PROLOG
Žena potichu našlapovala velkým třípatrovým domem tak, aby se vyhnula vrzajícím parketám. Tenhle dům, který se pro ni v posledních letech stal vězením, znala do posledního detailu. Jelikož v rodinné hierarchii zastávala poměrně nízkou pozici, spala v podkroví, které bylo rozdělené na dva pokoje. Ten její, menší, přímo sousedil s jeho pokojem, protože ji teď měl jako svou poslední trofej. Prudce jí bušilo srdce, když scházela dolů, přestože ostatní dospělé v domě plně zaměstnávaly milostné hrátky v suterénu. „Moje malá včelí královno, kampak to zase letíš?“ Vybavil se jí matčin laskavý, nevzrušený hlas, když si brala pečlivě sbalenou tašku, kterou si schovala už před několika týdny. Přezdívka od matky jen umocnila její odhodlání. Jedné takové noci, bylo jí dvanáct, utekla i její vlastní máma se sestrou. Naléhala na Včelku, aby šla s nimi. Svět na ně čekal s otevřenou náručí, tvrdila. Svět, kde může být, čím chce, a nejen… Majetkem. Kdyby tehdy skutečně chápala, co se jí matka snažila říct a jaký ji čekal osud, neváhala by a šla s nimi. Jenže na to se až moc bála. Když viděla, jak matka odchází, vzala telefon a zavolala tátovi do práce, aby mu všechno řekla.
7