu, aby šéf mohl dohlížet na zaměstnance akontrolovat, jestli se nikdo nefláká. Jde ostarou budovu zdevatenáctého století, kdy pivovar vznikl.“
Oldroyd vzhlédl kzábradlí. „Ano, dal si tady schůzku svrahem. Co by jinak vbudově tak pozdě dělal? Aproč by se tady zrovna vtu chvíli potloukal náhodný zabiják?“
„Vuličce nedaleko odsud jsme našli zamčenou motorku,“ pronesl Jeffries. „Mohla patřit oběti, která sem přijela zRiponu na domluvené setkání.“
„Výborně.“
„Takže co by mohlo být motivem, pane?“ zeptal se Andy. „Žárlivost? Vydírání?“
„To zatím nedokážu určit. Máme před sebou spoustu práce,“ řekl Oldroyd anatěšeně si zamnul ruce nad novou záhadou. „Začneme tím člověkem, co ho našel, apak si musíme promluvit smajitelem pivovaru.“
„To je Richard Foster, pane. Dorazil před chvílí. Je značně rozrušený, jak si asi dovedete představit. Řekl jsem mu, ať na vás počká vkanceláři.“
„Dobrá, tak ho můžeme vyzpovídat prvního. Jeffriesi, vy mi zjistíte ooběti všechno, co se dá: rodina, práce, vztahy, nepřátelé – však to znáte.“
„Jistě, pane. Kancelář je nahoře vchodbě.“ Jeffries znovu ukázal na lávku. „Když vyjdete po kovových schodech, jsou to první dveře vpravo. Zařídím, aby Philip Welbeck počkal venku. Amůj tým pak bude pokračovat vsepisování výpovědí, pane.“
„Děkuju, Jeffriesi.“
„No, Jime, já už půjdu,“ řekl Groves. „Zmého pohledu je to všechno celkem jednoduché. Doufám, že vypátrat pachatele bude trochu náročnější, jinak se budeš nudit. Máš přece rád neobvyklé případy, ne?“
Oldroyd se zasmál.
„Nějaký ten oříšek se určitě najde.“
Groves pokynul všem přítomným.
„Nenapadlo mě, že se tak brzy znovu uvidíme,“ prohodil směrem kJeffriesovi.
„Jak to?“ zeptal se Oldroyd.
„Vsobotu se nedaleko odtud našlo tělo,“ vysvětlil Jeffries.
„Pan Groves byl na místě činu se mnou akolegy zRiponu.“
„Aha. To je dost velká náhoda, ne?“ poznamenal Oldroyd. „Dvě mrtvoly během čtyř dnů. Myslíte, že to spolu nějak souvisí?“
„No… očividně šlo ovraždy. Obě oběti byli muži podobného věku. Jenže mladí muži bývají utakových násilných útoků nejčastějšími obětmi. Toho vodvodňovacím kanálu ale uškrtili.“
„Zatím nemáme nic, co by je spojovalo, pane,“ dodal Jeffries.
„Už jste zjistili, kdo byl tou první obětí?“ zeptal se Oldroyd.
„Ne, pane,“ odpověděl konstábl. „Mrtvola byla vpokročilém stadiu rozkladu. Prověřili jsme otisky prstů, ale bez výsledku. Až nám pan Groves dodá podklady, podíváme se na zubní záznamy.
To bude náš další krok.“ Vyzývavě se na Grovese usmál.
„Bez obav, brzy to budete mít. No nic, já už poběžím. Vlaboratoři na mě čeká spousta práce.“ Groves popadl brašnu avykročil pryč, detektivové vtěsném závěsu za ním.
„Ten Jeffries dělá pokroky,“ poznamenal Oldroyd, když sAndym stoupali po kovovém schodišti na lávku. „Je vobraze. Až tě povýší na inspektora, počítám sním na tvoje místo. Pokud se nám ho podaří přetáhnout zRiponu.“
Andy se zasmál. „Bůhví, kdy ktomu dojde, pane. Zatím jsem spokojený tam, kde jsem.“ Andy před pár lety vyměnil Londýn za Harrogate anastoupil ke zdejší policii jako detektiv seržant. Teď už byl vYorkshiru pevně usazený po boku své přítelkyně Stephanie Johnsonové, další seržantky, která byla pravidelnou součástí Oldroydova týmu. Bydleli vpřestavěném skladu vcentru Leedsu svýhledem na řeku Aire.
„Dobrá, ale nesmíš moc zpohodlnět. Ty se Steph máte potenciál udělat upolicie velkou kariéru. Amy nechceme, aby váš talent přišel nazmar.“
„To je od vás moc hezké, pane,“ odvětil Andy zdvořile. Uvnitř se dmul pýchou, že jeho ctěný šéf má oněm aSteph tak vysoké mínění. Nemohl se dočkat, až jí to poví. Zároveň přemýšlel oOldroydově varování, aby nezpohodlněl. Možná na tom bylo něco pravdy, ale představa, že by se měl posunout dál, vněm vyvolávala dost tísnivý pocit.
Prošli dveřmi do chodby azamířili do kanceláře. Uvnitř je přivítal ustaraně vyhlížející Foster. Seděl za starým dřevěným stolem adetektivové se posadili na židle naproti němu. Očividně se měli vystřídat sformálně oblečeným mužem sbrýlemi, jenž právě odcházel. Foster ho představil jako svého finančního ředitele Petera Morgana.
„Chápu, že to pro vás byl šok,“ začal Oldroyd.
„Ano. Je to hrůza,“ řekl Foster. „Ataky velice špatná reklama. Náš produkt je vtu ránu znehodnocený. Jakmile se rozkřikne, že ho našli vkádi spivem, lidi budou mít pocit, že pijí patoky, ve kterých plavala mrtvola. Pochopitelně je to nesmysl, ale ina takových podvědomých věcech záleží. Vmarketingu je to vpodstatě denní chleba.“
Oldroyd se zachmuřil. Zdálo se mu dost necitlivé zdůrazňovat něco takového ve chvíli, kdy zemřel člověk. „Znal jste oběť?“ zeptal se.
Foster přikývl. „Jistě, Brendana Scholese tu znali všichni. Nikoho nepřekvapí, že takhle dopadl. Byl to sodpuštěním místní vyvrhel. On ijeho bratr.“
„Měl bratra?“
„Ano. Fredericka. Neměl sice tak divokou povahu jako Brendan, ale taky každou chvíli lítal vprůšvihu. Byl to můj spolužák zročníku tady vMarkhamu, ale ne ze stejné třídy. Moje sestra chodila do třídy sBrendanem. Oba jsme navštěvovali místní základku apak nás táta poslal na soukromou střední školu do Riponu.“
„Povězte mi oBrendanovi víc.“
Foster se před odpovědí zhluboka nadechl. „Jeho otec Wilf pracoval dlouhá léta utáty vpivovaru adotáhl to až na hlavního sládka. Byl to vynikající fachman atáta by ho nikdy nevyhodil, ať už Brendan vyváděl cokoli. Dokonce sehnal Brendanovi práci. Potíž byla vtom, že Wilfova žena Marjorie zemřela, když byli kluci ještě malí. Wilf se stím těžko vyrovnával asynové se utrhli ze řetězu. Brendan ve škole věčně zlobil avyrušoval. Na nějakou dobu ho dokonce vyloučili. Vyrostl zněj fešák, ženským se líbil. Ato byl začátek jeho problémů: zahýbal místním holkám, balil vdané paničky, kradl šperky, aby je mohl obdarovávat… znáte to. Zároveň pracoval vtátově účtárně, kde se začaly ztrácet peníze. Jezdil ve sporťáku, rád se hezky oblékal avšichni jsme se divili, kde na to ze svého platu bere. Když se proti němu objevily jasné důkazy, táta ho nakonec musel propustit. Tou dobou už dlužil, kam se podíval, atak utekl. Netrvalo dlouho atáta odešel do důchodu. Podle mě litoval, že Scholese zaměstnal. Udělal to jako laskavost pro Wilfa. Ten se musel cítit hrozně, jak se jeho syn vybarvil.“
Foster se odmlčel apřemítal nad minulostí. Po chvíli se zpříma podíval na detektivy. „Než se mě na to zeptáte, nedávno jsem Scholese po dlouhé době viděl. Byl tady minulou sobotu, když se konaly pivní slavnosti. Zastavil se unašeho stánku avykládal mi neuvěřitelnou báchorku otom, že má kopii tátovy receptury na výrobu Wensley Glory.“
„Otom jsem slyšel,“ řekl Oldroyd. „Bylo to legendární pivo, které váš otec vařil podle tajné receptury. Ta se po jeho smrti ztratila, je to tak? Vzpomínám si, že otom psali v Yorkshire Post .“
„Ano. Brendan po mně chtěl samozřejmě peníze, ale já jsem ho poslal někam.“
„Nevěřil jste mu?“ Oldroyd upřel na Fostera své pronikavé šedé oči.
Foster se zasmál. „Jasně že ne. Podle mě se ta receptura už nikdy nenajde. Jak jsem mu řekl, ani nevíme, jestli si ji táta vůbec poznamenal. Psaní mu moc nešlo. Aikdyby ano, Scholes je ten poslední, komu bych takovou věc uvěřil.“
„Nevíte, kam od vás Scholes šel?“ zeptal se Andy. „Potřebujeme zmapovat, kde se naposledy pohyboval.“
„Podle všeho vyrazil s tou samou historkou za mojí sestrou adopadl úplně stejně.“
„Za vaší sestrou?“
Foster vzdychl. „Emily Fosterovou. Šéfuje pivovaru Ewe. To je naše místní konkurence. Je to dlouhá historie, ale moc dobře spolu nevycházíme.“
„Ano, ovašich dvou pivovarech taky něco málo vím. Ale podrobnosti si možná necháme na jindy,“ řekl Oldroyd. „Takže… po pivních slavnostech jste Scholese už neviděl?“
„Ne.“
„Akde jste byl včera večer?“
Jeho otázka Fostera zaskočila. „Jsem snad podezřelý, vrchní inspektore? To je ksmíchu.“
„To si bohužel nemyslím,“ zněla Oldroydova strohá aúsečná odpověď. „Scholes mohl tu recepturu skutečně mít anemůžeme vyloučit, že jste ho zabil, abyste ji získal. Nebo to udělala vaše sestra. Uvidíme, co nám ktomu řekne. Tak kde jste byl?“
Foster se zatvářil nervózně. „No, já… byl jsem spřáteli ujednoho kamaráda kousek odsud.“
„Pokud vám to má sloužit jako alibi, budeme potřebovat jména,“ upozornil ho Andy.
„Ano, ano, samozřejmě. Sepíšu seznam apošlu vám ho. Nemám všechny vtelefonu.“
„Dobře. Víte oněkom, kdo byl se Scholesem na nože adokázal by proti němu použít násilí?“
Foster pokrčil rameny. „Kolik máte času? Nebyl tu zrovna populární. Neříká se mi to lehce, ale minimálně o jednom bych věděl. Jmenuje se Norman Smith, je to truhlář. Má dílnu za opravnou aut na Sheep Street. Dělal pro nás pár věcí. Scholes mu chodil za ženou. Norman je trochu horká hlava. Údajně Scholesovi vyhrožoval vším možným, jestli se neodstěhuje změsta.“
„Takže Scholes se odsud odstěhoval? Říkal jste, že jste ho už nějakou dobu neviděl.“
„Ano. Jeho otec bydlel vdomku patřícím pivovaru, ale když šel do důchodu, koupil si řadovku vRiponu. Slyšel jsem, že Scholes bydlel uněj.“
„Jeho otec ještě žije?“
„Ne, asi před dvěma měsíci zemřel.“
„Oběť ivrah se dostali do budovy, aniž by se sem vloupali. Má klíče hodně lidí?“ zeptal se Andy.
„Můžu vám dát seznam těch, kdo je mají, ale vždycky existuje možnost, že si je prostě někdo nějak opatří. Bezpečnost jsme nikdy moc neřešili, protože tu vlastně není co ukrást. Všechno je dost masivní; ty obří kádě avarny by nikdo jen tak neodnesl. Ani větší množství peněz tady vpodniku nemíváme ajsou spolu sdůležitými dokumenty vtrezoru.“
„Neztratilo se něco?“
„Zatím oničem nevím. Nemám pocit, že by vkancelářích někdo slídil. Všechno je vpořádku.“
„Výborně. To nám prozatím stačí,“ řekl Oldroyd. Rozhlédl se po místnosti. „Jestli vám to nebude vadit, uděláme si ztéhle kanceláře během vyšetřování naši základnu. Omlouvám se, že vás odsud vyhazujeme.“
Foster protáhl obličej, ale těžko mohl nesouhlasit. „Dobře,“ odtušil. „Přesunu se vedle.“