1. KAPITOLA
Sobota, 21:59
Noční obloha se rozzářila barvami. Každou další salvu světel vítal přiopilý dav hlasitěji. Britney se prodírala skrumáží těl a probíhající ohňostroj ani nevnímala. Podběhla něčí odrbanou americkou vlajku a horečně pátrala v nekonečném množství lidí, kteří se u řeky dívali na představení.
Kde jsou moje děti?
Thea s Abby si šly nejspíš hrát s jinými dětmi, utěšovala se, zatímco si razila cestu k řece. Na Theu byl obyčejně spoleh, ale jiné vysvětlení pro to Britney neměla.
Došla k dece s Disney princeznami, na které děvčata seděla, a náhle se jí podlomila kolena. Svačina a omalovánky tu zůstaly.
Odešly jen s panenkou a kabelkou.
Devítiletá Thea slíbila, že na svou šestiletou sestřičku dohlédne, dokud se Britney nevrátí z veřejného WC, kde čekala snad celou věčnost. A teď se zdálo, že její holčičky jednoduše zmizely.
Britney přelétla dav pohledem, jestli je někde neuvidí, ale všichni lidé jí splývali v jedno. Žaludek měla až v krku a zrychlil se jí tep. Nemohla zklidnit rozechvělé ruce. Každá další rána na nebi v ní vyvolala čerstvou vlnu paniky.
„Theo!“ křičela. „Kde jste?“
Pár lidí k ní otočilo hlavu, ale většinou se plně soustředili na dění na obloze nebo své vlastní děti. „Prosím, neviděl jste tu někdo dvě malé holčičky? Jsou stejně oblečené. Růžové tričko, džínové kraťasy a plastové sandálky.“
„Hlídej si svý děcka líp, ženská.“ Muž v tričku s americkou vlajkou přes celé břicho na ni vrhl zakalený pohled. Byl cítit potem a laciným pivem. „Nejsme tvý chůvy.“
Jeho přiopilí kámoši se zasmáli, ale ženy mezi nimi vyjádřily mírné obavy. „Neviděli jsme je,“ řekla jedna z nich. „Zkuste informovat ochranku. Myslím, že jsou někde vzadu.“
Starší z žen nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale Britney neměla čas zabývat se jejím názorem. Rozběhla se přes nábřeží kolem pódia, stánků s občerstvením a jen o fous se vyhnula muži, který zrovna někomu podával obrovskou cukrovou vatu na špejli.
Za skupinkou starších děvčat poskakovala dívenka v růžovém tričku a s blonďatým culíkem, který se jí houpal ze strany na stranu, a zdálo se, že nevnímala svět okolo. Britney si k ní pospíšila a vzala ji za rameno. „Abigail Walkerová.“
Obrátil se k ní pár vyděšených hnědých očí. Britney dívku pustila a do očí jí vstoupily slzy. „Promiň, myslela jsem, že jsi moje dcerka Abby.“
Děvče se otočilo na patě a běželo k rodičům. Britney se v narůstající panice prodírala davem dál. „Theo! Abby!“ volala znovu. Nikdo jejímu volání nevěnoval pozornost. Došla až na opačnou stranu parku, kde dav lehce prořídl. Britney se zastavila, aby popadla dech. Přes slzy a pot sotva viděla a byla zkoprnělá strachem.
Otočila se za tlakem na rameni a byla vděčná, že jí konečně někdo věnuje pozornost.
„Co to kruci je?“
S vidinou přivýdělku k ní přistoupil jeden mim. Jeho bílá pleť se ve světle ohňostrojů leskla. Zamračil se, ukázal na ni a předváděl pláč.
„Zbláznil ses?“ zaječela na něj Britney. „Myslíš, že je to nějaká legrace? Moje děti jsou pryč!“
Klesla na kolena a vložila tvář do dlaní. „Ach, bože –“
Mim jí poklepal na rameno a ukázal směrem k přístavišti, kde se příslušník stillwaterské policie opíral o parkovací automat a sledoval ohňostroj. Britney byla už odmalička vychovávaná v tom, že cizí lidé jsou nebezpeční. Její babička ji zahrnovala historkami o policejních raziích a vštěpovala jí, že bezpečnostním složkám se nedá věřit. Britney už sice věděla, že nic z toho není pravda, ale stíny z dětství jí našeptávaly, že policie jí děti tak akorát vezme.
„Ne.“ Britney si zacpala uši, aby přehlušila poslední zvuky ohňostroje a šeptající stín. Musela své holčičky najít, než bude příliš pozdě.
Vstala, omráčená strachem a horkem. Doběhla přes zavřenou silnici ke strážníkovi, který se zdál být jen o málo starší než ona.
„Prosím, pomozte mi. Někdo mi unesl děti!“
2. KAPITOLA
Nikki se opírala o Roryho a sledovala poslední exploze barev na obloze. Lacey na jeho ramenou radostně výskala a tleskala, zatímco ukusovala červený pendrek, kterým ji rozmazlil Roryho bratr Mark.
„No, Lace, tak co ty na to?“ zeptal se Mark, když pomáhal své matce vstát z rozkládací židle. S Rorym se jim podařilo zabrat místa severně od centra dění, kousek od stezky Brown’s Creek, která se táhla kolem celého Stillwateru. Když si pospíší, budou mít v houstnoucí dopravě náskok.
Lacey chtěla odpovědět, ale namísto toho jen dlouze zívla.
Tohle šestileté stvoření se od rána nezastavilo, a teď mu najednou došly baterky. Nakonec Markovi jen ukázala zdvižený palec. Rory se zasmál a postavil ji na zem, aby pomohl bratrovi dostat jejich rodiče do auta.
„Dneska spím u babi s dědou,“ připomněla mu Lacey.
„Jak bych na to mohl zapomenout?“ Rory mrkl na Nikki. Pro jeho rodiče byla Lacey jako jejich vlastní a trávila s nimi dost času, ale už uplynulo pár týdnů od chvíle, kdy u nich naposledy spala, takže se s Nikki oba těšili, že budou mít dům jen pro sebe.
Na opačné straně ulice si výrostci fotili jedno selfíčko za druhým. Očividně se tu chtěli jen ukázat, než že by je skutečně lákal
ohňostroj. Jedna z dívek si stoupla doprostřed silnice a nechala se vyfotit. Záměrně hleděla kamsi mimo fotoaparát, aby snímek působil dojmem náhodně zachycených celebrit.
Nikki se příliš nezamlouvalo, jak mladé dívky podléhaly trendům sociálních sítí, a štvalo ji, že Lacey bezbřeze obdivovala jejich trička těsně nad pupík a trvalou potřebu na sebe upozorňovat. Fotit se byla jedna věc, ale věnovat tomu tolik úsilí a vystavovat se před celým davem, to Nikki nikdy nepochopila.
Jak chtěla tahle generace dětí zjistit, kým skutečně jsou, když jen kopírovala trendy influencerů, kteří se vykecávají na YouTube a nabalují počet sledujících? Rychlokvašky non plus ultra.
„Uhni!“ sykla jedna z blondýnek na vytáhlého chlapce, který právě procházel kolem. „Ničíš mi záběr.“
Nikki chlapce poznávala, měl ostře řezané rysy a rozcuch na hlavě. Minul skupinku s rukama v kapsách a s pohledem zabořeným do země. Potáhl z elektronické cigarety a vzápětí se za ním rozprostřel oblak přeslazeného kouře. Jedna z dívek se mu posmívala za zády.
Nikki se už chystala, že mu něco řekne, ale Ruth ji zadržela.
„Nech ho být,“ nabádala ji. „Zachova babička říkala, že tohle léto pro něj není lehké.“
Nikki Zacha moc dobře znala. Před osmnácti měsíci málem přišel o život. Sice nakonec přežil, ale ne bez následků. Měla pro to pochopení a věděla, že posledních několik měsíců na tom nebyl nejlépe. S jeho matkou Caitlin se poznaly jen krátce poté, co se Nikki vrátila do Stillwateru. Tahle ostřílená reportérka tehdy pracovala na dokumentu věnovaném Nikki a její minulosti.
„Totéž říkala i Caitlin,“ potvrdila Nikki. „Našla mu novou terapeutku, ale stále to není ono. Jen nechci, aby měl potíže kvůli něčemu tak hloupému, jako je vapování.“
Ruth poplácala Nikki po ruce. „Nemůžeš dělat matku všem, drahá. Je naprosto v pořádku soustředit se tu a tam jen na sebe a své blízké.“
Nikki se přiměla k úsměvu. Ruth to myslela dobře, ale její slova mohla vyznít jako urážka. Od smrti Laceyina otce byla Nikki vystavena kritice jeho rodičů za to, že ho zanedbávala a upřednostňovala svůj vztah s Rorym před mužem, kterého měla chránit.
Lacey seděla v autosedačce a padala jí víčka. Nikki ji políbila na rozloučenou, ale dcerka už ani neodpověděla. Než Toddovi odjedou, usne jako špalek.
Bezprostředně po ohňostroji se všichni návštěvníci festivalu dali na rychlý úprk z centra. Vozy jely krokem namačkané na sebe a tu a tam někdo netrpělivě zatroubil.
„Myslím, že letošní Dřevorubecké dny se povedly,“ konstatoval Rory, zatímco čekali v koloně. „Jen škoda, že jsme nevyhráli ten závod.“
Rory s Markem celé dva týdny sestavovali netradiční vozidlo tak, aby splňovalo podmínky soutěže. Lacey chtěla řídit, ale byl to prudký sešup z kopce a město stanovilo věkový limit od šestnácti let. Rory natřel auto křiklavě růžovou barvou a nechal Lacey, aby ho dozdobila pro ni typickými obrázky motýlků a včelek, včetně kostrbatého nápisu. Rory dojel jako druhý a Lacey byla bez sebe blahem.
„Příště to vyhrajeme, drobku,“ sliboval. „Letos to bylo jen zahřívací kolo.“
Dřevorubecké dny se ve Stillwateru slavily už od třicátých let minulého století, jakožto pocta té hrstce skutečných dřevorubců, kteří v Minnesotě stále působili. Dřevorubectví bylo pro rozvoj Stillwateru klíčové už od jeho založení začátkem devatenáctého století. Festival tak za sebou měl pětasedmdesátý ročník, ale ekonomická situace posledních let měla za následek, že dva roky po sobě neproběl. Letošní akce měla za cíl festival obnovit a vzhledem k počtu lidí to byl zase obrovský úspěch.
„Ale měly by se zavést váhové kategorie. Ta holka, co mě porazila, měla nejmíň o dvacet kilo míň.“
Nikki se zasmála. „Vždyť je to jen legrace.“
„A taky že byla,“ odpověděl Rory. „Ale mohla být větší, kdybychom vyhráli.“
„No, my s Lacey jsme si to náramně užily. Díky, že sis dal takovou práci, abys ji potěšil.“ Byl to víkend plný jídla, horka a smíchu, čehož se Nikki obvykle moc nedostávalo. A ráno ji čekal návrat do reality.
Rory následoval bratra s rodiči na Laurel Street, ze které se pak odbočovalo na hlavní dopravní tepnu D 95, lépe známou jako St. Croix Scenic Byway, která se táhla na sever Minnesoty.
Nikkina naděje na rychlý odjezd brala za své. Všechny okolní ulice byly ucpané a před sebou měli hned několik aut, která se chystala odbočit na D 95.
„Vezmi to radši vpravo,“ navrhla Nikki. „Možná bude nakonec rychlejší, když pojedeme tou delší cestou.“ Sledovala, jak se kolona sotva hýbe, a někteří řidiči už nervózně troubili na ostatní.
„Jestli tam není nějaká bouračka.“ Rory ukázal na ustaraně vyhlížejícího policistu, který právě mluvil s někým v červeném pick-upu. Nikki neviděla, co ten řidič dělal, ale zdálo se, že policistu zajímal spíš nákladní prostor vozu. Nakonec řidiče nechal jet, za což si vysloužil zdvižený prostředníček.
„Pitomec,“ zabrblal Rory.
Nikki se rozhlédla kolem a zjistila, že i ostatní policisté hovoří s lidmi, kteří sedí za volanty pick-upů či SUV, místo aby jen řídili dopravu, jak bylo po větších akcích zvykem. Že by zátah na drogy? Tu variantu Nikki ihned zavrhla. Z řeči jejich těla bylo patrné, že se nejednalo o rutinní prohlídku. Překypovali tak horečnou energií, že z toho Nikki byla jako na jehlách. Všimla si tmavovlasého seržanta, který s vážným výrazem ve tváři mluvil do vysílačky. „Něco se asi stalo.“
Ticho ve voze prořízl zvuk výstražného systému, který upozorňoval na pohřešovanou osobu. Nikki okamžitě vytáhla telefon z batohu.
to, aby se děti ztratily, ale v poměrně uzavřené oblasti jako centrum města by je touhle dobou už dávno našli.
„Prohledali jsme toitoiky, kontejnery, všechno, kam by se malé děcko mohlo schovat.“
„A co voda?“ zeptala se Nikki. Veškeré osvětlení v přístavišti bylo na ohňostroj vypnuté a z toho rámusu jí pořád ještě zvonilo v uších. Děvčata se mohla klidně s někým pohádat, aniž by kdokoliv něco postřehl.
„Prohledali jsme přístaviště,“ odpověděl Miller. „Pokoušíme se nahlédnout i do zaparkovaných aut, ale nemůžeme řidiče bezdůvodně zastavovat. Nemáme dost informací na to, abychom mohli pojmout oprávněné podezření a prohledat někomu vozidlo. Utábořili jsme se ve Warden’s House a seržant Chen od stillwaterské policie se svými lidmi odklání co nejvíc aut zvenčí.“
Nikki z jeho hlasu poznala, že neoplývá nadšením. „A co policejní velitelka?“
„Je u starosty a tetelí se z úspěchu festivalu,“ odpověděl Miller. „Měla by být na cestě, ale velení je teď na seržantu Chenovi. Je to dobrý chlap.“
Když Rory dojel k hlavní silnici, Nikki spatřila historické stavení Warden’s House s Millerem a dalšími strážníky před ním. Pohlédla na Roryho. „Nemůžu jít jen tak domů.“
„Já vím.“ Povzdychl si a zastavil. „Mám zůstat a pomoct s pátráním?“
Nikki zavrtěla hlavou. „Je tady takový blázinec, že vůbec netuším, jak budou pátrání organizovat.“ Chen a jeho lidé se nejspíš zaměřovali na auta poblíž Lowellu, ale někdo mohl klidně naložit holky do kufru a odjet. „Někdo mě pak hodí domů,“ řekla Nikki. „Pokud se ukáže, že se skutečně jen zatoulaly.“
Rory ji políbil. „Dej vědět.“
Nikki vzala batoh a ujistila se, že má telefon. Vyskočila z auta a nejprve se podívala, jestli kolona směrem na jih ještě stojí, načež se rozběhla přes silnici. Velitelka stillwaterské policie
